Ahoj.
Hi.
Děkuju vám.
Thank you.
[Jennifer Brea je citlivá na hluk Diváky jsme poprosili, aby tleskali ve znakové řeči, potichu.]
[Jennifer Brea is sound-sensitive. The live audience was asked to applaud ASL-style, in silence.]
Tohle jsem byla já před pěti lety. Postgraduální studentka na Harvardu, milovala jsem cestování. Zasnoubila jsem se se svou životní láskou. Měli jsme se brát. Bylo mi 28 a jako mnozí z nás, když jsme zdraví, jsem se cítila nepřemožitelná.
So, five years ago, this was me. I was a PhD student at Harvard, and I loved to travel. I had just gotten engaged to marry the love of my life. I was 28, and like so many of us when we are in good health, I felt like I was invincible.
Pak jsem jednoho dne dostala horečku 40,4 °C. Měla jsem zřejmě tenkrát zajít k lékaři ale já jsem nikdy dřív nebyla opravdu nemocná, a věděla jsem, že normálně, když chytíte nějaký virus, zůstanete doma, dáte si slepičí vývar a za pár dní bude zase všechno v pořádku. Jenže tentokrát to v pořádku nebylo. Když opadla horečka, bylo mi tři týdny tak mdlo, že jsem nemohla vyjít ven z domu. Narážela jsem do futer dveří. Plazila jsem se po zdech, abych se dostala na záchod. To jaro jsem chytala nemoc za nemocí, a pokaždé, když jsem šla k doktorovi, řekl mi, že je všechno v naprostém pořádku. Jeho laboratorní testy ukazovaly že je pořád všechno v normálu. Jediné, co jsem měla, byly příznaky, které jsem mohla popsat, ale nikdo jiný je neviděl. Vím, že to zní hloupě, ale musíte si prostě najít způsob, jak tyhle věci vysvětlit sami sobě, a tak jsem si říkala, že možná jen stárnu. Možná, že takhle to vypadá, když je vám víc než 25.
Then one day I had a fever of 104.7 degrees. I probably should have gone to the doctor, but I'd never really been sick in my life, and I knew that usually, if you have a virus, you stay home and you make some chicken soup, and in a few days, everything will be fine. But this time it wasn't fine. After the fever broke, for three weeks I was so dizzy, I couldn't leave my house. I would walk straight into door frames. I had to hug the walls just to make it to the bathroom. That spring I got infection after infection, and every time I went to the doctor, he said there was absolutely nothing wrong. He had his laboratory tests, which always came back normal. All I had were my symptoms, which I could describe, but no one else can see. I know it sounds silly, but you have to find a way to explain things like this to yourself, and so I thought maybe I was just aging. Maybe this is what it's like to be on the other side of 25.
(Smích)
(Laughter)
Pak se ale objevily neurologické příznaky. Někdy jsem zjistila, že nedokážu nakreslit pravou půlku kroužku. Jindy jsem nedokázala ani mluvit, ani se pohnout. Navštívila jsem všemožné specialisty: lékaře infekčních chorob, dermatology, endokrinology, kardiology. Dokonce i psychiatra. Ten mi řekl: "Je zřejmé, že jste opravdu nemocná, ale není to nic psychiatrického. Doufám, že přijdou na to, co s vámi je.
Then the neurological symptoms started. Sometimes I would find that I couldn't draw the right side of a circle. Other times I wouldn't be able to speak or move at all. I saw every kind of specialist: infectious disease doctors, dermatologists, endocrinologists, cardiologists. I even saw a psychiatrist. My psychiatrist said, "It's clear you're really sick, but not with anything psychiatric. I hope they can find out what's wrong with you."
Den poté u mě neurolog diagnostikoval disociativní poruchu. Řekl mi, že všechno – horečky, bolesti v krku, záněty dutin, všechny zažívací, neurologické a srdeční potíže – byly způsobeny nějakým dávným emocionálním traumatem, na které se nepamatuji. Ty příznaky jsou skutečné, říkal, ale nemají žádnou biologickou příčinu.
The next day, my neurologist diagnosed me with conversion disorder. He told me that everything -- the fevers, the sore throats, the sinus infection, all of the gastrointestinal, neurological and cardiac symptoms -- were being caused by some distant emotional trauma that I could not remember. The symptoms were real, he said, but they had no biological cause.
Studovala jsem sociologii. Měla jsem za sebou studium statistiky, teorie pravděpodobnosti, matematického modelování, návrhu experimentů. Měla jsem pocit, že nemůžu jen tak odmítnout neurologovu diagnózu. Měla jsem pocit, že není správná, ale díky svému studiu jsem věděla, že pravda často není intuitivní, že ji často zamlžuje to, v co bychom si přáli věřit. Musela jsem tedy vážit možnost, že má pravdu.
I was training to be a social scientist. I had studied statistics, probability theory, mathematical modeling, experimental design. I felt like I couldn't just reject my neurologist's diagnosis. It didn't feel true, but I knew from my training that the truth is often counterintuitive, so easily obscured by what we want to believe. So I had to consider the possibility that he was right.
Toho dne jsem si udělala malý pokus. Celé dvě míle z neurologické ordinace k sobě domů jsem šla pěšky, nohy mi svírala podivná, skoro elektrická bolest. Meditovala jsem nad tou bolestí, kontemplovala nad možností, jak by má mysl mohla být původcem toho všeho. Jakmile jsem prošla domovními dveřmi, zkolabovala jsem. Můj mozek a má páteř hořely. Krk jsem měla tak ztuhlý, že jsem se nedotkla bradou hrudi, a nejmenší zvuk – třeba šustění prostěradla, manžel, který chodil bos ve vedlejší místnosti – mi způsobovaly strašlivou bolest. Celé dva další roky jsem strávila skoro jen na lůžku.
That day, I ran a small experiment. I walked back the two miles from my neurologist's office to my house, my legs wrapped in this strange, almost electric kind of pain. I meditated on that pain, contemplating how my mind could have possibly generated all this. As soon as I walked through the door, I collapsed. My brain and my spinal cord were burning. My neck was so stiff I couldn't touch my chin to my chest, and the slightest sound -- the rustling of the sheets, my husband walking barefoot in the next room -- could cause excruciating pain. I would spend most of the next two years in bed.
Jak se mohl můj lékař tak moc mýlit? Myslela jsem si, že mám vzácnou chorobu, něco, co lékaři ještě nikdy neviděli. Ale pak jsem šla na internet a našla jsem tisíce lidí po celém světě, kteří žijí se stejnými příznaky, podobně izolovaní, stejně čelící nedůvěře. Někteří mohli pracovat, ale museli celé večery a víkendy strávit v posteli, aby byli schopni jít v pondělí do práce. Na opačné straně spektra jsou tací, kteří musí život trávit v naprosté tmě, a navíc nesnesou zvuk lidského hlasu ani dotek milovaného člověka.
How could my doctor have gotten it so wrong? I thought I had a rare disease, something doctors had never seen. And then I went online and found thousands of people all over the world living with the same symptoms, similarly isolated, similarly disbelieved. Some could still work, but had to spend their evenings and weekends in bed, just so they could show up the next Monday. On the other end of the spectrum, some were so sick they had to live in complete darkness, unable to tolerate the sound of a human voice or the touch of a loved one.
Byla mi diagnostikována myalgická encephalomyelitida. Pravděpodobně ji znáte pod jménem "chronický únavový syndrom". Tenhle název, používaný desítky let, ukazuje převažující obraz nemoci, které může být tak vážná. Klíčovým příznakem, který sdílíme, je, že kdykoli vykonáme námahu – fyzickou, duševní – platíme, a platíme krutě. Když si jde manžel zaběhat, možná bude pár dní polámaný. Když já zkusím dojít na konec ulice, možná budu týden upoutaná na lůžko. Je to dokonalé osobní vězení. Znám tanečníky, kteří nemohou tančit, účetní, kteří nedokáží sčítat, mediky, ze kterých nikdy nebudou lékaři. Nezáleží na tom, co jste kdysi byli; už to nikdy nebudete dělat. Už jsou to čtyři roky a já jsem se pořád nedostala ani tam, kde jdem byla v tu chvíli, než jsem se pustila pěšky domů od doktora.
I was diagnosed with myalgic encephalomyelitis. You've probably heard it called "chronic fatigue syndrome." For decades, that's a name that's meant that this has been the dominant image of a disease that can be as serious as this. The key symptom we all share is that whenever we exert ourselves -- physically, mentally -- we pay and we pay hard. If my husband goes for a run, he might be sore for a couple of days. If I try to walk half a block, I might be bedridden for a week. It is a perfect custom prison. I know ballet dancers who can't dance, accountants who can't add, medical students who never became doctors. It doesn't matter what you once were; you can't do it anymore. It's been four years, and I've still never been as well as I was the minute before I walked home from my neurologist's office.
Odhaduje se, že na světě je mezi 15 a 30 miliony lidí, kteří trpí touto chorobou. V USA, odkud pocházím, je to asi jeden milion lidí. Takže jde o zhruba dvakrát častější chorobu, než je roztroušená skleróza. Pacienti mohou žít desítky let s normálními fyzickými funkcemi, nebo s chronickým srdečním selháním. Dvacet pět procent z nás je uvězněno doma nebo upoutáno na lůžko, 75 až 85 procent z nás nemůže pracovat ani na částečný úvazek. Ale lékaři nás neléčí a věda nás nestuduje. Jak je to možné, že na chorobu tak běžnou a tak zničující mohla medicína zapomenout?
It's estimated that about 15 to 30 million people around the world have this disease. In the US, where I'm from, it's about one million people. That makes it roughly twice as common as multiple sclerosis. Patients can live for decades with the physical function of someone with congestive heart failure. Twenty-five percent of us are homebound or bedridden, and 75 to 85 percent of us can't even work part-time. Yet doctors do not treat us and science does not study us. How could a disease this common and this devastating have been forgotten by medicine?
Když mi můj lékař diagnostikoval disociativní poruchu, navazoval na tradici přemýšlení o ženském těle, která je přes 2500 let stará. Římský lékař Galén si myslel že hysterii způsobuje sexuální deprivace obzvlášť vášnivých žen. Řekové se domnívali, že děloha doslova vyschne a pak putuje po těle, hledajíce vláhu, přičemž tlačí na různé vnitřní orgány – ano – čímž způsobuje příznaky od extrémních emocí, po závratě nebo paralýzu. Lékem bylo manželství a mateřství.
When my doctor diagnosed me with conversion disorder, he was invoking a lineage of ideas about women's bodies that are over 2,500 years old. The Roman physician Galen thought that hysteria was caused by sexual deprivation in particularly passionate women. The Greeks thought the uterus would literally dry up and wander around the body in search of moisture, pressing on internal organs -- yes -- causing symptoms from extreme emotions to dizziness and paralysis. The cure was marriage and motherhood.
Tyto myšlenky se neměnily po tisíciletí až do 80. let 19. století, kdy se neurologové pokusili modernizovat teorii hysterie. Sigmund Freud vyvinul teorii, že nevědomá mysl může produkovat fyzické příznaky, když se snaží zpracovat vzpomínky nebo emoce příliš bolestné pro vědomí. Přeměňuje tyto emoce v tělesné příznaky. To najednou znamenalo, že i muži mohou být hysteričtí, ale ženy byly pochopitelně mnohem zranitelnější.
These ideas went largely unchanged for several millennia until the 1880s, when neurologists tried to modernize the theory of hysteria. Sigmund Freud developed a theory that the unconscious mind could produce physical symptoms when dealing with memories or emotions too painful for the conscious mind to handle. It converted these emotions into physical symptoms. This meant that men could now get hysteria, but of course women were still the most susceptible.
Když jsem začala studovat historii své vlastní choroby, ohromilo mě, jak hluboko se tyto ideje dostaly. V roce 1934 onemocnělo 134 lékařů, sester a zaměstnanců losangelské Všeobecné okresní nemocnice vážnou chorobou. Vykazovali svalovou slabost, tuhost krční páteře a zad, horečky – všechno stejně jako já, když mě poprvé diagnostikovali. Lékaři mysleli, že jde o novou formu obrny. Od té doby se na světě objevilo více než 70 epidemií velmi podobné post-infekční choroby. Všechny tyto epidemie nepoměrně více zasahovaly ženy, a když lékaři nebyli schopni odhalit jednu příčinu nemoci, připisovali tyto epidemie masové hysterii.
When I began investigating the history of my own disease, I was amazed to find how deep these ideas still run. In 1934, 198 doctors, nurses and staff at the Los Angeles County General Hospital became seriously ill. They had muscle weakness, stiffness in the neck and back, fevers -- all of the same symptoms I had when I first got diagnosed. Doctors thought it was a new form of polio. Since then, there have been more than 70 outbreaks documented around the world, of a strikingly similar post-infectious disease. All of these outbreaks have tended to disproportionately affect women, and in time, when doctors failed to find the one cause of the disease, they thought that these outbreaks were mass hysteria.
Čím to je, že se nás tohle schéma drží jako klíště? Asi to má něco do činění se sexismem, ale také si myslím, že lékaři v zásadě chtějí pomáhat. Chtějí znát odpověď, a takováhle kategorie jim umožní léčit, co by jinak bylo neléčitelné, a vysvětlit nemoci, které vysvětlení nemají. Problém je, že to může opravdu ubližovat. V padesátých letech studoval psychiatr Eliot Slater skupinu 85 pacientů, kteří měli diagnostikovanou hysterii. O devět let později bylo 12 z nich mrtvých, 30 z nich ochrnulo. Mnohým z nich nezjistili nemoci jako roztroušenou sklerózu, epilepsii nebo nádor na mozku. V roce 1980 byla hysterie oficiálně přejmenována na "disociativní poruchu". Když mi v roce 2012 můj neurolog sdělil tuto hypotézu, byla to doslovná ozvěna Freudových slov a dokonce i dnes je taková diagnóza u žen 2 krát až 10 krát pravděpodobnější.
Why has this idea had such staying power? I do think it has to do with sexism, but I also think that fundamentally, doctors want to help. They want to know the answer, and this category allows doctors to treat what would otherwise be untreatable, to explain illnesses that have no explanation. The problem is that this can cause real harm. In the 1950s, a psychiatrist named Eliot Slater studied a cohort of 85 patients who had been diagnosed with hysteria. Nine years later, 12 of them were dead and 30 had become disabled. Many had undiagnosed conditions like multiple sclerosis, epilepsy, brain tumors. In 1980, hysteria was officially renamed "conversion disorder." When my neurologist gave me that diagnosis in 2012, he was echoing Freud's words verbatim, and even today, women are 2 to 10 times more likely to receive that diagnosis.
Problém s takovou teorií hysterie nebo psychogenní nemoci je, že nemůže být nikdy dokázána. Z definice nemá žádné důkazy a u myalgické encefalomyelitidy (ME) psychologická vysvětlení brzdila skutečný biologický výzkum. Všude po světě je ME jednou z nejméně studovaných nemocí. V USA utratíme ročně zhruba 2500 dolarů na pacienta s AIDS, 250 dolarů na pacienta s roztroušenou sklerózou a jen 5 dolarů ročně na pacienta s ME. Tohle není náhoda. To není jen smůla. Neznalost obklopující mou nemoc pramení z rozhodutí, z volby, kterou činí instituce, které by nás měly chránit.
The problem with the theory of hysteria or psychogenic illness is that it can never be proven. It is by definition the absence of evidence, and in the case of ME, psychological explanations have held back biological research. All around the world, ME is one of the least funded diseases. In the US, we spend each year roughly 2,500 dollars per AIDS patient, 250 dollars per MS patient and just 5 dollars per year per ME patient. This was not just lightning. I was not just unlucky. The ignorance surrounding my disease has been a choice, a choice made by the institutions that were supposed to protect us.
Nevíme, proč se ME někdy opakovaně projevuje v rodinách, proč ji můžete dostat po téměř každé infekci od enterovirů, přes EB virus až po Q-horečku, proč postihuje ženy dvakrát až třikrát častěji než muže. Tohle je mnohem širší problém, nejde jen o moji nemoc. Když jsem poprvé onemocněla, začaly se na mě obracet kamarádky. Brzy jsem byla obklopena spoustou žen pod třicet let, jejichž těla selhávala. Hrozné na tom je to, jak strašně těžké bylo, aby nás někdo vzal vážně.
We don't know why ME sometimes runs in families, why you can get it after almost any infection, from enteroviruses to Epstein-Barr virus to Q fever, or why it affects women at two to three times the rate of men. This issue is much bigger than just my disease. When I first got sick, old friends were reaching out to me. I soon found myself a part of a cohort of women in their late 20s whose bodies were falling apart. What was striking was just how much trouble we were having being taken seriously.
Poznala jsem jednu ženu se sklerodermií, autoimunní chrobou vazivové tkáně, kterou léta přesvědčovali, že to všechno je jen v její hlavě. Za dobu od nástupu choroby do správné diagnózy byl její jícen tak fatálně poničený, že už nikdy nebude moci jíst. A jinou ženu, s rakovinou vaječníku, které léta říkali, že je to jenom předčasná menopauza. Kamarádku z univerzity, které po léta diagnostikovali nádor na mozku jen jako úzkost.
I learned of one woman with scleroderma, an autoimmune connective tissue disease, who was told for years that it was all in her head. Between the time of onset and diagnosis, her esophagus was so thoroughly damaged, she will never be able to eat again. Another woman with ovarian cancer, who for years was told that it was just early menopause. A friend from college, whose brain tumor was misdiagnosed for years as anxiety.
Proč mě to tak trápí? Od padesátých let se výskyt autoimunitních chorob zdvojnásobil až ztrojnásobil. 54 % pacientů, kterým je nakonec diagnostikována popsaná autoimunitní choroba, na začátky slyší, že jsou jen hypochondři. Stejně jako starověká hysterie, i tohle souvisí s genderem a s tím, čím příběhům věříme. 75 procent pacientů s autoimunitními chorobami jsou ženy a u některých chorob je tento poměr až 90 procent. Ale přesto, že tyto nemoci nepoměrně více postihují ženy, nejsou to ženské nemoci. ME postihuje i děti a miliony mužů. Jak mi řekl jeden pacient, a setkávám se s nimi pořád, když jsi žena, řeknou ti, že přeháníš popisy svých potíží, ale když jsi muž, řeknou ti, abys byl silný, zatnul se a táhnul. Přitom to muži mají s určením diagnózy někdy ještě těžší.
Here's why this worries me: since the 1950s, rates of many autoimmune diseases have doubled to tripled. Forty-five percent of patients who are eventually diagnosed with a recognized autoimmune disease are initially told they're hypochondriacs. Like the hysteria of old, this has everything to do with gender and with whose stories we believe. Seventy-five percent of autoimmune disease patients are women, and in some diseases, it's as high as 90 percent. Even though these diseases disproportionately affect women, they are not women's diseases. ME affects children and ME affects millions of men. And as one patient told me, we get it coming and going -- if you're a woman, you're told you're exaggerating your symptoms, but if you're a guy, you're told to be strong, to buck up. And men may even have a more difficult time getting diagnosed.
Můj mozek už není, co býval.
My brain is not what it used to be.
Ale má to i světlou stránku: navzdory všemu mám pořád naději. Je tolik nemocí, které byly kdysi považovány za psychologické, dokud věda neodhalila jejich biologické mechanismy. Pacienti s epilepsií se násilím zavírali do ústavů, dokud EEG nedokázal změřit abnormální elektrickou aktivitu v mozku. Roztroušená skleróza mohla být mylně považována za hysterickou paralýzu, dokud jsme pomocí CT a MRI neobjevili léze v mozku. A celkem do nedávna jsme mysleli, že žaludeční vředy způsobuje pouhý stres, až se přišlo na to, že hlavní příčinou je helicobacter pylori. ME nikdy neměla benefity ostatních nemocí, kterým se věda věnovala. Ale i to se už začalo měnit. Němečtí vědci začínají nacházet důkazy autoimunitního selhání, v Japonsku zase mozkové záněty. Ve Spojených státech na Stanfordské univerzitě nacházejí abnormality v energetickém metabolismu, mají 16 směrodatných odchylek od normálu. V Norsku běží třífázový klinický test léku proti rakovině, který u některých pacientů způsobí celkové uzdravení.
Here's the good part: despite everything, I still have hope. So many diseases were once thought of as psychological until science uncovered their biological mechanisms. Patients with epilepsy could be forcibly institutionalized until the EEG was able to measure abnormal electrical activity in the brain. Multiple sclerosis could be misdiagnosed as hysterical paralysis until the CAT scan and the MRI discovered brain lesions. And recently, we used to think that stomach ulcers were just caused by stress, until we discovered that H. pylori was the culprit. ME has never benefited from the kind of science that other diseases have had, but that's starting to change. In Germany, scientists are starting to find evidence of autoimmunity, and in Japan, of brain inflammation. In the US, scientists at Stanford are finding abnormalities in energy metabolism that are 16 standard deviations away from normal. And in Norway, researchers are running a phase-3 clinical trial on a cancer drug that in some patients causes complete remission.
A další věc mi dává naději: zarputilost pacientů. Potkali jsme se na internetu, a dělili se o své příběhy. Hltali jsme informace z výzkumů. Sami na sobě jsme experimentovali. Stali jsme se svými vlastními vědci i lékaři, protože jsme museli. Pomalu jsem přidávala 5 % tady, 5 % tadyhle, a pak najednou, když byl dobrý den, jsem mohla opustit domov. Pořád jsem se musela trapně rozhodovat: budu sedět 15 minut na zahrádce, nebo si dneska umyju vlasy? Ale dostala jsem naději, že bych mohla být léčena. Měla jsem nemocné tělo; to bylo vše. S tím správným druhem pomoci mi možná jednoho dne bude lépe.
What also gives me hope is the resilience of patients. Online we came together, and we shared our stories. We devoured what research there was. We experimented on ourselves. We became our own scientists and our own doctors because we had to be. And slowly I added five percent here, five percent there, until eventually, on a good day, I was able to leave my home. I still had to make ridiculous choices: Will I sit in the garden for 15 minutes, or will I wash my hair today? But it gave me hope that I could be treated. I had a sick body; that was all. And with the right kind of help, maybe one day I could get better.
Dala jsem se dohromady s pacienty po celém světě a začali jsme bojovat. Naplnili jsme prázdnotu něčím nádherným, ale to nestačí. Pořád nevím, jestli budu někdy schopna se rozběhnout, nebo aspoň ujít kousek pěšky, nebo udělat nějaký z těch pohybů, o kterých dneska jenom sním. Jsem ale vděčná za to, jak daleko jsem se dostala. Pokrok je pomalý a houpe se to nahoru a dolů, ale každým dnem je mi o trošku lépe.
I came together with patients around the world, and we started to fight. We have filled the void with something wonderful, but it is not enough. I still don't know if I will ever be able to run again, or walk at any distance, or do any of those kinetic things that I now only get to do in my dreams. But I am so grateful for how far I have come. Progress is slow, and it is up and it is down, but I am getting a little better each day.
Pamatuji se na ten pocit, když jsem byla zavřená v ložnici, měsíce jsem nevidla slunce a myslela jsem si, že tam umřu. Dnes jsem ale tady, s vámi, a to je zázrak.
I remember what it was like when I was stuck in that bedroom, when it had been months since I had seen the sun. I thought that I would die there. But here I am today, with you, and that is a miracle.
Vůbec nevím, co by se bývalo stalo, kdybych nebyla jednou z těch šťastných, kdybych onemocněla před érou internetu, kdybych nebyla našla svoji komunitu. Asi bych si byla vzala život, tak jako mnozí jiní přede mnou. Kolik bychom bývali zachránili životů, kdybychom se před desítkami let začali správně ptát? Kolik životů můžeme zachránit dnes, když se do toho opravdu pustíme?
I don't know what would have happened had I not been one of the lucky ones, had I gotten sick before the internet, had I not found my community. I probably would have already taken my own life, as so many others have done. How many lives could we have saved, decades ago, if we had asked the right questions? How many lives could we save today if we decide to make a real start?
I pak, až už bude odhalena pravá příčina mé nemoci, pokud nezměníme své instituce a svou kulturu, uděláme totéž s nějakou jinou chorobou. Život s touto nemocí mě naučil že i věda a medicína jsou ve své podstatě lidské projekty. Lékaři, vědci ani metodici nejsou imunní vůči předsudkům, které ovlivňují nás všechny.
Even once the true cause of my disease is discovered, if we don't change our institutions and our culture, we will do this again to another disease. Living with this illness has taught me that science and medicine are profoundly human endeavors. Doctors, scientists and policy makers are not immune to the same biases that affect all of us.
Musíme o ženském zdraví přemýšlet mnohem jemnějším způsobem. Naše imunitní systémy jsou bitevní pole rovnoprávnosti stejně jako zbytek našich těl. Musíme naslouchat příběhům našich pacientů a musíme být ochotni říci: "já nevím". "Já nevím" je nádherná věc. "Já nevím" je počátkem všech objevů. A když dokážeme tohle, když se dokážeme postavit tomu vesmíru všeho, co nevíme, pak ho možná můžeme, namísto se strachem z nejistoty, přivítat se citem pro údiv.
We need to think in more nuanced ways about women's health. Our immune systems are just as much a battleground for equality as the rest of our bodies. We need to listen to patients' stories, and we need to be willing to say, "I don't know." "I don't know" is a beautiful thing. "I don't know" is where discovery starts. And if we can do that, if we can approach the great vastness of all that we do not know, and then, rather than fear uncertainty, maybe we can greet it with a sense of wonder.
Děkuju vám.
Thank you.
Děkuju.
Thank you.