Když jsem byla malá, myslela jsem si, že má země je ta nejlepší na světě, a celé dětství jsem zpívala písničku „Není co závidět“. Byla jsem na svou zemi velmi hrdá. Ve škole jsme hodně času věnovali studiu Kim Ir-sena, ale o světě kolem jsme se toho dozvídali jen málo, tedy kromě toho, že Amerika, Jižní Korea a Japonsko jsou nepřátelé. Ačkoliv jsem si často říkala, jaký asi okolní svět je, myslela jsem si, že v Severní Koreji strávím celý život. Dokud se najednou vše nezměnilo.
When I was little, I thought my country was the best on the planet. And I grew up singing a song called "Nothing To Envy." And I was very proud. In school, we spent a lot of time studying the history of Kim Il-Sung, but we never learned much about the outside world, except that America, South Korea, Japan are the enemies. Although I often wondered about the outside world, I thought I would spend my entire life in North Korea, until everything suddenly changed.
Když mi bylo sedm, viděla jsem svou první veřejnou popravu, ale pořád jsem si myslela, že v Severní Koreji vedu normální život. Moje rodina nebyla chudá a já sama jsem hlad nikdy nezažila.
When I was seven years old, I saw my first public execution. But I thought my life in North Korea was normal. My family was not poor, and myself, I had never experienced hunger.
Ale jednoho dne v roce 1995 přinesla maminka domů dopis od sestry své kolegyně. Psalo se v něm: „Až tohle budete číst, nikdo z pěti členů naší rodiny už nebude na tomto světě, protože jsme už dva týdny nejedli. Ležíme spolu na podlaze a naše těla jsou tak slabá, že brzy zemřeme.“
But one day, in 1995, my mom brought home a letter from a coworker's sister. It read, "When you read this, our five family members will not exist in this world, because we haven't eaten for the past three weeks. We are lying on the floor together, and our bodies are so weak, we are waiting to die."
Byla jsem v hrozném šoku. Poprvé v životě jsem slyšela o tom, že lidé v mé zemi trpí. Nedlouho poté jsem šla kolem nádraží a uviděla jsem něco strašného, co se mi už navždy vrylo do paměti. Na zemi leželo bezvládné tělo ženy a vyzáblé dítě v jejím náručí jen bezmocně zíralo na obličej své matky. Nikdo jim nepomohl. Všichni byli příliš zaměstnáni péčí o sebe a svou rodinu.
I was so shocked. This was the first time I heard that people in my country were suffering. Soon after, when I was walking past a train station, I saw something terrible that to this day I can't erase from my memory. A lifeless woman was lying on the ground, while an emaciated child in her arms just stared helplessly at his mother's face. But nobody helped them, because they were so focused on taking care of themselves and their families.
V polovině 90. let zasáhl Severní Koreu obrovský hladomor. Zemřelo během něj více než milion Severokorejců a mnoho jich přežilo jen proto, že se živili trávou, brouky a kůrou ze stromů. Stále častější byly také výpadky proudu, takže v noci bylo všechno kolem mě zahaleno naprostou tmou. Jedinou výjimkou byla záplava světel, kterou jsme viděli přes řeku v Číně. Vždy jsem si říkala, proč oni mají světlo a my ne. Tady vidíte satelitní snímek noční Severní Koreje v porovnání s okolními státy.
A huge famine hit North Korea in the mid-1990s. Ultimately, more than a million North Koreans died during the famine, and many only survived by eating grass, bugs and tree bark. Power outages also became more and more frequent, so everything around me was completely dark at night, except for the sea of lights in China, just across the river from my home. I always wondered why they had lights, but we didn't. This is a satellite picture showing North Korea at night, compared to neighbors.
Toto je řeka Amrok, která tvoří část hranice mezi Severní Koreou a Čínou. Jak vidíte, řeka je v některých místech velmi úzká a dá se tajně přejít. Mnoho Severokorejců při tom ale zemře. Někdy jsem viděla po řece plout mrtvá těla. O svém útěku ze Severní Koreje nemohu prozradit mnoho detailů, takže jen řeknu, že během těch strašných let hladomoru mě poslali ke vzdáleným příbuzným do Číny. Tehdy jsem si myslela, že od rodiny odjíždím jen na chvíli. Nikdy by mě nenapadlo, že bude trvat 14 let, než budeme znovu spolu.
This is the Amnok River, which serves as a part of the border between North Korea and China. As you can see, the river can be very narrow at certain points, allowing North Koreans to secretly cross. But many die. Sometimes, I saw dead bodies floating down the river. I can't reveal many details about how I left North Korea, but I only can say that during the ugly years of the famine, I was sent to China to live with distant relatives. But I only thought that I would be separated from my family for a short time. I could have never imagined that it would take 14 years to live together.
V Číně byl život mladé dívky bez rodiny těžký. Neměla jsem ponětí, jaký můj život jakožto severokorejské uprchlice bude, ale brzy jsem zjistila, že bude nejen nesmírně obtížný, ale také velmi nebezpečný. Severokorejští uprchlíci jsou totiž v Číně považováni za ilegální přistěhovalce. Žila jsem proto v neustálém strachu, že někdo odhalí mou pravou identitu a já budu navrácena hroznému osudu ve své vlasti.
In China, it was hard living as a young girl without my family. I had no idea what life was going to be like as a North Korean refugee. But I soon learned it's not only extremely difficult, it's also very dangerous, since North Korean refugees are considered in China as illegal migrants. So I was living in constant fear that my identity could be revealed, and I would be repatriated to a horrible fate, back in North Korea.
Jednoho dne se má nejhorší noční můra naplnila. Chytila mě čínská policie a předvedla mě k výslechu. Někdo mě obvinil, že jsem Severokorejka, a tak mě zkoušeli ze znalosti čínštiny a pokládali mi spoustu otázek. Měla jsem takový strach, že jsem si myslela, že mi pukne srdce. Pokud by se jim zdálo cokoliv podezřelé, mohli mě uvěznit a repatriovat. Myslela jsem, že můj život skončil, ale zvládla jsem své pocity usměrnit a odpověděla jsem na všechny otázky. Po výslechu řekl jeden policista druhému: „Byl to falešný poplach. Tohle není Severokorejka.“ A nechali mě jít. Byl to zázrak.
One day, my worst nightmare came true, when I was caught by the Chinese police, and brought to the police station for interrogation. Someone had accused me of being North Korean, so they tested my Chinese language abilities, and asked me tons of questions. I was so scared. I thought my heart was going to explode. If anything seemed unnatural, I could be imprisoned and repatriated. I thought my life was over. But I managed to control all the emotions inside me, and answer the questions. After they finished questioning me, one official said to another, "This was a false report. She's not North Korean." And they let me go. It was a miracle.
Někteří Severokorejci žádají v Číně o azyl na zahraničních ambasádách, ale mnoho jich chytí čínská policie a vrátí do vlasti. Tyto dívky měly velké štěstí. Ačkoliv je chytili, nakonec je po silném mezinárodním tlaku propustili. Tito Severokorejci takové štěstí neměli. Každý rok chytí v Číně nespočet Severokorejců a navrací je do vlasti, kde jsou mnohdy mučeni, uvězněni nebo veřejně popraveni.
Some North Koreans in China seek asylum in foreign embassies. But many can be caught by the Chinese police, and repatriated. These girls were so lucky. Even though they were caught, they were eventually released, after heavy international pressure. These North Koreans were not so lucky. Every year, countless North Koreans are caught in China and repatriated to North Korea, where they can be tortured, imprisoned, or publicly executed. Even though I was really fortunate to get out,
Já měla obrovské štěstí, když se mi podařilo uprchnout, mnoho Severokorejců to štěstí ale nemělo. Je tragické, že Severokorejci musí skrývat svou pravou identitu a tak těžce bojovat o pouhé přežití. I když se naučí nový jazyk a najdou si práci, celý svět se jim ve vteřině může otočit vzhůru nohama. Proto jsem se po 10 letech skrývání své identity rozhodla riskovat odchod do Jižní Koreje a znovu jsem začala nový život.
many other North Koreans have not been so lucky. It's tragic that North Koreans have to hide their identities and struggle so hard just to survive. Even after learning a new language and getting a job, their whole world can be turned upside down in an instant. That's why, after 10 years of hiding my identity, I decided to risk going to South Korea. And I started a new life yet again.
Usadit se v Jižní Koreji bylo mnohem náročnější, než jsem čekala. Angličtina tam byla nutností, a tak jsem se začala učit svůj třetí jazyk. Uvědomila jsem si také, že mezi Severem a Jihem existuje propastný rozdíl. Všichni jsme Korejci, ale uvnitř jsme v důsledku 67 let odloučení velmi rozdílní. Prodělala jsem dokonce krizi identity. Jsem Jihokorejka nebo Severokorejka? Odkud jsem? Kdo jsem? Najednou jsem neměla žádnou zemi, které bych s hrdostí mohla říkat domov.
Settling down in South Korea was a lot more challenging than I had expected. English was so important in South Korea, so I had to start learning my third language. Also, I realized there was a wide gap between North and South. We are all Korean, but inside, we have become very different, due to 67 years of division. I even went through an identity crisis. Am I South Korean or North Korean? Where am I from? Who am I? Suddenly, there was no country I could proudly call my own.
Ačkoliv nebylo jednoduché přizpůsobit se životu v Jižní Koreji, vypracovala jsem si plán. Začala jsem se připravovat na přijímací zkoušky na univerzitu.
Even though adjusting to life in South Korea was not easy, I made a plan -- I started studying for the university entrance exam.
A když už jsem si začínala na nový život zvykat, přišel další šok v podobě telefonátu. Severokorejské úřady zachytily peníze, které jsem posílala rodině, a za trest měli být nuceně vystěhováni kamsi do pustiny. Museli se odtamtud rychle dostat, takže jsem začala plánovat, jak jim pomoci utéct.
Just as I was starting to get used to my new life, I received a shocking phone call. The North Korean authorities intercepted some money that I sent to my family, and, as a punishment, my family was going to be forcibly removed to a desolate location in the countryside. They had to get out quickly. So I started planning how to help them escape.
Severokorejci musí na své cestě za svobodou urazit neuvěřitelnou vzdálenost. Je prakticky nemožné přejít hranici mezi Severní a Jižní Koreou, takže jsem paradoxně musela odletět zpět do Číny a vydat se k hranici se Severní Koreou. Protože má rodina nemluví čínsky, musela jsem je nějak přepravit více než 3000 km přes Čínu a dál do jihovýchodní Asie. Cesta autobusem trvala týden a několikrát nás málem chytili. Jednou náš autobus zastavila policie a ode všech si brali doklady. Policista všem cestujícím pokládal spoustu otázek, a protože má rodina čínsky nerozuměla, myslela jsem, že je zatknou. Když přišel k nám, bez rozmyslu jsem vstala a řekla, že to je skupina hluchoněmých lidí, které doprovázím. Podezíravě se na mě podíval, ale naštěstí mi uvěřil.
North Koreans have to travel incredible distances on the path to freedom. It's almost impossible to cross the border between North Korea and South Korea. So, ironically, I took a flight back to China and headed toward the North Korean border. Since my family couldn't speak Chinese, I had to guide them somehow through more than 2,000 miles in China, and then into Southeast Asia. The journey by bus took one week, and we were almost caught several times. One time, our bus was stopped and boarded by a Chinese police officer. He took everyone's I.D. cards, and he started asking them questions. Since my family couldn't understand Chinese, I thought my family was going to be arrested. As the Chinese officer approached my family, I impulsively stood up, and I told him that these are deaf and dumb people that I was chaperoning. He looked at me suspiciously, but luckily, he believed me.
Podařilo se nám dostat až k hranici s Laosem, ale skoro všechny své peníze jsem musela použít na podplacení laoských celníků. Ale i poté, co jsme přešli hranici, mou rodinu zatkli a uvěznili pro nedovolené překročení hranic. Měsíc potom, co jsem zaplatila pokutu a úplatek, byla má rodina propuštěna, ale brzy nato je opět zatkli a uvěznili, tentokrát v laoském hlavním městě.
We made it all the way to the border of Laos. But I had to spend almost all my money to bribe the border guards in Laos. But even after we got past the border, my family was arrested and jailed for illegal border crossing. After I paid the fine and bribe, my family was released in one month. But soon after, my family was arrested and jailed again, in the capital of Laos.
To byl jeden z nejhorších momentů mého života. Udělala jsem vše pro to, aby se má rodina dostala na svobodu, dostali jsme se tak blízko, ale pak je uvěznili jen kousek od jihokorejské ambasády. Chodila jsem sem a tam mezi imigračním a policejní stanicí a zoufale jsem se je snažila dostat z vězení ven, ale na úplatky ani pokuty jsem už neměla peníze. Ztratila jsem veškerou naději.
This was one of the lowest points in my life. I did everything to get my family to freedom, and we came so close, but my family was thrown in jail, just a short distance from the South Korean embassy. I went back and forth between the immigration office and the police station, desperately trying to get my family out. but I didn't have enough money to pay a bribe or fine anymore. I lost all hope.
V té chvíli se mě jakýsi mužský hlas zeptal: „Co se stalo?“
At that moment, I heard one man's voice ask me, "What's wrong?"
Úplně jsem zkoprněla úžasem, že úplnému cizinci něco takového není jedno. Lámanou angličtinou a za pomoci slovníku jsem mu vysvětlila situaci a on bez zaváhání zašel k bankomatu a zaplatil zbytek peněz za propuštění mé rodiny a dalších dvou Severokorejců.
I was so surprised that a total stranger cared enough to ask. In my broken English, and with a dictionary, I explained the situation, and without hesitating, the man went to the ATM, and he paid the rest of the money for my family, and two other North Koreans to get out of jail.
Z celého srdce jsem mu děkovala a ptala se ho: „Proč mi pomáháte?“
I thanked him with all my heart, and I asked him, "Why are you helping me?"
„Já nepomáhám Vám,“ řekl. „Pomáhám severokorejskému lidu.“
"I'm not helping you," he said. "I'm helping the North Korean people."
Uvědomila jsem si, že toto byla v mém životě symbolická chvíle. Ten laskavý cizinec symbolizoval pro mě i severokorejský lid novou naději ve chvíli, kdy jsme ji nejvíc potřebovali. Ukázal mi, že laskavost cizinců a podpora mezinárodní komunity jsou skutečně těmi paprsky naděje, které my Severokorejci potřebujeme.
I realized that this was a symbolic moment in my life. The kind stranger symbolized new hope for me and the North Korean people, when we needed it most. And he showed me that the kindness of strangers and the support of the international community are truly the rays of hope we North Korean people need.
Po této dlouhé cestě jsme s mou rodinou nakonec opět začali žít spolu v Jižní Koreji, ale dostat se na svobodu znamená vyhrát jen půlku bitvy. Mnoho Severokorejců je od svých rodin odříznuto, a když přijedou do nové země, mají jen málo peněz nebo dokonce žádné. Proto potřebujeme mezinárodní pomoc, abychom mohli získat vzdělání, naučit se anglicky, projít rekvalifikačními kurzy a podobně. Můžeme také sloužit jako most mezi lidmi v Severní Koreji a vnějším světem, protože mnoho z nás udržuje kontakt se členy rodiny, kteří v zemi zůstali, a posíláme jim informace a peníze, které pomáhají měnit Severní Koreu zevnitř.
Eventually, after our long journey, my family and I were reunited in South Korea. But getting to freedom is only half the battle. Many North Koreans are separated from their families, and when they arrive in a new country, they start with little or no money. So we can benefit from the international community for education, English language training, job training, and more. We can also act as a bridge between the people inside North Korea and the outside world. Because many of us stay in contact with family members still inside, and we send information and money that is helping to change North Korea from inside.
Měla jsem velké štěstí a v životě se mi dostalo obrovské pomoci a inspirace. Proto bych, s mezinárodní podporou, ráda pomohla dodat mladým nadějným Severokorejcům naději na lepší život. Jsem si jistá, že ve světě uvidíte čím dál více úspěšných Severokorejců, a to včetně konferencí TED.
I've been so lucky, received so much help and inspiration in my life, so I want to help give aspiring North Koreans a chance to prosper with international support. I'm confident that you will see more and more North Koreans succeeding all over the world, including the TED stage.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)