V mém oboru věříme, že obrázky mohou změnit svět. Dobrá, jsme naivní, dychtiví a nadšení. Pravda je ovšem taková, že fotky samy o sobě nemění svět. Jsme si ale také vědomi toho, že od počátku fotografie fotky vyvolávaly u lidí reakce a že tyto reakce vyvolaly změnu.
In my industry, we believe that images can change the world. Okay, we're naive, we're bright-eyed and bushy-tailed. The truth is that we know that the images themselves don't change the world, but we're also aware that, since the beginning of photography, images have provoked reactions in people, and those reactions have caused change to happen.
Začněme s několika obrázky. Bych bych velice překvapený, kdybyste většinu z nich nepoznali. Nejlépe je lze vystihnout slovem kultovní, tak kultovní, až se z nich stala v podstatě klišé. V podstatě jsou tak dobře známy, že je možná poznáte i v trochu odlišné podobě.
So let's begin with a group of images. I'd be extremely surprised if you didn't recognize many or most of them. They're best described as iconic: so iconic, perhaps, they're cliches. In fact, they're so well-known that you might even recognize them in a slightly or somewhat different form.
(Smích)
(Laughter)
Myslím si však, že hledáme něco víc. Hledáme něco víc. Hledáme obrázky, které zobrazují nesmlouvavý pohled na klíčové problémy, obrázky, které přesahují hranice a náboženství, obrázky, které nás nutí vystoupit z řady a něco udělat, jinak řečeno, jednat. Tuto fotku jste jistě všichni viděli. Změnila náš pohled na reálný svět. Nikdy předtím jsme naši planetu neviděli z této perspektivy. Mnoho lidí připisuje zrození mnoha ekologických hnutí faktu, že lidé poprvé v životě viděli Zemi ve své drobnosti a zranitelnosti.
But I think we're looking for something more. We're looking for something more. We're looking for images that shine an uncompromising light on crucial issues, images that transcend borders, that transcend religions, images that provoke us to step up and do something -- in other words, to act. Well, this image you've all seen. It changed our view of the physical world. We had never seen our planet from this perspective before. Many people credit a lot of the birth of the environmental movement to our seeing the planet like this for the first time -- its smallness, its fragility.
O 40 let později, tato skupina, více než kdokoliv jiný, věděla velmi dobře o ničivé síle, kterou má lidstvo na naše prostředí. A konečně se zdá, že s tím něco děláme. Tato ničivá síla má mnoho podob. Například tyto fotografie pořízené Brentem Stirtonem v Kongu. Tyto gorily byly zabity, někdo by dokonce řekl ukřižovány, a podle očekávání vyvolaly mezinárodní pobouření. Poměrně nedávno nám bylo tragicky připomenuto, jakou ničivou sílu má sama příroda, a to nedávným zemětřesením na Haiti.
Forty years later, this group, more than most, are well aware of the destructive power that our species can wield over our environment. And at last, we appear to be doing something about it. This destructive power takes many different forms. For example, these images taken by Brent Stirton in the Congo. These gorillas were murdered, some would even say crucified, and unsurprisingly, they sparked international outrage. Most recently, we've been tragically reminded of the destructive power of nature itself with the recent earthquake in Haiti.
Já si ale myslím, že mnohem horší je ničivá síla mezi lidmi samotnými. Přeživší z Osvětimi Samuel Pisar jednou řekl -- a budu ho citovat: "Holokaust nás naučil, že příroda je i ve svých nejkrutějších momentech laskavá v porovnání s člověkem, který ztratí své morální hodnoty a soudnost."
Well, I think what is far worse is man's destructive power over man. Samuel Pisar, an Auschwitz survivor, said, and I'll quote him, "The Holocaust teaches us that nature, even in its cruelest moments, is benign in comparison with man, when he loses his moral compass and his reason."
Tady je další druh ukřižování. Hrozné obrázky z Abu Ghraib a také obrázky z Guantanáma měly silný dopad. Zveřejnění těchto obrázků, spíš než obrázky samotné, způsobily, že vláda změnila svou politiku. Někdo může argumentovat, že jsou to tyto obrázky, jež přilily olej do ohně povstání v Iráku v podstatě více než kterékoliv jiné jednání. Navíc, tyto obrázky navždy zničily takzvanou morální výhodu okupujících vojáků.
There's another kind of crucifixion. The horrifying images from Abu Ghraib as well as the images from Guantanamo had a profound impact. The publication of those images, as opposed to the images themselves, caused a government to change its policies. Some would argue that it is those images that did more to fuel the insurgency in Iraq than virtually any other single act. Furthermore, those images forever removed the so-called moral high ground of the occupying forces.
Ale pojďme trochu nazpět. V 60. a 70. letech 20. století byla válka ve Vietnamu v podstatě zobrazována v amerických domácnostech den co den. Nové fotografie propojily lidi tváří v tvář s oběťmi války. Malá dívka popálená napalmem, student zabitý Národní gardou během protestu na Kent State University v Ohiu. Ve skutečnosti, tyto obrázky se samy staly hlasem protestu.
Let's go back a little. In the 1960s and 1970s, the Vietnam War was basically shown in America's living rooms day in, day out. News photos brought people face to face with the victims of the war: a little girl burned by napalm, a student killed by the National Guard at Kent State University in Ohio during a protest. In fact, these images became the voices of protest themselves.
Nyní obrázky mají sílu ukázat v pravém světle podezřívavost, nevědomost a obzvlášť -- dělal jsem na tohle mnoho přednášek, ale ukážu vám jen jeden obrázek -- problém HIV/AIDS. V 80. letech bylo zahanbení lidí s touto nemocí ohromnou překážkou, jež bránila diskuzi a uvědomění si problému. Jednoduché gesto, v roce 1987, jedné z nejznámějších žen na světě, Princezny z Walesu, která se dotýkala dětí nakažených HIV/AIDS, udělalo zejména v Evropě proti tomuto opravdu mnoho. Ona znala více než kdokoliv jiný sílu fotografie.
Now, images have power to shed light of understanding on suspicion, ignorance, and in particular -- I've given a lot of talks on this but I'll just show one image -- the issue of HIV/AIDS. In the 1980s, the stigmatization of people with the disease was an enormous barrier to even discussing or addressing it. A simple act, in 1987, of the most famous woman in the world, the Princess of Wales, touching an HIV/AIDS infected baby did a great deal, especially in Europe, to stop that. She, better than most, knew the power of an image.
Tudíž pokud jsme vystaveni silnému obrázku, máme všichni na výběr. Můžeme se dívat stranou anebo se k němu vyjádřit. Naštěstí, když se tyto obrázky objevily v deníku Guardian v roce 1998, zajistily mnoho zájmu a pozornosti a nakonec i hodně peněz, které pomohly boji proti hladomoru v Súdánu. Změnily tyto obrázky svět? Nezměnily, ale měly obrovský dopad. Obrázky nás často nutí zpochybňovat to, čemu věříme a naše zodpovědnosti jeden vůči druhému. Všichni jsme viděli tyto obrázky po hurikánu Katrina a myslím si, že pro miliony lidí měly velmi silný dopad. Také si myslím, že je velmi nepravděpodobné, že byly daleko z myslí Američanů, když šli k volbám v listopadu 2008.
So when we are confronted by a powerful image, we all have a choice: We can look away, or we can address the image. Thankfully, when these photos appeared in The Guardian in 1998, they put a lot of focus and attention and, in the end, a lot of money towards the Sudan famine relief efforts. Did the images change the world? No, but they had a major impact. Images often push us to question our core beliefs and our responsibilities to each other. We all saw those images after Katrina, and I think for millions of people they had a very strong impact. And I think it's very unlikely that they were far from the minds of Americans when they went to vote in November 2008.
Bohužel, některé velmi důležité obrázky jsou považovány za příliš obrazné nebo šokující pro to, abychom je viděli. Ukážu vám jednu fotku, tohle je fotka Eugena Richardse, veterána z Irácké války, z úžasné sbírky fotografií nazvané "War is Personal", Válka je osobní, která nebyla nikdy publikována. Obrázky ale nemusejí být ilustrativní, aby nám připomněly tragédie války. John Moore udělal tuto fotografii na hřbitově v Arlingtonu. Po všech těchto vypjatých momentech války ve všech válečných oblastech světa existuje fotografie z mnohem tiššího místa, která mě pronásleduje mnohem více než kterákoliv jiná.
Unfortunately, some very important images are deemed too graphic or disturbing for us to see them. I'll show you one photo here, and it's a photo by Eugene Richards of an Iraq War veteran from an extraordinary piece of work, which has never been published, called War Is Personal. But images don't need to be graphic in order to remind us of the tragedy of war. John Moore set up this photo at Arlington Cemetery. After all the tense moments of conflict in all the conflict zones of the world, there's one photograph from a much quieter place that haunts me still, much more than the others.
Ansel Adams řekl, a já s ním nesouhlasím, že: "Nevyfotíš fotku, ty ji vytvoříš." Z mého pohledu to není fotograf, kdo vytváří fotografii, ale jste to vy. My do každého obrázku vneseme naše vlastní hodnoty, naši víru, a důsledkem toho je, že ten obrázek s námi souzní. Moje společnost má 70 milionů obrázků. V mé kanceláři je ale jen jeden. Tady je. Doufám, že příště až uvidíte obrázek, který na vás zapůsobí, budete lépe rozumět proč. A já vím, když mluvím zrovna k takovému publiku, že s tím určitě něco uděláte.
Ansel Adams said, and I'm going to disagree with him, "You don't take a photograph, you make it." In my view, it's not the photographer who makes the photo, it's you. We bring to each image our own values, our own belief systems, and as a result of that, the image resonates with us. My company has 70 million images. I have one image in my office. Here it is. I hope that the next time you see an image that sparks something in you, you'll better understand why, and I know that speaking to this audience, you'll definitely do something about it.
Děkuji všem fotografům.
And thank you to all the photographers.
(Potlesk)
(Applause)