Divíte se někdy, proč jsme obklopeni věcmi, které nám pomáhají dělat vše rychleji, rychleji a rychleji? Rychleji komunikovat, ale také rychleji pracovat, rychleji platit, rychleji cestovat, najít si rychleji partnera, rychleji vařit, rychleji uklízet, a to vše v jednu a tutéž chvíli? Jaký to je pocit, když do každé hodiny toho musíte nacpat co nejvíc?
Do you ever wonder why we're surrounded with things that help us do everything faster and faster and faster? Communicate faster, but also work faster, bank faster, travel faster, find a date faster, cook faster, clean faster and do all of it all at the same time? How do you feel about cramming even more into every waking hour?
Moje generace Američanů řadí rychlost téměř mezi lidská práva. Někdy mi přijde, že naše minimální rychlost je Mach 3. Jen o vteřinu pomaleji a už se bojíme, že ztrácíme konkurenceschopnost. Už i má generace si však začíná klást otázku, zdali jsme my pány rychlosti, anebo zda rychlost ovládá nás.
Well, to my generation of Americans, speed feels like a birthright. Sometimes I think our minimum speed is Mach 3. Anything less, and we fear losing our competitive edge. But even my generation is starting to question whether we're the masters of speed or if speed is mastering us.
Pracuji jako antropoložka v RAND Corporation, a zatímco mnoho antropologů studuje starobylé kultury, já se zaměřuji na ty soudobé a na to, jak se adaptujeme na všechny změny, které se ve světě odehrávají. Nedávno jsem spolu s inženýrem Seifu Chondem začala zkoumat rychlost. Zajímalo nás, jak se lidé éře zrychlování přizpůsobují a jaké to má dopady na bezpečnost a politiku. Jak by mohl náš svět vypadat za 25 let, pokud se nynější tempo změn bude nadále zvyšovat? A co by to znamenalo pro dopravu, vzdělávání, komunikaci, výrobu, zbrojní průmysl, nebo dokonce pro přirozený výběr? Přinese nám rychlejší budoucnost více bezpečí a produktivity? Anebo nás učiní zranitelnějšími?
I'm an anthropologist at the Rand Corporation, and while many anthropologists study ancient cultures, I focus on modern day cultures and how we're adapting to all of this change happening in the world. Recently, I teamed up with an engineer, Seifu Chonde, to study speed. We were interested both in how people are adapting to this age of acceleration and its security and policy implications. What could our world look like in 25 years if the current pace of change keeps accelerating? What would it mean for transportation, or learning, communication, manufacturing, weaponry or even natural selection? Will a faster future make us more secure and productive? Or will it make us more vulnerable?
V našem výzkumu lidé přijímali zrychlování jako nevyhnutelný proces, který přináší jak vzrušení, tak určitou ztrátu kontroly. Bojí se, že pokud by zpomalili, riskovali by, že budou překonáni. Tvrdí, že by raději vyhořeli než zrezivěli. Přesto se zároveň obávají, že by rychlost mohla narušit jejich kulturní tradice a smysl domova. Nakonec i ti, kdo stojí v celé honičce na pozicích vítězů, připouštějí, že se cítí poněkud nesví. Spatřují ve zrychlování proces rozšiřující mezeru mezi majetnými, kteří si kamkoli doletí letadlem, a mezi nemajetnými, kteří zůstávají v digitálním zapomnění.
In our research, people accepted acceleration as inevitable, both the thrills and the lack of control. They fear that if they were to slow down, they might run the risk of becoming obsolete. They say they'd rather burn out than rust out. Yet at the same time, they worry that speed could erode their cultural traditions and their sense of home. But even people who are winning at the speed game admit to feeling a little uneasy. They see acceleration as widening the gap between the haves, the jet-setters who are buzzing around, and the have-nots, who are left in the digital dust.
Ano, máme dobrý důvod předvídat, že budoucnost bude rychlejší, ale uvědomila jsem si, že v rychlosti je určitý paradox, a podobně jako všechny paradoxy nás to učí o povaze lidské zkušenosti ve své absurditě i komplexnosti.
Yes, we have good reason to forecast that the future will be faster, but what I've come to realize is that speed is paradoxical, and like all good paradoxes, it teaches us about the human experience, as absurd and complex as it is.
Prvním paradoxem je, že rychlost zbožňujeme a její intenzitou jsme přímo uchváceni. Naše pravěké mozky tomu však nejsou uzpůsobeny, a tak sice vynalézáme horské dráhy, závodní auta a nadzvuková letadla, ale poté končíme s poraněnou páteří, žaludeční nevolností či pásmovou nemocí. Nezrodili jsme se pro multitasking. Spíše je nám vlastní dělat jednu věc s neskutečným soustředěním, jako při lovu, kdy klíčem k úspěchu není rychlost, ale vytrvalost na delší vzdálenosti. Prohlubují se rozdíly mezi naším biologickým nastavením a životním stylem, tedy nesoulad mezi dispozicemi našich těl a tím, co je nutíme dělat. Moji mentoři tento fenomén pojmenovali "Pralidé v dálničním pruhu".
The first paradox is that we love speed, and we're thrilled by its intensity. But our prehistoric brains aren't really built for it, so we invent roller coasters and race cars and supersonic planes, but we get whiplash, carsick, jet-lagged. We didn't evolve to multitask. Rather, we evolved to do one thing with incredible focus, like hunt -- not necessarily with great speed but with endurance for great distance. But now there's a widening gap between our biology and our lifestyles, a mismatch between what our bodies are built for and what we're making them do. It's a phenomenon my mentors have called "Stone Agers in the fast lane."
(smích)
(Laughter)
Druhým paradoxem je, že rychlost můžeme objektivně měřit. Kilometry za hodinu, gigabajty za sekundu. Ale to, jak rychlost pociťujeme a zda je nám příjemná, to je velmi subjektivní. Lze doložit, že tempo, s jakým se přizpůsobujeme novým technologiím, se zvyšuje. Například od vynálezu telefonu uplynulo 85 let, než se dostal do domovů většiny Američanů. Oproti tomu pouhých 13 let trvalo, než většina z nás měla smartphony. Jak lidé v rychlosti jednají a jak na rychlost reagují, to se liší napříč kulturami, stejně jako mezi lidmi v téže kultuře. Interakce, které lze považovat za příjemně svižné a pohodlné, by mohly být v jiných kulturách považovány za velmi neslušné. Při japonském čajovém obřadu byste zřejmě nepožádali o čaj s sebou, abyste mohli vyrazit na další turistickou zastávku. Nebo ano?
A second paradox of speed is that it can be measured objectively. Right? Miles per hour, gigabytes per second. But how speed feels, and whether we like it, is highly subjective. So we can document that the pace at which we are adopting new technologies is increasing. For example, it took 85 years from the introduction of the telephone to when the majority of Americans had phones at home. In contrast, it only took 13 years for most of us to have smartphones. And how people act and react to speed varies by culture and among different people within the same culture. Interactions that could be seen as pleasantly brisk and convenient in some cultures could be seen as horribly rude in others. I mean, you wouldn't go asking for a to-go cup at a Japanese tea ceremony so you could jet off to your next tourist stop. Would you?
Třetí paradox je, že rychlost plodí rychlost. Čím rychleji odpovím, tím více odpovědí dostanu a tím rychleji pak zase musím odpovědět. Neomezené možnosti komunikace a okamžitého přístupu k informacím měly zajistit, abychom se rozhodovali snadněji a racionálněji. Nezdá se však, že se to skutečně děje.
A third paradox is that speed begets speed. The faster I respond, the more responses I get, the faster I have to respond again. Having more communication and information at our fingertips at any given moment was supposed to make decision-making easier and more rational. But that doesn't really seem to be happening.
A tu je ještě jeden paradox. Pokud nás všechny ty rychlé technologie měly osvobodit od dřiny, proč se všichni cítíme pod časovým tlakem? Proč dosahují dopravní nehody rekordních čísel jen proto, že si myslíme, že na tu zprávu prostě musíme odpovědět teď hned? Neměl by život v rychlém pruhu znamenat více zábavy a trochu méně úzkosti? V němčině proto dokonce mají výraz: "Eilkrankheit". V překladu "nemoc ze spěchu". Když se musíme rychle rozhodovat, přepínáme na autopilota a spoléháme se pouze na naučené chování, reflexy a kognitivní předsudky, což nám pomáhá rychle vnímat a reagovat. Občas to může zachránit život, že? Bojuj, nebo uteč. Ale z dlouhodobého hlediska nás to občas přivádí na scestí.
Here's just one more paradox: If all of these faster technologies were supposed to free us from drudgery, why do we all feel so pressed for time? Why are we crashing our cars in record numbers, because we think we have to answer that text right away? Shouldn't life in the fast lane feel a little more fun and a little less anxious? German speakers even have a word for this: "Eilkrankheit." In English, that's "hurry sickness." When we have to make fast decisions, autopilot brain kicks in, and we rely on our learned behaviors, our reflexes, our cognitive biases, to help us perceive and respond quickly. Sometimes that saves our lives, right? Fight or flight. But sometimes, it leads us astray in the long run.
Často, když naše společnost zásadně selhává, nejedná se o technologická selhání. Jde o selhání, k nimž dochází, když činíme příliš rychlá rozhodnutí, když jedeme na autopilota. Zapomínáme na kreativní a kritické myšlení, kterých je třeba k propojení souvislostí, k eliminaci nesprávných informací a ke komplexnímu porozumění. Takové promýšlení nelze provést rychle. To je na pomalé promýšlení. Dva psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky na to začali poukazovat už v roce 1974 a my jsme stále nedokázali jejich poznatky zužitkovat.
Oftentimes, when our society has major failures, they're not technological failures. They're failures that happen when we made decisions too quickly on autopilot. We didn't do the creative or critical thinking required to connect the dots or weed out false information or make sense of complexity. That kind of thinking can't be done fast. That's slow thinking. Two psychologists, Daniel Kahneman and Amos Tversky, started pointing this out back in 1974, and we're still struggling to do something with their insights.
Na celou moderní historii lze pohlížet jako na jedno zrychlení za druhým. Jako bychom si mysleli, že když dostatečně zrychlíme, překonáme tím své problémy. Ale to se nikdy nepodaří. Víme to z vlastní životní zkušenosti a vědí to také politici. A proto se nyní obracíme na umělou inteligenci, aby nám pomohla dělat rychlejší a chytřejší rozhodnutí a zpracovávat ta stále narůstající kvanta informací. Stroje zpracovávající data však nemohou nahradit kritické a soustavné myšlení lidí, jejichž pravěké mozky potřebují čas na vstřebání podnětů, na zpomalení mysli a na uvolnění toku myšlenek.
All of modern history can be thought of as one spurt of acceleration after another. It's as if we think if we just speed up enough, we can outrun our problems. But we never do. We know this in our own lives, and policymakers know it, too. So now we're turning to artificial intelligence to help us make faster and smarter decisions to process this ever-expanding universe of data. But machines crunching data are no substitute for critical and sustained thinking by humans, whose Stone Age brains need a little time to let their impulses subside, to slow the mind and let the thoughts flow.
Pokud si začínáte myslet, že je zkrátka na čase šlápnout na brzdu, nepůjde vždy o to pravé řešení. Všichni víme, že vlak uhánějící příliš rychle do zatáčky může vykolejit, ale Seifu, zmiňovaný inženýr, mě naučil, že i vlak, který do zatáčky vjíždí moc pomalu, může také vykolejit.
If you're starting to think that we should just hit the brakes, that won't always be the right solution. We all know that a train that's going too fast around a bend can derail, but Seifu, the engineer, taught me that a train that's going too slowly around a bend can also derail.
Zvládnutí toho prudkého zrychlování tedy musí začít v pochopení toho, že máme nad rychlostí více kontroly, než si myslíme, a to jako jedinci i jako společnost. Někdy se budeme muset přepnout do rychlejšího módu. Bude třeba vyřešit patovou situaci, urychlit humanitární pomoc pro oběti hurikánu nebo použít 3D tisk, abychom zhotovili, co potřebujeme, a to ve chvíli, kdy je to třeba. Jindy ale budeme preferovat pomalejší prostředí, abychom dokázali vstřebat příliš rychlý prožitek. Navíc je zcela v pořádku, když neustále nepřijímáme podněty. Je to dobré pro dospělé i pro děti. Může to být nuda, ale dává nám to čas na přemýšlení. Čas strávený pomalu není promarněný.
So managing this spurt of acceleration starts with the understanding that we have more control over speed than we think we do, individually and as a society. Sometimes, we'll need to engineer ourselves to go faster. We'll want to solve gridlock, speed up disaster relief for hurricane victims or use 3-D printing to produce what we need on the spot, just when we need it. Sometimes, though, we'll want to make our surroundings feel slower to engineer the crash out of the speedy experience. And it's OK not to be stimulated all the time. It's good for adults and for kids. Maybe it's boring, but it gives us time to reflect. Slow time is not wasted time.
A musíme přehodnotit, co vlastně znamená šetřit čas. Kultura a rituály po celém světě se budují pozvolna, protože pozvolnost nám pomáhá posílit naše sdílené hodnoty a spojit se. A právě vztahy jsou základní součástí lidského bytí. Potřebujeme rychlost zvládnout, a to znamená pečlivě zvažovat pro a proti každé technologie. Pomůže vám technologie získat čas, který vám pak umožní projevit lidskost? Přivodí vám či jiným lidem onu "nemoc ze spěchu"? Máte-li to štěstí, že si sami určujete tempo svého života, pak je to vaše privilegium. Využijte ho. Možná se rozhodnete, že potřebujete jak zrychlit, tak i užít si čas beze spěchu: čas na rozvážení, důkladné pochopení svým vlastním tempem; čas na naslouchání, na vcítění se, na zklidnění mysli, na rozjímání u jídelního stolu.
And we need to reconsider what it means to save time. Culture and rituals around the world build in slowness, because slowness helps us reinforce our shared values and connect. And connection is a critical part of being human. We need to master speed, and that means thinking carefully about the trade-offs of any given technology. Will it help you reclaim time that you can use to express your humanity? Will it give you hurry sickness? Will it give other people hurry sickness? If you're lucky enough to decide the pace that you want to travel through life, it's a privilege. Use it. You might decide that you need both to speed up and to create slow time: time to reflect, to percolate at your own pace; time to listen, to empathize, to rest your mind, to linger at the dinner table.
A s tím, jak se blížíme našim zítřkům, zvažme, zdali bychom rychlé technologie, samotný smysl rychlosti i naše očekávání od rychlosti neměli přizpůsobit nám lidem.
So as we zoom into the future, let's consider setting the technologies of speed, the purpose of speed and our expectations of speed to a more human pace.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)