Vyrůstala jsem s vědomím toho, že budu studovat mozek. Měla jsem totiž bratra, který byl diagnostikován poruchou mozku. Schizofrenií. A jako jeho sestra, a později jako vědec, jsem chtěla porozumět, proč je tomu tak, že mohu propojit své sny s realitou, a následně tyto sny realizovat. Zajímalo mě, co je s mozkem mého bratra jinak, a proč kvůli schizofrenii toto nedokáže. Proč se namísto tohoto provázání s běžnou realitou stanou jeho sny přeludy a halucinacemi?
I grew up to study the brain because I have a brother who has been diagnosed with a brain disorder, schizophrenia. And as a sister and later, as a scientist, I wanted to understand, why is it that I can take my dreams, I can connect them to my reality, and I can make my dreams come true? What is it about my brother's brain and his schizophrenia that he cannot connect his dreams to a common and shared reality, so they instead become delusion?
A tak jsem se rozhodla zasvětit svou kariéru výzkumu těžkých mentálních onemocnění. Přestěhovala jsem se do Bostonu, kde jsem pracovala v laboratoři Dr. Francine Benesove, na oddělení psychiatrie Harvardské univerzity. V laboratoři jsme se ptali: "Jaké jsou biologické rozdíly mezi mozky lidí, kteří jsou považováni za normální, a mozky lidí, kteří trpí schizofrenií nebo schizoafektivní či bipolární poruchou?"
So I dedicated my career to research into the severe mental illnesses. And I moved from my home state of Indiana to Boston, where I was working in the lab of Dr. Francine Benes, in the Harvard Department of Psychiatry. And in the lab, we were asking the question, "What are the biological differences between the brains of individuals who would be diagnosed as normal control, as compared with the brains of individuals diagnosed with schizophrenia, schizoaffective or bipolar disorder?"
V podstatě jsme mapovali miniaturní obvody mozku - jaké buňky komunikují s jakými buňkami, prostřednictvím jakých chemikálií a v jakých množstvích se tyto chemikálie v mozku nacházejí. Díky tomuto výzkumu, který jsem prováděla během dne, byl můj život velmi smysluplný. Během večerů a víkendů jsem cestovala jako zástupce Národního centra pro mozková onemocnění. Ale jednoho dne ráno, 10. prosince 1996, jsem se probudila a zjistila, že já sama jsem se stala obětí mozkové choroby. V levé části mozku mi praskla céva. Během čtyř hodin jsem pak měla možnost sledovat kompletní rozklad schopností mozku zpracovávat informace. Během onoho rána jsem nebyla schopna chodit, mluvit, číst, psát, nebo si vzpomenou na cokoliv ze svého života. V podstatě jsem se stala nemluvnětem v těle ženy.
So we were essentially mapping the microcircuitry of the brain: which cells are communicating with which cells, with which chemicals, and then in what quantities of those chemicals? So there was a lot of meaning in my life because I was performing this type of research during the day, but then in the evenings and on the weekends, I traveled as an advocate for NAMI, the National Alliance on Mental Illness. But on the morning of December 10, 1996, I woke up to discover that I had a brain disorder of my own. A blood vessel exploded in the left half of my brain. And in the course of four hours, I watched my brain completely deteriorate in its ability to process all information. On the morning of the hemorrhage, I could not walk, talk, read, write or recall any of my life. I essentially became an infant in a woman's body.
Pokud jste někdy viděli lidský mozek, pak zřejmě víte, že hemisféry jsou vzájemně úplně oddělené. Přinesla jsem vám ukázat skutečný lidský mozek.
If you've ever seen a human brain, it's obvious that the two hemispheres are completely separate from one another. And I have brought for you a real human brain.
Takže toto je skutečný lidský mozek.
(Groaning, laughter) So this is a real human brain.
Toto je přední část mozku, zde je zadní část, ze které visí mícha, a takto by byl umístěn uvnitř mé hlavy. A pokud se na mozek podíváte, je zřejmé, že obě části kůry mozkové jsou od sebe úplně oddělené. Pro ty z vás, kdo rozumí počítačům… pravá hemisféra funguje jako paralelní procesor, zatímco levá hemisféra funguje jako sériový procesor. Hemisféry spolu vzájemně komunikují prostřednictvím corpus callosum, který je tvořen až 300 milióny axonů. Mimo to jsou však obě hemisféry kompletně oddělené. A protože hemisféry zpracovávají informace rozdílně, každá z nich přemýšlí o rozdílných věcech. Hemisféry se zajímají o rozdílné věci, a dovolila bych si tvrdit, že mají velice rozdílné osobnosti.
This is the front of the brain, the back of brain with the spinal cord hanging down, and this is how it would be positioned inside of my head. And when you look at the brain, it's obvious that the two cerebral cortices are completely separate from one another. For those of you who understand computers, our right hemisphere functions like a parallel processor, while our left hemisphere functions like a serial processor. The two hemispheres do communicate with one another through the corpus callosum, which is made up of some 300 million axonal fibers. But other than that, the two hemispheres are completely separate. Because they process information differently, each of our hemispheres think about different things, they care about different things, and, dare I say, they have very different personalities.
Promiňte. Děkuji. Bylo mi potěšením.
Excuse me. Thank you. It's been a joy.
Assistant: It has been.
(Laughter)
Pro naší pravou hemisféru je nejzajímavější přítomnost. Vše se točí okolo toho, co je tady a teď. Pravá hemisféra myslí v obrazech a učí se kinesteticky prostřednictvím pohybu našeho těla. Informace proudí dovnitř jako souběžné proudy energie přicházející ze všech smyslových orgánů a poté explodují do ohromné koláže toho, jak přítomný okamžik vypadá, jak voní a chutná, jak ho cítíme a slyšíme. Jsem energetickou bytostí, která je napojená na okolní energii skrze vědomí mé pravé hemisféry. Jsme vzájemně propojenými energetickými bytostmi. Vědomí pravých hemisfér nás spojuje do jedné lidské rodiny. A právě zde, a právě nyní, jsme bratry a sestrami na této planetě, snažící se udělat ze světa lepší místo. A právě v tento okamžik jsme dokonalí, jsme celiství a obdivuhodní.
Our right human hemisphere is all about this present moment. It's all about "right here, right now." Our right hemisphere, it thinks in pictures and it learns kinesthetically through the movement of our bodies. Information, in the form of energy, streams in simultaneously through all of our sensory systems and then it explodes into this enormous collage of what this present moment looks like, what this present moment smells like and tastes like, what it feels like and what it sounds like. I am an energy-being connected to the energy all around me through the consciousness of my right hemisphere. We are energy-beings connected to one another through the consciousness of our right hemispheres as one human family. And right here, right now, we are brothers and sisters on this planet, here to make the world a better place. And in this moment we are perfect, we are whole and we are beautiful.
Má levá hemisféra - naše levá hemisféra - je velmi odlišné místo. Levá hemisféra myslí lineárně a metodicky. Naši levou hemisféru zajímá především minulost a budoucnost. Naše levá hemisféra je navržena k tomu, aby vzala ohromnou koláž přítomných momentů, začala vybírat detaily, a detaily těchto detailů. Poté tyto informace organizuje a kategorizuje, asociuje je se vším, čemu jsme se v minulosti naučili, a promítne je vpřed jako budoucí možnosti. Naše levá hemisféra přemýšlí v jazyce. Jedná se o to neustále pokračující žvanění mozku, které propojuje můj vnitřní svět s okolním prostředím. Je to ten tichý hlas, který mi říká: "Hej, nezapomeň cestou domů koupit banány. Budu je ráno potřebovat."
My left hemisphere, our left hemisphere, is a very different place. Our left hemisphere thinks linearly and methodically. Our left hemisphere is all about the past and it's all about the future. Our left hemisphere is designed to take that enormous collage of the present moment and start picking out details, and more details about those details. It then categorizes and organizes all that information, associates it with everything in the past we've ever learned, and projects into the future all of our possibilities. And our left hemisphere thinks in language. It's that ongoing brain chatter that connects me and my internal world to my external world. It's that little voice that says to me, "Hey, you've got to remember to pick up bananas on your way home. I need them in the morning."
Je to ona výpočetní inteligence, která mi připomíná kdy si mám vyprat prádlo. Ale asi nejdůležitější je, že tento hlásek říká: "Já jsem, já jsem." A jakmile má levá hemisféra řekne "Já jsem," stanu se izolovanou. Stanu se celistvým jednotlivcem, odděleným od proudu energie okolo, a odděleným od vás. A toto byla ta část mozku, kterou jsem ztratila onoho rána.
It's that calculating intelligence that reminds me when I have to do my laundry. But perhaps most important, it's that little voice that says to me, "I am. I am." And as soon as my left hemisphere says to me "I am," I become separate. I become a single solid individual, separate from the energy flow around me and separate from you. And this was the portion of my brain that I lost on the morning of my stroke.
Toho rána, když jsem si prožila mozkovou mrtvici, jsem se vzbudila s bušivou bolestí za levým okem. Byl to ten typ sžíravé bolesti, kterou pocítíte, když kousnete do zmrzliny. Sevřela mě, a poté mě pustila. A poté mě sevřela, a v zápětí mě pustila. Pro mě bylo velice neobvyklé pociťovat jakýkoliv druh bolesti, a tak jsem si pomyslela, "Dobrá, prostě začnu den jako obvykle."
On the morning of the stroke, I woke up to a pounding pain behind my left eye. And it was the kind of caustic pain that you get when you bite into ice cream. And it just gripped me -- and then it released me. And then it just gripped me -- and then it released me. And it was very unusual for me to ever experience any kind of pain, so I thought, "OK, I'll just start my normal routine."
Tak jsem vstala a naskočila na svůj "cardio glider", což je stroj na procvičení celého těla. A jak se tak na něm pohupuji, uvědomuji si, že mé ruce vypadají jako primitivní háky svírající tyč. Pomyslela jsem si: "To je opravdu zvláštní." Podívala jsem se dolů na své tělo a pomyslela si: "Óóó, vypadám skutečně podivně." A bylo to jakoby se mé vědomí přesunulo pryč od normálního vnímání reality, ve které jsem byla člověkem na stroji, mající prožitek pohybu, do nějakého esoterického prostoru, kde jsem byla svědkem sebe sama mající tento prožitek.
So I got up and I jumped onto my cardio glider, which is a full-body, full-exercise machine. And I'm jamming away on this thing, and I'm realizing that my hands look like primitive claws grasping onto the bar. And I thought, "That's very peculiar." And I looked down at my body and I thought, "Whoa, I'm a weird-looking thing." And it was as though my consciousness had shifted away from my normal perception of reality, where I'm the person on the machine having the experience, to some esoteric space where I'm witnessing myself having this experience.
Všechno to bylo velice nezvyklé a má bolest hlavy se jen stupňovala. Slezla jsem ze stroje, a jak tak procházím obývacím pokojem, uvědomuji si, že vše uvnitř mého těla zpomalilo. A každý krok je velice strnulý a opatrný. V mé chůzi není žádná přirozená plynulost, a já se díky jakémusi omezení vnímání soustředním pouze na své vnitřní orgány. Stojím v koupelně a chystám se do sprchy. Právě teď vlastně poslouchám dialog uvnitř svého těla. Slyším tichý hlas říkající: "Takže svaly, musíte se zkrátit. A vy svaly, vy se uvolněte."
And it was all very peculiar, and my headache was just getting worse. So I get off the machine, and I'm walking across my living room floor, and I realize that everything inside of my body has slowed way down. And every step is very rigid and very deliberate. There's no fluidity to my pace, and there's this constriction in my area of perception, so I'm just focused on internal systems. And I'm standing in my bathroom getting ready to step into the shower, and I could actually hear the dialogue inside of my body. I heard a little voice saying, "OK. You muscles, you've got to contract. You muscles, you relax."
A poté jsem ztratila rovnováhu a opírám se o zeď. Podívám se dolů na svou paži a uvědomím si, že již nejsem schopna definovat hranice svého těla. Nemůžu definovat, kde začíná a kde končí, protože atomy a molekuly mé paže splynuly s atomy a molekulami zdi. Jediné, co jsem byla schopna určit, byla ona energie. Energie.
And then I lost my balance, and I'm propped up against the wall. And I look down at my arm and I realize that I can no longer define the boundaries of my body. I can't define where I begin and where I end, because the atoms and the molecules of my arm blended with the atoms and molecules of the wall. And all I could detect was this energy -- energy.
A ptám se tedy sama sebe: "Co se mnou je? Co se to tady děje?" A v ten moment, tlachání mého mozku, tlachání mé levé hemisféry, úplně utichlo. Jakoby někdo vzal dálkový ovladač, a zmáčkl tlačítko "mute". Absolutní ticho. Ticho uvnitř mé mysli mě nejprve vystrašilo. Ale hned v zápětí jsem byla uchvácena velkolepostí energie okolo mne. A protože jsem již nebyla schopna identifikovat hranice svého těla, cítila jsem se obrovsky a rozpínavě. Cítila jsem se za jedno s veškerou energií okolo a vše to bylo nádherné.
And I'm asking myself, "What is wrong with me? What is going on?" And in that moment, my left hemisphere brain chatter went totally silent. Just like someone took a remote control and pushed the mute button. Total silence. And at first I was shocked to find myself inside of a silent mind. But then I was immediately captivated by the magnificence of the energy around me. And because I could no longer identify the boundaries of my body, I felt enormous and expansive. I felt at one with all the energy that was, and it was beautiful there.
A pak najednou z ničeho nic se probudila má levá hemisféra a říká mi: "Héj! Máme tady problém! Máme tady problém! A je třeba najít pomoc!' A mně konečně dochází: "Aha! Mám problém. Já mám problém." Začínám chápat, že mám problém.
Then all of a sudden my left hemisphere comes back online and it says to me, "Hey! We've got a problem! We've got to get some help." And I'm going, "Ahh! I've got a problem!" (Laughter)
Ale poté jsem okamžitě unesena zpět mimo vědomí, do místa, kterému říkám La La Land. Bylo tam opravdu krásně. Představte si, jaké by bylo být úplně odpojený od tlachání mozku, které vás spojuje s venkovním světem.
So it's like, "OK, I've got a problem." But then I immediately drifted right back out into the consciousness -- and I affectionately refer to this space as La La Land. But it was beautiful there. Imagine what it would be like to be totally disconnected from your brain chatter that connects you to the external world.
Vše, co mělo nějakou souvislost s mou prací, a také veškerý stres náležící k mé práci, byl pryč. A já se cítila ve svém těle tak lehce. Představte si, že veškeré vazby k venkovnímu světu a veškeré obtíže k nim náležící byly pryč. A já cítila mírumilovný pocit klidu. Představte si, jaké by to bylo ztratit 37 let emoční zátěže! (Smích) Óóó, byla jsem v euforii. Ten pocit byl nádherný.
So here I am in this space, and my job, and any stress related to my job -- it was gone. And I felt lighter in my body. And imagine all of the relationships in the external world and any stressors related to any of those -- they were gone. And I felt this sense of peacefulness. And imagine what it would feel like to lose 37 years of emotional baggage! (Laughter) Oh! I felt euphoria -- euphoria. It was beautiful.
A v zápětí se opět probudí má levá hemisféra a říká: "Héj! Musíš dávat pozor. Musíme sehnat pomoc." A já přemýšlím: "Musím sehnat pomoc. Musím se soustředit." Tak vylezu ze sprchy, mechanicky se obleču, procházím se bytem, a přemýšlím: "Musím se dostat do práce. Musím se dostat do práce. Zvládnu řízení? Zvládnu řízení?'
And again, my left hemisphere comes online and it says, "Hey! You've got to pay attention. We've got to get help." And I'm thinking, "I've got to get help. I've got to focus." So I get out of the shower and I mechanically dress and I'm walking around my apartment, and I'm thinking, "I've got to get to work. Can I drive?" And in that moment,
A v ten moment, má práva ruka visela vedle těla úplně paralyzovaná. A já si uvědomila: "Óóó, bože! Já mám mozkovou mrtvici! Já mám mozkovou mrtvici!"
my right arm went totally paralyzed by my side. Then I realized, "Oh my gosh! I'm having a stroke!" And the next thing my brain says to me is,
A poté mně můj mozek řekl: "Wow, to je tak úžasné." (Smích) "To je tak úžasné!"
Wow! This is so cool! (Laughter)
Kolik z vědců zabývajících se mozkem má takovou příležitost ke studiu svého vlastního mozku? (Smích)
This is so cool! How many brain scientists have the opportunity to study their own brain from the inside out?" (Laughter)
Ale pak mně to dojde: "Ale já jsem přece velice zaneprázdněná žena!" (Smích) "Já nemám čas na mozkovou mrtvici!"
And then it crosses my mind, "But I'm a very busy woman!" (Laughter)
Tak si říkám: "Fajn, tohle už nezastavím, tak v tom budu pokračovat týden nebo dva, a poté se vrátím ke svému normálnímu životu. Fajn. Takže musím zavolat o pomoc. Musím zavolat do práce." Nemohla jsem si vzpomenout na číslo do práce, ale vzpomněla jsem si, že mám v pracovně svou vizitku a na ní číslo. Takže jsem zašla do pracovny a vytáhla několikacentimetrový štos vizitek. A tak se dívám na první vizitku a i přestože si dokážu přesně vybavit, jak vypadá ta má, nejsem schopná říct, zdali je ta vizitka moje nebo ne, jsem schopna vidět pouze pixely. A pixely slov splývají s pixely v pozadí a s pixely symbolů. A já nejsem schopna rozpoznat svou vizitku. Poté tedy čekám na něco, čemu říkám 'vlna jasnosti'. V ten okamžik budu schopná vztáhnout vnitřní svět k normální realitě, a říct: "Toto není má vizitka… toto není má vizitka… toto není má vizitka." Trvalo mi 45 minut, než jsem prošla první třetinu vizitek. A mezi tím, celých 45 minut, sílilo krvácení do levé hemisféry. Nerozumím číslům. Nerozumím telefonu, ale je to jediný plán, co mám. Takže vezmu telefon a položím ho sem. Vezmu vizitku a položím ji sem. Snažím se porovnat tvar čmáraniny na vizitce s tvarem čmáraniny na klávesnici telefonu. Ale v zápětí jsem opět unesena zpět do La La Landu, a jakmile jsem opět schopná porovnávat, tak nevím, která čísla jsem už vytočila. Takže jsem uchopila svou paralyzovanou ruku a zakrývala jí čísla poté, co jsem je vytočila. Takže jakmile jsem se vrátila do normální reality, byla jsem schopna říct: "Ano, toto číslo jsem již zadala."
"I don't have time for a stroke!" So I'm like, "OK, I can't stop the stroke from happening, so I'll do this for a week or two, and then I'll get back to my routine. OK. So I've got to call help. I've got to call work." I couldn't remember the number at work, so I remembered, in my office I had a business card with my number. So I go into my business room, I pull out a three-inch stack of business cards. And I'm looking at the card on top and even though I could see clearly in my mind's eye what my business card looked like, I couldn't tell if this was my card or not, because all I could see were pixels. And the pixels of the words blended with the pixels of the background and the pixels of the symbols, and I just couldn't tell. And then I would wait for what I call a wave of clarity. And in that moment, I would be able to reattach to normal reality and I could tell that's not the card... that's not the card. It took me 45 minutes to get one inch down inside of that stack of cards. In the meantime, for 45 minutes, the hemorrhage is getting bigger in my left hemisphere. I do not understand numbers, I do not understand the telephone, but it's the only plan I have. So I take the phone pad and I put it right here. I take the business card, I put it right here, and I'm matching the shape of the squiggles on the card to the shape of the squiggles on the phone pad. But then I would drift back out into La La Land, and not remember when I came back if I'd already dialed those numbers. So I had to wield my paralyzed arm like a stump and cover the numbers as I went along and pushed them, so that as I would come back to normal reality, I'd be able to tell, "Yes, I've already dialed that number."
Nakonec tedy vytočím celé číslo a poslouchám, jak kolega zvedne telefon a říká mi: "Huhuhuhů." (Smích) A já si říkám:
Eventually, the whole number gets dialed and I'm listening to the phone, and my colleague picks up the phone and he says to me, "Woo woo woo woo." (Laughter)
"Bože, zní jako zlatý retrívr!"
(Laughter) And I think to myself, "Oh my gosh, he sounds like a Golden Retriever!"
(Laughter)
A tam mu řeknu - alespoň v mé hlavě mu řeknu: "Tady je Jill! Potřebuji pomoc!" A to co vyjde z mých úst zní jako "Huhuhuhů." A říkám si: "Bože, i já zním jako zlatý retrívr!" Nevěděla jsem, že nejsem schopna mluvit nebo porozumět řeči dokud jsem to nezkusila. Kolega ale pochopil, že potřebuji pomoc, a pomoc obstaral.
And so I say to him -- clear in my mind, I say to him: "This is Jill! I need help!" And what comes out of my voice is, "Woo woo woo woo woo." I'm thinking, "Oh my gosh, I sound like a Golden Retriever." So I couldn't know -- I didn't know that I couldn't speak or understand language until I tried. So he recognizes that I need help and he gets me help.
A o chvíli později již jedu sanitkou přes celý Boston do nemocnice. Stáčím se do klubíčka jako dítě v těle matky. Cítím se jako balón, který je téměř prázdný. A právě nyní uniká poslední zbytek vzduchu. Cítím přesun energie, cítím, jak se má duše odevzdává.
And a little while later, I am riding in an ambulance from one hospital across Boston to [Massachusetts] General Hospital. And I curl up into a little fetal ball. And just like a balloon with the last bit of air, just right out of the balloon, I just felt my energy lift and just I felt my spirit surrender.
A v ten moment jsem věděla, že už to nejsem já, kdo řídí můj život. Doufala jsem, že mě zachrání doktoři, a dají mi naději dalšího života, ale věděla jsem, že právě teď prožívám přechod někam jinam.
And in that moment, I knew that I was no longer the choreographer of my life. And either the doctors rescue my body and give me a second chance at life, or this was perhaps my moment of transition.
Když jsem se probudila později toho odpoledne, šokovalo mě, že jsem stále naživu. Když jsem cítila odevzdávání duše, řekla jsem životu sbohem. Má mysl stála nehybně mezi dvěmi protilehlými stranami reality. Vjemy, které přicházely skrz mé smyslové orgány, byly čistou bolestí. Světlo pálilo mou mysl jako nezkrotný požár, a zvuky byly tak hlasité a chaotické, že jsem nebyla schopná rozeznat hlas od ruchů v pozadí. Chtěla jsem ode všeho utéct. Protože jsem nebyla schopna určit pozici svého těla v prostoru, cítila jsem se obrovsky, jako džin právě uvolněný z láhve. A má duše se volně vznášela jako obrovská velryba plující mořem tiché euforie. Nirvána. Dosáhla jsem Nirvány. A pamatuji si, jak jsem přemýšlela, že už nikdy nebudu moci stlačit své ohromné já zpět do tohoto malého těla.
When I woke later that afternoon, I was shocked to discover that I was still alive. When I felt my spirit surrender, I said goodbye to my life. And my mind was now suspended between two very opposite planes of reality. Stimulation coming in through my sensory systems felt like pure pain. Light burned my brain like wildfire, and sounds were so loud and chaotic that I could not pick a voice out from the background noise, and I just wanted to escape. Because I could not identify the position of my body in space, I felt enormous and expansive, like a genie just liberated from her bottle. And my spirit soared free, like a great whale gliding through the sea of silent euphoria. Nirvana. I found Nirvana. And I remember thinking, there's no way I would ever be able to squeeze the enormousness of myself back inside this tiny little body.
A najednou jsem si uvědomila: "Ale pořád ještě žiju! Jsem stále naživu a dosáhla jsem nirvány. Dosáhla jsem nirvány a jsem stále naživu. Takže potom každý, kdo je naživu, může dosáhnout nirvány." Představovala jsem si svět plný krásných, mírumilovných, soucitných, milujících lidí, kteří vědí, že mohou kdykoliv přijít do tohoto prostoru. A že tedy mohou záměrně přestoupit do pravé hemisféry a najít tento klid. A poté jsem si uvědomila, jak senzačním darem by mohl tento zážitek být a jak moc by mohl přispět k pochopení toho, jak žijeme své životy. A to mě motivovalo k tomu, abych se uzdravila.
But then I realized, "But I'm still alive! I'm still alive, and I have found Nirvana. And if I have found Nirvana and I'm still alive, then everyone who is alive can find Nirvana." And I pictured a world filled with beautiful, peaceful, compassionate, loving people who knew that they could come to this space at any time. And that they could purposely choose to step to the right of their left hemispheres -- and find this peace. And then I realized what a tremendous gift this experience could be, what a stroke of insight this could be to how we live our lives. And it motivated me to recover.
Dva a půl týdne po krvácení chirurgové vyoperovali krevní sraženinu velikosti golfového míčku, která tlačila na mé centrum řeči. Tady to jsem já s mámou, která je skutečným andělem mého života. Trvalo mi totiž osm let, než jsem se uzdravila.
Two and a half weeks after the hemorrhage, the surgeons went in, and they removed a blood clot the size of a golf ball that was pushing on my language centers. Here I am with my mama, who is a true angel in my life. It took me eight years to completely recover.
Takže kdo jsme? Jsme živou silou vesmíru, obdařeni manuální zručností a dvěma typy mysli. A v každém okamžiku si můžeme sami zvolit, kým a jak v tomto světě chceme být. Právě teď mohu vstoupit do vědomí své pravé hemisféry, kde jsme my všichni. Jsem živou silou vesmíru. Jsem živou silou vesmíru skládající se z 50-ti bilionů nádherných molekulárních géniů, kteří formují mou existenci. Nebo mohu vstoupit do vědomí své levé hemisféry, kde se stanu jedinečným jednotlivcem. Oddělená od toku, oddělená od vás. Já jsem doktorka Jill Bolte Taylorová: intelektuál, anatom mozku. To jsou mé dvě "já". Co byste si vybrali? Co si vybíráte? A kdy? Věřím, že čím více času strávíme v obvodech hlubokého vnitřního pokoje naší pravé hemisféry, tím více pokoje budeme promítat do světa, a tím pokojnější naše planeta bude.
So who are we? We are the life-force power of the universe, with manual dexterity and two cognitive minds. And we have the power to choose, moment by moment, who and how we want to be in the world. Right here, right now, I can step into the consciousness of my right hemisphere, where we are. I am the life-force power of the universe. I am the life-force power of the 50 trillion beautiful molecular geniuses that make up my form, at one with all that is. Or, I can choose to step into the consciousness of my left hemisphere, where I become a single individual, a solid. Separate from the flow, separate from you. I am Dr. Jill Bolte Taylor: intellectual, neuroanatomist. These are the "we" inside of me. Which would you choose? Which do you choose? And when? I believe that the more time we spend choosing to run the deep inner-peace circuitry of our right hemispheres, the more peace we will project into the world,
A já si myslím, že to je myšlenka, o které stojí za to mluvit.
and the more peaceful our planet will be.