Když byla Dorotka malá, byla nadšená ze své zlaté rybičky. Tatínek jí vysvětlil, že ryby plavou tak, že rychle vrtí ocasem a ten je pohání vodou kupředu. Dorotka bez váhání zareagovala: „Ano tati, a pozpátku plavou ryby tak, že vrtí hlavou.“
When Dorothy was a little girl, she was fascinated by her goldfish. Her father explained to her that fish swim by quickly wagging their tails to propel themselves through the water. Without hesitation, little Dorothy responded, "Yes, Daddy, and fish swim backwards by wagging their heads."
(Smích)
(Laughter)
V její mysli šlo o fakt pravdivý jako každý jiný. Ryby plavou pozpátku tak, že vrtí hlavou. Věřila tomu.
In her mind, it was a fact as true as any other. Fish swim backwards by wagging their heads. She believed it.
Naše životy jsou plné ryb, které plavou pozpátku. Vytváříme si domněnky a neplatné logické závěry. Živíme v sobě předsudky. Jsme si jistí, že máme pravdu a ostatní se mýlí. Bojíme se nejhoršího. Usilujeme o nedosažitelnou dokonalost. Sami sobě oznamujeme, co dělat dokážeme a co už ne. V našich myslích plavou ryby pozpátku, vrtí přitom freneticky hlavou a my si jich ani nevšimneme.
Our lives are full of fish swimming backwards. We make assumptions and faulty leaps of logic. We harbor bias. We know that we are right, and they are wrong. We fear the worst. We strive for unattainable perfection. We tell ourselves what we can and cannot do. In our minds, fish swim by in reverse frantically wagging their heads and we don't even notice them.
Povím vám o sobě 5 faktů. Jeden z nich není pravda. Zaprvé: v 19 jsem absolvoval Harvard s červeným diplomem z matematiky. Zadruhé: aktuálně řídím stavební firmu v Orlandu. Zatřetí: byl jsem hvězdou televizního sitcomu. Začtvrté: kvůli vzácné genetické chorobě jsem přišel o zrak. Zapáté: dvakrát jsem pracoval jako asistent soudce Nejvyššího soudu. Co z toho není pravda? Ve skutečnosti je to všechno pravda. Jo, všechno je to pravda.
I'm going to tell you five facts about myself. One fact is not true. One: I graduated from Harvard at 19 with an honors degree in mathematics. Two: I currently run a construction company in Orlando. Three: I starred on a television sitcom. Four: I lost my sight to a rare genetic eye disease. Five: I served as a law clerk to two US Supreme Court justices. Which fact is not true? Actually, they're all true. Yeah. They're all true.
(Potlesk)
(Applause)
V téhle fázi lidi opravdu zajímá jenom ta televizní show.
At this point, most people really only care about the television show.
(Smích)
(Laughter)
S tím už mám zkušenost. Dobrá, šlo o „Zachráněni zvoněním: Nová třída“ v televizi NBC. Hrál jsem postavu „Lasičky“ Wyzella, který byl takovým tím úžasně chytrým studijním typem, což pro mne byla ve 13 letech velká herecká výzva.
I know this from experience. OK, so the show was NBC's "Saved by the Bell: The New Class." And I played Weasel Wyzell, who was the sort of dorky, nerdy character on the show, which made it a very major acting challenge for me as a 13-year-old boy.
(Smích)
(Laughter)
A měli jste problém odhadnout číslo čtyři, moji slepotu? Víte proč? O takzvaných hendikepech si vytváříme mylné domněnky. Jako slepý člověk se denně vyrovnávám s cizími nesprávnými úsudky ohledně mých schopností. Nechci ale dnes mluvit o své slepotě. Chci mluvit o své vizi. To, že jsem oslepl, mě naučilo žít s očima doširoka otevřenýma. Naučilo mě to postřehnout pozpátku plující ryby, vytvořené v naší mysli. Díky slepotě zřetelně vystupují.
Now, did you struggle with number four, my blindness? Why is that? We make assumptions about so-called disabilities. As a blind man, I confront others' incorrect assumptions about my abilities every day. My point today is not about my blindness, however. It's about my vision. Going blind taught me to live my life eyes wide open. It taught me to spot those backwards-swimming fish that our minds create. Going blind cast them into focus.
Jaký je to pocit, vidět? Je to bezprostřední a pasivní. Otevřete oči ‒ a svět existuje. Vidět znamená věřit. Očima vidíme pravdu. Že ano? Alespoň tak jsem si to myslel.
What does it feel like to see? It's immediate and passive. You open your eyes and there's the world. Seeing is believing. Sight is truth. Right? Well, that's what I thought.
A pak mi mezi 12. a 25. rokem postupně odcházela sítnice. Můj zrak se stával čím dál bizarnějším pouťovým sálem s křivými zrcadly a iluzemi. Prodavačka, kterou jsem s úlevou postřehl v obchodě, byla ve skutečnosti figurínou. Natáhl jsem ruce, abych se umyl, a najednou mi došlo, že se nedotýkám umyvadla, ale pisoáru, když jsem prsty nahmatal jeho tvar. Obrázek na fotografii jsem rozpoznal až tehdy, když mi ho kamarád popsal. V mé realitě se věci objevovaly, měnily tvar a mizely. Dívat se bylo namáhavé a vyčerpávající. Skládal jsem dohromady rozkouskované, pomíjivé obrazy, vědomě analyzoval vodítka, hledal nějakou logiku v tom rozdrobeném krasohledu. Až jsem nakonec neviděl nic.
Then, from age 12 to 25, my retinas progressively deteriorated. My sight became an increasingly bizarre carnival funhouse hall of mirrors and illusions. The salesperson I was relieved to spot in a store was really a mannequin. Reaching down to wash my hands, I suddenly saw it was a urinal I was touching, not a sink, when my fingers felt its true shape. A friend described the photograph in my hand, and only then I could see the image depicted. Objects appeared, morphed and disappeared in my reality. It was difficult and exhausting to see. I pieced together fragmented, transitory images, consciously analyzed the clues, searched for some logic in my crumbling kaleidoscope, until I saw nothing at all.
Zjistil jsem, že to, co vidíme, není univerzální pravda. Není to objektivní realita. Vidíme jedinečnou, osobní, virtuální realitu, kterou mistrovsky konstruuje náš mozek.
I learned that what we see is not universal truth. It is not objective reality. What we see is a unique, personal, virtual reality that is masterfully constructed by our brain.
Dovolte mi použít trochu amatérské neurovědy. Zraková kůra zabírá asi 30 % našeho mozku. Srovnejte to se zhruba 8 % pro hmat a 2–3 % pro sluch. Každou vteřinu dokážou vaše oči poslat zrakové kůře až dvě miliardy informací. Celý zbytek vašeho těla posílá mozku jen další miliardu navíc. Zrak zabírá asi třetinu objemu mozku, ale může si nárokovat asi dvě třetiny jeho zdrojů. Není proto divu, že je zraková iluze tak přesvědčivá. Ale nenechme se mýlit: zrak je jen iluze.
Let me explain with a bit of amateur neuroscience. Your visual cortex takes up about 30 percent of your brain. That's compared to approximately eight percent for touch and two to three percent for hearing. Every second, your eyes can send your visual cortex as many as two billion pieces of information. The rest of your body can send your brain only an additional billion. So sight is one third of your brain by volume and can claim about two thirds of your brain's processing resources. It's no surprise then that the illusion of sight is so compelling. But make no mistake about it: sight is an illusion.
A tady to začíná být zajímavé. Pro vytvoření zrakového dojmu se mozek odvolá na vaše pojmové chápání světa, ostatní poznatky, vzpomínky, názory, emoce, mentální pozornost. Všechny tyto věci a ještě mnohem víc jsou ve vašem mozku propojeny se zrakem. Propojení funguje obousměrně a většinou probíhá podvědomě. Takže například, to, co vidíte, ovlivňuje, jak se cítíte a to, jak se cítíte, může doslova změnit to, co vidíte. Ukazují to mnohé výzkumy. Když třeba dostanete za úkol odhadnout z videa rychlost kráčejícího muže, váš odhad se bude lišit, pokud u toho máte myslet buď na želvy nebo na gepardy. Kopec vypadá strmější, pokud jste zrovna po tréninku, orientační bod se zdá být dál, když nesete těžký batoh. Došli jsme k zásadnímu rozporu. To, co vidíte, je vámi vytvořená, komplexní mentální konstrukce, vy ji ale zažíváte pasivně jako přímou reprezentaci okolního světa. Vytváříte si vlastní realitu a té také věříte. Já jsem té své také věřil, dokud se mi nerozpadla. Zhoršení mého zraku tou iluzí otřáslo.
Here's where it gets interesting. To create the experience of sight, your brain references your conceptual understanding of the world, other knowledge, your memories, opinions, emotions, mental attention. All of these things and far more are linked in your brain to your sight. These linkages work both ways, and usually occur subconsciously. So for example, what you see impacts how you feel, and the way you feel can literally change what you see. Numerous studies demonstrate this. If you are asked to estimate the walking speed of a man in a video, for example, your answer will be different if you're told to think about cheetahs or turtles. A hill appears steeper if you've just exercised, and a landmark appears farther away if you're wearing a heavy backpack. We have arrived at a fundamental contradiction. What you see is a complex mental construction of your own making, but you experience it passively as a direct representation of the world around you. You create your own reality, and you believe it. I believed mine until it broke apart. The deterioration of my eyes shattered the illusion.
On je totiž zrak jen jedním způsobem, jakým si utváříme realitu. Své vlastní reality si tvoříme mnoha jinými způsoby. Vezměme si třeba strach. Vaše obavy narušují vaši realitu. Pro logiku deformovanou strachem je cokoliv lepší než nejistota. Strach vyplní volná místa stůj co stůj a to, čeho se děsíme, vymění za něco, co už známe. Místo neurčitého nabídne to nejhorší a místo rozumu podsouvá domněnky. Psychologové pro to mají skvělý termín: vystrašenost.
You see, sight is just one way we shape our reality. We create our own realities in many other ways. Let's take fear as just one example. Your fears distort your reality. Under the warped logic of fear, anything is better than the uncertain. Fear fills the void at all costs, passing off what you dread for what you know, offering up the worst in place of the ambiguous, substituting assumption for reason. Psychologists have a great term for it: awfulizing.
(Smích)
(Laughter)
Je to tak? Strach nahrazuje neznámé děsivým. Strach plně rozvíjí svůj potenciál. Kdykoli je opravdu potřeba, abyste se na věci podívali zvenčí a mysleli kriticky, strach hluboko ve vaší mysli zatroubí na ústup, omezí a naruší váš rozhled a utopí vaši schopnost myslet kriticky v záplavě rušivých emocí. Když se setkáte s neodolatelnou příležitostí něco podniknout, strach vás ukolébá do nečinnosti a láká vás, abyste pasivně sledovali, jak se jeho proroctví naplňují.
Right? Fear replaces the unknown with the awful. Now, fear is self-realizing. When you face the greatest need to look outside yourself and think critically, fear beats a retreat deep inside your mind, shrinking and distorting your view, drowning your capacity for critical thought with a flood of disruptive emotions. When you face a compelling opportunity to take action, fear lulls you into inaction, enticing you to passively watch its prophecies fulfill themselves.
Když mi diagnostikovali chorobu, která mi bere zrak, věděl jsem, že mi slepota zničí život. Slepota byla rozsudkem smrti nad mojí nezávislostí. Pro mne znamenala konec úspěchu. Slepota znamenala, že budu žít nezajímavý život, nevýznamný a smutný a pravděpodobně osamělý. Věděl jsem to. Byla to fikce zrozená z mých obav, ale já jsem jí věřil. Byla to lež, ale pro mne byla realitou, stejně jako ty ryby, které plavou pozpátku v mysli malé Dorotky. Kdybych se realitě svých obav nepostavil, byl bych ji žil. Tím jsem si jist.
When I was diagnosed with my blinding disease, I knew blindness would ruin my life. Blindness was a death sentence for my independence. It was the end of achievement for me. Blindness meant I would live an unremarkable life, small and sad, and likely alone. I knew it. This was a fiction born of my fears, but I believed it. It was a lie, but it was my reality, just like those backwards-swimming fish in little Dorothy's mind. If I had not confronted the reality of my fear, I would have lived it. I am certain of that.
Ale jak tedy máme žít svůj život s očima dokořán? To se člověk prostě učí. Dá se to naučit. Můžeme to procvičovat. Stručně to shrnu.
So how do you live your life eyes wide open? It is a learned discipline. It can be taught. It can be practiced. I will summarize very briefly.
Buďte zodpovědní za každý okamžik, za každou myšlenku, za každý detail. Prokoukněte svoje obavy. Rozpoznávejte své domněnky. Osedlejte si svou vnitřní sílu. A umlčujte svého vnitřního kritika. Poopravte si své mylné představy o štěstí a úspěchu. Přijměte své silné i slabé stránky a pochopte, jaký je mezi nimi rozdíl. Otevřte svá srdce všem svým hojným požehnáním.
Hold yourself accountable for every moment, every thought, every detail. See beyond your fears. Recognize your assumptions. Harness your internal strength. Silence your internal critic. Correct your misconceptions about luck and about success. Accept your strengths and your weaknesses, and understand the difference. Open your hearts to your bountiful blessings.
Vaše obavy, vaši kritici, vaši hrdinové, vaši padouši ‒ to jsou vaše výmluvy, odůvodňování, zkratky, ospravedlňování, kapitulace. Jsou to fikce, které vám připadají skutečné. Nedejte se jimi oklamat. Nechejte je plavat. Vy sami jste tvůrci své reality. Ale s takovou pravomocí přichází také plná zodpovědnost.
Your fears, your critics, your heroes, your villains -- they are your excuses, rationalizations, shortcuts, justifications, your surrender. They are fictions you perceive as reality. Choose to see through them. Choose to let them go. You are the creator of your reality. With that empowerment comes complete responsibility.
Rozhodl jsem se vystoupit z tunelu strachu do nedefinovaného a neprobádaného terénu. Rozhodl jsem se v něm vybudovat blažený život. Nejsem vůbec sám, svůj krásný život sdílím se svou nádhernou ženou Dorotou, s našimi trojčaty, kterým říkáme Tripskys a s posledním přírůstkem do rodiny, sladkou Klementýnkou.
I chose to step out of fear's tunnel into terrain uncharted and undefined. I chose to build there a blessed life. Far from alone, I share my beautiful life with Dorothy, my beautiful wife, with our triplets, whom we call the Tripskys, and with the latest addition to the family, sweet baby Clementine.
Čeho se bojíte? V čem sami sobě lžete? Jak si přikrášlujete svou pravdu a jak píšete své vlastní fikce? Jakou realitu si tvoříte?
What do you fear? What lies do you tell yourself? How do you embellish your truth and write your own fictions? What reality are you creating for yourself?
V práci i v osobním životě, ve vašich vztazích a ve vašich srdcích a duších dělají vaše ryby plující pozpátku velkou škodu. Vybírají si daň promeškaných příležitostí a nerealizovaného potenciálu a vyvolávají nejistotu a nedůvěru tam, kde hledáte naplnění a pouto. Naléhavě vás žádám, vyhledávejte je.
In your career and personal life, in your relationships, and in your heart and soul, your backwards-swimming fish do you great harm. They exact a toll in missed opportunities and unrealized potential, and they engender insecurity and distrust where you seek fulfillment and connection. I urge you to search them out.
Helena Kellerová říká, že jediné, co je horší než oslepnout, je vidět, ale nemít žádnou vizi. Pro mne byla ztráta zraku velikým požehnáním, protože mi slepota dala schopnost mít vize. Věřím, že uvidíte to, co vidím já.
Helen Keller said that the only thing worse than being blind is having sight but no vision. For me, going blind was a profound blessing, because blindness gave me vision. I hope you can see what I see.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Bruno Giussani: Isaaku, ještě než odejdete, dovolte mi otázku. V publiku sedí podnikatelé, muži činu, inovátoři. Jste ředitelem společnosti na Floridě a mnozí si asi říkají, jaké to je, být slepým CEO? Jakým konkrétním výzvám čelíte a jak je zvládáte?
Bruno Giussani: Isaac, before you leave the stage, just a question. This is an audience of entrepreneurs, of doers, of innovators. You are a CEO of a company down in Florida, and many are probably wondering, how is it to be a blind CEO? What kind of specific challenges do you have, and how do you overcome them?
Isaac Lidsky: No, z největší výzvy se stalo požehnání. Nemám od lidí vizuální zpětnou vazbu.
Isaac Lidsky: Well, the biggest challenge became a blessing. I don't get visual feedback from people.
(Smích)
(Laughter)
BG: Co je to za hluk? IL: Jo. Takže například na poradách vedení nevidím gesta a výrazy tváří. Naučil jsem se vybízet lidi k častější slovní zpětné vazbě. V zásadě je nutím, aby mi říkali, co si myslí. V tomhle ohledu to je, jak už jsem říkal, opravdové požehnání pro mne osobně i pro moji firmu, protože komunikujeme na mnohem hlubší úrovni, předcházíme nejasnostem a co je nejdůležitější, můj tým ví, že na tom, co si myslí, opravdu záleží.
BG: What's that noise there? IL: Yeah. So, for example, in my leadership team meetings, I don't see facial expressions or gestures. I've learned to solicit a lot more verbal feedback. I basically force people to tell me what they think. And in this respect, it's become, like I said, a real blessing for me personally and for my company, because we communicate at a far deeper level, we avoid ambiguities, and most important, my team knows that what they think truly matters.
BG: Isaaku, díky, že jste přijel na TED. IL: Děkuji Bruno.
BG: Isaac, thank you for coming to TED. IL: Thank you, Bruno.
(Potlesk)
(Applause)