Vyrůstal jsem na malé farmě v Missouri. Žili jsme z méně než 1 dolaru na den asi 15 let. Dostal jsem stipendium, šel na univerzitu, studoval mezinárodní zemědělství, antropologii, a rozhodl se dát něco na oplátku zpět. Pracovat s drobnými farmáři. Pomoci zmírnit chudobu. Pracovat na mezinárodním rozvoji. Pak jsem udělal obrat a skončil tady. Když vystudujete Ph.D. a rozhodnete se nevyučovat, ne vždy skončíte na místě jako je tohle. Je to volba. Můžete skončit jako řidič taxíku. Můžete být v New Yorku. Co jsem udělal já bylo, že jsem začal pracovat s uprchlíky a obětmi hladomoru - malými farmáři, z nichž všichni nebo skoro všichni byli vyvlastněni a vystěhováni. K čemu jsem byl vzdělán bylo metodologické studium těchto lidí. Tak jsem to dělal - zjistil jsem, kolik žen bylo znásilněno cestou do těchto táborů. Zjistil jsem, kolik lidí bylo uvězněno, kolik členů rodiny bylo zabito. Hodnotil jsem jak dlouho zůstanou a jak náročné bude je nasytit. A stal jsem se velmi dobrý v předpovídání toho, kolik pytlů na těla bude třeba pro lidi, kteří do těch táborů přišli zemřít.
I grew up on a small farm in Missouri. We lived on less than a dollar a day for about 15 years. I got a scholarship, went to university, studied international agriculture, studied anthropology, and decided I was going to give back. I was going to work with small farmers. I was going to help alleviate poverty. I was going to work on international development, and then I took a turn and ended up here. Now, if you get a Ph.D., and you decide not to teach, you don't always end up in a place like this. It's a choice. You might end up driving a taxicab. You could be in New York. What I found was, I started working with refugees and famine victims -- small farmers, all, or nearly all -- who had been dispossessed and displaced. Now, what I'd been trained to do was methodological research on such people. So I did it: I found out how many women had been raped en route to these camps. I found out how many people had been put in jail, how many family members had been killed. I assessed how long they were going to stay and how much it would take to feed them. And I got really good at predicting how many body bags you would need for the people who were going to die in these camps.
Tohle je práce Boží, ne moje. Nebyla to práce, kterou jsem hodlal dělat. Byl jsem na benefičním koncertě skupny Grateful Dead za deštné pralesy v roce 1988. Potkal jsem muže - toho nalevo. Jmenoval se Ben. Zeptal se: "Co mohu udělat pro záchranu pralesa?" Odpověděl jsem mu: "No, a co děláš, Bene?" "Vyrábím zmrzlinu." Řekl jsem mu tedy: "No, to bys měl vyrábět "pralesní" zmrzlinu. A měl bys používat ořechy z pralesa, abys ukázal, že lesy jsou hodnotnější jako lesy, než aby byly pastvinami." Řekl: "OK" Během roku bylo "Křupnnutí z pralesa" na pultech obchodů. Mělo to obrovský úspěch. Uskutečnili jsme první obchod za milion dolarů nákupem na 30 dní splátky a prodejem na 21 dní. To vám rozpumpuje adrenalin. Pak jsme měli úvěrovou hranici 4,5 milion dolarů, protože jsme tehdy byli úvěruschopní. Patřilo nám 15-20 %, možná 22 % globálního trhu s Para ořechy. Platili jsme 2 - 3x více než kdokoli jiný. Všichni ostatní zvedali platby sběračům Para ořechů, poněvadž jinak bysme je koupili my. Skvělý úspěch. 50 společností se přihlásilo, vzniklo 200 produktů, v prodeji vidělali 100 milionů. Zkrachovalo to. Proč to zkrachovalo? Protože sběrači Para ořechů nebyli ti samí lídé, kteří káceli pralesy. A lidé, kteří vydělávali peníze skrze Para ořechy nebyli ti samí lidé, kteří vydělávali peníze kácením lesa. Útočili jsme na nesprávný hnací motor. Potřebovali jsme pracovat na hovězím, na dřevu, na sóji, na věcech, na něž jsme se nezaměřovali.
Now this is God's work, but it's not my work. It's not the work I set out to do. So I was at a Grateful Dead benefit concert on the rainforests in 1988. I met a guy -- the guy on the left. His name was Ben. He said, "What can I do to save the rainforests?" I said, "Well, Ben, what do you do?" "I make ice cream." So I said, "Well, you've got to make a rainforest ice cream. And you've got to use nuts from the rainforests to show that forests are worth more as forests than they are as pasture." He said, "Okay." Within a year, Rainforest Crunch was on the shelves. It was a great success. We did our first million-dollars-worth of trade by buying on 30 days and selling on 21. That gets your adrenaline going. Then we had a four and a half million-dollar line of credit because we were credit-worthy at that point. We had 15 to 20, maybe 22 percent of the global Brazil-nut market. We paid two to three times more than anybody else. Everybody else raised their prices to the gatherers of Brazil nuts because we would buy it otherwise. A great success. 50 companies signed up, 200 products came out, generated 100 million in sales. It failed. Why did it fail? Because the people who were gathering Brazil nuts weren't the same people who were cutting the forests. And the people who made money from Brazil nuts were not the people who made money from cutting the forests. We were attacking the wrong driver. We needed to be working on beef. We needed to be working on lumber. We needed to be working on soy -- things that we were not focused on.
Pojďmě zpět do Súdánu. Často jsem se ptal uprchlíků: "Jak to, že západ nepřišel na to, že hladomor je způsoben zákony a politikou, nikoli počasím?" A tento farmář mi jednoho dne řekl něco skutečně smysluplného. Řekl: "Nemůžeš vzbudit někoho, kdo předstírá, že spí."
So let's go back to Sudan. I often talk to refugees: "Why was it that the West didn't realize that famines are caused by policies and politics, not by weather?" And this farmer said to me, one day, something that was very profound. He said, "You can't wake a person who's pretending to sleep."
(Smích)
(Laughter)
Dobře, pojďmě dál. Žijeme na planetě. Je zde jen jedna. Musíme se probouzet s vědomím, že jich nemáme víc a že tato planeta je omezená. Známe limity zdrojů, které máme. Možná bychom je mohli využívat odlišně. Můžeme mít nějaké inovativní, nové nápady. Ale obecně vzato - to je vše, co máme. Nemáme toho víc. Je zde základní rovnováha, před níž se nelze schovat. Populace násobena spotřebou musí mít na planetě určitý vztah, a zrovna teď je to "nerovnováha". Naše práce ukazuje, že žijeme přibližně na 1,3 planetách. Od roku 1990 jsme překročili linii a nevedeme s planetou udržitelný vztah. Nyní potřebujeme 1,3 planet. Pokud bychom byli farmáři, jedli bychom, co jsme zaseli. Jako bankéři bychom se živili z příkazců, ne z úroku. Práve zde se nacházíme. Mnoho lidí rádo poukazuje na jiná místa, než na příčinu problému. Vždy je to růst populace. Růst populace je důležitý, ale je to také o tom, kolik každý člověk spotřebuje. Takže když průměrný Američan spotřebuje 43x více než průměrný Afričan, musíme přemýšlet nad tím, že spotřeba je zapeklitá záležitost. Není to jen o populaci a není to jen o nich; je to o nás. Ale není to jen o lidech; je to o životních stylech. Jsou zde dobré důkazy - znovu, bezpodmínečně zatím nemáme osvědčenou metodologii, která by byla neprůstřelná - ale jsou zde dobré důkazy, že průměrná kočka v Evropě nechá za svůj život větší stopu na životním prostředí, než průměrný Afričan. Myslíte, že tohle není problém do budoucnosti? Myslíte, že to není otázka, jak bychom měli užívat zdroje planety Země?
Okay. Fast forward. We live on a planet. There's just one of them. We've got to wake up to the fact that we don't have any more and that this is a finite planet. We know the limits of the resources we have. We may be able to use them differently. We may have some innovative, new ideas. But in general, this is what we've got. There's no more of it. There's a basic equation that we can't get away from. Population times consumption has got to have some kind of relationship to the planet, and right now, it's a simple "not equal." Our work shows that we're living at about 1.3 planets. Since 1990, we crossed the line of being in a sustainable relationship to the planet. Now we're at 1.3. If we were farmers, we'd be eating our seed. For bankers, we'd be living off the principal, not the interest. This is where we stand today. A lot of people like to point to some place else as the cause of the problem. It's always population growth. Population growth's important, but it's also about how much each person consumes. So when the average American consumes 43 times as much as the average African, we've got to think that consumption is an issue. It's not just about population, and it's not just about them; it's about us. But it's not just about people; it's about lifestyles. There's very good evidence -- again, we don't necessarily have a peer-reviewed methodology that's bulletproof yet -- but there's very good evidence that the average cat in Europe has a larger environmental footprint in its lifetime than the average African. You think that's not an issue going forward? You think that's not a question as to how we should be using the Earth's resources?
Pojďme zpět k naší rovnosti. V roce 2000 jsme měli na zemi 6 miliard lidí. Spotřebovávali co spotřebovávali - řekněme jednu spotřební jednotku na osobu. Takže to dělá 6 miliard spotřebních jednotek. Do roku 2050, budeme mít 9 miliard obyvatel - všichni vědci se na tom shodují. Ti budou spotřebovávat dvakrát tolik co my spotřebujeme dnes - na tom se vědci opět shodují - jelikož příjem v rozvojových zemích vzroste pětinásobně ve srovnání s tím, jaký je dnes - asi 2,9 vzhledem ke globálnímu průměru. Takže budeme mít 18 miliard spotřebních jednotek. Koho jste v poslední době slyšeli tvrdit, že musíme ztrojnásobit produkci zboží a služeb? Právě to říká matematika. Toho nebudeme schopni dosáhnout. Můžeme zvýšit produktivitu. Můžeme zvýšit efektivitu. Ale rovněž budeme muset snížit spotřebu. Musíme spotřebovat méně k tomu, abychom vyrobili více. A pak budeme muset využívat opět méně. A pak budeme muset spotřebovat méně. Všechny tyto věci jsou součástí rovnováhy.
Let's go back and visit our equation. In 2000, we had six billion people on the planet. They were consuming what they were consuming -- let's say one unit of consumption each. We have six billion units of consumption. By 2050, we're going to have nine billion people -- all the scientists agree. They're all going to consume twice as much as they currently do -- scientists, again, agree -- because income is going to grow in developing countries five times what it is today -- on global average, about [2.9]. So we're going to have 18 billion units of consumption. Who have you heard talking lately that's said we have to triple production of goods and services? But that's what the math says. We're not going to be able to do that. We can get productivity up. We can get efficiency up. But we've also got to get consumption down. We need to use less to make more. And then we need to use less again. And then we need to consume less. All of those things are part of that equation.
Zároveň nám kladou otázku: Měli by mít spotřebitelé volbu ohledně udržitelnosti, ohledně udržitelných produktů? Mělo by být lidem umožněno koupit udržitelný produkt, umístěný vedle těch, co udržitelné nejsou, nebo by všechny produkty v regálech měli být udržitelné? Pokud by měly být všechny udržitelné, jak byste to udělali na planetě, jež má omezené zdroje? Průměrný zákazník zabere ve Spojených státech 1,8 vteřiny. Dobře, buďme štědří. Řekněme 3,5 sekundy v Evropě. Jak chcete vyhodnotit odborná data týkající se produktu, jež se každý týden, možná i každý den, mění? Jak získáte informace? Nezískáte. Zde je malá otázka. Z hlediska skleníkových plynů, je jehně z Velké Británie lepší než jehně z Nového Zélandu, zmražené a přepravené lodí do Británie? Je špatná obsluha krmítek pro dobytek lepší nebo horší než špatné pastviny? Obsahují organické brambory méně toxických látek použitých k jejich produkci než běžné brambory? V každém z těchto případů je odpověď "jak se to vezme". Záleží na tom, kdo to vypěstoval a jak, v každém možném ohledu. A je ještě spousta dalších. Jak projde zákazník tímto minovým polem? Neprojde. Zákazník na to může mít spoustu názorů, ale nebude strašně informovaný.
But it basically raises a fundamental question: should consumers have a choice about sustainability, about sustainable products? Should you be able to buy a product that's sustainable sitting next to one that isn't, or should all the products on the shelf be sustainable? If they should all be sustainable on a finite planet, how do you make that happen? The average consumer takes 1.8 seconds in the U.S. Okay, so let's be generous. Let's say it's 3.5 seconds in Europe. How do you evaluate all the scientific data around a product, the data that's changing on a weekly, if not a daily, basis? How do you get informed? You don't. Here's a little question. From a greenhouse gas perspective, is lamb produced in the U.K. better than lamb produced in New Zealand, frozen and shipped to the U.K.? Is a bad feeder lot operation for beef better or worse than a bad grazing operation for beef? Do organic potatoes actually have fewer toxic chemicals used to produce them than conventional potatoes? In every single case, the answer is "it depends." It depends on who produced it and how, in every single instance. And there are many others. How is a consumer going to walk through this minefield? They're not. They may have a lot of opinions about it, but they're not going to be terribly informed.
Udržitelnost musí být předkonkurenční záležitostí. Musí být něčím, na čem záleží nám všem. Potřebujeme obchodní dohodu. Potřebujeme skupiny, jaké jsme nikdy neměli, aby pracovali spolu. Potřebujeme, aby Cargill spolupracoval s Bunge. Coca-Colu, aby spolupracovala s Pepsi. Oxford s Cambridge. Greenpeace se Světovým fondem na ochranu přírody. Všichni musíme spolupracovat - Čína a Spojené státy. Musíme začít hospodařit s planetou tak, jako by na ní náš život závisel, protože on závisí, a to podstatně. Nemůžeme ale udělat všechno. Dokonce ani když na tom budeme pracovat všichni. Musíme mít strategii. Musíme se zaměřit na to kde, na to co a na to kdo. Takže kde: Určili jsme 35 míst na zemi, kde je třeba pracovat. Jsou to biologicky nejrozmanitější místa a z pohledu funkčnosti ekosystému jsou nejdůležitější. V těchto místech musíme pracovat. Musíme tato místa zachranit, pokud chceme mít šanci na záchranu biologické rozmanitosti jak ji známe. Vzali jsme v úvahu hrozby v těchto místech. Toto je 15 druhů zboží, jež podstatně vnášejí největší hrozby do těchto míst kvůli odlesňování, odnosu půdy, používaání vody, pesticidů, vychytávání ryb, atd.
Sustainability has got to be a pre-competitive issue. It's got to be something we all care about. And we need collusion. We need groups to work together that never have. We need Cargill to work with Bunge. We need Coke to work with Pepsi. We need Oxford to work with Cambridge. We need Greenpeace to work with WWF. Everybody's got to work together -- China and the U.S. We need to begin to manage this planet as if our life depended on it, because it does, it fundamentally does. But we can't do everything. Even if we get everybody working on it, we've got to be strategic. We need to focus on the where, the what and the who. So, the where: We've identified 35 places globally that we need to work. These are the places that are the richest in biodiversity and the most important from an ecosystem function point-of-view. We have to work in these places. We have to save these places if we want a chance in hell of preserving biodiversity as we know it. We looked at the threats to these places. These are the 15 commodities that fundamentally pose the biggest threats to these places because of deforestation, soil loss, water use, pesticide use, over-fishing, etc.
Takže máme 35 míst a 15 prioritních druhů zboží. S kým budeme pracovat, abychom změnili způsob, jakým je toto zboží produkováno? Budeme pracovat s 6,9 miliardami lidí? Pojďme se na to podívat - to je okolo 7 000 jazyků, 350 hlavních jazyků - to je spousta práce. Nevím o nikom, kdo by byl schopen tohle dělat efektivně. Budeme pracovat s 1,5 miliardou výrobců? Znovu - skličující úloha. Musí existovat lepší cesta. 300 - 500 firem kontrolujících 70 nebo i více procent trhu s 15 zmiňovanými druhy zboží, které jsme určili jako nejvýznamnější. Pokud s nimi budeme pracovat a pokud tyto firmy změní způsob jejich podnikání, pak zbytek nastane automaticky. Prošli jsme našich 15 komodit. Toto je 9 z nich. Seřadili jsme je vedle sebe a pod ně umístili jména společností, které na jejich produkci pracují. A pokud budete procházet prvních 25 nebo 30 jmen u každé komodity, pak si povšimnete, a hrome! Cargill tady, Cargill támhle, Cargill kam se podíváš. Ve skutečnosti se tato jménna objevují a neustále opakují. Udělali jsme proto analýzu trochu jiným způsobem. Řekli jsme si: pokud vezmeme TOP 100 společností, jaké procento ze všech 15 komodit kupují, prodávají, nebo se ho jinak dotýkají? A zjistili jsme, žě je to 25%. Takže 100 společností kontroluje 25% obchodů všech 15 nejvýznamnějších komodit na planetě. Kolem sta společností můžeme obepnout ruce. Se stovkou společností můžeme pracovat.
So we've got 35 places, we've got 15 priority commodities, who do we work with to change the way those commodities are produced? Are we going to work with 6.9 billion consumers? Let's see, that's about 7,000 languages, 350 major languages -- a lot of work there. I don't see anybody actually being able to do that very effectively. Are we going to work with 1.5 billion producers? Again, a daunting task. There must be a better way. 300 to 500 companies control 70 percent or more of the trade of each of the 15 commodities that we've identified as the most significant. If we work with those, if we change those companies and the way they do business, then the rest will happen automatically. So, we went through our 15 commodities. This is nine of them. We lined them up side-by-side, and we put the names of the companies that work on each of those. And if you go through the first 25 or 30 names of each of the commodities, what you begin to see is, gosh, there's Cargill here, there's Cargill there, there's Cargill everywhere. In fact, these names start coming up over and over again. So we did the analysis again a slightly different way. We said: if we take the top hundred companies, what percentage of all 15 commodities do they touch, buy or sell? And what we found is it's 25 percent. So 100 companies control 25 percent of the trade of all 15 of the most significant commodities on the planet. We can get our arms around a hundred companies. A hundred companies, we can work with.
Proč je 25% důležitých? Protože pokud tyhle společnosti poptávají udržitelné produkty, dokáží potáhnout 40 - 50% produkce. Obchodní společnosti mohou tlačit výrobce rychleji než spotřebitelé. Tím, že o to požádáme společnosti, můžeme působit na produkci mnohem rychleji než kdybychom čekali na spotřebitele. Za 40 let hnutí za organické potraviny dosáhlo 0,7% celosvětové produkce potravin. Tak dlouho čekat nemůžeme. Nemáme tolik času. Potřebujeme změnu, která se bude zrychlovat. Dokonce ani práce s každou společností zvlášť nás pravděpodobně nedovede k cíli. Potřebujeme začít pracovat s průmyslovými odvětvími. Začali jsme tedy s panelovými diskuzemi, k nimž jsme zvali celý hodnotový řetězec, od výrobců, až k obchodníkům a značkám. Přizvali jsme občany, nevládní organizace, výzkumníky a vědce, abychom měli informovanou diskusi - jinak také "královskou bitvu" - abychom pochopili, jaké jsou hlavní dopady těchto produktů, jež jsou globálním měřítkem akceptovatelného dopadu, a navrhnout podle toho standardy. Není to jen zábava a hraní.
Why is 25 percent important? Because if these companies demand sustainable products, they'll pull 40 to 50 percent of production. Companies can push producers faster than consumers can. By companies asking for this, we can leverage production so much faster than by waiting for consumers to do it. After 40 years, the global organic movement has achieved 0.7 of one percent of global food. We can't wait that long. We don't have that kind of time. We need change that's going to accelerate. Even working with individual companies is not probably going to get us there. We need to begin to work with industries. So we've started roundtables where we bring together the entire value chain, from producers all the way to the retailers and brands. We bring in civil society, we bring in NGOs, we bring in researchers and scientists to have an informed discussion -- sometimes a battle royale -- to figure out what are the key impacts of these products, what is a global benchmark, what's an acceptable impact, and design standards around that. It's not all fun and games.
V rámci lososové akvakultury jsme rozběhli panelovou diskuzi před téměř šesti lety. Diskuze se účastnilo osm členů. Nakonec jsme měli, řekl bych, 60% globální produkce a 25% globální poptávky u jednoho stolu. Tři z původních osmi členů hnali jeden druhého k soudu. Avšak týden na to jsme spustili globálně ověřené, prohlédnuté a certifikované standardy pro lososovou akvakulturu. Dá se to zvládnout!
In salmon aquaculture, we kicked off a roundtable almost six years ago. Eight entities came to the table. We eventually got, I think, 60 percent of global production at the table and 25 percent of demand at the table. Three of the original eight entities were suing each other. And yet, next week, we launch globally verified, vetted and certified standards for salmon aquaculture. It can happen.
(potlesk)
(Applause)
Co vlastně přivádí ty odlišné členy k jednomu stolu? Je to riziko a poptávka. Pro velké společnosti je to riziko dobré pověsti, ale důležitější je, že je nezajímá, kolik daná komodita stojí. Pokud nemají komoditu, neudělají obchod. Je zajímá dostupnost, takže jejich rizikem je, že nebudou mít komoditu vůbec. Pro výrobce, pokud chce zákazník koupit něco vyrobeného určitým způsobem, to je to, co je přivádí ke stolu. Takže je to poptávka, co je přivádí ke stolu. Dobrá zpráva je, že jsme určili před dvěma lety 100 společností a v uplynulých 18 měsících podepsali dohodu se 40 z nich, abychom zahájili spolupráci na jejich dodavatelském řetězci. A v následujících 18 měsících jsme se zavázali k tomu, že budeme pracovat na dalších 40, a myslíme si, že s nimi dohodu podepíšeme rovněž. Nyní se snažíme přivést generální ředitele těchto 80 společností dohromady, aby pomohli přesvědčit těch zbylých 20, aby se zapojili do diskuze, protože oni nemají nevládní organizace v lásce, nikdy s nimi nepracovali, vadí jim tamto, vadí jim ono, ale v tomto případě musíme všichni držet pospolu. Vytahujeme všechny "stopky". Používáme všechny možné páky, abychom je přivedli do diskuze.
So what brings the different entities to the table? It's risk and demand. For the big companies, it's reputational risk, but more importantly, they don't care what the price of commodities is. If they don't have commodities, they don't have a business. They care about availability, so the big risk for them is not having product at all. For the producers, if a buyer wants to buy something produced a certain way, that's what brings them to the table. So it's the demand that brings them to the table. The good news is we identified a hundred companies two years ago. In the last 18 months, we've signed agreements with 40 of those hundred companies to begin to work with them on their supply chain. And in the next 18 months, we will have signed up to work with another 40, and we think we'll get those signed as well. Now what we're doing is bringing the CEOs of these 80 companies together to help twist the arms of the final 20, to bring them to the table, because they don't like NGOs, they've never worked with NGOs, they're concerned about this, they're concerned about that, but we all need to be in this together. So we're pulling out all the stops. We're using whatever leverage we have to bring them to the table.
Jednou ze společností, se kterou jsme začali pracovat, jež začala takřka dětskými krůčky, avšak začala svou cestu k udržitelnosti, je Cargill. Udělali průzkum, který ukazuje, že jsme schopni zdvojnásobit produkci palmového oleje, aniž bychom vykáceli v příštích 20 letech jediný strom, vysázením palem pouze na Borneu, kde je země již degradována. Studie ukazují, že nejvyšší čistá současná hodnota palmového oleje je z míst, kde je půda již degradována. Rovněž provádějí studii, aby se podívali na všechny své dodavatele palmového oleje, aby zjistili, zdali by mohli být schváleni a co musí popřípadě změnit, aby se mohli 'stát třetí schválenou skupinou v rámci nezávislého certifikačního programu. Proč je Cargill důležitý? Protože Cargill má celosvětově 20 - 25% palmového oleje. Pokud se Cargill rozhodne, veškerý průmysl palmového oleje se pohne, nebo aspoň jeho 40 - 50%. To není zanedbatelné. Ještě důležitější je, že Cargill a jedna další společnost dováží lodí 50% palmového oleje, který míří do Číny. Nemusíme měnit způsob, jakým pracuje jediná čínská společnost, pokud přimějeme Cargill, aby posílal do Číny trvale udržitelný palmový olej. Je to předkonkurenčí záležitost. Všechen palmový olej, který tam jede, je dobrý. Kupte ho.
One company we're working with that's begun -- in baby steps, perhaps -- but has begun this journey on sustainability is Cargill. They've funded research that shows that we can double global palm oil production without cutting a single tree in the next 20 years, and do it all in Borneo alone by planting on land that's already degraded. The study shows that the highest net present value for palm oil is on land that's been degraded. They're also undertaking a study to look at all of their supplies of palm oil to see if they could be certified and what they would need to change in order to become third-party certified under a credible certification program. Why is Cargill important? Because Cargill has 20 to 25 percent of global palm oil. If Cargill makes a decision, the entire palm oil industry moves, or at least 40 or 50 percent of it. That's not insignificant. More importantly, Cargill and one other company ship 50 percent of the palm oil that goes to China. We don't have to change the way a single Chinese company works if we get Cargill to only send sustainable palm oil to China. It's a pre-competitive issue. All the palm oil going there is good. Buy it.
Mars je rovněž na podobné cestě. Mnoho lidí si spojuje Mars s firmou vyrábějící čokoládu, avšak Mars se zavázal, že bude nakupovat pouze certifikované produkty pro své plody moře. Ukázalo se, že Mars nakupuje více plodů moře než Walmart - kvůli jídlu pro domácí zvířata. Co se týká čokolády, dělají velmi zajímavé věci a to vše vyplývá ze skutečnosti, že Mars chce být na trhu i v budoucnu. A co vidí, je, že musí zlepšit výrobu čokolády. Na kterékoli plantáži produkuje 20% stromů 80% úrody, takže Mars se věnuje genomu a třídí tento genom kakaových plantáží. Pracují na tom s IBM a ministerstvem zemědělstí v USA a dávají to na veřejně dostupnou doménu, jelikož chtějí, aby měl k těmto datům přístup každý, protože chtějí, aby jim všichni pomohli pěstovat kakao produktivněji a udržitelněji. Zjistili, že pokud dokáží identifikovat znaky produktivity a odolnosti proti suchu, mohou produkovat 320% kakaa na 40% půdy. Zbývající půda může být použita na něco jiného. Je to více z méně a ještě méně. Takto musí budoucnost vypadat a ukláat to na veřejné domény je chytré. Nechtějí být společností duševního vlastnictví. Chtějí vyrábět čokoládu, avšak chtějí ji vyrábět navždy.
Mars is also on a similar journey. Now most people understand that Mars is a chocolate company, but Mars has made sustainability pledges to buy only certified product for all of its seafood. It turns out Mars buys more seafood than Walmart because of pet food. But they're doing some really interesting things around chocolate, and it all comes from the fact that Mars wants to be in business in the future. And what they see is that they need to improve chocolate production. On any given plantation, 20 percent of the trees produce 80 percent of the crop, so Mars is looking at the genome, they're sequencing the genome of the cocoa plant. They're doing it with IBM and the USDA, and they're putting it in the public domain because they want everybody to have access to this data, because they want everybody to help them make cocoa more productive and more sustainable. What they've realized is that if they can identify the traits on productivity and drought tolerance, they can produce 320 percent as much cocoa on 40 percent of the land. The rest of the land can be used for something else. It's more with less and less again. That's what the future has got to be, and putting it in the public domain is smart. They don't want to be an I.P. company; they want to be a chocolate company, but they want to be a chocolate company forever.
Mnoho lidí si stěžuje na ceny jídla, ale ve skutečnosti, cena jídla klesá, a to je zvláštní, jelikož ve skutečnosti spotřebitelé neplatí pravou cenu jídla. Pokud se podíváme jen na vodu, tak můžeme vidět v případě čtyř běžných produktů, kolik farmář vypěstoval, abychom vyrobili tento produkt, pak vidíme, kolik vody do nich musel přidat a nakonec vidíme, kolik farmář dostal zaplaceno. Pokud rozdělíme množství vody na to, co dostal farmář zaplaceno - farmář neobdržel dost peněz, aby zaplatil patřičnou cenu za vodu v kterékoli z těchto komodit. To je objektivita podle definice. Toto je výpomoc z přírody. Coca-Cola hodně pracovala na vodě, ale nyní uzavírají kontrakty na 17 let s pěstiteli v Turecku, aby mohli prodávat džus do Evropy. A dělají to proto, že chtějí mít produkt, jež je evropskému trhu blíže. Nekupují ale jen džus; kupují si rovněž uhlík obsažený ve stromech, aby vyrovnali náklady spojené s uhlíkem na přepravu produktu do Evropy. Je zde uhlík, který je nakupován s cukrem, s kávou, s hovězím. Říká se tomu svazkování. Je to vnesení externalit zpět do ceny komodity.
Now, the price of food, many people complain about, but in fact, the price of food is going down, and that's odd because in fact, consumers are not paying for the true cost of food. If you take a look just at water, what we see is that, with four very common products, you look at how much a farmer produced to make those products, and then you look at how much water input was put into them, and then you look at what the farmer was paid. If you divide the amount of water into what the farmer was paid, the farmer didn't receive enough money to pay a decent price for water in any of those commodities. That is an externality by definition. This is the subsidy from nature. Coca-Cola, they've worked a lot on water, but right now, they're entering into 17-year contracts with growers in Turkey to sell juice into Europe, and they're doing that because they want to have a product that's closer to the European market. But they're not just buying the juice; they're also buying the carbon in the trees to offset the shipment costs associated with carbon to get the product into Europe. There's carbon that's being bought with sugar, with coffee, with beef. This is called bundling. It's bringing those externalities back into the price of the commodity.
Musíme vzít to, co jsme se naučili v soukromých, dobrovolných normách toho, co nejlepší pěstitelé světa dělají a použít to k formování vládních nařízení, abychom mohli posunout celou produkční křivku. Nemůžeme se zaměřovat jen na určování nejlepšího, musíme pohnout i se všemi ostatními.
We need to take what we've learned in private, voluntary standards of what the best producers in the world are doing and use that to inform government regulation, so we can shift the entire performance curve. We can't just focus on identifying the best; we've got to move the rest.
Není to o tom, na co myslet, ale jak myslet. tyto společnosti začaly přemýšlet jinak. Jsou na cestě a a neotáčejí se zpět. My všichni jsme na stejné cestě jako oni. Musíme skutečně změnit způsob, jakým nad vším přemýšlíme. Cokoli co bylo udržitelné na planetě se 6 miliardami nebude udržitelné na planetě s 9.
The issue isn't what to think, it's how to think. These companies have begun to think differently. They're on a journey; there's no turning back. We're all on that same journey with them. We have to really begin to change the way we think about everything. Whatever was sustainable on a planet of six billion is not going to be sustainable on a planet with nine.
Děkuji vám.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)