Lidé se vzájemně dávají do škatulek od okamžiku, kdy se potkají -- Je ta osoba nebezpečná? Je přitažlivá? Je to potenciální partner? Je potenciálně dobrý na vytváření kontaktů? Děláme malý výslech, když potkáme lidi, abychom si o nich v duchu udělali souhrnný obrázek. Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Kolik je ti let? Čím jsi? Pak začneme být osobnější. Měl jsi někdy nějaké onemocnění? Rozvedl ses někdy? Páchne ti z úst, když teď odpovídáš na mé dotazy? Co tě zajímá? Kdo tě zajímá? S jakým pohlavím rád spíš?
Human beings start putting each other into boxes the second that they see each other -- Is that person dangerous? Are they attractive? Are they a potential mate? Are they a potential networking opportunity? We do this little interrogation when we meet people to make a mental resume for them. What's your name? Where are you from? How old are you? What do you do? Then we get more personal with it. Have you ever had any diseases? Have you ever been divorced? Does your breath smell bad while you're answering my interrogation right now? What are you into? Who are you into? What gender do you like to sleep with?
Chápu to. Jsme neurologicky nastavení tak, že vyhledáváme lidi, jako jsme my. Začínáme vytvářet party od okamžiku, kdy jsme dost staří na to, abychom věděli, jaké to je být přijímaný. Vytváříme vazby založené na čemkoliv, co se dá -- hudební preference, rasa, pohlaví, čtvrť, v níž jsme vyrostli. Vyhledáváme prostředí, která posilují naše osobní volby. Někdy se však i jen otázka „Čím jsi?“ může zdát, jako když někdo otevírá maličkou škatulku a žádá vás, abyste se do ní zmáčkli. Protože kategorie, jak jsem zjistila, jsou příliš omezující. Škatulky jsou příliš těsné. A to se může stát skutečně nebezpečným.
I get it. We are neurologically hardwired to seek out people like ourselves. We start forming cliques as soon as we're old enough to know what acceptance feels like. We bond together based on anything that we can -- music preference, race, gender, the block that we grew up on. We seek out environments that reinforce our personal choices. Sometimes, though, just the question "what do you do?" can feel like somebody's opening a tiny little box and asking you to squeeze yourself inside of it. Because the categories, I've found, are too limiting. The boxes are too narrow. And this can get really dangerous.
Teď však něco o mně, než se do toho dostaneme příliš hluboko. Vyrostla jsem ve velmi bezstarostném prostředí. Byla jsem vychovávána v centru Manhattanu na počátku 80. let, dva bloky od epicentra punkové hudby. Byla jsem chráněna před lidmi zaslepenými předsudky a společenskými omezeními nábožensky založené výchovy. Tam, odkud pocházím, pokud jste nebyli drag queen nebo nekonvenčně smýšlející člověk či nějaký druh umělce, byli jste těmi divnými. (Smích) Byla to nekonvenční výchova, ale jako dítě v ulicích New Yorku se naučíte, jak věřit svým instinktům, naučíte se, jak následovat své myšlenky.
So here's a disclaimer about me, though, before we get too deep into this. I grew up in a very sheltered environment. I was raised in downtown Manhattan in the early 1980s, two blocks from the epicenter of punk music. I was shielded from the pains of bigotry and the social restrictions of a religiously-based upbringing. Where I come from, if you weren't a drag queen or a radical thinker or a performance artist of some kind, you were the weirdo. (Laughter) It was an unorthodox upbringing, but as a kid on the streets of New York, you learn how to trust your own instincts, you learn how to go with your own ideas.
Takže když mi bylo šest, rozhodla jsem se, že chci být kluk. Jednoho dne jsem šla do školy a děti mi nedovolily hrát s nimi basketbal. Řekly, že holky hrát nenechají. Tak jsem šla domů a oholila si hlavu a další den se vrátila zpátky a řekla: „Jsem kluk.“ Totiž, kdo ví, že? Když je vám šest, možná to můžete udělat. Nechtěla jsem, aby kdokoliv věděl, že jsem holka, a tak to nevěděli. Vydržela jsem tuhle šarádu osm let.
So when I was six, I decided that I wanted to be a boy. I went to school one day and the kids wouldn't let me play basketball with them. They said they wouldn't let girls play. So I went home, and I shaved my head, and I came back the next day and I said, "I'm a boy." I mean, who knows, right? When you're six, maybe you can do that. I didn't want anyone to know that I was a girl, and they didn't. I kept up the charade for eight years.
Tohle jsem já, když mi bylo 11. Hrála jsem děcko jménem Walter ve filmu nazvaném „Podezřelý“. Byla jsem malý pouliční drsňák, který následoval Christiana Slatera a otravoval ho. Takže jsem byla také dětským hercem, což zdvojnásobilo roviny prezentace mé identity, protože nikdo nevěděl, že jsem ve skutečnosti byla holka hrající kluka. Vlastně nikdo v mém životě nevěděl, že jsem byla holka -- nevěděli to učitelé ve škole, nevěděli to kamarádi, nevěděli to režiséři, se kterými jsem pracovala. Ve třídě ke mně děti často přicházely a popadly mě za krk, aby zkontrolovaly můj ohryzek, nebo mě popadly v rozkroku, aby zkontrolovaly, co tam mám. Když jsem šla na záchod, otočila jsem v kabince své boty tak, že to vypadalo, jako že čůrám vestoje. Když jsem přespávala, měla jsem záchvaty paniky, jak jsem se snažila ujasnit holkám, že mě nechtějí políbit, aniž bych se přitom musela vyoutovat.
So this is me when I was 11. I was playing a kid named Walter in a movie called "Julian Po." I was a little street tough that followed Christian Slater around and badgered him. See, I was also a child actor, which doubled up the layers of the performance of my identity, because no one knew that I was actually a girl really playing a boy. In fact, no one in my life knew that I was a girl -- not my teachers at school, not my friends, not the directors that I worked with. Kids would often come up to me in class and grab me by the throat to check for an Adam's apple or grab my crotch to check what I was working with. When I would go to the bathroom, I would turn my shoes around in the stalls so that it looked like I was peeing standing up. At sleepovers I would have panic attacks trying to break it to girls that they didn't want to kiss me without outing myself.
Měla bych však zmínit, že jsem necítila nenávist ke svému tělu či genitáliím. Necítila jsem se, jako bych byla ve špatném těle. Cítila jsem se, jako bych účinkovala v této složité hře. Neprošla bych jako transsexuál. Kdyby však moje rodina byla tím druhem lidí, kteří věří v terapii, asi by mě diagnostikovali jako něco jako pohlavně dysmorfní a dali by mě na hormony, aby oddálili pubertu. Ale ve svém konkrétním případě jsem se prostě jednoho dne, když mi bylo 14, probudila a rozhodla se, že chci být zase holka. Puberta udeřila a já jsem neměla tušení, co to znamená být holka a byla jsem připravená přijít na to, kým vlastně jsem.
It's worth mentioning though that I didn't hate my body or my genitalia. I didn't feel like I was in the wrong body. I felt like I was performing this elaborate act. I wouldn't have qualified as transgender. If my family, though, had been the kind of people to believe in therapy, they probably would have diagnosed me as something like gender dysmorphic and put me on hormones to stave off puberty. But in my particular case, I just woke up one day when I was 14, and I decided that I wanted to be a girl again. Puberty had hit, and I had no idea what being a girl meant, and I was ready to figure out who I actually was.
Když se dítě chová tak, jak jsem se chovala já, tak nemusí tak úplně projít coming outem, že? Nikdo není zrovna šokován. (Smích) Ale moji rodiče po mně nechtěli, abych se definovala. Když mi bylo 15 a volala jsem tátovi, abych mu řekla, že jsem se zamilovala, bylo poslední věcí v našich myslích bavit se o tom, jaké to má následky, že mojí první láskou je dívka. O tři roky později, když jsem se zamilovala do muže, ani jeden z mých rodičů se nad tím nepozastavoval. To je jeden z největších darů mého velmi nekonvenčního dětství, že po mně nikdy nechtěli, abych se definovala jako cokoliv v jakémkoliv okamžiku. Bylo mi prostě dovoleno být sama sebou, růst a měnit se v každém momentě.
When a kid behaves like I did, they don't exactly have to come out, right? No one is exactly shocked. (Laughter) But I wasn't asked to define myself by my parents. When I was 15, and I called my father to tell him that I had fallen in love, it was the last thing on either of our minds to discuss what the consequences were of the fact that my first love was a girl. Three years later, when I fell in love with a man, neither of my parents batted an eyelash either. See, it's one of the great blessings of my very unorthodox childhood that I wasn't ever asked to define myself as any one thing at any point. I was just allowed to be me, growing and changing in every moment.
Před čtyřmi, skoro pěti lety, Proposition 8, ta obrovská diskuze o rovnosti manželství, vyvolala po celé zemi hodně emocí. V té době sňatek nebyl zrovna věcí, nad kterou bych moc přemýšlela. Ale byla jsem ohromená skutečností, že Amerika, země s historií pošpiňování lidských práv, by mohla své chyby opakovat tak zjevně. A vzpomínám si, jak jsem sledovala debatu v televizi a přemýšlela, jak je to zajímavé, že oddělení církve od státu v podstatě vytváří geografické hranice napříč zemí, mezi místa, kde lidé věřili, a místa, kde nevěřili. A taky tato debata vytvářela geografické hranice kolem mě.
So four, almost five years ago, Proposition 8, the great marriage equality debate, was raising a lot of dust around this country. And at the time, getting married wasn't really something I spent a lot of time thinking about. But I was struck by the fact that America, a country with such a tarnished civil rights record, could be repeating its mistakes so blatantly. And I remember watching the discussion on television and thinking how interesting it was that the separation of church and state was essentially drawing geographical boundaries throughout this country, between places where people believed in it and places where people didn't. And then, that this discussion was drawing geographical boundaries around me.
Kdyby to byla válka s dvěma odlišnými stranami, já bych automaticky spadala do týmu homosexuálů, protože jsem rozhodně nebyla na 100 procent hetero. V té době jsem se teprve začínala vynořovat z té osmileté spletité krize identity, v níž jsem se z chlapce proměnila v neohrabanou dívku, která vypadala jako kluk v holčičím oblečení, k opačnému extrému spoře oblečené, přespříliš si to kompenzující, za kluky se honící holčičkovské holky, až jsem nakonec dospěla ke zdráhavému objevování toho, kým jsem ve skutečnosti byla. Holkou, která se obléká a chová jako kluk, která má ráda kluky i holky, podle osobnosti.
If this was a war with two disparate sides, I, by default, fell on team gay, because I certainly wasn't 100 percent straight. At the time I was just beginning to emerge from this eight-year personal identity crisis zigzag that saw me go from being a boy to being this awkward girl that looked like a boy in girl's clothes to the opposite extreme of this super skimpy, over-compensating, boy-chasing girly-girl to finally just a hesitant exploration of what I actually was, a tomboyish girl who liked both boys and girls depending on the person.
Strávila jsem rok focením této nové generace holek, které byly v podstatě jako já, které se cítily mezi kategoriemi, holky, které jezdily na skateboardech, ale dělaly to v krajkovém spodním prádle, holky, které měly klučičí účesy, ale nosily lak na nehty, holky, které měly oční stíny ladící s jejich odřenými koleny, holky, které měly rády holky a kluky, kteří měli rádi kluky a holky, kteří všichni nenáviděli, když byly dáváni do jakýchkoliv škatulek. Milovala jsem tyto lidi a obdivovala jejich svobodu, ale sledovala jsem, jak se svět mimo naši utopistickou bublinu vrhl do bouřlivých diskuzí, kde odborníci začali přirovnávat na státní televizi naši lásku k bestialitě. A zaplavilo mě toto silné uvědomění, že jsem členem menšiny ve své rodné zemi, kvůli jedné stránce své osobnosti. Byla jsem legálně a nesporně druhořadým občanem.
I had spent a year photographing this new generation of girls, much like myself, who fell kind of between-the-lines -- girls who skateboarded but did it in lacy underwear, girls who had boys' haircuts but wore girly nail polish, girls who had eyeshadow to match their scraped knees, girls who liked girls and boys who all liked boys and girls who all hated being boxed in to anything. I loved these people, and I admired their freedom, but I watched as the world outside of our utopian bubble exploded into these raging debates where pundits started likening our love to bestiality on national television. And this powerful awareness rolled in over me that I was a minority, and in my own home country, based on one facet of my character. I was legally and indisputably a second-class citizen.
Nebyla jsem aktivistka. Nemávám ve svém životě žádnými vlajkami. Ale byla jsem pronásledována touto otázkou: Jak by mohl někdo hlasovat pro odnětí práv obrovské palety lidí, které jsem znala, kvůli jednomu prvku jejich osobnosti? Jak mohli říct, že my jako skupina si nezasloužíme rovná práva jako někdo jiný? Byli jsme vůbec skupina? Jaká skupina? A potkali vůbec někdy tihle lidé vědomě oběť své diskriminace? Věděli, proti komu hlasují a jaký to mělo dopad?
I was not an activist. I wave no flags in my own life. But I was plagued by this question: How could anyone vote to strip the rights of the vast variety of people that I knew based on one element of their character? How could they say that we as a group were not deserving of equal rights as somebody else? Were we even a group? What group? And had these people ever even consciously met a victim of their discrimination? Did they know who they were voting against and what the impact was?
A pak mě napadlo, že kdyby se mohli podívat do očí lidí, které odkazovali do druhořadého občanství, možná by pro ně pak bylo těžší to udělat. Možná by se nad tím pozastavili a zamysleli. Zjevně jsem nemohla dostat 20 milionů lidí na stejnou večeři, tak jsem vymyslela způsob, jakým bych je mohla vzájemně představit prostřednictvím fotek, bez jakýchkoliv triků, bez nasvětlování či jakékoliv manipulace z mé strany. Protože na fotce můžete zkoumat vousy lva bez obav, že vám roztrhá obličej.
And then it occurred to me, perhaps if they could look into the eyes of the people that they were casting into second-class citizenship it might make it harder for them to do. It might give them pause. Obviously I couldn't get 20 million people to the same dinner party, so I figured out a way where I could introduce them to each other photographically without any artifice, without any lighting, or without any manipulation of any kind on my part. Because in a photograph you can examine a lion's whiskers without the fear of him ripping your face off.
Pro mě není fotografie jenom o vystavení filmu, je to o vystavení diváka něčemu novému, místu, na které se dříve nedostali, ale co je nejdůležitější, lidem, kterých se možná bojí. Časopis Life představil generacím lidí vzdálené kultury, o nichž nevěděli, že existují, prostřednictvím fotek. Tak jsem se rozhodla udělat sérii velmi jednoduchých portrétů, jako policejní fotky. A v podstatě jsem se rozhodla vyfotit kohokoliv v této zemi, kdo nebyl na 100 procent heterosexuální, což, pokud to nevíte, je neomezené množství lidí.
For me, photography is not just about exposing film, it's about exposing the viewer to something new, a place they haven't gone before, but most importantly, to people that they might be afraid of. Life magazine introduced generations of people to distant, far-off cultures they never knew existed through pictures. So I decided to make a series of very simple portraits, mugshots if you will. And I basically decided to photograph anyone in this country that was not 100 percent straight, which, if you don't know, is a limitless number of people.
(Smích)
(Laughter)
Takže toto byl skutečně velký projekt a abychom ho udělali, potřebovali jsme nějakou pomoc. Tak jsem vyběhla do třeskuté zimy a fotila každičkého člověka, o kterém jsem věděla, že se s ním dá začít, v únoru asi před dvěma roky. A vzala jsem tyto fotky a šla jsem do HRC (Human Rights Campaign) a požádala jsem je o pomoc. Poskytli mi prostředky na dvoutýdenní focení v New Yorku. A pak jsme vytvořili toto.
So this was a very large undertaking, and to do it we needed some help. So I ran out in the freezing cold, and I photographed every single person that I knew that I could get to in February of about two years ago. And I took those photographs, and I went to the HRC and I asked them for some help. And they funded two weeks of shooting in New York. And then we made this.
(Hudba)
(Music)
Video: Jsem iO Tillett Wright a jsem umělkyně narozená a vychovaná v New Yorku. (Hudba)
Video: I'm iO Tillett Wright, and I'm an artist born and raised in New York City. (Music)
Self Evident Truths [Samozřejmé pravdy] je fotografický záznam dnešní LGBTQ Ameriky. Mým cílem je udělat jednoduchý portrét kohokoliv, kdo je něčím jiným než stoprocentním heterosexuálem nebo cítí, že jakýmkoliv způsobem spadá do LGBTQ spektra. Mým cílem je ukázat lidskost, která existuje v každém z nás, skrz jednoduchost tváře. (Hudba)
Self Evident Truths is a photographic record of LGBTQ America today. My aim is to take a simple portrait of anyone who's anything other than 100 percent straight or feels like they fall in the LGBTQ spectrum in any way. My goal is to show the humanity that exists in every one of us through the simplicity of a face. (Music)
„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.“ Je to napsáno v Deklaraci nezávislosti. Selháváme jako národ v prosazování morálních pravidel, na kterých jsme byli založeni. Ve Spojených státech není žádná rovnost.
"We hold these truths to be self-evident that all men are created equal." It's written in the Declaration of Independence. We are failing as a nation to uphold the morals upon which we were founded. There is no equality in the United States.
[„Co pro vás znamená rovnost?“] [„Sňatek“] [„Svobodu“] [„Lidská práva“] [„Chovat se ke každému člověku tak, jak byste se chovali k sobě“]
["What does equality mean to you?"] ["Marriage"] ["Freedom"] ["Civil rights"] ["Treat every person as you'd treat yourself"]
Je jenom když o ní nemusíte přemýšlet. Boj za rovná lidská práva není jenom o sňatcích homosexuálů. Dnes můžete být ve 29 státech, více než polovině této země, legálně vyhozeni z práce jen kvůli své sexuální orientaci.
It's when you don't have to think about it, simple as that. The fight for equal rights is not just about gay marriage. Today in 29 states, more than half of this country, you can legally be fired just for your sexuality.
[„Kdo je zodpovědný za rovnost?“]
["Who is responsible for equality?"]
Slyšela jsem stejnou odpověď od stovek lidí: „My všichni jsme zodpovědní za rovnost.“ Zatím jsme vyfotili 300 tváří v New Yorku. A nebyli bychom schopni udělat nic z toho bez štědré podpory Human Rights Campaign. Chci udělat tento projekt po celé zemi. Chci navštívit 25 amerických měst a chci vyfotit 4 000 nebo 5 000 lidí. To je můj příspěvek v boji za lidská práva mé generace. Vyzývám vás k tomu, abyste se podívali do tváří těchto lidí a řekli jim, že si zaslouží méně než jakýkoliv jiný člověk. (Hudba)
I've heard hundreds of people give the same answer: "We are all responsible for equality." So far we've shot 300 faces in New York City. And we wouldn't have been able to do any of it without the generous support of the Human Rights Campaign. I want to take the project across the country. I want to visit 25 American cities, and I want to shoot 4,000 or 5,000 people. This is my contribution to the civil rights fight of my generation. I challenge you to look into the faces of these people and tell them that they deserve less than any other human being. (Music)
[„Samozřejmé pravdy“] [„4 000 tváří po celé Americe“]
["Self evident truths"] ["4,000 faces across America"]
(Hudba) (Potlesk)
(Music) (Applause)
iO Tillett Wright: Vůbec nic nás nemohlo připravit na to, co po tom následovalo. Skoro 85 000 lidí shlédlo toto video a pak nám začali psát emaily ze všech částí země a žádali nás, abychom přijeli do jejich měst a pomohli jim ukázat své tváře. A svoji tvář chtělo ukázat mnohem více lidí než jsem čekala. Tak jsem změnila svůj bezprostřední cíl na 10 000 portrétů. To video vzniklo na jaře 2011 a do dneška mám procestováno téměř 20 měst a vyfoceno skoro 2 000 lidí.
iO Tillett Wright: Absolutely nothing could have prepared us for what happened after that. Almost 85,000 people watched that video, and then they started emailing us from all over the country, asking us to come to their towns and help them to show their faces. And a lot more people wanted to show their faces than I had anticipated. So I changed my immediate goal to 10,000 faces. That video was made in the spring of 2011, and as of today I have traveled to almost 20 cities and photographed almost 2,000 people.
Vím, že toto je přednáška, ale ráda bych udělala minutu ticha a nechala vás podívat se na tyto tváře, protože není nic, co můžu říct, aniž by to zároveň neříkaly ony. Protože pokud fotka má cenu tisíce slov, potom fotka obličeje potřebuje zcela nový slovník.
I know that this is a talk, but I'd like to have a minute of just quiet and have you just look at these faces because there is nothing that I can say that will add to them. Because if a picture is worth a thousand words, then a picture of a face needs a whole new vocabulary.
Takže poté, co jsme cestovali a mluvili s lidmi v místech jako Oklahoma nebo texaské maloměsto, jsme našli důkazy, že výchozí premisa byla trefou do černého. Viditelnost skutečně je klíčem. Obeznámenost je opravdu průchodem k empatii. Jak se určitá záležitost vynoří ve vašem okolí nebo ve vaší vlastní rodině, je mnohem pravděpodobnější, že se pro to budete snažit najít porozumění nebo najít nový úhel pohledu. Samozřejmě během svých cest potkávám lidi, kteří se právně zřekli svých dětí, protože byly něčím jiným než heterosexuály, ale také jsem potkala lidi, kteří byli baptisté a kteří změnili církev, protože jejich dcera byla lesba. Vyvolaná empatie se stala hlavní oporou Self Evident Truths.
So after traveling and talking to people in places like Oklahoma or small-town Texas, we found evidence that the initial premise was dead on. Visibility really is key. Familiarity really is the gateway drug to empathy. Once an issue pops up in your own backyard or amongst your own family, you're far more likely to explore sympathy for it or explore a new perspective on it. Of course, in my travels I met people who legally divorced their children for being other than straight, but I also met people who were Southern Baptists who switched churches because their child was a lesbian. Sparking empathy had become the backbone of Self Evident Truths.
Ale zde je to, co jsem se začala učit a co bylo doopravdy zajímavé: Self Evident Truths nesmazává rozdíly mezi námi. Ve skutečnosti je to naopak, zdůrazňuje je. Představuje nejenom spletitost nalezenou v zástupu různých lidí, ale složitost v rámci každého jednotlivého člověka. Problém nebyl v tom, že bychom měli příliš mnoho škatulek. Měli jsme jich příliš málo.
But here's what I was starting to learn that was really interesting: Self Evident Truths doesn't erase the differences between us. In fact, on the contrary, it highlights them. It presents, not just the complexities found in a procession of different human beings, but the complexities found within each individual person. It wasn't that we had too many boxes, it was that we had too few.
V určitém momentě mi došlo, že můj úkol fotit „homosexuály“ byl ve své podstatě chybný, protože existuje milion různých odstínů homosexuality. Snažila jsem se pomoct, ale zachovávala jsem přesně tu věc, které jsem se celý život snažila vyhýbat -- další kategorii. V určitém momentu jsem do dotazníku přidala otázku, která žádala lidi, aby se zařadili na stupnici homosexuality od 1 do 100 procent. A sledovala jsem, jak se přede mnou odvíjelo tolik existenciálních krizí. (Smích) Lidé nevěděli, co dělat, protože nikdy předtím nedostali takovou volbu. Můžete vyčíslit svoji otevřenost?
At some point I realized that my mission to photograph "gays" was inherently flawed, because there were a million different shades of gay. Here I was trying to help, and I had perpetuated the very thing I had spent my life trying to avoid -- yet another box. At some point I added a question to the release form that asked people to quantify themselves on a scale of one to 100 percent gay. And I watched so many existential crises unfold in front of me. (Laughter) People didn't know what to do because they had never been presented with the option before. Can you quantify your openness?
Jak však překonali šok, většinou lidé volili místo někde mezi 70 až 95 procenty nebo 3 až 20 procenty. Samozřejmě bylo hodně lidí, kteří volili 100 procent jednoho či druhého, ale zjistila jsem, že mnohem větší část lidí se ztotožňovala s něčím, co bylo mnohem jemnější. Zjistila jsem, že většina lidí spadá na spektru do míst, které jsem začala nazývat jako „šedé“.
Once they got over the shock, though, by and large people opted for somewhere between 70 to 95 percent or the 3 to 20 percent marks. Of course, there were lots of people who opted for a 100 percent one or the other, but I found that a much larger proportion of people identified as something that was much more nuanced. I found that most people fall on a spectrum of what I have come to refer to as "Grey."
Aby to však bylo jasné -- a toto je velmi důležité -- rozhodně neříkám, že preference neexistují. A ani se nebudu vyjadřovat k otázce volby versus biologické určenosti, protože pokud je náhodou někdo z vás víry, že sexuální orientace je volba, zvu vás vyjít ven a zkusit být šedý. Vyfotím vás i za pouhou snahu. (Smích) Co však říkám je, že lidé nemají jenom jeden rozměr. Nejdůležitější věcí, kterou si z tohoto procentního systému vzít, je toto: Pokud máte homosexuály tady a heterosexuály máte tady, a zatímco uznáváme, že většina lidí se identifikuje jako někde blíže jednomu či druhému konci spektra, existuje obrovská škála lidí, kteří jsou někde mezi.
Let me be clear though -- and this is very important -- in no way am I saying that preference doesn't exist. And I am not even going to address the issue of choice versus biological imperative, because if any of you happen to be of the belief that sexual orientation is a choice, I invite you to go out and try to be grey. I'll take your picture just for trying. (Laughter) What I am saying though is that human beings are not one-dimensional. The most important thing to take from the percentage system is this: If you have gay people over here and you have straight people over here, and while we recognize that most people identify as somewhere closer to one binary or another, there is this vast spectrum of people that exist in between.
A skutečnost, kterou toto představuje, je komplikovaná. Protože, například, pokud schválíte zákon, který dovoluje šéfovi vyhodit zaměstnance za homosexuální chování, kde přesně určíte tu hranici? Je to tady, u lidí, kteří měli zatím jednu či dvě heterosexuální zkušenosti? Nebo je to tady, u lidí, kteří zatím měli jednu či dvě homosexuální zkušenosti? Kde přesně se člověk stává druhořadým občanem?
And the reality that this presents is a complicated one. Because, for example, if you pass a law that allows a boss to fire an employee for homosexual behavior, where exactly do you draw the line? Is it over here, by the people who have had one or two heterosexual experiences so far? Or is it over here by the people who have only had one or two homosexual experiences thus far? Where exactly does one become a second-class citizen?
Další zajímavou věcí, na kterou jsem během svého projektu a cestování přišla, je, jak špatným pojítkem sexuální orientace je. Poté, co jsem tolik cestovala a potkala tolik lidí, mi dovolte říct, že existuje naprosto stejné množství blbců a zlatíček a demokratů a republikánů a sportovců a princezen a jakékoliv jiné polarizace, jakou můžete vymyslet, v rámci LGBT komunity, jako jich je v rámci lidské rasy. Kromě toho, že hrajeme s jednou právní rukou svázanou za našimi zády, a jakmile překonáte sdílený příběh předsudků a boje, být pouze něčím jiným než heterosexuálem nezbytně neznamená, že máme něco společného.
Another interesting thing that I learned from my project and my travels is just what a poor binding agent sexual orientation is. After traveling so much and meeting so many people, let me tell you, there are just as many jerks and sweethearts and Democrats and Republicans and jocks and queens and every other polarization you can possibly think of within the LGBT community as there are within the human race. Aside from the fact that we play with one legal hand tied behind our backs, and once you get past the shared narrative of prejudice and struggle, just being other than straight doesn't necessarily mean that we have anything in common.
Takže v nekončícím rozrůstání se tváří, kterým se Self Evident Truths neustále stávají, jak se snad objevují na více a více médiích, na autobusových zastávkách, billboardech, facebookových stránkách, spořičích obrazovky, možná se v tomto průvodu lidskosti začne dít něco zajímavého a užitečného. Snad začnou být tyto kategorie, tyto příliš zjednodušené škatulky, zbytečné a začnou mizet. Protože skutečně nepopisují nic, co vidíme a nikoho, koho známe, a nic, čím jsme. Co vidíme jsou lidské bytosti v celé jejich rozmanitosti. A vidět je dělá odpírání jejich lidskosti těžším. Přinejmenším doufám, že to dělá těžším odpírání jejich lidských práv.
So in the endless proliferation of faces that Self Evident Truths is always becoming, as it hopefully appears across more and more platforms, bus shelters, billboards, Facebook pages, screen savers, perhaps in watching this procession of humanity, something interesting and useful will begin to happen. Hopefully these categories, these binaries, these over-simplified boxes will begin to become useless and they'll begin to fall away. Because really, they describe nothing that we see and no one that we know and nothing that we are. What we see are human beings in all their multiplicity. And seeing them makes it harder to deny their humanity. At the very least I hope it makes it harder to deny their human rights.
Takže jsem to konkrétně já, komu byste si vybrali upřít právo na bydlení, právo adoptovat děti, právo na sňatek, svobodu nakupovat tady, žít tady, kupovat tady? Jsem já tím, koho se rozhodnete zříct jako svého dítěte nebo svého bratra nebo své sestry nebo své matky nebo svého otce, svého souseda, svého synovce či sestřenice, svého strýce, prezidenta, své policistky nebo hasiče? Je příliš pozdě. Protože já už jsem všemi těmi věcmi. My už jsme všemi těmito věcmi a vždy jsme jimi byli. Takže nás, prosím, nezdravte jako cizince, zdravte nás jako sobě rovné lidské bytosti, tečka.
So is it me particularly that you would choose to deny the right to housing, the right to adopt children, the right to marriage, the freedom to shop here, live here, buy here? Am I the one that you choose to disown as your child or your brother or your sister or your mother or your father, your neighbor, your cousin, your uncle, the president, your police woman or the fireman? It's too late. Because I already am all of those things. We already are all of those things, and we always have been. So please don't greet us as strangers, greet us as your fellow human beings, period.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)