Díky moc. Je vážně děsivé být tady, mezi těmi nejchytřejšími. Jsem tu, abych vám vyprávěla několik příběhů o vášni.
Thank you so much. It's really scary to be here among the smartest of the smart. (Laughter)
Mám moc ráda jedno židovské úsloví. Co je pravdivější než pravda? Odpověď zní: Příběh. Jsem vypravěčka. Chci o naší lidskosti vyprávět něco, co je pravdivější než pravda. Zajímají mě všechny příběhy a některé mě straší, dokud je nakonec nenapíšu. Některá témata se opakují: spravedlnost, věrnost, násilí, smrt, politické a sociální problémy, svoboda. Uvědomuju si tajemství kolem nás, proto píšu o náhodách, zlých předtuchách, citech, snech, moci přírody a kouzlu.
I'm here to tell you a few tales of passion. There's a Jewish saying that I love: What is truer than truth? Answer: the story. I'm a storyteller. I want to convey something that is truer than truth about our common humanity. All stories interest me, and some haunt me until I end up writing them. Certain themes keep coming up: justice, loyalty, violence, death, political and social issues, freedom. I'm aware of the mystery around us, so I write about coincidences, premonitions, emotions, dreams, the power of nature, magic.
Za posledních 20 let jsem vydala několik knih, ale žila jsem v anonymitě až do února 2006, kdy jsem nesla olympijskou vlajku na zimních olympijských hrách v Itálii. To ze mě udělalo celebritu. Teď mě lidé poznávají i v obchodním domě
In the last 20 years, I have published a few books, but I have lived in anonymity until February of 2006, when I carried the Olympic flag in the Winter Olympics in Italy. That made me a celebrity.
a moji vnuci si myslí, že jsem super. (smích) Dovolte mi, abych vám vyprávěla o svých čtyřech minutách slávy. Zavolala mi jedna z organizátorek olympijského zahajovacího ceremoniálu a řekla, že jsem byla vybrána jako jedna z těch, kdo ponesou vlajku. Odpověděla jsem, že je to určitě omyl, protože já rozhodně nejsem žádná sportovkyně. Nebyla jsem si ani jistá, jestli obejdu stadion bez chodítka. (smích) Řekli mi, že to není k smíchu. Bude to poprvé, co olympijskou vlajku ponesou jen ženy. Pět žen reprezentujících pět kontinentů a tři držitelky zlaté olympijské medaile. Mou první otázkou přirozeně bylo: co si vezmu na sebe? (smích) Uniformu, řekla a zeptala se mě na míry. Moje míry! Představila jsem si sama sebe v péřové bundě, jak vypadám jako panáček Michelin. (smích)
(Laughter) Now people recognize me in Macy's, and my grandchildren think that I'm cool. (Laughter) Allow me to tell you about my four minutes of fame. One of the organizers of the Olympic ceremony, of the opening ceremony, called me and said that I had been selected to be one of the flag bearers. I replied that surely, this was a case of mistaken identity, because I'm as far as you can get from being an athlete. Actually, I wasn't even sure that I could go around the stadium without a walker. (Laughter) I was told that this was no laughing matter. This would be the first time that only women would carry the Olympic flag. Five women, representing five continents, and three Olympic gold medal winners. My first question was, naturally: What was I going to wear? (Laughter) "A uniform," she said, and asked for my measurements. My measurements. I had a vision of myself in a fluffy anorak, looking like the Michelin Man. (Laughter)
V polovině února jsem se ocitla v Turínu, kde nadšené davy volali sláva pokaždé, když se v ulici objevil jeden z 80 olympijských týmů. Tito sportovci obětovali všechno, aby na hrách soutěžili. Všichni si zasloužili vyhrát, jenže je tu ten prvek štěstí. Vločka sněhu, kousek ledu i síla větru mohou rozhodnout výsledek závodu nebo zápasu. Nejdůležitější - důležitější než trénink nebo štěstí - je však srdce. Jen neohrožené a odhodlané srdce získá zlatou medaili. Jde o vášeň. Ulice Turína byly pokryté červenými plakáty se sloganem olympijských her.
By the middle of February, I found myself in Turin, where enthusiastic crowds cheered when any of the 80 Olympic teams was in the street. Those athletes had sacrificed everything to compete in the games. They all deserved to win, but there's the element of luck. A speck of snow, an inch of ice, the force of the wind can determine the result of a race or a game. However, what matters most, more than training or luck, is the heart. Only a fearless and determined heart will get the gold medal. It is all about passion. The streets of Turin were covered with red posters announcing the slogan of the Olympics:
"Tady žije vášeň." Není to snad pravda vždy? Srdce nás žene vpřed a srdce určuje náš osud. To potřebuji pro postavy ve svých knihách: vášnivé srdce. Potřebuji samorosty, disidenty, dobrodruhy, outsidery a rebely, kteří kladou otázky, mění pravidla a riskují. Lidi jako vy všichni v této místnosti. Hodní lidé se selským rozumem nejsou zajímavé postavy. (smích) Jsou to jen dobří bývalí choti. (smích) (potlesk)
"Passion lives here." Isn't it always true? Heart is what drives us and determines our fate. That is what I need for my characters in my books: a passionate heart. I need mavericks, dissidents, adventurers, outsiders and rebels, who ask questions, bend the rules and take risks. People like all of you in this room. Nice people with common sense do not make interesting characters. (Laughter) They only make good former spouses. (Laughter) (Applause)
V zelené místnosti na stadionu jsem se setkala s dalšími vlajkonosiči: se třemi sportovkyněmi a herečkami Susan Sarandonovou a Sophií Loren. A se dvěma ženami s vášnivým srdcem. S Wangari Maathai, držitelkou Nobelovy ceny z Keni, která zasadila 30 milionů stromů. Změnila tak půdu a počasí na některých místech Afriky a samozřejmě ekonomické podmínky v mnoha vesnicích. A Somaly Mam, kambodžskou aktivistku, která vášnivě bojuje proti dětské prostituci. Když jí bylo 14, dědeček ji prodal do nevěstince. Vyprávěla nám o holčičkách znásilňovaných muži, kteří věří, že sex s mladičkou pannou je vyléčí z AIDS. O nevěstincích, kde jsou děti nuceny přijímat pět, 15 zákazníků denně, a pokud odporují, mučí je elektřinou. V té zelené místnosti jsem dostala svou uniformu. Nebyl to oděv, jaký nosím obvykle, ale nevypadal ani jako kombinéza panáčka Michelina, kterou jsem očekávala. Nebylo to tak zlé, vážně. Vypadala jsem jako lednička. (smích) Jenže tak vypadaly i ostatní, kromě Sophie Loren, univerzálního symbolu krásy a vášně. Sophie má přes 70 a vypadá skvěle. Je sexy, štíhlá, vysoká a opálená. Jak se člověk opálí tak, aby neměl vrásky? Nevím. Když se jí v televizi ptali, jak to dělá, že vypadá tak dobře, odpověděla: "Jde o držení těla. Mám vždy rovná záda
In the greenroom of the stadium, I met the other flag bearers: three athletes and the actresses Susan Sarandon and Sophia Loren. Also, two women with passionate hearts: Wangari Maathai, the Nobel Prize winner from Kenya who has planted 30 million trees, and by doing so, she has changed the soil, the weather, in some places in Africa, and of course, the economic conditions in many villages; and Somaly Mam, a Cambodian activist who fights passionately against child prostitution. When she was 14 years old, her grandfather sold her to a brothel. She told us of little girls raped by men who believe that having sex with a very young virgin will cure them from AIDS, and of brothels where children are forced to receive 15 clients per day, and if they rebel, they are tortured with electricity. In the greenroom, I received my uniform. It was not the kind of outfit that I normally wear, but it was far from the Michelin Man suit that I had anticipated. Not bad, really. I looked like a refrigerator. (Laughter) But so did most of the flag bearers, except Sophia Loren, the universal symbol of beauty and passion. Sophia is over 70 and she looks great. She's sexy, slim and tall, with a deep tan. Now, how can you have a deep tan and have no wrinkles? I don't know. When asked in a TV interview how could she look so good, she replied, "Posture."
(Laughter)
a nevydávám zvuky jako staří lidé." (smích) Taková je bezplatná rada od jedné z nejkrásnějších žen na světě. Žádné vrčení, kašlání, sípání, žádná samomluva, žádné prdění. (smích) No, to přesně neřekla. (smích)
"My back is always straight, and I don't make old people's noises." (Laughter) So there you have some free advice from one of the most beautiful women on earth: no grunting, no coughing, no wheezing, no talking to yourselves, no farting. (Laughter) Well, she didn't say that, exactly. (Laughter)
Někdy kolem půlnoci nás svolali do křídel stadionu, reproduktory ohlásily olympijskou vlajku a spustila hudba - mimochodem stejná hudba jako tady, Triumfální pochod z Aidy. Sophia Loren byla přímo přede mnou - je o 30 cm vyšší než já, nepočítaje její nakadeřené vlasy. (smích) Šla elegantně, jako žirafa africkou savanou, a nesla vlajku na rameni. Já za ní běžela - (smích) - po špičkách a vlajku držela nataženou rukou, takže moje hlava byla vlastně pod ní. (smích) Všechny kamery samozřejmě točily Sophii. To bylo pro mě štěstí, protože na většině fotkách v tisku se objevuju taky, i když často mezi Sophiinýma nohama. (smích) Na místě, kde by chtěla být většina mužů. (smích) (potlesk)
At some point around midnight, we were summoned to the wings of the stadium, and the loudspeakers announced the Olympic flag, and the music started -- by the way, the same music that starts here, the "Aida" march. Sophia Loren was right in front of me. She's a foot taller than I am, not counting the poofy hair. (Laughter) She walked elegantly, like a giraffe on the African savanna, holding the flag on her shoulder. I jogged behind -- (Laughter) on my tiptoes, holding the flag on my extended arm, so that my head was actually under the damn flag. (Laughter) All the cameras were, of course, on Sophia. That was fortunate for me, because in most press photos, I appear too -- although, often between Sophia's legs -- (Laughter) a place where most men would love to be. (Laughter)
Nejlepší čtyři minuty mého života byly ty minuty na olympijském stadionu. Mého muže uráží, když to říkám - i když jsem mu vysvětlila, že to, co děláme v soukromí, obvykle trvá méně než čtyři minuty - (smích) - a proto by si to neměl brát osobně. Mám z těch nádherných čtyř minut všechny výstřižky z novin, protože na ně nechci zapomenout, až mi stáří zničí mozkové buňky.
(Applause) The best four minutes of my entire life were those in the Olympic stadium. My husband is offended when I say this, although I have explained to him that what we do in private usually takes less than four minutes -- (Laughter) so he shouldn't take it personally. (Laughter) I have all the press clippings of those four magnificent minutes because I don't want to forget them
Chci mít navždy v srdci klíčové slovo olympijských her - vášeň. A nyní příběh o vášni.
when old age destroys my brain cells. I want to carry in my heart forever the key word of the Olympics: passion.
Je rok 1998, děj se odehrává v zajateckém táboře pro tutsijské uprchlíky v Kongu. Mimochodem, 80 % všech uprchlíků a lidí bez domova na světě jsou ženy a dívky. Toto místo v Kongu můžeme nazvat táborem smrti, protože ti, které nezabijí, zemřou na nějakou nemoc nebo hladem. Hrdiny tohoto příběhu jsou mladá žena Rose Mapendo a její děti. Je těhotná a je vdova. Musela se dívat, jak vojáci mučí a zabíjejí jejího muže. Nějak se jí podaří zachránit život svým sedmi dětem a za několik měsíců se jí narodí nedonošená dvojčata. Dva malí chlapečci. Pupeční šňůru přeřízne klackem a zaváže ji svými vlasy. Dvojčata pojmenuje po velitelích tábora, aby získala jejich přízeň, a krmí je černým čajem, protože její mléko jim nestačí. Když do její cely vpadnou vojáci, aby znásilnili nejstarší dceru, popadne ji a odmítne ji pustit, i když jí u hlavy drží pušku. Rodina nějak přežije 16 měsíců a pak díky mimořádnému štěstí a vášnivému srdci mladého Američana Sashy Chanoffa, kterému se ji podařilo dostat do amerického záchranného letadla, Rose Mapendo a jejích devět dětí skončí v arizonském Phoenixu, kde dnes žijí a kde se jím daří.
So here's a tale of passion. The year is 1998, the place is a prison camp for Tutsi refugees in Congo. By the way, 80 percent of all refugees and displaced people in the world are women and girls. We can call this place in Congo a death camp, because those who are not killed will die of disease or starvation. The protagonists of this story are a young woman, Rose Mapendo, and her children. She's pregnant and a widow. Soldiers had forced her to watch as her husband was tortured and killed. Somehow she manages to keep her seven children alive, and a few months later, she gives birth to premature twins, two tiny little boys. She cuts the umbilical cord with a stick and ties it with her own hair. She names the twins after the camp's commanders to gain their favor, and feeds them with black tea because her milk cannot sustain them. When the soldiers burst in her cell to rape her oldest daughter, she grabs hold of her and refuses to let go, even when they hold a gun to her head. Somehow, the family survives for 16 months, and then, by extraordinary luck and the passionate heart of a young American man, Sasha Chanoff, who manages to put her in a US rescue plane, Rose Mapendo and her nine children end up in Phoenix, Arizona, where they're now living and thriving.
"Mapendo" znamená svahilsky "velká láska". Hrdinkami mých knih jsou silné a vášnivé ženy jako Rose Mapendo. Nevymýšlím si je. Není to zapotřebí. Dívám se kolem a vidím je všude. Se ženami a pro ženy jsem pracovala celý život. Znám je dobře. Narodila jsem se ve starověku na konci světa, v patriarchální katolické a konzervativní rodině. Není divu, že ze mě v pěti letech byla zuřivá feministka - i když ten pojem se do Chile ještě nedostal, takže nikdo nevěděl, co to se mnou ksakru je. (smích) Brzy jsem zjistila, že za svou svobodu a zpochybňování patriarchátu zaplatím vysokou cenu. Ale zaplatila jsem ji ráda, protože za každou ránu, kterou jsem dostala, jsem uštědřila hned dvě. (smích)
"Mapendo," in Swahili, means "great love." The protagonists of my books are strong and passionate women like Rose Mapendo. I don't make them up; there's no need for that. I look around, and I see them everywhere. I have worked with women and for women all my life. I know them well. I was born in ancient times, at the end of the world, in a patriarchal Catholic and conservative family. No wonder that by age five, I was a raging feminist -- although the term had not reached Chile yet, so nobody knew what the heck was wrong with me. (Laughter) I would soon find out that there was a high price to pay for my freedom and for questioning the patriarchy. But I was happy to pay it, because for every blow that I received, I was able to deliver two.
Jednou mi dcera Paula, které už bylo přes dvacet, řekla, že feminismus je nemoderní a že bych se s tím měla smířit. Byla to pamětihodná hádka. Feminismus že je nemoderní? Ano, pro privilegované ženy, jako dnes moje dcera a my všechny tady, ale ne pro většinu našich sester v ostatních částech světa, které jsou stále nuceny k předčasným sňatkům, prostituci, nucené práci. Mají děti, které nechtějí nebo které nemohou nakrmit. Nemají kontrolu nad svými těly ani nad svými životy. Nemají žádné vzdělání ani svobodu. Znásilňují je, bijí a někdy i beztrestně zabíjejí. Pro většinu dnešních mladých žen na Západě je slovo feministka urážkou. Feminismus nikdy nebyl sexy, ale ujišťuji vás, že mi nikdy nebránil flirtovat a že jsem málokdy trpěla nedostatkem mužů. (smích) Feminismus není mrtvý, to rozhodně ne. Vyvinul se. Pokud se vám to slovo nelíbí, tak je proboha změňte. Říkejte tomu Afrodíté nebo Venuše, barbína nebo jakkoli chcete, na názvu nesejde, pokud chápeme, o co jde, a pokud to podporujeme.
(Laughter) Once, when my daughter Paula was in her twenties, she said to me that feminism was dated, that I should move on. We had a memorable fight. Feminism is dated? Yes, for privileged women like my daughter and all of us here today, but not for most of our sisters in the rest of the world, who are still forced into premature marriage, prostitution, forced labor. They have children that they don't want or they cannot feed. They have no control over their bodies or their lives. They have no education and no freedom. They are raped, beaten up and sometimes killed with impunity. For most Western young women of today, being called a "feminist" is an insult. Feminism has never been sexy, but let me assure you that it never stopped me from flirting, and I have seldom suffered from lack of men. (Laughter) Feminism is not dead, by no means. It has evolved. If you don't like the term, change it, for Goddess' sake. Call it "Aphrodite" or "Venus" or "bimbo" or whatever you want. The name doesn't matter,
Povím vám další příběh o vášni a tenhle je smutný.
as long as we understand what it is about, and we support it.
Odehrává se na malé ženské klinice v bangladéšské vesnici. Je rok 2005. Jenny je mladá americká dentální hygienistka, která na kliniku přišla jako dobrovolnice během své třítýdenní dovolené. Je připravena čistit zuby, ale když přijede, zjistí, že tu nejsou žádní lékaři ani zubaři a že klinika je jen chatrč plná much. Venku je fronta žen, které čekaly na ošetření několik hodin. První pacientka trpí mučivou bolestí, protože má několik shnilých stoliček. Jenny si uvědomí, že jediným řešením je špatné zuby vytrhnout. Nemá na to licenci a ještě nikdy to nedělala. Hodně riskuje a je vyděšená. Nemá ani správné nástroje, ale naštěstí s sebou přivezla novokain. Jenny má statečné a vášnivé srdce. Zamumlá modlitbu a pustí se do operace. Pacientka, které se ulevilo, jí nakonec políbí ruce. Toho dne tato hygienistka vytrhne mnohem víc zubů. Když na takzvanou kliniku přijde druhý den, její první pacientka na ni čeká s manželem. Tvář ženy vypadá jako meloun. Je tak oteklá, že ani nejsou vidět oči. Zuřivý manžel vyhrožuje, že Američanku zabije. Jenny se vyděsí, co udělala, ale překladatel jí vysvětlí, že stav pacientky s operací nemá nic společného. Její manžel ji den předtím zbil, protože nebyla doma včas, aby mu připravila večeři.
So here's another tale of passion, and this is a sad one. The place is a small women's clinic in a village in Bangladesh. The year is 2005. Jenny is a young American dental hygienist who has gone to the clinic as a volunteer during her three-week vacation. She's prepared to clean teeth, but when she gets there, she finds out that there are no doctors, no dentists, and the clinic is just a hut full of flies. Outside, there is a line of women who have waited several hours to be treated. The first patient is in excruciating pain because she has several rotten molars. Jenny realizes that the only solution is to pull out the bad teeth. She's not licensed for that; she has never done it. She risks a lot and she's terrified. She doesn't even have the proper instruments, but fortunately, she has brought some novocaine. Jenny has a brave and passionate heart. She murmurs a prayer and she goes ahead with the operation. At the end, the relieved patient kisses her hands. That day the hygienist pulls out many more teeth. The next morning, when she comes again to the so-called clinic, her first patient is waiting for her with her husband. The woman's face looks like a watermelon. It is so swollen that you can't even see the eyes. The husband, furious, threatens to kill the American. Jenny is horrified at what she has done. But then, the translator explains that the patient's condition has nothing to do with the operation. The day before, her husband beat her up because she was not home in time to prepare dinner for him.
Takto dnes žijí miliony žen. Mezi chudými patří k nejchudším. I když ženy zastávají dvě třetiny práce na celém světě, vlastní méně než jedno procento majetku. Za stejnou práci dostávají zaplaceno méně než muži, pokud zaplaceno vůbec dostanou, a zůstávají zranitelné, protože nemají ekonomickou nezávislost a je jim neustále vyhrožováno vykořisťováním, násilím a zneužíváním. Pokud ženy dostanou vzdělání, práci a možnost mít kontrolu nad vlastním příjmem, dědictvím a majetkem, společnost má z toho vlastně prospěch. Pokud žena dostane moc, její děti i rodina se budou mít lépe. Pokud prosperují rodiny, prosperuje vesnice, a nakonec i celá země.
Millions of women live like this today. They are the poorest of the poor. Although women do two-thirds of the world's labor, they own less than one percent of the world's assets. They are paid less than men for the same work, if they're paid at all, and they remain vulnerable because they have no economic independence, and they are constantly threatened by exploitation, violence and abuse. It is a fact that giving women education, work, the ability to control their own income, inherit and own property benefits the society. If a woman is empowered, her children and her family will be better off. If families prosper, the village prospers, and eventually, so does the whole country.
Wangari Maathai odjela do vesnice v Keni. Mluvila se ženami a vysvětlila jim, že půda je neúrodná, protože se pokácely a prodaly stromy. Ženy přesvědčí, aby zasadily stromy nové a zalévaly je, kapku po kapce. Za pět až šest let vyroste les, půda se obohatí a vesnice je zachráněna. Nejchudší a nejzaostalejší společnosti jsou vždy ty, které utlačují ženy. Přesto tuto zjevnou pravdu ignorují vlády a často i filantropie. Za každý dolar věnovaný programu pro ženy je 20 dolarů věnováno na programy pro muže. Ženy tvoří 51 % lidstva. Pokud dostanou moc, změní se všechno - víc než technologie, design a zábava. Slibuji vám, že ženy, které budou spolupracovat - sdružené, informované a vzdělané - mohou přinést mír a prosperitu této zanedbané planetě. V jakékoli dnešní válce tvoří většinu obětí civilisté, zejména ženy a děti. To jsou vedlejší ztráty. Svět řídí muži, a podívejte se, v jaké jsme bryndě.
Wangari Maathai goes to a village in Kenya. She talks with the women and explains that the land is barren because they have cut and sold the trees. She gets the women to plant new trees and water them, drop by drop. In a matter of five or six years, they have a forest, the soil is enriched, and the village is saved. The poorest and most backward societies are always those that put women down. Yet this obvious truth is ignored by governments and also by philanthropy. For every dollar given to a women's program, 20 dollars are given to men's programs. Women are 51 percent of humankind. Empowering them will change everything, more than technology and design and entertainment. I can promise you that women working together -- linked, informed and educated -- can bring peace and prosperity to this forsaken planet. In any war today, most of the casualties are civilians, mainly women and children. They are collateral damage. Men run the world,
Jaký svět chceme? Toto je základní otázka, kterou si klade většina z nás. Má smysl se podílet na existujícím světovém řádu? Chceme svět, kde je chráněn život a kde kvalitnější život žije každý, nejen privilegovaní. V lednu jsem viděla výstavu obrazů Fernanda Botera v knihovně univerzity Berkley v Kalifornii. Žádné muzeum ani galerie v USA, kromě newyorské galerie, která Boterovo dílo vlastní, se jeho obrazy neodvážily vystavit, protože jejich tématem je věznice Abú Ghraib. Jsou to obrovské obrazy mučení a zneužívání moci ve velkorysém boterovském stylu. Nemohla jsem na ně přestat myslet ani je dostat ze svého srdce. Nejvíc se bojím beztrestné moci. Bojím se zneužívání moci a moci zneužívat. V našem druhu definují skutečnost alfa samci a nutí zbytek smečky, aby tuto skutečnost přijala a řídila se pravidly. Pravidla se pořád mění, ale vždycky z nich mají prospěch oni, a v tomto případě přerozdělování zisků, které v ekonomice nefunguje, funguje dokonale. Zneužívání se přerozděluje odshora dolů. Ženy a děti, zejména chudí, jsou dole. I nejnuznější muži mohou pořád někoho zneužívat - ženu nebo dítě. Mám po krk moci, kterou uplatňuje několik lidí nad mnoha prostřednictvím pohlaví, příjmu, rasy a třídy.
and look at the mess we have. What kind of world do we want? This is a fundamental question that most of us are asking. Does it make sense to participate in the existing world order? We want a world where life is preserved and the quality of life is enriched for everybody, not only for the privileged. In January, I saw an exhibit of Fernando Botero's paintings at the UC Berkeley library. No museum or gallery in the United States, except for the New York gallery that carries Botero's work, has dared to show the paintings, because the theme is the Abu Ghraib prison. They are huge paintings of torture and abuse of power, in the voluminous Botero style. I have not been able to get those images out of my mind or my heart. What I fear most is power with impunity. I fear abuse of power, and the power to abuse. In our species, the alpha males define reality, and force the rest of the pack to accept that reality and follow the rules. The rules change all the time, but they always benefit them, and in this case, the trickle-down effect, which does not work in economics, works perfectly. Abuse trickles down from the top of the ladder to the bottom. Women and children, especially the poor, are at the bottom. Even the most destitute of men have someone they can abuse -- a woman or a child. I'm fed up with the power that a few exert over the many through gender, income, race and class.
Myslím, že je nejvyšší čas provést v naší civilizaci základní změny. Ke skutečné změně však ve vedení světa potřebujeme ženskou energii. Na výkonné pozice potřebujeme kritické množství žen a musíme podporovat ženskou energii u mužů. Mám na mysli muže s mladou myslí, samozřejmě. Staří chlapi jsou beznadějní, musíme počkat, až vymřou. (smích) Ano, chtěla bych mít dlouhé nohy a legendární poprsí jako Sophia Loren. Ale kdybych měla na výběr, radši bych měla válečnické srdce Wangari Maathai, Somaly Mam, Jenny a Rose Mapendo. Chci, aby byl tento svět dobrý. Ne lepší, ale dobrý. Proč ne? Je to možné. Rozhlédněte se po této místnosti - tolik znalostí, energie, talentu a technologie. Zvedněme zadky, vyhrňme si rukávy, dejme se do práce, vášnivě, a vytvořme téměř dokonalý svět. Děkuji vám.
I think that the time is ripe to make fundamental changes in our civilization. But for real change, we need feminine energy in the management of the world. We need a critical number of women in positions of power, and we need to nurture the feminine energy in men. I'm talking about men with young minds, of course. Old guys are hopeless; we have to wait for them to die off. (Laughter) Yes, I would love to have Sophia Loren's long legs and legendary breasts. But given a choice, I would rather have the warrior hearts of Wangari Maathai, Somaly Mam, Jenny, and Rose Mapendo. I want to make this world good. Not better -- but to make it good. Why not? It is possible. Look around in this room -- all this knowledge, energy, talent and technology. Let's get off our fannies, roll up our sleeves and get to work, passionately, in creating an almost-perfect world. Thank you.