Přesně takhle začíná válka. Jeden den žijete svůj obyčejný život, chystáte se na večírek, vezete děti do školy, objednáváte se k zubaři. A najednou nefungují telefony, nejde televize, na ulici pochodují ozbrojení muži, jsou tam zátarasy. Život, jaký jste znali, se promění ve zpomalený film. Zastaví se.
This is how war starts. One day you're living your ordinary life, you're planning to go to a party, you're taking your children to school, you're making a dentist appointment. The next thing, the telephones go out, the TVs go out, there's armed men on the street, there's roadblocks. Your life as you know it goes into suspended animation. It stops.
Vypůjčím si příběh mé přítelkyně, bosenské kamarádky, o tom, co prožila, protože si myslím, že vám přesně demonstruje skutečnost. Jednoho dne v dubnu 1992 šla do práce, v minisukni a na vysokých podpatcích. Pracovala v bance. Byla to mladá matka. Žena, která miluje zábavu. Úžasný člověk. A najednou uviděla tank, jak jede po hlavní silnici v Sarajevu, a ničí vše, co mu stálo v cestě. Myslela si, že se jí to zdá, ale nezdálo. A běžela se schovat tak, jak by to udělal každý z nás, a ukryla se za odpadkový koš, na vysokých podpatcích a v minisukni. A jak se tam tak schovávala, cítila se směšně, ale viděla ten projíždějící tank s vojáky a pobíhající lidi a všechen chaos a pomyslela si: "Cítím se jako Alenka v říši divů, která padá králičí norou, pořád níž a níž do chaosu, a můj život už nikdy nebude stejný".
I'm going to steal a story from a friend of mine, a Bosnian friend, about what happened to her, because I think it will illustrate for you exactly what it feels like. She was walking to work one day in April, 1992, in a miniskirt and high heels. She worked in a bank. She was a young mother. She was someone who liked to party. Great person. And suddenly she sees a tank ambling down the main road of Sarajevo knocking everything out of its path. She thinks she's dreaming, but she's not. And she runs as any of us would have done and takes cover, and she hides behind a trash bin, in her high heels and her miniskirt. And as she's hiding there, she's feeling ridiculous, but she's seeing this tank go by with soldiers and people all over the place and chaos and she thinks, "I feel like Alice in Wonderland going down the rabbit hole, down, down, down into chaos, and my life will never be the same again."
O pár týdnů později se moje kamarádka tlačila v davu, v náruči svírající své miminko, aby ho dala cizímu člověku v autobuse, což byl jeden z posledních autobusů opouštějící Sarajevo, aby odvezl děti do bezpečí. Pamatuje si, jak se s matkou prodírala dopředu, okolo davy a davy lidí: "Vezměte si mé dítě! Vezměte si mé dítě!" A předala svého chlapečka někomu v okně. Neviděla ho roky. Obklíčení pokračovalo tři a půl roku, a bylo to obklíčení bez vody, bez energie, bez elektřiny, bez tepla, bez jídla, uprostřed Evropy, uprostřed 20. století.
A few weeks later, my friend was in a crowd of people pushing with her infant son in her arms to give him to a stranger on a bus, which was one of the last buses leaving Sarajevo to take children out so they could be safe. And she remembers struggling with her mother to the front, crowds and crowds of people, "Take my child! Take my child!" and passing her son to someone through a window. And she didn't see him for years. The siege went on for three and a half years, and it was a siege without water, without power, without electricity, without heat, without food, in the middle of Europe, in the middle of the 20th century.
Měla jsem čest být mezi těmi reportéry, kteří obklíčení přežili, a tím, že jsem tam byla, mám tu čest a privilegium, protože mě to naučilo všechno, nejen o tom být reportérkou, ale o tom být lidskou bytostí. Naučila jsem se o soucitu, naučila jsem se o obyčejných lidech, kteří mohli být hrdinové, naučila jsem se o společném sdílení. Naučila jsem se o přátelství. Ale nejvíc ze všeho jsou se naučila o lásce. Dokonce uprostřed děsivé zkázy, smrti a chaosu, jsem se naučila, jak obyčejní lidé pomáhají svým sousedům, dělí se o potraviny, vychovávají děti, odtahují někoho, kdo byl postřelen uprostřed silnice, i když tím ohrožujete svůj vlastní život, pomáhají lidem, kteří byli zraněni, do taxíku aby je zkusili odvézt do nemocnice.
I had the honor of being one of those reporters that lived through that siege, and I say I have the honor and the privilege of being there because it's taught me everything, not just about being a reporter, but about being a human being. I learned about compassion. I learned about ordinary people who could be heroes. I learned about sharing. I learned about camaraderie. Most of all, I learned about love. Even in the midst of terrible destruction and death and chaos, I learned how ordinary people could help their neighbors, share food, raise their children, drag someone who's being sniped at from the middle of the road even though you yourself were endangering your life, helping people get into taxis who were injured to try to take them to hospitals.
Tolik jsem se toho naučila o sobě. Martha Gellhornová, jedna z mých hrdinek, jednou řekla: "Jen jednu válku můžete milovat. Zbytek je zodpovědnost." I poté jsem psala reportáže o mnoha válkách, tolik, že je nemůžu spočítat, ale nic nebylo takové jako Sarajevo.
I learned so much about myself. Martha Gellhorn, who's one of my heroes, once said, "You can only love one war. The rest is responsibility." I went on to cover many, many, many wars after that, so many that I lost count, but there was nothing like Sarajevo.
Minulý duben jsem se vrátila na hodně zvláštní - nazvala jsem to "bláznivé středoškolské setkání". Bylo to 20. výročí tohoto obklíčení, počátek obléhání Sarajeva, ale nemám ráda slovo "výročí", protože to zní jako oslava, a toto nebyla oslava. Bylo to opravdu neveselé shromáždění reportérů, kteří tam pracovali během války, humanitárních zdravotníků a samozřejmě statečných a odvážných obyvatel Sarajeva. A co mě opravdu nejvíce zasáhlo, co mi zlomilo srdce, byla chvíle, když jsem šla hlavní ulicí Sarajeva, kde má kamarádka Aida před 20 lety viděla ten tank, a na té silnici stálo více než 12 000 červených křesel, prázdných, a každé z nich symbolizovalo člověka, který zemřel během obléhání. Jen v Sarajevu, ne v celé Bosně, a ta řada se táhla od jednoho konce města do jeho velké části. Ale nejsmutnější byla malá křesílka pro děti.
Last April, I went back to a very strange -- what I called a deranged high school reunion. What it was, was the 20th anniversary of the siege, the beginning of the siege of Sarajevo, and I don't like the word "anniversary," because it sounds like a party, and this was not a party. It was a very somber gathering of the reporters that worked there during the war, humanitarian aid workers, and of course the brave and courageous people of Sarajevo themselves. And the thing that struck me the most, that broke my heart, was walking down the main street of Sarajevo, where my friend Aida saw the tank coming 20 years ago, and in that road were more than 12,000 red chairs, empty, and every single one of them symbolized a person who had died during the siege, just in Sarajevo, not in all of Bosnia, and it stretched from one end of the city to a large part of it, and the saddest for me were the tiny little chairs for the children.
Nyní píšu o Sýrii, a začala jsem o ní psát, protože věřím, že někdo to musí udělat. Věřím, že se o tom svět musí dozvědět. Znovu vidím takový vzor války v Bosně. A když jsem poprvé přijela do Damašku, zažila jsem tu zvláštní chvíli, kdy lidé nechtěli uvěřit, že se schyluje k válce, a bylo to úplně totéž co v Bosně a skoro v každé zemi, kterou jsem navštívila, kde došlo k válce. Lidé nechtějí věřit, že válka přichází, takže neodcházejí. Neodchází, ani když ještě můžou. Nevyzvednou si své peníze. Zůstávají, protože chcete zůstat ve svém domě. A pak udeří válka a chaos.
I now cover Syria, and I started reporting it because I believed that it needs to be done. I believe a story there has to be told. I see, again, a template of the war in Bosnia. And when I first arrived in Damascus, I saw this strange moment where people didn't seem to believe that war was going to descend, and it was exactly the same in Bosnia and nearly every other country I've seen where war comes. People don't want to believe it's coming, so they don't leave, they don't leave before they can. They don't get their money out. They stay because you want to stay in your home. And then war and chaos descend.
Rwanda je místo, které mě hodně pronásleduje. Roku 1994 jsem nakrátko opustila Sarajevo, abych informovala o genocidě ve Rwandě. Mezi dubnem a srpnem 1994 byl vyvražděn milion lidí. Pokud mě tedy děsilo 12 000 křesel pouhým číslem, tak chci, abyste se alespoň na vteřinu zamysleli nad milionem lidí. A abych uvedla příklad, vzpomínám si, když jsem se dívala na cestu, kam až jsem dohlédla, aspoň míli daleko, se kupily hromady těl, dvakrát vyšší než já, povraždění. A to bylo jen malé procento mrtvých. A byly tam matky, držící své děti, které byly nalezeny ve smrtelné agónii.
Rwanda is a place that haunts me a lot. In 1994, I briefly left Sarajevo to go report the genocide in Rwanda. Between April and August, 1994, one million people were slaughtered. Now if those 12,000 chairs freaked me out with the sheer number, I want you just for a second to think of a million people. And to give you some example, I remember standing and looking down a road as far as I could see, at least a mile, and there were bodies piled twice my height of the dead. And that was just a small percentage of the dead. And there were mothers holding their children who had been caught in their last death throes.
Hodně jsme se toho z války naučili, a zmínila jsem Rwandu, protože to je místo, jako v Jižní Africe, kde již téměř 20 let dochází ke zlepšení. 56 procent poslanců parlamentu tvoří ženy, což je úžasné, a nyní je to také v rámci ústavy, opravdu nesmíte říct Hutu nebo Tutsi. Nesmíte nikoho rozlišovat podle národní příslušnosti, což byla první věc, která odstartovala tento masakr. A jeden humanitární pracovník, můj kamarád, mi řekl krásný příběh. Já si myslím, že je krásný. Byla skupinka dětí, pomíchaní Hutuové a Tutsiové, a skupina žen, které je adoptovaly, a ony se seřadily a jedno dítě bylo dáno té další. Nebylo to nějaké odškodnění za to, že ty jsi Tutsi, ty jsi Hutu, možná jsi zabil mou matku, možná jsi zabil mého otce. Jenom byli všichni spolu v takovém usmiřovacím duchu. Myslím, že je to pozoruhodné. Když se mě lidé ptají, jak ještě můžu psát o válce, a proč v tom pokračuju, tohle je odpověď.
So we learn a lot from war, and I mention Rwanda because it is one place, like South Africa, where nearly 20 years on, there is healing. Fifty-six percent of the parliamentarians are women, which is fantastic, and there's also within the national constitution now, you're actually not allowed to say Hutu or Tutsi. You're not allowed to identify anyone by ethnicity, which is, of course, what started the slaughter in the first place. And an aid worker friend of mine told me the most beautiful story, or I find it beautiful. There was a group of children, mixed Hutus and Tutsis, and a group of women who were adopting them, and they lined up and one was just given to the next. There was no kind of compensation for, you're a Tutsi, you're a Hutu, you might have killed my mother, you might have killed my father. They were just brought together in this kind of reconciliation, and I find this remarkable. So when people ask me how I continue to cover war, and why I continue to do it, this is why.
Když se vracím do Sýrie, vlastně už příští týden, vidím neuvěřitelně odvážné lidi, někteří bojují za demokracii, za věci, které každý den považujeme za samozřejmé. A tohle je opravdu důvod, proč to dělám.
When I go back to Syria, next week in fact, what I see is incredibly heroic people, some of them fighting for democracy, for things we take for granted every single day. And that's pretty much why I do it.
V roce 2004 se mi narodil chlapeček, a říkala jsem mu moje záračné dítě, protože poté, co jsem viděla tolik smrti zkázy, chaosu a temnotě v mém životě, se narodila taková jiskra naděje. Pojmenovala jsem ho Luca, což znamená "Nositel světla", protože opravdu vnesl světlo do mého života. Mluvím o něm, protože když mu byly čtyři měsíce, můj zahraniční šéfredaktor mě donutil vrátit se do Bagdádu, kde jsem pracovala po celou dobu Sadámova režimu, během pádu Bagdádu a toho, co následovalo. Pamatuju si, že jsem s pláčem nastupovala do letadla, brečela jsem, že musím opustit svého synka. A když už jsem tam byla, jedna známá irácká politička, která byla má přítelkyně, mi řekla: "Co tady děláš? Proč nejsi doma s Lucou?" Řekla jsem: "Já to musím vidět." Byl rok 2004, což byl počátek neuvěřitelně krvavých časů v Iráku. "Musím to vidět, musím vidět, co se tady děje. Musím to oznámit." A ona řekla: "Jdi domů, protože když zmeškáš jeho první zoubek, když zmeškáš jeho první krůček, nikdy si to neodpustíš. Ale na světě vždycky bude další válka."
In 2004, I had a little baby boy, and I call him my miracle child, because after seeing so much death and destruction and chaos and darkness in my life, this ray of hope was born. And I called him Luca, which means "The bringer of light," because he does bring light to my life. But I'm talking about him because when he was four months old, my foreign editor forced me to go back to Baghdad where I had been reporting all throughout the Saddam regime and during the fall of Baghdad and afterwards, and I remember getting on the plane in tears, crying to be separated from my son, and while I was there, a quite famous Iraqi politician who was a friend of mine said to me, "What are you doing here? Why aren't you home with Luca?" And I said, "Well, I have to see." It was 2004 which was the beginning of the incredibly bloody time in Iraq, "I have to see, I have to see what is happening here. I have to report it." And he said, "Go home, because if you miss his first tooth, if you miss his first step, you'll never forgive yourself. But there will always be another war."
Bohužel vždycky budou války. Klamu sama sebe, když si myslím, že jako novinářka, jako reportérka, jako spisovatelka, je můžu tím, co dělám, zastavit. Nemůžu. Nejsem Kofi Annan. Ani on nemůže zastavit válku. Pokoušel se vyjednávat v Sýrii, ale nedokázal to. Nejsem pracovnice OSN, která dokáže vyřešit konflikty. Nejsem dokonce ani lékařka z humanitární organizace a nemůžu vám říct, kolikrát jsem se cítila bezmocná, když jsem před sebou viděla umírat lidi, a nemohla je zachránit. Jediné, co jsem, je svědek. Můj úkol je dát hlas lidem, kteří jsou němí. Můj kolega to popsal jako záblesk světla v nejtemnějších koutech světa. A to se snažím dělat. Nejsem vždycky úspěšná, a někdy je to neuvěřitelně frustrující, protože máte pocit, jako když píšete do prázdna, nebo se vám zdá, že se nikdo nezajímá. Kdo se zajímá o Sýrii? Kdo se zajímá o Bosnu? Kdo se zajímá o Kongo, Pobřeží slonoviny, Libérii, Sierra Leone, celou řadu takových míst, která si já budu pamatovat po zbytek života? Ale mým řemeslem je svědčit a to je podstata, to je jádro věci, pro nás reportéry, kteří tohle dělají. A jediné, co opravdu můžu, je doufat, ne v zákonodárce a politiky, protože i když bych chtěla věřit, že čtou moje slova a něco dělají, nedělám si iluze.
And there, sadly, will always be wars. And I am deluding myself if I think, as a journalist, as a reporter, as a writer, what I do can stop them. I can't. I'm not Kofi Annan. He can't stop a war. He tried to negotiate Syria and couldn't do it. I'm not a U.N. conflict resolution person. I'm not even a humanitarian aid doctor, and I can't tell you the times of how helpless I've felt to have people dying in front of me, and I couldn't save them. All I am is a witness. My role is to bring a voice to people who are voiceless. A colleague of mine described it as to shine a light in the darkest corners of the world. And that's what I try to do. I'm not always successful, and sometimes it's incredibly frustrating, because you feel like you're writing into a void, or you feel like no one cares. Who cares about Syria? Who cares about Bosnia? Who cares about the Congo, the Ivory Coast, Liberia, Sierra Leone, all of these strings of places that I will remember for the rest of my life? But my métier is to bear witness and that is the crux, the heart of the matter, for us reporters who do this. And all I can really do is hope, not to policymakers or politicians, because as much as I'd like to have faith that they read my words and do something, I don't delude myself.
Já doufám v to, že pokud si vzpomenete na cokoliv, co jsem řekla, nebo na mé příběhy zítra ráno nad snídaní, pokud si vzpomenete na příběh Sarajeva, nebo na příběh Rwandy, pak jsem splnila svou práci.
But what I do hope is that if you remember anything I said or any of my stories tomorrow morning over breakfast, if you can remember the story of Sarajevo, or the story of Rwanda, then I've done my job.
Moc vám děkuji.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)