V Keni žije jedna skupina lidí. A lidé cestují i za oceán, aby se na ně podívali. Členové té skupiny jsou vysocí. Umějí skákat vysoko. Nosí červenou. A zabíjejí lvy. Asi vás zajímá, co jsou ti lidé zač. Jsou to Masajové. A víte, co je zajímavé? Já jsem jednou z nich.
There's a group of people in Kenya. People cross oceans to go see them. These people are tall. They jump high. They wear red. And they kill lions. You might be wondering, who are these people? These are the Maasais. And you know what's cool? I'm actually one of them.
Masajští chlapci jsou vychováváni jako bojovníci. Dívky jako matky. Když mi bylo pět, zjistila jsem, že jsem zasnoubená a mám se vdát, jakmile dosáhnu puberty. Moje matka, moje babička, moje tety, všechny mě neustále upozorňovaly: "Tvůj manžel zrovna prošel kolem." Úžasné, že? A od té doby byl můj jediný úkol připravovat se, abych se stala dokonalou ženou ve 12 letech. Můj běžný den začínal v 5 ráno, dojila jsem krávy, zametala dům, vařila pro sourozence, sháněla vodu a dřevo na podpal. Dělala jsem všechno, co jsem mohla, abych se stala dokonalou manželkou.
The Maasais, the boys are brought up to be warriors. The girls are brought up to be mothers. When I was five years old, I found out that I was engaged to be married as soon as I reached puberty. My mother, my grandmother, my aunties, they constantly reminded me that your husband just passed by. (Laughter) Cool, yeah? And everything I had to do from that moment was to prepare me to be a perfect woman at age 12. My day started at 5 in the morning, milking the cows, sweeping the house, cooking for my siblings, collecting water, firewood. I did everything that I needed to do to become a perfect wife.
Chodila jsem do školy. Ne proto, že by masajské ženy a dívky běžně do školy chodily, ale protože mé matce bylo vzdělání upřeno a neustále mně a mým sourozencům opakovala, že nechce, abychom žili stejný život jako ona. Proč něco takového říkala? Můj otec pracoval ve městě jako policista. Domů jezdil jednou za rok. Někdy jsme ho neviděli ani celé dva roky. Pokaždé když přijel, to bylo jiné. Moje máma se dřela na farmě, abychom měli co jíst. Chovala krávy a kozy, aby nás mohla zajistit. Ale když přijel otec, prodal naše krávy, prodal i naše výrobky a šel se za to se svými kamarády opít do baru. Máma jakožto žena neměla právo vlastnit majetek. A bylo dané, že všechno v rodině vlastnil můj otec, takže měl právo s tím zacházet. Pokud máma někdy zpochybnila jeho rozhodnutí, tak ji zmlátil, zneužil. A opravdu, bylo to těžké.
I went to school not because the Maasais' women or girls were going to school. It's because my mother was denied an education, and she constantly reminded me and my siblings that she never wanted us to live the life she was living. Why did she say that? My father worked as a policeman in the city. He came home once a year. We didn't see him for sometimes even two years. And whenever he came home, it was a different case. My mother worked hard in the farm to grow crops so that we can eat. She reared the cows and the goats so that she can care for us. But when my father came, he would sell the cows, he would sell the products we had, and he went and drank with his friends in the bars. Because my mother was a woman, she was not allowed to own any property, and by default, everything in my family anyway belongs to my father, so he had the right. And if my mother ever questioned him, he beat her, abused her, and really it was difficult.
Když jsem nastoupila do školy, měla jsem sen. Chtěla jsem se stát učitelkou. Učitelky vypadaly dobře. Nosily pěkné šaty a boty na podpatku. Později jsem zjistila, jak jsou nepohodlné, ale obdivovala jsem to. (Smích) Nejvíc ze všecho mě zaujalo, že učitelky stále jen píší na tabuli. Napadlo mě, že to vůbec není složité, alespoň ve srovnání s mojí prací na farmě. Tak jsem se chtěla stát jednou z nich.
When I went to school, I had a dream. I wanted to become a teacher. Teachers looked nice. They wear nice dresses, high-heeled shoes. I found out later that they are uncomfortable, but I admired it. (Laughter) But most of all, the teacher was just writing on the board -- not hard work, that's what I thought, compared to what I was doing in the farm. So I wanted to become a teacher.
Pilně jsem se ve škole učila, ale v osmé třídě přišel rozhodující moment. V naší tradici máme takový obřad který dívky absolvují, aby se staly ženami. Je to rituál cesty k ženství. Tehdy jsem zrovna ukončila osmou třídu a měla jsem přestoupit na střední školu. Ocitla jsem se na rozcestí. Pokud bych se podvolila tradici, stala bych se manželkou. No, a můj sen stát se učitelkou by se nikdy neuskutečnil. Tak jsem promluvila. Musela jsem přijít s plánem jak onu situaci vyřešit. Promluvila jsem si s otcem a udělala něco, k čemu se většina dívek nikdy neodhodlala. Řekla jsem mu: "Podstoupím ten obřad jedině, když mi dovolíš vrátit se do školy." Požádala jsem ho, protože pokud bych utekla, navždy by byl zahanben, nazývali by ho otcem dívky, která nepodstoupila obřad. Byla by to ostuda, se kterou by se potýkal do konce života. Pochopil to a řekl: "Dobře, po obřadu se můžeš do školy vrátit."
I worked hard in school, but when I was in eighth grade, it was a determining factor. In our tradition, there is a ceremony that girls have to undergo to become women, and it's a rite of passage to womanhood. And then I was just finishing my eighth grade, and that was a transition for me to go to high school. This was the crossroad. Once I go through this tradition, I was going to become a wife. Well, my dream of becoming a teacher will not come to pass. So I talked -- I had to come up with a plan to figure these things out. I talked to my father. I did something that most girls have never done. I told my father, "I will only go through this ceremony if you let me go back to school." The reason why, if I ran away, my father will have a stigma, people will be calling him the father of that girl who didn't go through the ceremony. It was a shameful thing for him to carry the rest of his life. So he figured out. "Well," he said, "okay, you'll go to school after the ceremony."
A tak se i stalo. Obřad se odehrál. Celý týden jsme byli nadšení. Je to svátek. Lidé si ho užívají. Den před samotným obřadem jsme všchni tančili, byli nadšení a celou noc jsme nespali. Když přišel den D, vyšly jsme z domu, ve kterém jsme tančily a tančily a tančily. Vyšly jsme na dvůr, kde čekal shluk lidí. Stáli v kruhu. A my stále tančily a tančily a přibližovaly se ke kruhu žen, mužů, žen i dětí. Byli tam všichni. Uprostřed kruhu seděla žena a čekala, aby nás mohla držet. Byla jsem první. Byly tam mé sestry a další dívky. Jakmile jsem se k ní přiblížila, podívala se na mě a já si sedla. Sedla jsem si a roztáhla nohy. A jak jsem je roztáhla, přišla jiná žena. A donesla nůž. S tím nožem se ke mně přiblížila, chytila můj klitoris a odřízla jej.
I did. The ceremony happened. It's a whole week long of excitement. It's a ceremony. People are enjoying it. And the day before the actual ceremony happens, we were dancing, having excitement, and through all the night we did not sleep. The actual day came, and we walked out of the house that we were dancing in. Yes, we danced and danced. We walked out to the courtyard, and there were a bunch of people waiting. They were all in a circle. And as we danced and danced, and we approached this circle of women, men, women, children, everybody was there. There was a woman sitting in the middle of it, and this woman was waiting to hold us. I was the first. There were my sisters and a couple of other girls, and as I approached her, she looked at me, and I sat down. And I sat down, and I opened my legs. As I opened my leg, another woman came, and this woman was carrying a knife. And as she carried the knife, she walked toward me and she held the clitoris, and she cut it off.
Jak si jistě představíte, krvácela jsem. Hodně. Po dlouhém krvácení jsem omdlela. To se stává mnoha dívkám. Měla jsem štěstí, že jsem neumřela. Mnoho dívek umírá. Je to zvyk, žádná anestezie, jen starý, rezavý nůž. A bylo to těžké. Měla jsem štěstí. Navíc moje máma udělala něco, co většina žen nedělá. O tři dny později, potom, co všichni opustili náš dům, k nám máma dovedla zdravotní sestru. Bylo o nás postaráno. Tři týdny na to jsem byla zdravá a zpátky na střední. Byla jsem po tom všem odhodlána stát se učitelkou, abych změnila osud naší rodiny.
As you can imagine, I bled. I bled. After bleeding for a while, I fainted thereafter. It's something that so many girls -- I'm lucky, I never died -- but many die. It's practiced, it's no anesthesia, it's a rusty old knife, and it was difficult. I was lucky because one, also, my mom did something that most women don't do. Three days later, after everybody has left the home, my mom went and brought a nurse. We were taken care of. Three weeks later, I was healed, and I was back in high school. I was so determined to be a teacher now so that I could make a difference in my family.
Zatímco jsem byla na střední, něco se stalo. Seznámila jsem se s mladým mužem z naší vesnice, který chodil na univerzitu v Oregonu. Ten mladík nosil bílé tričko, džíny, foťák a bílé tenisky... mluvím tady o bílých teniskách! Něco na tom oblečení je. A na botách taky. Nosil bílé tenisky, a to na vesnici, kde nejsou ani zpevněné cesty. Bylo to přitažlivé.
Well, while I was in high school, something happened. I met a young gentleman from our village who had been to the University of Oregon. This man was wearing a white t-shirt, jeans, camera, white sneakers -- and I'm talking about white sneakers. There is something about clothes, I think, and shoes. They were sneakers, and this is in a village that doesn't even have paved roads. It was quite attractive.
Řekla jsem mu: "Hele, chci jít tam, kde jsi ty," protože vypadal velmi šťastně a to jsem obdivovala.
I told him, "Well, I want to go to where you are," because this man looked very happy, and I admired that.
Odpověděl mi: "Dobře, ale co myslíš tím, že tam chceš jít? Nečeká tady na tebe manžel?"
And he told me, "Well, what do you mean, you want to go? Don't you have a husband waiting for you?"
Řekla jsem mu: "O to se nestrachuj, jen mi prozraď, jak se tam dostat."
And I told him, "Don't worry about that part. Just tell me how to get there."
A tenhle mladík mi pomohl. Zatímco jsem byla na střední, můj táta onemocněl. Měl infarkt a bylo mu velmi, velmi špatně, takže mi nemohl říkat, co mám dělat. Problém ale je, že můj táta není můj jediný otec. Jakýkoli muž jeho věku v komunitě je vlastně mým otcem. Moji strýcové, všichni. A oni mi diktovali, jak mám naložit se svou budoucností.
This gentleman, he helped me. While I was in high school also, my dad was sick. He got a stroke, and he was really, really sick, so he really couldn't tell me what to do next. But the problem is, my father is not the only father I have. Everybody who is my dad's age, male in the community, is my father by default -- my uncles, all of them -- and they dictate what my future is.
Potom přišla zpráva, přihlásila jsem se totiž do školy a byla přijata na Dívčí univerzitu Randolf-Macon v Lynchburgu ve Virginii. Jenže jsem nemohla odjet bez podpory celé vesnice, protože jsem potřebovala peníze na letenku. Dostala jsem stipendium, ale musela jsem se sem nějak dopravit. Takže jsem potřebovala podporu vesnice a znovu, když se muži doslechli a když se všichni doslechli, že žena dostala možnost odejít na školu, řekli si: "Taková ztracená příležitost, to místo měl dostat kluk. Tohle nemůžeme dopustit."
So the news came, I applied to school and I was accepted to Randolph-Macon Woman's College in Lynchburg, Virginia, and I couldn't come without the support of the village, because I needed to raise money to buy the air ticket. I got a scholarship but I needed to get myself here. But I needed the support of the village, and here again, when the men heard, and the people heard that a woman had gotten an opportunity to go to school, they said, "What a lost opportunity. This should have been given to a boy. We can't do this."
Tak jsem se musela vrátit k našim tradicím. Mezi mými lidmi se věří, že ráno je poslem dobrých zpráv. Tak jsem musela vymyslet, co ráno udělám, když tedy mají přijít dobré zprávy. Ve vesnici je jeden náčelník, stařešina, který když řekne ano, tak ho všichni poslechnou. Vyrazila jsem tedy za úsvitu za ním. První, co po ránu ve dveřích viděl, jsem byla já.
So I went back and I had to go back to the tradition. There's a belief among our people that morning brings good news. So I had to come up with something to do with the morning, because there's good news in the morning. And in the village also, there is one chief, an elder, who if he says yes, everybody will follow him. So I went to him very early in the morning, as the sun rose. The first thing he sees when he opens his door is, it's me.
"Mé dítě, co tu děláš?"
"My child, what are you doing here?"
"Víte, otče, potřebuji pomoc. Podpoříte mě v cestě do Ameriky?" Slíbila jsem mu, že budu nejlepší studentka, že se vrátím zpět a cokoli po mně budou chtít, to jim splním.
"Well, Dad, I need help. Can you support me to go to America?" I promised him that I would be the best girl, I will come back, anything they wanted after that, I will do it for them.
Řekl: "Dobrá, ale to rozhodnutí není jen na mně." A dal mi seznam dalších 15 mužů, za kterými mám jít. 16 mužů na každé další ráno. Navštěvovala jsem je. Nakonec se spojili. Celá vesnice, ženy, muži, všichni se spojili a podpořili mě v cestě za vzděláním.
He said, "Well, but I can't do it alone." He gave me a list of another 15 men that I went -- 16 more men -- every single morning I went and visited them. They all came together. The village, the women, the men, everybody came together to support me to come to get an education.
Tak jsem přijela do Ameriky. Dovedete si představit, co jsem objevila? Objevila jsem sníh! Objevila jsem Wal-Mart, vysavače, a spoustu jídla v restauracích. Byla jsem v zemi hojnosti.
I arrived in America. As you can imagine, what did I find? I found snow! I found Wal-Marts, vacuum cleaners, and lots of food in the cafeteria. I was in a land of plenty.
Dopřávala jsem si, ale během doby, co jsem tu byla, jsem objevila mnoho dalších věcí. Zjistila jsem, že obřad, kterým jsem ve 13 prošla, se nazývá mrzačení ženských pohlavních orgánů. Zjistila jsem, že je v Keni protizákonný. Pochopila jsem, že jsem nemusela vyměnit část svého těla za vzdělání. Měla jsem na něj právo. A zatímco tu teď mluvím, 3 miliony dívek v Africe jsou ohroženy tímto zmrzačením. Pochopila jsem, že moje máma má právo vlastnit majetek. Poznala jsem, že nemusí být zneužívaná, jen proto, že je žena. A to mě naštvalo. Chtěla jsem něco udělat. Pokaždé, když jsem se vracela, jsem potkala své sousedky, které se měly vdávat, měly být zmrzačeny. Já tady po škole pracovala pro Spojené Národy. Pak jsem se vrátila do školy psát diplomovou práci, ale nepřestávala jsem slyšet nářek těch dívek. Musím pro ně něco udělat.
I enjoyed myself, but during that moment while I was here, I discovered a lot of things. I learned that that ceremony that I went through when I was 13 years old, it was called female genital mutilation. I learned that it was against the law in Kenya. I learned that I did not have to trade part of my body to get an education. I had a right. And as we speak right now, three million girls in Africa are at risk of going through this mutilation. I learned that my mom had a right to own property. I learned that she did not have to be abused because she is a woman. Those things made me angry. I wanted to do something. As I went back, every time I went, I found that my neighbors' girls were getting married. They were getting mutilated, and here, after I graduated from here, I worked at the U.N., I went back to school to get my graduate work, the constant cry of these girls was in my face. I had to do something.
Když jsem se vrátila zpět, začala jsem mluvit s muži, s vesnicí, s matkami a řekla jsem: "Chci vám splatit, co jsem slíbila, že se vrátím a pomůžu vám. Co potřebujete?"
As I went back, I started talking to the men, to the village, and mothers, and I said, "I want to give back the way I had promised you that I would come back and help you. What do you need?"
Ženy mi řekly: "Víš, co potřebujeme? Školu pro dívky." Protože jsme žádnou neměli. A důvod, proč chtěly dívčí školu, byl, že když je dívka znásilněna cestou do školy, obviní za to její matku. Pokud dívka otěhotní dřív, než se vdá, je to vina matky a ta je potrestána. Zmlácena. Řekly: "Chceme, aby byly dívky v bezpečí."
As I spoke to the women, they told me, "You know what we need? We really need a school for girls." Because there had not been any school for girls. And the reason they wanted the school for girls is because when a girl is raped when she's walking to school, the mother is blamed for that. If she got pregnant before she got married, the mother is blamed for that, and she's punished. She's beaten. They said, "We wanted to put our girls in a safe place."
Tak jsme se rozhýbaly a já šla za otci a dovedete si představit, co řekli oni: "Chceme školu pro chlapce."
As we moved, and I went to talk to the fathers, the fathers, of course, you can imagine what they said: "We want a school for boys."
Tak jsem řekla: "Dobře, ve vesnici je pár mužů, kteří získali vzdělání v zahraničí. Co kdyby oni zbudovali chlapeckou školu a já tu dívčí?" To dávalo smysl a všichni souhlasili. Řekla jsem jim ještě, že chci důkaz jejich závazku. Tím bylo darování pozemku pro stavbu dívčí školy. A tu teď máme.
And I said, "Well, there are a couple of men from my village who have been out and they have gotten an education. Why can't they build a school for boys, and I'll build a school for girls?" That made sense. And they agreed. And I told them, I wanted them to show me a sign of commitment. And they did. They donated land where we built the girls' school. We have.
Chci vám představit jednu žačku. Angeline se přihlásila do školy a nesplňovala žádná naše kritéria. Byla sirotek. Ano, s tím bychom ji mohli přijmout. Ale byla starší. Už jí bylo 12 let a my přijímali jen čtvrťačky. Angeline se neustále stěhovala, byla sirotek, neměla matku, neměla otce, šla z domu jedné babičky ke druhé, od tety k tetě. Neměla v životě žádnou jistotu. Pamatuji si den, kdy jsem se na ni podívala a viděla něco víc, než jen ji samotnou. Ano, byla starší než do čtvrté třídy, ale dali jsme jí šanci do školy chodit. Tohle je Angeline o 5 měsíců později. V jejím životě nastala proměna. Angeline se chce stát pilotkou, obletět celý svět a zanechat po sobě stopu. Nebyla nejlepší žačkou, když jsme ji přijali. Dneska je premiantkou nejen naší školy, ale celé divize škol, do které patříme. Tohle je Sharon a tohle je o pět let později. Tady je Evelyn. Pět měsíců později a podívejte se na ten rozdíl.
I want you to meet one of the girls in that school. Angeline came to apply for the school, and she did not meet any criteria that we had. She's an orphan. Yes, we could have taken her for that. But she was older. She was 12 years old, and we were taking girls who were in fourth grade. Angeline had been moving from one place -- because she's an orphan, she has no mother, she has no father -- moving from one grandmother's house to another one, from aunties to aunties. She had no stability in her life. And I looked at her, I remember that day, and I saw something beyond what I was seeing in Angeline. And yes, she was older to be in fourth grade. We gave her the opportunity to come to the class. Five months later, that is Angeline. A transformation had begun in her life. Angeline wants to be a pilot so she can fly around the world and make a difference. She was not the top student when we took her. Now she's the best student, not just in our school, but in the entire division that we are in. That's Sharon. That's five years later. That's Evelyn. Five months later, that is the difference that we are making.
V mojí škole probíhá nový úsvit, nový začátek. Zatímco k vám teď mluvím, 125 dívek nebude zmrzačeno. Sto dvacet pět dívek nebude provdáno ve 12 letech. Sto dvacet pět dívek sní svoje sny a plní si je. To je to, co děláme, dáváme jim příležitost vyrůst. Zatímco k vám mluvím, ženy nejsou zbity díky revoluci, kterou jsme v naší komunitě odstartovali.
As a new dawn is happening in my school, a new beginning is happening. As we speak right now, 125 girls will never be mutilated. One hundred twenty-five girls will not be married when they're 12 years old. One hundred twenty-five girls are creating and achieving their dreams. This is the thing that we are doing, giving them opportunities where they can rise. As we speak right now, women are not being beaten because of the revolutions we've started in our community.
(Potlesk)
(Applause)
Chci vás dneska vyzvat. Posloucháte mě, protože jste tady, velmi optimističtí. Jste velmi zapálení. Chcete vidět lepší svět. Chcete konec válek a vymýtit chudobu. Chcete se účastnit změny. Chcete udělat zítřek lepším. Chci vás dnes vyzvat, abyste byli prvními, protože lidé vás budou následovat. Buďte první. Lidé za vámi půjdou. Buďte troufalí. Povstaňte. Buďte nebojácní. Buďte sebevědomí. Pohněte se, protože když změníte svůj svět, tak změníte i svou komunitu. Věřme, že ovlivníme život jedné dívky, jedné rodiny jedné vesnice, jedné země v jediném okamžiku. My jsme ta změna. Takže když změníte svůj svět, změníte tím svou komunitu, změníte tím svou zemi. Zamyslete se nad tím. Pokud to uděláte vy i já, nevytvoříme snad lepší budoucnost pro naše děti, pro vaše děti, pro naše vnoučata? A budeme žít v mírumilovném světě. Mockrát děkuji.
I want to challenge you today. You are listening to me because you are here, very optimistic. You are somebody who is so passionate. You are somebody who wants to see a better world. You are somebody who wants to see that war ends, no poverty. You are somebody who wants to make a difference. You are somebody who wants to make our tomorrow better. I want to challenge you today that to be the first, because people will follow you. Be the first. People will follow you. Be bold. Stand up. Be fearless. Be confident. Move out, because as you change your world, as you change your community, as we believe that we are impacting one girl, one family, one village, one country at a time. We are making a difference, so if you change your world, you are going to change your community, you are going to change your country, and think about that. If you do that, and I do that, aren't we going to create a better future for our children, for your children, for our grandchildren? And we will live in a very peaceful world. Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)