Před deseti lety jsem tu měl svou první výstavu. Netušil jsem, jestli to vůbec půjde, ale po pár krůčcích a velmi klopotném učení jsem vytvořil první sochu: „Ztraceného dopisovatele“. S mořskými biology a místním centrem potápěčů jsme dílo ponořili do moře u pobřeží Grenady, v oblasti zdevastované hurikánem Ivan. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Socha se proměnila. Z jedné sochy pak byly dvě. Ze dvou bylo záhy dvacet šest. Než jsem se nadál, měli jsme první podvodní park se sochami na světě.
Ten years ago, I had my first exhibition here. I had no idea if it would work or was at all possible, but with a few small steps and a very steep learning curve, I made my first sculpture, called "The Lost Correspondent." Teaming up with a marine biologist and a local dive center, I submerged the work off the coast of Grenada, in an area decimated by Hurricane Ivan. And then this incredible thing happened. It transformed. One sculpture became two. Two quickly became 26. And before I knew it, we had the world's first underwater sculpture park.
V roce 2009 jsem v Mexiku začal ztvárňovat místní rybáře. Nejprve vznikla malá skupinka soch a pak téměř celý dav lidí chránících moře. A nakonec muzeum pod vodou, s 500 živoucími sochami. Aby byl člověk zahradník, nemusí mít zrovna skleník. Od té doby tvoříme ve větším měřítku: Na Bahamách vyrůstá „Oceánský Atlas“. Měří přes 5 metrů a váží přes 40 tun. V Lanzarote momentálně vytvářím podvodní botanickou zahradu, první svého druhu v Atlantiku.
In 2009, I moved to Mexico and started by casting local fisherman. This grew to a small community, to almost an entire movement of people in defense of the sea. And then finally, to an underwater museum, with over 500 living sculptures. Gardening, it seems, is not just for greenhouses. We've since scaled up the designs: "Ocean Atlas," in the Bahamas, rising 16 feet up to the surface and weighing over 40 tons, to now currently in Lanzarote, where I'm making an underwater botanical garden, the first of its kind in the Atlantic Ocean.
Materiály a koncepce, jež užíváme v projektech, pomáhají podporovat život. Stabilní platformu skýtá tmel s dlouhou životností a neutrálním pH. Jeho textura umožňuje korálům přichytit se. Umisťujeme sochy od útesů směrem po proudu, aby se korály po rozmnožení měly kde usadit. Formace jsou uzpůsobené tak, aby mohly pojmout velké množství ryb. Korýšům, jako jsou humři či mořští ježci, skýtá obytný prostor dokonce i vnitřek tohoto VW Brouka.
Each project, we use materials and designs that help encourage life; a long-lasting pH-neutral cement provides a stable and permanent platform. It is textured to allow coral polyps to attach. We position them down current from natural reefs so that after spawning, there's areas for them to settle. The formations are all configured so that they aggregate fish on a really large scale. Even this VW Beetle has an internal living habitat to encourage crustaceans such as lobsters and sea urchins.
Proč ale vůbec vystavuji na dně oceánu? Protože abych řekl pravdu, není to zrovna snadné. Když nad vámi uprostřed moře spouští obří jeřáb osm tun na dno oceánu, napadne vás, že byste se radši měli dát na malování akvarelem.
So why exhibit my work in the ocean? Because honestly, it's really not easy. When you're in the middle of the sea under a hundred-foot crane, trying to lower eight tons down to the sea floor, you start to wonder whether I shouldn't have taken up watercolor painting instead.
(Smích)
(Laughter)
Ale výsledek mě vždycky nakonec ohromí.
But in the end, the results always blow my mind.
(Hudba)
(Music)
Úžasnější místo, než je oceán, si nemůže umělec k pořádání výstavy přát. Vidíte úchvatnou hru světel, která se každou hodinu mění, zvířený písek, který halí sochy do tajemných oblaků; dílo s jedinečnou celoživotní zárukou. A přicházejí všeteční návštěvníci, z nichž každý zde zanechá svoji jedinečnou stopu.
The ocean is the most incredible exhibition space an artist could ever wish for. You have amazing lighting effects changing by the hour, explosions of sand covering the sculptures in a cloud of mystery, a unique timeless quality and the procession of inquisitive visitors, each lending their own special touch to the site.
(Hudba)
(Music)
Po všech těch letech jsem si uvědomil, že to nejúžasnější na naší práci, to, co vybízí ke skutečné pokoře, je fakt, že jakmile sochy ponoříme, už nejsou naše. Jakmile je potopíme, patří moři. Vytváří se nové útesy a doslova vzniká nový svět. Svět, který mě nepřestává ohromovat. Zní to jako klišé, ale žádný lidský výtvor nepředčí představivost přírody.
But over the years, I've realized that the greatest thing about what we do, the really humbling thing about the work, is that as soon as we submerge the sculptures, they're not ours anymore, because as soon as we sink them, the sculptures, they belong to the sea. As new reefs form, a new world literally starts to evolve, a world that continuously amazes me. It's a bit of a cliché, but nothing man-made can ever match the imagination of nature.
Mořské houby vypadají na tvářích soch jako žíly. Větevníky mění tvar věcí. Pasoucí se nereidky vytvářejí bílé klikyháky. Na tvářích v salvách vybuchují pláštěnci. Mořští ježci v noci hledají na tělech soch potravu. Korálové řasy dodávají sochám purpurový nádech. Nikde jsem neviděl tak intenzivní červeň jako pod vodou. Křídla Gorgon se kývají ve vlnách. Nachové houby dýchají vodu jako vzduch. A nad vším tiše kloužou šedí pomci.
Sponges look like veins across the faces. Staghorn coral morphs the form. Fireworms scrawl white lines as they feed. Tunicates explode from the faces. Sea urchins crawl across the bodies feeding at night. Coralline algae applies a kind of purple paint. The deepest red I've ever seen in my life lives underwater. Gorgonian fans oscillate with the waves. Purple sponges breathe water like air. And grey angelfish glide silently overhead.
Skvělé ohlasy na naše díla z celého světa mě přesvědčují, že jsme se zapojili do čehosi prapůvodního. Zdá se, že tyhle výjevy působí po celém světě stejně. To mě přivádí k mé umělecké zodpovědnosti a k tomu, čeho se snažím dosáhnout. Dnes tu s vámi stojím na lodi uprostřed oceánu, což je ideální místo, abych promluvil o tom, co je na mé práci nejzásadnější. Všichni víme, že korálové útesy umírají a oceány jsou ohrožené.
And the amazing response we've had to these works tells me that we've managed to plug into something really primal, because it seems that these images translate across the world, and that's made me focus on my responsibility as an artist and about what I'm trying to achieve. I'm standing here today on this boat in the middle of the ocean, and this couldn't be a better place to talk about the really, really important effect of my work. Because as we all know, our reefs are dying, and our oceans are in trouble.
Tohle je zdaleka nejpoužívanější, nejvyhledávanější a nejvíce šířená fotografie z celé mojí dosavadní tvorby. A má to svůj důvod, aspoň doufám. Opravdu doufám, že lidé začínají chápat, že součástí našich úvah o životním prostředí a devastování přírody, se musí stát i oceány.
So here's the thing: the most used, searched and shared image of all my work thus far is this. And I think this is for a reason, or at least I hope it is. What I really hope is that people are beginning to understand that when we think of the environment and the destruction of nature, that we need to start thinking about our oceans, too.
Od doby, co stavíme tahle prostranství, jsme zaznamenali ohromné a nečekané úspěchy. Nejenže jsme vytvořili osm arů nového habitatu s živoucími korály, ale návštěvníci mořského parku v Cancúnu teď vyhledávají také podvodní muzeum, a nepotápějí se tolik mezi útesy. Přírodní oblasti jsou výrazně méně zatížené. Návštěvníci „Oceánského Atlanta“ na Bahamách upozornili na únik z nedaleké ropné rafinérie. Místní vláda pak na nátlak mezinárodních médií přislíbila 10 milionů dolarů na vyčištění pobřeží. Park se sochami v Grenadě posloužil vládě pro vyhlášení místa za mořskou rezervaci. Díky poplatkům za vstup mohou strážci parku kontrolovat turismus i rybolovné kvóty. National Geographic uvádí tuto lokalitu jako jeden z přírodních „divů světa“.
Since building these sites, we've seen some phenomenal and unexpected results. Besides creating over 800 square meters of new habitats and living reef, visitors to the marine park in Cancun now divide half their time between the museum and the natural reefs, providing significant rest for natural, overstressed areas. Visitors to "Ocean Atlas" in the Bahamas highlighted a leak from a nearby oil refinery. The subsequent international media forced the local government to pledge 10 million dollars in coastal cleanups. The sculpture park in Grenada was instrumental in the government designating a spot -- a marine-protected area. Entrance fees to the park now help fund park rangers to manage tourism and fishing quotas. The site was actually listed as a "Wonder of the World" by National Geographic.
Proč jsme se tedy dnes sešli? Co nás spojuje? Myslím, že je to obava, že dostatečně nechráníme naše oceány. Naše oceány bychom měli pokládat za něco posvátného, což ale neděláme. Když pozorujeme neuvěřitelná místa, třeba Himálaj nebo chrám Svaté rodiny (La Sagrada Familia) nebo Monu Lisu, když vidíme tyhle skvělé věci, chápeme, jak jsou důležité. Říkáme, že jsou posvátné, a snažíme se je co nejlépe uchovávat, chránit a pečovat o jejich bezpečí. Tím pádem jim ale musíme přiznat určitou hodnotu. Protože ten, kdo nechápe hodnotu, se může dopustit znesvěcení.
So why are we all here today in this room? What do we all have in common? I think we all share a fear that we don't protect our oceans enough. And one way of thinking about this is that we don't regard our oceans as sacred, and we should. When we see incredible places -- like the Himalayas or the La Sagrada Família, or the Mona Lisa, even -- when we see these incredible places and things, we understand their importance. We call them sacred, and we do our best to cherish them, to protect them and to keep them safe. But in order to do that, we are the ones that have to assign that value; otherwise, it will be desecrated by someone who doesn't understand that value.
Rád bych proto na závěr pohovořil o tom, co je posvátné. Oblast u Cancúnu nenazýváme muzeem pro nic za nic. Muzea slouží k ochraně věcí, pro jejich zachování a ke vzdělávání. Objekty v muzeích pro nás mají velkou cenu. Opatrujeme je prostě proto, že jsou, jaké jsou. Kdyby někdo v Sixtinské kapli házel vajíčka, pobouřilo by nás to. Kdyby chtěl někdo postavit 7hvězdičkový hotel na dně Grand Canyonu, hnali bychom ho s posměchem z Arizony. A přece každý den drancujeme a znečišťujeme naše oceány. Je to pro nás snadné, protože při pohledu na oceán nevidíme spoušť, kterou způsobíme. Protože většina lidí oceán vidí takhle. Není lehké si uvědomit zranitelnost něčeho tak ohromného a nedozírného. Oceán je zkrátka příliš obrovský a nedohledný. A co vidíme? Pro většinu lidí splývá vodní plocha moří s obzorem. A tak nám opravdu hrozí, že nikdy neuvidíme moře před námi, a pokud ho opravdu neuvidíme, pokud pro nás nebude mít svou symboliku, pokud nepochopíme jeho vznešenost, potom hrozí velké nebezpečí, že ho budeme brát jako samozřejmost.
So I want to finish up tonight by talking about sacred things. When we were naming the site in Cancun, we named it a museum for a very important and simple reason: museums are places of preservation, of conservation and of education. They're places where we keep objects of great value to us, where we simply treasure them for them being themselves. If someone was to throw an egg at the Sistine Chapel, we'd all go crazy. If someone wanted to build a seven-star hotel at the bottom of the Grand Canyon, then we would laugh them out of Arizona. Yet every day we dredge, pollute and overfish our oceans. And I think it's easier for us to do that, because when we see the ocean, we don't see the havoc we're wreaking. Because for most people, the ocean is like this. And it's really hard to think of something that's just so plain and so enormous, as fragile. It's simply too massive, too vast, too endless. And what do you see here? I think most people actually look past to the horizon. So I think there's a real danger that we never really see the sea, and if we don't really see it, if it doesn't have its own iconography, if we miss its majesty, then there's a big danger that we take it for granted.
Cancún bývá spojován s jarními prázdninami, tequilou a zábavami s tancem v pěně. Namyšlení kolejní frajírci si tam jezdí na vodních skútrech a nafukovacích banánech. Díky naší práci je teď ale v Cancúnu malé zákoutí, které má prostě svou hodnotu samo o sobě. A Grenadou, Cancúnem či Bahamami to pro nás nekončí. Před měsícem jsem instaloval do Temže toto sousoší, „Čtyři jezdce Apokalypsy“. Jsou uprostřed Londýna, přímo naproti parlamentu, jako memento klimatických změn. Teď je mají na očích lidé, kteří mohou něco změnit.
Cancun is famous for spring break, tequila and foam parties. And its waters are where frat boys can ride around on Jet Skis and banana boats. But because of our work there, there's now a little corner of Cancun that is simply precious for being itself. And we don't want to stop in Grenada, in Cancun or the Bahamas. Just last month, I installed these Four Horsemen of the Apocalypse in the Thames River, in central London, right in front of the Houses of Parliament, putting a stark message about climate change in front of the people that have the power to help change things.
Protože můj úkol teprve začíná. Chceme se spojit s dalšími vynálezci, tvůrci, filantropy, pedagogy a biology a zajistit oceánům lepší budoucnost. Nezastavíme se jen u soch, ani u umění.
Because for me, this is just the beginning of the mission. We want to team up with other inventors, creators, philanthropists, educators, biologists, to see better futures for our oceans. And we want to see beyond sculpture, beyond art, even.
Představte si, že jste městské dítě, které nikdy nevidělo oceán. Ale místo, aby vás někdo vzal do muzea dějin přírody nebo do akvária, vezme vás na dno oceánu, do podvodní Noemovy archy. Dostanete se do ní průhledným tunelem ze skla, uvidíte tam divokou přírodu, kterou si podmanili živočichové volně žijící v oceánu. Jednoduše vás to ohromí.
Say you're a 14-year-old kid from the city, and you've never seen the ocean. And instead of getting taken to the natural history museum or an aquarium, you get taken out to the ocean, to an underwater Noah's Ark, which you can access through a dry-glass viewing tunnel, where you can see all the wildlife of the land be colonized by the wildlife of the ocean. Clearly, it would blow your mind.
Je tedy třeba myslet ve velkém a dalekosáhleji. Kdo ví, kam až nás naše představivost a odhodlání zavede? Když přinášíme naše umění do oceánu, nejenže tím využíváme úchvatnou kreativitu a vizuální účinky prostředí, ale také tím cosi navracíme zpět. Podporujeme rozvoj nových prostředí a otevíráme nové ‒ či možná naopak velmi staré ‒ způsoby nahlížení na moře: jako na křehké, vzácné místo, která stojí za to chránit.
So let's think big and let's think deep. Who knows where our imagination and willpower can lead us? I hope that by bringing our art into the ocean, that not only do we take advantage of amazing creativity and visual impact of the setting, but that we are also giving something back, and by encouraging new environments to thrive, and in some way opening up a new -- or maybe it's a really old way of seeing the seas: as delicate, precious places, worthy of our protection.
Naše oceány jsou posvátné.
Our oceans are sacred.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)