Po mnoha letech působení v oblasti obchodu a ekonomiky jsem se před čtyřmi lety ocitla v první linii boje, odkud sleduji lidskou zranitelnost. A ocitla jsem se na místech kde lidé každý den bojují o přežití a kde dokonce nemohou sehnat nic k jídlu. Tento červený hrnek je ze Rwandy od dítěte jménem Fabian. A nosím ho s sebou vážně jako symbol těžkého úkolu a jako symbol naděje. Protože jeden hrnek jídla denně úplně změní Fabianův život. Ale dnes chci mluvit hlavně o tom, že dnes ráno se na Zemi probudila přibližně jedna miliarda lidí což je jeden ze sedmi -- kteří ani nevědí,. jak a čím svůj hrnek naplní. Jeden člověk ze sedmi.
Well after many years working in trade and economics, four years ago, I found myself working on the front lines of human vulnerability. And I found myself in the places where people are fighting every day to survive and can't even obtain a meal. This red cup comes from Rwanda from a child named Fabian. And I carry this around as a symbol, really, of the challenge and also the hope. Because one cup of food a day changes Fabian's life completely. But what I'd like to talk about today is the fact that this morning, about a billion people on Earth -- or one out of every seven -- woke up and didn't even know how to fill this cup. One out of every seven people.
Nejdřív se vás zeptám, proč byste se o to měli starat? Proč bychom se o to měli starat? Většina lidí, pokud přemýšlí o hladovění nemusí jít příliš hluboko do historie své vlastní rodiny -- možná, že zažili hladovění ve svém životě nebo ho zažili jejich rodiče či prarodiče. Zřídkakdy mám mezi svými posluchači někoho, kdo by ve své rodinné historii mohl zajít příliš daleko bez takové zkušenosti. Někoho v jeho jednání vede soucit, pocit, který je pravděpodobně jedním ze základních znaků lidskosti. Jak řekl Gándhí, "Pro hladového člověka je kus chleba tváři boží." Nědo má obavy o mír a bezpečnost, stabilitu ve světě. V roce 2008 jsme viděli nepokoje kvůli nedostatku potravin poté co se, jak já říkám, tiché tsunami hladu přehnalo po zeměkouli, když se přes noc zdvojnásobily ceny potravin. Destabilizující vliv hladu je v průběhu historie lidstva dobře známý. Jedním z nejzásadnějších činů civilizace je zajistit, aby lidé měli dostatek jídla.
First, I'll ask you: Why should you care? Why should we care? For most people, if they think about hunger, they don't have to go far back on their own family history -- maybe in their own lives, or their parents' lives, or their grandparents' lives -- to remember an experience of hunger. I rarely find an audience where people can go back very far without that experience. Some are driven by compassion, feel it's perhaps one of the fundamental acts of humanity. As Gandhi said, "To a hungry man, a piece of bread is the face of God." Others worry about peace and security, stability in the world. We saw the food riots in 2008, after what I call the silent tsunami of hunger swept the globe when food prices doubled overnight. The destabilizing effects of hunger are known throughout human history. One of the most fundamental acts of civilization is to ensure people can get enough food.
Další skupina lidí se obává Malthusiánské katastrofy. Budeme schopni poskytnout potraviny populaci, která dosáhne jen za několik desetiletí devíti miliard? Hlad není věc k diskuzi. Lidé musejí jíst. Bude se to týkat spousty lidí. Jde o práci a příležitosti na všech pozicích od nejnižší po nejvyšší. Ale já jsem se ve skutečnosti dostala k tomuto tématu jiným způsobem Toto je obrázek, kde jsem já a mé tři děti. V roce 1987 jsem byla čerstvá matka narodilo se mi první dítě a já jsem ji držela a krmila, když se obrázek velmi podobný tomuto objevil v televizi. A byl to další hladomor v Etiopii. Jeden nebo dva roky předtím způsobil smrt více než milionu lidí. Ale nikdy mne to nezasáhlo tak, jako v tuto chvíli, protože na tom obrázku byla žena snažící se nakojit své dítě, ale neměla žádné mléko, aby mohla kojit. Pláč toho dítěte mne opravdu zasáhl jako matku. A já jsem si říkala, že není nic naléhavějšího než pláč dítěte, které nemůžete utišit jídlem - to nejzákladnější očekávání každé lidské bytosti. A právě v tomto okamžiku jsem byla plná odhodlání i rozhořčení, protože my ve skutečnosti víme, jak tento problém vyřešit.
Others think about Malthusian nightmares. Will we be able to feed a population that will be nine billion in just a few decades? This is not a negotiable thing, hunger. People have to eat. There's going to be a lot of people. This is jobs and opportunity all the way up and down the value chain. But I actually came to this issue in a different way. This is a picture of me and my three children. In 1987, I was a new mother with my first child and was holding her and feeding her when an image very similar to this came on the television. And this was yet another famine in Ethiopia. One two years earlier had killed more than a million people. But it never struck me as it did that moment, because on that image was a woman trying to nurse her baby, and she had no milk to nurse. And the baby's cry really penetrated me, as a mother. And I thought, there's nothing more haunting than the cry of a child that cannot be returned with food -- the most fundamental expectation of every human being. And it was at that moment that I just was filled with the challenge and the outrage that actually we know how to fix this problem.
Toto není jedna z těch vzácných nemocí, kterou neumíme vyléčit. Víme, jak nasytit hladové. Před sto lety jsme to nevěděli. Máme technologie a systémy. Šokovalo mne, jak je celá situace nemístná V našem historickém období, jsou tyto obrázky nemístné. A víte co se děje teď? Uplynulý týden v severní Keni. Opět tvář utrpení ve velkém rozsahu. Více než devět milionů lidí má obavy, jestli se dožijí dalšího dne. Fakta, která známe, jsou že každých 10 sekund zemře jedno dítě hlady. To je víc, než na HIV/AIDS malárií a tuberkulózu dohromady. A víme, že problémem není jen produkce potravin.
This isn't one of those rare diseases that we don't have the solution for. We know how to fix hunger. A hundred years ago, we didn't. We actually have the technology and systems. And I was just struck that this is out of place. At our time in history, these images are out of place. Well guess what? This is last week in northern Kenya. Yet again, the face of starvation at large scale with more than nine million people wondering if they can make it to the next day. In fact, what we know now is that every 10 seconds we lose a child to hunger. This is more than HIV/AIDS, malaria and tuberculosis combined. And we know that the issue is not just production of food.
Jedním z mých životních mentorů byl Norman Borlaug, můj hrdina. Ale dnes budu mluvit o dostupnosti potravin, protože právě letos a v loňském roce a v průběhu potravinové krize v roce 2008 byl na Zemi dostatek jídla, aby každý mohl mít 2700 kilokalorií. Tak proč máme miliardu lidí, kteří nemohou sehnat jídlo? Chci také mluvit o tom, čemu říkám naše nové břemeno znalostí. V roce 2008 magazín Lancet sestavil souhrnný výzkum a předložil pádné svědectví o tom, že pokud dítě v průběhu prvního tisíce dnů -- od početí do věku dvou let -- nemá dostatečnou výživu, je poškození organizmu nezvratné. Jeho mozek a tělo zakrní. A tady vidíte snímek mozku dvou dětí -- jedno mělo dostatečnou výživu, druhé nedostatečnou a bylo hluboce podvyživené. Můžeme vidět, že objem mozku těchto dětí je až o 40 procent nižší. A na tomto obrázku vidíte, že neurony a nervové spoje mozku se nevytváří. V současnosti víme, že to má velký dopad na ekonomiku, o tom budu hovořit později. Ale i schopnost vydělávat je u těchto dětí snížena v průběhu jejich života na polovinu právě v důsledku zakrnění, ke kterému došlo v raném dětství.
One of my mentors in life was Norman Borlaug, my hero. But today I'm going to talk about access to food, because actually this year and last year and during the 2008 food crisis, there was enough food on Earth for everyone to have 2,700 kilocalories. So why is it that we have a billion people who can't find food? And I also want to talk about what I call our new burden of knowledge. In 2008, Lancet compiled all the research and put forward the compelling evidence that if a child in its first thousand days -- from conception to two years old -- does not have adequate nutrition, the damage is irreversible. Their brains and bodies will be stunted. And here you see a brain scan of two children -- one who had adequate nutrition, another, neglected and who was deeply malnourished. And we can see brain volumes up to 40 percent less in these children. And in this slide you see the neurons and the synapses of the brain don't form. And what we know now is this has huge impact on economies, which I'll talk about later. But also the earning potential of these children is cut in half in their lifetime due to the stunting that happens in early years.
A toto břemeno znalostí mne nutí jednat. Protože my ve skutečnosti víme, jak problém vyřešit velmi jednoduchým způsobem. A přesto, na mnoha místech třetina děti do tří let věku už musí čelit těžkým životním podmínkám právě z těchto důvodů. Chtěla bych mluvit o některých věcech, které jsem viděla v první linii svého souboje s hladem o věcech, které jsem zjistila, když jsem se snažila využít svoje ekonomické a podnikatelské znalosti a moje zkušenosti se soukromého sektoru. Chtěla bych mluvit o tom, kde je mezera v našem poznání.
So this burden of knowledge drives me. Because actually we know how to fix it very simply. And yet, in many places, a third of the children, by the time they're three already are facing a life of hardship due to this. I'd like to talk about some of the things I've seen on the front lines of hunger, some of the things I've learned in bringing my economic and trade knowledge and my experience in the private sector. I'd like to talk about where the gap of knowledge is.
Tak nejprve bych chtěla mluvit o nejstarším způsobu výživy na Zemi, o kojení. Možná budete překvapeni, když zjistíte, že by každých 22 sekund mohlo být zachráněno jedno dítě pokud by v průběhu prvních šesti měsíců života bylo kojeno. Ale například v Nigeru je výlučně kojeno méně než sedm procent dětí v průběhu prvních šesti měsíců života. V Mauretánii je to méně než tři procenta. Toto může být změněno pouhým rozšířením znalostí. Tato zpráva, tato slova, že kojení není staromodním způsobem krmení, ale je to skvělý způsob jak zachránit život vašeho dítěte. A tak se dnes soustřeďujeme nejenom na rozdávání jídla, ale snažíme se také zajistit, aby měly matky dostatek informací a učíme je o kojení.
Well first, I'd like to talk about the oldest nutritional method on Earth, breastfeeding. You may be surprised to know that a child could be saved every 22 seconds if there was breastfeeding in the first six months of life. But in Niger, for example, less than seven percent of the children are breastfed for the first six months of life, exclusively. In Mauritania, less than three percent. This is something that can be transformed with knowledge. This message, this word, can come out that this is not an old-fashioned way of doing business; it's a brilliant way of saving your child's life. And so today we focus on not just passing out food, but making sure the mothers have enough enrichment, and teaching them about breastfeeding.
Druhou věcí, o které bych chtěla mluvit, je, že pokud žijete někde ve vzdálené vesnici, vaše dítě je unavené a malátné, a všude je sucho, nebo naopak povodně, nebo jste v situaci, kdy nemáte odpovídající pestrou stravu, co byste dělali? Myslíte, že byste mohli jít do obchodu a vybrat si některou z energetických tyčinek, jako to můžeme udělat my, a vybrat si tu, která se bude hodit? Já se setkávám s rodiči v chudých oblastech, kteří si velmi dobře uvědomují, že zdravotní stav jejich dětí se zhoršuje. A jdu do těch obchodů, pokud tam nějaké vůbec jsou, nebo na pole, abych se podívala, co mohou rodiče sehnat, ale oni nemohou sehnat dostačující výživu. I pokud ví, co potřebují, není to k dispozici.
The second thing I'd like to talk about: If you were living in a remote village somewhere, your child was limp, and you were in a drought, or you were in floods, or you were in a situation where there wasn't adequate diversity of diet, what would you do? Do you think you could go to the store and get a choice of power bars, like we can, and pick the right one to match? Well I find parents out on the front lines very aware their children are going down for the count. And I go to those shops, if there are any, or out to the fields to see what they can get, and they cannot obtain the nutrition. Even if they know what they need to do, it's not available.
Tento problém mne velmi zaujal, protože jednou z věcí, na kterých pracujeme, je transformace technologií, které jsou k dispozici v potravinářském průmyslu a chceme je aplikovat na tradiční plodiny. Toto je vyrobeno z cizrny, sušeného mléka a kombinace vitamínů, které jsou potřeba pro vývoj mozku. Výroba tohoto, jak já říkám, humanitního jídla nás stojí 17 centů. Tento způsob jsme vyvinuli ve spolupráci se specialisty na výživu v Indii a Pákistánu -- ve skutečnosti asi tři. Je to změna pro 99 procent dětí, které toto dostanou. Jeden balíček, 17 centů denně -- přestanou trpět podvýživou. Takže jsem přesvědčena, že pokud bychom zpřístupnili technologie, které jsou všeobecně dostupné v bohatší části světa, byli bychom schopni upravit potraviny. Toto odolá každému podnebí. Nemusí to být chlazené, nepotřebuje to vodu, která často chybí. Tyto typy technologií mají, domnívám se, potenciál omezit hlad a podvýživu tam, kde je to nejvíce potřeba.
And I'm very excited about this, because one thing we're working on is transforming the technologies that are very available in the food industry to be available for traditional crops. And this is made with chickpeas, dried milk and a host of vitamins, matched to exactly what the brain needs. It costs 17 cents for us to produce this as, what I call, food for humanity. We did this with food technologists in India and Pakistan -- really about three of them. But this is transforming 99 percent of the kids who get this. One package, 17 cents a day -- their malnutrition is overcome. So I am convinced that if we can unlock the technologies that are commonplace in the richer world to be able to transform foods. And this is climate-proof. It doesn't need to be refrigerated, it doesn't need water, which is often lacking. And these types of technologies, I see, have the potential to transform the face of hunger and nutrition, malnutrition out on the front lines.
Dále bych chtěla mluvit o školním stravování. 80 procent lidí na světě nemá žádnou záchrannou potravinovou síť. Jakmile udeří nějaké neštěstí může to být hospodářská krize, lidé ztratí práci, nebo povodně, válka, konflikt, špatný způsob vlády, všechny tyto věci -- nemají žádnou rezervu a nejsou nijak zajištěni. A obvykle instituce -- církve, chrámy a další -- nemají zdroje, aby pomohly v takových případech pomoci. Při své spolupráci se Světovou bankou jsme zjistili, že záchrannou sítí pro chudé, nejlepší investicí, je školní stravování. Pokud naplníte hrnek místními zemědělskými produkty od malých farmářů, způsobí to velkou změnu. Mnoho dětí na světě nemůže chodit do školy, protože musí chodit žebrat a shánět jídlo. Ale pokud je jídlo ve škole, je to velká změna pro život dítěte. Změnit život dítěte stojí 25 centů denně.
The next thing I want to talk about is school feeding. Eighty percent of the people in the world have no food safety net. When disaster strikes -- the economy gets blown, people lose a job, floods, war, conflict, bad governance, all of those things -- there is nothing to fall back on. And usually the institutions -- churches, temples, other things -- do not have the resources to provide a safety net. What we have found working with the World Bank is that the poor man's safety net, the best investment, is school feeding. And if you fill the cup with local agriculture from small farmers, you have a transformative effect. Many kids in the world can't go to school because they have to go beg and find a meal. But when that food is there, it's transformative. It costs less than 25 cents a day to change a kid's life.
Nejúžasnější je vliv na život dívek. V zemích, kde dívky nechodí do školy a nabídnete dívkám ve škole jídlo, je poměr zapsaných žáků zhruba 50 procent dívek a 50 procent chlapců. Počet dívek navštěvujících školu se zvýší. Nebylo potřeba se o ničem dohadovat jídlo ve škole je prostě motivací. Rodiny potřebují pomoc. Zjistili jsme, že pokud navštěvují dívky školu déle, chodí do školy až do 16 let a nevdávají se, pokud ve škole dostávají jídlo. Nebo pokud dostávají dávku jídla navíc na konci týdne -- stojí to kolem 50 centů -- udržíme dívky ve škole, a ony pak porodí zdravější děti, protože podvýživa se předává z generace na generaci.
But what is most amazing is the effect on girls. In countries where girls don't go to school and you offer a meal to girls in school, we see enrollment rates about 50 percent girls and boys. We see a transformation in attendance by girls. And there was no argument, because it's incentive. Families need the help. And we find that if we keep girls in school later, they'll stay in school until they're 16, and won't get married if there's food in school. Or if they get an extra ration of food at the end of the week -- it costs about 50 cents -- will keep a girl in school, and they'll give birth to a healthier child, because the malnutrition is sent generation to generation.
Víme že cyklus hladu se pohybuje po sinusoidě. To víme. To co se teď děje v zemích Afrického rohu, se tam už odehrálo dříve. Takže je to beznadějný případ? Absolutně ne. Ráda bych mluvila o tom, čemu říkám zásobárny naděje. Kamerun, Severní Kamerun, stále se opakující cyklus vzestupu a útlumu hladovění každý rok po celá desetiletí. Potravinová pomoc přichází každý rok, když lidé hladovějí v průběhu období neúrody. Před dvěma roky jsme se rozhodli, že změníme model boje s hladem a místo toho, abychom rozdávali potravinovou pomoc, dáváme jídlo do potravinových bank. Řekli jsme, poslouchejte, v průběhu období neúrody si vezměte jídlo ze skladu. Vy spravujete, vesnice spravuje tato skladiště. A v období sklizně, dejte jídlo zpátky i s úroky, potravinovými úroky. Takže přidejte o 5 procent, o 10 procent více jídla. Za uplynulé dva roky 500 vesnic v této oblasti nepotřebovalo žádnou potravinovou pomoc -- byli soběstačné. A potravinové banky se dále rozrůstají. A lidé v těchto vesnicích začínají s programy školního stravování pro své děti. Tito lidé neměli nikdy možnost vybudovat ani základní infrastrukturu nebo shromáždit zdroje. Velmi se mi líbí myšlenka, která vznikla ve vesnici: tři klíče, kterými se odemyká zásobárna. Jídlo tam znamená zlato. A jednoduché myšlenky mohou změnit situaci ne v malých oblastech, ale ve velkých částech světa.
We know that there's boom and bust cycles of hunger. We know this. Right now on the Horn of Africa, we've been through this before. So is this a hopeless cause? Absolutely not. I'd like to talk about what I call our warehouses for hope. Cameroon, northern Cameroon, boom and bust cycles of hunger every year for decades. Food aid coming in every year when people are starving during the lean seasons. Well two years ago, we decided, let's transform the model of fighting hunger, and instead of giving out the food aid, we put it into food banks. And we said, listen, during the lean season, take the food out. You manage, the village manages these warehouses. And during harvest, put it back with interest, food interest. So add in five percent, 10 percent more food. For the past two years, 500 of these villages where these are have not needed any food aid -- they're self-sufficient. And the food banks are growing. And they're starting school feeding programs for their children by the people in the village. But they've never had the ability to build even the basic infrastructure or the resources. I love this idea that came from the village level: three keys to unlock that warehouse. Food is gold there. And simple ideas can transform the face, not of small areas, of big areas of the world.
Chci mluvit také o tom, co nazývám digitálním jídlem. Technologie mění jídlo, aby bylo trvanlivější a dostupnější na místech, kde dochází ke klasickému hladomoru. Amartya Sen vyhrál svou Nobelovu cenu za výrok: "Víte co, ke hladomoru dochází i tam, kde je jídlo, protože lidé nejsou schopni si jídlo koupit." To jsme viděli v roce 2008 Teď to vidíme v zemích Afrického rohu, kde ceny potravin v některých oblastech stuply o 240 procent za uplynulý rok. Jídlo tam třeba je a lidé si ho nemohou koupit.
I'd like to talk about what I call digital food. Technology is transforming the face of food vulnerability in places where you see classic famine. Amartya Sen won his Nobel Prize for saying, "Guess what, famines happen in the presence of food because people have no ability to buy it." We certainly saw that in 2008. We're seeing that now in the Horn of Africa where food prices are up 240 percent in some areas over last year. Food can be there and people can't buy it.
Tak, tento obrázek -- byla jsem v Hebronu v malém obchodě, v tomto obchodě, kde místo toho, abychom přinesli jídlo, zajistíme digitální jídlo, kartu. Je tu napsáno arabsky "dobrou chuť". Ženy mohou jít a zaplatit touto kartou za devět různých potravin. Musí to být výživné potraviny, které byly vypěstovány místními farmáři. Jenom za poslední rok tam, kde se za tuto kartu může koupit mléko a jogurt vajíčka a humus -- mlékárenský průmysl vzrostl o 30 procent. Majitelé obchodů přijímají více zaměstnanců. Je to situace, kde všechny tři strany vyhrávají, a která rozhýbává potravinové hospodářství. Dodáváme teď potraviny do více než 30 zemí prostřednictvím mobilních telefonů, tím měníme i přítomnost uprchlíků v různých zemích i jinými způsoby.
Well this picture -- I was in Hebron in a small shop, this shop, where instead of bringing in food, we provide digital food, a card. It says "bon appetit" in Arabic. And the women can go in and swipe and get nine food items. They have to be nutritious, and they have to be locally produced. And what's happened in the past year alone is the dairy industry -- where this card's used for milk and yogurt and eggs and hummus -- the dairy industry has gone up 30 percent. The shopkeepers are hiring more people. It is a win-win-win situation that starts the food economy moving. We now deliver food in over 30 countries over cell phones, transforming even the presence of refugees in countries, and other ways.
Pro mne je asi nejúžasnější, nápad, který výrazně podpořili Bill Gates, Howard Buffet a jiní. Jde o to, abychom si položili otázku: Co se stane pokud se nebudeme na hladové dívat jako na oběti -- většina z nich jsou malí farmáři, kteří nemohou vypěstovat nebo prodat dost jídla, aby mohli alespoň zajistit vlastní rodiny -- co kdybychom se na ně podívali jako na řešení, jako důležitý článek v boji proti hladu? Co kdybychom ženám v Africe, které nemohou prodat žádné potraviny -- nejsou tam žádné cesty, žádné sklady potravin nemají ani plachtu, do které by mohli sbírat úrodu -- co kdybychom jim připravili takové podmínky, aby mohli vypěstovat jídlo pro hladové děti jinde? Ve 21 zemích funguje dnes program Nakupováním k pokroku. A víte co? Doslova v každém případě kdy mají farmáři zaručený odbyt -- pokud řekenete: "Koupíme 300 tun tohoto. Vyzvedneme si to. Zajistíme, aby to bylo řádně uskladněno." -- Jejich výnosy se zvýší dvoj-, troj-, čtyřnásobně a oni si s tím poradí, protože je to první zaručená příležitost, kterou v životě mají. Vidíme, že lidé mění svůj život Dnes je potravinová pomoc, naše potravinová pomoc -- mocným motorem -- 80 procent potravin nakupujeme v rozvojovém světě. Úplná transformace, která může skutečně změnit životy těch, kteří sami jídlo potřebují.
Perhaps most exciting to me is an idea that Bill Gates, Howard Buffett and others have supported boldly, which is to ask the question: What if, instead of looking at the hungry as victims -- and most of them are small farmers who cannot raise enough food or sell food to even support their own families -- what if we view them as the solution, as the value chain to fight hunger? What if from the women in Africa who cannot sell any food -- there's no roads, there's no warehouses, there's not even a tarp to pick the food up with -- what if we give the enabling environment for them to provide the food to feed the hungry children elsewhere? And Purchasing for Progress today is in 21 countries. And guess what? In virtually every case, when poor farmers are given a guaranteed market -- if you say, "We will buy 300 metric tons of this. We'll pick it up. We'll make sure it's stored properly." -- their yields have gone up two-, three-, fourfold and they figure it out, because it's the first guaranteed opportunity they've had in their life. And we're seeing people transform their lives. Today, food aid, our food aid -- huge engine -- 80 percent of it is bought in the developing world. Total transformation that can actually transform the very lives that need the food.
Teď byste se mohli zeptat. Může se to udělat ve větším měřítku? Jsou to skvělé nápady na úrovni vesnic. Můžu vám ale říct o zkušenostech v Brazílii, protože v průběhu uplynulých několika let jsem cestovala po Brazílii, když jsem četla, že v současnosti Brazílie vítězí s boji s hladem rychleji než ostatní národy. Zjistila jsem, že místo investování peněz do potravinové podpory a dalších věcí, investovali do programu školního stravování. Požadují, aby třetina tohoto jídla pocházela od nejmenších farmářů, kteří by neměli jinou příležitost odbytu. V Brazílii to dělají ve velkém měřítku poté, co prezident Lula vyhlásil svůj cíl zajistit každému tři jídla denně. A tento program nulové tolerance hladu stojí 0,5 procenta HDP a pozvedl životy mnoha milionů lidí z hladovění a chudoby. Zmírňuje podobu hladu v Brazílii a působí ve větším měřlítku a také vytváří příležitosti. Byla jsem tam; sešla jsem se s malými farmáři, kteří budují svoje živobytí na příležitosti a základně, kterou jim tento program poskytl.
Now you'd ask, can this be done at scale? These are great ideas, village-level ideas. Well I'd like to talk about Brazil, because I've taken a journey to Brazil over the past couple of years, when I read that Brazil was defeating hunger faster than any nation on Earth right now. And what I've found is, rather than investing their money in food subsidies and other things, they invested in a school feeding program. And they require that a third of that food come from the smallest farmers who would have no opportunity. And they're doing this at huge scale after President Lula declared his goal of ensuring everyone had three meals a day. And this zero hunger program costs .5 percent of GDP and has lifted many millions of people out of hunger and poverty. It is transforming the face of hunger in Brazil, and it's at scale, and it's creating opportunities. I've gone out there; I've met with the small farmers who have built their livelihoods on the opportunity and platform provided by this.
Pokud se podíváme na ekonomickou stránku problému, nejde zde jenom o soucit s hladovějícími. Provedené studie ukazují, že prostředky na řešení podvýživy a hladu -- zatěžují společnost velkými náklady. Společnost to stojí v průměru šest procent a v některých státech je to až 11 procent HDP ročně. Když se podíváte na 36 zemí nejvíce zasažených podvýživou, představuje to ztrátu produktivní ekonomiky ve výši 260 milionů (USD) každoročně. Světová banka odhaduje, že by stálo zhruba 10 miliard dolarů, 10,3 miliardy, vyřešit v těchto zemích problém podvýživy. Podívejte se na analýzu nákladů a přínosů. Mým snem je předložit tento problém, nejenom jako záležitost soucitu s hladovějícími, ale oslovit ministry financí zemí světa a říct jim, že si nemůžeme dovolit neinvestovat do zajištění adekvátní dostupné výživy pro celé lidstvo.
Now if we look at the economic imperative here, this isn't just about compassion. The fact is studies show that the cost of malnutrition and hunger -- the cost to society, the burden it has to bear -- is on average six percent, and in some countries up to 11 percent, of GDP a year. And if you look at the 36 countries with the highest burden of malnutrition, that's 260 billion lost from a productive economy every year. Well, the World Bank estimates it would take about 10 billion dollars -- 10.3 -- to address malnutrition in those countries. You look at the cost-benefit analysis, and my dream is to take this issue, not just from the compassion argument, but to the finance ministers of the world, and say we cannot afford to not invest in the access to adequate, affordable nutrition for all of humanity.
Zjistili jsme důležitou věc. A to, že nic se nemůže ve velkém měřítku změnit bez odhodlání vůdčí osobnosti. Když vůdčí osobnost řekne: "Tohle nedopustím," všechno se začne měnit. A svět může vytvořit příležitosti, které to pomohou zrealizovat. Skutečnost, že Francie postavila potravinový problém do centra pozornosti G20 je opravdu významná. Protože potraviny jsou problémem, který nemůže vyřešit samotný jednotlivec nebo stát. Musíme se spojit. Vezměmě si například některé africké země. Světový potravinový program mohl vypustit 30 států, 30 států, protože změnili situaci hladovějících ve svých zemích.
The amazing thing I've found is nothing can change on a big scale without the determination of a leader. When a leader says, "Not under my watch," everything begins to change. And the world can come in with enabling environments and opportunities to do this. And the fact that France has put food at the center of the G20 is really important. Because food is one issue that cannot be solved person by person, nation by nation. We have to stand together. And we're seeing nations in Africa. WFP's been able to leave 30 nations because they have transformed the face of hunger in their nations.
Chtěla bych zde předložit výzvu. Jsem přesvědčena, že žijeme v takovém historickém období, kdy prostě není přijatelné, aby se děti probudily a nevěděli, kde seženou hrnek jídla. Nejenom to, odstranit hladovění, je přiležitost myslím si ale, že všichni musíme změnit styl našeho myšlení. Je pro mne taková čest být tady s některými světovými inovátory a mysliteli. A byla bych ráda, kdybyste i vy společně s celým lidstvem namalovali čáru v písku a řekli, "Už nikdy." "Už nikdy se s tím nesmíříme." Chceme říst našim vnoučatům, že v minulosti bylo takové hrozné období, kdy skoro jedna třetina všech dětí měla zakrnělé mozky a těla, ale že to už skončilo.
What I would like to offer here is a challenge. I believe we're living at a time in human history where it's just simply unacceptable that children wake up and don't know where to find a cup of food. Not only that, transforming hunger is an opportunity, but I think we have to change our mindsets. I am so honored to be here with some of the world's top innovators and thinkers. And I would like you to join with all of humanity to draw a line in the sand and say, "No more. No more are we going to accept this." And we want to tell our grandchildren that there was a terrible time in history where up to a third of the children had brains and bodies that were stunted, but that exists no more.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)