Dnes budu hovořit o moci v 21. století. A v podstatě, co bych vám rád řekl, že rozdělení moci se mění a že dochází ke dvěma druhům změn, které chci probrat. Jedna z nich je "přesun moci", to jest, změna moci mezi jednotlivými státy. A zde se dá zjednodušeně říct, že se moc přesouvá ze Západu na Východ. Další změnou je "rozpuštění moci", kde se moc přelévá ze všech států - západních i východních - k nestátním účastníkům. Tyto dvě změny jsou největším přesunem moci v našem století. A chci vám o nich povědět nejdříve jednotlivě, a poté i jak se navzájem ovlivňují a proč se nakonec může jednat i o dobrou zprávu.
I'm going to talk to you about power in this 21st century. And basically, what I'd like to tell you is that power is changing, and there are two types of changes I want to discuss. One is power transition, which is change of power amongst states. And there the simple version of the message is it's moving from West to East. The other is power diffusion, the way power is moving from all states West or East to non-state actors. Those two things are the huge shifts of power in our century. And I want to tell you about them each separately and then how they interact and why, in the end, there may be some good news.
Když mluvíme o přesunu moci, mluvíme často o vzestupu Asie. Ve skutečnosti bychom měli mluvit o zotavení nebo návratu Asie. Pokud bychom se podívali na svět v roce 1800, zjistili bychom, že více jak polovina světové populace žila v Asii a tvořila více jak polovinu světové produkce. Rychle se přesuňme do roku 1900 polovina světové populace -- více jak polovina -- stále žije v Asii, ale zajišťuje pouze pětinu světové produkce. Co se stalo? Průmyslová revoluce, která znamenala, že z ničeho nic se z Evropy a Ameriky staly dominantní části světa. A co nyní vidíme v 21.století, že se Asie postupně vrací k tomu, aby v ní žila více jak polovina světové populace a podílela se na polovině světové produkce. To je důležité a je to důležitý posun. Ale dovolte mi říct něco málo o druhé změně, o které chci mluvit, a kterou je rozpuštění moci.
When we talk about power transition, we often talk about the rise of Asia. It really should be called the recovery or return of Asia. If we looked at the world in 1800, you'd find that more than half of the world's people lived in Asia and they made more than half the world's product. Now fast forward to 1900: half the world's people -- more than half -- still live in Asia, but they're now making only a fifth of the world's product. What happened? The Industrial Revolution, which meant that all of a sudden, Europe and America became the dominant center of the world. What we're going to see in the 21st century is Asia gradually returning to being more than half of the world's population and more than half of the world's product. That's important and it's an important shift. But let me tell you a little bit about the other shift that I'm talking about, which is power diffusion.
Abyste pochopili rozpuštění moci, vezměte v úvahu, že náklady na výpočetní a komunikační techniku se propadly tisíckrát mezi rokem 1970 a začátkem tohoto století. Ano, jedná se o velké abstraktní číslo. Pro lepší představu pokud by cena automobilu spadla tak rychle jako cena výpočetní techniky, mohli byste si dnes koupit auto za pět dolarů. Když cena nějaké technologie klesá takto dramaticky, překážky ke vstupu se snižují. Kdokoliv se může zapojit do této hry. Takže v roce 1970, když jste chtěli navázat kontakt z Oxfordu do Johannesburgu do Nového Dillí do Brazílie a zároveň kamkoliv jinam, mohli jste. Technologie existovaly. Ale abyste to mohli udělat, museli jste být velmi bohatí -- jako vláda, nadnárodní korporace, možná katolická církev -- prostě jste museli být dost majetní. Nyní má kdokoliv tuto možnost, která byla předtím omezena cenou jen pro pár vyvolených. Pokud máte částku na vstup do internetové kavárny -- naposledy, když jsem se díval, byla okolo 30 Kč za hodinu -- a pokud je k dispozici Skype, je to zdarma. Takže možnosti, které bývaly omezené, jsou nyní dostupné každému. A to neznamená,
To understand power diffusion put this in your mind: computing and communications costs have fallen a thousandfold between 1970 and the beginning of this century. Now that's a big abstract number. But to make it more real, if the price of an automobile had fallen as rapidly as the price of computing power, you could buy a car today for five dollars. Now when the price of any technology declines that dramatically, the barriers to entry go down. Anybody can play in the game. So in 1970, if you wanted to communicate from Oxford to Johannesburg to New Delhi to Brasilia and anywhere simultaneously, you could do it. The technology was there. But to be able to do it, you had to be very rich -- a government, a multinational corporation, maybe the Catholic Church -- but you had to be pretty wealthy. Now, anybody has that capacity, which previously was restricted by price just to a few actors. If they have the price of entry into an Internet cafe -- the last time I looked, it was something like a pound an hour -- and if you have Skype, it's free. So capabilities that were once restricted are now available to everyone. And what that means
že éra státu skončila. Stát je stále důležitý. Ale scéna je přelidněná. Stát už není sám. Je zde mnoho a nových hráčů. Něco z toho je k prospěchu: Oxfam, významný nevládní (nestátní) hráč. Něco z toho je špatně: Al-Káida, další nevládní hráč. Ale zamyslete se, co to zapříčinilo, jak přemýšlíme o tradičních pojmech a představách. Myslíme si, že jde o válku a mezistátní válku. A můžete se v myšlenkách vrátit do roku 1941 kdy vláda Japonska zaútočila na Spojené Státy v Pearl Harbor. Stojí za povšimnutí, že nestátní hráč zaútočil na Spojené Státy v roce 2001 a zabil víc Američanů než vláda Japonska v roce 1941. Můžete na to nahlížet jako na privatizaci války. Takže pozorujeme velkou změnu na základě rozpuštění moci.
is not that the age of the State is over. The State still matters. But the stage is crowded. The State's not alone. There are many, many actors. Some of that's good: Oxfam, a great non-governmental actor. Some of it's bad: Al Qaeda, another non-governmental actor. But think of what it does to how we think in traditional terms and concepts. We think in terms of war and interstate war. And you can think back to 1941 when the government of Japan attacked the United States at Pearl Harbor. It's worth noticing that a non-state actor attacking the United States in 2001 killed more Americans than the government of Japan did in 1941. You might think of that as the privatization of war. So we're seeing a great change in terms of diffusion of power.
Ale problémem je, že nepřemýšlíme zrovna inovativně. Dovolte mi udělat krok zpět a zeptat se: co je to moc? Moc je jednoduše schopnost ovlivnit ostatní k získání výsledků, které chcete, a to je možné třemi způsoby. Můžete toho docílit výhrůžkami silou, "bičem," můžete zaplatit, "cukr," a nebo můžete ostatní přesvědčit, aby chtěli, co chcete vy. A tato schopnost, přimět ostatní chtít to, co chcete vy, abyste dosáhli výsledku, který chcete, bez síly nebo peněz, je to, čemu říkám měkká moc. A tato měkká moc byla dost přehlížena a značně nepochopena, a přesto je nesmírně důležitá. Skutečně, pokud se naučíte využívat měkkou moc, můžete dost ušetřit na cukru a bičích. Tradičně lidé přemýšleli o moci především jako o vojenské moci. Například, významný historik z Oxfordu, který učil zde na univerzitě, A.J.P. Taylor, definoval velkou moc jako schopnost země vítězit ve válkách. Nyní potřebujeme nový pohled, pokud máme porozumět moci v 21.století. Není to jen o vítězství ve válkách, i když války stále přetrvávají. Není to o tom, čí armáda zvítězí; ale čí příběh zvítězí. A musíme více přemýšlet o příbězích a čí příběh bude účinnější.
Now the problem is that we're not thinking about it in very innovative ways. So let me step back and ask: what's power? Power is simple the ability to affect others to get the outcomes you want, and you can do it in three ways. You can do it with threats of coercion, "sticks," you can do it with payments, "carrots," or you can do it by getting others to want what you want. And that ability to get others to want what you want, to get the outcomes you want without coercion or payment, is what I call soft power. And that soft power has been much neglected and much misunderstood, and yet it's tremendously important. Indeed, if you can learn to use more soft power, you can save a lot on carrots and sticks. Traditionally, the way people thought about power was primarily in terms of military power. For example, the great Oxford historian who taught here at this university, A.J.P. Taylor, defined a great power as a country able to prevail in war. But we need a new narrative if we're to understand power in the 21st century. It's not just prevailing at war, though war still persists. It's not whose army wins; it's also whose story wins. And we have to think much more in terms of narratives and whose narrative is going to be effective.
Nyní dovolte mi se vrátit k otázce přesunu moci mezi státy a co se vlastně děje. Příběhy, kterými se zabýváme, bývají vzestupy a pády velkých mocností. A současný příběh je všechen o vzestupu Číny a ústupu Spojených Států. Dokonce při finanční krizi v roce 2008 mnoho lidí říkalo, že to je začátek konce americké moci. Tektonické desky světové politiky se posouvaly. A ruský prezident Medvědev například prohlásil v roce 2008, že se jedná o začátek konce moci Spojených států. Ale ve skutečnosti, tato metafora ústupu je často velmi zavádějící. Pokud se podíváte do historie, nedávné historie, uvidíte cyklus, kde se přesvědčení o ústupu Ameriky objevuje a mizí zhruba každých 10 až 15 let. V roce 1958, kdy Sověti vypustili Sputnik, říkalo se "Tohle je konec Ameriky." V roce 1973, embargo na ropu a zrušení výkupu dolarů ze zahraničí za zlato, to byl konec Ameriky. V 80.letech, kdy Amerika procházela za vlády Reagana přerodem mezi těžkým průmyslem středozápadu k průmyslu Silicon Valley v Kalifornii, to byl konec Ameriky. Ve skutečnosti jsme ale zjistili je, že ani jednou to nebyla pravda. Dokonce lidé byli tak nadšení v počátcích nového milénia, že si mysleli, že Amerika dokáže cokoliv, což nás vedlo k nešťastným dobrodružstvím v zahraničí politice, a nyní se vracíme zpátky k ústupu.
Now let me go back to the question of power transition between states and what's happening there. the narratives that we use now tend to be the rise and fall of the great powers. And the current narrative is all about the rise of China and the decline of the United States. Indeed, with the 2008 financial crisis, many people said this was the beginning of the end of American power. The tectonic plates of world politics were shifting. And president Medvedev of Russia, for example, pronounced in 2008 this was the beginning of the end of United States power. But in fact, this metaphor of decline is often very misleading. If you look at history, in recent history, you'll see the cycles of belief in American decline come and go every 10 or 15 years or so. In 1958, after the Soviets put up Sputnik, it was "That's the end of America." In 1973, with the oil embargo and the closing of the gold window, that was the end of America. In the 1980s, as America went through a transition in the Reagan period, between the rust belt economy of the midwest to the Silicon Valley economy of California, that was the end of America. But in fact, what we've seen is none of those were true. Indeed, people were over-enthusiastic in the early 2000s, thinking America could do anything, which led us into some disastrous foreign policy adventures, and now we're back to decline again.
Poučení z této historky je, že všechny příběhy o vzestupu a pádu a ústupu nám říkají o dost více o psychologii než nám říkají o realitě. Pokud se pokusíme soustředit na realitu, pak se potřebujeme zaměřit na to, co se opravdu děje, pokud jde o Čínu a Spojené Státy. Goldman Sachs předpovídá, že Čína a čínská ekonomika předstihne americkou do roku 2027. Takže nám zbývá kolik...? 17 let než bude Čína větší. Někdy, s 1,3 miliónem bohatších lidí, se stanou většími než Spojené Státy. Ale buďte opatrní s těmito předpovědmi, jakou je předpověď od Goldman Sachs, ačkoliv vám dávají přesný obrázek přesunu moci v tomto století. Dovolte mi zmínit tří důvody, proč je to tak zjednodušené. Zaprvé, jedná se o lineární předpověď. Však víte, vše co říkají, zde je tempo růstu Číny, zde je tempo růstu USA. takhle to roste - jako přímka. Historie není lineární. Na cestě jsou překážky, dochází k nenadálým událostem. Za druhé, čínská ekonomika překoná ekonomiku USA, řekněme, v roce 2030, což se může stát, tak se bude jednat o celkovou velikost ekonomiky, a ne o příjem na obyvatele -- neřekne vám to nic o skladbě ekonomiky. Čína má stále velké oblasti, které jsou zaostalé, a příjem na obyvatele je lepším ukazatelem vyspělosti ekonomiky. Číňani nedoženou a nepředběhnou Američany až do doby o něco pozdější, po roce 2050 v tomto století.
The moral of this story is all these narratives about rise and fall and decline tell us a lot more about psychology than they do about reality. If we try to focus on the reality, then what we need to focus on is what's really happening in terms of China and the United States. Goldman Sachs has projected that China, the Chinese economy, will surpass that of the U.S. by 2027. So we've got, what, 17 more years to go or so before China's bigger. Now someday, with a billion point three people getting richer, they are going to be bigger than the United States. But be very careful about these projections such as the Goldman Sachs projection as though that gives you an accurate picture of power transition in this century. Let me mention three reasons why it's too simple. First of all, it's a linear projection. You know, everything says, here's the growth rate of China, here's the growth rate of the U.S., here it goes -- straight line. History is not linear. There are often bumps along the road, accidents along the way. The second thing is that the Chinese economy passes the U.S. economy in, let's say, 2030, which it may it, that will be a measure of total economic size, but not of per capita income -- won't tell you about the composition of the economy. China still has large areas of underdevelopment and per capita income is a better measure of the sophistication of the economy. And that the Chinese won't catch up or pass the Americans until somewhere in the latter part, after 2050, of this century.
Další bod který stojí za zmínku je jak jednorozměrná tato předpověď je. Však víte, soustředí se to na ekonomickou sílu měřenou HDP. Nic vám to neřekne o vojenské moci, a téměř nic o měkké moci. Je to vše velmi jednorozměrné. A také, když přemýšlíme o vzestupu Asie nebo návratu Asie, jak jsem to nazval o chvíli dříve, je dobré si vzpomenout, že Asie není jedna a ta samá. Pokud sedíte v Japonsku nebo v Novém Dillí nebo v Hanoji, váš pohled na vzestup Číny bude lehce odlišný než pokud budete sedět v Pekingu. Dokonce jedna z výhod, kterou Američané budou mít vzhledem k moci Asie, že všechny tyto země chtějí Ameriku jako garanta politiky vůči vzestupu Číny. Je to jakoby Mexiko a Kanada byly nepřátelskými sousedy vůči Spojeným státům, což nejsou. Takže tyto jednoduché předpovědi jako ta od Goldmana Sachse nám neříkají, co potřebujeme vědět o přesunu moci.
The other point that's worth noticing is how one-dimensional this projection is. You know, it looks at economic power measured by GDP. Doesn't tell you much about military power, doesn't tell you very much about soft power. It's all very one-dimensional. And also, when we think about the rise of Asia, or return of Asia as I called it a little bit earlier, it's worth remembering Asia's not one thing. If you're sitting in Japan, or in New Delhi, or in Hanoi, your view of the rise of China is a little different than if you're sitting in Beijing. Indeed, one of the advantages that the Americans will have in terms of power in Asia is all those countries want an American insurance policy against the rise of China. It's as though Mexico and Canada were hostile neighbors to the United States, which they're not. So these simple projections of the Goldman Sachs type are not telling us what we need to know about power transition.
Mohli byste se zeptat, no a co? Proč na tom záleží? Koho to zajímá? Je to jen hra, kterou hrají diplomati a akademici? Odpověď zní, že na tom záleží docela dost. Protože, pokud věříte v ústup a dostanete na tohle špatné odpovědi, fakta, ne mýty, můžete dospět k politice, která je velmi nebezpečná. Dovolte mi dát vám příklad z historie. Peloponéská válka byla obrovským konfliktem, ve kterém se společnost řeckých městských států roztrhla na kousky před dvěma a půl tisíci lety. Co bylo příčinou? Thúkydidés, významný historik Peloponéských válek řekl, že to byl vzestup aténské moci a z toho plynoucí obavy Sparty. Všimněte si ve vysvětlení obou argumentů.
But you might ask, well so what in any case? Why does it matter? Who cares? Is this just a game that diplomats and academics play? The answer is it matters quite a lot. Because, if you believe in decline and you get the answers wrong on this, the facts, not the myths, you may have policies which are very dangerous. Let me give you an example from history. The Peloponnesian War was the great conflict in which the Greek city state system tore itself apart two and a half millennia ago. What caused it? Thucydides, the great historian of the the Peloponnesian War, said it was the rise in the power of Athens and the fear it created in Sparta. Notice both halves of that explanation.
Mnoho lidí se pře, že 21.století zopakuje 20.století, ve kterém 1.světová válka, velký to požár ve kterém evropský státní systém se rozpadl na části a zničil sebe jako světové centrum, tak to bylo způsobeno vzestupem moci Německa a vzniklými obavami v Británii. Takže jsou lidé, kteří nám říkají, že tohle se zopakuje v současnosti, že to, co uvidíme, bude to samé i v tomto století. Ne, myslím si, že je to špatně. Je to špatný příklad z historie. Z jednoho důvodu, Německo překonalo Británii v síle průmyslu před rokem 1900. A jak jsem řekl dříve, Čína ještě nepřekonala Spojené Státy. Ale také, pokud tomu věříte, vzniká pocit strachu vedoucí k přehnaným reakcím. A největší nebezpečí, které máme ve zvládnutí tohoto přesunu moci směrem k Východu je strach. Budu parafrázovat Franklina Roosevelta z odlišného kontextu, jediná věc, které je třeba se bát, jsme my sami. Nemusíme se bát vzestupu Číny a návratu Asie. A pokud máme politiku, ve které bereme v potaz širší historický pohled, budeme schopni zvládnout tento proces.
Many people argue that the 21st century is going to repeat the 20th century, in which World War One, the great conflagration in which the European state system tore itself apart and destroyed its centrality in the world, that that was caused by the rise in the power of Germany and the fear it created in Britain. So there are people who are telling us this is going to be reproduced today, that what we're going to see is the same thing now in this century. No, I think that's wrong. It's bad history. For one thing, Germany had surpassed Britain in industrial strength by 1900. And as I said earlier, China has not passed the United States. But also, if you have this belief and it creates a sense of fear, it leads to overreaction. And the greatest danger we have of managing this power transition of the shift toward the East is fear. To paraphrase Franklin Roosevelt from a different context, the greatest thing we have to fear is fear itself. We don't have to fear the rise of China or the return of Asia. And if we have policies in which we take it in that larger historical perspective, we're going to be able to manage this process.
Dovolte mi nyní říct pár slov o rozdělení moci a jak to souvisí s rozpouštěním moci a jak spojit tyto dva typy dohromady. Pokud se zeptáte, jak je moc rozdělena v dnešním světě, je rozdělena nějak takhle v trojrozměrném šachu. Vrchní deska: vojenská síla mezi státy. Spojené Státy jsou jedinou supervelmocí, a pravděpodobně to tak zůstane další dvě nebo tři dekády. Čína nenahradí USA na vojenské desce. Střední deska trojrozměrného šachu: ekonomická síla mezi státy. Moc je multipolární. Jsou zde misky vah - USA, Evropa, Čína, Japonsko, které se navzájem vyvažují Spodní deska těchto tří rozměru, deska mezinárodních vztahů, záležitosti, které překračují hranice států a nejsou pod kontrolou vlád, věci jako změny klimatu, obchod s drogami, finanční toky, pandemie, všechno toto překračuje hranice pryč od vlivu státu nikdo je nemá pod svou kontrolou. Nemá smysl mluvit o jednopólovosti nebo mnohopólovosti. Moc je rozdělena chaoticky. A jedinou možností jak můžete vyřešit tyto problémy -- a zde je místo, kde mnoho velkých výzev přichází v tomto století -- skrz součinnost, skrz spolupráci, což znamená, že měkká moc se stane důležitější a bude třeba schopnost organizovat zájmové spolky, aby se vypořádaly s těmito problémy a aby byly schopné spolupráce.
Let me say a word now about the distribution of power and how it relates to power diffusion and then pull these two types together. If you ask how is power distributed in the world today, it's distributed much like a three-dimensional chess game. Top board: military power among states. The United States is the only superpower, and it's likely to remain that way for two or three decades. China's not going to replace the U.S. on this military board. Middle board of this three-dimensional chess game: economic power among states. Power is multi-polar. There are balancers -- the U.S., Europe, China, Japan can balance each other. The bottom board of this three-dimensional, the board of transnational relations, things that cross borders outside the control of governments, things like climate change, drug trade, financial flows, pandemics, all these things that cross borders outside the control of governments, there nobody's in charge. It makes no sense to call this unipolar or multi-polar. Power is chaotically distributed. And the only way you can solve these problems -- and this is where many greatest challenges are coming in this century -- is through cooperation, through working together, which means that soft power becomes more important, that ability to organize networks to deal with these kinds of problems and to be able to get cooperation.
Další možností je, že při pohledu na moc v 21.století chceme potlačit myšlenku, že součet moci je vždy nulový -- můj zisk je vaší ztrátou a obráceně. Moc může mít v součtu kladnou hodnotu, kde váš zisk může být mým ziskem. Pokud Čína vyvine lepší energetické zabezpečení a lepší kapacitu, aby zvládla své problémy s emisí skleníkových plynů, je to pro nás dobré a stejně tak dobré pro Čínu a také pro kohokoliv jiného. Takže růst moci Číny, aby se vypořádala s vlastními problémy skleníkových plynů je dobrý pro všechny, a nejedná se o nulový součet, já vyhrávám, ty prohráváš. Jedná se o součet, ve kterém všichni získáváme. Takže, když přemýšlíme o moci v tomto století, chceme se zbavit tohoto pohledu, že vše, co vyhraji, vy prohrajete. Teď nemíním být jako Pollyanna. Války budou. Moc bude. Vojenská moc je důležitá. Udržování rovnováhy je důležité. Tohle vše zůstane. Tvrdá moc je zde, a zůstane. Ale pokud se nenaučíte jak smíchat tvrdou moc s měkkou mocí ve strategii, kterou nazývám chytrá moc, nevypořádáte se s novými druhy problémů, kterým čelíme.
Another way of putting it is that as we think of power in the 21st century, we want to get away from the idea that power's always zero sum -- my gain is your loss and vice versa. Power can also be positive sum, where your gain can be my gain. If China develops greater energy security and greater capacity to deal with its problems of carbon emissions, that's good for us as well as good for China as well as good for everybody else. So empowering China to deal with its own problems of carbon is good for everybody, and it's not a zero sum, I win, you lose. It's one in which we can all gain. So as we think about power in this century, we want to get away from this view that it's all I win, you lose. Now I don't mean to be Pollyannaish about this. Wars persist. Power persists. Military power is important. Keeping balances is important. All this still persists. Hard power is there, and it will remain. But unless you learn how to mix hard power with soft power into strategies that I call smart power, you're not going to deal with the new kinds of problems that we're facing.
Takže klíčová otázka, o které potřebujeme přemýšlet, když se na tohle podíváme, je, jak budeme spolupracovat aby jsme vytvořili globální veřejné statky, zboží a věci, z čeho můžeme mít my všichni prospěch? Jak určíme naše národní zájmy tak, aby to nebyl jen nulový součet, ale kladný součet. V tomto smyslu, pokud určíme naše zájmy, například pro Spojené Státy, tak jako Británie určila své zájmy v 19.století, zachování otevřeného trhu, zachování měnové stability, zachování svobody na moři -- toto bylo dobré pro Británii, a stejně tak dobré pro všechny ostatní. A v 21.století, musíte jít na to podobně. Jak vytvoříme globální veřejné statky, které jsou dobré pro nás, ale ve stejný okamžik i dobré pro všechny ostatní? A toto bude rozměr dobrých zpráv, který se musí vzít v úvahu, když přemýšlíme o moci v 21. století.
So the key question that we need to think about as we look at this is how do we work together to produce global public goods, things from which all of us can benefit? How do we define our national interests so that it's not just zero sum, but positive sum. In that sense, if we define our interests, for example, for the United States the way Britain defined its interests in the 19th century, keeping an open trading system, keeping a monetary stability, keeping freedom of the seas -- those were good for Britain, they were good for others as well. And in the 21st century, you have to do an analog to that. How do we produce global public goods, which are good for us, but good for everyone at the same time? And that's going to be the good news dimension of what we need to think about as we think of power in the 21st century.
Jsou způsoby jak určit naše zájmy v nichž, zatímco se bráníme tvrdou mocí, umíme se sdružit s ostatními do spolků, abychom vytvořili nejen veřejné statky, ale i způsoby, jak zlepšit naši měkkou moc. Takže pokud se podíváme na prohlášení, které byly v tomto směru učiněny, jsem ohromen tím, když Hillary Clintonová popisovala zahraniční politiku Obamovi vlády, řekla, že zahraniční politika Obamovi vlády bude chytrá moc, přesně řečeno, "využití všech nástrojů z naší dílny zahraniční politiky." A pokud se máme vypořádat s těmito dvěma velkými pohyby moci, které jsem popsal, pohyb moci vyjádřený přesunem moci mezi státy, pohyb moci vyjádřený rozpuštěním moci pryč od všech států, budeme muset vytvořit nový příběh moci, ve kterém spojíme tvrdou a měkkou moc ve strategii chytré moci. A to je ta dobrá zpráva, kterou mám. Můžeme to udělat.
There are ways to define our interests in which, while protecting ourselves with hard power, we can organize with others in networks to produce, not only public goods, but ways that will enhance our soft power. So if one looks at the statements that have been made about this, I am impressed that when Hillary Clinton described the foreign policy of the Obama administration, she said that the foreign policy of the Obama administration was going to be smart power, as she put it, "using all the tools in our foreign policy tool box." And if we're going to deal with these two great power shifts that I've described, the power shift represented by transition among states, the power shift represented by diffusion of power away from all states, we're going to have to develop a new narrative of power in which we combine hard and soft power into strategies of smart power. And that's the good news I have. We can do that.
Děkuji mnohokrát.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)