Chci se s vámi podělit o zcela nový přístup k problematice genderového násilí - tedy sexuálního napadení, domácího násilí, zneužívání ve vztahu, sexuálního obtěžování, zneužívání dětí. Celá řada problémů, které budu v krátkosti nazývat „genderové násilí“, je považována za problémy žen, kterým pomáhá i několik hodných mužů, ale taková formulace se mi nelíbí a neberu ji. Nevidím to jako ženský problém, se kterým jim pomáhají hodní muži. Budu naopak argumentovat, že je to v první řadě problém mužů.
I'm going to share with you a paradigm-shifting perspective on the issues of gender violence: sexual assault, domestic violence, relationship abuse, sexual harassment, sexual abuse of children. That whole range of issues that I'll refer to in shorthand as "gender violence issues," they've been seen as women's issues that some good men help out with, but I have a problem with that frame and I don't accept it. I don't see these as women's issues that some good men help out with. In fact, I'm going to argue that these are men's issues, first and foremost.
(Potlesk)
Now obviously --
(Applause)
Samozřejmě je to také problém žen, uznávám, ale poukazovat na genderové násilí jako na záležitost žen k danému problému přispívá hned z několika důvodů.
Obviously, they're also women's issues, so I appreciate that, but calling gender violence a women's issue is part of the problem, for a number of reasons.
Zaprvé to poskytuje mužům výmluvu, aby problému nevěnovali pozornost. Když muži slyší sousloví „ženská otázka“, hned mají tendenci vypnout, říkáme si „Vždyť já jsem chlap. To je pro holky,“ nebo „To je pro ženské“. A proto si mnoho mužů nevyslechne víc než první větu. Je to jako by se nám v mozku spustil čip a nervové dráhy nám odvádí pozornost jinam, když zaslechneme termín „problémy žen“. To také platí pro slovo „gender“, protože spousta lidí si pod pojmem „pohlaví“ představuje „ženy“. Takže si myslí, že problematika genderu je synonymem pro problémy žen. Je to zmatek kolem termínu „pohlaví“.
The first is that it gives men an excuse not to pay attention, right? A lot of men hear the term "women's issues" and we tend to tune it out, and we think, "I'm a guy; that's for the girls," or "that's for the women." And a lot of men literally don't get beyond the first sentence as a result. It's almost like a chip in our brain is activated, and the neural pathways take our attention in a different direction when we hear the term "women's issues." This is also true, by the way, of the word "gender," because a lot of people hear the word "gender" and they think it means "women." So they think that gender issues is synonymous with women's issues. There's some confusion about the term gender.
Vysvětlím ten chaos pomocí analogie. Pojďme si chvíli povídat o rase. Když v USA slyšíme slovo „rasa“, lidé si myslí, že to znamená Afroameričan, Hispánec, Asijský Američan, domorodý Američan, Jižní Asijec, Tichomořský ostrovan a tak dále. Mnoho lidí si myslí, když slyší slovo „sexuální orientace“, že se to týká gayů, leseb a bisexuálů. A mnoho lidí si myslí, když slyší slovo „pohlaví“, že to znamená ženy. Každopádně se přitom nevěnuje pozornost dominantní skupině. Jako kdyby běloši neměli svou rasovou identitu a nespadali do určité rasové kategorie nebo konstruktu, jako kdyby heterosexuálové neměli sexuální orientaci, jako kdyby muži neměli pohlaví. Tohle je jeden ze způsobů, jak se dominantní systémy udržují a reprodukují, což znamená, že dominantní skupina nebývá podněcována alespoň se zamyslet nad svou dominancí, protože jednou z klíčových charakteristik moci a privilegovanosti je možnost ujít zkoumání, nedostatek sebepozorování, vlastně být do značné míry neviditelný v diskursu k problematice, která se týká především nás. Je pozoruhodné, jak to funguje u domácího a sexuálního násilí, jak jsou muži do značné míry vymazáni z konverzace o tématu, které se týká především mužů.
And let me illustrate that confusion by way of analogy. So let's talk for a moment about race. In the US, when we hear the word "race," a lot of people think that means African-American, Latino, Asian-American, Native American, South Asian, Pacific Islander, on and on. A lot of people, when they hear the word "sexual orientation" think it means gay, lesbian, bisexual. And a lot of people, when they hear the word "gender," think it means women. In each case, the dominant group doesn't get paid attention to. As if white people don't have some sort of racial identity or belong to some racial category or construct, as if heterosexual people don't have a sexual orientation, as if men don't have a gender. This is one of the ways that dominant systems maintain and reproduce themselves, which is to say the dominant group is rarely challenged to even think about its dominance, because that's one of the key characteristics of power and privilege, the ability to go unexamined, lacking introspection, in fact being rendered invisible, in large measure, in the discourse about issues that are primarily about us. And this is amazing how this works in domestic and sexual violence, how men have been largely erased from so much of the conversation about a subject that is centrally about men. And I'm going to illustrate what I'm talking about
Objasním to, o čem mluvím, pomocí staré technologie. V zásadních ohledech jsem staromilec. Když vytvářím filmy, pracuji s moderní technologií, ale jako učitel jsem stále ze staré školy a chci tu s vámi provést cvičení, které na úrovni větné struktury ukazuje, že to, jakým způsobem přemýšlíme, doslova to, jak používáme jazyk, má spoluvinu na tom, že se pozornost zaměřuje mimo muže. Tohle je konkrétně o domácím násilí, ale můžete to obdobně použít jinde. Vychází to z práce feministické lingvistky Julie Penelope.
by using the old tech. I'm old school on some fundamental regards. I make films and I work with high tech, but I'm still old school as an educator, and I want to share with you this exercise that illustrates on the sentence-structure level how the way that we think, literally the way that we use language, conspires to keep our attention off of men. This is about domestic violence in particular, but you can plug in other analogues. This comes from the work of the feminist linguist Julia Penelope.
Začínáme jednoduchou anglickou větou: „Jan zbil Marii". Tohle je dobrá anglická věta. Jan je podmět. Zbil je sloveso. Marie je předmět. Dobrá věta. Nyní se přesuneme k druhé větě, která říká totéž v trpném rodě. „Marie byla zbita Janem“. V jediné větě se stala spousta věcí. Přešli jsme od „Jan zbil Marii“ k „Marie byla zbita Janem“. V jedné větě jsme přesunuli pozornost od Jana k Marii a vidíte, že Jan je až na konci věty, téměř mizí z mapy naší psychické roviny. Třetí věta - Jan se vypustí a máme „Marie byla zbita“ a teď už se to týká jen Marie. O Janovi už ani nepřemýšlíme. Zcela se soustředíme na Marii. Za poslední generaci se používání termínu „bitá“ změnilo na „týraná“, takže to máme „Marie byla týrána“. A poslední věta v tomto pořadí vyplývá z těch předchozích jako „Marie je týraná žena“. Takže teď je Mariina identita – Marie je týraná žena – dána tím, co jí v prvé řadě udělal Jan. My jsme však ukázali, že Jan už dávno opustil konverzaci.
It starts with a very basic English sentence: "John beat Mary." That's a good English sentence. John is the subject, beat is the verb, Mary is the object, good sentence. Now we're going to move to the second sentence, which says the same thing in the passive voice. "Mary was beaten by John." And now a whole lot has happened in one sentence. We've gone from "John beat Mary" to "Mary was beaten by John." We've shifted our focus in one sentence from John to Mary, and you can see John is very close to the end of the sentence, well, close to dropping off the map of our psychic plain. The third sentence, John is dropped, and we have, "Mary was beaten," and now it's all about Mary. We're not even thinking about John, it's totally focused on Mary. Over the past generation, the term we've used synonymous with "beaten" is "battered," so we have "Mary was battered." And the final sentence in this sequence, flowing from the others, is, "Mary is a battered woman." So now Mary's very identity -- Mary is a battered woman -- is what was done to her by John in the first instance. But we've demonstrated that John has long ago left the conversation.
My, kdo pracujeme s problematikou domácího a sexuálního násilí víme, že v této sféře je běžné obviňovat oběť, tedy obviňovat toho, komu bylo něco provedeno a nikoli toho, kdo to udělal. Pak říkáme, proč ženy chodí s takovými muži? Proč se o ně zajímají? Proč se k nim stále vracejí? Co měla na tom mejdanu na sobě? Taková hloupost! Proč popíjela se skupinou mužů v hotelovém pokoji? Tohle je obviňování oběti, pro které máme mnoho důvodů a jedním z nich je, že celá naše kognitivní struktura je nastavena vinit oběti. To vše probíhá nevědomě. Celá naše kognitivní struktura je nastavena klást otázky ohledně žen a jejich volby, toho, co dělají, co si myslí, co mají na sobě. Nechci tady umlčovat ty, kdo si kladou otázky týkající se žen, rozumíte mi? Je oprávněné se takto ptát. Ale aby bylo jasno: Ptát se na Marii nám nijak nepomůže v tom, abychom příště zabránili násilí.
Those of us who work in the domestic and sexual violence field know that victim-blaming is pervasive in this realm, which is to say, blaming the person to whom something was done rather than the person who did it. And we say: why do they go out with these men? Why are they attracted to them? Why do they keep going back? What was she wearing at that party? What a stupid thing to do. Why was she drinking with those guys in that hotel room? This is victim blaming, and there are many reasons for it, but one is that our cognitive structure is set up to blame victims. This is all unconscious. Our whole cognitive structure is set up to ask questions about women and women's choices and what they're doing, thinking, wearing. And I'm not going to shout down people who ask questions about women. It's a legitimate thing to ask. But's let's be clear: Asking questions about Mary is not going to get us anywhere in terms of preventing violence.
Musíme se ptát jinak. Už tušíte, kam tím mířím, že ano? Otázky nemíří na Marii, ale na Jana. Otázky jako třeba - proč Jan Marii bije? Proč je domácí násili stále velký problém v USA i na celém světě? Co se to děje? Proč tolik mužů zneužívá fyzicky, citově, verbálně i jinak ženy a dívky, muže a chlapce, o nichž tvrdí, že je milují? Co se to s muži děje? Proč tolik dospělých mužů sexuálně zneužívá holčičky a chlapce? Proč je to v dnešní době běžný problém v naší společnosti a po celém světě? Proč opakovaně slýcháme o nových skandálech ve velkých institucích jako je katolická církev nebo na školách jako Penn State či mezi skauty a tak dále? Také v místních komunitách po celé zemi a na celém světě, je to tak? Slýcháme o tom neustále. O sexuálním zneužívání dětí. Co se to s muži děje? Proč tolik mužů znásilňuje ženy v naší společnosti i po celém světě? Proč tolik mužů znásilňuje jiné muže? Co se to s muži děje? A jakou roli hrají různé instituce v naší společnosti, jež pomáhají plodit násilnické muže v pandemické míře?
We have to ask a different set of questions. The questions are not about Mary, they're about John. They include things like, why does John beat Mary? Why is domestic violence still a big problem in the US and all over the world? What's going on? Why do so many men abuse physically, emotionally, verbally, and other ways, the women and girls, and the men and boys, that they claim to love? What's going on with men? Why do so many adult men sexually abuse little girls and boys? Why is that a common problem in our society and all over the world today? Why do we hear over and over again about new scandals erupting in major institutions like the Catholic Church or the Penn State football program or the Boy Scouts of America, on and on and on? And then local communities all over the country and all over the world. We hear about it all the time. The sexual abuse of children. What's going on with men? Why do so many men rape women in our society and around the world? Why do so many men rape other men? What is going on with men? And then what is the role of the various institutions in our society that are helping to produce abusive men at pandemic rates? Because this isn't about individual perpetrators.
Tady už nejde o nějaké individuální pachatele. To by byl naivní způsob chápání mnohem hlubšího a systematičtějšího sociálního problému. Tito pachatelé nejsou nějaké nestvůry, které se připlazí z močálů do města, aby tam spáchaly svůj ohavný čin a pak se zase stáhly do temnoty. To je velmi naivní představa. Pachatelé jsou mnohem normálnější a zcela všední. Takže otázka zní, co děláme v naší společnosti a na tomto světě? Jakou roli hrají různé instituce při vzniku násilnických mužů? Jaká je role náboženské víry, sportovní kultury, pornografické kultury, struktury rodin, ekonomiky a jak se to vzájemně prolíná? Jak se to prolíná s rasou a etnicitou? Jak to všechno působí?
That's a naive way to understanding what is a much deeper and more systematic social problem. The perpetrators aren't these monsters who crawl out of the swamp and come into town and do their nasty business and then retreat into the darkness. That's a very naive notion, right? Perpetrators are much more normal than that, and everyday than that. So the question is, what are we doing here in our society and in the world? What are the roles of various institutions in helping to produce abusive men? What's the role of religious belief systems, the sports culture, the pornography culture, the family structure, economics, and how that intersects, and race and ethnicity and how that intersects? How does all this work?
Jakmile si to začneme takto propojovat a klást si tyto významné otázky, pak můžeme mluvit o tom, jak to lze změnit, neboli co můžeme dělat jinak? Jak můžeme tyhle praktiky změnit? Jak můžeme změnit socializaci chlapců a definice mužství, které v současnosti vedou k takovýmto výsledkům? Takovéto otázky si musíme klást a v tomto směru pracovat. Pokud se budeme donekonečna zaměřovat na to, co dělají ženy a jak přemýšlí ve vztazích nebo jinde, nikdy se k tomu nedostaneme.
And then, once we start making those kinds of connections and asking those important and big questions, then we can talk about how we can be transformative, in other words, how can we do something differently? How can we change the practices? How can we change the socialization of boys and the definitions of manhood that lead to these current outcomes? These are the kind of questions that we need to be asking and the kind of work that we need to be doing, but if we're endlessly focused on what women are doing and thinking in relationships or elsewhere, we're not going to get to that piece.
Vím, že ženy, které se už dlouho snaží o tomto problému mluvit, nejen dnes a včera, ale už spousty let, jsou často ve svém úsilí umlčeny. Nadává se jim do „ženských, co škodí chlapům“, „žen, které nenávidí muže“ a hnusně a urážlivě do „feminacistek“. Je to tak? A víte, o čem to všechno je? Říká se tomu „zabijte posla“. Je to sdělení ženám, které se postaví a mluví za sebe i za jiné ženy a také za muže a chlapce - je to vzkaz pro ně, aby si zase sedly, zavřely pusu a nechaly současný systém být, protože se nám nelíbí, když někdo prudí. Nemáme rádi, když někdo napadá naší moc. Tedy v podstatě: Sedni si a buď zticha. Bohudík to ženy neudělaly. Bohudík žijeme ve světě, kde tomu mnoho žen ve vůdčí pozici klade odpor.
I understand that a lot of women who have been trying to speak out about these issues, today and yesterday and for years and years, often get shouted down for their efforts. They get called nasty names like "male-basher" and "man-hater," and the disgusting and offensive "feminazi", right? And you know what all this is about? It's called kill the messenger. It's because the women who are standing up and speaking out for themselves and for other women as well as for men and boys, it's a statement to them to sit down and shut up, keep the current system in place, because we don't like it when people rock the boat. We don't like it when people challenge our power. You'd better sit down and shut up, basically. And thank goodness that women haven't done that. Thank goodness that we live in a world
My muži v tomto úsilí můžeme sehrát významnou roli v tom, že my můžeme říkat to, co ženy někdy říct nemohou. Nebo ještě lépe, budeme vyslyšeni, když řekneme něco, co se od žen často slyšet nedá. Ano, je to problém. Je to sexismus. Ale je to pravda. A proto říkám mužům, kolegům a budu to říkat stále, že potřebujeme víc mužů, kteří mají kuráž a sílu k tomu, aby začali vystupovat a mluvit o těchto věcech a stáli za ženami, ne proti nim a netvářili se, že to je přece střet mezi pohlavími a další nesmysly. Žijeme na tomto světě spolu.
where there's so much women's leadership that can counteract that. But one of the powerful roles that men can play in this work is that we can say some things that sometimes women can't say, or, better yet, we can be heard saying some things that women often can't be heard saying. Now, I appreciate that that's a problem, it's sexism, but it's the truth. So one of the things that I say to men, and my colleagues and I always say this, is we need more men who have the courage and the strength to start standing up and saying some of this stuff, and standing with women and not against them and pretending that somehow this is a battle between the sexes and other kinds of nonsense.
Mimochodem, jedna z věcí, které mi opravdu vadí na rétorice proti feministkám a ženám, které po světě vybudovaly krizová hnutí pro týrané a znásilněné ženy, je to, že jsou prý proti mužům. Co všichni ti kluci, na které silně negativně působí to, co dělá nějaký dospělý muž jejich matce, jim samým, jejich sestrám? Co ti všichni chlapci? Co všichni ti mladí muži a kluci traumatizovaní násilím dospělých mužů? Stejný systém, který plodí muže, kteří zneužívají ženy, plodí také muže, kteří zneužívají jiné muže. Pokud chceme mluvit o mužských obětech, promluvme o mužských obětech. Většina mužských obětí je obětí násilí jiného muže. To tedy mají ženy i muži společné. Obě pohlaví jsou obětí mužského násilí. Takže to je v našem vlastním zájmu, nehledě na skutečnost, že většina mužů, co znám, má nějakou ženu nebo dívku, na které jim hluboce záleží, ať už v rodině, mezi přáteli nebo jinde. Je tedy mnoho důvodů, proč je nutné, aby muži přestali mlčet. Zní to jako samozřejmost, když to tak říkám, že ano? Co se týče práce, kterou provádíme s kolegy ve sportovní kultuře, v armádě a ve školách, prosazujeme k prevenci genderového násilí postup zvaný „přístup přihlížejícího“.
We live in the world together. And by the way, one of the things that really bothers me about some of the rhetoric against feminists and others who have built the battered women's and rape crisis movements around the world is that somehow, like I said, that they're anti-male. What about all the boys who are profoundly affected in a negative way by what some adult man is doing against their mother, themselves, their sisters? What about all those boys? What about all the young men and boys who have been traumatized by adult men's violence? You know what? The same system that produces men who abuse women, produces men who abuse other men. And if we want to talk about male victims, let's talk about male victims. Most male victims of violence are the victims of other men's violence. So that's something that both women and men have in common. We are both victims of men's violence. So we have it in our direct self-interest, not to mention the fact that most men that I know have women and girls that we care deeply about, in our families and our friendship circles and every other way. So there's so many reasons why we need men to speak out. It seems obvious saying it out loud, doesn't it? Now, the nature of the work that I do and my colleagues do in the sports culture and the US military, in schools, we pioneered this approach called the bystander approach to gender-violence prevention.
Uvedu vám z přístupu přihlížejícího jen pár hlavních myšlenek, protože je to velká změna tématu a obsahuje mnohá specifika, ale to podstatné je, že místo pohlížení na muže jako pachatele a na ženy jako oběti, nebo na ženy jako pachatele, na muže jako oběti, nebo namísto jakékoli další kombinace. Požívám pohlaví binárně, i když vím, že existuje víc než jen „muži a ženy“, víc než „mužské a ženské“. A že existují ženy pachatelky a samozřejmě oběťmi jsou i muži. Je tu celé spektrum. Ale místo nahlížení binárním způsobem se soustředíme na všechny ty, které nazýváme „přihlížející“. Přihlížející je definován jako člověk, který není v dané situaci pachatelem ani obětí, takže jinými slovy přátelé, spoluhráči, kolegové, spolupracovníci, rodinní příslušníci, ti z nás, kdo nejsme přímo součástí dvojice s problémem násilí, ale jsme ve společenském, rodinném, pracovním, spolužáckém nebo jiném kolegiálním vztahu s lidmi, kteří třeba v takové situaci jsou. Co uděláme? Ozveme se? Namítneme něco svým přátelům? Podporujeme své přátele? Jak nemlčet tváří v tvář zneužívání?
And I just want to give you the highlights of the bystander approach, because it's a big thematic shift, although there's lots of particulars, but the heart of it is, instead of seeing men as perpetrators and women as victims, or women as perpetrators, men as victims, or any combination in there. I'm using the gender binary. I know there's more than men and women, there's more than male and female. And there are women who are perpetrators, and of course there are men who are victims. There's a whole spectrum. But instead of seeing it in the binary fashion, we focus on all of us as what we call bystanders, and a bystander is defined as anybody who is not a perpetrator or a victim in a given situation, so in other words friends, teammates, colleagues, coworkers, family members, those of us who are not directly involved in a dyad of abuse, but we are embedded in social, family, work, school, and other peer culture relationships with people who might be in that situation. What do we do? How do we speak up? How do we challenge our friends? How do we support our friends? But how do we not remain silent in the face of abuse?
Co se týče mužů a mužské kultury, cílem je přimět muže, kteří nejsou hrubí, aby se postavili mužům, kteří hrubí jsou. A kdy říkám hrubí, nemyslím jenom muže, kteří bijí ženy. Neradíme muži, který má kamaráda, co se chová hrubě k přítelkyni, aby ho zadržel v okamžiku útoku. To by byl naivní způsob, jak dosáhnout společenské změny. Snažíme se muže přimět k tomu, aby se vzájemně přerušovali soustavně. Jste například muž ve skupině dalších mužů, hrajete třeba poker, tlacháte, jen tak zevlujete bez přítomnosti žen a jeden muž začne mít narážky na ženy, ponižující, sexistické řeči. Namísto abyste se tomu zasmál nebo předstíral, že jste to neslyšel, potřebujeme muže, který řekne: „To není vtipný. Ta, o které mluvíš, by mohla být má sestra. Můžeš si dělat srandu z něčeho jinýho? Mohl bys mluvit o něčem jiným? Takovéhle řeči nemám rád.“ Stejně jako když jste běloch a jiný běloch má rasistické poznámky, budete doufat, že běloši přeruší rasistické projevy od druhého bělocha. Stejně tak jste-li heterosexuál a vy sám třeba nijak neobtěžujete lidi s jinou sexuální orientací, pokud však neřeknete něco zpříma těm heterosexuálům, kteří to dělají, není pak vaše mlčení svým způsobem souhlasnou spoluúčastí?
Now, when it comes to men and male culture, the goal is to get men who are not abusive to challenge men who are. And when I say abusive, I don't mean just men who are beating women. We're not just saying a man whose friend is abusing his girlfriend needs to stop the guy at the moment of attack. That's a naive way of creating a social change. It's along a continuum, we're trying to get men to interrupt each other. So, for example, if you're a guy and you're in a group of guys playing poker, talking, hanging out, no women present, and another guy says something sexist or degrading or harassing about women, instead of laughing along or pretending you didn't hear it, we need men to say, "Hey, that's not funny. that could be my sister you're talking about, and could you joke about something else? Or could you talk about something else? I don't appreciate that kind of talk." Just like if you're a white person and another white person makes a racist comment, you'd hope, I hope, that white people would interrupt that racist enactment by a fellow white person. Just like with heterosexism, if you're a heterosexual person and you yourself don't enact harassing or abusive behaviors towards people of varying sexual orientations, if you don't say something in the face of other heterosexual people doing that, then, in a sense, isn't your silence a form of consent and complicity?
Přístup přihlížejícího se snaží naučit lidi, jak proces přerušit a promluvit a vytvářet takové společenské klima, kde je násilné chování považováno za nepřijatelné nejen pro to, že je nezákonné, ale protože je špatné a nepřijatelné mezi ostatními. Pokud se nám podaří docílit toho, že muži, kteří se chovají sexisticky, přijdou o svůj status, že mladí muži a chlapci, kteří se sexisticky předvádí a obtěžují dívky a ženy, ale také jiné chlapce a muže, ztratí v důsledku toho svůj status, co se stane? Radikálně ubude případů zneužívání. Typický pachatel totiž není nemocný nebo úchylný. Je to jinak normální chlap.
Well, the bystander approach is trying to give people tools to interrupt that process and to speak up and to create a peer culture climate where the abusive behavior will be seen as unacceptable, not just because it's illegal, but because it's wrong and unacceptable in the peer culture. And if we can get to the place where men who act out in sexist ways will lose status, young men and boys who act out in sexist and harassing ways towards girls and women, as well as towards other boys and men, will lose status as a result of it, guess what? We'll see a radical diminution of the abuse. Because the typical perpetrator is not sick and twisted. He's a normal guy in every other way, isn't he?
Jedna ze skvělých myšlenek, které za svůj krátký život pronesl Martin Luther King, zní „To, co nakonec ubližuje nejvíc, nejsou slova našich nepřátel, ale mlčení našich přátel.“ To, co nakonec ubližuje nejvíc, nejsou slova našich nepřátel, ale mlčení našich přátel. V mužské kultuře se strašlivě mlčí o přetrvávající tragédii mužského násilí vůči ženám a dětem, je to tak? Zarytě se mlčí. Já tady tvrdím, že musíme to mlčení prolomit a potřebujeme, aby k tomu přispělo víc mužů.
Now, among the many great things that Martin Luther King said in his short life was, "In the end, what will hurt the most is not the words of our enemies but the silence of our friends." In the end, what will hurt the most is not the words of our enemies but the silence of our friends. There's been an awful lot of silence in male culture about this ongoing tragedy of men's violence against women and children, hasn't there? There's been an awful lot of silence. And all I'm saying is that we need to break that silence, and we need more men to do that.
Snáz se o tom mluví, než se to provádí, ale říkám vám, že v rámci mužské kultury není snadné vznést námitku vůči jinému muži. Právě proto je nutné, aby při změně paradigmatu došlo k pochopení, že tyto problémy jsou nejen záležitostí mužů, ale jsou to také problémy vůdcovství u mužů. Protože konečná odpovědnost za jasný postoj vůči této problematice by neměla padat na ramena malých chlapců nebo středoškoláků a studentů na vysoké. Měla by spadat na dospělé muže, kteří mají moc. Schopní dospělí muži mají nést odpovědnost za vůdčí postoj v těchto otázkách. Když se někdo ozve nahlas mezi sobě rovnými a zpochybní a přeruší je, pak je v podstatě také vůdcem. Ale potřebujeme mocné muže velkém měřítku, kteří se těmto problémům začnou prioritně věnovat a toho jsme se ještě nedočkali.
Now, it's easier said than done, because I'm saying it now, but I'm telling you it's not easy in male culture for guys to challenge each other, which is one of the reasons why part of the paradigm shift that has to happen is not just understanding these issues as men's issues, but they're also leadership issues for men. Because ultimately, the responsibility for taking a stand on these issues should not fall on the shoulders of little boys or teenage boys in high school or college men. It should be on adult men with power. Adult men with power are the ones we need to be holding accountable for being leaders on these issues, because when somebody speaks up in a peer culture and challenges and interrupts, he or she is being a leader, really. But on a big scale, we need more adult men with power to start prioritizing these issues,
Před několika lety jsem byl na večeři v rámci své práce pro americkou armádu a všechny její služby a na této večeři mi jedna žena řekla -- asi dělala chytrou -- řekla mi, „Jak dlouho už s vojáky provádíte výcvik citlivosti?“
and we haven't seen that yet, have we? Now, I was at a dinner a number of years ago, and I work extensively with the US military, all the services. And I was at this dinner and this woman said to me -- I think she thought she was a little clever -- she said, "So how long have you been doing sensitivity training with the Marines?"
Odpověděl jsem: „Při vší úctě, nedělám s vojáky výcvik citlivosti. Vedu u námořní pěchoty program o vůdčích schopnostech.“
And I said, "With all due respect, I don't do sensitivity training with the Marines. I run a leadership program in the Marine Corps."
Má odpověď byla trochu nabubřelá, ale je nutné to rozlišit, protože si nemyslím, že bychom potřebovali výcvik citlivosti. Potřebujeme výcvik ve vůdcovství. Když třeba profesionální trenér nebo manažer baseballového či fotbalového týmu -- v této oblasti se také hodně pohybuji -- má sexistické poznámky, pronese něco homofobního nebo rasistického, bude se o tom mluvit v diskusích na sportovních blozích a v rozhlase. Někdo pak řekne: „Potřebuje výcvik citlivosti.“ A jiný řekne: „Nech ho být. S politickou korektností se to přehání, prostě řekl hloupost. Přenes se přes to.“ Já tvrdím, že takový člověk nepotřebuje výcvik citlivosti. Potřebuje výcvik vůdcovství, protože je špatným vůdcem. Když ve společnosti s genderovou a sexuální rozmanitostí -- (Potlesk) -- s rasovou a etnickou rozmanitostí řeknete něco takového, selháváte ve svém vůdcovství. Pokud se nám podaří tuto myšlenku prosadit mezi mocnými muži a ženami v naší společnosti na všech úrovních instituční pravomoci, pak nastane změna. Změní se paradigma lidského myšlení.
Now, I know it's a bit pompous, my response, but it's an important distinction, because I don't believe that what we need is sensitivity training. We need leadership training, because, for example, when a professional coach or a manager of a baseball team or a football team -- and I work extensively in that realm as well -- makes a sexist comment, makes a homophobic statement, makes a racist comment, there will be discussions on the sports blogs and in sports talk radio. And some people will say, "He needs sensitivity training." Other people will say, "Well, get off it. That's political correctness run amok, he made a stupid statement, move on." My argument is, he doesn't need sensitivity training. He needs leadership training, because he's being a bad leader, because in a society with gender diversity and sexual diversity -- (Applause) and racial and ethnic diversity, you make those kind of comments, you're failing at your leadership. If we can make this point that I'm making to powerful men and women in our society at all levels of institutional authority and power, it's going to change the paradigm of people's thinking.
Já například pracuji hodně ve sportovním oboru na vysokých školách po celé Severní Americe. Už víme hodně o tom, jak zabránit domácímu a sexuálnímu násilí. Vysoké školy a univerzity nemají žádnou omluvu pro to, že nemají povinné školení v prevenci domácího a sexuálního násilí pro všechny studentské sportovce, trenéry, správce coby součást vzdělávacího procesu. Víme dost na to, abychom to snadno zařídili. Jenže víte, co chybí? Vůdčí lidé. Nejde však o vedení studentských sportovců. Jde o vůdcovství sportovních vedoucích, rektorů univerzit, lidí ve vedení, kteří v prostředí dané instituce rozhodují o prostředcích a prioritách. Ve většině případech jde o selhání mužského vůdcovství.
You know, for example, I work a lot in college and university athletics throughout North America. We know so much about how to prevent domestic and sexual violence, right? There's no excuse for a college or university to not have domestic and sexual violence prevention training mandated for all student athletes, coaches, administrators, as part of their educational process. We know enough to know that we can easily do that. But you know what's missing? The leadership. But it's not the leadership of student athletes. It's the leadership of the athletic director, the president of the university, the people in charge who make decisions about resources and who make decisions about priorities in the institutional settings. That's a failure, in most cases, of men's leadership.
Skandál na Penn State poskytuje ukázkové momenty pro osvojení přístupu přihlížejícího. V této oblasti byla spousta situací, kdy muži v pozici moci nedokázali jednat, aby ochránili děti, v tomto případě chlapce. Je to neuvěřitelné. Ale když se tím zabýváte víc, uvědomíte si, že je na muže vyvíjen tlak. V mužské společnosti je na muže vyvíjen nátlak, a právě proto potřebujeme povzbudit muže, aby se tomuto tlaku vzepřeli.
Look at Penn State. Penn State is the mother of all teachable moments for the bystander approach. You had so many situations in that realm where men in powerful positions failed to act to protect children, in this case, boys. It's unbelievable, really. But when you get into it, you realize there are pressures on men. There are constraints within peer cultures on men, which is why we need to encourage men to break through those pressures.
Jednou z možností je říct, že existuje obrovská spousta mužů, kterým na těchto věcech hluboce záleží. Vím to. Za několik desetiletí jsem pracoval už s desítkami tisíc mužů, se stovkami tisíc mužů. Je to děsivé pomyšlení, jak je to už dlouho. Mnoha mužům tyto věci leží na srdci, ale to samo o sobě nestačí. Potřebujeme více kurážných mužů s odvahou, silou a morálním charakterem, abychom prolomili spoluvinné mlčení, abychom se postavili jeden druhému a stáli při ženách a ne proti nim.
And one of the ways to do that is to say there's an awful lot of men who care deeply about these issues. I know this, I work with men, and I've been working with tens of thousands, hundreds of thousands of men for many decades now. It's scary, when you think about it, how many years. But there's so many men who care deeply about these issues, but caring deeply is not enough. We need more men with the guts, with the courage, with the strength, with the moral integrity to break our complicit silence and challenge each other and stand with women and not against them.
Mimochodem, my to ženám dlužíme. O tom není pochyb. Ale dlužíme to i našim synům. Dlužíme to také mladým mužům po celém světě, kteří vyrůstají v situacích, kdy nemají na výběr a musí být mužem v kultuře, která jim říká, že mužnost má určitou podobu. Oni si to nezvolili. My, kdo máme na výběr, máme příležitost a odpovědnost také vůči nim.
By the way, we owe it to women. There's no question about it. But we also owe it to our sons. We also owe it to young men who are growing up all over the world in situations where they didn't make the choice to be a man in a culture that tells them that manhood is a certain way. They didn't make the choice. We that have a choice, have an opportunity and a responsibility to them as well.
Doufám, že v budoucnu muži a ženy budou společně pracovat na této změně a že dojde k transformaci a budoucí generace nepoznají tu tragédii, s jakou se my denně potýkáme.
I hope that, going forward, men and women, working together, can begin the change and the transformation that will happen so that future generations won't have the level of tragedy that we deal with on a daily basis.
Vím, že to dokážeme. Můžeme to zlepšit.
I know we can do it, we can do better.
Moc vám děkuji. (Potlesk)
Thank you very much.