Zabývám se tématem chudoby více než 20 let a tak je ironické, že problém a otázka, se kterými nejvíce zápasím je, jak vlastně chudobu definovat. Co to znamená? Často se díváme na podmínky stanovené penězi – lidé vydělávající méně než jeden, dva nebo tři dolary za den. A přece je chudoba natolik všestranná, že se na příjem musí dívat jenom jako na jednu z proměnných. Protože ve skutečnosti je chudoba určovaná volbou a nedostatkem svobody.
I've been working on issues of poverty for more than 20 years, and so it's ironic that the problem that and question that I most grapple with is how you actually define poverty. What does it mean? So often, we look at dollar terms -- people making less than a dollar or two or three a day. And yet the complexity of poverty really has to look at income as only one variable. Because really, it's a condition about choice, and the lack of freedom.
Měla jsem zážitek, který opravdu prohloubil a osvětlil mé porozumění chudobě. Bylo to v Keni a ráda bych ho s vámi sdílela. Byla jsem se svojí kamarádkou fotografkou Susan Meiselas ve slumech v Mathare Valley. Mathare Valley je jedním z nejstarších slumů v Africe. Je asi 5 km od Nairobi, je 1,5 km dlouhý a okolo 300 m široký, přičemž přes půl milionu lidí tam žije natěsnaných v malých plechových chatrčích. Generace za generací si je pronajímá, často osm nebo deset lidí v místnosti. Je to místo známé prostitucí, násilím a drogami. Není lehké v něm vyrůstat. Když jsme procházely úzkými uličkami, bylo doslova nemožné nešlápnout do čerstvých splašků a odpadu podél malých domků. Ale zároveň bylo nemožné nevidět lidskou sílu k životu, úsilí a ambice lidí, kteří tam žijí: ženy umývající své děti a peroucí oblečení, které věší ven, aby uschlo. Potkala jsem ženu, Mamu Rose, která si pronajímala tu malou plechovou chatrč už 32 let a v které žije se svými sedmi dětmi. Čtyři spí na jedné dvojposteli a tři spí na podlaze z bláta a linolea. Všem platí školu z prodeje vody ve stánku a z prodeje mýdla a chleba, které má v malém obchůdku uvnitř.
And I had an experience that really deepened and elucidated for me the understanding that I have. It was in Kenya, and I want to share it with you. I was with my friend Susan Meiselas, the photographer, in the Mathare Valley slums. Now, Mathare Valley is one of the oldest slums in Africa. It's about three miles out of Nairobi, and it's a mile long and about two-tenths of a mile wide, where over half a million people live crammed in these little tin shacks, generation after generation, renting them, often eight or 10 people to a room. And it's known for prostitution, violence, drugs: a hard place to grow up. And when we were walking through the narrow alleys, it was literally impossible not to step in the raw sewage and the garbage alongside the little homes. But at the same time it was also impossible not to see the human vitality, the aspiration and the ambition of the people who live there: women washing their babies, washing their clothes, hanging them out to dry. I met this woman, Mama Rose, who has rented that little tin shack for 32 years, where she lives with her seven children. Four sleep in one twin bed, and three sleep on the mud and linoleum floor. And she keeps them all in school by selling water from that kiosk, and from selling soap and bread from the little store inside.
Byl to také den po inauguraci a bylo mi připomenuto, jak je Mathare stále spojeno se světem. Viděla jsem děti na rozích ulic a ony říkaly: "Obama je náš bratr!" A já jsem odpovídala: "Obama je můj bratr, takže to dělá i vás mými bratry." A ony se pobaveně podívaly a pak byly jako: "High five!"
It was also the day after the inauguration, and I was reminded how Mathare is still connected to the globe. And I would see kids on the street corners, and they'd say "Obama, he's our brother!" And I'd say "Well, Obama's my brother, so that makes you my brother too." And they would look quizzically, and then be like, "High five!"
A bylo to tady, kde jsem potkala Jane. Byla jsem okamžitě zasažena laskavostí a něžností v jejím obličeji a poprosila jsem ji, aby mi řekla svůj příběh. Začala tím, že mi řekla svůj sen. Řekla: "Měla jsem dva. Mým prvním snem bylo stát se doktorkou a tím druhým bylo provdat se za dobrého muže, který by zůstal se mnou a s mojí rodinou. Protože má máma neměla manžela a nemohla si dovolit platit školné, tak jsem se musela vzdát prvního snu a zaměřila jsem se na druhý." Provdala se, když jí bylo 18, a hned měla miminko. A když oslavila 20 a čekala druhé, její máma zemřela a manžel ji opustil – vzal si jinou ženu. Takže byla zpět v Mathare, bez příjmu, bez zvláštních dovedností, bez peněz. Nakonec se dala na prostituci. Nebyla organizovaná způsobem, jakým si to často představujeme. Chodívala v noci do města s dalšími asi 20 dívkami, dívala se po práci a někdy se vrátila zpět s několika šilinky a jindy s prázdnou. A řekla mi: "Víš, chudoba nebyla tak špatná. Bylo to to ponížení a stud z toho všeho."
And it was here that I met Jane. I was struck immediately by the kindness and the gentleness in her face, and I asked her to tell me her story. She started off by telling me her dream. She said, "I had two. My first dream was to be a doctor, and the second was to marry a good man who would stay with me and my family, because my mother was a single mom, and couldn't afford to pay for school fees. So I had to give up the first dream, and I focused on the second." She got married when she was 18, had a baby right away. And when she turned 20, found herself pregnant with a second child, her mom died and her husband left her -- married another woman. So she was again in Mathare, with no income, no skill set, no money. And so she ultimately turned to prostitution. It wasn't organized in the way we often think of it. She would go into the city at night with about 20 girls, look for work, and sometimes come back with a few shillings, or sometimes with nothing. And she said, "You know, the poverty wasn't so bad. It was the humiliation and the embarrassment of it all."
V roce 2001 se její život změnil. Měla přítelkyni, která slyšela o této organizaci Jamii Bora, která půjčovala peníze lidem bez ohledu na to, jak byli chudí, pokud mohli obstarat přiměřené množství v úsporách. A tak strávila rok, aby si našetřila 50 dolarů a začala si půjčovat a za čas si byla schopná koupit šicí stroj. Začala šít. A to se stalo tím, co dělá teď, což znamená chodit do obchodů se secondhandovým oblečením a za asi 3 dolary a 25 centů kupuje staré plesové šaty. Některé z nich jste možná sami dali. A ona je přeměňuje s pomocí volánků a stužek a dělá tyto kousky oblečení, které prodává ženám k 16. narozeninám jejich dcer nebo na první svaté přijímání – ty životní milníky, které chtějí oslavit lidé z celého ekonomického spektra. A ona obchoduje opravdu dobře. Pozorovala jsem ji, jak procházela ulicí a nabízela své zboží. A než jste si toho všimli, už kolem ní byl dav žen nakupujících tyto šaty.
In 2001, her life changed. She had a girlfriend who had heard about this organization, Jamii Bora, that would lend money to people no matter how poor you were, as long as you provided a commensurate amount in savings. And so she spent a year to save 50 dollars, and started borrowing, and over time she was able to buy a sewing machine. She started tailoring. And that turned into what she does now, which is to go into the secondhand clothing markets, and for about three dollars and 25 cents she buys an old ball gown. Some of them might be ones you gave. And she repurposes them with frills and ribbons, and makes these frothy confections that she sells to women for their daughter's Sweet 16 or first Holy Communion -- those milestones in a life that people want to celebrate all along the economic spectrum. And she does really good business. In fact, I watched her walk through the streets hawking. And before you knew it, there was a crowd of women around her, buying these dresses.
A já jsem přemýšlela, jak jsem ji pozorovala prodávat šaty a také šperky, které dělá, že Jane teď vydělává více než čtyři dolary denně. A podle mnoha definic už není chudá. Ale stále žije v Mathare Valley. A nemůže se odstěhovat. Žije se vší tou nejistotou, a vlastně v lednu, během etnických nepokojů, byla vyhnána ze svého domova a musela si najít jinou chatrč, ve které by žila.
And I reflected, as I was watching her sell the dresses, and also the jewelry that she makes, that now Jane makes more than four dollars a day. And by many definitions she is no longer poor. But she still lives in Mathare Valley. And so she can't move out. She lives with all of that insecurity, and in fact, in January, during the ethnic riots, she was chased from her home and had to find a new shack in which she would live.
Jamii Bora tomu rozumí a chápe, že když hovoříme o chudobě, musíme se podívat na lidi po celém ekonomickém spektru. A tak s trpělivým kapitálem z Acumenu a jiných organizací, s půjčkami a investicemi, které budou dlouhodobé, postaví nízkonákladové bydlení asi hodinu od centra Nairobi. A oni ho navrhli z pohledu zákazníků jako Jane, trvající na solidnosti a zodpovědnosti. Takže ona musí zaplatit 10 procent z hypotéky – z celkové částky, nebo asi 400 dolarů v úsporách. A oni pak upraví její splátky podle toho, kolik platila za pronájem své malé chýše. Za pár týdnů bude mezi prvními 200 rodinami, které se do této zástavby přestěhují.
Jamii Bora understands that and understands that when we're talking about poverty, we've got to look at people all along the economic spectrum. And so with patient capital from Acumen and other organizations, loans and investments that will go the long term with them, they built a low-cost housing development, about an hour outside Nairobi central. And they designed it from the perspective of customers like Jane herself, insisting on responsibility and accountability. So she has to give 10 percent of the mortgage -- of the total value, or about 400 dollars in savings. And then they match her mortgage to what she paid in rent for her little shanty. And in the next couple of weeks, she's going to be among the first 200 families to move into this development.
Když jsem se jí zeptala, jestli se něčeho bojí nebo jestli jí bude něco z Mathare chybět, řekla: "Čeho bych se bála, když jsem snad už všemu čelila? Jsem HIV pozitivní. Už jsem se vypořádala s tím vším." A pokračovala: "Co mi bude chybět? Myslíš, že mi bude chybět násilí nebo drogy? Nedostatek soukromí? Myslíš, že mi bude chybět to, že nevím, jestli mé děti přijdou ze školy domů?" Řekla: "Kdybys mi dala 10 minut, má zavazadla by byla sbalená.“ Já jsem odpověděla: "Dobře, ale co tvé sny?" A ona na to: "Víš, mé sny nevypadají přesně tak, jak jsem si myslela, že budou, když jsem byla holčička. Ale když o tom přemýšlím, myslela jsem si, že chci manžela, ale co jsem doopravdy chtěla, byla milující rodina. A já miluji své děti z celého srdce a ony mě milují také." Řekla: "Myslela jsem si, že chci být doktorkou, ale opravdu jsem chtěla být někým, kdo slouží, uzdravuje a léčí. A tak se cítím požehnaná vším, co mám. Dvakrát týdně chodím a radím pacientům s HIV. A říkám: 'Podívejte se na mě. Nejste mrtví. Jste stále živí. A když jste stále živí, musíte sloužit.'" A řekla: „Nejsem lékař, který rozdává pilulky. Ale možná rozdávám něco lepšího, protože jim dávám naději."
When I asked her if she feared anything, or whether she would miss anything from Mathare, she said, "What would I fear that I haven't confronted already? I'm HIV positive. I've dealt with it all." And she said, "What would I miss? You think I will miss the violence or the drugs? The lack of privacy? Do you think I'll miss not knowing if my children are going to come home at the end of the day?" She said "If you gave me 10 minutes my bags would be packed." I said, "Well what about your dreams?" And she said, "Well, you know, my dreams don't look exactly like I thought they would when I was a little girl. But if I think about it, I thought I wanted a husband, but what I really wanted was a family that was loving. And I fiercely love my children, and they love me back." She said, "I thought that I wanted to be a doctor, but what I really wanted to be was somebody who served and healed and cured. And so I feel so blessed with everything that I have, that two days a week I go and I counsel HIV patients. And I say, 'Look at me. You are not dead. You are still alive. And if you are still alive you have to serve.'" And she said, "I'm not a doctor who gives out pills. But maybe me, I give out something better because I give them hope."
A uprostřed této ekonomické krize, kdy má tolik z nás tendenci propadat obavám, myslím, že bychom se všichni mohli inspirovat od Jane a porozumět, že být chudý neznamená být obyčejný. Protože když jsou systémy rozbité jako ty, které vidíme ve světě, je to příležitost pro vynalézavost a inovaci. Je to příležitost skutečně vybudovat svět, v němž můžeme poskytnout služby a zboží všem lidem, takže oni sami mohou dělat rozhodnutí a volby. Opravdu věřím, že zde začíná důstojnost. Dlužíme to všem Jane, které na světě jsou. A co je neméně důležité, dlužíme to sobě.
And in the middle of this economic crisis, where so many of us are inclined to pull in with fear, I think we're well suited to take a cue from Jane and reach out, recognizing that being poor doesn't mean being ordinary. Because when systems are broken, like the ones that we're seeing around the world, it's an opportunity for invention and for innovation. It's an opportunity to truly build a world where we can extend services and products to all human beings, so that they can make decisions and choices for themselves. I truly believe it's where dignity starts. We owe it to the Janes of the world. And just as important, we owe it to ourselves.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)