Víte, nechci být expertem na rodičovství. Vlastně mě rodičovství samo o sobě moc nezajímá. Ale dnes se rozmáhá typ rodičovství, který tak nějak ničí děti, brání jim vyvinout se v sami sebe. Existuje určitý styl rodičovství, který stojí v cestě.
You know, I didn't set out to be a parenting expert. In fact, I'm not very interested in parenting, per Se. It's just that there's a certain style of parenting these days that is kind of messing up kids, impeding their chances to develop into theirselves. There's a certain style of parenting these days that's getting in the way.
Snažím se říct, že trávíme spoustu času znepokojeni rodiči, kteří se dost nezapojují do života svých dětí a jejich vzdělání a výchovy, a děláme tak správně. Ale na druhém konci spektra se děje také spousta škody, když si rodiče myslí, že dítě nemůže uspět, aniž by jej rodič ochraňoval a dohlížel na něj na každém kroku. do všeho strkal nos a pečlivě plánoval každý okamžik a řídil své dítě směrem k pár skvělým vysokým školám a kariérám.
I guess what I'm saying is, we spend a lot of time being very concerned about parents who aren't involved enough in the lives of their kids and their education or their upbringing, and rightly so. But at the other end of the spectrum, there's a lot of harm going on there as well, where parents feel a kid can't be successful unless the parent is protecting and preventing at every turn and hovering over every happening, and micromanaging every moment, and steering their kid towards some small subset of colleges and careers.
Když takto vychováváme své děti, a říkám my, protože Bůh ví, že jsem při výchově svých dvou teenagerů měla také tyto tendence, tak naše děti vedou dětství plné seznamů.
When we raise kids this way, and I'll say we, because Lord knows, in raising my two teenagers, I've had these tendencies myself, our kids end up leading a kind of checklisted childhood.
A dětství plné seznamů vypadá takto. Udržujeme je v bezpečí, pohodlí, najedené, napité a chceme si být jisti, že chodí na správné školy, že chodí na správné předměty na těch správných školách a že dostávají ty správné známky v těch předmětech na správných školách. Ale nejen známky, ale i body, ale nejen známky a body, ale i vyznamenání a ceny a sporty a kroužky a vedení. Říkáme svým dětem, aby nejen vstoupily do klubu, ale aby založily klub, protože to vysoké školy rády vidí. A zaškrtněte kolonku veřejně prospěšné služby. Ukažte vysokým školám, že vám záleží na ostatních.
And here's what the checklisted childhood looks like. We keep them safe and sound and fed and watered, and then we want to be sure they go to the right schools, that they're in the right classes at the right schools, and that they get the right grades in the right classes in the right schools. But not just the grades, the scores, and not just the grades and scores, but the accolades and the awards and the sports, the activities, the leadership. We tell our kids, don't just join a club, start a club, because colleges want to see that. And check the box for community service. I mean, show the colleges you care about others.
(Smích)
(Laughter)
A vše tohle se děje v rámci nějakého vytoužené stupně dokonalosti. Očekáváme od svých dětí, že budou na takové úrovni dokonalosti, která od nás nikdy nebyla požadována, a protože je toho tolik vyžadováno, myslíme si samozřejmě , že se jako rodiče musíme dohadovat s každým učitelem a ředitelem a trenérem a rozhodčím a být ve funkci domovníka dítěte a jeho osobního sekundanta a sekretářky.
And all of this is done to some hoped-for degree of perfection. We expect our kids to perform at a level of perfection we were never asked to perform at ourselves, and so because so much is required, we think, well then, of course we parents have to argue with every teacher and principal and coach and referee and act like our kid's concierge and personal handler and secretary.
A s dětmi, našimi milovanými dětmi, trávíme tolik času pošťuchováním, přemlouváním, naznačováním, pomáháním, vyjednáváním i otravováním, abychom si byli jisti, že nic nekazí, nezavírají si dveře, neničí si budoucnost, nějaké vytoužené přijetí do malé hrstky vysokých, které odmítají skoro každého uchazeče.
And then with our kids, our precious kids, we spend so much time nudging, cajoling, hinting, helping, haggling, nagging as the case may be, to be sure they're not screwing up, not closing doors, not ruining their future, some hoped-for admission to a tiny handful of colleges that deny almost every applicant.
A takovýhle je to pocit, být dítětem v dětství seznamů. Za prvé, není kdy si hrát. Odpoledne není žádný čas, protože si myslíme, že vše musí být obohacující. Je to jako kdyby každý domácí úkol, každý test, každá aktivita, byla rozhodujícím momentem v budoucnosti, kterou pro ně chceme a osvobozujeme je od domácích prací, zbavujeme je dokonce dostatečného spánku, hlavně aby odškrtávaly položky na seznamu. A v dětství seznamů říkáme, že hlavně chceme, aby byly šťastné, ale když přijdou ze školy, nejdřív se jich většinou ptáme na domácí úkoly a známky. A v našich tvářích vidí, že naše uznání, naše láska, že jejich cena vychází z jedniček. A pak se s nimi promenádujeme a kvokáme chválou jakou trenér na přehlídce psů --
And here's what it feels like to be a kid in this checklisted childhood. First of all, there's no time for free play. There's no room in the afternoons, because everything has to be enriching, we think. It's as if every piece of homework, every quiz, every activity is a make-or-break moment for this future we have in mind for them, and we absolve them of helping out around the house, and we even absolve them of getting enough sleep as long as they're checking off the items on their checklist. And in the checklisted childhood, we say we just want them to be happy, but when they come home from school, what we ask about all too often first is their homework and their grades. And they see in our faces that our approval, that our love, that their very worth, comes from A's. And then we walk alongside them and offer clucking praise like a trainer at the Westminster Dog Show --
(Smích)
(Laughter)
Mámíme z nich, aby skákaly o něco výše a plachtily o něco dále, den za dnem. A když se dostanou na střední, neřeknou: "Co by mě tak bavilo studovat nebo dělat ve volném čase?" Jdou za poradci a ptají se: "Co musím dělat, abych se dostal na správnou vysokou?" A když se jim na střední začnou hrnout známky a dostávají dvojky nebo nedej Bože nějakou trojku, zběsile píšou svým kamarádům a říkají: "Dostal se někdy někdo na tu správnou vysokou s takovými známkami?"
coaxing them to just jump a little higher and soar a little farther, day after day after day. And when they get to high school, they don't say, "Well, what might I be interested in studying or doing as an activity?" They go to counselors and they say, "What do I need to do to get into the right college?" And then, when the grades start to roll in in high school, and they're getting some B's, or God forbid some C's, they frantically text their friends and say, "Has anyone ever gotten into the right college with these grades?"
A našim dětem, ať už na konci střední skončí kdekoli, dochází dech. Jsou křehké. Jsou trochu vyhořelé. Jsou předčasně zestárlé, přejí si, aby dospělí v jejich životě řekli: "Udělal jsi toho dost, to úsilí, které jsi v dětství investoval je dostatečné." Chřadnou pod vysokou mírou úzkosti a deprese a někteří uvažují nad tím, jestli za to bude jejich život někdy stát?
And our kids, regardless of where they end up at the end of high school, they're breathless. They're brittle. They're a little burned out. They're a little old before their time, wishing the grown-ups in their lives had said, "What you've done is enough, this effort you've put forth in childhood is enough." And they're withering now under high rates of anxiety and depression and some of them are wondering, will this life ever turn out to have been worth it?
My rodiče, my rodiče jsme si poměrně jisti, že to za to stojí. Chováme se -- je to jako bychom si skutečně mysleli, že nebudou mít žádnou budoucnost, pokud se nedostanou do jedné z malého počtu vysokých nebo kariér, které pro ně zamýšlíme.
Well, we parents, we parents are pretty sure it's all worth it. We seem to behave -- it's like we literally think they will have no future if they don't get into one of these tiny set of colleges or careers we have in mind for them.
Nebo možná, možná se jen bojíme, že nebudou mít budoucnost, kterou se můžeme chlubit svým kamarádům nebo nálepkami na svých autech. Jo.
Or maybe, maybe, we're just afraid they won't have a future we can brag about to our friends and with stickers on the backs of our cars. Yeah.
(Potlesk)
(Applause)
Pokud se ale podíváte na to, co jsme udělali, pokud máte odvahu se na to opravdu podívat, uvidíte, že naše děti si nejenom myslí, že jejich hodnota pochází z bodů a známek, ale když neustále žijeme uvnitř jejich milovaných vyvíjejících se myslí, jako verze filmu "V kůži Johna Malkoviche", vysíláme svým dětem zprávu: "Hele, nemyslím si, že bys cokoli z toho dokázal nebýt mě." Takže naší přehnanou pomocí, naší nadměrnou ochranou a směrováním a držením za ruku připravíme je o možnost vytvořit si self-efficacy, vnímání vlastní účinnosti, což je základní princip lidské psychiky, mnohem důležitější než sebevědomí, které získají pokaždé, když jim tleskáme. Self-efficacy se buduje, když člověk vidí, že jeho činy vedou k výsledkům -- Tady to máte.
But if you look at what we've done, if you have the courage to really look at it, you'll see that not only do our kids think their worth comes from grades and scores, but that when we live right up inside their precious developing minds all the time, like our very own version of the movie "Being John Malkovich," we send our children the message: "Hey kid, I don't think you can actually achieve any of this without me." And so with our overhelp, our overprotection and overdirection and hand-holding, we deprive our kids of the chance to build self-efficacy, which is a really fundamental tenet of the human psyche, far more important than that self-esteem they get every time we applaud. Self-efficacy is built when one sees that one's own actions lead to outcomes, not -- There you go.
(Potlesk)
(Applause)
Ne činy rodičů ve jménu dítěte, ale vlastní činy vedou k výsledkům. Jednoduše řečeno, pokud si mají naše děti vybudovat self-efficacy, což musí, musí více přemýšlet, plánovat, rozhodovat, dělat, doufat, vyrovnávat se, zkoušet, snít, a zažívat život sami za sebe.
Not one's parents' actions on one's behalf, but when one's own actions lead to outcomes. So simply put, if our children are to develop self-efficacy, and they must, then they have to do a whole lot more of the thinking, planning, deciding, doing, hoping, coping, trial and error, dreaming and experiencing of life for themselves.
Říkám, že každé dítě je pilné a motivované a nepotřebuje zapojení rodiče nebo zájem o svůj život a měli bychom se stáhnout a nechat ho? Bože ne.
Now, am I saying every kid is hard-working and motivated and doesn't need a parent's involvement or interest in their lives, and we should just back off and let go? Hell no.
(Smích)
(Laughter)
To neříkám. Říkám, že pokud bereme známky a body a vyznamenání a ceny jako smysl dětství, vše s vidinou vytouženého přijetí na malé množství vysokých nebo přístup k malému počtu kariér, pak je to příliš úzké pojetí úspěchu našich dětí. A i když jim pomůžeme svou nadměrnou pomocí dosáhnout krátkodobých výher -- jakože dostanou lepší známku, pokud jim pomůžeme s úkolem, když pomáháme, mohou skončit s delším dětským životopisem -- chci říct, že to je vše za dlouhodobou cenu jejich smyslu sebe. Říkám, že bychom se měli méně zabývat konkrétním seznamem vysokých, na které se budou moci hlásit a uspět a více se zabývat tím, zda mají zvyky, uvažování, schopnosti a zdraví být úspěšní, ať jdou kamkoli. Říkám, že děti potřebují, abychom byli méně posedlí známkami a body a více se zajímali o dětství, které poskytuje základ pro jejich úspěch, které je postavené na věcech jako láska a domácí práce.
That is not what I'm saying. What I'm saying is, when we treat grades and scores and accolades and awards as the purpose of childhood, all in furtherance of some hoped-for admission to a tiny number of colleges or entrance to a small number of careers, that that's too narrow a definition of success for our kids. And even though we might help them achieve some short-term wins by overhelping -- like they get a better grade if we help them do their homework, they might end up with a longer childhood résumé when we help -- what I'm saying is that all of this comes at a long-term cost to their sense of self. What I'm saying is, we should be less concerned with the specific set of colleges they might be able to apply to or might get into and far more concerned that they have the habits, the mindset, the skill set, the wellness, to be successful wherever they go. What I'm saying is, our kids need us to be a little less obsessed with grades and scores and a whole lot more interested in childhood providing a foundation for their success built on things like love and chores.
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)
Řekla jsem domácí práce? Řekla jsem domácí práce? Řekla. Ale vážně, tady je důvod. Nejdelší longitudinální výzkum lidí, který kdy byl proveden, se jmenuje Harvard Grant Study. Ukázal, že profesní úspěch v životě, což je to, co pro své děti chceme, že profesní úspěch pochází z dětských domácích prací, a čím dříve jste začali, tím lépe, že způsob uvažování vyhrnout si rukávy a zapojit se, způsob uvažování, který říká, že je tu nepříjemná práce, někdo ji musí udělat a můžu to být právě já, způsob uvažovaní, který říká, věnuji své úsilí pro dobro celku, to vás v práci dostane dál. Všichni tohle víme. Znáte to.
Did I just say chores? Did I just say chores? I really did. But really, here's why. The longest longitudinal study of humans ever conducted is called the Harvard Grant Study. It found that professional success in life, which is what we want for our kids, that professional success in life comes from having done chores as a kid, and the earlier you started, the better, that a roll-up-your-sleeves- and-pitch-in mindset, a mindset that says, there's some unpleasant work, someone's got to do it, it might as well be me, a mindset that says, I will contribute my effort to the betterment of the whole, that that's what gets you ahead in the workplace. Now, we all know this. You know this.
(Potlesk)
(Applause)
Všichni to víme, ale v dětství seznamů zbavujeme děti domácích prací a pak v práci dopadnou tak, že pořád čekají na seznam, ale ten neexistuje, a co víc, chybí jim impuls, instinkt, vyhrnout si rukávy a zapojit se a rozhlédnout se a přemýšlet nad tím, jak mohu být užitečný pro své kolegy? Jak mohu o několik kroků předvídat, co bude šéf potřebovat?
We all know this, and yet, in the checklisted childhood, we absolve our kids of doing the work of chores around the house, and then they end up as young adults in the workplace still waiting for a checklist, but it doesn't exist, and more importantly, lacking the impulse, the instinct to roll up their sleeves and pitch in and look around and wonder, how can I be useful to my colleagues? How can I anticipate a few steps ahead to what my boss might need?
Druhý, velmi důležitý objev Harvard Grant Study říká, že štěstí v životě pochází z lásky, ne z lásky k práci, lásky k lidem: našemu manželovi, partnerovi, přátelům, rodině. Takže dětství musí naučit naše děti milovat a nemohou milovat druhé, pokud nejprve nemilují sebe a nebudou milovat sebe, pokud jim nenabídneme nepodmíněnou lásku.
A second very important finding from the Harvard Grant Study said that happiness in life comes from love, not love of work, love of humans: our spouse, our partner, our friends, our family. So childhood needs to teach our kids how to love, and they can't love others if they don't first love themselves, and they won't love themselves if we can't offer them unconditional love.
(Potlesk)
(Applause)
Ano. Takže, místo abychom byli posedlí známkami a body, když dorazí naše milované potomstvo domů ze školy, nebo my dorazíme domů z práce, musíme vypnout techniku, odložit telefony a podívat se jim do očí a ukázat jim radost, která naplňuje naše obličeje, když vidíme své dítě po několika hodinách. A pak musíme říct: "Jaký jsi měl den? Co se ti na dnešku líbilo?" A když vaše náctiletá dcera řekne: "Oběd", jako ta moje, a já chci slyšet o testu z matiky, ne o obědu, stejně se musíte zajímat o oběd. Musíte říct: "Co bylo skvělého na dnešním obědě?" Potřebují vědět, že nám na nich záleží jako na lidech, ne kvůli jejich průměru.
Right. And so, instead of being obsessed with grades and scores when our precious offspring come home from school, or we come home from work, we need to close our technology, put away our phones, and look them in the eye and let them see the joy that fills our faces when we see our child for the first time in a few hours. And then we have to say, "How was your day? What did you like about today?" And when your teenage daughter says, "Lunch," like mine did, and I want to hear about the math test, not lunch, you have to still take an interest in lunch. You gotta say, "What was great about lunch today?" They need to know they matter to us as humans, not because of their GPA.
Takže si říkáte, domácí práce a láska, to zní všechno dobře, ale dej mi svátek. Vysoké chtějí vidět nejlepší výsledky a známky a vyznamenání a ocenění a já vám řeknu, tak trochu. Ty největší prestižní školy se na to mladých ptají, ale mám i dobré zprávy. Na rozdíl od toho, čemu chtějí žebříčky, abychom věřily --
All right, so you're thinking, chores and love, that sounds all well and good, but give me a break. The colleges want to see top scores and grades and accolades and awards, and I'm going to tell you, sort of. The very biggest brand-name schools are asking that of our young adults, but here's the good news. Contrary to what the college rankings racket would have us believe --
(Potlesk)
(Applause)
nemusíte chodit na prestižní školu, abyste byli šťastní a úspěšní v životě. Šťastní a úspěšní lidé chodili na státní školu, chodili na malou školu, o které nikdo neslyšel, chodili na vyšší odbornou školu, chodili na vysokou a propadli.
you don't have to go to one of the biggest brand name schools to be happy and successful in life. Happy and successful people went to state school, went to a small college no one has heard of, went to community college, went to a college over here and flunked out.
(Potlesk)
(Applause)
Důkazy jsou v této místnosti, v našich komunitách, to je pravda. A kdybychom si mohli sundat klapky z očí a byli ochotní se podívat na další školy, možná z rovnice odstranit vlastní ega, mohli bychom přijmout a uvítat tuto pravdu a uvědomit si, že to je těžko konec světa, pokud naše dítě nejde na prestižní školu. A co více, pokud neprožili dětství podle tyranského seznamu, když jdou na vysokou, ať je to jakákoli, jdou tam z vlastní volby, hnáni vlastní touhou, schopni a připraveni tam prosperovat.
The evidence is in this room, is in our communities, that this is the truth. And if we could widen our blinders and be willing to look at a few more colleges, maybe remove our own egos from the equation, we could accept and embrace this truth and then realize, it is hardly the end of the world if our kids don't go to one of those big brand-name schools. And more importantly, if their childhood has not been lived according to a tyrannical checklist then when they get to college, whichever one it is, well, they'll have gone there on their own volition, fueled by their own desire, capable and ready to thrive there.
Musím vám něco přiznat. Zmínila jsem, že mám dvě děti, Sawyer a Avery. Jsou náctileté. A bylo nebylo myslím, že jsem se k nim chovala jako k bonsajím --
I have to admit something to you. I've got two kids I mentioned, Sawyer and Avery. They're teenagers. And once upon a time, I think I was treating my Sawyer and Avery like little bonsai trees --
(Smích)
(Laughter)
které jsem opatrně zastřihávala a prořezávala a tvarovala do dokonalé podoby člověka, který bude snad dost dokonalý na to, aby mu byl udělen vstup na jednu z nejvíce výběrových škol. Ale došlo mi, poté co jsem pracovala s tisíci dětmi jiných lidí --
that I was going to carefully clip and prune and shape into some perfect form of a human that might just be perfect enough to warrant them admission to one of the most highly selective colleges. But I've come to realize, after working with thousands of other people's kids --
(Smích)
(Laughter)
a sama vychovávala dvě děti, moje děti nejsou bonsaje. Jsou divoké kytky neznámého rodu a druhu --
and raising two kids of my own, my kids aren't bonsai trees. They're wildflowers of an unknown genus and species --
(Smích)
(Laughter)
a mou prací je poskytnout výživné prostředí, posílit je skrze domácí práce a milovat je, aby dokázali milovat ostatní a přijímat lásku a vysoká, obor, kariéra, to je na nich. Moje práce není z nich mít to, co z nich chci mít, ale podporovat je, aby se stali svými překrásnými já.
and it's my job to provide a nourishing environment, to strengthen them through chores and to love them so they can love others and receive love and the college, the major, the career, that's up to them. My job is not to make them become what I would have them become, but to support them in becoming their glorious selves.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)