Za dva týdny to bude devět let, co jsem poprvé vystoupil na posvátné půdě studia Riskuj. Devět let je dlouhá doba. A když vezmeme v úvahu demografické složení diváků Riskuj, myslím, že většina lidí, která mě tehdy v televizi viděla, je tím pádem už mrtvá. (Smích) Ale ne všichni, někteří ještě žijí. Občas mě ještě někdo pozná v obchodě a tak. A to si pak připadám jako všeználek. Ten vlak už asi odjel, už je moc pozdě. Tak či onak mě lidi už navždy budou znát jako toho chlapa, co věděl hromadu prapodivných věcí.
In two weeks time, that's the ninth anniversary of the day I first stepped out onto that hallowed "Jeopardy" set. I mean, nine years is a long time. And given "Jeopardy's" average demographics, I think what that means is most of the people who saw me on that show are now dead. (Laughter) But not all, a few are still alive. Occasionally I still get recognized at the mall or whatever. And when I do, it's as a bit of a know-it-all. I think that ship has sailed, it's too late for me. For better or for worse, that's what I'm going to be known as, as the guy who knew a lot of weird stuff.
Můžu si za to sám. Mám pocit, že to vždycky byl tak trochu můj osud, ačkoliv jsem se tím na řadu let zaškatulkoval do vědomostního šuplíku. Když nic jiného, tak jako puberťákovi vám poměrně rychle dojde, že holky zrovna neomráčí, když znáte prostřední jméno kapitána Kirka. (Smích) Výsledkem bylo, že jsem byl jako všeználek v tom šuplíku zastrčený na hodně dlouho. Ale když se ohlédneme a podíváme se na to od začátku, všechno k tomu vedlo. Byl jsem takové to dítě, které mámu a tátu otravuje jakýmkoliv úžasným faktem, o kterém právě četlo – Halleyova kometa, krakatice obrovská, velikost největšího dýňového koláče na světě a tak to bylo pořád. Teď mám doma desetiletého syna, který dělá přesně to samé. A vím, jak strašně je to otravné, takže karma skutečně funguje. (Smích)
And I can't complain about this. I feel like that was always sort of my destiny, although I had for many years been pretty deeply in the trivia closet. If nothing else, you realize very quickly as a teenager, it is not a hit with girls to know Captain Kirk's middle name. (Laughter) And as a result, I was sort of the deeply closeted kind of know-it-all for many years. But if you go further back, if you look at it, it's all there. I was the kind of kid who was always bugging Mom and Dad with whatever great fact I had just read about -- Haley's comet or giant squids or the size of the world's biggest pumpkin pie or whatever it was. I now have a 10-year-old of my own who's exactly the same. And I know how deeply annoying it is, so karma does work. (Laughter)
Televizní soutěže jsem miloval, fascinovaly mě. Pamatuju si, že když jsem šel v roce 1979 poprvé do školky, rozbrečel jsem se, protože, ačkoliv jsem se tam hrozně těšil, ihned mi došlo, že zmeškám AZ-kvíz a 5 proti 5. Propásnu svoje televizní soutěže. A pak, když se v polovině 80. let na obrazovky vrátilo Riskuj, běhal jsem každý den ze školy domů, abych se mohl dívat. Byla to moje oblíbená soutěž, dávno předtím, než mi zaplatila dům. Žili jsme v zahraničí, v Jižní Koreji, kde pracoval můj otec a kde byl jen jeden televizní kanál v angličtině. Byl to Kanál ozbrojených sil a kdo neuměl korejsky, díval se právě na něj. Takže jsme s kamarády každý den běželi domů a dívali se na Riskuj.
And I loved game shows, fascinated with game shows. I remember crying on my first day of kindergarten back in 1979 because it had just hit me, as badly as I wanted to go to school, that I was also going to miss "Hollywood Squares" and "Family Feud." I was going to miss my game shows. And later, in the mid-'80s, when "Jeopardy" came back on the air, I remember running home from school every day to watch the show. It was my favorite show, even before it paid for my house. And we lived overseas, we lived in South Korea where my dad was working, where there was only one English language TV channel. There was Armed Forces TV, and if you didn't speak Korean, that's what you were watching. So me and all my friends would run home every day and watch "Jeopardy."
Byl jsem ten typ dítěte, které je posedlé znalostmi všeho druhu. Vzpomínám si, jak jsem v 80. letech hrával deskovou verzi hry Riskuj s rodiči a v dobách její největší slávy jsem do ní autorsky přispíval. Naplní vás to takovým zvláštním pocitem nadřazenosti, když víte nějakou hloupost, kterou vaši rodiče neznají. Víte třeba nějakou perličku o Beatles, kterou neznal ani váš táta. A v tu chvíli máte pocit, že vám znalosti dávají skutečnou moc – správná vědomost použitá na správném místě.
I was always that kind of obsessed trivia kid. I remember being able to play Trivial Pursuit against my parents back in the '80s and holding my own, back when that was a fad. There's a weird sense of mastery you get when you know some bit of boomer trivia that Mom and Dad don't know. You know some Beatles factoid that Dad didn't know. And you think, ah hah, knowledge really is power -- the right fact deployed at exactly the right place.
Nikdy mi žádný výchovný poradce neřekl, že bych se právě tímhle mohl rozumně živit, že bych mohl získat titul z všeobecných znalostí nebo být profesionálním hráčem hry, která se už nehraje. Takže jsem se zbytečně brzy vzdal svých znalostí, nepřemýšlel jsem příliš o tom, jak by se daly využít. Šel jsem studovat počítače, protože tehdy byly v módě, a stal jsem se programátorem – ne že bych byl extra dobrý a ne že by mě to úplně bavilo, tedy alespoň ne v roce 2004, kdy jsem byl poprvé v Riskuj. Nicméně tohle byl v té době můj život.
I never had a guidance counselor who thought this was a legitimate career path, that thought you could major in trivia or be a professional ex-game show contestant. And so I sold out way too young. I didn't try to figure out what one does with that. I studied computers because I heard that was the thing, and I became a computer programmer -- not an especially good one, not an especially happy one at the time when I was first on "Jeopardy" in 2004. But that's what I was doing.
Moje počítačová gramotnost působila o to více ironicky, když mi o pár let později, asi tak v roce 2009, zase zavolali z Riskuj a sdělovali mi, „že je to sice stále v počátcích, ale že v IBM by chtěli sestavit superpočítač, který by mě v Riskuj porazil, a jestli prý bych měl zájem.“ Tehdy jsem o tom slyšel poprvé. A samozřejmě jsem souhlasil, z několika důvodů. Za prvé, protože hraní Riskuj je super. Je to zábava. Je to nejlepší zábava, jakou si lze užít se zapnutými kalhotami. (Smích) Udělal bych to i zadarmo. Naštěstí to asi nevědí, ale já bych tam hrál i za dárkové šeky do fast foodu. Riskuj prostě miluju a vždycky jsem miloval. A za druhé, protože jsem magor do počítačů a tohle vypadalo jako slibná budoucnost. Lidé proti počítačům ve vědomostních soutěžích, to přesně zapadalo do mých představ o budoucnosti a teď jsem tu možnost měl. To se nedalo odmítnout.
And it made it doubly ironic -- my computer background -- a few years later, I think 2009 or so, when I got another phone call from "Jeopardy" saying, "It's early days yet, but IBM tells us they want to build a supercomputer to beat you at 'Jeopardy.' Are you up for this?" This was the first I'd heard of it. And of course I said yes, for several reasons. One, because playing "Jeopardy" is a great time. It's fun. It's the most fun you can have with your pants on. (Laughter) And I would do it for nothing. I don't think they know that, luckily, but I would go back and play for Arby's coupons. I just love "Jeopardy," and I always have. And second of all, because I'm a nerdy guy and this seemed like the future. People playing computers on game shows was the kind of thing I always imagined would happen in the future, and now I could be on the stage with it. I was not going to say no.
A za třetí jsem souhlasil proto, protože jsem si byl poměrně jistý, že vyhraju. Měl jsem za sebou pár kurzů umělé inteligence a věděl jsem, že žádný počítač neumí to, co je k vítězství v Riskuj potřeba. Lidé si neuvědomují, jak je těžké napsat počítačový program, který je schopen přečíst otázky z Riskuj psané běžnou angličtinou a porozumět všem dvojsmyslům, slovním hříčkám, chytákům, rozluštit skutečný význam otázky. Něco, co hravě zvládne tří-čtyřleté dítě, počítač prostě nezvládá. Takže jsem si říkal, že to bude hračka. Půjdu tam, rozdrtím ten počítač a zachráním čest svého druhu. (Smích)
The third reason I said yes is because I was pretty confident that I was going to win. I had taken some artificial intelligence classes. I knew there were no computers that could do what you need to do to win on "Jeopardy." People don't realize how tough it is to write that kind of program that can read a "Jeopardy" clue in a natural language like English and understand all the double meanings, the puns, the red herrings, unpack the meaning of the clue. The kind of thing that a three- or four-year-old human, little kid could do, very hard for a computer. And I thought, well this is going to be child's play. Yes, I will come destroy the computer and defend my species. (Laughter)
Ale jak roky ubíhaly a jak do toho IBM začalo vrážet peníze, lidské zdroje a rychlost procesorů, posílali mi občas novinky a mně mrznul úsměv na rtech. Pamatuji si na článek o novém softwaru na zodpovídání otázek, kde byl i graf. Byl to korelační diagram zobrazující výkon v Riskuj, desetitisíce malých teček znázorňujících mistry Riskuj v řádku nahoře a jejich výkon vypočítaný na základě – chtěl jsem říct zodpovězených otázek, ale spíš bych měl říct pokusů o správnou odpověď – porovnaných s přesností jejich odpovědí. Z toho vyšla určitá úroveň výkonu, na který by se musel počítač dostat. Nejdřív byl výkon počítače hodně nízko, žádný software na tomto kolbišti nemohl bojovat se ctí. Ale pak se křivka začala zvedat a nebezpečně se blížila tomu, co nazývali územím vítězů. V pravém horním rohu grafu jsem si všiml některých tmavších teček, černých, které se barevně odlišovaly. Říkal jsem si, co asi znamenají. „Černé tečky nahoře představují 74násobného vítěze Riskuj Kena Jenningse.“ A ta křivka se blížila ke mně. A v tu chvíli mi to došlo. Takhle to vypadá, když vás dostihne budoucnost. (Smích) Nevypadá jako Terminátor se zbraní namířenou na vás, ale jako tenká linka přibližující se stále víc a víc tomu, v čem jste dobří, tomu jedinému, díky čemu jste výjimeční, tomu, v čem excelujete.
But as the years went on, as IBM started throwing money and manpower and processor speed at this, I started to get occasional updates from them, and I started to get a little more worried. I remember a journal article about this new question answering software that had a graph. It was a scatter chart showing performance on "Jeopardy," tens of thousands of dots representing "Jeopardy" champions up at the top with their performance plotted on number of -- I was going to say questions answered, but answers questioned, I guess, clues responded to -- versus the accuracy of those answers. So there's a certain performance level that the computer would need to get to. And at first, it was very low. There was no software that could compete at this kind of arena. But then you see the line start to go up. And it's getting very close to what they call the winner's cloud. And I noticed in the upper right of the scatter chart some darker dots, some black dots, that were a different color. And thought, what are these? "The black dots in the upper right represent 74-time 'Jeopardy' champion Ken Jennings." And I saw this line coming for me. And I realized, this is it. This is what it looks like when the future comes for you. (Laughter) It's not the Terminator's gun sight; it's a little line coming closer and closer to the thing you can do, the only thing that makes you special, the thing you're best at.
A když jsme proti sobě asi o rok později skutečně soutěžili, bylo to něco úplně jiného než soutěže Riskuj, na které jsem byl zvyklý. Nehráli jsme v Los Angeles v normálním studiu Riskuj. Watson necestuje. Watson je totiž obrovský. Skládá se z tisíců procesorů, má terabytovou paměť, bilióny bytů paměti. Šli jsme se podívat do jeho klimatizované serverovny. Dodnes můj jediný soupeř z Riskuj, do nějž jsem kdy vstoupil. Takže proto Watson necestuje. Vy musíte za ním, na vás je vykonat tu pouť.
And when the game eventually happened about a year later, it was very different than the "Jeopardy" games I'd been used to. We were not playing in L.A. on the regular "Jeopardy" set. Watson does not travel. Watson's actually huge. It's thousands of processors, a terabyte of memory, trillions of bytes of memory. We got to walk through his climate-controlled server room. The only other "Jeopardy" contestant to this day I've ever been inside. And so Watson does not travel. You must come to it; you must make the pilgrimage.
Takže jsem to byl já a druhý lidský soutěžící, nabuzení v tajné výzkumné laboratoři IBM, někde uprostřed zasněžených lesů ve Westchester County, proti počítači. Okamžitě nám došlo, že počítač má obrovskou výhodu domácího prostředí. Uprostřed pódia bylo veliké logo Watson. Jako byste jeli hrát proti Chicago Bulls a uprostřed hřiště byl ten jejich býk. V publiku bylo plno manažerů a programátorů IBM, kteří povzbuzovali svého miláčka, do kterého předtím nasypali milióny dolarů a navzdory všem předpokladům doufali, že to poděláme, drželi poutače s nápisy „Do toho, Watsone“ a skandovali pokaždé, když mašina odpověděla správně, jako když matka staví na odiv svou dceru. Myslím, že hoši dokonce měli na břichu šminkama napsáno „W-A-T-S-O-N“. Jen si představte programátory s nápisem „W-A-T-S-O-N“ na pupku! I když to si asi představovat nechcete.
So me and the other human player wound up at this secret IBM research lab in the middle of these snowy woods in Westchester County to play the computer. And we realized right away that the computer had a big home court advantage. There was a big Watson logo in the middle of the stage. Like you're going to play the Chicago Bulls, and there's the thing in the middle of their court. And the crowd was full of IBM V.P.s and programmers cheering on their little darling, having poured millions of dollars into this hoping against hope that the humans screw up, and holding up "Go Watson" signs and just applauding like pageant moms every time their little darling got one right. I think guys had "W-A-T-S-O-N" written on their bellies in grease paint. If you can imagine computer programmers with the letters "W-A-T-S-O-N" written on their gut, it's an unpleasant sight.
Ale měli pravdu. Měli naprostou pravdu. Nechci prozrazovat pointu, pokud si tu situaci ještě v duchu přehráváte, ale Watson vyhrál na celé čáře. Pamatuji si, jak jsem tam stál za pódiem a poslouchal, jak ten malý hmyzoidní palec kliká. Watson měl robotický palec, kterým mohl stisknout tlačítko. Bylo slyšet jen hbité klikání tik, tik, tik, tik. V tu chvíli jsem si řekl, tak tady to máš. Patříš do starého železa. Připadal jsem si jako dělník v detroitské továrně v 80. letech sledující robota, který mu vzal práci na výrobní lince. Připadalo mi, že soutěžící v kvízu je první profese, která zastarala kvůli nové éře počítačů s mozkem. A rozhodně neměla být poslední.
But they were right. They were exactly right. I don't want to spoil it, if you still have this sitting on your DVR, but Watson won handily. And I remember standing there behind the podium as I could hear that little insectoid thumb clicking. It had a robot thumb that was clicking on the buzzer. And you could hear that little tick, tick, tick, tick. And I remember thinking, this is it. I felt obsolete. I felt like a Detroit factory worker of the '80s seeing a robot that could now do his job on the assembly line. I felt like quiz show contestant was now the first job that had become obsolete under this new regime of thinking computers. And it hasn't been the last.
Jestli sledujete noviny, možná jste zachytili – já si toho všímám pořád – že místo magistrů jsou teď v lékárnách stroje, které vám automaticky vydají lék na recept, aniž by k tomu potřebovaly člověka. A hodně právnických kanceláří se teď zbavuje koncipientů, protože existuje software, který dokáže najít precedentní případy, rozbory a rozsudky. Už na to nepotřebují asistenty. Tuhle jsem četl o programu, do kterého zapíšete výsledky basebalového nebo fotbalového utkání a on vyplivne novinový článek, jako kdyby hru sledoval a komentoval skutečný novinář. Samozřejmě tyto technologie nemohou odvádět tak kreativní a důmyslnou práci jako lidé, které nahrazují, ale jsou rychlejší a především mnohem, mnohem levnější. A tak si říkám, jaké z toho vyplynou ekonomické důsledky. Četl jsem názory ekonomů, podle kterých nás nové technologie dovedou do nové zlaté éry volného času, v níž budeme všichni mít čas na věci, které máme opravdu rádi, protože všechny obtížné úkoly převezme Watson a jeho digitální bratři. Ale taky jsem slyšel naprosto opačné názory, že je to jen další případ, kdy technologie odebírá části střední třídy něco, co uměla dělat, a že to je zlověstná předzvěst budoucnosti, které bychom se měli obávat.
If you watch the news, you'll see occasionally -- and I see this all the time -- that pharmacists now, there's a machine that can fill prescriptions automatically without actually needing a human pharmacist. And a lot of law firms are getting rid of paralegals because there's software that can sum up case laws and legal briefs and decisions. You don't need human assistants for that anymore. I read the other day about a program where you feed it a box score from a baseball or football game and it spits out a news article as if a human had watched the game and was commenting on it. And obviously these new technologies can't do as clever or creative a job as the humans they're replacing, but they're faster, and crucially, they're much, much cheaper. So it makes me wonder what the economic effects of this might be. I've read economists saying that, as a result of these new technologies, we'll enter a new golden age of leisure when we'll all have time for the things we really love because all these onerous tasks will be taken over by Watson and his digital brethren. I've heard other people say quite the opposite, that this is yet another tier of the middle class that's having the thing they can do taken away from them by a new technology and that this is actually something ominous, something that we should worry about.
Já sám nejsem ekonom. Vím jenom, jaké to bylo přijít o práci. A bylo to sakra demoralizující. Bylo to strašné. Byla to jediná věc, kterou jsem kdy dělal skutečně dobře, a stačilo, aby do toho IBM vložilo desítky miliónů dolarů, svoje nejchytřejší lidi, tisíce paralelně pracujících procesorů, a zvládli to taky. Zvládli to o něco rychleji a lépe, ukázali to v celostátní televizi a řekli: „Sorry, Kene, ale už tě nepotřebujeme.“ Přimělo mě to zamyslet se nad tím, jaké to bude, až budeme outsourcovat vše, nejen nedůležité nižší mozkové funkce. Určitě si mnoho z vás pamatuje tu dávnou dobu, kdy jsme si museli pamatovat telefonní čísla, čísla přátel jsme znali zpaměti. A najednou to uměla mašinka a my už si je pamatovat nemusíme. Četl jsem, že už existuje důkaz, že hipokampus, část mozku, která řídí orientaci v prostoru, se zmenšuje a zakrňuje u lidí, kteří používají navigaci, protože už svůj orientační smysl nijak necvičí. Prostě posloucháme hlásek z přístrojové desky. A proto je část našeho mozku, která má tohle na starosti, menší a hloupější. A mě napadlo, co se stane, až budou počítače ve znalostech a učení se faktů lepší než my? Začne se nám taky tak scvrkávat a zakrňovat mozek? Začneme si jako společnost vážit znalostí méně? Pro mě jako někoho, kdo vždy věřil, že to, co známe, je důležité, to byla hrozná představa.
I'm not an economist myself. All I know is how it felt to be the guy put out of work. And it was friggin' demoralizing. It was terrible. Here's the one thing that I was ever good at, and all it took was IBM pouring tens of millions of dollars and its smartest people and thousands of processors working in parallel and they could do the same thing. They could do it a little bit faster and a little better on national TV, and "I'm sorry, Ken. We don't need you anymore." And it made me think, what does this mean, if we're going to be able to start outsourcing, not just lower unimportant brain functions. I'm sure many of you remember a distant time when we had to know phone numbers, when we knew our friends' phone numbers. And suddenly there was a machine that did that, and now we don't need to remember that anymore. I have read that there's now actually evidence that the hippocampus, the part of our brain that handles spacial relationships, physically shrinks and atrophies in people who use tools like GPS, because we're not exercising our sense of direction anymore. We're just obeying a little talking voice on our dashboard. And as a result, a part of our brain that's supposed to do that kind of stuff gets smaller and dumber. And it made me think, what happens when computers are now better at knowing and remembering stuff than we are? Is all of our brain going to start to shrink and atrophy like that? Are we as a culture going to start to value knowledge less? As somebody who has always believed in the importance of the stuff that we know, this was a terrifying idea to me.
Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že je to důležité pořád. To, co známe, je pořád potřeba. Věřím, že my, kdo máme fakta v hlavě, máme nad ostatními dvě výhody. Nad těmi, kdo vždycky řeknou: „To hned vygooglím, vydrž chvilku.“ Máme o všem přehled a získáváme tím čas.
The more I thought about it, I realized, no, it's still important. The things we know are still important. I came to believe there were two advantages that those of us who have these things in our head have over somebody who says, "Oh, yeah. I can Google that. Hold on a second." There's an advantage of volume, and there's an advantage of time.
Výhoda mít přehled spočívá za prvé v komplexnosti dnešního světa. Všude kolem je spousta informací. Renesančním člověkem jste reálně mohli být skutečně pouze v renesanci. Dnes už je prakticky nemožné být slušně obeznámený se všemi oblastmi lidského počínání. Je toho prostě příliš. Množství znalostí se prý zdvojnásobuje zhruba každých 18 měsíců, celkový objem lidských vědomostí. To znamená, že odteď až do konce roku 2014 vygenerujeme tolik nových poznatků, počítáno na gigabyty, jako celé lidstvo za všechna předchozí tisíciletí dohromady. Každých 18 měsíců se to zdvojnásobí. To je děsivé, protože mnohá naše zásadní rozhodnutí vyžadují rutinní orientaci v mnoha různých oblastech. Rozhodnutí jako kam půjdu na školu? Z jakého oboru chci mít titul? Koho budu volit? Mám vzít tuhle nebo tamtu práci? To jsou rozhodnutí, k nimž potřebujeme správný úsudek o mnoha různých faktech. Pokud ta fakta máme v hlavě, můžeme se kvalifikovaně rozhodovat. Pokud si ale všechna ta fakta budeme muset nejdřív vyhledat, může nás to přivést do maléru. Podle průzkumu National Geographic, který jsem nedávno viděl, přibližně 80 % lidí, kteří prostřednictvím prezidentských voleb spolurozhodují o zahraniční politice, nenajdou na mapě Irák ani Afghánistán. Když neumíte sami udělat ani ten první krok, vážně si budete dohledávat tisíc dalších faktů, které potřebujete, abyste se stali mistry v zahraniční politice USA? Pravděpodobně ne. V určité chvíli si řeknete: „Je toho na mě prostě moc. Kašlu na to.“ A už se nerozhodnete úplně správně.
The advantage of volume, first, just has to do with the complexity of the world nowadays. There's so much information out there. Being a Renaissance man or woman, that's something that was only possible in the Renaissance. Now it's really not possible to be reasonably educated on every field of human endeavor. There's just too much. They say that the scope of human information is now doubling every 18 months or so, the sum total of human information. That means between now and late 2014, we will generate as much information, in terms of gigabytes, as all of humanity has in all the previous millenia put together. It's doubling every 18 months now. This is terrifying because a lot of the big decisions we make require the mastery of lots of different kinds of facts. A decision like where do I go to school? What should I major in? Who do I vote for? Do I take this job or that one? These are the decisions that require correct judgments about many different kinds of facts. If we have those facts at our mental fingertips, we're going to be able to make informed decisions. If, on the other hand, we need to look them all up, we may be in trouble. According to a National Geographic survey I just saw, somewhere along the lines of 80 percent of the people who vote in a U.S. presidential election about issues like foreign policy cannot find Iraq or Afghanistan on a map. If you can't do that first step, are you really going to look up the other thousand facts you're going to need to know to master your knowledge of U.S. foreign policy? Quite probably not. At some point you're just going to be like, "You know what? There's too much to know. Screw it." And you'll make a less informed decision.
Druhou výhodou je čas, který získáte, pokud máte všechna fakta po ruce. Vždycky si v souvislosti s tím vzpomenu na malou holčičku Tilly Smith. Bylo jí 10, pocházela ze Surrey v Anglii a před pár lety byla s rodiči na dovolené v Thajsku. Jedno dopoledne k nim přiběhla a povídá: „Mami, tati, musíme z pláže pryč.“ A oni se ptali: „Proč? Vždyť jsme právě přišli.“ A ona na to: „Pan učitel Kearney nás v zeměpise minulý měsíc učil, že když náhle nastane odliv a daleko od břehu se začnou čeřit vlny, je to známka přicházející tsunami a musíme z pláže pryč.“ Co byste udělali, kdyby vám tohle řekla vaše 10letá dcera? Její rodiče se nad tím zamysleli a ke svému štěstí jí nakonec uvěřili. Šli to říct plavčíkovi, odešli zpátky na hotel a plavčík z pláže vyhnal asi 100 dalších lidí. Naštěstí, protože tehdy přišla vánoční tsunami, den po vánočních svátcích v roce 2004, která v jihovýchodní Asii a Indickém oceánu zabila tisíce lidí. Ale na té pláži ne, ne na pláži Mai Khao, protože malá holčička si zapamatovala něco, co ji měsíc předtím naučil její učitel zeměpisu.
The other issue is the advantage of time that you have if you have all these things at your fingertips. I always think of the story of a little girl named Tilly Smith. She was a 10-year-old girl from Surrey, England on vacation with her parents a few years ago in Phuket, Thailand. She runs up to them on the beach one morning and says, "Mom, Dad, we've got to get off the beach." And they say, "What do you mean? We just got here." And she said, "In Mr. Kearney's geography class last month, he told us that when the tide goes out abruptly out to sea and you see the waves churning way out there, that's the sign of a tsunami, and you need to clear the beach." What would you do if your 10-year-old daughter came up to you with this? Her parents thought about it, and they finally, to their credit, decided to believe her. They told the lifeguard, they went back to the hotel, and the lifeguard cleared over 100 people off the beach, luckily, because that was the day of the Boxing Day tsunami, the day after Christmas, 2004, that killed thousands of people in Southeast Asia and around the Indian Ocean. But not on that beach, not on Mai Khao Beach, because this little girl had remembered one fact from her geography teacher a month before.
Takže znalosti se mohou hodit. Já mám tenhle příběh rád, protože ukazuje moc konkrétní znalosti, jedné zapamatované znalosti, vyvolané ve správnou dobu na správném místě. To obvykle vídáme spíš ve vědomostních soutěžích, než ve skutečném životě. Ale tentokrát tomu tak bylo. A ve skutečném životě se to děje pořád. Vždycky to samozřejmě není tsunami, může jít i o společenskou událost. Může to být schůzka, pracovní pohovor, první rande, nebo jakýkoliv jiný vztah, který najednou začne klapat, když dva lidé zjistí, že oba znají nějaký fakt. Řeknete třeba, odkud jste, a já řeknu: „Aha, no jasně!“ Může to být i vaše alma mater nebo vaše práce. Stačí, abych o tom něco málo věděl a ten druhý na to naváže. Lidé mají rádi kolem sebe síť přátel, která vzniká, když se o vás někdo něco dozví. Je to jako by si dopředu o vás něco zjistili, než jste se potkali. A to vám často ušetří čas. Není to ono, když řeknete: „Počkejte, takže vy jste z Farga v Severní Dakotě. Mrknu se, co o tom najdu. Á, Roger Maris pocházel z Farga.“ To prostě nefunguje. To je akorát otravné. (Smích)
Now when facts come in handy like that -- I love that story because it shows you the power of one fact, one remembered fact in exactly the right place at the right time -- normally something that's easier to see on game shows than in real life. But in this case it happened in real life. And it happens in real life all the time. It's not always a tsunami, often it's a social situation. It's a meeting or job interview or first date or some relationship that gets lubricated because two people realize they share some common piece of knowledge. You say where you're from, and I say, "Oh, yeah." Or your alma mater or your job, and I know just a little something about it, enough to get the ball rolling. People love that shared connection that gets created when somebody knows something about you. It's like they took the time to get to know you before you even met. That's often the advantage of time. And it's not effective if you say, "Well, hold on. You're from Fargo, North Dakota. Let me see what comes up. Oh, yeah. Roger Maris was from Fargo." That doesn't work. That's just annoying. (Laughter)
Velký britský teolog a myslitel 18. století Samuel Parr, přítel dr. Johnsona, jednou řekl: „Vždy je lepší vědět, než nevědět.“ A jestli jsem žil podle nějakého kréda, tak to bylo právě tohle. Vždy jsem byl přesvědčen, že to, co víme, naše znalosti jsou nám absolutním dobrem, že to, co jsme se naučili a nosíme si to s sebou v hlavě, nás dělá takovými, jací jsme, jako jednotlivce i jako druh. Nevím, jestli stojím o život ve světě, kde jsou znalosti přežitkem. Nechci žít ve světě, kde byla kulturní gramotnost nahrazena malými bublinami specializací, takže nikdo z nás už nebude znát tu pospolitost, která nás jako civilizaci držela pohromadě. Nechci být poslední děd Vševěd, který bude sedět někde na hoře a sám sobě si bude předříkávat hlavní města, názvy dílů Simpsonových a texty písní od Abby. Podle mě je naše civilizace postavena na ohromném kulturním dědictví, na kterém se všichni podílíme, aniž bychom ho museli přenechávat nějakým zařízením, vyhledávačům nebo chytrým telefonům.
The great 18th-century British theologian and thinker, friend of Dr. Johnson, Samuel Parr once said, "It's always better to know a thing than not to know it." And if I have lived my life by any kind of creed, it's probably that. I have always believed that the things we know -- that knowledge is an absolute good, that the things we have learned and carry with us in our heads are what make us who we are, as individuals and as a species. I don't know if I want to live in a world where knowledge is obsolete. I don't want to live in a world where cultural literacy has been replaced by these little bubbles of specialty, so that none of us know about the common associations that used to bind our civilization together. I don't want to be the last trivia know-it-all sitting on a mountain somewhere, reciting to himself the state capitals and the names of "Simpsons" episodes and the lyrics of Abba songs. I feel like our civilization works when this is a vast cultural heritage that we all share and that we know without having to outsource it to our devices, to our search engines and our smartphones.
Když ve filmech počítače, jako je Watson, začnou myslet samostatně, nedopadne to obvykle dobře. Ty filmy nikdy nejsou o nádherných utopických světech. Je to vždycky terminátor, matrix nebo astronaut vtažený do časoprostoru jako ve Vesmírné odyseji. Vždycky to dopadne katastrofálně. A mně přijde, jako bychom teď stáli na prahu rozhodnutí, jakou budoucnost si pro sebe vlastně chceme vybrat. Je to otázka schopnosti vést, protože zásadní je, kdo nás do budoucnosti povede. Na jedné straně si můžeme zvolit zlatou éru, v níž budou všechny informace mnohem dostupnější, než kdy dřív v historii lidstva byly, kde budeme mít odpovědi na všechny otázky na dosah ruky. A na druhé straně je tu možnost žít v ponuré dystopii, kde nadvládu převzaly stroje a my jsme došli k závěru, že už nezáleží na tom, co známe, že znalosti už nejsou cenné, protože všechno lze najít někde v cloudu, tak proč bychom se obtěžovali učením něčeho nového.
In the movies, when computers like Watson start to think, things don't always end well. Those movies are never about beautiful utopias. It's always a terminator or a matrix or an astronaut getting sucked out an airlock in "2001." Things always go terribly wrong. And I feel like we're sort of at the point now where we need to make that choice of what kind of future we want to be living in. This is a question of leadership, because it becomes a question of who leads the future. On the one hand, we can choose between a new golden age where information is more universally available than it's ever been in human history, where we all have the answers to our questions at our fingertips. And on the other hand, we have the potential to be living in some gloomy dystopia where the machines have taken over and we've all decided it's not important what we know anymore, that knowledge isn't valuable because it's all out there in the cloud, and why would we ever bother learning anything new.
To jsou dvě možnosti, které máme. Já mám jasno, ve které budoucnosti bych raději žil. Ale volba je na každém z nás. Můžeme si zvolit tím, že budeme zvídaví a všeteční lidé, kteří se rádi učí, kteří neřeknou: „Až zazvoní a skončí hodina, už se nebudu muset učit,“ nebo: „Díky bohu, že už mám diplom. Teď už se v životě nebudu muset učit. Už se nikdy nemusím učit nic nového.“ Naopak, každý den bychom se měli namáhat s učením něčeho nového. Měli bychom pociťovat neuhasitelnou žízeň po vědění o světě kolem nás. Právě takoví jsou lidé, které vídáte v Riskuj. Tihle všeználci nejsou intouši, kteří vypadají jako Rainman, nesedí doma a neučí se nazpaměť telefonní seznam. Já se s mnoha z nich znám. Většinou to jsou normální lidi, kteří se prostě zajímají o svět kolem sebe, jsou na všechno zvědaví a žízní po znalostech z jakéhokoliv oboru.
Those are the two choices we have. I know which future I would rather be living in. And we can all make that choice. We make that choice by being curious, inquisitive people who like to learn, who don't just say, "Well, as soon as the bell has rung and the class is over, I don't have to learn anymore," or "Thank goodness I have my diploma. I'm done learning for a lifetime. I don't have to learn new things anymore." No, every day we should be striving to learn something new. We should have this unquenchable curiosity for the world around us. That's where the people you see on "Jeopardy" come from. These know-it-alls, they're not Rainman-style savants sitting at home memorizing the phone book. I've met a lot of them. For the most part, they are just normal folks who are universally interested in the world around them, curious about everything, thirsty for this knowledge about whatever subject.
V jednom z těchto dvou světů můžeme žít. Můžeme žít ve světě, ve kterém budeme i nadále díky svému mozku a svým znalostem výjimeční, nebo ve světě, ve kterém všechno necháme zlým superpočítačům budoucnosti, jako je Watson. Dámy a pánové, je to na vás.
We can live in one of these two worlds. We can live in a world where our brains, the things that we know, continue to be the thing that makes us special, or a world in which we've outsourced all of that to evil supercomputers from the future like Watson. Ladies and gentlemen, the choice is yours. Thank you very much.
Mnohokrát děkuji.