Mám velké štěstí, že tu jsem. Mám tak velké štěstí. Ohromila mě ta vřelost, se kterou mne přijali. Zavolal jsem své ženě Leslie, a řekl jí: "Tolik dobrých lidí se snaží dělat tolik dobra. Připadám si jako kdybych přistál v kolonii andělů." Opravdu to tak cítím. Ale pojďme k věci -- čas běží.
I'm very fortunate to be here. I feel so fortunate. I've been so impressed by the kindness expressed to me. I called my wife Leslie, and I said, "You know, there's so many good people trying to do so much good. It feels like I've landed in a colony of angels." It's a true feeling. But let me get to the talk -- I see the clock is running.
Jsem učitelem na státní škole a chtěl bych se s vámi podělit o příběh mé vedoucí. Jmenuje se Pam Moran v Albemarle County ve Virginii, na úpatí pohoří Blue Ridge. A ona je hodně zaměřená na techniku. Používá interaktivní tabule, bloguje, tweetuje, je na Facebooku, dělá hodně těchto moderních věcí. Je vedoucí technologie a vzdělávání. Ale v její kanceláři je starý, dřevěný a obitý kuchyňský stůl -- loupe se z něj zelená barva a trochu se viklá. A já se jí zeptal, "Pam, jsi tak moderní, pokroková osoba, proč máš v kanceláři tenhle starý stůl?"
I'm a public school teacher, and I just want to share a story of my superintendent. Her name is Pam Moran in Albemarle County, Virginia, the foothills of the Blue Ridge Mountains. And she's a very high-tech superintendent. She uses smart boards, she blogs, she Tweets, she does Facebook, she does all this sort of high-tech stuff. She's a technology leader and instructional leader. But in her office, there's this old wooden, weather-worn table, kitchen table -- peeling green paint, it's kind of rickety. And I said, "Pam, you're such a modern, cutting-edge person. Why is this old table in your office?"
A ona odpověděla, "Vyrostla jsem v jihozápadní Virginii, ve venkovské části Virginie s doly a farmami, a tenhle stůl byl v kuchyni mého dědy. A když jsme přišli z venku, on přišel po práci s pluhem, sedávali jsme kolem toho stolu každou noc. A jak jsem rostla, nasbírala jsem u toho stolu tolik moudra a rozhledu a vědomostí, že jsem mu začala říkat stůl moudrosti. A když nás děda opustil, vzala jsem si ten stůl s sebou do mé kanceláře a teď mi ho připomíná. Připomíná mi, co se někdy děje v prázdném prostoru okolo nás." Projekt o kterém vám chci říct, se jmenuje Hra na světový mír a v podstatě je to také prázdný prostor. A rád o tom přemýšlím jako o stolu moudrosti 21. století.
And she told me, she said, "You know, I grew up in Southwestern Virginia, in the coal mines and the farmlands of rural Virginia, and this table was in my grandfather's kitchen. And we'd come in from playing, he'd come in from plowing and working, and we'd sit around that table every night. And as I grew up, I heard so much knowledge and so many insights and so much wisdom come out around this table, I began to call it the wisdom table. And when he passed on, I took this table with me and brought it to my office, and it reminds me of him. It reminds me of what goes on around an empty space sometimes." The project I'm going to tell you about is called the World Peace Game, and essentially it is also an empty space. And I'd like to think of it as a 21st century wisdom table, really.
Začalo to v roce 1977. Byl jsem mladý muž, neustále mě vyhazovali z vysoké. Mí rodiče byli velice trpěliví, ale tou dobou jsem střídavě pobýval v Indii při hledání tajemna. Vzpomínám, jak jsem naposledy přijel zpět z Indie, v mé dlouhé bílé róbě s dlouhým plnovousem a lennonkami na očích, a povídám tátovi, "Tati, myslím, že jsem nalezl duchovní osvícení." A on řekl, "No je ještě jedna věc, kterou musíš najít." Zeptal jsem se, "A to je co, tati?" "Práci." (Smích) Chtěli abych získal nějaký titul. Tak jsem získal titul, a ten byl ze vzdělávání. Byl to experimentální výukový program. Mohla to být zubařina, ale bylo tam slovo "experimentální," a tak jsem se rozhodl do toho jít.
It all started back in 1977. I was a young man, and I had been dropping in and out of college. And my parents were very patient, but I had been doing intermittent sojourns to India on a mystical quest. And I remember the last time I came back from India -- in my long white flowing robes and my big beard and my John Lennon glasses -- and I said to my father, "Dad, I think I've just about found spiritual enlightenment." He said, "Well there's one more thing you need to find." I said, "What is that, dad?" "A job." (Laughter) And so they pleaded with me to get a degree in something. So I got a degree and it turned out to be education. It was an experimental education program. It could have been dentistry, but the word "experimental" was in it, and so that's what I had to go for.
Šel jsem na pracovní pohovor v Richmondské státní škole ve Virginii, hlavním městě, vzal jsem si oblek -- můj konfekční ústupek, nechal jsem si vousy a afro a boty na platformě -- bylo to v sedmdesátých letech -- vešel jsem, posadil se a bylo to. Asi měli nouzi o učitele, protože vedoucí, jmenovala se Anna Aro, řekla, že budu učit nadané děti. Byl jsem v šoku, ohromen, vstal jsem a řekl, "No, děkuji, ale co mám dělat?" (Smích) Výuka pro nadané se v té době ještě moc neuchytila. Nebylo zrovna moc materiálů a pomůcek. A já řekl, "Co mám dělat?" A její odpověď mě zaskočila. Ohromila mě. Její odpověď dala směr pro celou mou kariéru, která potom přišla. Řekla, "A co chcete dělat?" A ta otázka vyklidila prostor. Nebyly žádné směrnice, žádný manuál, kterým se řídit, žádné standardy pro výuku nadaných v tomto smyslu. A tím vytvořila takový prostor, ve kterém jsem se od té doby snažil vytvářet prostor pro mé studenty, prázdný prostor, kde by mohli vytvořit a získat užitek z toho, co pochopí sami.
And I went in for a job interview in the Richmond Public Schools in Virginia, the capital city, bought a three-piece suit -- my concession to convention -- kept my long beard and my afro and my platform shoes -- at the time it was the '70s -- and I walked in, and I sat down and had an interview. And I guess they were hard up for teachers because the supervisor, her name was Anna Aro, said I had the job teaching gifted children. And I was so shocked, so stunned, I got up and said, "Well, thank you, but what do I do?" (Laughter) Gifted education hadn't really taken hold too much. There weren't really many materials or things to use. And I said, "What do I do?" And her answer shocked me. It stunned me. Her answer set the template for the entire career I was to have after that. She said, "What do you want to do?" And that question cleared the space. There was no program directive, no manual to follow, no standards in gifted education in that way. And she cleared such a space that I endeavored from then on to clear a space for my students, an empty space, whereby they could create and make meaning out of their own understanding.
Takže tohle se stalo v roce 1978 a já poté vyučoval mnoho let a můj kamarád mne představil mladému filmaři. Jmenuje se Chris Farina. Chris Farina tu je dnes na své vlastní náklady. Chrisi, mohl by ses postavit a ukázat se -- mladý filmař vizionář, který natočil film. (Potlesk) Film se jmenuje "Světový mír a další úspěchy čtvrťáků." Navrhl mi natočit tenhle film -- má skvělý název. Navrhl mi natočit tenhle film, a já řekl, "Jo, možná se dostane do místní TV, a budeme moct pozdravit přátele." Ale film se nakonec někam opravdu dostal. Zatím je pořád zadlužen, ale Chrisovi se povedlo, díky vlastní obětavosti, film vydat. Takže jsme natočili film a ukázalo se, že to je víc než příběh o mně, víc, než příběh o jednom učiteli. Je to příběh, který je odkazem pro učitele a učení. A je to nádherné.
So this happened in 1978, and I was teaching many years later, and a friend of mine introduced me to a young filmmaker. His name is Chris Farina. Chris Farina is here today at his own cost. Chris, could you stand up and let them see you -- a young, visionary filmmaker who's made a film. (Applause) This film is called "World Peace and Other 4th Grade Achievements." He proposed the film to me -- it's a great title. He proposed the film to me, and I said, "Yeah, maybe it'll be on local TV, and we can say hi to our friends." But the film has really gone places. Now it's still in debt, but Chris has managed, through his own sacrifice, to get this film out. So we made a film and it turns out to be more than a story about me, more than a story about one teacher. It's a story that's a testament to teaching and teachers. And it's a beautiful thing.
Zvláštní je, že když se na ten film dívám -- mám z toho trochu děsivý pocit -- Viděl jsem se doslova zmizet. To, co jsem viděl, byli mí učitelé, jak vycházejí skrze mne. Viděl jsem svého učitele geometrie ze střední, pana Rucella, který měl pod knírem jak řidítka ironický úsměv. To je úsměv který používám, je to jeho úsměv. Viděl jsem zářivé oči Jany Polo. A ty nezářily zlobou, zářily láskou, velkou láskou pro její studenty. A mně taky občas takhle oči zazáří. Viděl jsem paní Ethel J. Banks, která na základní škole nosila perly a vysoké podpatky každý den. Měla takový ten klasický učitelský pohled, znáte ho. Víte který. (Smích) "A to ani nemluvím k vám za mnou, mám oči i vzadu na hlavě." (Smích) Znáte takového učitele? Já ten pohled tak často nepoužívám, ale mám ho v repertoáru. A paní Banks pro mě byla skvělou učitelkou.
And the strange thing is, when I watch the film -- I have the eerie sensation of seeing it -- I saw myself literally disappear. What I saw was my teachers coming through me. I saw my geometry teacher in high school, Mr. Rucell's wry smile under his handlebar mustache. That's the smile I use -- that's his smile. I saw Jan Polo's flashing eyes. And they weren't flashing in anger, they were flashing in love, intense love for her students. And I have that kind of flash sometimes. And I saw Miss Ethel J. Banks who wore pearls and high-heels to elementary school every day. And you know, she had that old-school teacher stare. You know the one. (Laughter) "And I'm not even talking about you behind me, because I've got eyes in the back of my head." (Laughter) You know that teacher? I didn't use that stare very often, but I do have it in my repertoire. And Miss Banks was there as a great mentor for me.
A pak jsem uviděl mé rodiče, mé první učitele. Můj otec, velmi vynalézavý, myslitel. Můj bratr Malcolm, ten napravo. A má matka, která mne učila ve čtvrté třídě v segregovaných školách ve Virginii, byla mou inspirací. A opravdu, připadám si, když vidím ten film -- Mám gesto, které dělá, takhle -- Připadám si jako pokračování jeho gesta. Jsem jedním z jejích gest při učení. A překrásné bylo, že jsem na základní škole mohl učit svou dceru, Madeline. A tak gesto mé matky pokračuje přes více generací. Je to úžasný pocit mít to v rodině. A tak tady stojím na ramenou mnoha lidí. Nejsem zde sám. Na pódiu je právě teď hodně lidí.
And then I saw my own parents, my first teachers. My father, very inventive, spatial thinker. That's my brother Malcolm there on the right. And my mother, who taught me in fourth grade in segregated schools in Virginia, who was my inspiration. And really, I feel as though, when I see the film -- I have a gesture she does, like this -- I feel like I am a continuation of her gesture. I am one of her teaching gestures. And the beautiful thing was, I got to teach my daughter in elementary school, Madeline. And so that gesture of my mother's continues through many generations. It's an amazing feeling to have that lineage. And so I'm here standing on the shoulders of many people. I'm not here alone. There are many people on this stage right now.
Takže ta Hra na světový mír, o které vám chci říct. Začalo to takto: je to jen deska z překližky metr na metr a půl v městské škole v roce 1978. Připravoval jsem pro studenty lekci o Africe. Vložili jsme do toho problémy celého světa a řekli si, pojďme je vyřešit. Nechtěl jsem jim jen přednášet nebo s nimi číst. Chtěl jsem, aby se do toho ponořili a naučili se tomu pocitu, učení se celými jejich těly. Řekl jsem, že když rádi hrají hry, že vytvořím něco -- Neřekl jsem interaktivní. Tento výraz jsme v roce 1978 neměli -- ale něco interaktivního. A tak jsme vytvořili tu hru, a ta se od té doby vyvinula na metr a půl krát metr a půl krát metr a půl strukturu z plexiskla. Má 4 vrstvy z plexiskla.
And so this World Peace Game I'd like to tell you about. It started out like this: it's just a four-foot by five-foot plywood board in an inner-city urban school, 1978. I was creating a lesson for students on Africa. We put all the problems of the world there, and I thought, let's let them solve it. I didn't want to lecture or have just book reading. I wanted to have them be immersed and learn the feeling of learning through their bodies. So I thought, well they like to play games. I'll make something -- I didn't say interactive; we didn't have that term in 1978 -- but something interactive. And so we made the game, and it has since evolved to a four-foot by four-foot by four-foot Plexiglass structure. And it has four Plexiglass layers.
Je tam vrstva venkovního vesmíru s černými děrami a satelity s výzkumnými satelity a těžbou na asteroidech. Dále úroveň s oblohou s mraky z chomáčů bavlny, které posunujeme a územím vzdušného prostoru a leteckých sil, úroveň se zemí a mořem s tisícovkami herních figurek a dokonce podmořskou úroveň s ponorkami a podmořskou těžbou. Na ploše máme čtyři státy. Děti si ty země pojmenují -- některé země jsou bohaté jiné chudé. Mají různá aktiva, hospodářství a armádu. A každý stát má svou vládu. Mají předsedu vlády, tajemníka, ministra obrany, finančního ředitele nebo kontrolora. Vyberu si předsedy na základě svého vztahu s nimi. Nabídnu jim práci a oni ji mohou odmítnout, a pak si vyberou svojí vládu. Máme Světovou banku, dealery zbraní a OSN. Je tam také bohyně počasí, která náhodně ovládá burzu a počasí.
There's an outer space layer with black holes and satellites and research satellites and asteroid mining. There's an air and space level with clouds that are big puffs of cotton we push around and territorial air spaces and air forces, a ground and sea level with thousands of game pieces on it -- even an undersea level with submarines and undersea mining. There are four countries around the board. The kids make up the names of the countries -- some are rich; some are poor. They have different assets, commercial and military. And each country has a cabinet. There's a Prime Minister, Secretary of State, Minister of Defense and a CFO, or Comptroller. I choose the Prime Minister based on my relationship with them. I offer them the job, they can turn it down, and then they choose their own cabinet. There's a World Bank, arms dealers and a United Nations. There's also a weather goddess who controls a random stock market and random weather.
(Smích)
(Laughter)
To není vše. Máme tam 13stránkový krizový dokument s 50 propojenými problémy. Takže, když se jedna věc změní, změní se i vše ostatní. Hodím je do této složité matice a oni mi důvěřují, protože spolu máme hluboký, bohatý vztah. A tak se všemi těmi krizemi tu máme -- podívejme -- etnické a menšinové spory máme chemické a jaderné úniky, jaderné zamoření. Také ropné skvrny, přírodní katastrofy, hádky o práva na vodu, odtrhující se státy, hladomor, ohrožené živočichy a globální oteplování. Jestli tu je Al Gore, pošlu vám své čtvrťáky ze škol Agnor-Hurt a Venable, protože vyřešili globální oteplování za týden. (Smích) (Potlesk) A dokázali to dokonce několikrát.
That's not all. And then there's a 13-page crisis document with 50 interlocking problems. So that, if one thing changes, everything else changes. I throw them into this complex matrix, and they trust me because we have a deep, rich relationship together. And so with all these crises, we have -- let's see -- ethnic and minority tensions; we have chemical and nuclear spills, nuclear proliferation. There's oil spills, environmental disasters, water rights disputes, breakaway republics, famine, endangered species and global warming. If Al Gore is here, I'm going to send my fourth-graders from Agnor-Hurt and Venable schools to you because they solved global warming in a week. (Laughter) (Applause) And they've done it several times too.
(Smích)
(Laughter)
A také je tam sabotér -- jedno z dětí -- je v podstatě potížista -- a já používám svého potížistu tak, že to vypadá, že se snaží zachránit svět a jejich herní pozici. Ale zároveň se snaží podkopat všechno ve hře. A dělají to tajně pomocí špatných informací nejednoznačností a irelevancí, pokouší se tak přimět všechny přemýšlet více do hloubky. Takže sabotér je ve hře, také čteme z Sun-c'ova "Umění války" Čtvrťáci tomu rozumějí -- devítiletí -- a poradí si s tím a použijí to k pochopení jak se vyhnout -- prvně se nevyhnou -- cestě k síle a zničení, cestě k válce. Snaží se předejít krátkozrakým reakcím a impulzivnímu uvažování, tak, aby přemýšeli dlouhodobě a o následcích.
So I also have in the game a saboteur -- some child -- it's basically a troublemaker -- and I have my troublemaker put to use because they, on the surface, are trying to save the world and their position in the game. But they're also trying to undermine everything in the game. And they do it secretly through misinformation and ambiguities and irrelevancies, trying to cause everyone to think more deeply. The saboteur is there, and we also read from Sun Tzu's "The Art of War." Fourth-graders understand it -- nine years old -- and they handle that and use that to understand how to, not follow -- at first they do -- the paths to power and destruction, the path to war. They learn to overlook short-sighted reactions and impulsive thinking, to think in a long-term, more consequential way.
Stewart Brand je tu a jeden z nápadů pro tuto hru přišel z jeho článku v Coevolution Quarterly o mírových silách. A ve hře někdy studenti dokonce vytvoří mírovou jednotku. Já jen sleduji čas. Já jen objasňuji. Já jen zařizuji. Studenti dávají hru do pohybu. Nemám vůbec šanci vytvořit jakákoli pravidla, jak jednou začnou hrát. Takže vám jen ukáži...
Stewart Brand is here, and one of the ideas for this game came from him with a CoEvolution Quarterly article on a peace force. And in the game, sometimes students actually form a peace force. I'm just a clock watcher. I'm just a clarifier. I'm just a facilitator. The students run the game. I have no chance to make any policy whatsoever once they start playing. So I'll just share with you ...
(Video) Chlapec: Hra na světový mír je vážná. Opravdu se naučíte něco, jako jak se starat o svět. Pan Hunter to dělá protože jeho generace toho moc pokazila a snaží se nám říct jak ten problém napravit.
(Video) Boy: The World Peace Game is serious. You're actually getting taught something like how to take care of the world. See, Mr. Hunter is doing that because he says his time has messed up a lot, and he's trying to tell us how to fix that problem.
John Hunter: Nabídl jsem jim -- (Potlesk) Vlastně, nemohu jim říct cokoli, protože neznám odpověď. A říkám jim pravdu rovnou: Já nevím. A protože já nevím, oni musejí nalézt odpověď. Také se jim omlouvám. Říkám, "Je mi líto, chlapci a děvčata, ale pravda je taková, zanechali jsme vám svět v tak smutném a špatném stavu, a doufáme, že vy ho napravíte a možná vám tahle hra pomůže naučit se, jak to udělat." Je to upřímná omluva, a berou jí velice vážně.
John Hunter: I offered them a -- (Applause) Actually, I can't tell them anything because I don't know the answer. And I admit the truth to them right up front: I don't know. And because I don't know, they've got to dig up the answer. And so I apologize to them as well. I say, "I'm so sorry, boys and girls, but the truth is we have left this world to you in such a sad and terrible shape, and we hope you can fix it for us, and maybe this game will help you learn how to do it." It's a sincere apology, and they take it very seriously.
Možná vás teď zajímá, jak ta komplexita vypadá. Takže, když hra začíná, vypadá to takto.
Now you may be wondering what all this complexity looks like. Well when we have the game start, here's what you see.
(Video) JH: Dobře, teď přejděme k vyjednávání. Teď. (Povídání)
(Video) JH: All right, we're going into negotiations as of now. Go. (Chatter)
JH: Má otázka zní, kdo teď vede tu třídu? Ptám se vážně: kdo jí opravdu řídí? Naučil jsem se předat kontrolu nad třídou postupně svým studentům. Máme důvěru a pochopení a společný cíl takže prostě nemusím, to co jsem si myslel, že musím, jako začínající učitel: kotrolovat každou konverzaci a odpověď ve třídě. Je to nemožné. Jejich společné vědění je daleko větší než mé, a říkám jim to otevřeně. Rád bych se s vámi podělil rychle o pár příběhů, o pár kouzelných věcech, které se staly.
JH: My question to you is, who's in charge of that classroom? It's a serious question: who is really in charge? I've learned to cede control of the classroom over to the students over time. There's a trust and an understanding and a dedication to an ideal that I simply don't have to do what I thought I had to do as a beginning teacher: control every conversation and response in the classroom. It's impossible. Their collective wisdom is much greater than mine, and I admit it to them openly. So I'll just share with you some stories very quickly of some magical things that have happened.
Měli jsme ve hře malou dívku, byla ministrem obrany nejchudšího státu. A ministr obrany -- měla tankové jednotky a letectvo a tak dále. A ta byla vedle velice bohatého souseda se spoustou ropy. Bez vyprovokování, náhle zaútočila i přes rozkaz jejího předsedy vlády, na ropná pole souseda. Napochodovala na ropná pole, obklíčila je bez jediného výstřelu a zadržela je. Ten soused nebyl schopný provést žádnou vojenskou operaci protože jejich zásoba paliva byla odříznuta.
In this game we had a little girl, and she was the Defense Minister of the poorest nation. And the Defense Minister -- she had the tank corps and Air Force and so forth. And she was next door to a very wealthy, oil-rich neighbor. Without provocation, suddenly she attacked, against her Prime Minister's orders, the next-door neighbor's oil fields. She marched into the oil field reserves, surrounded it, without firing a shot, and secured it and held it. And that neighbor was unable to conduct any military operations because their fuel supply was locked up.
A my na ni byli všichni naštvaní, "Proč to děláš? Tohle je Hra na světový mír. Co je to s tebou?" (Smích) Byla to malá dívka, devítiletá, zůstala v klidu a řekla "Já vím, co dělám." Řekla to své kamarádce. To byl průlom. Naučili jsme se, že opravdu nikdy nechcete přijít do křížku s devítiletou holčičkou s tanky. (Smích) Jsou ti nejtvrdší nepřátelé. Všichni jsme byli rozčilení. Myslel jsem, že jako učitel selhávám. Proč to udělala?
We were all upset with her, "Why are you doing this? This is the World Peace Game. What is wrong with you?" (Laughter) This was a little girl and, at nine years old, she held her pieces and said, "I know what I'm doing." To her girlfriends she said that. That's a breach there. And we learned in this, you don't really ever want to cross a nine year-old girl with tanks. (Laughter) They are the toughest opponents. And we were very upset. I thought I was failing as a teacher. Why would she do this?
Ale po pár herních dnech jsem na to přišel -- ve hře jsou kola, ve kterých se vyjednává s týmem -- vlastně se vyjednává se všemi týmy, a každý tým má své kolo, pak se vrátíme k vyjednávání a tak pořád dokola, takže každé kolo je jeden herní den. A o pár herních dní později přišlo na světlo, že tento velký stát plánoval vojenský útok na ovládnutí celého světa. Kdyby měli své zásoby paliva, tak by to dokázali. Viděla spojnice, ukazatele a úmysly dlouho před tím než kdokoli z nás a pochopila, co se stane, a učinila filozofické rozhodnutí zaútočit v mírové hře.
But come to find out, a few game days later -- and there are turns where we take negotiation from a team -- actually there's a negotiation period with all teams, and each team takes a turn, then we go back in negotiation, around and around, so each turn around is one game day. So a few game days later it came to light that we found out this major country was planning a military offensive to dominate the entire world. Had they had their fuel supplies, they would have done it. She was able to see the vectors and trend lines and intentions long before any of us and understand what was going to happen and made a philosophical decision to attack in a peace game.
Využila malé války, aby předešla větší válce, přestali jsme a měli velice dobrou filozofickou debatu, jestli to bylo správné, v tu chvíli dobré, nebo špatné. To je ten způsob uvažování, ke kterému je přivedeme. Nemohl bych to navrhnout tak, abych je to naučil. Přišlo to samo od sebe, z jejich společného vědění.
Now she used a small war to avert a larger war, so we stopped and had a very good philosophical discussion about whether that was right, conditional good, or not right. That's the kind of thinking that we put them in, the situations. I could not have designed that in teaching it. It came about spontaneously through their collective wisdom.
(Potlesk)
(Applause)
Další příklad, stala se překrásná věc. Ve hře máme dopis. Když jste vojenský velitel a nasadíte svoje jednotky -- malé plastové hračky na ploše -- a přijdete o ně, napíšete dopis. Musíte napsat dopis jejich rodičům -- fiktivním rodičům fiktivních vojáků -- a vysvětlíte, co se stalo, a popřejete upřímnou soustrast. Takže trochu více přemýšlíte, než podniknete útok. A stala se nám taková věc -- bylo to minulé léto, ve škole Agnor-hurt v Albemarle County -- jeden z našich vojenských velitelů měl přečíst ten dopis a další z dětí řeklo "Pane Huntere, zeptáme se -- támhle je rodič." Jedna z matek byla ten den na návštěvě, jen seděla vzadu v učebně. "Ať přečte ten dopis ta maminka. bude to skutečnější, když to přečte ona." Tak jsme se jí zeptali a ona hravě zvedla dopis. "Jasně." Začala číst. Přečetla jednu větu. Přečetla dvě věty. U třetí věty už jí tekly slzy. Mně také. Všichni pochopili, že když o někoho příjdeme, vítězové se neradují. My všichni prohráli. A byla to úžasná událost a užasné pochopení.
Another example, a beautiful thing happened. We have a letter in the game. If you're a military commander and you wage troops -- the little plastic toys on the board -- and you lose them, I put in a letter. You have to write a letter to their parents -- the fictional parents of your fictional troops -- explaining what happened and offering your condolences. So you have a little bit more thought before you commit to combat. And so we had this situation come up -- last summer actually, at Agnor-Hurt School in Albemarle County -- and one of our military commanders got up to read that letter and one of the other kids said, "Mr. Hunter, let's ask -- there's a parent over there." There was a parent visiting that day, just sitting in the back of the room. "Let's ask that mom to read the letter. It'll be more realer if she reads it." So we did, we asked her, and she gamely picked up the letter. "Sure." She started reading. She read one sentence. She read two sentences. By the third sentence, she was in tears. I was in tears. Everybody understood that when we lose somebody, the winners are not gloating. We all lose. And it was an amazing occurrence and an amazing understanding.
Ukáži vám, co o tom řekl můj kamarád David. Už byl v hodně bojích.
I'll show you what my friend David says about this. He's been in many battles.
(Video) David: Už jsme měli opravdu dost toho jak na nás útočí. Chci říct, měli jsme [většinou] štěstí. Ale připadám si divně, protože zažívám to, co jeden týden řekl Sun-c'. Jednou řekl, "Ti, kdo jdou do války a vyhrají, budou chtít jít zpět, a ti, kteří ve válce prohrají, budou chtít jít zpět a vyhrát." A já také vyhrával války, tak chodím do válek, do dalších válek. A přijde mi divné, prožívat to, co Sun-c' řekl.
(Video) David: We've really had enough of people attacking. I mean, we've been lucky [most of] the time. But now I'm feeling really weird because I'm living what Sun Tzu said one week. One week he said, "Those who go into battle and win will want to go back, and those who lose in battle will want to go back and win." And so I've been winning battles, so I'm going into battles, more battles. And I think it's sort of weird to be living what Sun Tzu said.
JH: Vždycky mě přejede mráz, když to vidím. To je ten druh zapojení, který chcete, aby se stal. Nemohu to navrhnout, nemohu to naplánovat, dokonce ani otestovat. Ale to je hodnocení samo o sobě. Jsme schopni dobře vyhodnotit tento způsob učení. Máme hodně údajů, ale myslím, že někdy máme víc než data, s tím co se tam opravdu odehrává.
JH: I get chills every time I see that. That's the kind of engagement you want to have happen. And I can't design that, I can't plan that, and I can't even test that. But it's self-evident assessment. We know that's an authentic assessment of learning. We have a lot of data, but I think sometimes we go beyond data with the real truth of what's going on.
Ještě bych se podělil o třetí příběh. Je o mém kamarádovi Brennanovi. Hráli jsme hru jednou po škole hodně týdnů, asi sedm týdnů a už jsme vyřešili všech 50 propojených krizí. Aby se hra vyhrála, musí se vyřešit všech 50 problémů a aktiva všech zemí musí být výš než na začátku. Některé jsou chudé, některé bohaté. Jsou tam miliardy. Prezidentem světové banky byl jednou třeťák. Řekl, "Kolik nul má bilion? Musím to hned propočítat." Ale nastavoval fiskální politiku ve hře pro hráče z druhého stupně, kteří hráli s ním.
So I'll just share a third story. This is about my friend Brennan. We had played the game one session after school for many weeks, about seven weeks, and we had essentially solved all 50 of the interlocking crises. The way the game is won is all 50 problems have to be solved and every country's asset value has to be increased above its starting point. Some are poor, some are wealthy. There are billions. The World Bank president was a third-grader one time. He says, "How many zeros in a trillion? I've got to calculate that right away." But he was setting fiscal policy in that game for high school players who were playing with him.
No a tým, který byl nejchudší, byl nakonec ještě chudším. Nebyl způsob jakým by mohli vyhrát. A my se blížili ke čtvrté hodině, našemu hraničnímu času -- zbývala asi minuta -- a zoufalost naplnila třídu. Myslel jsem, že jako učitel selhávám. Měl jsem to zařídit tak aby vyhráli. Neměli takhle selhat. Zklamal jsem je. Připadal jsem si tak smutný a sklíčený. A najednou, Brennan přišel k mé židli zvedl zvonek, zvonek na který zvoním na znamení změny nebo výměnu vlád a utíkal zpět na svoje místo, zazvonil. Všichni běželi k jeho židli, křičeli, hulákali, mávali svými akty. Akta měli plná tajných dokumentů. Gestlikulovali, pobíhali okolo. Netušil jsem, co dělají. Ztratil jsem kontrolu nad svou třídou. Kdyby přišel ředitel, jsem bez práce. Rodiče koukali skrze okno.
So the team that was the poorest had gotten even poorer. There was no way they could win. And we were approaching four o'clock, our cut-off time -- there was about a minute left -- and despair just settled over the room. I thought, I'm failing as a teacher. I should have gotten it so they could have won. They shouldn't be failing like this. I've failed them. And I was just feeling so sad and dejected. And suddenly, Brennan walked over to my chair and he grabbed the bell, the bell I ring to signal a change or a reconvening of cabinets, and he ran back to his seat, rang the bell. Everybody ran to his chair: there was screaming; there was yelling, waving of their dossiers. They get these dossiers full of secret documents. They were gesticulating; they were running around. I didn't know what they were doing. I'd lost control of my classroom. Principal walks in, I'm out of a job. The parents were looking in the window.
Pak Brennan doběhl k svému místu. Všichni běželi na svá místa. Znovu zazvonil a povídá, "Všechny" -- na hodinách zbývalo už jen 12 vteřin -- Všechny národy složily svoje finance dohromady a vybrali jsme 600 miliard dolarů. Nabídneme je jako dar chudé zemi. Jestli ho přijmou, zvednou hodnotu svých aktiv a můžeme vyhrát hru. Přijmete to?" Na hodinách zbývaly tři vteřiny. Všichni koukali na předsedu vlády té země, a on řekl, "Ano." Hra byla vyhrána. Náhlý soucit, který nešlo naplánovat, který byl neočekávaný a nepředvídatelný.
And Brennan runs back to his seat. Everybody runs back to their seat. He rings the bell again. He says, "We have" -- and there's 12 seconds left on the clock -- "we have, all nations, pooled all our funds together. And we've got 600 billion dollars. We're going to offer it as a donation to this poor country. And if they accept it, it'll raise their asset value and we can win the game. Will you accept it?" And there are three seconds left on the clock. Everybody looks at this prime minister of that country, and he says, "Yes." And the game is won. Spontaneous compassion that could not be planned for, that was unexpected and unpredictable.
Každý hra, kterou hrajeme, je jiná. Některé hry jsou více o sociálních problémech, některé jsou více o ekonomických problémech. Některé hry jsou více o válce. Ale nezkouším jim odepřít skutečnost toho být člověkem. Nechávám je to prožít, aby získali vlastní zkušenosti a naučili se bez krveprolití nedělat to, co považují za špatnou věc. A oni sami přijdou na to co je správné, sami od sebe. A tak tahle hra, tolik jsem se toho z ní naučil, ale řekl bych, že kdyby mohli vzít nástroj kritického uvažování nebo kreativního uvažování z té hry a využít ho pro něco dobrého ve světě, mohli by nás všechny zachránit. Kéž by.
Every game we play is different. Some games are more about social issues, some are more about economic issues. Some games are more about warfare. But I don't try to deny them that reality of being human. I allow them to go there and, through their own experience, learn, in a bloodless way, how not to do what they consider to be the wrong thing. And they find out what is right their own way, their own selves. And so in this game, I've learned so much from it, but I would say that if only they could pick up a critical thinking tool or creative thinking tool from this game and leverage something good for the world, they may save us all. If only.
A tak jménem všech svých učitelů na jejichž ramenech stojím, děkuji. Děkuji vám. Děkuji vám.
And on behalf of all of my teachers on whose shoulders I'm standing, thank you. Thank you. Thank you.
(Potlesk)
(Applause)