Před pěti lety jsem měla vysněnou práci. Byla jsem zahraniční reportérka pro Střední východ a dělala reportáže pro ABC News. Byla tam však skulinka, jistý problém s naším odvětvím, který jsem chtěla napravit. Na Střední východ jsem se dostala kolem konce roku 2007, což bylo asi uprostřed třetí války v Perském zálivu. Nicméně v době, kdy jsem tam přišla, bylo již přímo nemožné vidět někde vysílat reportáže o Iráku. Zájem mnoha médií výrazně klesl. A co se týče těch odvysílaných reportáží, přes 80 procent bylo o nás. Nezachytili jsme příběhy o Iráku, o lidech, kteří tam žili a to co se jim stalo pod tíhou války.
Five years ago, I had my dream job. I was a foreign correspondent in the Middle East reporting for ABC News. But there was a crack in the wall, a problem with our industry, that I felt we needed to fix. You see, I got to the Middle East right around the end of 2007, which was just around the midpoint of the Iraq War. But by the time I got there, it was already nearly impossible to find stories about Iraq on air. Coverage had dropped across the board, across networks. And of the stories that did make it, more than 80 percent of them were about us. We were missing the stories about Iraq, the people who live there, and what was happening to them under the weight of the war.
Afghánistán již tehdy vypadl z mediální agendy. V roce 2008 bylo méně než 1 procento reportáží týkajících se války v Afghánistánu. Byla to nejdelší válka v historii Spojených států, ale informace byly tak omezené, že učitelé, s kterými jsme si povídali, nám řekli, že mají problém vysvětlit svým studentům co jsme tam dělali, navíc když daní studenti měli rodiče, kteří v zámoří bojovali a občas i umírali.
Afghanistan had already fallen off the agenda. There were less than one percent of all news stories in 2008 that went to the war in Afghanistan. It was the longest war in US history, but information was so scarce that schoolteachers we spoke to told us they had trouble explaining to their students what we were doing there, when those students had parents who were fighting and sometimes dying overseas.
Neuspěli jsme a to nejen v Iráku a Afghánistánu. Od zón konfliktu přes změnu klimatu až po mnohé jiné problémy kolem krize ve veřejném zdravotnictví, postrádali jsme něco, čemu říkám problémy na druhové úrovni. Protože by nás jako druh mohly nakonec potopit. A tím, že jsme neporozuměli složitým problémům naší doby, jsme čelili jistým praktickým důsledkům. Jak jsme chtěli řešit problémy, kterým jsme, v zásadě, nerozuměli, které jsme nemohli sledovat v reálném čase, a kde lidé, pracující na řešení problémů, byly neviditelní pro nás a někdy také i pro sebe?
We had drawn a blank, and it wasn't just Iraq and Afghanistan. From conflict zones to climate change to all sorts of issues around crises in public health, we were missing what I call the species-level issues, because as a species, they could actually sink us. And by failing to understand the complex issues of our time, we were facing certain practical implications. How were we going to solve problems that we didn't fundamentally understand, that we couldn't track in real time, and where the people working on the issues were invisible to us and sometimes invisible to each other?
Když se podíváme zpětně na Irák, na roky, během nichž jsme nedávali pozor na to, co se děje, byly to roky, kdy se společnost postupně rozpadala, a kdy jsme vytvořili podmínky pro něco, z čeho vzešel ISIS následně převzetí moci ISIS nad městem Mosul a teroristické násilí, které se šířilo za hranice Iráku napříč celým světem.
When you look back on Iraq, those years when we were missing the story, were the years when the society was falling apart, when we were setting the conditions for what would become the rise of ISIS, the ISIS takeover of Mosul and terrorist violence that would spread beyond Iraq's borders to the rest of the world.
V době, kdy jsem shromažďovala tyto postřehy, jsem se podívala za hranice Iráku a zachytila jsem další zprávu, o níž jsme nevěděli: válka v Sýrii. Pokud jste specialista na Střední východ, věděli jste, že Sýrie byla důležitá už od začátku. Ta zpráva ale dopadla jako jeden z mnoha zapomenutých příběhů arabského jara. Už předem jsem věděla, jaké budou následky. Sýrie je úzce spjata s bezpečím v regionu, a celosvětovou stabilitou. Měla jsem pocit, že nemůžeme dovolit, aby i tato zpráva upadla do zapomnění.
Just around that time where I was making that observation, I looked across the border of Iraq and noticed there was another story we were missing: the war in Syria. If you were a Middle-East specialist, you knew that Syria was that important from the start. But it ended up being, really, one of the forgotten stories of the Arab Spring. I saw the implications up front. Syria is intimately tied to regional security, to global stability. I felt like we couldn't let that become another one of the stories we left behind.
Tak jsem se vzdala práce v TV, abych založila webovou stránku "Syria Deeply". Navrhli jsme ji jako zdroj zpráv a informací, které usnadní pochopit závažné problémy, a během posledních čtyř let byla zdrojem pro politické činitele a profesionály, kteří pracovali na konfliktu v Sýrii. Vytvořili jsme obchodní model založený na stálém přísunu kvalitních informací a svolávání těch nejlepších odborníků pro daný problém. Zjistili jsme, že tento model jde škálovat. Dostávali jsme vášnivé žádosti, abychom dělali i jiné věci do hloubky. Tak jsme začali pracovat na splnění našeho seznamu požadavků.
So I left my big TV job to start a website, called "Syria Deeply." It was designed to be a news and information source that made it easier to understand a complex issue, and for the past four years, it's been a resource for policymakers and professionals working on the conflict in Syria. We built a business model based on consistent, high-quality information, and convening the top minds on the issue. And we found it was a model that scaled. We got passionate requests to do other things "Deeply." So we started to work our way down the list.
Jsem jen jedna z mnoha podnikatelů a my jsme jen jeden z mnoha start-upů, který se snaží opravit to, co je na médiích špatné. My, co vše vidíme z první linie, víme, že s médii něco není v pořádku. Jsou zkažené. Důvěra v média dosáhla rekordně nejnižší úroveň. A statistika, kterou můžete vidět, je ze září -- situace se pravděpodobně ještě zhoršila. Můžeme to však napravit. Můžeme napravit zpravodajství. Vím, že to tak je. Můžete si myslet, že jsem idealistka. Já si říkám horlivá optimistka. Vím, že je takových na světě mnoho. Máme nápady, co a jak vylepšit. Chci se s vámi podělit o tři konkrétní nápady, na kterých pracujeme.
I'm just one of many entrepreneurs, and we are just one of many start-ups trying to fix what's wrong with news. All of us in the trenches know that something is wrong with the news industry. It's broken. Trust in the media has hit an all-time low. And the statistic you're seeing up there is from September -- it's arguably gotten worse. But we can fix this. We can fix the news. I know that that's true. You can call me an idealist; I call myself an industrious optimist. And I know there are a lot of us out there. We have ideas for how to make things better, and I want to share three of them that we've picked up in our own work.
Nápad číslo jedna: Musíme tvořit zprávy, které jsou založeny na vysoce odborných znalostech. Když bereme v úvahu ty vlny propouštění napříč všemi redakcemi v zemi, ztratili jsme umění specializace. Specializované zpravodajství je ohroženo. Co se týče zahraničních zpráv, můžeme je napravit zvýšením spolupráce s místními reportéry, zacházet s nimi jako s partnery a spolupracovníky, a ne jen jako zprostředkovateli, kteří nám dohodí čísla a nahrávky z rozhovorů. Naši místní reportéři v Sýrii a napříč Afrikou a Asií nám přinášejí příběhy, které bychom rozhodně sami neobjevili. Jak tento z předměstí Damašku o závodech na invalidních vozících, které vrátily naději zraněným z války. Nebo tento ze Sierra Leone o místním vůdci, který zabránil šíření eboly tím, že sám sestavil karanténu pro svou obytnou čtvrť. Nebo tento z hranic Pákistánu o afghánských uprchlících, kteří byli nuceni vrátit se domů pod hrozbou policejního násilí. Naši místní reportéři jsou naši mentoři. Každý den nás naučí něco nového a dodávají nám příběhy, o kterých by měl vědět každý z nás.
Idea number one: we need news that's built on deep-domain knowledge. Given the waves and waves of layoffs at newsrooms across the country, we've lost the art of specialization. Beat reporting is an endangered thing. When it comes to foreign news, the way we can fix that is by working with more local journalists, treating them like our partners and collaborators, not just fixers who fetch us phone numbers and sound bites. Our local reporters in Syria and across Africa and across Asia bring us stories that we certainly would not have found on our own. Like this one from the suburbs of Damascus, about a wheelchair race that gave hope to those wounded in the war. Or this one from Sierra Leone, about a local chief who curbed the spread of Ebola by self-organizing a quarantine in his district. Or this one from the border of Pakistan, about Afghan refugees being forced to return home before they are ready, under the threat of police intimidation. Our local journalists are our mentors. They teach us something new every day, and they bring us stories that are important for all of us to know.
Nápad číslo dvě: potřebujeme něco jako Hippokratovu přísahu pro zpravodajské odvětví, přísahat, že nikoho nepoškodí.
Idea number two: we need a kind of Hippocratic oath for the news industry, a pledge to first do no harm.
(Potlesk)
(Applause)
Novináři musí být tvrdí. Musíme bojovat za pravdu, ale musíme být i zodpovědní. Musíme žít jako naše ideály a musíme si uvědomit, že to, co děláme, může potenciálně uškodit společnosti, pokud bychom seběhli z cesty zpravodajství jako veřejné služby.
Journalists need to be tough. We need to speak truth to power, but we also need to be responsible. We need to live up to our own ideals, and we need to recognize when what we're doing could potentially harm society, where we lose track of journalism as a public service.
Sledovala jsem naše zpravodajství o ebole. Spustili jsme Ebola Deeply. Dělali jsme co se dalo. Viděli jsme však jen veřejnost zaplavenou hysterickými a subjektivními informacemi, občas nepřesnými, občas zcela nesprávnými. Odborníci na veřejné zdraví mi říkají, že nás to stálo dokonce lidské životy, protože podněcováním paniky a občasnými nepřesnými fakty lidem ztěžujeme šanci pochopit, co se ve skutečnosti děje. Kvůli všemu tomu zmatku je těžší se správně rozhodnout.
I watched us cover the Ebola crisis. We launched Ebola Deeply. We did our best. But what we saw was a public that was flooded with hysterical and sensational coverage, sometimes inaccurate, sometimes completely wrong. Public health experts tell me that that actually cost us in human lives, because by sparking more panic and by sometimes getting the facts wrong, we made it harder for people to resolve what was actually happening on the ground. All that noise made it harder to make the right decisions.
Jako celé odvětví se můžeme zlepšit, ale musíme si uvědomit, jak jsme naposledy pochybili, a přinutit se nepostupovat stejně. Máme na výběr. Musíme odolat pokušení používat strach na zvýšení hodnocení. A takto se musí rozhodnout každá zpravodajská redakce a každý vedoucí zpravodajství samostatně. Protože další vražedný virus může být ještě mnohem horší a následky mnohem vyšší, pokud uděláme to, co naposledy; pokud naše zpravodajství není zodpovědné a není správné.
We can do better as an industry, but it requires us recognizing how we got it wrong last time, and deciding not to go that way next time. It's a choice. We have to resist the temptation to use fear for ratings. And that decision has to be made in the individual newsroom and with the individual news executive. Because the next deadly virus that comes around could be much worse and the consequences much higher, if we do what we did last time; if our reporting isn't responsible and it isn't right.
Třetí nápad? Musíme se otevřít komplikovanosti, pokud chceme pochopit složitý svět. Otevřít se komplikovanosti --
The third idea? We need to embrace complexity if we want to make sense of a complex world. Embrace complexity --
(Potlesk)
(Applause)
a ne brát svět příliš zjednodušeně, protože jednoduchost je nepřesná. Žijeme ve složitém světě. Zprávy vzdělávají dospělé. Naší prací reportérů je dostat se do hloubky této složitosti a najít nové způsoby, jak usnadnit, aby tomu každý porozuměl. Pokud to neuděláme, pokud se budeme tvářit, že existují jen jednoduché odpovědi, tak dovedeme všechny ke srázu. Porozumění složitosti je jediný způsob, jak poznat ty pravé hrozby, které číhají hned za rohem. Jsme zodpovědní vám přetlumočit tyto hrozby a pomoci vám pochopit, co je skutečnost, abyste se připravili a abyste věděli, co to znamená, být připraven na to, co přichází.
not treat the world simplistically, because simple isn't accurate. We live in a complex world. News is adult education. It's our job as journalists to get elbow deep in complexity and to find new ways to make it easier for everyone else to understand. If we don't do that, if we pretend there are just simple answers, we're leading everyone off a steep cliff. Understanding complexity is the only way to know the real threats that are around the corner. It's our responsibility to translate those threats and to help you understand what's real, so you can be prepared and know what it takes to be ready for what comes next.
Jsem horlivá optimistka. Věřím, že co je zkažené, se dá napravit. Všichni chceme. Je množství skvělých reportérů odvádějících vynikající práci. Potřebujeme však nové formáty. Pevně věřím, že toto je období znovuzrození, zamyšlení se nad tím, co dokážeme. Věřím, že dokážeme napravit, co je zkažené. Vím, že dokážeme napravit zprávy. Vím, že to stojí za pokus, a opravdu věřím tomu, že nakonec to všechno dobře dopadne.
I am an industrious optimist. I do believe we can fix what's broken. We all want to. There are great journalists out there doing great work -- we just need new formats. I honestly believe this is a time of reawakening, reimagining what we can do. I believe we can fix what's broken. I know we can fix the news. I know it's worth trying, and I truly believe that in the end, we're going to get this right.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)