Oliver byl extrémně temperamentní, hezký, okouzlující a především nestabilní samec, do kterého jsem se zcela zamilovala.
Oliver was an extremely dashing, handsome, charming and largely unstable male that I completely lost my heart to.
(Smích)
(Laughter)
Byl to Bernský salašnický pes. S bývalým manželem jsme ho adoptovali a asi za 6 měsíců jsme zjistili, že je vyšinutý. Měl natolik paralyzující separační úzkost, že jsme ho nemohli nechat o samotě. Jednou nám vyskočil z bytu ve třetím podlaží. Jedl látku. Jedl recyklovatelné věci. Lovil mouchy, které neexistovaly. Trpěl halucinacemi. Byla mu diagnostikována psí kompulzivní porucha, a to je vlastně jen vrcholek ledovce.
He was a Bernese mountain dog, and my ex-husband and I adopted him, and about six months in, we realized that he was a mess. He had such paralyzing separation anxiety that we couldn't leave him alone. Once, he jumped out of our third floor apartment. He ate fabric. He ate things, recyclables. He hunted flies that didn't exist. He suffered from hallucinations. He was diagnosed with a canine compulsive disorder and that's really just the tip of the iceberg.
Ale jako u lidí, někdy trvá 6 měsíců, než zjistíte, že člověk, kterého milujete, má své problémy. (Smích) A většina z nás tohoto člověka nevrací zpět do baru, kde jej potkala, ani ho nevrací kamarádovi, který je seznámil, ani ho nepřihlašuje zpátky na Match.com. (Smích) Milujeme ho pořád a zůstaneme u toho, a to jsem udělala se svým psem. Byla jsem -- studovala jsem biologii. Mám doktorát z historie vědy na MIT, a pokud byste se mě před 10 lety zeptali, jestli pes, kterého miluji, nebo psi obecně, mají emoce, odpověděla bych ano. Ale nejsem si jistá, zda bych vám řekla, že mohou také skončit s úzkostnou poruchou, předpisem na Prozac a terapeutem. Pak jsem se ale zamilovala a zjistila, že mohou. Snaha pomoct vlastnímu psovi překonat paniku a úzkost mi změnilo život. Pootevřelo mi to svět. Vlastně jsem strávila posledních sedm let pohledem do oblasti duševních chorob zvířat. Mohou být duševně nemocná jako lidé? Pokud ano, co to vypovídá o nás? Zjistila jsem, že věřím, že mohou trpět duševními chorobami. Hledání a snaha identifikovat duševní onemocnění u zvířat nám často pomáhají stát se jim lepšími přáteli, a také nám mohou pomoct lépe porozumět sami sobě.
But like with humans, sometimes it's six months in before you realize that the person that you love has some issues. (Laughter) And most of us do not take the person we're dating back to the bar where we met them or give them back to the friend that introduced us, or sign them back up on Match.com. (Laughter) We love them anyway, and we stick to it, and that is what I did with my dog. And I was a — I'd studied biology. I have a Ph.D. in history of science from MIT, and had you asked me 10 years ago if a dog I loved, or just dogs generally, had emotions, I would have said yes, but I'm not sure that I would have told you that they can also wind up with an anxiety disorder, a Prozac prescription and a therapist. But then, I fell in love, and I realized that they can, and actually trying to help my own dog overcome his panic and his anxiety, it just changed my life. It cracked open my world. And I spent the last seven years, actually, looking into this topic of mental illness in other animals. Can they be mentally ill like people, and if so, what does it mean about us? And what I discovered is that I do believe they can suffer from mental illness, and actually looking and trying to identify mental illness in them often helps us be better friends to them and also can help us better understand ourselves.
Pojďme se chvilku bavit o diagnózách. Mnozí z nás si myslí, že nemůžeme vědět, co si myslí jiné zvíře. A je to pravda. Ale vy, kteří jste ve vztahu -- to je alespoň můj případ -- i když se zeptáte svého partnera, rodiče nebo dítěte, jak se cítí, ještě neznamená, že vám to dokážou sdělit. Nemusí mít slova, kterými by vysvětlili, co cítí, a nemusí to vědět. Je to vlastně poměrně nedávný fenomén, že máme pocit, že s někým musíme mluvit, abychom porozuměli jeho emocionálnímu trápení. Před počátkem 20. století lékaři často diagnostikovali emoční strádání u svých pacientů pouhým pozorováním. Také se ukázalo, že přemýšlet o duševních nemocech zvířat vlastně není tak mimo. Většina duševních poruch ve Spojených státech jsou strach a úzkostné poruchy. A pokud se nad tím zamyslíte, strach a úzkost jsou extrémně užitečné zvířecí emoce. Zpravidla cítíme strach a úzkost v situacích, které jsou nebezpečné, a jakmile je cítíme, jsme motivováni se vzdálit onomu nebezpečí. Problém je, když začneme pociťovat strach a úzkost v situacích, které to nevyžadují. Také poruchy nálad mohou vlastně být politováníhodnou nevýhodou toho být cítícím zvířetem. Obsesivně kompulzivní poruchy jsou také často projevem zdravého zvířecího znaku, jakým je udržovat se čistý a upravený. Do oblasti duševních onemocnění už ale spadá, když děláte věci jako kompulzivní nadumývání rukou či pacek nebo si vytvoříte návyk natolik extrémní, že se neposadíte k jídlu, dokud tento rituál neprovedete.
So let's talk about diagnosis for a minute. Many of us think that we can't know what another animal is thinking, and that is true, but any of you in relationships — at least this is my case — just because you ask someone that you're with or your parent or your child how they feel doesn't mean that they can tell you. They may not have words to explain what it is that they're feeling, and they may not know. It's actually a pretty recent phenomenon that we feel that we have to talk to someone to understand their emotional distress. Before the early 20th century, physicians often diagnosed emotional distress in their patients just by observation. It also turns out that thinking about mental illness in other animals isn't actually that much of a stretch. Most mental disorders in the United States are fear and anxiety disorders, and when you think about it, fear and anxiety are actually really extremely helpful animal emotions. Usually we feel fear and anxiety in situations that are dangerous, and once we feel them, we then are motivated to move away from whatever is dangerous. The problem is when we begin to feel fear and anxiety in situations that don't call for it. Mood disorders, too, may actually just be the unfortunate downside of being a feeling animal, and obsessive compulsive disorders also are often manifestations of a really healthy animal thing which is keeping yourself clean and groomed. This tips into the territory of mental illness when you do things like compulsively over-wash your hands or paws, or you develop a ritual that's so extreme that you can't sit down to a bowl of food unless you engage in that ritual.
Pro lidi máme „Diagnostický a statistický manuál", což je v podstatě atlas v současnosti uznávaných duševních poruch. Pro ostatní zvířata máme YouTube. (Smích) Toto je jen jedno vyhledávání, které jsem udělala pro „OCD pes", ale všem doporučuju, podívat se na „OCD kočka". Budete šokováni tím, co uvidíte. Ukážu vám jen pár příkladů. Toto je ukázka honění stínu. Vím, je to vtipné a svým způsobem roztomilé. Problém je ale v tom, že si psi mohou vypěstovat takovéto nutkání, kterému se pak věnují celý den. Nejdou pak na procházku, nejsou s kamarády, nepřijímají potravu. Vytvoří si fixace, jako nutkavé honění vlastního ocasu.
So for humans, we have the "Diagnostic and Statistical Manual," which is basically an atlas of the currently agreed-upon mental disorders. In other animals, we have YouTube. (Laughter) This is just one search I did for "OCD dog" but I encourage all of you to look at "OCD cat." You will be shocked by what you see. I'm going to show you just a couple examples. This is an example of shadow-chasing. I know, and it's funny and in some ways it's cute. The issue, though, is that dogs can develop compulsions like this that they then engage in all day. So they won't go for a walk, they won't hang out with their friends, they won't eat. They'll develop fixations like chasing their tails compulsively.
Tady je ukázka kočky jménem Gizmo. Vypadá, že je na sledovačce, ale dělá to mnoho, mnoho, mnoho hodin denně. Jen tam sedí a škrabe a škrabe a škrabe na okno. Toto je další příklad považovaný za stereotypní chování. Tohle je Malajský medvěd jménem Ting Tang ze zoo v Oaklandu. Pokud byste náhodou narazili na tuto scénku, mohli byste si myslet, že si Ting Tang jen hraje s klackem, ale Ting Tang to dělá celý den. Pokud byste se pozorně dívali, a já vám ukázala celou půlhodinu tohoto klipu, viděli byste, že dělá přesně tu samou věc v přesně stejném pořadí, a otáčí klacek pokaždé přesně stejným způsobem. Jiné velmi časté chování, které můžete vidět, zejména u uvězněných zvířat, jsou přecházející stereotypy nebo kolébající stereotypy. Lidé to vlastně dělají také, kolébáme se, pohybujeme se ze strany na stranu. Mnozí z nás to dělají a někdy je to pokus o uklidnění sebe sama. A myslím si, že u jiných zvířat je to také ten případ.
Here's an example of a cat named Gizmo. He looks like he's on a stakeout but he does this for many, many, many hours a day. He just sits there and he will paw and paw and paw at the screen. This is another example of what's considered a stereotypic behavior. This is a sun bear at the Oakland Zoo named Ting Ting. And if you just sort of happened upon this scene, you might think that Ting Ting is just playing with a stick, but Ting Ting does this all day, and if you pay close attention and if I showed you guys the full half-hour of this clip, you'd see that he does the exact same thing in the exact same order, and he spins the stick in the exact same way every time. Other super common behaviors that you may see, particularly in captive animals, are pacing stereotypies or swaying stereotypies, and actually, humans do this too, and in us, we'll sway, we'll move from side to side. Many of us do this, and sometimes it's an effort to soothe ourselves, and I think in other animals that is often the case too. But it's not just stereotypic behaviors
Ale nejde jen o stereotypní chování, kterému se ostatní zvířata věnují. Toto je Gigi, gorila, která žije ve Franklin Park Zoo v Bostonu. Má psychiatra z Harvardu a léčí se s poruchou nálady, kromě jiného. Poruchy nálady se vyvinou u mnoha zvířat. Mnoho tvorů -- tento kůň je jen jedním příkladem -- si vypěstuje sebepoškozující chování. Hryžou věci nebo dělají jiné činnosti, které je uklidňují, i přestože jsou sebepoškozující.
that other animals engage in. This is Gigi. She's a gorilla that lives at the Franklin Park Zoo in Boston. She actually has a Harvard psychiatrist, and she's been treated for a mood disorder among other things. Many animals develop mood disorders. Lots of creatures — this horse is just one example — develop self-destructive behaviors. They'll gnaw on things or do other things that may also soothe them, even if they're self-destructive, which could be considered similar
Můžeme to považovat za obdobu toho, když se sami řežou lidé.
to the ways that some humans cut themselves. Plucking.
Škubání. Ukázalo se, že pokud máte srst, peří nebo kůži, můžete se kompulzivně škubat. Dokonce byli studováni někteří papoušci pro lepší porozumění trichotillomanii, neboli kompulzivnímu škubání u lidí, které postihuje právě teď 20 milionů Američanů. Laboratorní krysy se také škubou. U nich se tomu říká „barbering". Psí veteráni z konfliktů v Iráku a Afghánistánu se vracejí s psí post traumatickou stresovou poruchou (PTSD). Těžko se jim vrací do civilního života, když se vrátí z nasazení. Mohou mít strach přiblížit se mužům s vousy nebo skočit do auta.
Turns out, if you have fur or feathers or skin, you can pluck yourself compulsively, and some parrots actually have been studied to better understand trichotillomania, or compulsive plucking in humans, something that affects 20 million Americans right now. Lab rats pluck themselves too. In them, it's called barbering. Canine veterans of conflicts of Iraq and Afghanistan are coming back with what's considered canine PTSD, and they're having a hard time reentering civilian life when they come back from deployments. They can be too scared to approach men with beards or to hop into cars. I want to be careful and be clear, though.
Chci ale být opatrná a srozumitelná. Nemyslím si, že psí PTSD je stejná jako lidská PTSD. Také si ale nemyslím, že moje PTSD je stejná jako vaše PTSD. Nebo že moje úzkost nebo smutek jsou jako vaše. Všichni jsme odlišní. Máme různé náchylnosti. Takže jsou-li dva psi vychovaní ve stejné domácnosti, vystavení úplně stejným věcem, u jednoho se může vyvinout, řekněme, ochromující strach z motorek nebo fóbie z pípání mikrovlnky, a druhý bude zcela v pořádku.
I do not think that canine PTSD is the same as human PTSD. But I also do not think that my PTSD is like your PTSD, or that my anxiety or that my sadness is like yours. We are all different. We also all have very different susceptibilities. So two dogs, raised in the same household, exposed to the very same things, one may develop, say, a debilitating fear of motorcycles, or a phobia of the beep of the microwave, and another one is going to be just fine. So one thing that people ask me pretty frequently:
Lidé se mě poměrně často ptají, jestli je to jen ukázka toho, že lidé dělají ze zvířat blázny. Nebo jsou zvířecí duševní nemoci jen výsledkem zneužívání a týrání? Ukázalo se, že jsme vlastně mnohem komplikovanější.
Is this just an instance of humans driving other animals crazy? Or, is animal mental illness just a result of mistreatment or abuse? And it turns out we're actually so much more complicated than that. So one great thing that has happened to me
Podařila se mi skvělá věc. Nedávno jsem o tom publikovala knihu a teď každý den, když otevřu e-mail nebo když jdu na čtení nebo na večírek, lidé mi vyprávějí své příběhy o zvířatech, které potkali. Nedávno jsem měla čtení v Kalifornii a po přednášce se přihlásila jedna žena a řekla: „Doktorko Braitmanová, myslím, že moje kočka má PTSD."
is recently I published a book on this, and every day now that I open my email or when I go to a reading or even when I go to a cocktail party, people tell me their stories of the animals that they have met. And recently, I did a reading in California, and a woman raised her hand after the talk and she said, "Dr. Braitman, I think my cat has PTSD." And I said, "Well, why? Tell me a little bit about it."
A já jsem řekla: „Proč myslíte? Řekněte mi o tom něco."
So, Ping is her cat. She was a rescue,
Takže, její kočka se jmenuje Ping a jedná se o nalezence. Dříve žila s postarším mužem, který jednoho dne vysával a dostal infarkt a zemřel. Za týden našli v bytě Ping, vedle těla majitele, a celou dobu běžel ten vysavač. Mnoho měsíců poté, snad až dva roky, se natolik bála, že nemohla být v domě, když někdo uklízel. Byla doslova strašpytel. Schovávala se ve skříni. Byla nesebevědomá a roztřesená, ale s milující podporou své rodiny, kteří jí věnovali čas a trpělivost, nyní, o tři roky později, je to veselá a sebevědomá kočka.
and she used to live with an elderly man, and one day the man was vacuuming and he suffered a heart attack, and he died. A week later, Ping was discovered in the apartment alongside the body of her owner, and the vacuum had been running the entire time. For many months, up to I think two years after that incident, she was so scared she couldn't be in the house when anyone was cleaning. She was quite literally a scaredy cat. She would hide in the closet. She was un-self-confident and shaky, but with the loving support of her family, a lot of a time, and their patience, now, three years later, she's actually a happy, confident cat. Another story of trauma and recovery that I came across
Na další traumatický příběh a zotavení jsem narazila před několika lety. Prováděla jsem nějaký výzkum v Thajsku. Setkala jsem se tam s opicí jménem Boonlua. Když byl Boonlua mládě, byl napaden smečkou psů, kteří mu utrhli obě nohy a ruku. Boonlua se odplazil do kláštera, kde se ho ujali mniši. Zavolali mu veterináře, který mu ošetřil rány. Nakonec skončil Boonlua ve sloním zařízení, kde se ho tamní chovatelé rozhodli vzít pod svá křídla a zjistili, co má rád, což se ukázalo být mentolové Mentos a nosorožíci a vajíčka. Ale dělalo jim starosti, protože byl společenský, že bude osamělý, ale nechtěli ho dát k jiné opici, protože si mysleli, že jen s jednou rukou se nedokáže bránit ani si hrát. Tak mu pořídili králíka a Boonlua byl okamžitě jako vyměněný. Byl nesmírně šťastný se svým králíkem. Obírali se, stali se z nich kamarádi a potom měl králík králičata a Boonlua byl ještě šťastnější než předtím. Svým způsobem mu to dalo důvod ráno vstávat a dokonce mu to dalo takový důvod vstávat, že se rozhodl nespat. Stal se extrémně ochranářský vůči těmto králičatům, přestal spát, jen tak klimbal, zatímco se o ně snažil starat. Dokonce byl vůči těm malým tak ochranářský a láskyplný že mu je útulek musel nakonec odebrat, protože se Boonlua bál, že je může jejich matka zranit. Když mu je odebrali, báli se zaměstnanci útulku, že upadne do deprese. Aby tomu zabránili, dali mu jiného králičího kamaráda. (Smích) Můj oficiální názor je, že nevypadá jako by měl depresi. (Smích)
was actually a few years ago. I was in Thailand to do some research. I met a monkey named Boonlua, and when Boonlua was a baby, he was attacked by a pack of dogs, and they ripped off both of his legs and one arm, and Boonlua dragged himself to a monastery, where the monks took him in. They called in a veterinarian, who treated his wounds. Eventually, Boonlua wound up at an elephant facility, and the keepers really decided to take him under their wing, and they figured out what he liked, which, it turned out, was mint Mentos and Rhinoceros beetles and eggs. But they worried, because he was social, that he was lonely, and they didn't want to put him in with another monkey, because they thought with just one arm, he wouldn't be able to defend himself or even play. And so they gave him a rabbit, and Boonlua was immediately a different monkey. He was extremely happy to be with this rabbit. They groomed each other, they become close friends, and then the rabbit had bunnies, and Boonlua was even happier than he was before, and it had in a way given him a reason to wake up in the morning, and in fact it gave him such a reason to wake up that he decided not to sleep. He became extremely protective of these bunnies, and he stopped sleeping, and he would sort of nod off while trying to take care of them. In fact, he was so protective and so affectionate with these babies that the sanctuary eventually had to take them away from him because he was so protective, he was worried that their mother might hurt them. So after they were taken away, the sanctuary staff worried that he would fall into a depression, and so to avoid that, they gave him another rabbit friend. (Laughter) My official opinion is that he does not look depressed. (Laughter) So one thing that I would really like people to feel
Byla bych velmi ráda, kdyby lidé cítili, že se mají cítit oprávněni dělat takovéto závěry o tvorech, které dobře znají. Když dojde na vašeho psa nebo vaši kočku nebo třeba vaši jednorukou opici, kterou náhodou znáte. Pokud si myslíte, že jsou traumatizováni nebo v depresi, máte pravděpodobně pravdu. Je to velmi antropomorfní, připisovat lidské charakteristiky jiným zvířatům nebo věcem. Nemyslím si ale, že to je problém. Nemyslím si, že nemůžeme antropomorfizovat. Není to tak, že si můžete vyndat svůj lidský mozek z hlavy, dát ho do nádoby a potom ho použít k přemýšlení o myšlení jiného zvířete. Vždycky budeme zvíře, které se zajímá o citové prožívání jiného zvířete.
is that you really should feel empowered to make some assumptions about the creatures that you know well. So when it comes to your dog or your cat or maybe your one-armed monkey that you happen to know, if you think that they are traumatized or depressed, you're probably right. This is extremely anthropomorphic, or the assignation of human characteristics onto non-human animals or things. I don't think, though, that that's a problem. I don't think that we can not anthropomorphize. It's not as if you can take your human brain out of your head and put it in a jar and then use it to think about another animal thinking. We will always be one animal wondering about the emotional experience of another animal. So then the choice becomes, how do you anthropomorphize well?
Potom se nabízí otázka, jak správně antropomorfizovat? Nebo antropomorfizujete špatně? Špatné antropomorfizování je až příliš běžné. (Smích) Může zahrnovat oblékání pejsků a pořádání svateb nebo přílišné sbližování s exotickou divočinou, protože věříte, že jste duševně spřízněni. Existují nejrůznější způsoby. Správné antropomorfizování je založeno, domnívám se, na přijetí vlastních zvířecích podobností s jinými druhy a jejich využití k vyvození závěrů, které jsou poučené o myšlení a prožívání jiných zvířat. Existuje vlastně celý průmysl, svým způsobem založený na antropomorfizování, a tím je průmysl s psychofarmaky.
Or do you anthropomorphize poorly? And anthropomorphizing poorly is all too common. (Laughter) It may include dressing your corgis up and throwing them a wedding, or getting too close to exotic wildlife because you believe that you had a spiritual connection. There's all manner of things. Anthropomorphizing well, however, I believe is based on accepting our animal similarities with other species and using them to make assumptions that are informed about other animals' minds and experiences, and there's actually an entire industry that is in some ways based on anthropomorphizing well, and that is the psychopharmaceutical industry. One in five Americans is currently taking a psychopharmaceutical drug,
Jeden z pěti Američanů v současnosti užívá psychofarmaceutické léky, od antidepresiv a léků proti úzkosti k antipsychotikům. Vlastně vděčíme za celý psychofarmaceutický arzenál ostatním zvířatům. Tyto léky byly nejprve testovány na ostatních zvířatech, a to nejen na jedovatost, ale i dopady na chování. Velmi oblíbené antipsychotikum Thorazine nejprve zklidňovalo krysy než zklidňovalo lidi. Lék proti úzkosti Librium byl podáván v 50. letech kočkám, vybraným pro jejich zlou povahu, a udělal z nich mírumilovné šelmy. A dokonce i antidepresiva byla nejprve testována na králicích.
from the antidepressants and antianxiety medications to the antipsychotics. It turns out that we owe this entire psychopharmaceutical arsenal to other animals. These drugs were tested in non-human animals first, and not just for toxicity but for behavioral effects. The very popular antipsychotic Thorazine first relaxed rats before it relaxed people. The antianxiety medication Librium was given to cats selected for their meanness in the 1950s and made them into peaceable felines. And even antidepressants were first tested in rabbits. Today, however, we are not just giving these drugs
Dnes však nedáváme tyto léky zvířátům jako pokusným objektům, ale dáváme jim tyto léky jako pacientům, z více i méně morálních důvodů. V Mořském světě dávají kosatkám léky proti úzkosti, když jim odebírají mladé. Mnohým gorilám v zoo se dávají antipsychotika a léky proti úzkosti. Ale psům jako mému Oliverovi jsou podávána antidepresiva a některé léky proti úzkosti, aby nevyskakovali z budov nebo neskákali do dopravního provozu. Nedávno vyšla v časopisu Science studie, která ukázala, že dokonce sladkovodní korýši reagovali na léky proti úzkosti. Stali se odvážnější, méně plaší a ochotnější prozkoumávat své okolí.
to other animals as test subjects, but they're giving them these drugs as patients, both in ethical and much less ethical ways. SeaWorld gives mother orcas antianxiety medications when their calves are taken away. Many zoo gorillas have been given antipsychotics and antianxiety medications. But dogs like my own Oliver are given antidepressants and some antianxiety medications to keep them from jumping out of buildings or jumping into traffic. Just recently, actually, a study came out in "Science" that showed that even crawdads responded to antianxiety medication. It made them braver, less skittish, and more likely to explore their environment. It's hard to know how many animals are on these drugs,
Je těžké zjistit, kolik zvířat bere tyto léky, ale můžu vám říct, že zvířecí farmaceutický průmysl je obrovský a rozrůstá se. Ze sedmi miliard dolarů v roce 2011 k očekávaným 9,25 miliardám za rok 2015.
but I can tell you that the animal pharmaceutical industry is immense and growing, from seven billion dollars in 2011 to a projected 9.25 billion by the year 2015. Some animals are on these drugs indefinitely.
Některá tato zvířata berou tyto léky na dobu neurčitou. Jiní, jako jeden bonobo žijící v Milwaukee v zoo, je bral do doby, než si začal schovávat své Paxily a distribuovat je mezi ostatní bonoby. (Smích) (Potlesk)
Others, like one bonobo who lives in Milwaukee at the zoo there was on them until he started to save his Paxil prescription and then distribute it among the other bonobos. (Laughter) (Applause) More than psychopharmaceuticals, though,
Ale více než psychofarmaka, existuje mnoho, mnoho, mnoho jiných terapeutických intervencí, které pomáhají jiným tvorům. A v tomto místě si myslím, že může veterinární medicína něco naučit lidskou medicínu. A to, pokud vezmete svého psa, který si, řekněme, kompulzivně honí ocas, k veterinárnímu terapeutovi, nesáhne jako první věc po bločku s recepty, zeptá se na život vašeho psa. Chtějí vědět, jak často se váš pes dostane ven. Chtějí vědět, kolik má pohybu. Chtějí vědět, kolik společného času tráví s ostatními psy a jinými lidmi. Chtějí si s vámi promluvit o druzích terapie, především terapie chování, které jste s tímto zvířetem zkusili. Tyto věci často pomáhají nejvíce, zvláště v kombinaci s psychofarmaky.
there are many, many, many other therapeutic interventions that help other creatures. And here is a place where I think actually that veterinary medicine can teach something to human medicine, which is, if you take your dog, who is, say, compulsively chasing his tail, into the veterinary behaviorist, their first action isn't to reach for the prescription pad; it's to ask you about your dog's life. They want to know how often your dog gets outside. They want to know how much exercise your dog is getting. They want to know how much social time with other dogs and other humans. They want to talk to you about what sorts of therapies, largely behavior therapies, you've tried with that animal. Those are the things that often tend to help the most, especially when combined with psychopharmaceuticals. The thing, though, I believe, that helps the most,
Co ale podle mého názoru pomáhá nejvíce, především u společenských zvířat, je čas strávený s jinými společenskými zvířaty. V mnoha ohledech se cítím, jako bych se stala asistenčním psem svému vlastnímu psovi. Viděla jsem to dělat papoušky pro lidi a lidi pro papoušky. A psi to dělají pro slony a sloni to dělají pro jiné slony. Nevím, jak vy, já dostávám hodně internetových odkazů na nezvyklá zvířecí přátelství. Také si myslím, že je to velká část Facebooku. Opice, která adoptuje kočku, nebo německá doga, která adoptovala osiřelého kolouška, nebo kráva, která se spřátelí s prasetem. Pokud byste se mě na to zeptali před osmi devíti lety, řekla bych vám, že je to beznadějně sentimentální a možná ve špatném slova smyslu příliš antropomorfní, a možná i nahrané. Teď vám můžu říct, že na tom něco je. Je to opravdové. Vlastně některé zajímavé studie poukázaly na hladiny oxytocinu, což je druh hormonu sblížení, který se uvolňuje, když máme sex nebo kojíme nebo jsme s někým, na kom nám extrémně záleží. Hladiny oxytocinu stoupají jak u lidí, tak psů, kterým na sobě záleží nebo kteří mají rádi společnost toho druhého. A co víc, jiné studie ukazují, že oxytocin stoupl i u různorodých párů zvířat. Takže řekněme u koz a psů, kteří spolu přátelili a hráli si spolu, stouply následně tyto hladiny.
particularly with social animals, is time with other social animals. In many ways, I feel like I became a service animal to my own dog, and I have seen parrots do it for people and people do it for parrots and dogs do it for elephants and elephants do it for other elephants. I don't know about you; I get a lot of Internet forwards of unlikely animal friendships. I also think it's a huge part of Facebook, the monkey that adopts the cat or the great dane who adopted the orphaned fawn, or the cow that makes friends with the pig, and had you asked me eight, nine years ago, about these, I would have told you that they were hopelessly sentimental and maybe too anthropomorphic in the wrong way and maybe even staged, and what I can tell you now is that there is actually something to this. This is legit. In fact, some interesting studies have pointed to oxytocin levels, which are a kind of bonding hormone that we release when we're having sex or nursing or around someone that we care for extremely, oxytocin levels raising in both humans and dogs who care about each other or who enjoy each other's company, and beyond that, other studies show that oxytocin raised even in other pairs of animals, so, say, in goats and dogs who were friends and played with each other, their levels spiked afterwards. I have a friend who really showed me that
Mám přítele, který mi ukázal, že duševní zdraví je obousměrná ulice. Jeho jméno je Lonnie Hodge a je veteránem z Vietnamu. Když se vrátil, začal pracovat s přeživšími genocidy a mnoha lidmi, kteří prošli válečným traumatem. Měl post traumatickou stresovou poruchu a také strach z výšek, protože ve Vietnamu slaňoval pozpátku z ližin vrtulníků. Dostal asistenčního psa jménem Gander, labradoodla, který mu pomohl s jeho PTSD a strachem z výšek. Tohle jsou oni první den, kdy se poznali, což je úžasné. Od té doby spolu strávili hodně času navštěvováním jiných veteránů trpících podobnými problémy. Zajímavé na vztahu Lonnieho a Gandera pro mě je, že během několika měsíců, se u Gandera vyvinul strach z výšek. Pravděpodobně protože tak zblízka sledoval Lonnieho. Skvělé na tom ale je, že je pořád úžasný asistenční pes, protože teď, kdykoli jsou ve výšce, Lonnie má takovou starost o Ganderovo dobro, že se sám zapomíná bát výšek.
mental health is in fact a two-way street. His name is Lonnie Hodge, and he's a veteran of Vietnam. When he returned, he started working with survivors of genocide and a lot of people who had gone through war trauma. And he had PTSD and also a fear of heights, because in Vietnam, he had been rappelling backwards out of helicopters over the skids, and he was givena service dog named Gander, a labradoodle, to help him with PTSD and his fear of heights. This is them actually on the first day that they met, which is amazing, and since then, they've spent a lot of time together visiting with other veterans suffering from similar issues. But what's so interesting to me about Lonnie and Gander's relationship is about a few months in, Gander actually developed a fear of heights, probably because he was watching Lonnie so closely. What's pretty great about this, though, is that he's still a fantastic service dog, because now, when they're both at a great height, Lonnie is so concerned with Gander's well-being that he forgets to be scared of the heights himself. Since I've spent so much time with these stories,
Jelikož jsem strávila s těmito příběhy tolik času, prohrabáváním archivů, doslova jsem tímto výzkumem strávila roky, změnilo mě to. Už se nedívám na zvířata na úrovni druhu. Dívám se na ně jako na jedince, přemýšlím o nich jako o tvorech s vlastním kompasem, který vede jejich chování, informuje, jak reagují na svět. Opravdu věřím, že to ze mě udělalo zvídavějšího a empatičtějšího člověka, jak ke zvířatům, se kterými sdílím postel a občas skončí na mém talíři, tak i k lidem, které znám, kteří trpí úzkostmi a fóbiemi a různými jinými věcmi. A opravdu věřím, že přestože nemůžete přesně vědět, co se děje v mysli prasete nebo vašeho mopse nebo vašeho partnera, nemělo by vám to bránit pro ně mít pochopení. Nejlepší věc, kterou můžeme pro své milované udělat, je, možná, antropomorfizovat.
digging into archives, I literally spent years doing this research, and it's changed me. I no longer look at animals at the species level. I look at them as individuals, and I think about them as creatures with their own individual weather systems guiding their behavior and informing how they respond to the world. And I really believe that this has made me a more curious and a more empathetic person, both to the animals that share my bed and occasionally wind up on my plate, but also to the people that I know who are suffering from anxiety and from phobias and all manner of other things, and I really do believe that even though you can't know exactly what's going on in the mind of a pig or your pug or your partner, that that shouldn't stop you from empathizing with them. The best thing that we could do for our loved ones is, perhaps, to anthropomorphize them.
Jednou Charlesi Darwinovi jeho otec řekl, že jednou může každý přijít o rozum. Naštěstí ho často dokážeme opět nalézt, ale jen se vzájemnou pomocí.
Charles Darwin's father once told him that everybody could lose their mind at some point. Thankfully, we can often find them again, but only with each other's help.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)