Před několika lety se u mojí maminky projevila revmatoidní artróza. Opuchly jí zápěstí, kolena i prsty a ochromily ji chronickou bolestí. Musela zažádat o invalidní důchod. Přestala chodit do naší mešity. Pro samou bolest si po ránu někdy ani nevyčistila zuby. Chtěl jsem jí pomoct. Ale nevěděl jsem jak. Nejsem lékař.
A few years ago, my mom developed rheumatoid arthritis. Her wrists, knees and toes swelled up, causing crippling, chronic pain. She had to file for disability. She stopped attending our local mosque. Some mornings it was too painful for her to brush her teeth. I wanted to help. But I didn't know how. I'm not a doctor.
Zato jsem historik dějin medicíny. A tak jsem začal studovat dějiny chronických bolestí. V archivech Kalifornské univerzity je na tohle téma celá sbírka. Našel jsem tam fantastický příběh o muži, který od bolesti zachránil, ba přímo vysvobodil, milióny lidí. Lidí jako moje máma. A přesto jsem ho neznal. Nebyly o něm žádné knihy ani hollywoodské filmy. Jmenoval se John J. Bonica. Ale na začátku našeho příběhu byl známější jako Johnny "Bull" Walker.
So, what I am is a historian of medicine. So I started to research the history of chronic pain. Turns out, UCLA has an entire history of pain collection in their archives. And I found a story -- a fantastic story -- of a man who saved -- rescued -- millions of people from pain; people like my mom. Yet, I had never heard of him. There were no biographies of him, no Hollywood movies. His name was John J. Bonica. But when our story begins, he was better known as Johnny "Bull" Walker.
Bylo to v létě roku 1941. Do městečka Brookfieldu v New Yorku právě zavítal cirkus. Přihrnuly se davy natěšené na provazochodce a klauny, a kdoví, možná uvidí i lidskou dělovou kouli. Přišli se podívat i na siláka Johnnyho "Bulla" Walkera, svalnatého surovce, co vás složí za dolar. Onoho dne však z cirkusových tlampačů zaznělo hlášení. U klece divokých zvířat je naléhavě třeba doktor. Krotiteli lvů se něco stalo. Vrcholné číslo se nepovedlo a krotitelova hlava uvízla ve lví tlamě. Nemohl dýchat. Publikum zděšeně přihlíželo, jak bojuje a padá do mdlob. Když lev konečně povolil čelisti, krotitel se sesul na zem, jako mrtvola. Za několik minut však přišel k sobě a viděl nad sebou známou postavu. Byl to "Bull" Walker. Silák dal krotiteli umělé dýchání a zachránil mu život.
It was a summer day in 1941. The circus had just arrived in the tiny town of Brookfield, New York. Spectators flocked to see the wire-walkers, the tramp clowns -- if they were lucky, the human cannonball. They also came to see the strongman, Johnny "Bull" Walker, a brawny bully who'd pin you for a dollar. You know, on that particular day, a voice rang out over the circus P.A. system. They needed a doctor urgently, in the live animal tent. Something had gone wrong with the lion tamer. The climax of his act had gone wrong, and his head was stuck inside the lion's mouth. He was running out of air; the crowd watched in horror as he struggled and then passed out. When the lion finally did relax its jaws, the lion tamer just slumped to the ground, motionless. When he came to a few minutes later, he saw a familiar figure hunched over him. It was Bull Walker. The strongman had given the lion tamer mouth-to-mouth, and saved his life.
Nikdo to nevěděl, ale silák studoval třetím rokem medicínu. Přes léto si u cirkusu vydělával na školu, ale držel to v tajnosti. Měl být surovcem, padouchem, ne dobrotivým študákem. Jeho tajemství neznali ani spolužáci z medicíny. Jak sám věděl: "Sportovec je automaticky natvrdlej trouba." A tak jim o cirkusu neřekl. Ani o tom, že po večerech a o víkendech profesionálně zápasí. Používal pseudonymy jako "Bull" (Býk) Walker nebo "Masked Marvel" (Zázrak v masce). Držel to v tajnosti dokonce i poté, co vyhrál titul mistra světa ve středně těžké váze.
Now, the strongman hadn't told anyone, but he was actually a third-year medical student. He toured with the circus during summers to pay tuition, but kept it a secret to protect his persona. He was supposed to be a brute, a villain -- not a nerdy do-gooder. His medical colleagues didn't know his secret, either. As he put it, "If you were an athlete, you were a dumb dodo." So he didn't tell them about the circus, or about how he wrestled professionally on evenings and weekends. He used a pseudonym like Bull Walker, or later, the Masked Marvel. He even kept it a secret that same year, when he was crowned the Light Heavyweight Champion of the world.
A tak vedl John J. Bonica po léta dva souběžné životy. Byl zápasník; a byl lékař. Hrál zlého; ale byl hrdina. Způsoboval bolest, a také ji léčil. Během následujících padesáti let zásluhou oněch neslučitelných identit vytvořil nový způsob, jak přistupovat k bolesti. Změnil moderní medicínu tak zásadně, že jej časopis "Time" prohlásil za "otce zakladatele" v oboru léčby bolesti. Ale to přišlo až později.
Over the years, John J. Bonica lived these parallel lives. He was a wrestler; he was a doctor. He was a heel; he was a hero. He inflicted pain, and he treated it. And he didn’t know it at the time, but over the next five decades, he'd draw on these dueling identities to forge a whole new way to think about pain. It'd change modern medicine so much so, that decades later, Time magazine would call him pain relief's founding father. But that all happened later.
V roce 1942 Bonica graduoval a oženil se s Emmou, s dívkou, s níž se před lety seznámil na jednom ze svých zápasů. S tajnými zápasy neskončil. Nemohl. Za praxi v nemocnici sv. Vincence nic neměl. Jako mistr světa se účastnil velkých zápasů, třeba i v Madison Square Garden, proti zvučným soupeřům, jako byl Everett "Blonde Bear" Marshall či trojnásobný mistr světa Angelo Savoldi.
In 1942, Bonica graduated medical school and married Emma, his sweetheart, whom he had met at one of his matches years before. He still wrestled in secret -- he had to. His internship at New York's St. Vincent's Hospital paid nothing. With his championship belt, he wrestled in big-ticket venues, like Madison Square Garden, against big-time opponents, like Everett "The Blonde Bear" Marshall, or three-time world champion, Angelo Savoldi.
Zápasy se na něm podepisovaly. Vykloubil si kyčle; měl zlomená žebra. Jednou mu soupeř poškrábal tvář, až měl jizvu jako Al Capone. V práci to poté zakrýval chirurgickou rouškou. Dvakrát se Bonica ocitl na operačním sále s okem tak podlitým, že na něj neviděl. Ale nejhůř dostaly zabrat jeho květákové uši. Připadalo mu, že má na hlavě dva tenisáky. Bolesti v jeho životě stále přibývalo.
The matches took a toll on his body; he tore hip joints, fractured ribs. One night, The Terrible Turk's big toe scratched a scar like Capone's down the side of his face. The next morning at work, he had to wear a surgical mask to hide it. Twice Bonica showed up to the O.R. with one eye so bruised, he couldn't see out of it. But worst of all were his mangled cauliflower ears. He said they felt like two baseballs on the sides of his head. Pain just kept accumulating in his life.
Jednoho dne byl ve své nemocnici svědkem porodu své ženy. Lapala po dechu a zjevně trpěla hroznou bolestí. Porodník přivolal asistenta, aby jí podal proti bolesti éter. Asistent byl však nezkušený mladík, byl nervózní, a podávaným éterem podráždil Emmě hrdlo. Ta začala zvracet, dusit se a modrat. Přihlížející Bonica asistenta odstrčil a vyčištěním dýchacích cest zachránil život své ženě i nenarozené dceři. Od toho okamžiku se rozhodl zasvětit svůj život anesteziologii. Pro ženy při porodu později vyvinul epidurální anestezii. Ale než se mohl věnovat porodnictví, musel nastoupit vojenskou službu.
Next, he watched his wife go into labor at his hospital. She heaved and pushed, clearly in anguish. Her obstetrician called out to the intern on duty to give her a few drops of ether to ease her pain. But the intern was a young guy, just three weeks on the job -- he was jittery, and in applying the ether, irritated Emma's throat. She vomited and choked, and started to turn blue. Bonica, who was watching all this, pushed the intern out of the way, cleared her airway, and saved his wife and his unborn daughter. At that moment, he decided to devote his life to anesthesiology. Later, he'd even go on to help develop the epidural, for delivering mothers. But before he could focus on obstetrics, Bonica had to report for basic training.
V době vylodění v Normandii se Bonica ocitl ve vojenské nemocnici poblíž Tacomy. Se 7.700 lůžky šlo o jednu z největších vojenských nemocnic v Americe. Bonica měl na starosti veškeré léky na bolest. Bylo mu teprve 27. Měl spoustu pacientů a mezi nimi i případy, jež odporovaly všemu, co se učil. Bolest měla být, v pozitivním smyslu, varovným signálem, jímž tělo avizuje své poškození, například zlomeninu. Jenže v některých případech, třeba u pacientů s amputovanou nohou, bolest přetrvávala, i když tu bolavá noha již nebyla. Proč varovný signál neustal, když byl zdroj bolesti odstraněn? V některých případech ani nebylo patrné poškození tkáně, a přesto pacienta trápila bolest.
Right around D-Day, Bonica showed up to Madigan Army Medical Center, near Tacoma. At 7,700 beds, it was one of the largest army hospitals in America. Bonica was in charge of all pain control there. He was only 27. Treating so many patients, Bonica started noticing cases that contradicted everything he had learned. Pain was supposed to be a kind of alarm bell -- in a good way -- a body's way of signaling an injury, like a broken arm. But in some cases, like after a patient had a leg amputated, that patient might still complain of pain in that nonexistent leg. But if the injury had been treated, why would the alarm bell keep ringing? There were other cases in which there was no evidence of an injury whatsoever, and yet, still the patient hurt.
Bonica oslovil všechny nemocniční odborníky: chirurgy, neurology, psychiatry a mnoho dalších. Chtěl znát jejich názor. Během oběda začal pořádat skupinová setkání. Jako by vytvářel tým odborníků na boj s bolestí. Takhle se bolesti dosud nikdo nevěnoval.
Bonica tracked down all the specialists at his hospital -- surgeons, neurologists, psychiatrists, others. And he tried to get their opinions on his patients. It took too long, so he started organizing group meetings over lunch. It would be like a tag team of specialists going up against the patient's pain. No one had ever focused on pain this way before.
Pak se pustil do knih. Prošel si všechny lékařské příručky a pečlivě prošel veškeré zmínky o bolesti. Ze 14.000 stran, jež přečetl, obsahovalo slovo 'bolest' sedmnáct a půl z nich. Sedmnáct a půl. O tom, co každého nejvíc trápí a frustruje na tom, že je pacient. Bonica byl v šoku. Cituji jeho slova: "Co si z tohohle mám sakra vzít? O tom, co je z pohledu pacienta nejdůležitější, se vůbec nemluví."
After that, he hit the books. He read every medical textbook he could get his hands on, carefully noting every mention of the word "pain." Out of the 14,000 pages he read, the word "pain" was on 17 and a half of them. Seventeen and a half. For the most basic, most common, most frustrating part of being a patient. Bonica was shocked -- I'm quoting him, he said, "What the hell kind of conclusion can you come to there? The most important thing from the patient's perspective, they don't talk about."
A tak o tom dalších osm let mluvil Bonica. Psal o tom, aby doplnil chybějící stránky. Napsal knihu později označovanou jako "Bible bolesti". Představil v ní nové strategie, nové léčebné postupy s pomocí obstřiků. Navrhl novou instituci, centrum pro léčbu bolesti, k níž ho inspirovaly odborné debaty u obědů. Jeho kniha však byla především emotivním apelem na medicínu. Zoufalou výzvou, aby lékaři brali v životech pacientů bolest vážně. Redefinoval poslání medicíny. Cílem už nebylo postarat se o pacienta, ale postarat se o jeho pohodlí. Svou vizi prosazoval desítky let, než se v polovině 70. let konečně ujala. Po celém světě se vyrojily stovky center pro léčbu bolesti.
So over the next eight years, Bonica would talk about it. He'd write about it; he'd write those missing pages. He wrote what would later be known as the Bible of Pain. In it he proposed new strategies, new treatments using nerve-block injections. He proposed a new institution, the Pain Clinic, based on those lunchtime meetings. But the most important thing about his book was that it was kind of an emotional alarm bell for medicine. A desperate plea to doctors to take pain seriously in patients' lives. He recast the very purpose of medicine. The goal wasn't to make patients better; it was to make patients feel better. He pushed his pain agenda for decades, before it finally took hold in the mid-'70s. Hundreds of pain clinics sprung up all over the world.
V tom okamžiku však došlo k tragickému zlomu. Zápasnická kariéra Bonicu dostihla. Už přes 20 let nebyl v ringu, ale 1.500 zápasů z dřívějška mu zhuntovalo tělo. Ještě jako padesátník začal trpět těžkou osteoartrózou. Během následujících 20 let podstoupil 22 chirurgických zákroků, včetně čtyř operací páteře a celé série výměn kyčelního kloubu. Měl potíže zvednou paži, otáčet krkem. Nedokázal chodit bez hliníkových berlí. Z jeho přátel a bývalých studentů se stali jeho lékaři. Jeden z nich poznamenal, že tolik obstřiků nedostal nikdo na celé planetě. Ještě více vystupňoval svůj workoholismus, pracoval 15-18 hodin denně. Tím, že od bolesti pomáhal ostatním, ulevoval i sám sobě. "Kdybych neměl tolik práce," řekl jednomu novináři, "byl bych už nejspíš na vozíčku."
But as they did -- a tragic twist. Bonica's years of wrestling caught up to him. He had been out of the ring for over 20 years, but those 1,500 professional bouts had left a mark on his body. Still in his mid-50s, he suffered severe osteoarthritis. Over the next 20 years he'd have 22 surgeries, including four spine operations, and hip replacement after hip replacement. He could barely raise his arm, turn his neck. He needed aluminum crutches to walk. His friends and former students became his doctors. One recalled that he probably had more nerve-block injections than anyone else on the planet. Already a workaholic, he worked even more -- 15- to 18-hour days. Healing others became more than just his job, it was his own most effective form of relief. "If I wasn't as busy as I am," he told a reporter at the time, "I would be a completely disabled guy."
Během služební cesty na Floridu začátkem 80. let se Bonica nechal svým bývalým studentem zavést do Tampy. Projeli okolo palem a zastavili u starého domu, v jehož garáži se skrývaly obří stříbřité kanóny. Dům patřil rodině Zacchiniových, smetánce americké cirkusové scény. Před desítkami let je Bonica sledoval, jak se s brýlemi a ve stříbrných oděvech průkopnicky nechali vystřelit z kanónu. Teď už byli, stejně jako on, v penzi. Nikdo z té generace už nežije, ani Bonica. A tak nevíme, o čem si ten den povídali. Rád si to ale představuji. Silák se po letech setkává s kolegy; předvádějí si staré i nové šrámy. Možná jim Bonica dal pár lékařských rad. Možná jim řekl to, co později uvedl i ve svých memoárech, totiž že cirkus i zápasení hluboce formovaly jeho život.
On a business trip to Florida in the early 1980s, Bonica got a former student to drive him to the Hyde Park area in Tampa. They drove past palm trees and pulled up to an old mansion, with giant silver howitzer cannons hidden in the garage. The house belonged to the Zacchini family, who were something like American circus royalty. Decades earlier, Bonica had watched them, clad in silver jumpsuits and goggles, doing the act they pioneered -- the Human Cannonball. But now they were like him: retired. That generation is all dead now, including Bonica, so there's no way to know exactly what they said that day. But still, I love imagining it. The strongman and the human cannonballs reunited, showing off old scars, and new ones. Maybe Bonica gave them medical advice. Maybe he told them what he later said in an oral history, which is that his time in the circus and wrestling deeply molded his life.
Bonica poznal bolest zblízka. Pociťoval ji. Prožíval ji. A proto si nemohl nevšímat bolesti u ostatních. Díky své empatii vymyslel celý nový obor. Hlavně jeho zásluhou začala medicína brát bolest jako specifický problém.
Bonica saw pain close up. He felt it. He lived it. And it made it impossible for him to ignore in others. Out of that empathy, he spun a whole new field, played a major role in getting medicine to acknowledge pain in and of itself.
Ve svých memoárech Bonica uvedl, že bolest je nejsložitější lidský prožitek. Že se týká vaší minulosti i přítomnosti, vašeho společenského života, vaší rodiny... O Bonicovi to určitě platilo.
In that same oral history, Bonica claimed that pain is the most complex human experience. That it involves your past life, your current life, your interactions, your family. That was definitely true for Bonica.
Ale platí to i o mojí mamince. Lékaři mají tendenci brát moji mámu jako pacientku na plný úvazek. Jako ženu, která zkrátka tráví dny v čekárnách. Někdy do toho zabřednu a vidím ji tak také. Ale díky Bonicově bolesti, v níž se zračila plnost jeho života, jsem si začal vybavovat, co se zračí v bolesti mé matky. Než jí opuchly prsty, psala jimi na psacím stroji,
But it was also true for my mom. It's easy for doctors to see my mom as a kind of professional patient, a woman who just spends her days in waiting rooms. Sometimes I get stuck seeing her that same way. But as I saw Bonica's pain -- a testament to his fully lived life -- I started to remember all the things that my mom's pain holds. Before they got swollen and arthritic, my mom's fingers clacked away
protože pracovala jako personalistka. Připravovala jimi samosu pro celou mešitu. Když jsem byl malý, stříhala mi jimi vlasy, utírala nos, zavazovala tkaničky.
in the hospital H.R. department where she worked. They folded samosas for our entire mosque. When I was a kid, they cut my hair, wiped my nose, tied my shoes.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)