Když mi bylo šest, dostal jsem dárky. Moje učitelka v první třídě měla skvělý nápad. Chtěla, abychom zažili na vlastní kůži přijímání dárků, ale také podstatu složení poklony druhému. Nechala nás všechny předstoupit před tabuli, všem nám nakoupila dárky, které naskládala do rohu místnosti. A řekla, "Co si stoupnout sem a říct si navzájem něco hezkého? Když zaslechnete své jméno, jděte si pro dárek a pak se posaďte." Jaký skvělý nápad, že? Co by se mohlo pokazit?
When I was six years old, I received my gifts. My first grade teacher had this brilliant idea. She wanted us to experience receiving gifts but also learning the virtue of complimenting each other. So she had all of us come to the front of the classroom, and she bought all of us gifts and stacked them in the corner. And she said, "Why don't we just stand here and compliment each other? If you hear your name called, go and pick up your gift and sit down." What a wonderful idea, right? What could go wrong?
(Smích)
(Laughter)
No, pro začátek zmíním, že nás bylo 40 a pokaždé, když jsem zaslechl něčí jméno, zajásal jsem. A pak tam zůstalo 20 lidí, 10 lidí a 5 lidí a 3 poslední. A já byl jeden z nich. A obdarovávání skončilo. Ano, v tom momentu jsem plakal. A učitelka byla bez sebe. Říkala něco jako: "No tak, řekl by někdo něco pěkného o těchto lidech?"
Well, there were 40 of us to start with, and every time I heard someone's name called, I would give out the heartiest cheer. And then there were 20 people left, and 10 people left, and five left ... and three left. And I was one of them. And the compliments stopped. Well, at that moment, I was crying. And the teacher was freaking out. She was like, "Hey, would anyone say anything nice about these people?"
(Smích)
(Laughter)
"Nikdo? Dobrá, jděte si vzít dárky a pak si sedněte na místo. Chovejte se pěkně, abyste příští rok slyšeli něco hezkého."
"No one? OK, why don't you go get your gift and sit down. So behave next year -- someone might say something nice about you."
(Smích)
(Laughter)
Z mého popisu asi chápete, že si to velmi dobře pamatuji.
Well, as I'm describing this you, you probably know I remember this really well.
(Smích)
(Laughter)
Ale nevím, kdo se toho dne cítil hůř. Byl jsem to já nebo učitelka? Musela si tehdy uvědomit, že besídku na utužení vztahů přeměnila v trápení před obecenstvem pro tři šestileté děti. Humor stranou. Když vidíte, jak někdo podusí lidi v televizi, je to sranda. Ale ten den na tom nebylo nic vtipného.
But I don't know who felt worse that day. Was it me or the teacher? She must have realized that she turned a team-building event into a public roast for three six-year-olds. And without the humor. You know, when you see people get roasted on TV, it was funny. There was nothing funny about that day.
Tak to bylo jedno moje já. A umřel bych, jen abych se vyhnul opakování té situace -- být znovu odmítnut na veřejnosti. To je jedna verze. Přetočme o 8 let dopředu. Do mého rodného města, Pekingu, přijel Bill Gates, kde měl projev. A já viděl jeho poselství. Zamiloval jsem se do toho chlápka. Říkal jsem si: "Ty jo, vím, co chci teď dělat." Ten večer jsem napsal dopis své rodině a sdělil jim: "Do 25 vybuduji největší společnost na světě a ta společnost koupí Microsoft."
So that was one version of me, and I would die to avoid being in that situation again -- to get rejected in public again. That's one version. Then fast-forward eight years. Bill Gates came to my hometown -- Beijing, China -- to speak, and I saw his message. I fell in love with that guy. I thought, wow, I know what I want to do now. That night I wrote a letter to my family telling them: "By age 25, I will build the biggest company in the world, and that company will buy Microsoft."
(Smích)
(Laughter)
Myšlenka na dobytí světa mě zcela pohltila -- posedlost, že? A tohle jsem si nevymyslel, ten dopis jsem napsal. Tady je.
I totally embraced this idea of conquering the world -- domination, right? And I didn't make this up, I did write that letter. And here it is --
(Smích)
(Laughter)
Nemusíte to celé číst.
You don't have to read this through --
(Smích)
(Laughter)
Je to taky trochu nečitelné, ale pro vaši představu jsem zvýraznil pár klíčových slov.
This is also bad handwriting, but I did highlight some key words. You get the idea.
(Smích).
(Laughter)
Tak ... tohle byla další verze mého já: ten kdo dobude svět.
So ... that was another version of me: one who will conquer the world.
No a pak o dva roky později, jsem byl postaven před možnost jít do USA. Skočil jsem po tom, protože to je místo, kde žije Bill Gates, že?
Well, then two years later, I was presented with the opportunity to come to the United States. I jumped on it, because that was where Bill Gates lived, right?
(Smích)
(Laughter)
Myslel jsem, že to je začátek mé dráhy podnikatele. Pak, o 14 let později, mi bylo 30. Kdepak, nevybudoval jsem tu společnost. Dokonce jsem ani nezačal. Dělal jsem marketingového manažera v jedné z 500 největších společností USA. A cítil jsem se na mrtvém bodě; stagnoval jsem. Proč tomu tak bylo? Kde je ten 14letý kluk, který psal ten dopis? Ne, že by se nesnažil. Bylo to spíš tím, že pokaždé, když jsem měl nápad, když jsem chtěl zkusit něco nového, i v práci -- chtěl jsem něco navrhnout, veřejně promluvit před lidmi ve skupině -- cítil jsem ten neustálý souboj mezi 14letým a 6letým chlapcem. Jeden chtěl dobýt svět -- udělat změnu -- a druhý měl strach z odmítnutí. A pokaždé vyhrál ten 6-letý.
I thought that was the start of my entrepreneur journey. Then, fast-forward another 14 years. I was 30. Nope, I didn't build that company. I didn't even start. I was actually a marketing manager for a Fortune 500 company. And I felt I was stuck; I was stagnant. Why is that? Where is that 14-year-old who wrote that letter? It's not because he didn't try. It's because every time I had a new idea, every time I wanted to try something new, even at work -- I wanted to make a proposal, I wanted to speak up in front of people in a group -- I felt there was this constant battle between the 14-year-old and the six-year-old. One wanted to conquer the world -- make a difference -- another was afraid of rejection. And every time that six-year-old won.
A tenhle strach přetrval i v době, kdy jsem založil svou firmu. Založil jsem svou vlastní firmu, když mi bylo 30. Abyste byli jako Bill Gates, musíte dřív nebo později začít, že ano? V době mého podnikání mi byla představena investiční příležitost a pak jsem byl odmítnut. To odmítnutí mě zranilo. Zranilo mě tak moc, že jsem chtěl rovnou skončit. Ale pak jsem si říkal, hele, skončil by Bill Gates po jednom jediném zamítnutí investice? Skončil by takhle nějaký úspěšný podnikatel? V žádném případě. A v tom momentě mi to došlo. Jasně, můžu vybudovat lepší firmu. Můžu sestavit lepší tým anebo produkt, ale jedna věc je jistá: Musím být lepší leader. Musím být lepší člověk. Nemůžu nechat toho 6letého kluka, aby mi nadále dirigoval život. Musím ho vrátit na svoje místo.
And this fear even persisted after I started my own company. I mean, I started my own company when I was 30 -- if you want to be Bill Gates, you've got to start sooner or later, right? When I was an entrepreneur, I was presented with an investment opportunity, and then I was turned down. And that rejection hurt me. It hurt me so bad that I wanted to quit right there. But then I thought, hey, would Bill Gates quit after a simple investment rejection? Would any successful entrepreneur quit like that? No way. And this is where it clicked for me. OK, I can build a better company. I can build a better team or better product, but one thing for sure: I've got to be a better leader. I've got to be a better person. I cannot let that six-year-old keep dictating my life anymore. I have to put him back in his place.
A to je chvíle, kdy jsem šel na internet hledat pomoc. Google byl můj přítel.
So this is where I went online and looked for help. Google was my friend.
(Smích)
(Laughter)
Hledal jsem: "Jak překonám strach z odmítnutí?" Objevil jsem pár psychologických článků o tom, odkud se strach a bolest berou. Pak jsem našel pár "hurá" inspirujících článků na téma "Neberte to osobně, prostě to překonejte." Kdo by tohle nevěděl?
I searched, "How do I overcome the fear of rejection?" I came up with a bunch of psychology articles about where the fear and pain are coming from. Then I came up with a bunch of "rah-rah" inspirational articles about "Don't take it personally, just overcome it." Who doesn't know that?
(Smích)
(Laughter)
Ale proč jsem byl pořád tak vyděšený? Pak jsem našel jistou webovou stránku. Jmenuje se rejectiontherapy.com.
But why was I still so scared? Then I found this website by luck. It's called rejectiontherapy.com.
(Smích)
(Laughter)
"Terapie odmítnutím" byla hra vymyšlená kanadským podnikatelem. Jeho jméno je Jason Comely. A podstata tkví v tom, že 30 dni chodíte s kůží na trh a hledáte odmítnutí. Každý den jste odmítnuti a na konci jste vůči bolesti necitliví. Tu myšlenku jsem si zamiloval.
"Rejection Therapy" was this game invented by this Canadian entrepreneur. His name is Jason Comely. And basically the idea is for 30 days you go out and look for rejection, and every day get rejected at something, and then by the end, you desensitize yourself from the pain. And I loved that idea.
(Smích)
(Laughter)
Řekl jsem si: "Víš co? Jdu do toho. A budu prožívat odmítnutí 100 dní." Vymyslel jsem si vlastní nápady k zamítnutí a udělal z toho video blog.
I said, "You know what? I'm going to do this. And I'll feel myself getting rejected 100 days." And I came up with my own rejection ideas, and I made a video blog out of it.
A tady je, co jsem vytvořil. Takhle ten blog vypadal. Den první ...
And so here's what I did. This is what the blog looked like. Day One ...
(Smích)
(Laughter)
Půjč si 100 dolarů od neznámého člověka. A tady je, jak jsem šel na místo, kde jsem pracoval. Šel jsem dolů a viděl velkého chlapa sedícího za stolem. Vypadal jako někdo z ochranky. Tak jsem ho oslovil. Kráčel jsem k němu a bylo to nejdelších pár kroků v mém životě -- chlupy vzadu na krku mi vstávaly, potil jsem se a bušilo mi srdce. Došel jsem k němu a řekl: "Pane, můžu si od vás půjčit 100 dolarů?"
Borrow 100 dollars from a stranger. So this is where I went to where I was working. I came downstairs and I saw this big guy sitting behind a desk. He looked like a security guard. So I just approached him. And I was just walking and that was the longest walk of my life -- hair on the back of my neck standing up, I was sweating and my heart was pounding. And I got there and said, "Hey, sir, can I borrow 100 dollars from you?"
(Smích)
(Laughter)
Vzhlédl ke mně, odvětil: "Ne. Proč?"
And he looked up, he's like, "No." "Why?"
A já prostě řekl: "Ne? To je mi líto." Pak jsem se otočil a utekl.
And I just said, "No? I'm sorry." Then I turned around, and I just ran.
(Smích)
(Laughter)
Cítil jsem se tak trapně. Ale protože jsem se natáčel -- tak jsem ten večer mohl vidět, jak jsem byl odmítnutý a viděl jsem, jak moc jsem se bál. Vypadal jsem jako to dítě v Šestém smyslu. Viděl jsem mrtvé.
I felt so embarrassed. But because I filmed myself -- so that night I was watching myself getting rejected, I just saw how scared I was. I looked like this kid in "The Sixth Sense." I saw dead people.
(Smích)
(Laughter)
Pak jsem si všiml toho chlapa. Víte, on nebyl tak hrozivý. Byl trochu při těle, docela milý chlap, dokonce se mě zeptal: "Proč?" Ve skutečnosti mě požádal o vysvětlení. A já mohl říct mnoho věcí. Mohl jsem vysvětlovat, mohl jsem vyjednávat. Neudělal jsem nic z toho. Vše, co jsem udělal, byl úprk. Cítil jsem, že tohle je jako mikrokosmus mého života. Pokaždé, když jsem cítil to nejmenší odmítnutí, utíkal jsem rychle, jak jen to šlo. A víte co? Další den, ať už se stane cokoliv, nebudu utíkat. Setrvám.
But then I saw this guy. You know, he wasn't that menacing. He was a chubby, loveable guy, and he even asked me, "Why?" In fact, he invited me to explain myself. And I could've said many things. I could've explained, I could've negotiated. I didn't do any of that. All I did was run. I felt, wow, this is like a microcosm of my life. Every time I felt the slightest rejection, I would just run as fast as I could. And you know what? The next day, no matter what happens, I'm not going to run. I'll stay engaged.
Den druhý: Žádost o znovu naplnění burgeru.
Day Two: Request a "burger refill."
(Smích)
(Laughter)
Šel jsem do podniku s burgery, dojedl jsem svůj oběd a šel jsem k pokladně a řekl, "Můžete mi doplnit burger?"
It's when I went to a burger joint, I finished lunch, and I went to the cashier and said, "Hi, can I get a burger refill?"
(Smích)
(Laughter)
Obsluha byla zmatená: "Co je nová náplň burgeru?"
He was all confused, like, "What's a burger refill?"
(Smích)
(Laughter)
Řekl jsem: "No, je to jako dolití nápoje, jen tady jde o burger." A on: "Promiňte, nedáváme nové náplně do burgerů."
I said, "Well, it's just like a drink refill but with a burger." And he said, "Sorry, we don't do burger refill, man."
(Smích)
(Laughter)
V tom momentu odmítnutí jsem se zase mohl dát na útěk, ale tentokrát jsem zůstal. Řekl jsem: "Fajn, zbožňuju vaše burgery, mám rád váš podnik a když začnete dělat i doplňování burgerů, budu vás mít ještě radši."
So this is where rejection happened and I could have run, but I stayed. I said, "Well, I love your burgers, I love your joint, and if you guys do a burger refill, I will love you guys more."
(Smích)
(Laughter)
A on řekl: "Dobře, řeknu o tom manažerovi a možná to někdy zavedeme, ale dnes to udělat nemůžeme." Pak jsem odešel. A mimochodem, nemyslím, že by někdy začali doplňovat burgery.
And he said, "Well, OK, I'll tell my manager about it, and maybe we'll do it, but sorry, we can't do this today." Then I left. And by the way, I don't think they've ever done burger refill.
(Smích)
(Laughter)
Myslím, že pořád fungují. Ale ta otázka života a smrti, kterou jsem cítil poprvé, už tam nebyla, protože jsem v té situaci setrval -- protože jsem neutekl. Říkal jsem si: "Super, už se ty věci učím. Skvělé."
I think they're still there. But the life and death feeling I was feeling the first time was no longer there, just because I stayed engaged -- because I didn't run. I said, "Wow, great, I'm already learning things. Great."
A pak den třetí: Dostat olympijské koblížky. Tady se můj život otočil vzhůru nohama. Šel jsem do Krispy Kreme. Je to obchod s koblihami převážně v jihovýchodní části USA. Určitě jsou nějaké obchody i tady. Šel jsem dovnitř a řekl jsem: "Můžete mi udělat koblihy v podobě olympijských kruhů? V zásadě propojíte pět koblih dohromady ..." Říkám si, není možné, aby na to kývli, že? Cukrářka mě vzala vážně.
And then Day Three: Getting Olympic Doughnuts. This is where my life was turned upside down. I went to a Krispy Kreme. It's a doughnut shop in mainly the Southeastern part of the United States. I'm sure they have some here, too. And I went in, I said, "Can you make me doughnuts that look like Olympic symbols? Basically, you interlink five doughnuts together ... " I mean there's no way they could say yes, right? The doughnut maker took me so seriously.
(Smích)
(Laughter)
Vyndala papír, poznamenala si barvy a kruhy a přemýšlela: "Jak to můžu udělat?" O 15 minut později vyšla s krabičkou, která vypadala jako Olympijské kruhy. Dojalo mě to. Nevěřil jsem vlastním očím. Tohle video si získalo přes 5 milionů zhlédnutí. Svět tomu taky nemohl uvěřit.
So she put out paper, started jotting down the colors and the rings, and is like, "How can I make this?" And then 15 minutes later, she came out with a box that looked like Olympic rings. And I was so touched. I just couldn't believe it. And that video got over five million views on Youtube. The world couldn't believe that either.
(Smích)
(Laughter)
Kvůli tomu jsem se ocitl v novinách, talk show, všude možně. Stal jsem se slavným. Spousta lidí mi začala psát maily a říkali: "To, co děláš, je skvělé." Ale sláva a proslulost mi nic nedávaly. Co jsem opravdu chtěl, bylo učit se a změnit se. Tak jsem předělal zbylých 100 dní odmítnutí na toto hřiště -- na tento výzkumný projekt. Chtěl jsem vědět, co se můžu naučit.
You know, because of that I was in newspapers, in talk shows, in everything. And I became famous. A lot of people started writing emails to me and saying, "What you're doing is awesome." But you know, fame and notoriety did not do anything to me. What I really wanted to do was learn, and to change myself. So I turned the rest of my 100 days of rejection into this playground -- into this research project. I wanted to see what I could learn.
A naučil jsem se spoustu věcí. Odhalil jsem mnoho tajemství. Třeba jsem zjistil, že když při odmítnutí neuteču, můžu změnit "ne" na "ano". A to kouzelné slůvko je "proč."
And then I learned a lot of things. I discovered so many secrets. For example, I found if I just don't run, if I got rejected, I could actually turn a "no" into a "yes," and the magic word is, "why."
Jednoho dne jsem šel do neznámého domu a v ruce držel tuhle květinu. Zaklepal jsem a řekl: "Zdravím, můžu u vás zasadit tuhle květinu?"
So one day I went to a stranger's house, I had this flower in my hand, knocked on the door and said, "Hey, can I plant this flower in your backyard?"
(Smích)
(Laughter)
A ten člověk řekl: "Ne." Ale než stihl odejít, řekl jsem: "Můžu vědět proč?" A on odvětil: "Mám totiž psa, který vyhrabe cokoliv, co dám na zahradu. Nechci, abyste plýtval květinou. Jestli budete chtít, jděte naproti přes ulici a zeptejte se Connie. Miluje květiny." A to jsem taky udělal. Šel jsem naproti a zaklepal u Connie. Byla tak ráda, že mě vidí.
And he said, "No." But before he could leave I said, "Hey, can I know why?" And he said, "Well, I have this dog that would dig up anything I put in the backyard. I don't want to waste your flower. If you want to do this, go across the street and talk to Connie. She loves flowers." So that's what I did. I went across and knocked on Connie's door. And she was so happy to see me.
(Smích)
(Laughter)
A pak o půl hodiny později byla květina zasazená u Connie na zahradě. Určitě teď vypadá lépe.
And then half an hour later, there was this flower in Connie's backyard. I'm sure it looks better now.
(Smích)
(Laughter)
Kdybych odešel po počátečním odmítnutí, myslel bych si, že to je proto, že mi ten muž nedůvěřuje, protože jsem blázen, že jsem se dobře neoblékl, nevypadal tak dobře. Nic z toho to nebylo. Bylo to proto, že nechtěl nic z toho, co jsem nabídl. Ale důvěřoval mi natolik, že mi dal doporučení, za určitých obchodních podmínek. Využil jsem doporučení.
But had I left after the initial rejection, I would've thought, well, it's because the guy didn't trust me, it's because I was crazy, because I didn't dress up well, I didn't look good. It was none of those. It was because what I offered did not fit what he wanted. And he trusted me enough to offer me a referral, using a sales term. I converted a referral.
Potom jednoho dne -- jsem se také naučil, že mohu říct určité věci a zvýšit si tak šanci na získání "ano". Tak například, jednou jsem šel do Starbucks a zeptal se manažera: "Zdravím, můžu vítat zákazníky Starbucks?" On řekl: "Co myslíte tím vítat zákazníky?" Řekl jsem: "Znáte ty vítače ve Walmart? Ty lidi, co vás pozdraví, když přicházíte do obchodu a v zásadě kontrolují, že nekradete? Chci umožnit zážitek z Walmart i zákazníkům Starbucks."
Then one day -- and I also learned that I can actually say certain things and maximize my chance to get a yes. So for example, one day I went to a Starbucks, and asked the manager, "Hey, can I be a Starbucks greeter?" He was like, "What's a Starbucks greeter?" I said, "Do you know those Walmart greeters? You know, those people who say 'hi' to you before you walk in the store, and make sure you don't steal stuff, basically? I want to give a Walmart experience to Starbucks customers."
(Smích)
(Laughter)
No, nejsem si jistý, že to je dobrá věc -- vlastně, jsem si dost jistý, že to je špatný nápad. A on říkal: "Hm" -- Jo, tak nějak vypadal, jmenoval se Eric -- řekl: "Nejsem si jistý." Tak takhle mě vyslyšel. "Nejsem si jistý." Tak jsem se zeptal: "Je to divné?" A on: "Jo, je to opravdu divné." Ale jakmile to řekl, jeho celé chování se změnilo. Jako by odložil všechny pochyby. A řekl: "Klidně to udělejte, jen to nepřehánějte."
Well, I'm not sure that's a good thing, actually -- Actually, I'm pretty sure it's a bad thing. And he was like, "Oh" -- yeah, this is how he looked, his name is Eric -- and he was like, "I'm not sure." This is how he was hearing me. "Not sure." Then I ask him, "Is that weird?" He's like, "Yeah, it's really weird, man." But as soon as he said that, his whole demeanor changed. It's as if he's putting all the doubt on the floor. And he said, "Yeah, you can do this, just don't get too weird."
(Smích)
(Laughter)
A tak jsem hodinu vítal lidi ve Starbucks. Řekl jsem "dobrý den" každému, kdo vešel, a svátečně ho uvítal. Mimochodem, nevím, kam se ubírá vaše kariéra, ale tohle nedělejte.
So for the next hour I was the Starbucks greeter. I said "hi" to every customer that walked in, and gave them holiday cheers. By the way, I don't know what your career trajectory is, don't be a greeter.
(Smích)
(Laughter)
Bylo to opravdu nudné. Pak jsem zjistil, že tohle můžu dělat, protože jsem zmínil: "Je to divné?" Zmínil jsem obavu, kterou měl on sám. A protože jsem zmínil: "Je to divné?", znamenalo to, že já nejsem divný. To znamená, že jsem vlastně myslel stejně jako on, nahlížel na tohle jako na něco divného. A znovu a znovu jsem se učil, že když zmíním obavu, kterou mohou lidé mít, předtím než se zeptám, získám jejich důvěru. Lidé měli tendenci mi říct spíše ano.
It was really boring. But then I found I could do this because I mentioned, "Is that weird?" I mentioned the doubt that he was having. And because I mentioned, "Is that weird?", that means I wasn't weird. That means I was actually thinking just like him, seeing this as a weird thing. And again, and again, I learned that if I mention some doubt people might have before I ask the question, I gained their trust. People were more likely to say yes to me.
Naučil jsem se, že si můžu splnit životní sen -- tím, že se zeptám. Víte, pocházím ze čtyř generací učitelů a moje babička mi vždy říkala "Jio, můžeš dělat cokoliv chceš, ale byla bych šťastná, kdybys byl učitel."
And then I learned I could fulfill my life dream ... by asking. You know, I came from four generations of teachers, and my grandma has always told me, "Hey Jia, you can do anything you want, but it'd be great if you became a teacher."
(Smích)
(Laughter)
Ale já chtěl podnikat a učitelem jsem se nestal. Mým snem vždy bylo něco vyučovat. Řekl jsem si: "Co kdybych se zeptal a vyučoval něco na vysoké škole?" V té době jsem žil v Austinu, šel jsem na Texaskou Univerzitu v Austinu, zaklepal na dveře profesorovi a řekl: "Můžu učit váš předmět?" Prvních pár pokusů nikam nevedlo. Ale protože jsem neutekl -- snažil se dál -- na třetí pokus jsem udělal na profesora dojem. Řekl: "Nikdo nikdy nic takového neudělal." A já přišel připraven s prezentací. Řekl: "Výborně, tohle můžu použit. Proč nepřijdete za dva měsíce? Dám vás do svých osnov." A o dva měsíce později jsem předmět vyučoval.
But I wanted to be an entrepreneur, so I didn't. But it has always been my dream to actually teach something. So I said, "What if I just ask and teach a college class?" I lived in Austin at the time, so I went to University of Texas at Austin and knocked on professors' doors and said, "Can I teach your class?" I didn't get anywhere the first couple of times. But because I didn't run -- I kept doing it -- and on the third try the professor was very impressed. He was like, "No one has done this before." And I came in prepared with powerpoints and my lesson. He said, "Wow, I can use this. Why don't you come back in two months? I'll fit you in my curriculum." And two months later I was teaching a class.
Tohle jsem já -- pravděpodobně mě nevidíte, je to špatná fotka. Někdy dostanete zamítnutí bleskem, víte co myslím?
This is me -- you probably can't see, this is a bad picture. You know, sometimes you get rejected by lighting, you know?
(Smích)
(Laughter)
Ale ty jo -- když jsem dopřednášel, odcházel jsem v slzách, protože jsem myslel, že si můžu splnit sen jen pouhým dotazem. Myslel jsem si, že musím -- být skvělý podnikatel, získat PhD, abych mohl učit -- ale ne, pouze jsem se zeptal, a mohl jsem učit.
But wow -- when I finished teaching that class, I walked out crying, because I thought I could fulfill my life dream just by simply asking. I used to think I have to accomplish all these things -- have to be a great entrepreneur, or get a PhD to teach -- but no, I just asked, and I could teach.
A na té fotce, kterou pořádně nevidíte, jsem citoval Martina Luthera Kinga Juniora. Proč? Protože v mém průzkumu jsem zjistil, že lidé, kteří opravdu mění svět, kteří mění způsob, jakým žijeme a jakým myslíme, jsou lidé, kteří se na počátku setkali s hrubým odmítnutím. Lidé jako Martin Luther King, Jr., jako Mahatma Gandhi, Nelson Mandela, nebo třeba Ježíš Kristus. Tihle lidé nenechali, aby odmítnutí určilo, kým jsou. Nechali svou vlastní reakci po odmítnutí, aby určila, to, kým jsou. Dokázali se s odmítnutím sžít.
And in that picture, which you can't see, I quoted Martin Luther King, Jr. Why? Because in my research I found that people who really change the world, who change the way we live and the way we think, are the people who were met with initial and often violent rejections. People like Martin Luther King, Jr., like Mahatma Gandhi, Nelson Mandela, or even Jesus Christ. These people did not let rejection define them. They let their own reaction after rejection define themselves. And they embraced rejection.
Nemusíme být těmito lidmi, abychom se naučili o odmítnutí. V mém případě, odmítnutí byla moje kletba, můj strašák. Obtěžovalo mě to celý můj život, protože jsem od toho utíkal. Pak jsem to začal přijímat. Otočil jsem to ve svůj největší dar. Začal jsem učit lidi, jak změnit odmítnutí v příležitost. Používám k tomu blog, přednášku, knihu, kterou jsem právě publikoval, a dokonce vyvíjím technologii, která pomůže lidem překonat strach z odmítnutí.
And we don't have to be those people to learn about rejection, and in my case, rejection was my curse, was my boogeyman. It has bothered me my whole life because I was running away from it. Then I started embracing it. I turned that into the biggest gift in my life. I started teaching people how to turn rejections into opportunities. I use my blog, I use my talk, I use the book I just published, and I'm even building technology to help people overcome their fear of rejection.
Když jste v životě odmítnuti, když čelíte další překážce nebo dalšímu selhání, zvažujte možnosti. Neutíkejte. Pokud je přijmete, můžou se stát zrovna tak vašimi dary.
When you get rejected in life, when you are facing the next obstacle or next failure, consider the possibilities. Don't run. If you just embrace them, they might become your gifts as well.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)