Už docela dlouhou dobu fotím a mám za to, že fotka by měla být přímá, jasná. Jsem v jižní Etiopii. Jsem u Daasanachů. Je tu velká rodina, je tu velmi krásný strom a já dělám fotky touhle obrovskou, ohromně těžkou, velmi nepraktickou, technickou zrcadlovkou. Zná někdo fotografické filmy s rozměry 4x5 a 10x8, připravujete to, dáváte to na stojan. Mám onu rodinu, rozhovorem s nimi jsem strávil vekou část dne. Částečně rozumí tomu, o co mi jde. Myslí, že jsem trochu šílený, ale to je jiný příběh. Pro mě je nejdůležitější krása a estetika, a ty jsou založeny na světle. Po levé straně zapadá slunce, v komunikaci s Daasanachy panuje rovnováha, 30-ti členná rodina, všech generací. Jsou mezi nimi malé děti, i prarodiče. Snažím se je dostat na ten strom a čekám, až víc zapadne slunce. Zapadá a zapadá, a mně zbývá poslední kus filmu. Myslím si, je to v pohodě, mám to pod kontrolou, mám to pod kontrolou. Připravuji to, slunce už skoro zapadlo. Chci, aby to bylo zlatavé, chci, aby to bylo nádherné. Chci, aby viselo nad obzorem, aby osvětlovalo tyto lidi v největší možné slávě, ve které mohou být zobrazeni. Už zapadá, už zapadá, dávám do foťáku film, mám zaostřeno a z ničeho nic slyším velké plesknutí. Rozhlédnu se, a v horním části stromu dala jedna dívka facku té vedle, ta ji zatahá za vlasy a rozpoutá se hotové peklo. Stojím tam a říkám: "Světlo, to světlo. Vydržte, potřebuji to světlo. Nehýbejte se! Nehýbejte se!" Začnou křičet, jeden z mužů se otočí a křičí, řve, celý strom se hroutí, ne strom, ale lidé na něm. Všichni pobíhají, křičí a stahují se zpět do jejich vesnice v oblaku dýmu. A já tam zůstávám stát za svým stojanem. Mám film, světlo je pryč a já nemůžu udělat svou fotku. Kam všichni zmizeli? Neměl jsem tušení.
Now, I've been making pictures for quite a long time, and normally speaking, a picture like this, for me, should be straightforward. I'm in southern Ethiopia. I'm with the Daasanach. There's a big family, there's a very beautiful tree, and I make these pictures with this very large, extremely cumbersome, very awkward technical plate film camera. Does anybody know 4x5 and 10x8 sheets of film, and you're setting it up, putting it on the tripod. I've got the family, spent the better part of a day talking with them. They sort of understand what I'm on about. They think I'm a bit crazy, but that's another story. And what's most important for me is the beauty and the aesthetic, and that's based on the light. So the light's setting on my left-hand side, and there's a balance in the communication with the Daasanach, the family of 30, all ages. There's babies and there's grandparents, I'm getting them in the tree and waiting for the light to set, and it's going, going, and I've got one sheet of film left, and I think, I'm okay, I'm in control, I'm in control. I'm setting it up and I'm setting up, and the light's just about to go, and I want it to be golden, I want it to be beautiful. I want it to be hanging on the horizon so it lights these people, in all the potential glory that they could be presented. And it's about to go and it's about to go, and I put my sheet in the camera, it's all focused, and all of a sudden there's a massive "whack," and I'm looking around, and in the top corner of the tree, one of the girls slaps the girl next to her, and the girl next to her pulls her hair, and all hell breaks loose, and I'm standing there going, "But the light, the light. Wait, I need the light. Stay still! Stay still!" And they start screaming, and then one of the men turns around and starts screaming, shouting, and the whole tree collapses, not the tree, but the people in the tree. They're all running around screaming, and they run back off into the village in this sort of cloud of smoke, and I'm left there standing behind my tripod. I've got my sheet, and the light's gone, and I can't make the picture. Where have they all gone? I had no idea.
Trvalo mi týden, trvalo mi týden pořídit fotku, kterou tu dnes vidíte, řeknu vám proč. (Potlesk) Je to velmi, velmi, velmi jednoduché -- týden jsem strávil obcházením vesnice, šel jsem za každým: "Dobrý den, můžeme se setkat u stromu? Jaký je Váš příběh? Kdo jste?" Ukázalo se, že je to celé kvůli příteli dívky, který nahlas plakal. Mám náctileté děti. Měl bych to vědět. Šlo o přítele dívky. Dívka nahoře políbila špatného kluka a začala hádka. Bylo v tom pro mě velmi krásné ponaučení: Pokud bych fotil tyto lidi důstojně a uctivě, jak jsem zamýšlel, a dával je na podstavec, musel bych jim porozumět. Nebylo to jen o tom, objevit se a začít poznávat. Nebylo to jen o tom, potřást si s nimi rukou Nebylo to jen o tom říct: "Jsem Jimmy, jsem fotograf." Musel jsem každého z nich poznat, včetně toho kdo je čí přítel a kdo smí koho políbit.
It took me a week, it took me a week to make the picture which you see here today, and I'll tell you why. (Applause) It's very, very, very simple -- I spent a week going around the village, and I went to every single one: "Hello, can you meet at the tree? What's your story? Who are you?" And it all turned out to be about a boyfriend, for crying out loud. I mean, I have teenage kids. I should know. It was about a boyfriend. The girl on the top, she'd kissed the wrong boy, and they'd started having a fight. And there was a very, very beautiful lesson for me in that: If I was going to photograph these people in the dignified, respectful way that I had intended, and put them on a pedestal, I had to understand them. It wasn't just about turning up. It wasn't just about shaking a hand. It wasn't about just saying, "I'm Jimmy, I'm a photographer." I had to get to know every single one of them, right down to whose boyfriend is who and who is allowed to kiss who.
Nakonec, o týden později, jsem byl zcela vyčerpán. Myslím tím, na kolenou jsem prosil: "Vylezte zpátky na ten strom. Potřebuji udělat fotku." Všichni se vrátili. Dostal jsem je všechny na strom. Ujistil jsem se, že ty dívky byly na správné pozici, a ta co fackovala byla tam. Podívali se na sebe. Když se na to později kouknete, upřeně se na sebe dívají velmi rozzlobeně. Mám tam ten strom a všechno, na poslední chvíli řeknu: "Koza, koza! potřebuji něco, co zaujme. Uprostřed potřebuji bílou kozu." Vyměnil jsem všechny kozy, a umístil je tam. I tak to bylo špatně, protože, jak vidíte nalevo, jeden malý chlapec odpochodoval, protože jsem nevybral jeho kozu. Ponaučení je, že se musím naučit mluvit jako kozy i jako Daasanachové.
So in the end, a week later, and I was absolutely exhausted, I mean on my knees going, "Please get back up in that tree. It's a picture I need to make." They all came back. I put them all back up in the tree. I made sure the girls were in the right position, and the ones that slapped, one was over there. They did look at each other. If you look at it later, they're staring at each other very angrily, and I've got the tree and everything, and then at the last minute, I go, "The goat, the goat! I need something for the eye to look at. I need a white goat in the middle." So I swapped all the goats around. I put the goats in. But even then I got it wrong, because if you can see on the left-hand side, another little boy storms off because I didn't choose his goat. So the moral being I have to learn to speak Goat as well as Daasanach.
Nicméně, úsilí, které stojí za touto fotkou a příběh, se kterým jsem vás právě seznámil, jak si umíte představit, existují stovky jiných, bizarních, výstředních příběhů stovek jiných lidí po celém světě. Bylo to zhruba před čtyřmi lety, vydal jsem se na cestu, upřímně, na velmi shovívavou cestu. Jsem opravdový romantik. Jsem idealista, v něčem možná naivní. Ale vážně věřím, že na Zemi jsou nádherní lidé. Je to velmi, velmi jednoduché. Není to žádná velká věda. Chtěl jsem vyzdvihnout tyto lidi na piedestal. Chtěl jsem je dát na piedestal, tak, jak je nikdo předtím neviděl. Vybral jsem si tedy 35 různých skupin, kmeny, domorodé kultury. Byli vybráni čistě kvůli své estetice, více o tom budu mluvit později. Nejsem antropolog, nepořádám s objekty žádný technický výzkum. Mám ale velmi, velmi, velmi hlubokou vášeň a věřím, že jsem si musel vybrat nejkrásnější lidi na planetě v nejkrásnějším prostředí, ve kterém žijí, dát to dohromady a ukázat vám to.
But anyway, the effort that goes into that picture and the story that I've just related to you, as you can imagine, there are hundreds of other bizarre, eccentric stories of hundreds of other people around the world. And this was about four years ago, and I set off on a journey, to be honest, a very indulgent journey. I'm a real romantic. I'm an idealist, perhaps in some ways naive. But I truly believe that there are people on the planet that are beautiful. It's very, very simple. It's not rocket science. I wanted to put these people on a pedestal. I wanted to put them on a pedestal like they'd never been seen before. So, I chose about 35 different groups, tribes, indigenous cultures. They were chosen purely because of their aesthetic, and I'll talk more about that later. I'm not an anthropologist, I have no technical study with the subject, but I do have a very, very, very deep passion, and I believe that I had to choose the most beautiful people on the planet in the most beautiful environment that they lived in, and put the two together and present them to you.
Zhruba před rokem jsem vydal první fotky a stalo se něco nesmírně vzrušujícího. Přiběhl celý svět. Byla to bizarní zkušenost, protože všichni byli odevšud: "Kdo to je? Co jsou zač? Kolik jich je? Kde jste je našel? Jsou opravdoví? Zfalšoval jste to. Řekněte. Řekněte. Řekněte. Řekněte." Miliony otázek, na které, abych řekl pravdu, nemám odpovědi. Ty odpovědi jsem opravdu neměl. Trochu jsem to chápal jako: dobře, jsou krásní, to byl můj záměr, ale na otázky, které na mě mířily, jsem nedokázal odpovědět.
About a year ago, I published the first pictures, and something extraordinarily exciting happened. The whole world came running, and it was a bizarre experience, because everybody, from everywhere: "Who are they? What are they? How many are they? Where did you find them? Are they real? You faked it. Tell me. Tell me. Tell me. Tell me." Millions of questions for which, to be honest, I don't have the answers. I really didn't have the answers, and I could sort of understand, okay, they're beautiful, that was my intention, but the questions that I was being fired at, I could not answer them.
Do doby asi před rokem bylo to celkem zábavné poté mi někdo řekl: "Jste pozvaný na TED Talk." A já na to: "Ted? Ted? Kdo je Ted? Neznám Teda." Odpověděl: "Ne, TED Talk." Řekl jsem: "Ale kdo je Ted? Musím s ním mluvit, nebo spolu budeme sedět na pódiu?" "Ne, ne, skupina TED. Musíte ji znát." Řekl jsem: "Posledních pět let jsem byl v teepee a jurtě. Jak mám vědět, kdo je Ted. Představte mi ho." Abych to zkrátil, řekl: "Musíme udělat TED Talk." Pátral jsem. Vzrušující. To je skvělé! A poté pojedete na TEDGlobal. Ještě více vzrušující. Ale co musíte udělat, musíte dávat lidem ponaučení. Ponaučení, kterým jste se naučil během cest kolem světa, u těch domorodých kmenů. Pomyslel jsem si, ponaučení, dobrá, co jsem se naučil? Dobrá otázka. Tři. Potřebujete tři ponaučení a musí být nesmírně hlubokomyslná. (Smích) Pomyslel jsem si, tři ponaučení, popřemýšlím nad tím. (Potlesk)
Until, it was quite amusing, about a year ago somebody said, "You've been invited to do a TED Talk." And I said, "Ted? Ted? Who's Ted? I haven't met Ted before." He said, "No, a TED Talk." I said, "But who's Ted? Do I have to talk to him or do we sit with each other on the stage?" And, "No, no, the TED group. You must know about it." And I said, "I've been in a teepee and in a yurt for the last five years. How do I know who Ted is? Introduce me to him." Anyway, to cut a long story short, he said, "We have to do a TED Talk." Researched. Oh, exciting. That's great! And then eventually you're going to go to TEDGlobal. Even more exciting. But what you need to do, you need to teach the people lessons, lessons that you've learned on your travels around the world with these tribes. I thought, lessons, okay, well, what did I learn? Good question. Three. You need three lessons, and they need to be terribly profound. (Laughter) And I thought, three lessons, well, I'm going to think about it. (Applause)
Dlouze a těžce jsem přemýšlel, stál jsem tu před dvěma dny, měl jsem svou zkoušku, měl jsem své kartičky, měl jsem svůj presentér, mé fotky byly na obrazovce, měl jsem svá tři ponaučení, začal jsem je prezentovat a zažil jsem zvláštní pocit, jako bych byl mimo své tělo. Díval jsem se na sebe, jak tam stojím a říkám: "Ach, Jimmy, to je hromada nesmyslů. Všichni co tu sedí, zažili tyhle přednášky, slyšeli v životě tolik ponaučení. Kdo jsi, abys jim říkal, co ses naučil? Kdo jsi, abys je vedl, co jim můžeš ukázat, co je správné, co je špatné, co chtějí oni říct?" Zažil jsem, bylo to velmi osobní, menší zhroucení. Vrátil jsem se, tak trochu jako ten chlapec, co odešel od stromu s kozami, velmi rozladěný. Nefungovalo to, nesdělil jsem, co jsem chtěl. Dlouze a usilovně jsem nad tím přemýšlel, a pomyslel jsem si, že jediná věc, kterou mohu sdělit, je velmi prostá. Musíš to celé otočit. Znám tu jediného člověka, a tím jsem já. Stále se poznávám, je to celoživotní cesta. Asi nebudu mít všechny odpovědi, ale na té cestě jsem se naučil výjimečné věci.
So I thought long and hard, and I stood here two days ago, and I had my test run, and I had my cards and my clicker in my hands and my pictures were on the screen, and I had my three lessons, and I started presenting them, and I had this very odd out-of-body experience. I sort of looked at myself standing there, going, "Oh, Jimmy, this is complete loads of codswallop. All these people sitting here, they've had more of these talks, they've heard more lessons in their life. Who are you to tell them what you've learned? Who are you to guide them and who are you to show them what is right, what is wrong, what these people have to say?" And I had a little bit of a, it was very private, a little bit of a meltdown. I went back, and a little bit like the boy walking away from the tree with his goats, very disgruntled, going, that didn't work, It wasn't what I wanted to communicate. And I thought long and hard about it, and I thought, well, the only thing I can communicate is very, very basic. You have to turn it all the way around. There's only one person I know here, and that's me. I'm still getting to know myself, and it's a lifelong journey, and I probably won't have all the answers, but I did learn some extraordinary things on this journey.
Udělám tedy to, že s vámi budu sdílet svá ponaučení. Jak jsem říkal na začátku, je velmi osobní a shovívavé, jak a proč jsem udělal tyto fotky. Nechám to na vás, divácích, abyste si sami vyložili, co pro mě tato ponaučení znamenala a, co třeba mohou znamenat pro vás.
So what I'm going to do is share with you my lessons. It's a very, as I explained at the beginning, very indulgent, very personal, how and why I made these pictures, and I leave it to you as the audience to interpret what these lessons have meant to me, what they could perhaps mean to you.
Jako dítě jsem hodně cestoval. Byl jsem velmi kočovný. Bylo to vlastně velice vzrušující. Po celém světě, měl jsem pocit, že jsem vržen velikou rychlostí, abych se stal někým, stal se jedincem, Jimmym. Vyraz po planetě, tak jsem běžel a běžel. Moje žena si někdy dělá legraci: "Jimmy, vypadáš trochu jako Forrest Gump", ale já na to: "Ne, všechno je to o něčem, věř mi." Tak jsem i nadále běžel a běžel, někam jsem se dostal a tak nějak jsem tam stál a rozhlížel se a pomyslel jsem si, kam patřím? Kam zapadám? Co jsem? Odkud jsem? Neměl jsem ponětí. Tak doufám, že v publiku není příliš mnoho psychologů. Část této cesty je asi o zjišťování, kam patřím. Během toho, nebojte se, že když jsem dorazil k těmto kmenům, nepomaloval jsem se na žluto a neběhal s oštěpem a bederní rouškou.
I traveled enormously as a child. I was very nomadic. It was actually very exciting. All around the world, and I had this feeling that I was pushed off at great speed to become somebody, become that individual, Jimmy. Go off into the planet, and so I ran, and I ran, and my wife sometimes kids me, "Jimmy, you look a bit like Forrest Gump," but I'm, "No, it's all about something, trust me." So I kept running and I kept running, and I sort of got somewhere and I sort of stood there and looked around me and I thought, well, where do I belong? Where do I fit? What am I? Where am I from? I had no idea. So I hope there aren't too many psychologists in this audience. Perhaps part of this journey is about me trying to find out where I belonged. So whilst going, and don't worry, I didn't when I arrived with these tribes, I didn't paint myself yellow and run around with these spears and loincloths.
Co jsem našel, byli lidé, kteří patřili sami sobě. Inspirovali mě, výjimeční lidé. Rád bych vám představil některé ze svých hrdinů. To jsou Huliové.
But what I did find were people that belonged themselves, and they inspired me, some extraordinary people, and I'd like to introduce you to some heroes of mine. They're the Huli.
Huliové jsou jedni z nejnádhernějších lidí na planetě. Jsou hrdí. Žijí na vrchovině Papuy a Nové Guiney. Není jich mnoho a nazývají se Huli "parukáři". Takovéto obrázky, vyjadřují celé věci smysl. Strávili jste týdny a měsíce rozhovorem s nimi, cestou a já je chci dát na piedestal. Řekl jsem: "Máte něco, co mnozí lidé neviděli. Sídlíte v této okouzlující přírodě." Opravdu to tam tak vypadá a oni tak opravdu vypadají. Tohle je skutečná věc. Víte, proč jsou hrdí? Víte, proč takhle vypadají a proč jsem si doslova zlomil záda, abych je vyfotil a ukázal vám je? Protože mají své výjimečné rituály.
Now, the Huli are some of the most extraordinarily beautiful people on the planet. They're proud. They live in the Papua New Guinean highlands. There's not many of them left, and they're called the Huli wigmen. And images like this, I mean, this is what it's all about for me. And you've spent weeks and months there talking with them, getting there, and I want to put them on a pedestal, and I said, "You have something that many people have not seen. You sit in this stunning nature." And it really does look like this, and they really do look like this. This is the real thing. And you know why they're proud? You know why they look like this, and why I broke my back literally to photograph them and present them to you? It's because they have these extraordinary rituals.
Huliové mají jeden rituál: když jsou náctiletí, stávají se mužem, musí si oholit hlavy a po zbytek života si každý den holí hlavu. Z vlasů udělají výtvor, velmi osobní výtvor. Je to jejich výtvor. Je to výtvor Huliů. Nazývají se Huli "parukáři". Na hlavě má paruku. Celá je vyrobena z jeho vlasů. Paruku poté zdobí peřím ptáků ráje. Nebojte se, je tu mnoho ptáků. Žije tu jen málo lidí, takže Vás to nemusí příliš zlobit. Celý zbytek života utvářejí tyto pokrývky, dostávají se dál a dál. Je to mimořádné. A tady je další skupina, nazývají se Kalangové a žijí v sousedním údolí, ale mluví zcela odlišným jazykem. Vypadají zcela odlišně, nosí pokrývku hlavy vyrobenou ze skarabů, úžasných, smaragdově zelených malých skarabů. Někdy je v dané pokrývce 5 nebo 6 tisíc skarabů. Celý život sbírají skaraby, aby si udělali tyto pokrývky.
And the Huli have this ritual: When they're teenagers, becoming a man, they have to shave their heads, and they spend the rest of their life shaving their heads every single day, and what they do with that hair, they make it into a creation, a creation that's a very personal creation. It's their creation. It's their Huli creation. So they're called the Huli wigmen. That's a wig on his head. It's all made out of his human hair. And then they decorate that wig with the feathers of the birds of paradise, and don't worry, there are many birds there. There's very few people living, so nothing to get too upset about, and they spend the rest of their life recreating these hats and getting further and further, and it's extraordinary, and there's another group, they're called the Kalam, and they live in the next valley, but they speak a completely different language, they look completely different, and they wear a hat, and it's built out of scarabs, these fantastic emerald green little scarabs, and sometimes there are 5,000 or 6,000 scarabs in this hat, and they spend the whole of their life collecting these scarabs to build these hats.
Huliové mě inspirovali v tom, že někam náleží. Musím se asi více snažit a hledat rituál, který mi bude vyhovovat a hledat v minulosti, kam vlastně patřím.
So the Huli inspired me in that they belong. Perhaps I have to work harder at finding a ritual which matters for me and going back into my past to see where I actually fit.
Nesmírně důležitou částí tohoto projektu bylo, jakým způsobem fotím tyhle mimořádné lidi. Je to vlastně o kráse. Myslím, že na kráse záleží. Celou svou existenci se točíme kolem krásy: krásná místa, krásné věci a konečně krásní lidé. Je to velmi, velmi, velmi významné. Celý život jsem analyzoval, jak vypadám. Jsem považován za krásného? Záleží na tom, zda jsem krásný člověk, nebo ne, je to založeno čistě na mé estetice? Když jsem odjel, dospěl jsem k jasnému závěru. Musím jezdit kolem světa a fotit, s prominutím, ženy mezi 25 a 30 lety? O tom má být krása? Je vše před i po tom zcela nerelevantní?
An extremely important part of this project was about how I photograph these extraordinary people. And it's basically beauty. I think beauty matters. We spend the whole of our existence revolving around beauty: beautiful places, beautiful things, and ultimately, beautiful people. It's very, very, very significant. I've spent all of my life analyzing what do I look like? Am I perceived as beautiful? Does it matter if I'm a beautiful person or not, or is it purely based on my aesthetic? And then when I went off, I came to a very narrow conclusion. Do I have to go around the world photographing, excuse me, women between the age of 25 and 30? Is that what beauty is going to be? Is everything before and after that utterly irrelevant?
Až když jsem se vydal na cestu, cestu natolik extrémní, že se klepu jen na to pomyslím. Jel jsem do části světa, nevím, zda někdo z vás někdy slyšel o Čukotce. Slyšel jste někdy někdo o Čukotce? Čukotka je asi, technicky vzato, nejdál, kam můžete jet a zůstat na živoucí planetě. Je to 13 hodin letadlem z Moskvy. Nejdřív se musíte dostat do Moskvy a poté 13 hodin nepřetržitého letu z Moskvy. To jest, pokud se tam vůbec dostanete. Jak vidíte, někteří lidé netrefí ranvej.
And it was only until I went on a journey, a journey that was so extreme, I still get shivers when I think about it. I went to a part of the world, and I don't know whether any of you have ever heard of Chukotka. Has anybody ever heard of Chukotka? Chukotka probably is, technically, as far as one can go and still be on the living planet. It's 13 hours' flight from Moscow. First you've got to get to Moscow, and then 13 hours' flight nonstop from Moscow. And that's if you get there. As you can see, some people sort of miss the runway.
Když přistanete, jsou na Čukotce Čukčové. Čukčové jsou poslední domorodí Inuité na Sibiři. Jsou to lidé, o kterých jsem slyšel, a stěží jsem viděl jejich fotky, ale věděl jsem, že tam jsou. Byl jsem v kontaktu s jedním průvodcem, který řekl: "Je tam jeden úžasný kmen. Je jich asi jen 40. Budete v pohodě. Najdeme je." Tak jsme se vydali na tuto cestu. Když jsme tam dorazili, po měsíci cestování přes led, dostali jsme se k nim, ale nebylo mi dovoleno je fotografovat. Řekli: "Nemůžete nás fotografovat. Musíte počkat. Musíte počkat, než nás poznáte. Musíte počkat, než nám porozumíte. Musíte počkat, než uvidíte, jak spolu komunikujeme." A teprve tehdy, mnoho, mnoho měsíců později, jsem uviděl respekt. Nevynášeli žádné soudy. Pozorovali jeden druhého, od mladých, od těch ve středních letech po staré. Navzájem se potřebují. Děti musí celý den žvýkat maso, protože dospělí nemají žádné zuby. Zároveň děti berou staré ven na záchod, protože jsou nemohoucí. Je tu úžasná komunita respektu. Navzájem se zbožňují a obdivují a skutečně mě naučili, co je krása. (Potlesk)
And then when you land there, in Chukotka are the Chukchis. Now, the Chukchis are the last indigenous Inuits of Siberia, and they're people I'd heard about, I'd hardly seen any images of, but I knew they were there, and I'd been in touch with this guide, and this guide said, "There's this fantastic tribe. There's only about 40 of them. You'll be okay. We'll find them." So off we went on this journey. When we arrived there, after a month of traveling across the ice, and we'd got to them, but then I was not allowed to photograph them. They said, "You cannot photograph us. You have to wait. You have to wait until you get to know us. You have to wait until you understand us. You have to wait until you see how we interact with one another." And only then, it was many, many weeks later, I saw a respect. They had zero judgment. They observed one another, from the youth, from the middle aged to the old. They need each other. The children need to chew the meat all day because the adults don't have any teeth, but at the same time, the children take the old aged people out to the toilet because they're infirm, so there's this fantastic community of respect. And they adore and admire one another, and they truly taught me what beauty was. (Applause)
Teď poprosím o trochu interakce od publika. Je to nesmírně důležité pro závěr mé přednášky. Podívejte se na někoho, zleva doprava... poté pozorujte. Chtěl bych, aby jste jim polichotili. Je to velmi důležité. Může to být o jejich nose, vlasech nebo dokonce auře, na tom nezáleží, ale, prosím, podívejte se na sebe navzájem, polichoťte jim. Musíte si pospíšit, dochází mi čas. Musíte si to zapamatovat.
Now I'm going to ask for a little bit of audience interaction. This is extremely important for the end of my talk. If you could look at somebody left to the right of you, and I want you to observe them, and I want you to give them a compliment. This is very important. Now, it may be their nose or their hair or even their aura, I don't mind, but please look at each other, give them a compliment. You have to be quick, because I'm running out of time. And you have to remember it.
Děkuji, děkuji, děkuji, navzájem jste si polichotili. Podržte si tu lichotku. Podržte si ji na později.
Okay, thank you, thank you, thank you, you've given each other compliments. Hold that compliment very, very tightly. Hold it for later.
Poslední věc, bylo to nesmírně hluboké a stalo se to teprve před dvěma týdny. Před dvěma týdny jsem jel zpátky k Himbům. Himbové žijí v severní Namibii, na hranicích s Angolou. Byl jsem tam několikrát předtím a jel jsem zpátky, abych jim ukázal knihu, kterou jsem vyrobil. Abych jim ukázal obrázky, navázal s nimi diskuzi, abych řekl: "Takhle jsem vás viděl. Takhle vás miluji. Takhle vás respektuji. Co si myslíte? Mám pravdu? Mýlím se?" Chtěl jsem tuto debatu. Bylo to velmi, velmi, velmi emotivní. Jeden večer jsme seděli kolem ohně, musím být upřímný, myslím, že jsem toho hodně vypil, seděl jsem pod hvězdami a říkal: "To je skvělé, viděli jste mé fotky, milujeme se." (Smích) Jsem trochu pomalý, koukl jsem se kolem sebe a pomyslel si, chybí tu plot. Nebyl tu minule plot? Velký ochranný plot kolem vesnice. Podívali se na mě a řekli: "Jo, náčelník umírá." Pomyslel jsem si, aha, náčelník umírá. Víte, podíval jsem se opět na hvězdy, na ohniště. Náčelník umírá. Co ksakru má umírající náčelník společného s tím plotem? "Náčelník umírá. Nejprve ničíme, ano? Potom přemítáme. Pak znovu budujeme. Pak uctíváme." Vytryskly mi slzy, protože mi právě zemřel otec, před touto cestou, a nikdy jsem ho neuznal, nikdy jsem ho neocenil za to, že dnes tady stojím pravděpodobně díky němu. Tito lidé mě naučili, že jsme, kdo jsme díky našim rodičům a našim prarodičům a našim předkům před tím a před tím a před tím. Nehledě na to, jak romantický nebo idealistický jsem na této cestě byl, tohle jsem před dvěma týdny nevěděl. Před dvěma týdny jsem to nevěděl.
And the last thing, it was extraordinarily profound, and it happened only two weeks ago. Two weeks ago I went back to the Himba. Now, the Himba live in northern Namibia on the border of Angola, and I'd been there a few times before, and I'd gone back to present this book I'd made, to show them the pictures, to get into a discussion with them, to say, "This is how I saw you. This is how I love you. This is how I respect you. What do you think? Am I right? Am I wrong?" So I wanted this debate. It was very, very, very emotional, and one night we were sitting around the campfire, and I have to be honest, I think I'd had a little bit too much to drink, and I was sort of sitting under the stars going, "This is great, you've seen my pictures, we love each other." (Laughter) And I'm a little bit slow, and I looked around me, and I said, I thought, maybe, the fence is missing. Wasn't there a fence here last time I came? You know, this big protective fence around the village, and they sort of looked at me and go, "Yeah, chief die." And I thought, okay, chief dying, right, you know, look up at the stars again, look at the campfire. Chief die. What on Earth does chief die have to do with the fence? "Chief die. First we destroy, yeah? Then we reflect. Then we rebuild. Then we respect." And I burst out in tears, because my father had only just died prior to this journey, and I didn't ever acknowledge him, I didn't ever appreciate him for the fact that I'm probably standing here today because of him. These people taught me that we are only who we are because of our parents and our grandparents and our forefathers going on and on and on before that, and I, no matter how romantic or how idealistic I am on this journey, I did not know that until two weeks ago. I did not know that until two weeks ago.
Tak o čem to celé je? Je jeden obrázek, který bych Vám rád ukázal, velmi mimořádný obrázek, který jsem původně ani nechtěl vybrat. Následující den jsem tam seděl; musím skončit u působivé fotky. Někdo řekl: "Musíš jim ukázat obrázek Naneva. Nanev." Říkal jsem, že to není má oblíbená fotka. Řekla: "Ne ne ne ne ne ne ne. Je to úžasná fotka. Jsi v jeho očích." Řekl jsem: "Co tím myslíš, že jsem v jeho očích? Je to fotka Naneva." Řekla: "Ne, podívej, podívej se pořádně, jsi v jeho očích." Když se podíváte zblízka na tuto fotku, zračí se mu v očích můj obraz. Myslím si proto, že má mou duši a já jsem v jeho duši. A jak se dívají tyto fotky na vás, chci, abyste se dívali na ně. Vy se sice nezračíte v jeho očích, ale na těchto lidech je něco nesmírně důležitého. Nemám všechny odpovědi, jak už jsem vám sdělil, ale vy je mít musíte. Musí tam něco být. Takže pokud můžete stručně uvažovat o tom, o čem jsem mluvil, o kráse, o náležení, o našich předcích a našich kořenech, potřeboval bych, abyste se všichni postavili, prosím. (Smích) Teď nemáte žádnou výmluvu. Je skoro čas oběda, tohle nejsou ovace vestoje, nebojte se, nepídím se po pochvale. Ale vy jste před několika minutami pochvalu dostali. Chci, abyste se postavili zpříma. Chci, abyste se nadechli. Říkám toto. Nebudu dva týdny klečet na kolenou. Nebudu po vás chtít, abyste nesli kozu, a vím, že nemáte žádné velbloudy. Fotografie je nesmírně mocná. Tomuto jazyku teď všichni rozumíme. Skutečně mu všichni rozumíme. A máme takový globální digitální krb, že? Ale já vás chci sdílet se zbytkem, protože jste také kmen. Jste kmen TED, ano? Musíte si pamatovat ten kompliment. Musíte se držet zpříma, vdechovat nosem a já vás vyfotím. Ano? Potřebuji udělat panoramatický snímek, takže to minutku potrvá. Musíte se soustředit, ano? Nadechnout se, stát vzpřímeně, žádný smích. Tiše, dýchejte nosem. Budu fotit.
So what's this all about? Well, there's an image I'd like to show you, quite a special image, and it wasn't essentially the image I wanted to choose. I was sitting there the other day, and I have to finish on a strong image. And somebody said, "You have to show them the picture of the Nenets. The Nenets." I was like, yeah, but that's not my favorite picture. She went, "No no no no no no no. It's an amazing picture. You're in his eyes." I said, "What do you mean I'm in his eyes? It's a picture of the Nenets." She said, "No, look, look closely, you're in his eyes." And when you look closely at this picture, there is a reflection of me in his eyes, so I think perhaps he has my soul, and I'm in his soul, and whilst these pictures look at you, I ask you to look at them. You may not be reflected in his eyes, but there is something extraordinarily important about these people. I don't ultimately have the answers, as I've just shared with you, but you must do. There must be something there. So if you can briefly reflect on what I was discussing about beauty and about belonging and about our ancestors and our roots, and I need you all to stand for me, please. (Laughter) Now you have no excuse. It's almost lunchtime, and this is not a standing ovation, so don't worry, I'm not fishing for compliments. But you were given a compliment a few minutes ago. Now I want you to stand tall. I want you to breathe in. This is what I say. I'm not going to get on my knees for two weeks. I'm not going to ask you to carry a goat, and I know you don't have any camels. Photography's extraordinarily powerful. It's this language which we now all understand. We truly do all understand it, and we have this global digital fireplace, don't we, but I want to share you with the world, because you are also a tribe. You are the TED tribe, yeah? But you have to remember that compliment. You have to stand tall, breathe in through your nose, and I'm going to photograph you. Okay? I need to do a panoramic shot, so it's going to take a minute, so you have to concentrate, okay? Breathe in, stand tall, no laughing. Shh, breathe through your nose. I'm going to photograph.
(Cvaknutí)
(Clicks)
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)