Tento příběh je o braní představivosti vážně. Před čtrnácti lety jsem poprvé narazila na tento obyčejný materiál, rybářskou síť, která se využívá stejně po staletí. Dnes ji používám k tvoření trvalých, vzdouvajících se úchvatných tvarů velkých jako běžné budovy v městech po celém světě. Nebyla jsem člověk, od kterého byste toto čekali. Nikdy jsem nestudovala sochařství, technické obory nebo architekturu. Popravdě, po střední škole jsem se hlásila na sedm uměleckých škol a byla odmítnuta všemi sedmi.
This story is about taking imagination seriously. Fourteen years ago, I first encountered this ordinary material, fishnet, used the same way for centuries. Today, I'm using it to create permanent, billowing, voluptuous forms the scale of hard-edged buildings in cities around the world. I was an unlikely person to be doing this. I never studied sculpture, engineering or architecture. In fact, after college I applied to seven art schools and was rejected by all seven.
Rozhodla jsem se stát umělkyní sama a 10 let jsem malovala, až mi nakonec nabídli místo ve Fullbrightově programu v Indii. Se slibem uspořádat výstavy svých obrazů jsem je odeslala a dorazila do Mahabalipuramu. Termín výstavy přišel, mé obrazy ne. Musela jsem něco udělat. Tato rybářská vesnice byla známá sochařstvím, a tak jsem zkusila odlévat bronz. Ale velké sochy byly moc těžké a nákladné. Šla jsem se projít po pláži a pozorovala rybáře jak na písku smotávají své sítě do kupiček. Vídala jsem to každý den, ale tentokrát jsem to viděla jinak - jako nový přístup k sochařství, způsob, jak vytvořit objemné tvary bez těžkých pevných materiálů.
I went off on my own to become an artist, and I painted for 10 years, when I was offered a Fulbright to India. Promising to give exhibitions of paintings, I shipped my paints and arrived in Mahabalipuram. The deadline for the show arrived -- my paints didn't. I had to do something. This fishing village was famous for sculpture. So I tried bronze casting. But to make large forms was too heavy and expensive. I went for a walk on the beach, watching the fishermen bundle their nets into mounds on the sand. I'd seen it every day, but this time I saw it differently -- a new approach to sculpture, a way to make volumetric form without heavy solid materials.
Má první uspokojivá plastika vznikla ve spolupráci s těmito rybáři. Je to autoportrét pojmenovaný „Široké boky." (Smích) Pro focení jsme je vyzvedli na tyče. Zjistila jsem, že jejich měkký povrch kopíroval každý závan větru a tvořil neustále se měnící obrazce. Byla jsem ohromena. Pokračovala jsem ve studiu uměleckých tradic a spolupráci s řemeslníky, následně s výrobci krajek v Litvě. Líbily se mi jemné detaily, které propůjčovaly mé práci, ale chtěla jsem je zvětšit - změnit je z něčeho, na co se můžete dívat na něco, v čem se můžete ztratit.
My first satisfying sculpture was made in collaboration with these fishermen. It's a self-portrait titled "Wide Hips." (Laughter) We hoisted them on poles to photograph. I discovered their soft surfaces revealed every ripple of wind in constantly changing patterns. I was mesmerized. I continued studying craft traditions and collaborating with artisans, next in Lithuania with lace makers. I liked the fine detail it gave my work, but I wanted to make them larger -- to shift from being an object you look at to something you could get lost in.
Vrátila jsem se do Indie pracovat s těmito rybáři a vyrobili jsme síť s milionem a půl ručně vázaných uzlů, která byla krátce vystavena v Madridu. Viděly ji tisíce lidí a jeden z nich byl i urbanista Manual Sola-Morales, který pracoval na novém designu nábřeží v portugalském Portu. Zeptal se, jestli bych tohle dokázala vyrobit jako trvalou výzdobu pro město. Nevěděla jsem, jestli to dokážu udělat a zachovat přitom své umění. Odolný, technonolgický, trvalý - to jsou protiklady osobitého, delikátního a pomíjivého.
Returning to India to work with those fishermen, we made a net of a million and a half hand-tied knots -- installed briefly in Madrid. Thousands of people saw it, and one of them was the urbanist Manual Sola-Morales who was redesigning the waterfront in Porto, Portugal. He asked if I could build this as a permanent piece for the city. I didn't know if I could do that and preserve my art. Durable, engineered, permanent -- those are in opposition to idiosyncratic, delicate and ephemeral.
Dva roky jsem hledala vlákna, která by dokázala vydržet ultrafialové záření, slaný vzduch, znečištění a současně zůstala dostatečně měkká, aby se vlnila ve větru. Potřebovali jsme něco, co by drželo síť nahoře uprostřed kruhového objezdu. A tak jsme postavili tento dvacetitunový ocelový kruh. Síť jsme museli zkonstruovat tak, aby se půvabně pohybovala v běžném vánku a vydržela i hurikány. Ale neexistoval žádný technologický software pro modelování něčeho pórovitého a pohybllivého. Našla jsem vynikajícího leteckého inženýra, který navrhuje plachty pro jachtařské závody America's Cup, jménem Peter Heppel. Pomohl mi vypořádat se s dvojitou výzvou přesného tvaru a něžného pohybu.
For two years, I searched for a fiber that could survive ultraviolet rays, salt, air, pollution, and at the same time remain soft enough to move fluidly in the wind. We needed something to hold the net up out there in the middle of the traffic circle. So we raised this 45,000-pound steel ring. We had to engineer it to move gracefully in an average breeze and survive in hurricane winds. But there was no engineering software to model something porous and moving. I found a brilliant aeronautical engineer who designs sails for America's Cup racing yachts named Peter Heppel. He helped me tackle the twin challenges of precise shape and gentle movement.
Nemohla jsem síť vyrobit známým způsobem, protože ručně vázané uzly by nedokázaly přežít hurikán. Takže jsem navázala vztahy s průmyslovou továrnou na rybářské sítě, naučila se, jak pracují její stroje, a vymyslela způsob, jak jimi utkat krajku. Neexistoval jazyk, kterým by se dalo přeložit toto prastaré osobité umění do něčeho, co by obsluha strojů mohla vyrobit. Takže jsme ho museli vytvořit. Po třech letech a dvou dětech jsme vytáhli do výšky 4,5 kilometrů čtverečných krajkové sítě. Bylo těžké uvěřit, že to, co jsem si představovala, teď bylo postavené, trvalé a přetvářením nic neztratilo.
I couldn't build this the way I knew because hand-tied knots weren't going to withstand a hurricane. So I developed a relationship with an industrial fishnet factory, learned the variables of their machines, and figured out a way to make lace with them. There was no language to translate this ancient, idiosyncratic handcraft into something machine operators could produce. So we had to create one. Three years and two children later, we raised this 50,000-square-foot lace net. It was hard to believe that what I had imagined was now built, permanent and had lost nothing in translation.
(Potlesk)
(Applause)
Ta křižovatka byla nezajímavá a anonymní. Teď se na to místo nesmazatelně zapsala. Procházela jsem se pod sítí poprvé v životě. Jak jsem pozorovala vítr rozvíjet svou choreografii, cítila jsem se krytá a současně propojená s nekonečnou oblohou. Můj život už neměl být nikdy stejný. Chci tvořit tyto oázy plastik v prostorách měst po celém světě. Podělím se teď o dva směry, které jsou v mé práci nové.
This intersection had been bland and anonymous. Now it had a sense of place. I walked underneath it for the first time. As I watched the wind's choreography unfold, I felt sheltered and, at the same time, connected to limitless sky. My life was not going to be the same. I want to create these oases of sculpture in spaces of cities around the world. I'm going to share two directions that are new in my work.
Historická radnice ve Philadelphii: cítila jsem, že její náměstí potřebovalo materiál lehčí než síťovina. Takže jsme experimentovali s rozprášenými kapičkami vody a vytvořili suchou mlhu, která může být tvarována větrem. A testy ukázaly, že může být tvarována i lidmi, kteří si s ní mohou hrát a pohybovat se skrz, aniž by se namočili. Používám tento materiál ke sledování tras vlaků metra nad zemí v reálném čase - jako rentgen rozbíhající se oběhové soustavy města.
Historic Philadelphia City Hall: its plaza, I felt, needed a material for sculpture that was lighter than netting. So we experimented with tiny atomized water particles to create a dry mist that is shaped by the wind and in testing, discovered that it can be shaped by people who can interact and move through it without getting wet. I'm using this sculpture material to trace the paths of subway trains above ground in real time -- like an X-ray of the city's circulatory system unfolding.
Další výzva: Festival Amerik v Denveru se ptal, jestli bych dokázala vyjádřit 35 států západní hemisféry a jejich vzájemnou propojenost formou plastiky. (Smích) Netušila jsem, kde začít, ale řekla jsem ano. Četla jsem o nedávném zemětřesení v Chile a o tsunami, která se přehnala přes celý Tichý oceán. Pohnula tektonickými deskami, zrychlila rotaci planety a doslova zkrátila délku dne. A tak jsem kontaktovala Národní oceanický a atmosferický úřad a zeptala se, jestli by se byli ochotní podělit o data o tsunami, a převedla je na toto. Název díla, „1,26" symbolizuje počet mikrosekund, o které se den zkrátil.
Next challenge, the Biennial of the Americas in Denver asked, could I represent the 35 nations of the Western hemisphere and their interconnectedness in a sculpture? (Laughter) I didn't know where to begin, but I said yes. I read about the recent earthquake in Chile and the tsunami that rippled across the entire Pacific Ocean. It shifted the Earth's tectonic plates, sped up the planet's rotation and literally shortened the length of the day. So I contacted NOAA, and I asked if they'd share their data on the tsunami, and translated it into this. Its title: "1.26" refers to the number of microseconds that the Earth's day was shortened.
Nemohla jsem ho vytvořit pomocí ocelového kruhu, jak jsem znala. Tvar sítě byl už moc složitý. Nahradila jsem tedy kovovou konstrukci měkkým, tenkým pletivem z vláken, která jsou 15x pevnější než ocel. Plastika tak mohla být celá měkká a byla tak lehká, že mohla být přípevněna k původním budovám - mohla se doslova stát součástí městské zástavby. Neexistoval software, který by dokázal zpracovat složité síťové útvary a vymodelovat je s gravitací. Takže jsme ho museli vytvořit.
I couldn't build this with a steel ring, the way I knew. Its shape was too complex now. So I replaced the metal armature with a soft, fine mesh of a fiber 15 times stronger than steel. The sculpture could now be entirely soft, which made it so light it could tie in to existing buildings -- literally becoming part of the fabric of the city. There was no software that could extrude these complex net forms and model them with gravity. So we had to create it.
Potom mi zavolali z New York City s otázkou, jestli bych dokázala tyto myšlenky upravit pro Times Square nebo park Highline. Tato nová jemná tvůrčí metoda mi umožňuje modelovat a vytvářet tyto plastiky tak, že mohou být velké jako mrakodrap. Zatím nejsou financovány, ale už teď sním o tom, že je postavím ve městech po celém světě, tam, kde budou nejvíce třeba.
Then I got a call from New York City asking if I could adapt these concepts to Times Square or the High Line. This new soft structural method enables me to model these and build these sculptures at the scale of skyscrapers. They don't have funding yet, but I dream now of bringing these to cities around the world where they're most needed.
Před čtrnácti lety jsem hledala krásu v tradičních věcech, v řemeslech. Teď je kombinuji s nejmodernějšími materiály a technologiemi a tvořím úchvatné vzdouvající se útvary velké jako budovy. Obzory mého umění se i nadále rozšiřují.
Fourteen years ago, I searched for beauty in the traditional things, in craft forms. Now I combine them with hi-tech materials and engineering to create voluptuous, billowing forms the scale of buildings. My artistic horizons continue to grow.
Zanechám vás s tímto příběhem. Dostala jsem telefon of přítele z Phoenixu. Advokátka z jeho kanceláře, která se nikdy nezajímala o umění a nikdy nebyla v místním muzeu, vytáhla každého, koho mohla, ven z budovy, aby si lehli pod mou plastikou. Leželi tam v oblecích v trávě a sledovali, jak vítr vytváří své obrazce. Vedle lidí, které neznali, sdíleli znovuobjevený zázrak.
I'll leave you with this story. I got a call from a friend in Phoenix. An attorney in the office who'd never been interested in art, never visited the local art museum, dragged everyone she could from the building and got them outside to lie down underneath the sculpture. There they were in their business suits, laying in the grass, noticing the changing patterns of wind beside people they didn't know, sharing the rediscovery of wonder.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji.
Thank you. Thank you. Thank you. Thank you. Thank you.
(Potlesk)
(Applause)