Jako malá jsem si vždy představovala, že jednou uteču pryč. Od svých šesti let jsem měla nabalenou tašku s oblečením a plechovkami jídla schovanou někde vzadu ve skříni. Byl ve mě obrovský neklid, surový strach, že bych padla za oběť rutinnímu životu a nudě. A tak, mnoho mých raných vzpomínek zahrnovalo spletité snění, kde bych přecházela hranice, pídila se po potravě, a potkávala nespočet zvláštních lidí, kteří vedou netradiční životy na cestě.
As a little girl, I always imagined I would one day run away. From the age of six on, I kept a packed bag with some clothes and cans of food tucked away in the back of a closet. There was a deep restlessness in me, a primal fear that I would fall prey to a life of routine and boredom. And so, many of my early memories involved intricate daydreams where I would walk across borders, forage for berries, and meet all kinds of strange people living unconventional lives on the road.
Léta ubíhala, ale mnoho z dobrodružství, o kterých jsem snila jakožto dítě -- cestování a budování si vlastní cesty mezi světy jinými než je můj vlastní -- se staly skutečností skrz moji práci dokumentární fotografky. Ale žádná jiná zkušenost nebyla tak věrná mým dětským snům, jako žití a dokumentování životů mezi poutníky po celých Spojených státech. Tohle je nomádský sen, trochu jiná forma amerického snu žitá mladými vandráky, cestovateli, stopaři, tuláky a trampy.
Years have passed, but many of the adventures I fantasized about as a child -- traveling and weaving my way between worlds other than my own — have become realities through my work as a documentary photographer. But no other experience has felt as true to my childhood dreams as living amongst and documenting the lives of fellow wanderers across the United States. This is the nomadic dream, a different kind of American dream lived by young hobos, travelers, hitchhikers, vagrants and tramps.
Většinou si představíme tuláka jako bytost z minulosti. Slovo "vandrák" vyčaruje starý, černobílý obrázek starého ošlehaného muže umazaného uhlím s nohami visícími z povozu, ale tyto fotografie jsou barevné, a zobrazují komunitu, která víří zemí s divokou živostí a tvořivou volností, střetávajíce se s kouty Ameriky, jež nikdo jiný nikdy neuzří.
In most of our minds, the vagabond is a creature from the past. The word "hobo" conjures up an old black and white image of a weathered old man covered in coal, legs dangling out of a boxcar, but these photographs are in color, and they portray a community swirling across the country, fiercely alive and creatively free, seeing sides of America that no one else gets to see.
Tak jako jejich předci, dnešní kočovníci cestují po ocelových a asfaltových tepnách Spojených států. Ve dne skáčou na nákladní vlaky, vystrkují palce, a jedou po dálnici s kýmkoli od náklaďáků po maminky s dětmi. Po nocích dřímají pod širákem, schouleni se svojí smečkou psů, koček a chovných krys u svého těla.
Like their predecessors, today's nomads travel the steel and asphalt arteries of the United States. By day, they hop freight trains, stick out their thumbs, and ride the highways with anyone from truckers to soccer moms. By night, they sleep beneath the stars, huddled together with their packs of dogs, cats and pet rats between their bodies.
Někteří cestovatelé se uchylují k ulici z vlastního rozhodnutí, zříkávají se materiálna, tradičních prací, či vysokoškolského titulu výměnou za záblesk dobrodružství. Jiní pocházejí z podbřišku společnosti, nemajíce žádnou průvodní šanci k posunu nahoru: odpadlíci z pěstounské péče, mladiství na útěku z týrajících a nemilosrdných domovů.
Some travelers take to the road by choice, renouncing materialism, traditional jobs and university degrees in exchange for a glimmer of adventure. Others come from the underbelly of society, never given a chance to mobilize upwards: foster care dropouts, teenage runaways escaping abuse and unforgiving homes.
Kde ostatní vidí příběhy strádání a ekonomického selhání, vidí cestovatelé svoji vlastní existenci skrz hranol osvobození a svobody. Raději by žili z přebytku toho, co vidí jako marnotratnou konzumní společnost než se zotročit kvůli nerealistické šanci tradičního amerického snu. Využívají faktu, že ve Spojených státech až 40 % veškerého jídla skončí ve smetí tím, že hledají naprosto nezávadné produkty v kontejnerech a popelnicích. Obětují hmotné pohodlí výměnou za prostor a čas k prozkoumávání svého tvořivého nitra, snít, číst, pracovat na muzice, umění a psaní.
Where others see stories of privation and economic failure, travelers view their own existence through the prism of liberation and freedom. They'd rather live off of the excess of what they view as a wasteful consumer society than slave away at an unrealistic chance at the traditional American dream. They take advantage of the fact that in the United States, up to 40 percent of all food ends up in the garbage by scavenging for perfectly good produce in dumpsters and trash cans. They sacrifice material comforts in exchange for the space and the time to explore a creative interior, to dream, to read, to work on music, art and writing.
V takovém životě je ale mnoho věcí, které jsou daleko od idylických. Nikdo se životem na ulici nezbaví svých vnitřních démonů. Závislost je skutečná, živly jsou skutečné, nákladní vlaky mrzačí a zabíjejí, a kdokoli, kdo žil na ulici může dosvědčit existenci vyčerpávajícího množství zákonů, které bezdomovní existenci kriminalizují. Kdo zde ví, že v mnoha městech Spojených států je dnes nelegální sedět na chodníku, zabalit se do deky, spát ve vlastním autě, nebo nabídnout cizinci jídlo? Vím o těchto zákonech, protože jsem viděla, jak mí přátelé a další cestovatelé byli uvrhnuti do vazby či dostali předvolání za spáchání těchto tak říkajíc zločinů.
But there are many aspects to this life that are far from idyllic. No one loses their inner demons by taking to the road. Addiction is real, the elements are real, freight trains maim and kill, and anyone who has lived on the streets can attest to the exhaustive list of laws that criminalize homeless existence. Who here knows that in many cities across the United States it is now illegal to sit on the sidewalk, to wrap oneself in a blanket, to sleep in your own car, to offer food to a stranger? I know about these laws because I've watched as friends and other travelers were hauled off to jail or received citations for committing these so-called crimes.
Mnoho z vás možná bádá na tím, proč by si kdokoli chtěl vybrat takový život, pod palcem diskriminujících zákonů, stravování se přímo z popelnic, spaní pod mosty a braní sezonních prací tam či onde. Odpověď na takovou otázku je tak rozmanitá, jak jen jsou lidi žijící na ulici, ale cestovatelé často odpovídají jediným slovem: svoboda. Něž budeme žít ve společnosti, kde je každému jedinci zaručena důstojnost ve své námaze tak, aby mohl pracovat pro dobré žití a ne jenom pracoval pro přežití, tak tu bude vždy prvek těch, jež hledají otevřenou cestu jako možnost útěku, osvobození a, samozřejmě, rebelie.
Many of you might be wondering why anyone would choose a life like this, under the thumb of discriminatory laws, eating out of trash cans, sleeping under bridges, picking up seasonal jobs here and there. The answer to such a question is as varied as the people that take to the road, but travelers often respond with a single word: freedom. Until we live in a society where every human is assured dignity in their labor so that they can work to live well, not only work to survive, there will always be an element of those who seek the open road as a means of escape, of liberation and, of course, of rebellion.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)