Celosvětová hospodářská finanční krize znovu podnítila veřejný zájem o něco, co je jednou z nejstarších otázek v ekonomice, položenou už nejméně v době před Adamem Smithem. A tou je: Proč země, které se zdají být ekonomicky a institucionálně podobné, vykazují radikálně rozdílné chování v oblasti úspor?
The global economic financial crisis has reignited public interest in something that's actually one of the oldest questions in economics, dating back to at least before Adam Smith. And that is, why is it that countries with seemingly similar economies and institutions can display radically different savings behavior?
Mnoho výborných ekonomů zasvětilo celý život této otázce a jako obor jsme udělali obrovský pokrok a mnohému v této otázce porozuměli. Dnes tu s vámi budu mluvit o nové, fascinující hypotéze a několika překvapivě mocných zjištění, na kterých jsem pracoval o vazbě mezi strukturou jazyka, kterým mluvíte, a jaká je vaše vlastní náchylnost k šetření. Povím vám něco málo o míře úspor, něco málo o jazyku, a poté mezi nimi ukážu spojitost.
Now, many brilliant economists have spent their entire lives working on this question, and as a field we've made a tremendous amount of headway and we understand a lot about this. What I'm here to talk with you about today is an intriguing new hypothesis and some surprisingly powerful new findings that I've been working on about the link between the structure of the language you speak and how you find yourself with the propensity to save. Let me tell you a little bit about savings rates, a little bit about language, and then I'll draw that connection.
Začněme úvahou o členských zemích OECD, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Země OECD jsou celkově vzato nejbohatší, nejvíce industrializované země na světě. A připojením se k OECD deklarovaly společný závazek směrem k demokracii, otevření trhů a volnému obchodu. Přes všechny tyto podobnosti vidíme velký rozdíl v přístupu k šetření.
Let's start by thinking about the member countries of the OECD, or the Organization of Economic Cooperation and Development. OECD countries, by and large, you should think about these as the richest, most industrialized countries in the world. And by joining the OECD, they were affirming a common commitment to democracy, open markets and free trade. Despite all of these similarities, we see huge differences in savings behavior.
Nalevo v tomto grafu vidíte mnoho zemí OECD, které ušetří přes čtvrtinu jejich HDP každý rok, a některé členské země, které ročně ušetří třetinu svého HDP. Na druhém konci leží Řecko, které uzavírá pravou stranu OECD žebříčku. Můžete si povšimnout, že během posledních 25 let Řecko dokázalo stěží ušetřit přes 10 procent svého HDP. Měli bychom samozřejmě poukázat, že USA a Spojené království jsou další v pořadí.
So all the way over on the left of this graph, what you see is many OECD countries saving over a quarter of their GDP every year, and some OECD countries saving over a third of their GDP per year. Holding down the right flank of the OECD, all the way on the other side, is Greece. And what you can see is that over the last 25 years, Greece has barely managed to save more than 10 percent of their GDP. It should be noted, of course, that the United States and the U.K. are the next in line.
Když nyní vidíme takto velké rozdíly v míře úspor, jak je možné, že by měl mít jazyk co do činění s těmito rozdíly? Povězme si něco málo o tom, jak se jazyky zásadně liší. Lingvisté a kognitivní vědci se zkoumáním této otázky zabývají již mnoho let. Potom vysvětlím propojení mezi jazykem a tendencí spořit.
Now that we see these huge differences in savings rates, how is it possible that language might have something to do with these differences? Let me tell you a little bit about how languages fundamentally differ. Linguists and cognitive scientists have been exploring this question for many years now. And then I'll draw the connection between these two behaviors.
Mnoho z vás si pravděpodobně všimlo, že jsem Číňan. Vyrostl jsem na středozápadě Spojených států. A co jsem si brzy uvědomil, bylo, že čínský jazyk mě nutil mluvit o -- v podstatě, ještě podstatněji než to -- mě vždy trochu nutil přemýšlet o své rodině mnoha jinými způsoby.
Many of you have probably already noticed that I'm Chinese. I grew up in the Midwest of the United States. And something I realized quite early on was that the Chinese language forced me to speak about and -- in fact, more fundamentally than that -- ever so slightly forced me to think about family in very different ways.
Jak je to možné? Dám vám příklad. Dejme tomu, že bych s vámi mluvil a představoval vám svého strýce. Rozuměli jste, co jsem vám právě řekl anglicky. Kdybychom spolu ale mluvili mandarínskou čínštinou, neměl bych ten luxus. Nebyl bych schopen vyslovit tak málo informací. Co by mě nutil můj jazyk, místo toho, abych jen řekl: "Toto je můj strýc.", by bylo říci strašnou spoustu dodatečných informací. Můj jazyk by mě nutil k tomu vám říci, jestli jde o strýce z matčiny, či otcovy strany, zda je mým strýcem od narození, nebo je přiženěný, a pokud by byl tento muž z otcovy strany, zda je starší, nebo mladší než můj otec. A všechny tyto informace jsou povinné. Čínština mi nedovolí je ignorovat. V zásadě, pokud chci mluvit správně, Čínština mě o tom neustále nutí přemýšlet.
Now, how might that be? Let me give you an example. Suppose I were talking with you and I was introducing you to my uncle. You understood exactly what I just said in English. If we were speaking Mandarin Chinese with each other, though, I wouldn't have that luxury. I wouldn't have been able to convey so little information. What my language would have forced me to do, instead of just telling you, "This is my uncle," is to tell you a tremendous amount of additional information. My language would force me to tell you whether or not this was an uncle on my mother's side or my father's side, whether this was an uncle by marriage or by birth, and if this man was my father's brother, whether he was older than or younger than my father. All of this information is obligatory. Chinese doesn't let me ignore it. And in fact, if I want to speak correctly, Chinese forces me to constantly think about it.
Toto mě v dětství neustále fascinovalo, a co mě dnes fascinuje ještě více jako ekonoma, je, že stejné rozdíly se prosazují v tom, jak jazyky pojednávají o čase. Takže kupříkladu, když mluvím anglicky, musím gramaticky odlišit, zda mluvím o minulém dešti: "Pršelo včera.", o současném dešti: "Prší nyní.", nebo o dešti budoucím: "Bude pršet zítra.". Povšimněte si, že angličtina vyžaduje mnohem více informací, co se týká načasování událostí. Proč? Protože musím uvážit čas a upravit slovesný tvar, abych odlišil, zda "má pršet", nebo se už "schyluje k dešti." V angličtině prostě není přípustné říci: "Pršet zítra."
Now, that fascinated me endlessly as a child, but what fascinates me even more today as an economist is that some of these same differences carry through to how languages speak about time. So for example, if I'm speaking in English, I have to speak grammatically differently if I'm talking about past rain, "It rained yesterday," current rain, "It is raining now," or future rain, "It will rain tomorrow." Notice that English requires a lot more information with respect to the timing of events. Why? Because I have to consider that and I have to modify what I'm saying to say, "It will rain," or "It's going to rain." It's simply not permissible in English to say, "It rain tomorrow."
Naopak v čínštině byste to řekli téměř přesně takto. Čínský mluvčí může jednoduše říct něco, co zní anglickému posluchači velmi zvláštně. Může říci: "Včera pršet.", "Dnes pršet.", "Zítra pršet.". V hlubokém smyslu čínština nerozděluje časové spektrum tak, jak nás jej neustále nutí rozdělovat angličtina, abychom se vyjadřovali správně.
In contrast to that, that's almost exactly what you would say in Chinese. A Chinese speaker can basically say something that sounds very strange to an English speaker's ears. They can say, "Yesterday it rain," "Now it rain," "Tomorrow it rain." In some deep sense, Chinese doesn't divide up the time spectrum in the same way that English forces us to constantly do in order to speak correctly.
Vyskytuje se tento rozdíl v jazycích jen mezi velmi, velmi vzdálenými jazyky, jako je angličtina a čínština? Ve skutečnosti ne. Mnoho z vás v této místnosti ví, že angličtina je germánský jazyk. Možná jste si ale neuvědomili, že angličtina je hodně vzdálený člen rodiny. Je to jediný germánský jazyk, který to vyžaduje. Například, většina ostatních germánských jazyků se naprosto přirozeně vyjadřuje o zítřejším dešti větou jako "Morgen regnet es." celkem doslovně pro anglické ucho: "Pršet zítra."
Is this difference in languages only between very, very distantly related languages, like English and Chinese? Actually, no. So many of you know, in this room, that English is a Germanic language. What you may not have realized is that English is actually an outlier. It is the only Germanic language that requires this. For example, most other Germanic language speakers feel completely comfortable talking about rain tomorrow by saying, "Morgen regnet es," quite literally to an English ear, "It rain tomorrow."
To mě jako behaviorálního ekonoma vedlo k velmi zajímavé hypotéze. Může to, jak mluvíte o čase, jak vás váš jazyk nutí o čase myslet, ovlivnit vaši tendenci dlouhodobě se určitým způsobem chovat? Mluvíte anglicky, jazykem vyjadřující čas gramaticky. A to znamená, že pokaždé, když mluvíte o budoucnosti, nebo a jakékoli budoucí události, jste gramaticky nuceni ji odtrhnout od současnosti a zacházet s ní jako s něčím vnitřně odlišným. Nyní předpokládejme, že tento vnitřní rozdíl vás jemně nutí odloučit budoucnost od současnosti pokaždé, když mluvíte. Pokud je toto pravda a pokud díky tomu budoucnost cítíme jako něco vzdálenějšího a odlišného od současnosti, bude také těžší šetřit. Na druhou stranu, pokud mluvíte jazykem, který gramaticky nevyjadřuje budoucnost, mluvíte o současnosti a budoucnosti identicky. Pokud vás toto jemně postrkuje tyto časy vnímat stejně, mělo by být jednodušší šetřit.
This led me, as a behavioral economist, to an intriguing hypothesis. Could how you speak about time, could how your language forces you to think about time, affect your propensity to behave across time? You speak English, a futured language. And what that means is that every time you discuss the future, or any kind of a future event, grammatically you're forced to cleave that from the present and treat it as if it's something viscerally different. Now suppose that that visceral difference makes you subtly dissociate the future from the present every time you speak. If that's true and it makes the future feel like something more distant and more different from the present, that's going to make it harder to save. If, on the other hand, you speak a futureless language, the present and the future, you speak about them identically. If that subtly nudges you to feel about them identically, that's going to make it easier to save.
Toto je smyšlená teorie. Jsem profesor, jsem placený za to, abych měl smyšlené teorie. Jak byste se ale vlastně vypořádali s testováním takové teorie? Já jsem vyšel z lingvistické literatury. A kupodivu existuje hromada jazykových mluvčích, kteří gramaticky neodlišují budoucnost, a to po celém světě. Tohle je část 'bezbudoucích' mluvčích v severní Evropě. S podivem, když začnete hloubat v datech, zjistíte, že tito mluvčí na celém světě jsou celkově vzato těmi, kteří nejvíce šetří.
Now this is a fanciful theory. I'm a professor, I get paid to have fanciful theories. But how would you actually go about testing such a theory? Well, what I did with that was to access the linguistics literature. And interestingly enough, there are pockets of futureless language speakers situated all over the world. This is a pocket of futureless language speakers in Northern Europe. Interestingly enough, when you start to crank the data, these pockets of futureless language speakers all around the world turn out to be, by and large, some of the world's best savers.
Jen abych vám to naznačil, podívejme se znovu na graf OECD, o kterém jsme již mluvili. Vidíme, že tyto sloupce jsou systematicky vyšší a posunuté doleva, ve srovnání s těmito sloupci, které znázorňují členy OECD, kteří mluví jazyky s budoucím časem. Jaký je zde průměrný rozdíl? Pět procentních bodů HDP uspořených za rok. Za 25 let to vytvoří dlouhodobý dopad na bohatství vašeho národa.
Just to give you a hint of that, let's look back at that OECD graph that we were talking about. What you see is that these bars are systematically taller and systematically shifted to the left compared to these bars which are the members of the OECD that speak futured languages. What is the average difference here? Five percentage points of your GDP saved per year. Over 25 years that has huge long-run effects on the wealth of your nation.
Přestože tato zjištění mohou mnohé naznačovat, země se od sebe mohou odlišovat tolika různými způsoby, že je někdy ohromně složité zohlednit všechny možné rozdíly. Co vám ale nyní ukážu, něco, co mě upoutalo celý rok - je snaha posbírat všechny velké soubory dat, ke kterým máme jako ekonomové přístup, a vynasnažím se odstranit všechny tyto možné rozdíly v naději, že prolomím zmíněný vztah. A když to shrnu – bez ohledu na to, jak daleko v tom pokračuji, nemohu jej prolomit. Ukážu vám, jak daleko můžete zajít.
Now while these findings are suggestive, countries can be different in so many different ways that it's very, very difficult sometimes to account for all of these possible differences. What I'm going to show you, though, is something that I've been engaging in for a year, which is trying to gather all of the largest datasets that we have access to as economists, and I'm going to try and strip away all of those possible differences, hoping to get this relationship to break. And just in summary, no matter how far I push this, I can't get it to break. Let me show you how far you can do that.
Pro představu, sbírám velké soubory dat z celého světa. Kupříkladu, existuje Průzkum o zdraví, stárnutí a odchodu do důchodu v Evropě. Z tohoto souboru dat zjistíte, že evropské rodiny v důchodu mají extrémní trpělivost s výzkumníky. (smích) Představte si, že jste belgická domácnost v důchodu a někdo přijde k vašim vchodovým dveřím. "Promiňte, nevadilo by vám, kdybych si prošel vaše portfolio cenných papírů? Nevíte náhodou, jakou má váš dům cenu? Nevadilo by vám, kdybyste mi to sdělili? Nemáte náhodou chodbu, která je více než 10 metrů dlouhá? Pokud ano, nevadilo by vám, kdybych změřil, jak dlouho vám zabere ji projít? Mohl byste prosím co nejvíce zmáčknout svou dominantní rukou toto zařízení, abych mohl změřit sílu vašeho stisku? Co třeba fouknout do této trubky, abych mohl změřit kapacitu plic? Tento výzkum zabere více než jeden den. (smích) Zkombinujte to například s výzkumem demografie a zdraví shromážděným organizací USAID v rozvojových afrických zemích, který může zajít tak daleko, že přímo změří stav HIV rodin žijících kupříkladu na venkově v Nigérii. Zkombinujte to dále se světovým výzkumem hodnot, který měří politické názory a, naštěstí pro mě, chování v oblasti úspor milionů rodin ve stovkách zemí po celém světě.
One way to imagine that is I gather large datasets from around the world. So for example, there is the Survey of Health, [Aging] and Retirement in Europe. From this dataset you actually learn that retired European families are extremely patient with survey takers. (Laughter) So imagine that you're a retired household in Belgium and someone comes to your front door. "Excuse me, would you mind if I peruse your stock portfolio? Do you happen to know how much your house is worth? Do you mind telling me? Would you happen to have a hallway that's more than 10 meters long? If you do, would you mind if I timed how long it took you to walk down that hallway? Would you mind squeezing as hard as you can, in your dominant hand, this device so I can measure your grip strength? How about blowing into this tube so I can measure your lung capacity?" The survey takes over a day. (Laughter) Combine that with a Demographic and Health Survey collected by USAID in developing countries in Africa, for example, which that survey actually can go so far as to directly measure the HIV status of families living in, for example, rural Nigeria. Combine that with a world value survey, which measures the political opinions and, fortunately for me, the savings behaviors of millions of families in hundreds of countries around the world.
Vezměte všechna tato data, zkombinujte je, a vyjde vám tato mapa. Co naleznete, je devět zemí po celém světě, které mají významné rodilé populace, které mluví zároveň jak jazyky s gramatickým vyjádřením budoucího času, tak bez něj. A nyní si uděláme statisticky si odpovídající vzorky rodin, které jsou téměř identické v téměř každé dimenzi, kterou můžeme měřit, a prozkoumáme, zda vztah mezi jazykem a úsporami obstojí i při uvážení všech těchto charakteristik.
Take all of that data, combine it, and this map is what you get. What you find is nine countries around the world that have significant native populations which speak both futureless and futured languages. And what I'm going to do is form statistical matched pairs between families that are nearly identical on every dimension that I can measure, and then I'm going to explore whether or not the link between language and savings holds even after controlling for all of these levels.
Jaké charakteristiky můžeme sledovat? Spáruji rodiny dle země narození a bydliště, dle demografie - jejich pohlaví, věku, dle příjmové hladiny, do které spadají v rámci své země, dle jejich dosaženého vzdělání a rodinné struktury. Ukazuje se, že v Evropě existuje šest různých forem manželství. A na závěr je rozdělím také dle jejich náboženství, které se světově dělí do 72 kategorií, což je extrémní stupeň rozdrobenosti. Celkem nám vychází 1,4 miliard různých stavů, ve kterých se může rodina nacházet.
What are the characteristics we can control for? Well I'm going to match families on country of birth and residence, the demographics -- what sex, their age -- their income level within their own country, their educational achievement, a lot about their family structure. It turns out there are six different ways to be married in Europe. And most granularly, I break them down by religion where there are 72 categories of religions in the world -- so an extreme level of granularity. There are 1.4 billion different ways that a family can find itself.
Vše, co vám od teď řeknu, je pouze srovnání těchto v podstatě skoro identických rodin. Dostáváme se tak blízko, jak jen to je možné, myšlenkovému experimentu nalezení dvou rodin, které obě žijí v Bruselu, které jsou identické ve všech zmíněných dimenzích až na to, že jedna mluví vlámsky a druhá francouzsky; nebo dvou rodin, které žijí ve venkovském kraji Nigérie, z nichž jedna mluví hauštinou a jedna igboštinou.
Now effectively everything I'm going to tell you from now on is only comparing these basically nearly identical families. It's getting as close as possible to the thought experiment of finding two families both of whom live in Brussels who are identical on every single one of these dimensions, but one of whom speaks Flemish and one of whom speaks French; or two families that live in a rural district in Nigeria, one of whom speaks Hausa and one of whom speaks Igbo.
A nyní po zajištění všech těchto kritérií si klademe otázku – šetří mluvčí 'bezbudoucích' jazyků více? Ano, i po těchto statistických opatřeních se ukazuje, že u těchto mluvčích je o 30% větší pravděpodobnost, že v daném roce ušetřili. Má toto hromadící efekt? Ano, v době odchodu do důchodu tito mluvčí v případě konstantního příjmu našetří o 25 procent více úspor.
Now even after all of this granular level of control, do futureless language speakers seem to save more? Yes, futureless language speakers, even after this level of control, are 30 percent more likely to report having saved in any given year. Does this have cumulative effects? Yes, by the time they retire, futureless language speakers, holding constant their income, are going to retire with 25 percent more in savings.
Můžeme zajít v těchto výzkumech ještě dále? Ano, protože jak už jsem zmínil, jako ekonomové jsme sesbírali hodně dat ohledně zdraví. Takže jak třeba můžeme přemýšlet o zdravotních návycích jako určitou formu šetření? Vezměme si třeba kouření. Kouření můžeme považovat v hlubokém smyslu jako negativní šetření. Pokud považujeme šetření jako současnou nepříjemnost ve jménu budoucího blaha, kouření je pravý opak. Je to současné potěšení výměnou za budoucí trápení. Měli bychom tedy přepokládat opačný efekt. A to je přesně to, co zjišťujeme. Mluvčí "bezbudoucích" jazyků mají o 20 až 24% menší pravděpodobnost kouření v jakémkoli okamžiku v čase, v porovnání s identickými rodinami, ve 13 až 17 procentech budou méně trpět obezitou v době odchodu do důchodu a o 21% více případů budou udávat užití kondomu během jejich posledního náhodného sexu. Mohl bych pokračovat v seznamu rozdílů, které můžeme najít. Je téměř nemožné najít formu šetření, která by nebyla silně ovlivněna současným jednáním.
Can we push this data even further? Yes, because I just told you, we actually collect a lot of health data as economists. Now how can we think about health behaviors to think about savings? Well, think about smoking, for example. Smoking is in some deep sense negative savings. If savings is current pain in exchange for future pleasure, smoking is just the opposite. It's current pleasure in exchange for future pain. What we should expect then is the opposite effect. And that's exactly what we find. Futureless language speakers are 20 to 24 percent less likely to be smoking at any given point in time compared to identical families, and they're going to be 13 to 17 percent less likely to be obese by the time they retire, and they're going to report being 21 percent more likely to have used a condom in their last sexual encounter. I could go on and on with the list of differences that you can find. It's almost impossible not to find a savings behavior for which this strong effect isn't present.
S mými kolegy – lingvisty a ekonomy na Yale – jsme teprve v počátcích této práce a opravdového prozkoumání a pochopení způsobů, jak tyto jemné stimuly ovlivňují, zda více či méně přemýšlíme o budoucnosti v každé chvíli, kdy mluvíme. Nakonec, naším cílem, až jednou pochopíme vliv těchto jemných efektů jazyka na náš rozhodovací proces, je, abychom poskytli lidem nástroje, aby vědomě mohli zlepšit svou tendenci šetřit a stali se více uvědomělými investory do své budoucnosti.
My linguistics and economics colleagues at Yale and I are just starting to do this work and really explore and understand the ways that these subtle nudges cause us to think more or less about the future every single time we speak. Ultimately, the goal, once we understand how these subtle effects can change our decision making, we want to be able to provide people tools so that they can consciously make themselves better savers and more conscious investors in their own future.
Děkuji vám mnohokrát.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)