Jsou věci, které říkáme, když zachytíme pohled cizího člověka nebo kolem jdoucího souseda. Říkáme: "Dobrý den, jak se máte? Je krásný den. Jak se cítíte?" Zní celkem bezvýznamně, že? A v jistém smyslu i jsou. Nemá to žádný sémantický význam. Nezáleží na tom, jak se máte nebo jaký je den. Je v tom něco jiného. Má to sociální význam. Když tyto věci říkáme, chceme tím vyjádřit: Vidím vás.
There are things we say when we catch the eye of a stranger or a neighbor walking by. We say, "Hello, how are you? It's a beautiful day. How do you feel?" These sound kind of meaningless, right? And, in some ways, they are. They have no semantic meaning. It doesn't matter how you are or what the day is like. They have something else. They have social meaning. What we mean when we say those things is: I see you there.
Já jsem posedlá mluvením s cizími lidmi. Naváži oční kontakt, pozdravím, nabídnu pomoc, poslouchám. Slýchám nejrůznější příběhy. Zhruba před 7 lety jsem začala své zážitky dokumentovat a zjišťovat, proč tomu tak je. Zjistila jsem, že se vždy odehrávalo něco velmi krásného. Je to skoro poetické. Byly to velmi hluboké zážitky. Byla to nečekaná potěšení. Byla to upřímná citová spojení. Byly to osvobozující momenty.
I'm obsessed with talking to strangers. I make eye contact, say hello, I offer help, I listen. I get all kinds of stories. About seven years ago, I started documenting my experiences to try to figure out why. What I found was that something really beautiful was going on. This is almost poetic. These were really profound experiences. They were unexpected pleasures. They were genuine emotional connections. They were liberating moments.
Jednoho dne jsem čekala na rohu ulice na semaforu, jsem z New Yorku, což znamená, že jsem stála už na ulici na kanálu, jakoby mě to mělo dostat na druhou stranu rychleji. Vedle mě stál starý muž. Měl na sobě dlouhý kabát a takový klobouk pro starší pány a vypadal jako někdo z filmu. A řekl mi: "Nestůjte tam. Mohla byste zmizet." To je absurdní, že? Ale udělala jsem, co říkal. Stoupla jsem si zpátky na chodník. On se usmál a řekl: "Správně. Nikdy nevíte. Mohl jsem se otočit a šup, byla byste pryč."
So one day, I was standing on a corner waiting for the light to change, which, I'm a New Yorker, so that means I was actually standing in the street on the storm drain, as if that could get me across faster. And there's an old man standing next to me. So he's wearing, like, a long overcoat and sort of an old-man hat, and he looked like somebody from a movie. And he says to me, "Don't stand there. You might disappear." So this is absurd, right? But I did what he said. I stepped back onto the sidewalk. And he smiled, and he said, "Good. You never know. I might have turned around, and zoop, you're gone."
Tohle bylo divné a taky tak trochu skvělé. Byl tak vřelý a tak rád, že mě zachránil. Měli jsme tohle malé pouto. Chvilku jsem se cítila, jakoby má existence, jako člověka byla zaznamenána a stála jsem za záchranu. Smutná věc je, že v mnoha částech světa jsme vychováváni k tomu, abychom věřili, že cizí lidé jsou nebezpeční, že jim nemůžeme věřit, že nám mohou ublížit. Ale většina cizích lidí není nebezpečná. Jsme okolo nich nejistí, protože nemáme žádný kontext. Neznáme jejich záměry. Místo abychom využili naše vnímání a rozhodování, spoléháme na kategorii "cizí člověk".
This was weird, and also really wonderful. He was so warm, and he was so happy that he'd saved me. We had this little bond. For a minute, I felt like my existence as a person had been noticed, and I was worth saving. The really sad thing is, in many parts of the world, we're raised to believe that strangers are dangerous by default, that we can't trust them, that they might hurt us. But most strangers aren't dangerous. We're uneasy around them because we have no context. We don't know what their intentions are. So instead of using our perceptions and making choices, we rely on this category of "stranger."
Mám čtyřletou dceru. Když na ulici někoho zdravím, ptá se mě proč. Ptá se: "Známe je?"
I have a four-year-old. When I say hello to people on the street, she asks me why. She says, "Do we know them?"
Říkám: "Ne, jsou to naši sousedi."
I say, "No, they're our neighbor."
"Jsou naši přátelé?"
"Are they our friend?"
"Ne, jen je dobré být přátelský."
"No, it's just good to be friendly."
Vždy váhám, když jí to říkám, protože to tak sice myslím, ale zejména jako žena vím, že ne každý cizí člověk na ulici má dobré záměry. Je dobré být přátelský a je dobré se naučit, kdy takový nebýt, ale nic z toho neznamená, že se musíme bát.
I think twice every time I say that to her, because I mean it, but as a woman, particularly, I know that not every stranger on the street has the best intentions. It is good to be friendly, and it's good to learn when not to be, but none of that means we have to be afraid.
Využívání našich smyslů místo strachu má dvě obrovské výhody. První je, že nás to osvobozuje. Když se nad tím zamyslíte, používat vnímání místo kategorií se snadněji řekne, než udělá. Náš mozek kategorie využívá. Když dojde na lidi, je to taková zkratka k tomu, je poznat. Vidíme muž, žena, mladý, starý, černý, hnědý, bílý, cizí, přítel a použijeme informace v příslušné kategorii. Je to rychlé, je to jednoduché a je to cesta k předsudkům. A znamená to, že neuvažujeme o lidech jako o jedincích. Znám americkou výzkumnici, která často cestuje po střední Asii a Africe sama. Vstupuje do měst a velkoměst jako naprosto cizí člověk. Nemá žádná pouta, vztahy. Je cizinka. Její strategie přežití je následující: získat jednoho člověka, aby vás viděl jako opravdového jednotlivce. Pokud to dokážete, pomůže to i dalším, aby vás tak viděli.
There are two huge benefits to using our senses instead of our fears. The first one is that it liberates us. When you think about it, using perception instead of categories is much easier said than done. Categories are something our brains use. When it comes to people, it's sort of a shortcut for learning about them. We see male, female, young, old, black, brown, white, stranger, friend, and we use the information in that box. It's quick, it's easy and it's a road to bias. And it means we're not thinking about people as individuals. I know an American researcher who travels frequently in Central Asia and Africa, alone. She's entering into towns and cities as a complete stranger. She has no bonds, no connections. She's a foreigner. Her survival strategy is this: get one stranger to see you as a real, individual person. If you can do that, it'll help other people see you that way, too.
Druhá výhoda používání našich smyslů má co dělat s intimitou. Vím, že to zní trochu protichůdně, intimita a cizí lidé, ale tyto rychlé interakce mohou vést k pocitu, který sociologové nazývají "prchavá intimita". Je to krátký zážitek, který má citový význam. Je to dobrý pocit, který jsem měla, když jsem byla zachráněna tím starým pánem ze smrtelné pasti kanálu. Nebo pocit, že jsem součástí komunity, když si povídám s někým ve vlaku cestou do práce.
The second benefit of using our senses has to do with intimacy. I know it sounds a little counterintuitive, intimacy and strangers, but these quick interactions can lead to a feeling that sociologists call "fleeting intimacy." So, it's a brief experience that has emotional resonance and meaning. It's the good feeling I got from being saved from the death trap of the storm drain by the old man, or how I feel like part of a community when I talk to somebody on my train on the way to work.
Někdy to zajde dále. Výzkumníci zjistili, že lidé se často cítí pohodlněji, když jsou upřímní a otevření o tom, kým opravdu jsou, s cizími lidmi, než se svými přáteli a rodinami - že se často cítí více pochopeni cizími lidmi. To se objevuje v médiích s velkým bědováním. "Cizí lidé komunikují lépe než manželé!" Je to dobrý titulek, že? Myslím, že naprosto nevystihuje, o co jde. Důležité na těchto výzkumech je, jak významné mohou tyto interakce být. Jak nám tato zvláštní forma blízkosti dává něco, co potřebujeme stejně jako potřebujeme své přátele a rodiny.
Sometimes it goes further. Researchers have found that people often feel more comfortable being honest and open about their inner selves with strangers than they do with their friends and their families -- that they often feel more understood by strangers. This gets reported in the media with great lament. "Strangers communicate better than spouses!" It's a good headline, right? I think it entirely misses the point. The important thing about these studies is just how significant these interactions can be; how this special form of closeness gives us something we need as much as we need our friends and our families.
Jak je tedy možné, že tak dobře komunikujeme s cizími lidmi? Existují dva důvody. Prvním z nich je, že se jedná o rychlou interakci. Nemá žádné následky. Je jednoduché být upřímný k někomu, koho už nikdy neuvidím, že? To dává smysl. S druhým důvodem je to zajímavější. Jsme předpojatí vůči lidem, kteří jsou nám blízcí. Očekáváme od nich, že nám budou rozumět. Předpokládáme, že nám rozumí a očekáváme od nich, že nám budou číst myšlenky. Představte si, že jste na večírku a nemůžete uvěřit tomu, že váš kamarád nebo partner nevycítí, že chcete odejít dřív. A myslíte si: "Vyměnili jsme si ten pohled."
So how is it possible that we communicate so well with strangers? There are two reasons. The first one is that it's a quick interaction. It has no consequences. It's easy to be honest with someone you're never going to see again, right? That makes sense. The second reason is where it gets more interesting. We have a bias when it comes to people we're close to. We expect them to understand us. We assume they do, and we expect them to read our minds. So imagine you're at a party, and you can't believe that your friend or your spouse isn't picking up on it that you want to leave early. And you're thinking, "I gave you the look."
S cizím člověkem musíme začít od začátku. Řekneme celý příběh, vysvětlíme, kdo ti lidé jsou, jak se s nimi cítíme, řekneme všechny interní vtipy. A hádejte co? Někdy nám rozumí trochu lépe.
With a stranger, we have to start from scratch. We tell the whole story, we explain who the people are, how we feel about them; we spell out all the inside jokes. And guess what? Sometimes they do understand us a little better.
Dobře. Takže když víme, že záleží na tom, povídat si s cizími lidmi, jak to funguje? Existují nepsaná pravidla, kterými se řídíme. Pravidla se mění s ohledem na zemi, ve které jste, na kulturu, ve které jste. Ve většině částí USA je základní očekávání na veřejnosti udržovat rovnováhu mezi zdvořilostí a soukromím. Tomu se říká zdvořilá nevšímavost. Představte si dva protijdoucí lidi na ulici. Z dálky na sebe pohlédnou. To je ta zdvořilost, reakce. A jak se přibližují, tak se podívají pryč, aby si navzájem dali prostor.
OK. So now that we know that talking to strangers matters, how does it work? There are unwritten rules we tend to follow. The rules are very different depending on what country you're in, what culture you're in. In most parts of the US, the baseline expectation in public is that we maintain a balance between civility and privacy. This is known as civil inattention. So, imagine two people are walking towards each other on the street. They'll glance at each other from a distance. That's the civility, the acknowledgment. And then as they get closer, they'll look away, to give each other some space.
V jiných kulturách sáhnou lidé k nevídaným opatřením, aby vůbec neinteragovali. Lidé z Dánska mi říkají, že mnozí Dánové jsou tak proti mluvení s cizími lidmi, že by raději přejeli svou zastávku, než by řekli "s dovolením" někomu v autobuse. Místo toho existuje propracované přehazování tašek a užívání těla k naznačení, že chceme projít, místo, abychom použili dvě slova.
In other cultures, people go to extraordinary lengths not to interact at all. People from Denmark tell me that many Danes are so averse to talking to strangers, that they would rather miss their stop on the bus than say "excuse me" to someone that they need to get around. Instead, there's this elaborate shuffling of bags and using your body to say that you need to get past, instead of using two words.
Bývá mi řečeno, že v Egyptě je neslušné ignorovat cizího člověka a existuje tam úžasná kultura pohostinnosti. Cizí lidé se mohou požádat o sklenici vody. Nebo pokud se někoho zeptáte na cestu, často vás pozvou domů na kávu. Tato nepsaná pravidla jsou nejvíce vidět, když se poruší nebo když jste na novém místě a snažíte se zjistit, jak byste se měli zachovat.
In Egypt, I'm told, it's rude to ignore a stranger, and there's a remarkable culture of hospitality. Strangers might ask each other for a sip of water. Or, if you ask someone for directions, they're very likely to invite you home for coffee. We see these unwritten rules most clearly when they're broken, or when you're in a new place and you're trying to figure out what the right thing to do is.
Někdy se při malém porušení pravidel dostaví i nějaká akce. Pokud to není jasné, chci abyste udělali následující. Ano? Takže to bude takhle. Najděte někoho, kdo s vámi udržuje oční kontakt. To je dobrý signál. První věc je jednoduše úsměv. Pokud míjíte někoho na ulici nebo tady na chodbě, usmějte se. Uvidíte, co se stane.
Sometimes breaking the rules a little bit is where the action is. In case it's not clear, I really want you to do this. OK? So here's how it's going to go. Find somebody who is making eye contact. That's a good signal. The first thing is a simple smile. If you're passing somebody on the street or in the hallway here, smile. See what happens.
Další je triangulace. Máme vás, máme cizího člověka a máme nějakou třetí věc, kterou třeba oba vidíte a okomentujete, například veřejné umění nebo kazatele na ulici nebo někoho ve směšném oblečení. Zkuste to. Okomentujte tu třetí věc a uvidíte, jestli to započne konverzaci.
Another is triangulation. There's you, there's a stranger, there's some third thing that you both might see and comment on, like a piece of public art or somebody preaching in the street or somebody wearing funny clothes. Give it a try. Make a comment about that third thing, and see if starts a conversation.
Dalšímu způsobu říkám všimnutí si. To většinou znamená pochválit. Ráda si všímám bot lidí. Teď na sobě nemám skvělé boty, ale obecně jsou boty skvělá věc. A co se týče komplimentů, jsou poměrně neutrální. Lidé vždycky chtějí vyprávět o svých skvělých botách.
Another is what I call noticing. This is usually giving a compliment. I'm a big fan of noticing people's shoes. I'm actually not wearing fabulous shoes right now, but shoes are fabulous in general. And they're pretty neutral as far as giving compliments goes. People always want to tell you things about their awesome shoes.
Už jste asi zažili zásadu psů a dětí. Může být nepříjemné se s někým bavit na ulici; nevíte, jak budou reagovat. Vždycky ale můžete mluvit s jejich psem nebo dítětem. Ten pes nebo dítě jsou sociálním prostředníkem k člověku a dle jejich reakce se dozvíte, zda jsou otevřeni dalšímu hovoru.
You may have already experienced the dogs and babies principle. It can be awkward to talk to someone on the street; you don't know how they're going to respond. But you can always talk to their dog or their baby. The dog or the baby is a social conduit to the person, and you can tell by how they respond whether they're open to talking more.
Poslední, k čemu vás chci vyzvat, je odhalení. To je velmi citlivá věc a může být velmi uspokojující. Až budete příště mluvit s cizím člověkem a budete se cítit příjemně, řekněte jim o sobě něco pravdivého, něco velmi osobního. Možná zažijete ten pocit porozumění, o kterém jsem mluvila.
The last one I want to challenge you to is disclosure. This is a very vulnerable thing to do, and it can be very rewarding. So next time you're talking to a stranger and you feel comfortable, tell them something true about yourself, something really personal. You might have that experience I talked about of feeling understood.
Někdy se v konverzaci naskytne, že se mě lidé zeptají: "Co dělá tvůj táta?" nebo: "Kde bydlí?" A někdy jim řeknu celou pravdu, že umřel, když jsem byla malá. V těchto momentech vždycky sdílí i oni své zážitky se ztrátou. Na odhalení odpovídáme často odhalením, i s cizími lidmi.
Sometimes in conversation, it comes up, people ask me, "What does your dad do?" or, "Where does he live?" And sometimes I tell them the whole truth, which is that he died when I was a kid. Always in those moments, they share their own experiences of loss. We tend to meet disclosure with disclosure, even with strangers.
Takže tady to je. Když mluvíte s cizími lidmi, děláte krásné přestávky v očekávaném plynutí vašeho každodenního života i jejich. Vytváříte nečekaná spojení. Když nemluvíte s cizími lidmi, o tohle všechno se ochuzujete. Trávíme hodně času učením našich dětí o cizích lidech. Co by se stalo, kdybychom trávili více času učením sebe sama? Mohli bychom zavrhnout všechny myšlenky, které nás nutí navzájem se podezírat. Mohli bychom uvolnit místo pro změnu.
So, here it is. When you talk to strangers, you're making beautiful interruptions into the expected narrative of your daily life and theirs. You're making unexpected connections. If you don't talk to strangers, you're missing out on all of that. We spend a lot of time teaching our children about strangers. What would happen if we spent more time teaching ourselves? We could reject all the ideas that make us so suspicious of each other. We could make a space for change.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)