Dostalo se mi zvláštní výsady žít ve dvou biosférách. Samozřejmě my všichni tady v místnosti žijeme v Biosféře 1. Já jsem ale žila také v Biosféře 2. A nádherné na tom je, že je můžu porovnat a snad se z toho i něco naučit.
I have had the distinct pleasure of living inside two biospheres. Of course we all here in this room live in Biosphere 1. I've also lived in Biosphere 2. And the wonderful thing about that is that I get to compare biospheres. And hopefully from that I get to learn something.
Takže, co jsem se naučila? Tady jsem já uvnitř Biosféry 2 a připravuji pizzu. Takže sklízím pšenici, abych udělala těsto. A pak samozřejmě musím podojit kozy a nakrmit je, abych mohla udělat sýr. Udělat pizzu mi v Biosféře 2 trvalo čtyři měsíce. Tady v Biosféře 1 to trvá možná tak dvě minuty, protože zvednu telefon, vytočím číslo a řeknu „Haló, můžete mi dovézt pizzu?"
So what did I learn? Well, here I am inside Biosphere 2, making a pizza. So I am harvesting the wheat, in order to make the dough. And then of course I have to milk the goats and feed the goats in order to make the cheese. It took me four months in Biosphere 2 to make a pizza. Here in Biosphere 1, well it takes me about two minutes, because I pick up the phone and I call and say, "Hey, can you deliver the pizza?"
Biosféra 2 byla v podstatě tříakrový, úplně uzavřený miniaturní svět, ve kterém jsem žila dva roky a 20 minut. (Smích) Seshora byla uzavřená ocelí a sklem, zezdola byla uzavřená ocelovou mísou, v podstatě zcela utěsněna. Měli jsme tam svůj miniaturní deštný prales a soukromou pláž s korálovým útesem. Měli jsme savanu, mokřiny, poušť. Měli jsme tam vlastní půlakrovou farmu, kde jsme si museli všechno pěstovat. A samozřejmě jsme tam měli své obydlí, kde jsme žili.
So Biosphere 2 was essentially a three-acre, entirely sealed, miniature world that I lived in for two years and 20 minutes. (Laughter) Over the top it was sealed with steel and glass, underneath it was sealed with a pan of steel -- essentially entirely sealed. So we had our own miniature rainforest, a private beach with a coral reef. We had a savanna, a marsh, a desert. We had our own half-acre farm that we had to grow everything. And of course we had our human habitat, where we lived.
Když jsme v polovině 80. let navrhovali Biosféru 2, museli jsme si položit několik velmi základních otázek. Myslím tím, co to je biosféra? To bylo tehdy. Dnes si myslím, že už všichni víme, že je to v podstatě sféra života okolo Země, že ano? No, musíte být o trošku konkrétnější, pokud máte nějakou vybudovat. A tak jsme se rozhodli, co to vlastně je, že je to hmotně dokonale uzavřené, jakože nic nejde dovnitř nebo ven, žádná hmota, ale zůstává energeticky otevřené, což je v podstatě stejné jako u planety Země.
Back in the mid-'80s when we were designing Biosphere 2, we had to ask ourselves some pretty basic questions. I mean, what is a biosphere? Back then, yes, I guess we all know now that it is essentially the sphere of life around the Earth, right? Well, you have to get a little more specific than that if you're going to build one. And so we decided that what it really is is that it is entirely materially closed -- that is, nothing goes in or out at all, no material -- and energetically open, which is essentially what planet Earth is.
Tohle je stavení, které je asi 1/400 velikosti Biosféry 2, které jsme nazvali naším Testovacím modulem. Už první den, co do něj tenhle chlapík, John Allen, vstoupil, aby uvnitř strávil několik dní se všemi rostlinami a zvířaty a baktériemi, které jsme tam dali ve snaze udržet ho při životě, doktoři měli obrovské obavy, že podlehne nějakému strašnému toxinu nebo že jeho plíce ucpou bakterie nebo nějaká houba. Ale samozřejmě nic z toho se nestalo.
This is a chamber that was 1/400th the size of Biosphere 2 that we called our Test Module. And the very first day that this fellow, John Allen, walked in, to spend a couple of days in there with all the plants and animals and bacteria that we'd put in there to hopefully keep him alive, the doctors were incredibly concerned that he was going to succumb to some dreadful toxin, or that his lungs were going to get choked with bacteria or something, fungus. But of course none of that happened.
Během následujících pár let bylo plno úžasných příběhů o návrhu Biosféry 2. A do roku 1991 jsme konečně zvládli vše postavit. Nastal čas, abychom vešli a dali tomu šanci. Museli jsme poznat: Je život takhle přizpůsobitelný? Můžete vzít tuhle biosféru, která se vyvíjela na planetární úrovni, a nacpat ji do lahvičky? Dokáže takhle přežít? Zásadní otázky. Chtěli jsme znát odpovědi, abychom mohli odcestovat někam jinam ve vesmíru, například, pokud se vydáme na cestu na Mars, vzali bychom si s sebou biosféru, abychom v ní žili? Chtěli jsme to vědět také proto, abychom lépe pochopili naši Zemi, na které všichni žijeme. V roce 1991 konečně nastal čas, abychom vešli a vyzkoušeli toto děťátko. Vezměme ho na první plavbu. Povede se to? Nebo se stane něco, čemu nebudeme rozumět a nedokážeme to spravit, a tak vyvrátíme koncept lidmi vytvořené biosféry?
And over the ensuing few years, there were great sagas about designing Biosphere 2. But by 1991 we finally had this thing built. And it was time for us to go in and give it a go. We needed to know, is life this malleable? Can you take this biosphere, that has evolved on a planetary scale, and jam it into a little bottle, and will it survive? Big questions. And we wanted to know this both for being able to go somewhere else in the universe -- if we were going to go to Mars, for instance, would we take a biosphere with us, to live in it? We also wanted to know so we can understand more about the Earth that we all live in. Well, in 1991 it was finally time for us to go in and try out this baby. Let's take it on a maiden voyage. Will it work? Or will something happen that we can't understand and we can't fix, thereby negating the concept of man-made biospheres?
Takže nás vešlo osm, čtyři muži a čtyři ženy. Více o tom později. (Smích) Tohle je svět, ve kterém jsme žili. Takže nahoře jsme měli tento nádherný prales a oceán, pod tím se skrývala veškerá technosféra, jak jsme si ji nazvali, se všemi čerpadly a ventily a vodními nádržemi a klimatizací, a tak dále. Jeden z Biosféřanů to nazval “rajská zahrada na palubě letadlové lodi.“ Samozřejmě jsme měli i lidské obydlí, s laboratořemi a vším potřebným. Tohle je naše zemědělství. V podstatě to byla organická farma.
So eight of us went in: four men and four women. More on that later. (Laughter) And this is the world that we lived in. So, on the top, we had these beautiful rainforests and an ocean, and underneath we had all this technosphere, we called it, which is where all the pumps and the valves and the water tanks and the air handlers, and all of that. One of the Biospherians called it "garden of Eden on top of an aircraft carrier." And then also we had the human habitat of course, with the laboratories, and all of that. This is the agriculture. It was essentially an organic farm.
V den, kdy jsem vešla do Biosféry 2, jsem poprvé dýchala zcela jinou atmosféru než všichni ostatní na Zemi, kromě sedmi dalších lidí. V ten moment jsem se stala součástí této biosféry. A nemyslím to jen abstraktně, ale spíše doslovně. Když jsem vydechla, můj CO2 živil sladké brambory, které jsem pěstovala. A jedli jsme nechutné množství těchto sladkých brambor. (Smích) A tyto sladké brambory se staly mou součástí. Vlastně jsme jedli tolik sladkých brambor, že jsem se díky sladkým bramborám stala oranžová. Doslova jsem jedla stejný uhlík stále dokola a dokola. Zvláštně bizarním způsobem jsem jedla sama sebe.
The day I walked into Biosphere 2, I was, for the first time, breathing a completely different atmosphere than everybody else in the world, except seven other people. At that moment I became part of that biosphere. And I don't mean that in an abstract sense; I mean it rather literally. When I breathed out, my CO2 fed the sweet potatoes that I was growing. And we ate an awful lot of the sweet potatoes. (Laughter) And those sweet potatoes became part of me. In fact, we ate so many sweet potatoes I became orange with sweet potato. I literally was eating the same carbon over and over again. I was eating myself in some strange sort of bizarre way.
Avšak vzhledem k naší atmosféře v dlouhodobém horizontu to už taková sranda nebyla, protože se ukázalo, že ztrácíme kyslík, a to docela dost. A věděli jsme, že přicházíme o CO2, takže jsme se zaměřili na pohlcení oxidu uhličitého. Dobrý bože, dnes ten termín už známe. Pěstovali jsme rostliny jak blázni. Tuto biomasu jsme nosili a skladovali v suterénu a pěstovali další rostliny, pořád dokola, dokola, dokola, a snažili se tak dostat všechen uhlík z atmosféry. Snažili jsme se zastavit uhlík, aby nepronikal do atmosféry. Omezili jsme zavlažování naší země, jak jen to bylo možné. Přestali jsme obdělávat půdu, abychom zabránili skleníkovým plynům pronikat do vzduchu. Přesto hladina našeho kyslíku klesala rychleji než rostla hladina CO2, což bylo dost nečekané, protože v rámci testovacího modulu se vyvažovaly. Bylo to jako hrát si na schovávanou s atomy. Přišli jsme o sedm tun kyslíku a neměli jsme tušení, kam se poděl.
When it came to our atmosphere, however, it wasn't that much of a joke over the long term, because it turned out that we were losing oxygen, quite a lot of oxygen. And we knew that we were losing CO2. And so we were working to sequester carbon. Good lord -- we know that term now. We were growing plants like crazy. We were taking their biomass, storing them in the basement, growing plants, going around, around, around, trying to take all of that carbon out of the atmosphere. We were trying to stop carbon from going into the atmosphere. We stopped irrigating our soil, as much as we could. We stopped tilling, so that we could prevent greenhouse gasses from going into the air. But our oxygen was going down faster than our CO2 was going up, which was quite unexpected, because we had seen them going in tandem in the test module. And it was like playing atomic hide-and-seek. We had lost seven tons of oxygen. And we had no clue where it was.
A řeknu vám, když ztratíte hodně kyslíku a my jsme ho ztratili opravdu dost, z 21 procent klesl na 14,2 procent, má dobroto, to se cítíte děsně. Chci říct, že jsme se po Biosféře sotva vlekli a v noci jsme trpěli spánkovou apneou. Takže byste se budili a lapali po dechu, protože by došlo ke změně ve složení vaší krve. A přesně to uděláte. Přestanete dýchat a pak (Popadne dech), se nadechnete a to vás vzbudí. Opravdu to leze na nervy. A všichni tam venku si mysleli, že umíráme. Myslím tím média, která vytvářela dojem, že umíráme. Každý den jsem musela volat své matce, abych ji řekla: „Ne mami, vše je v naprostém pořádku. Nejsme mrtví. Jsme v pořádku. Jsme v pořádku." A popravdě doktor nás kontroloval, aby se ujistil, že jsme opravdu v pořádku. Ve skutečnosti to byl ale on, kdo byl nejcitlivější na hladinu kyslíku. Jednoho dne nebyl schopen vyplnit řádek s údaji. Bylo na čase, abychom dovnitř pustili kyslík. A možná si myslíte: „Váš podpůrný systém života vás zradil. Nebylo to hrozné?“ Ano, v jistém smyslu to bylo děsivé. Až na to, že jsem věděla, že mohu vyjít ven vzduchotěsnými dveřmi kdykoliv, pokud bude opravdu zle, ale kdo by řekl: „Už to dále nezvládnu!“? Já ne, to bylo jisté.
And I tell you, when you lose a lot of oxygen -- and our oxygen went down quite far; it went from 21 percent down to 14.2 percent -- my goodness, do you feel dreadful. I mean we were dragging ourselves around the Biosphere. And we had sleep apnea at night. So you'd wake up gasping with breath, because your blood chemistry has changed. And that you literally do that. You stop breathing and then you -- (Gasps) -- take a breath and it wakes you up. And it's very irritating. And everybody outside thought we were dying. I mean, the media was making it sound like were were dying. And I had to call up my mother every other day saying, "No, Mum, it's fine, fine. We're not dead. We're fine. We're fine." And the doctor was, in fact, checking us to make sure we were, in fact, fine. But in fact he was the person who was most susceptible to the oxygen. And one day he couldn't add up a line of figures. And it was time for us to put oxygen in. And you might think, well, "Boy, your life support system was failing you. Wasn't that dreadful?" Yes. In a sense it was terrifying. Except that I knew I could walk out the airlock door at any time, if it really got bad, though who was going to say, "I can't take it anymore!"? Not me, that was for sure.
Na druhou stranu, pro vědu to byl zlatý důl tohoto projektu, protože jsme mohli tohle děťátko naplno rozběhnout jako vědecký nástroj a zjistit, jestli dokážeme vypátrat, kam se těch sedm tun kyslíku podělo. A opravdu jsme je našli. Našli jsme je v betonu. V podstatě se stalo něco velmi jednoduchého. Vložili jsme do země příliš mnoho uhlíku ve formě kompostu. Ten se rozložil, sebral kyslík ze vzduchu, do vzduchu se dostal CO2 a ukryl se v betonu. Opravdu dost přímočaré.
But on the other hand, it was the scientific gold of the project, because we could really crank this baby up, as a scientific tool, and see if we could, in fact, find where those seven tons of oxygen had gone. And we did indeed find it. And we found it in the concrete. Essentially it had done something very simple. We had put too much carbon in the soil in the form of compost. It broke down; it took oxygen out of the air; it put CO2 into the air; and it went into the concrete. Pretty straightforward really.
Takže po dvou letech, když jsme vyšli ven, byli jsme hrdí, protože po pravdě, i kdybyste mohli říct, že jsme objevili něco nezajímavého, když přicházíte o kyslík a v podstatě přestává fungovat v rámci vašeho podpůrného systému života, pak je to velmi ošklivé selhání. Až na to, že jsme věděli, co se stalo. A věděli jsme, jak to napravit. A nic jiného se neobjevilo, co by bylo až tak vážné jako tohle. Víceméně jsme prověřili koncept samotný. Na druhou stranu o nás lidech to byl jiný příběh. Byli jsme - a nevěřila bych tomu, že jsme byli napravitelní. Řeknu, že jsme se všichni tak nějak zcvokli.
So at the end of the two years when we came out, we were elated, because, in fact, although you might say we had discovered something that was quite "uhh," when your oxygen is going down, stopped working, essentially, in your life support system, that's a very bad failure. Except that we knew what it was. And we knew how to fix it. And nothing else emerged that really was as serious as that. And we proved the concept, more or less. People, on the other hand, was a different subject. We were -- yeah I don't know that we were fixable. We all went quite nuts, I will say.
Toho dne, kdy jsem vyšla z Biosféry 2, jsem byla nadšená, že uvidím celou svou rodinu a své přátele. Dva roky jsem vídala lidi skrz sklo. Všichni se ke mně rozběhli. a já ucukla. Oni páchli! Lidé páchnou! Páchneme lakem na vlasy a podpažním deodorantem, a vším možným. V Biosféře jsme měli věci, které nás měly udržet čisté, ale žádná z nich nebyla s vůní. Jemine, my tady páchneme. A nejen to, přišla jsem o vědomí, odkud pochází mé jídlo. Veškeré jídlo jsem si pěstovala sama. Neměla jsem ponětí, co bylo v mém jídle a odkud pocházelo. Ani mi nebyly povědomé názvy většiny potravin, které jsem jedla. Po pravdě stála jsem hodiny v uličkách obchodů a četla všechny názvy na veškerém zboží. Lidé si museli myslet, že jsem blázen. Vše bylo opravdu podivné. A pomalu jsem ztrácela pojem o tom, kde jsem v této velké biosféře, v této velké biosféře, ve které žijeme. V Biosféře 2 jsem zcela rozuměla, že mám každý den velký vliv na svou biosféru a ta má vliv na mě, velmi tělesně, velmi doslovně.
And the day I came out of Biosphere 2, I was thrilled I was going to see all my family and my friends. For two years I'd been seeing people through the glass. And everybody ran up to me. And I recoiled. They stank! People stink! We stink of hairspray and underarm deodorant, and all kinds of stuff. Now we had stuff inside Biosphere to keep ourselves clean, but nothing with perfume. And boy do we stink out here. Not only that, but I lost touch of where my food came from. I had been growing all my own food. I had no idea what was in my food, where it came from. I didn't even recognize half the names in most of the food that I was eating. In fact, I would stand for hours in the aisles of shops, reading all the names on all of the things. People must have thought I was nuts. It was really quite astonishing. And I slowly lost track of where I was in this big biosphere, in this big biosphere that we all live in. In Biosphere 2 I totally understood that I had a huge impact on my biosphere, everyday, and it had an impact on me, very viscerally, very literally.
Takže jsem se začala věnovat mému podniku: Paragon Space Development Corporation, malé firmě, kterou jsem založila spolu s lidmi, zatímco jsem byla v Biosféře, protože jsem neměla nic jiného na práci. A jednou věcí, kterou jsme se zabývali a snažili se na ni přijít: „Jak moc lze zmenšit takovou biosféru a co se s tím dá pak dělat?“ Takže jsme jednu poslali na vesmírnou stanici Mir. Jednu jsme měli v raketoplánu a jednu na Mezinárodní vesmírné stanici celých 16 měsíců, během nichž jsme zvládli vytvořit první organismus, který ve vesmíru několikrát prošel úplnými životními cykly a posunul hranice našeho chápání, jak tvárný je náš systém života.
So I went about my business: Paragon Space Development Corporation, a little firm I started with people while I was in the Biosphere, because I had nothing else to do. And one of the things we did was try to figure out: how small can you make these biospheres, and what can you do with them? And so we sent one onto the Mir Space Station. We had one on the shuttle and one on the International Space Station, for 16 months, where we managed to produce the first organisms to go through complete multiple life cycles in space -- really pushing the envelope of understanding how malleable our life systems are.
Jsem také pyšná, že mohu oznámit, že teď uslyšíte ještě před oficiálním pátečním oznámením, že dáváme dohromady tým, aby navrhl systém pro pěstování rostlin na Měsíci, což bude velmi zábavné. Vycházíme ze systému, který jsme již navrhovali, zcela uzavřeného systému pěstování rostlin na Marsu. A jeho součástí bylo, že jsme museli vymodelovat velmi rychlý oběh CO2 a kyslíku a vody skrz tento rostlinný systém.
And I'm also proud to announce that you're getting a sneak preview -- on Friday we're going to announce that we're actually forming a team to develop a system to grow plants on the Moon, which is going to be pretty fun. And the legacy of that is a system that we were designing: an entirely sealed system to grow plants to grow on Mars. And part of that is that we had to model very rapid circulation of CO2 and oxygen and water through this plant system.
Na základě závěru z tohoto modelování jsem skončila na různých místech Eritreje v Africkém rohu. Eritrea, dřívější část Etiopie, je jedním z těch míst, které jsou úžasně nádherné a neuvěřitelně drsné, a já nemohla pochopit, jak zde lidé dokáží žít. Je tam takové sucho. Tohle jsem viděla. Ale viděla jsem také toto. Viděla jsem firmu, která vzala mořskou vodu a písek a pěstovala plodinu, která roste čistě na slané vodě bez dalších úprav. A takto vznikne potravina, v tomto případě to byla olejnatá semena. Bylo to úžasné. Rovněž pěstovali mangróvii na plantáži. A mangróvie poskytovala dřevo a med a listy pro zvířata, takže mohli produkovat mléko a kdovíco ještě, tak jako my v Biosféře.
As a result of that modeling I ended up in all places, in Eritrea, in the Horn of Africa. Eritrea, formerly part of Ethiopia, is one of those places that is astonishingly beautiful, incredibly stark, and I have no understanding of how people eke out a living there. It is so dry. This is what I saw. But this is also what I saw. I saw a company that had taken seawater and sand, and they were growing a kind of crop that will grow on pure salt water without having to treat it. And it will produce a food crop. In this case it was oilseed. It was astonishing. They were also producing mangroves in a plantation. And the mangroves were providing wood and honey and leaves for the animals, so that they could produce milk and whatnot, like we had in the Biosphere.
A tohle všechno pocházelo z krevetích farem. Upřímně, krevetí farmy jsou pro Zemi pohromou, z ekologického pohledu. Do oceánu z nich proudí obrovské množství znečisťujících látek. Také znečisťují své nejbližší sousedy. Takže si svými výkaly navzájem zaneřádí vodní nádrže a to doslovně. Tento projekt bral výtok z těchto nádrží a přetvářel ho na všechno toto jídlo. Doslova měnili znečištění na blahobyt pro tyto pouštní lidi. V jistém slova smyslu vytvořili průmyslový ekosystém.
And all of it was coming from this: shrimp farms. Shrimp farms are a scourge on the earth, frankly, from an environmental point of view. They pour huge amounts of pollutants into the ocean. They also pollute their next-door neighbors. So they're all shitting each other's ponds, quite literally. And what this project was doing was taking the effluent of these, and turning them into all of this food. They were literally turning pollution into abundance for a desert people. They had created an industrial ecosystem, of a sense.
Byla jsem tam, protože jsem modelovala vliv mangróvie v rámci akreditovaného programu o skleníkových plynech pod záštitou OSN a Kjótského protokolu. A zatímco jsem modelovala tyto bažiny mangróvie, přemýšlela jsem: „Jak dát tohle do krabice?“ Když tvaruji rostlinu do krabice, doslovně, vím, kam zakreslit okraje. V lesu mangróvie, jako byl tento, jsem neměla tušení. Samozřejmě, že musíte zakreslit hranici okolo celé Země. A pochopit vztahy v rámci celé Země. A napojit projekt na tuto souvislost.
I was there because I was actually modeling the mangrove portion for a carbon credit program, under the U.N. Kyoto Protocol system. And as I was modeling this mangrove swamp, I was thinking to myself, "How do you put a box around this?" When I'm modeling a plant in a box, literally, I know where to draw the boundary. In a mangrove forest like this I have no idea. Well, of course you have to draw the boundary around the whole of the Earth. And understand its interactions with the entire Earth. And put your project in that context.
Po celém světě dnes můžeme vidět neuvěřitelnou proměnu toho, co bych nazvala biocidním druhem, který vědomě či nevědomě navrhuje systém, aby mnohdy život ničil. Tahle nádherná fotografie je ve skutečnosti pohled na Amazonii. Světle zeleně jsou místa masivního odlesnění. A tyto krásné jemné mraky jsou ve skutečnosti požáry, požáry založené lidmi. Jsme součástí proměny od tohoto k něčemu, co bych nazvala společností biofilů, kde se učíme vychovávat společnost. Teď se to tak nemusí zdát, ale je to tak. Děje se tak po celém světě, v každé společenské vrstvě, v každé profesi a průmyslu, na který si vzpomenete. Myslím si, že se v tom lidé často ztrácejí. Říkají: „Ale jak si v tom mohu najít něco pro sebe? Je to tak obrovské téma.“ Odpověděla bych, že malé věci se počítají. Opravdu.
Around the world today we're seeing an incredible transformation, from what I would call a biocidal species, one that -- whether we intentionally or unintentionally -- have designed our systems to kill life, a lot of the time. This is in fact, this beautiful photograph, is in fact over the Amazon. And here the light green are areas of massive deforestation. And those beautiful wispy clouds are, in fact, fires, human-made fires. We're in the process of transforming from this, to what I would call a biophilic society, one where we learn to nurture society. Now it may not seem like it, but we are. It is happening all across the world, in every kind of walk of life, and every kind of career and industry that you can think of. And I think often times people get lost in that. They go, "But how can I possibly find my way in that? It's such a huge subject." And I would say that the small stuff counts. It really does.
Tohle je příběh o hrábích na mém dvorku. Tohle byl můj dvorek nedlouho poté, co se stal mým majetkem. A v Arizoně samozřejmě každý rozhodí štěrk. A rádi tu udržují vše krásně shrabané. Všechno listí odklízí pryč. A v neděli ráno sousedé spouštějí své fukary na listí a já mám chuť je uškrtit. Je to určitý druh estetiky. Z nepořádku je nám velmi nepříjemně. Já jsem zahodila své hrábě. A nechala jsem spadat listí ze všech stromů, co jsem měla na pozemku. A po čase, co jsem vlastně celou dobu dělala? Zakládala jsem vrchní část půdy. A tak mě teď navštěvují různí ptáci. A mám jestřáby. A mám oázu. Tohle nastává každé jaro. Na šest týdnů, šest až osm týdnu, mám tuhle záplavu zelené oázy. Zde se jedná o pobřežní oblast. A celý Tucson by mohl vypadat takto pokud by se každý vzbouřil a odhodil své hrábě. Na maličkostech záleží.
This is the story of a rake in my backyard. This was my backyard, very early on, when I bought my property. And in Arizona, of course, everybody puts gravel down. And they like to keep everything beautifully raked. And they keep all the leaves away. And on Sunday morning the neighbors leaf blower comes out, and I want to throttle them. It's a certain type of aesthetic. We're very uncomfortable with untidiness. And I threw away my rake. And I let all of the leaves fall from the trees that I have on my property. And over time, essentially what have I been doing? I've been building topsoil. And so now all the birds come in. And I have hawks. And I have an oasis. This is what happens every spring. For six weeks, six to eight weeks, I have this flush of green oasis. This is actually in a riparian area. And all of Tucson could be like this if everybody would just revolt and throw away the rake. The small stuff counts.
Průmyslová revoluce a Prometheus nám dali schopnost rozsvítit svět. Také jsme dostali schopnost podívat se na svět zvenčí. Nemusíme mít všichni nějakou další biosféru, do které půjde utéct, srovnatelnou s touto biosférou. Ale můžeme se podívat na svět a zkusit pochopit, kde v jeho rámci jsme a jaké cesty si vybíráme pro vzájemná setkání.
The Industrial Revolution -- and Prometheus -- has given us this, the ability to light up the world. It has also given us this, the ability to look at the world from the outside. Now we may not all have another biosphere that we can run to, and compare it to this biosphere. But we can look at the world, and try to understand where we are in its context, and how we choose to interact with it.
A pokud ztratíte pojem, kde jste ve vaší biosféře, anebo pravděpodobně máte problémy spojit se s tím, kde se v biosféře nacházíte, ráda bych vám řekla, zhluboka se nadechněte. Jogíni to dělají správně. Dech nás opravdu všechny spojuje, zcela doslovně. Nadechněte se teď. A jak dýcháte, zamyslete se nad tím, co je ve vašem dechu. Pravděpodobně je tam CO2 z osoby sedící vedle vás. Možná je tam trocha kyslíku z několika vodních řas z nedaleké pláže. Rovněž nás to spojuje v čase. Ve vašem dechu může být uhlík z dinosaurů. Také v něm může být uhlík, který nyní vydechujete a který bude v dechu vašich praprapravnoučat. Děkuji. (Potlesk)
And if you lose where you are in your biosphere, or are perhaps having a difficulty connecting with where you are in the biosphere, I would say to you, take a deep breath. The yogis had it right. Breath does, in fact, connect us all in a very literal way. Take a breath now. And as you breathe, think about what is in your breath. There perhaps is the CO2 from the person sitting next-door to you. Maybe there is a little bit of oxygen from some algae on the beach not far from here. It also connects us in time. There may be some carbon in your breath from the dinosaurs. There could also be carbon that you are exhaling now that will be in the breath of your great-great-great-grandchildren. Thank you. (Applause)