Když roku 2001 vyšla moje první kniha pro děti, zavítal jsem opět na svou základní školu, abych žákům pověděl o tom, jaké je být autorem a ilustrátorem. A když jsem ve školní jídelně chystal svůj diaprojektor, podíval jsem se na druhou stranu místnosti a tam stála ona: moje stará školní kuchařka. Stále v té škole pracovala a zrovna měla plno práce s přípravou oběda. Tak jsem k ní přišel, abych ji pozdravil a řekl jsem, "Zdravím, Jeannie! Jak se máte?" A ona se na mě podívala a mně bylo jasné, že mě poznala, ale nedovedla mě úplně zařadit, a pak řekla: "Stephen Krosoczka?" A já byl ohromen, že věděla, že jsem Krosoczka, ale Stephen je můj strýc, který je o 20 let starší než já, a ona byla i jeho kuchařka, když byl ještě dítě. A tak mi začala vykládat o svých vnoučatech, a to mě naprosto dostalo. Moje kuchařka měla vnoučata, a tím pádem taky děti, což tedy znamená, že každý den šla ze školy domů? Vždycky jsem si myslel, že žije v jídelně spolu s nádobím. Nikdy mě nic jiného nenapadlo.
When my first children's book was published in 2001, I returned to my old elementary school to talk to the students about being an author and an illustrator, and when I was setting up my slide projector in the cafetorium, I looked across the room, and there she was: my old lunch lady. She was still there at the school and she was busily preparing lunches for the day. So I approached her to say hello, and I said, "Hi, Jeannie! How are you?" And she looked at me, and I could tell that she recognized me, but she couldn't quite place me, and she looked at me and she said, "Stephen Krosoczka?" And I was amazed that she knew I was a Krosoczka, but Stephen is my uncle who is 20 years older than I am, and she had been his lunch lady when he was a kid. And she started telling me about her grandkids, and that blew my mind. My lunch lady had grandkids, and therefore kids, and therefore left school at the end of the day? I thought she lived in the cafeteria with the serving spoons. I had never thought about any of that before.
No, to náhodné setkání mě inspirovalo a vytvořil jsem komiksový román "Školní kuchařka", sérii komiksů o kuchařce, která používá svoje nunčaky z rybích prstů k tomu, aby bojovala proti zákeřným kyborgům, obludnému školnímu autobusu a zmutovaným matematikům. A na konci každé knihy chytí záporáka do své síťky na vlasy a prohlásí: "Takhle chutná spravedlnost!"
Well, that chance encounter inspired my imagination, and I created the Lunch Lady graphic novel series, a series of comics about a lunch lady who uses her fish stick nunchucks to fight off evil cyborg substitutes, a school bus monster, and mutant mathletes, and the end of every book, they get the bad guy with their hairnet, and they proclaim, "Justice is served!"
(Smích) (Potlesk)
(Laughter) (Applause)
A je to naprosto úžasné, protože ta série byla skvěle přijata dětskými čtenáři a ti mi poslali úžasné dopisy, pohledy a umělecké výtvory. A když jsem navštěvoval různé školy, začal jsem si všímat, že pracovníci jídelen byli významně zapojeni do přípravy programu. A od pobřeží k pobřeží mi paní kuchařky říkaly tu stejnou věc: "Díky, že jste vytvořil superhrdinu podle nás." Školní kuchařky se totiž v populární kultuře zrovna velké oblibě nikdy netěšily. Nejvíc to ale znamenalo pro Jeannie. Když byly vydány první knihy, pozval jsem ji na křest a přede všemi, kdo tam stáli, před těmi, které celé ty roky krmila, jsem jí věnoval umělecké dílko a pár knih. A dva roky na to, co vznikla tato fotka, Jeannie zemřela. A já jsem šel na její rozloučení a nic mě nemohlo připravit na to, co jsem tam spatřil, protože přímo vedle její rakve stál ten obrázek, a její manžel mi řekl, že to, že jsem vzal na vědomí její těžkou práci, a že jsem ocenil to, co dělala, pro ni znamenalo strašně moc.
And it's been amazing, because the series was so welcomed into the reading lives of children, and they sent me the most amazing letters and cards and artwork. And I would notice as I would visit schools, the lunch staff would be involved in the programming in a very meaningful way. And coast to coast, all of the lunch ladies told me the same thing: "Thank you for making a superhero in our likeness." Because the lunch lady has not been treated very kindly in popular culture over time. But it meant the most to Jeannie. When the books were first published, I invited her to the book launch party, and in front of everyone there, everyone she had fed over the years, I gave her a piece of artwork and some books. And two years after this photo was taken, she passed away, and I attended her wake, and nothing could have prepared me for what I saw there, because next to her casket was this painting, and her husband told me it meant so much to her that I had acknowledged her hard work, I had validated what she did.
A to mě přimělo k tomu, aby se vytvořil jakýsi svátek, kdy bychom si toto mohli připomínat ve školních jídelnách napříč naší zemí: Den školní superkuchařky, kdy děti mohou tvořit různé projekty pro pracovníky kuchyní. A já jsem se na tom podílel s Asociací pro školní stravování, a představte si, že něco přes 30 milionů dětí se každý den stravuje ve školních jídelnách. To se rovná více než pěti miliardám obědů za školní rok.
And that inspired me to create a day where we could recreate that feeling in cafeterias across the country: School Lunch Hero Day, a day where kids can make creative projects for their lunch staff. And I partnered with the School Nutrition Association, and did you know that a little over 30 million kids participate in school lunch programs every day. That equals up to a little over five billion lunches made every school year.
A v těchto příbězích je více hrdinství než jen to, že dítě dostane přidáno. Například paní Brenda v Kalifornii dává pozor na každého žáka, který stojí ve frontě, a když něco není v pořádku, dá vědět školnímu poradci. Několik kuchařek z Kentucky zjistilo, že 67 % jejich žáků je na školních obědech závislých každý den, a že přes léto zůstávají bez jídla, takže vybavily školní autobus, vytvořily z něj pojízdnou kuchyni a jezdily po okolí a během léta nakrmily 500 dětí denně.
And the stories of heroism go well beyond just a kid getting a few extra chicken nuggets on their lunch tray. There is Ms. Brenda in California, who keeps a close eye on every student that comes through her line and then reports back to the guidance counselor if anything is amiss. There are the lunch ladies in Kentucky who realized that 67 percent of their students relied on those meals every day, and they were going without food over the summer, so they retrofitted a school bus to create a mobile feeding unit, and they traveled around the neighborhoods feedings 500 kids a day during the summer.
A děti vytvořily neuvěřitelné projekty. Věděl jsem, že to tak bude. Udělaly přáníčka ve tvaru hamburgeru z barevného papíru. Vyfotily hlavu své paní kuchařky, přilepily ji na obrázek z mojí knížky, a to připevnily na krabice od mléka, ve kterých pak daly kuchařkám květiny. A taky vytvořily svůj komiks, ve kterém vystupovala vedle mé kreslené kuchařky i jejich vlastní kuchařka. A taky vytvořily děkovné pizzy, a každé dítě se podepsalo na jednu z ingrediencí vyrobenou z tvrdého papíru.
And kids made the most amazing projects. I knew they would. Kids made hamburger cards that were made out of construction paper. They took photos of their lunch lady's head and plastered it onto my cartoon lunch lady and fixed that to a milk carton and presented them with flowers. And they made their own comics, starring the cartoon lunch lady alongside their actual lunch ladies. And they made thank you pizzas, where every kid signed a different topping
Já osobně jsem byl nejvíce dojat reakcí samotných kuchařek,
of a construction paper pizza.
protože jedna paní mi řekla: "Až do dneška jsem měla pocit, že nikdo tady ve škole ani neví, že existuju. Myslela jsem, že si nás tady nikdo ani nevšimne." Jiná žena mi řekla: "Víte, díky tomu všemu si uvědomuju, že to, co dělám, je důležité."
For me, I was so moved by the response that came from the lunch ladies, because one woman said to me, she said, "Before this day, I felt like I was at the end of the planet at this school. I didn't think that anyone noticed us down here." Another woman said to me, "You know, what I got out of this
A samozřejmě, že to, co dělá, je důležité. To, co všechny dělají, je důležité. Každičký den krmí naše děti. A dříve, než se dítě může začít učit, musí mít plné bříško, a tyhle ženy a muži pracují v první linii a pomáhají vytvořit vzdělanou společnost.
is that what I do is important." And of course what she does is important. What they all do is important. They're feeding our children every single day, and before a child can learn, their belly needs to be full, and these women and men are working on the front lines to create an educated society.
Takže doufám, že nečekáte na Den školní superkuchařky, abyste poděkovali personálu vaší jídelny. A doufám, že víte, jakou moc takové poděkování má. Poděkování může změnit život. Mění život tomu, kdo ho přijímá, i tomu, kdo ho chce vyjádřit.
So I hope that you don't wait for School Lunch Hero Day to say thank you to your lunch staff, and I hope that you remember how powerful a thank you can be. A thank you can change a life. It changes the life of the person who receives it, and it changes the life of the person
Děkuji.
who expresses it.
(Potlesk)
Thank you.