Dobrá. Takže, jako všechny dobré příběhy, i tenhle začal velmi dávno, kdy v zásadě nic neexistovalo. No a tady je úplná podoba vesmíru před takovými 14 miliardami let. Všechna energie je soustředěná do jednoho bodu. Z nějakého důvodu exploduje a začnou v něm vznikat tyhle věci. No a vy jste teď asi 14 miliard let uvnitř toho. A věci se rozpínají a rozpínají a rozpínají do těchhle obřích galaxií, až jich jsou bilióny. A uvnitř těch galaxií vznikají obrovská mračna prachu. A chci, abyste si povšimli zejména těchto tří malých hrotů
All right. So, like all good stories, this starts a long, long time ago when there was basically nothing. So here is a complete picture of the universe about 14-odd billion years ago. All energy is concentrated into a single point of energy. For some reason it explodes, and you begin to get these things. So you're now about 14 billion years into this. And these things expand and expand and expand into these giant galaxies, and you get trillions of them. And within these galaxies you get these enormous dust clouds. And I want you to pay particular attention to the three little prongs
uprostřed obrázku. Když se na ně podíváte zblízka, vypadají nějak takhle. A to, co právě pozorujete, je sloupec prachu, kde je tak moc prachu -- mimochodem, tohle měří svisle bilión mil -- a to, co se tu děje je, že se tak velké množství prachu přibližuje k sobě a slučuje se a spouští termojadernou reakci. A to co právě sledujete je zrod hvězd. Tohle jsou hvězdy, které se odtud rodí. Když se vyvine dostatek hvězd, utvoří galaxii. Tohle je náhodou zvlášť důležitá galaxie, protože se v ní nacházíte. (Smích) A když se na tu galaxii podíváte zblízka, najdete poměrně běžnou, nijak zvlášť zajímavou hvězdu.
in the center of this picture. If you take a close-up of those, they look like this. And what you're looking at is columns of dust where there's so much dust -- by the way, the scale of this is a trillion vertical miles -- and what's happening is there's so much dust, it comes together and it fuses and ignites a thermonuclear reaction. And so what you're watching is the birth of stars. These are stars being born out of here. When enough stars come out, they create a galaxy. This one happens to be a particularly important galaxy, because you are here. (Laughter) And as you take a close-up of this galaxy, you find a relatively normal, not particularly interesting star.
Mimochodem, teď jste asi ve dvou třetinách tohoto příběhu. Takže tahle hvězda se objeví až asi ve dvou třetinách příběhu. A pak se stane, že zbude dostatek prachu, že se z něj nestane hvězda, stane se z něj planeta. A to je zhruba před nějakými čtyřmi miliardami let.
By the way, you're now about two-thirds of the way into this story. So this star doesn't even appear until about two-thirds of the way into this story. And then what happens is there's enough dust left over that it doesn't ignite into a star, it becomes a planet. And this is about a little over four billion years ago.
A brzy potom zbývá dostatek materiálu, ze kterého dostanete prvotní polévku, a z té vzniká život. A život se začíná rozpínat a rozpínat a rozpínat, až dokud nevyhyne.
And soon thereafter there's enough material left over that you get a primordial soup, and that creates life. And life starts to expand and expand and expand, until it goes kaput.
(Smích)
(Laughter)
Opravdu podivná věc na tom je, že život nevyhynul jednou či dvakrát, ale pětkrát. Takže téměř veškerý život na Zemi byl vymýcen zhruba pětkrát. A když tak přemýšlíte o tom, co se děje, dostáváte stále více složitosti, víc a víc hmoty, ze které lze postavit nové věci. A my se neobjevíme až do doby, dokud se neodehraje 99,96 procenta tohoto příběhu, to jen abyste si udělali o sobě a svých předcích představu.
Now the really strange thing is life goes kaput, not once, not twice, but five times. So almost all life on Earth is wiped out about five times. And as you're thinking about that, what happens is you get more and more complexity, more and more stuff to build new things with. And we don't appear until about 99.96 percent of the time into this story, just to put ourselves and our ancestors in perspective.
No a v této souvislosti existují dvě teorie o tom, co se stalo, pokud jde o to, proč tu my všichni jsme. První teorie zní že "to je všechno, co napsala". Podle této teorie jsme my smyslem všeho toho tvoření. A důvodem pro vznik biliónů galaxií, triliard planet, je vytvořit něco, co se podobá tomuto, a něco, co se podobá tomuto. A to je účelem vesmíru; a potom je to stále stejné, už to ani nemůže být lepší.
So within that context, there's two theories of the case as to why we're all here. The first theory of the case is that's all she wrote. Under that theory, we are the be-all and end-all of all creation. And the reason for trillions of galaxies, sextillions of planets, is to create something that looks like that and something that looks like that. And that's the purpose of the universe; and then it flat-lines, it doesn't get any better.
(Smích)
(Laughter)
Jediná otázka, kterou si možná chcete položit, je: nemohlo by to být prostě jen mírně domýšlivé? A jestliže ano -- a zejména pokud uvážíme skutečnost, že jsme byli velmi blízko vyhynutí. Zbylo tu jen asi 2 000 živočišných druhů. Několik dalších týdnů bez deště a už bychom žádný z nich neviděli.
The only question you might want to ask yourself is, could that be just mildly arrogant? And if it is -- and particularly given the fact that we came very close to extinction. There were only about 2,000 of our species left. A few more weeks without rain, we would have never seen any of these.
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)
Takže možná musíte přemýšlet o další teorii, když ta první není dost dobrá. Druhá teorie zní: Mohli bychom se vylepšovat? (Smích) No, proč by si měl někdo klást takovou otázku? Protože dosud proběhlo už nejméně 29 vylepšení humanoidů. Takže se ukazuje, že už jsme se vylepšili. Dlouhou dobu jsme se vylepšovali a zas a znovu. A ukazuje se, že stále objevujeme nějaká vylepšení. Tohle jsme našli v loňském roce. Na další jsme přišli minulý měsíc.
So maybe you have to think about a second theory if the first one isn't good enough. Second theory is: Could we upgrade? (Laughter) Well, why would one ask a question like that? Because there have been at least 29 upgrades so far of humanoids. So it turns out that we have upgraded. We've upgraded time and again and again. And it turns out that we keep discovering upgrades. We found this one last year. We found another one last month.
A když o tom přemýšlíte, možná si kladete otázku: Tak proč jenom jeden lidský druh? Nezdálo by se vám opravdu zvláštní, kdybyste přijeli do Afriky a Asie a Antarktidy a našli tam přesně toho samého ptáka -- zejména vzhledem k tomu, že jsme žili v tom samém čase společně s nejméně osmi dalšími variantami lidí v tom samém čase na této planetě? Takže normální stav věcí není mít jen Homo sapiens; normální stav věcí je mít rozmanité varianty lidí, které se tu kolem prochází.
And as you're thinking about this, you might also ask the question: So why a single human species? Wouldn't it be really odd if you went to Africa and Asia and Antarctica and found exactly the same bird -- particularly given that we co-existed at the same time with at least eight other versions of humanoid at the same time on this planet? So the normal state of affairs is not to have just a Homo sapiens; the normal state of affairs is to have various versions of humans walking around.
A pokud je toto normální stav věcí, pak se možná sami sebe ptáte, dobrá, když bychom chtěli stvořit něco jiného, jak velká přeměna by to musela být? Svante Paabo má odpověď. Rozdíl mezi lidmi a neandrtálci je 0,004 procenta genetického kódu. Tak velký je rozdíl mezi dvěma druhy. Vysvětluje to většinu současných politických sporů.
And if that is the normal state of affairs, then you might ask yourself, all right, so if we want to create something else, how big does a mutation have to be? Well Svante Paabo has the answer. The difference between humans and Neanderthal is 0.004 percent of gene code. That's how big the difference is one species to another. This explains most contemporary political debates.
(Smích)
(Laughter)
Ale když o tom tak přemýšlíte, jedna ze zajímavých věcí je, že existuje tak málo obměn a na jakém místě se odehrávají. Rozdíl mezi člověkem a neandrtálcem je ve spermatu a varleti, pachu a kůži. A to jsou ony typické geny, které odlišují jednoho od druhého. Takže velmi malé změny mohou mít velký vliv.
But as you're thinking about this, one of the interesting things is how small these mutations are and where they take place. Difference human/Neanderthal is sperm and testis, smell and skin. And those are the specific genes that differ from one to the other. So very small changes can have a big impact.
A když se nad tím zamyslíte, stále v obměnách pokračujeme. Asi tak před 10 000 lety u Černého moře způsobila jedna mutace jednoho genu modré oči u lidí. A tohle pokračuje a pokračuje a pokračuje.
And as you're thinking about this, we're continuing to mutate. So about 10,000 years ago by the Black Sea, we had one mutation in one gene which led to blue eyes. And this is continuing and continuing and continuing.
A protože to pokračuje, jednou z věcí, které se tento rok odehrají, bude objevení prvních 10 000 lidských genů, protože se sekvencování genů stalo dostatečně levným. A když je najdeme, můžeme zjišťovat rozdíly.
And as it continues, one of the things that's going to happen this year is we're going to discover the first 10,000 human genomes, because it's gotten cheap enough to do the gene sequencing. And when we find these, we may find differences.
Mimochodem, toto není diskuze, na kterou jsme připraveni, protože v tomto jsme vědu opravdu zneužili. Ve dvacátých letech 20. století jsme si mysleli, že mezi lidmi existují významnější rozdíly. Bylo to částečně založeno na práci Francise Galtona. To byl Darwinův bratranec. Ale ve Spojených Státech, v Carnegie Institute ve Stanfordu, to Americká neurologická společnost pojala opravdu důkladně. Začalo se to vyvážet a opravdu zneužívat. Ve skutečnosti to vedlo k naprosto úděsnému zacházení s lidskými bytostmi. Tak od 40. let říkáme, že žádné rozdíly nejsou, že jsme všichni stejní. S koncem roku už budeme vědět, jestli je to pravda.
And by the way, this is not a debate that we're ready for, because we have really misused the science in this. In the 1920s, we thought there were major differences between people. That was partly based on Francis Galton's work. He was Darwin's cousin. But the U.S., the Carnegie Institute, Stanford, American Neurological Association took this really far. That got exported and was really misused. In fact, it led to some absolutely horrendous treatment of human beings. So since the 1940s, we've been saying there are no differences, we're all identical. We're going to know at year end if that is true.
A když o tom přemýšlíme, vlastně začínáme pátrat po věcech jako jestli máte ACE gen? Proč by na tom mělo záležet? Protože nikdo doposud nevyšplhal na osmitisícovku bez kyslíku, aniž by měl ACE gen. A pokud chcete být konkrétnější, co takhle genotyp 577R? No to znamená, že každý mužský olympijský výkonnostní atlet, který byl kdy testovaný, nese nejméně jednu z těchto variant.
And as we think about that, we're actually beginning to find things like, do you have an ACE gene? Why would that matter? Because nobody's ever climbed an 8,000-meter peak without oxygen that doesn't have an ACE gene. And if you want to get more specific, how about a 577R genotype? Well it turns out that every male Olympic power athelete ever tested carries at least one of these variants.
Pokud je to pravda, nastoluje to některé velmi složité otázky pro olympijské hry v Londýně. Tři možnosti: Chcete, aby olympiáda byla přehlídkou opravdu tvrdě pracujících mutantů? (Smích) Možnost číslo dvě: Proč to nehrajeme jako golf nebo plachtění? Protože vy ho máte a vy ho nemáte, dám vám desetinu vteřiny náskok. Verze číslo tři: Protože je to přirozeně se vyskytující gen, a vy ho máte a vybrali jste si ty správné rodiče, dostanete právo se vylepšit. Tři různé možnosti. Pokud tyto odlišnosti jsou ten rozdíl mezi olympijskou a neolympijskou medailí.
If that is true, it leads to some very complicated questions for the London Olympics. Three options: Do you want the Olympics to be a showcase for really hardworking mutants? (Laughter) Option number two: Why don't we play it like golf or sailing? Because you have one and you don't have one, I'll give you a tenth of a second head start. Version number three: Because this is a naturally occurring gene and you've got it and you didn't pick the right parents, you get the right to upgrade. Three different options. If these differences are the difference between an Olympic medal and a non-Olympic medal.
A jak objevujeme tyto věci, ukazuje se, že my lidské bytosti opravdu rády měníme svůj vzhled, svoje chování, co naše těla dělají. Ve Spojených státech jsme provedli na 10,2 miliónu plastických operací, jenomže s technologiemi, které jsou dnes k dispozici, dnešními úpravami, odstraněními, posilněními a vylepšeními, se budou zdát jako dětská hra.
And it turns out that as we discover these things, we human beings really like to change how we look, how we act, what our bodies do. And we had about 10.2 million plastic surgeries in the United States, except that with the technologies that are coming online today, today's corrections, deletions, augmentations and enhancements are going to seem like child's play.
Už jste na TED viděli práci Tonyho Ataly, ale tato schopnost začít plnit věci jako jsou inkoustové náplně buňkami, nám umožňuje tisknout kůži, orgány a celou řadu dalších částí těla. A jak se tyto technologie zdokonalují, stále vidíte toto, stále vidíte toto, stále vidíte věci -- rok 2000, sekvencování lidského genomu -- a zdá se, jako by se nic nedělo, až dokud se nestane. A možná se dočkáme už v následujících týdnech.
You already saw the work by Tony Atala on TED, but this ability to start filling things like inkjet cartridges with cells are allowing us to print skin, organs and a whole series of other body parts. And as these technologies go forward, you keep seeing this, you keep seeing this, you keep seeing things -- 2000, human genome sequence -- and it seems like nothing's happening, until it does. And we may just be in some of these weeks.
A když tak přemýšlíte o těchto dvou chlapících, kteří sekvencují lidský genom v roce 2000, a o Veřejném projektu pro sekvencování lidského genomu v roce 2000, pak jste neslyšeli dost, dokud neuslyšíte o experimentu z loňského roku v Číně, kde vzali buňky kůže této myši, přidali k nim čtyři chemikálie, přeměnili je na kmenové buňky, nechali je vyrůst a vytvořili dokonalou kopii oné myši.
And as you're thinking about these two guys sequencing a human genome in 2000 and the Public Project sequencing the human genome in 2000, then you don't hear a lot, until you hear about an experiment last year in China, where they take skin cells from this mouse, put four chemicals on it, turn those skin cells into stem cells, let the stem cells grow and create a full copy of that mouse.
To je velká věc. Protože to v zásadě znamená, že můžete vzít multipotentní kmenovou buňku, která se podobá lyžaři na vrcholku hory, a dva takoví lyžaři se stávají dvěma multipotentními kmenovými buňkami, čtyřmi, osmi, šestnácti a pak po šestnácti děleních jsou buňky natolik stlačené, že se musí rozrůznit. A tak sjíždějí z jedné strany hory, sjíždějí druhou stranu. A když se vydají tímto směrem, stanou se z nich kosti, a pak si vyberou jinou cestu a tyto se stanou krevními destičkami, a tyto se stanou makrofágy, a tyto se stanou T-buňkami. Ale jakmile jednou sjedete kopec, je velmi obtížné se vrátit zpátky nahoru. Pokud samozřejmě nemáte vlek. A ony čtyři chemikálie dokážou vzít jakoukoliv buňku a dopravit ji zpátky nahoru na vrchol, aby se mohla stát jakoukoliv částí těla.
That's a big deal. Because in essence what it means is you can take a cell, which is a pluripotent stem cell, which is like a skier at the top of a mountain, and those two skiers become two pluripotent stem cells, four, eight, 16, and then it gets so crowded after 16 divisions that those cells have to differentiate. So they go down one side of the mountain, they go down another. And as they pick that, these become bone, and then they pick another road and these become platelets, and these become macrophages, and these become T cells. But it's really hard, once you ski down, to get back up. Unless, of course, if you have a ski lift. And what those four chemicals do is they take any cell and take it way back up the mountain so it can become any body part.
A když o tom tak přemýšlíte, znamená to, že potenciálně můžete zrekonstruovat úplnou kopii kteréhokoliv organizmu z kterékoliv z jeho buněk. To se ukazuje jako velká věc, protože teď můžete vzít nejenom myší buňky, ale i lidské kožní buňky a přeměnit je na lidské kmenové buňky. A pak v říjnu vzali kožní buňky, přeměnili je na kmenové buňky a ty začali přeměňovat na buňky jater. Takže teoreticky byste mohli vypěstovat jakýkoliv orgán z jakékoliv vaší buňky.
And as you think of that, what it means is potentially you can rebuild a full copy of any organism out of any one of its cells. That turns out to be a big deal because now you can take, not just mouse cells, but you can human skin cells and turn them into human stem cells. And then what they did in October is they took skin cells, turned them into stem cells and began to turn them into liver cells. So in theory, you could grow any organ from any one of your cells.
Tady je druhý experiment: Jestliže byste mohli zkopírovat své tělo, možná byste chtěli získat také svoje myšlenky. A jedna z věcí, které jste na TED viděli asi před rokem a půl, byl tento chlapík. A ten měl nádhernou technologickou přednášku. Je to profesor na MIT. Ale v podstatě mluvil o tom, že můžete vzít retroviry, které se dostanou do mozkových buněk myší. Můžete je označkovat pomocí bílkovin, které se rozzáří, když je osvítíte. A vy můžete přesně zmapovat dráhy, když se myš dívá, cítí, dotýká, vzpomíná, miluje. A pak můžete vzít kabel z optického vlákna a rozzářit některé z těch samých věcí. A mimochodem, jak to uděláte, můžete si to znázornit ve dvou barvách, což znamená, že si tuto informaci můžete stáhnout jako binární kód přímo do počítače.
Here's a second experiment: If you could photocopy your body, maybe you also want to take your mind. And one of the things you saw at TED about a year and a half ago was this guy. And he gave a wonderful technical talk. He's a professor at MIT. But in essence what he said is you can take retroviruses, which get inside brain cells of mice. You can tag them with proteins that light up when you light them. And you can map the exact pathways when a mouse sees, feels, touches, remembers, loves. And then you can take a fiber optic cable and light up some of the same things. And by the way, as you do this, you can image it in two colors, which means you can download this information as binary code directly into a computer.
A když to všechno sečteme? No není tak úplně nepředstavitelné, že jednoho dne budete schopni si stáhnout svoje vlastní vzpomínky, možná do nového těla. A možná si také budete moci nahrát vzpomínky jiných lidí. A tohle má možná jeden nebo dva malé etické, politické, morální důsledky. (Smích) Jenom taková úvaha.
So what's the bottom line on that? Well it's not completely inconceivable that someday you'll be able to download your own memories, maybe into a new body. And maybe you can upload other people's memories as well. And this might have just one or two small ethical, political, moral implications. (Laughter) Just a thought.
Tady je ten druh otázek, které jsou zajímavé pro filosofy, vlády, ekonomy, vědce. Protože tyto technologie se posunují opravdu rychle.
Here's the kind of questions that are becoming interesting questions for philosophers, for governing people, for economists, for scientists. Because these technologies are moving really quickly.
A jak o tom tak přemýšlíte, dovolte mi na závěr zmínit příklad mozku. První místo, kde byste očekávali, že dnes uvidíte ohromný evoluční tlak, ať kvůli vkládaným prostředkům, které jsou stále výraznější, nebo kvůli tvárnosti tohoto orgánu, je mozek.
And as you think about it, let me close with an example of the brain. The first place where you would expect to see enormous evolutionary pressure today, both because of the inputs, which are becoming massive, and because of the plasticity of the organ, is the brain.
Máme nějaké důkazy, že se to děje? No, podívejme se třeba na výskyt autismu v přepočtu na tisíc lidí. Tady máme jak to vypadalo v roce 2000. Takto to vypadá v roce 2002, 2006, 2008. Zde je nárůst za méně než dekádu. A stále nevíme, proč tomu tak je. Co ale víme je, že mozek pravděpodobně reaguje velmi aktivním a pružným způsobem a vytváří jednotlivce jako jsou tito. A to je jediný vnější předpoklad. Také máte lidi, kteří jsou mimořádně chytří, lidi, kteří si dokážou zapamatovat cokoliv, co v životě uvidí, lidi, kteří mají synestezii, (sdružení vjemů dvou nebo více smyslů; pozn. překl.) lidi, kteří jsou schizofrenní. Všude kolem máte všechny tyhle věci, a my pořád nerozumíme tomu, jak a proč se dějí.
Do we have any evidence that that is happening? Well let's take a look at something like autism incidence per thousand. Here's what it looks like in 2000. Here's what it looks like in 2002, 2006, 2008. Here's the increase in less than a decade. And we still don't know why this is happening. What we do know is, potentially, the brain is reacting in a hyperactive, hyper-plastic way, and creating individuals that are like this. And this is only one of the conditions that's out there. You've also got people with who are extraordinarily smart, people who can remember everything they've seen in their lives, people who've got synesthesia, people who've got schizophrenia. You've got all kinds of stuff going on out there, and we still don't understand how and why this is happening.
Ale možná si budete chtít položit jednu otázku: Pozorujeme prudký rozvoj mozku a toho, jak zpracováváme data? Protože když se zamyslíte nad tím, kolik informací vstupuje do našich mozků -- zkoušíme vstřebat denně tolik informací, kolik lidé vstřebávali po celý život. A jak tak o tom přemýšlíte, jsou čtyři teorie, proč se tohle možná děje, a celá řada dalších. Nemám náležitou odpověď. Potřebuje to opravdu důkladnější výzkum.
But one question you might want to ask is, are we seeing a rapid evolution of the brain and of how we process data? Because when you think of how much data's coming into our brains, we're trying to take in as much data in a day as people used to take in in a lifetime. And as you're thinking about this, there's four theories as to why this might be going on, plus a whole series of others. I don't have a good answer. There really needs to be more research on this.
Jedna možnost je modla fast food. Začínají se objevovat důkazy o tom, že obezita a strava mají co do činění s modifikacemi genů, které mohou, ale nemusí mít vliv na to, jak funguje mozek dětí.
One option is the fast food fetish. There's beginning to be some evidence that obesity and diet have something to do with gene modifications, which may or may not have an impact on how the brain of an infant works.
Druhá možnost je sexy šprt. Tato situace je velmi zřídkavá. (Smích) (Potlesk) Ale začíná se stávat, že se tito šprti společně setkávají, protože umí velmi dobře programovat počítače a protože je to velmi štědře odměňovaná práce, stejně jako ostatní práce zaměřené na pečlivost a spolehlivost, že se geograficky soustřeďují do jednoho místa a vyhledávají podobně smýšlející kamarády. Takže tohle je hypotéza nenáhodného párování genů, které v těchto strukturách posilují jeden druhého.
A second option is the sexy geek option. These conditions are highly rare. (Laughter) (Applause) But what's beginning to happen is because these geeks are all getting together, because they are highly qualified for computer programming and it is highly remunerated, as well as other very detail-oriented tasks, that they are concentrating geographically and finding like-minded mates. So this is the assortative mating hypothesis of these genes reinforcing one another in these structures.
Za třetí, není tohle "příliš mnoho informací"? Zkoušíme zpracovávat takové množství věcí, až se lidé stávají synestetickými a mají prostě obrovskou kapacitu, takže si všechno zapamatují. Jiní lidé se stávají nadměrně vnímavými vůči množství informací. Další lidé reagují na informace rozmanitými stavy nebo reakcemi. Nebo je to snad chemikáliemi.
The third, is this too much information? We're trying to process so much stuff that some people get synesthetic and just have huge pipes that remember everything. Other people get hyper-sensitive to the amount of information. Other people react with various psychological conditions or reactions to this information. Or maybe it's chemicals.
Ale když vidíte nárůst v takových řádových hodnotách, buď neměříte správně, nebo je to něco, co se děje velmi rychle a možná je to evoluce v reálném čase.
But when you see an increase of that order of magnitude in a condition, either you're not measuring it right or there's something going on very quickly, and it may be evolution in real time.
Zde je shrnutí. Myslím si, že to co se s námi děje je, že se průběžně měníme jako živočišný druh. A v době, kdy jsme společně se Stevem Gullansem začali psát, jsem si to nemyslel. Myslím, že se přeměňujeme v Homo evolutis, který tak či onak není jen hominid, jenž si uvědomuje svoje životní prostředí, ale je to hominid, jenž začíná přímo a záměrně řídit evoluci svého vlastního druhu, mikroorganizmů, rostlin, zvířat. A myslím si, že je to taková řádová změna, že vaši vnuci nebo pravnuci budou možná zcela jiným živočišným druhem, než jste vy.
Here's the bottom line. What I think we are doing is we're transitioning as a species. And I didn't think this when Steve Gullans and I started writing together. I think we're transitioning into Homo evolutis that, for better or worse, is not just a hominid that's conscious of his or her environment, it's a hominid that's beginning to directly and deliberately control the evolution of its own species, of bacteria, of plants, of animals. And I think that's such an order of magnitude change that your grandkids or your great-grandkids may be a species very different from you.
Děkuji vám velmi pěkně.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)