Jsem tady, abych vás naverboval do snahy pomoci změnit způsob, <br />jakým své záležitosti řeší lidé a další tvorové. Je to známá věc – <br />už jsme o ní něco málo slyšeli: biologie je válka, ve které přežívá jen ten nejsilnější; podniky a národy uspějí pouze tehdy, pokud porazí, zničí a ovládnou konkurenci; politika je o tom vyhrát za každou cenu. Ale myslím si, že můžeme pozorovat začátek nového příběhu. Je to příběh napříč mnoha disciplínami ve kterých spolupráce, kolektivní jednání a komplexní provázanost hrají důležitější roli. A ta ústřední, nikoliv však nejpodstatnější role soutěživosti a boje o přežití nejsilnějších, ustupuje do pozadí a vytváří tak nový prostor. Začal jsem přemýšlet nad vztahem komunikace, médií a kolektivního jednání, když jsem psal knihu „Smart Mobs“, a ani po dokončení knihy jsem o tom nepřestal přemýšlet. V podstatě, když se podíváte zpátky do historie, lidská komunikační média a způsoby, jakými se společensky organizujeme, se vyvíjely ruku v ruce po docela dlouhou dobu. Lidé žili mnohem, mnohem dříve v malých rodinných tlupách, než jak tomu bylo posledních asi 10 000 let, kdy žili v uspořádaných zemědělských civilizacích. Nomádští lovci chytali králíky, sbírali potravu. Formou bohatství v těch dnech bylo mít dostatek jídla pro přežití. Ale v určitém bodě se spojili, aby lovili ve velkém. A my nevíme přesně, jak to udělali, avšak museli vyřešit některé problémy spojené s kolektivním jednáním. Což dává smysl, protože nemůžete lovit mamuty, zatímco bojujete s dalšími tlupami. A znovu, nemáme ponětí jak k tomu došlo, ale je jasné, že musely vzniknout nové formy bohatství. Rodina lovce měla k dispozici více bílkovin než mohla sníst před zkažením potravy. A tak vyvstala sociální otázka, která podle mě jistě pomohla novým společenským formám. Dlužili něco lidé, kteří jedli maso z mamuta, lovcům a jejich rodinám? A pokud ano, jak se spolu dohodli? Opět, nemůžeme to vědět přesně, ale jsme si docela jistí, že musely být rozvinuty nějaké nové formy symbolické komunikace. Samozřejmě, že se zemědělstvím přišly první velké civilizace, první města postavená z bláta a cihel, první říše. A byli to správci těchto říší, kteří začali najímat lidi na zaznamenávání toho, kolik obilí, ovcí a vína, kdo komu dluží a kdo dluží kolik na daních, pomocí tvorby značek, v té době značek na hliněné desky. Nepříliš dlouho poté byla vynalezena abeceda. A tento mocný nástroj byl po tisíce let přístupný pouze elitním správcům (Smích), kteří vedli účetní knihy pro své říše. A poté další komunikační technologie umožnila nové formy médií: nastoupil knihtisk a během několika dekád se miliony lidí naučily číst a psát. A od gramotných populací vzešly nové formy kolektivního jednání v různých vědních oborech, náboženství a politice. Mohli jsme vidět vědecké revoluce, protestantskou reformaci a konstituční demokracie tam, kde to dříve nebylo možné. Nebyly vytvořeny knihtiskem, ale byly umožněny kolektivním jednáním plynoucím z gramotnosti. A znovu se objevily nové formy bohatství. Obchod je starověký. Trhy jsou tak staré jako křižovatky. Ale kapitalismus, tak, jak ho známe, je starý jen několik set let a umožněný kooperativními ujednáními a technologiemi, jako jsou třeba podniky s akciovým vlastnictvím, pojištění sdíleného ručení nebo podvojné účetnictví. V současné době jsou samozřejmě tyto užitečné technologie založené na Internetu a v dnešní éře masově individualizované formy komunikace plní každý stolní počítač roli knihtisku, vysílací stanice, komunity nebo tržiště. Evoluce nabírá na rychlosti. V poslední době se tato moc odpoutává od stolních počítačů a velmi, velmi rychle se staneme svědky situace, kdy je podstatná část, neustále v pohybu s ručními superpočítači, nosí je po kapsách nebo je má oblečené na sobě, a ty jsou připojeny rychlostí větší než současné širokopásmové připojení. Když se nyní dívám na toto kolektivní jednání, relevantní literatura na toto téma je založena na něčem, A existuje několik mýtických příběhů o sociálních dilematech. Já se krátce zmíním o dvou z nich: vězňovo dilema a tragédie obecní pastviny. Když jsem se o tomto bavil s Kevinem Kellym, ujistil mě, že všichni v publiku v podstatě ví, o co jde ve vězňově dilematu, a tak to proberu jen velmi krátce. Pokud máte k tomuto tématu další dotazy, zeptejte se později Kevina Kellyho. (Smích) Vězňovo dilema je situace, již lze znázornit na matematické tabulce a která vzešla z teorie her v letech, během kterých byla předmětem zájmu jaderná válka: máme dva hráče, kteří si navzájem nemohou důvěřovat. Je důležité zmínit, že každá nezabezpečená transakce je dobrým příkladem vězňova dilematu. Jedna osoba má zboží, druhá osoba má peníze, ale protože si nemohou důvěřovat, nic navzájem nesmění. Ani jeden nechce být tím, kdo udělá první krok, protože by získali akorát odměnu pro naivního důvěřivce, ale oba prohrají, protože samozřejmě nedostanou to, co chtějí. Pokud by se však mohli domluvit, pokud by mohli přetvořit vězňovo dilema na hru s předem jistými podmínkami, mohli by pokračovat. Před dvaceti lety, Robert Axelrod použil vězňovo dilema jako sondu do biologické problematiky: pokud jsme tady díky tomu, že naši předci byli nelítostně soupeřiví, jak vlastně může vůbec existovat spolupráce? Uspořádal počítačový turnaj, ve kterém lidé předkládali své strategie ohledně vězňova dilematu, a zjistil, ke svému překvapení, že velmi, velmi jednoduchá strategie zvítězila – vyhrála v prvním turnaji a přestože ji poté všichni znali, vyhrála i v druhém turnaji – a je známá pod názvem oko za oko. Další ekonomickou hrou, která asi už není tak známá jako vězňovo dilema, je hra o ultimátum, která je taky velmi zajímavou sondou do našich předpokladů o tom, jakým způsobem lidé uskutečňují ekonomické transakce. Ta hra se hraje takto: máme dva hráče; ti spolu tuto hru předtím nikdy nehráli a ani ji spolu nebudou hrát znovu; hráči se navzájem neznají a nacházejí se dokonce v oddělených místnostech. Prvnímu hráči je nabídnuto 100 dolarů a má za úkol navrhnout rozdělení této částky: 50/50, 90/10, prostě cokoliv daný hráč chce navrhnout. Druhý hráč může buď přijmout daný podíl a oběma hráčům je částka vyplacena a hra končí, nebo může podíl odmítnout, v tom případě nedostane žádný z hráčů nic a hra končí. Zásadní princip neoklasické ekonomie tvrdí, že je iracionální odmítnout byť i jeden dolar kvůli tomu, že někdo jiný, koho neznáte, dostane v jiné místnosti 99 dolarů. Ale přesto z tisíce opakování s americkými, evropskými a japonskými studenty, podstatné procento by odmítlo jakoukoliv nabídku, která se neblíží poměru 50/50. A ačkoliv byli prověřováni a tuto hru neznali a nehráli ji nikdy předtím, navrhovatelé jakoby to přirozeně věděli, protože průměrná nabídka byla překvapivě blízko k 50/50. Nedávno byly objeveny další zajímavosti, když antropologové nechali hrát tuto hru další kultury a ke svému překvapení zjistili, že amazonští zemědělci používající metodu žďáření, nebo nomádští pastevci ve Střední Asii, nebo tucet dalších kultur – všichni mají radikálně odlišné názory na to, co je fér. To naznačuje, že smysl pro spravedlnost není tak docela vrozený, ale spíše to, že povaha našich ekonomických transakcí, může být ovlivněna sociálními institucemi, ať už si toho jsme vědomi nebo ne. Dalším důležitým příkladem sociálního dilematu je tragédie obecní pastviny. Garrett Hardin ji použil, když mluvil koncem 60. let o přelidňování. Využil tento příklad ke znázornění společné pastviny, ve které každý prostou maximalizací vlastního užitku způsobuje vyčerpání daného zdroje. Jeho docela chmurným závěrem bylo, že lidská rasa nevyhnutelně vyčerpá jakýkoliv společný zdroj, který se nepodaří udržet pod kontrolou. Politoložka Elinor Ostrom položila v roce 1990 zajímavou otázku, kterou by si měl klást každý správný vědec, a ta zní: Je opravdu pravda, že lidé vždy vyplení společné zdroje? A tak zkusila najít vhodná data. Zkoumala tisíce případů, kdy lidé sdíleli rozvodí řek, lesní zdroje, rybářské oblasti, a zjistila, že opravdu v každém případě lidé zničili společné zdroje, na kterých byli závislí. Ale také našla mnoho příkladů, ve kterých se lidem podařilo z vězňova dilematu uniknout; ona tragédie obecní pastviny je totiž verzí vězňova dilematu pro více hráčů. A tak prohlásila, že lidé jsou vězni jen tehdy, když se za vězně považují. A unikají z něj pomocí vytváření institucí kolektivního jednání. Avšak podle mě nejpřekvapivějším z jejích objevů je to, že pro instituce, které se osvědčily, existovalo mnoho společných koncepčních principů a tyto principy patrně nejsou dodrženy v institucích, které se neosvědčily. Velmi rychle teď proletím mnoha disciplínami. V biologii jsou pojmy jako symbióza, skupinový výběr, evoluční psychologie jistě diskutabilní. Ale již neexistuje žádná významná debata nad faktem, že kooperativní uspořádání převzalo v biologii hlavní roli, a to od úrovně buněčné až po ekologickou. A opět byly převráceny naše představy o jednotlivcích jako ekonomických bytostech. Racionální zájem o sebe sama není vždy dominantním faktorem. Lidé totiž přistupují k trestání podvodníků, a to dokonce za ceny vytváření vlastních nákladů. Nedávná neurofyziologická měření ukázala, že lidé, kteří trestají podvodníky v ekonomických hrách, vykazují známky aktivity v odměňovacích centrech mozku. To vedlo jednoho vědce k prohlášení, že altruistický trest může být tmelem, který drží společenství pohromadě. Mluvil jsem o tom, jak nové formy komunikace a médií pomohly v minulosti vytvořit nové ekonomické formy. Obchodování je starověké. Trhy jsou velmi staré. Kapitalismus je relativně nový; socialismus vyvstal jako reakce na něj. A přesto pozorujeme velmi málo diskuzí o tom, jaké další nové formy mohou vzniknout. Jim Surowiecki stručně zmínil článek od Yochaiho Benklera o otevřeném softwaru směřujícímu k nové formě výroby: jednotlivec-jednotlivec. Chci pouze, abyste si pamatovali, že pokud v minulosti nové formy spolupráce umožněné novými technologiemi vytvořily nové formy bohatství, můžeme být na cestě k nové ekonomické formě, která je velmi odlišná od těch předchozích. Velmi stručně, podívejme se na některé korporace. IBM, jak víte, HP, Sun – někteří z nejurputnějších konkurentů na poli IT využívají principů otevřeného softwaru a dávají k dispozici celá portfolia patentů k veřejnému užití. Eli Lilly – na velmi konkurenčním trhu s léčivy – vytvořila trh s řešeními farmaceutických problémů. Toyota namísto toho, aby se ke svým dodavatelům chovala jako k tržním entitám, je bere jako síť spolupracovníků a učí je vyrábět lépe, přestože vyškolení dodavatelé vyrábějí lépe i pro konkurenci Toyoty. No a žádný z těchto podniků to nedělá kvůli altruismu; dělají to proto, že se naučily, že určitá forma sdílení je v jejich vlastním zájmu. Otevřená výroba nám ukázala, že software na vrcholové úrovni, jako třeba Linux nebo Mozilla, může být vytvořen jak bez byrokratické firemní struktury, tak bez tržních pobídek, jak je známe. Google se obohacuje tím, že obohacuje tisíce blogerů pomocí AdSense. Amazon otevřel své aplikační rozhraní 60 tisícům vývojářů, bezpočtu Amazon obchodů. Obohacují jiné, ne z důvodů altruismu, ale jako prostředek k obohacování sebe sama. eBay vyřešil vězňovo dilema a vytvořil trh tam, kde by žádný nevznikl, a to tak, že vytvořil mechanismus zpětné vazby, který přetváří vězňovo dilema na hru s jistými podmínkami. Namísto: „Ani jeden z nás nemůže věřit tomu druhému, a tak jsme nuceni činit rozhodnutí pod optimální úrovní,“ je to: „Dokaž mi, že ti mohu věřit, a já s tebou budu spolupracovat." Wikipedie využila tisíců dobrovolníků k vytvoření veřejné encyklopedie zdarma s milionem a půl článků ve 200 jazycích za pouhých několik let. Viděli jsme, že ThinkCycle umožnil neziskovým organizacím v rozvojových státech předložit své problémy k řešení prostřednictvím studentů designu z celého světa, včetně toho, který se teď používá pro pomoc obětem tsunami: je to mechanismus k rehydrataci obětí cholery, který je tak snadné používat, že to po vyškolení zvládají i negramotní. BitTorrent mění každého stahovače na nahrávače, čímž dochází k tomu, že systém je tím efektivnější, čím více lidí ho využívá. Miliony lidí dávají v době, kdy je nepoužívají, k dispozici své stolní počítače k tomu, aby se navzájem propojily přes Internet a vytvořily supervýpočetní útvary, které pomáhají lékařským výzkumníkům řešit například problémy skládání bílkovin – v případě Folding@home na Stanfordu – lámat šifry, hledat život ve vzdáleném vesmíru. Nemyslím si, že toho už víme dost. Nemyslím si, že jsme vůbec začali objevovat, co jsou základní principy, ale myslím, že o nich můžeme začít mluvit. A nemám dost času na to, abych mluvil o všech principech, ale přemýšlejme o vlastních zájmech. Všechno je to o vlastním zájmu, který v součtu dává víc. V El Salvadoru, obě strany, které se stáhly z občanské války, učinily kroky, které prokazatelně napodobovaly strategii vězňova dilematu. Ve Spojených státech, na Filipínách, v Keni, na celém světě si občané sami organizují politické protesty a kampaně podporující volební účast pomocí mobilních zařízení a SMS. Je možné uskutečnit projekt Apollo v oblasti spolupráce? Jako studii o spolupráci napříč disciplínami? Věřím, že přínos by byl obrovský. Myslím, že potřebujeme začít vyvíjet mapy tohoto území, abychom o tom mohli začít mluvit napříč disciplínami. A neříkám, že porozumění spolupráci z nás udělá lepší lidi – lidé někdy spolupracují, aby udělali špatné věci – ale chci vám připomenout, že před několika staletími lidem umírali jejich milovaní na nemoci, o kterých si mysleli, že jsou způsobeny hříchy, cizinci nebo zlými duchy. Descartes řekl, že potřebujeme úplně nový způsob myšlení. Když vědecká metoda poskytla tento nový způsob myšlení a biologie ukázala, že mikroorganismy způsobují nemoci, utrpení se zmírnilo. Jaké formy utrpení by mohly být zmírněny, jaké formy bohatství by mohly být vytvořeny, kdybychom o spolupráci věděli trochu více? Nemyslím si, že tato nadoborová rozprava se automaticky uskuteční; bude to vyžadovat mnoho úsilí. A tak vás chci naverbovat, abyste mi pomohli v začátcích tohoto kooperačního projektu. Děkuji vám. (Potlesk)
I'm here to enlist you in helping reshape the story about how humans and other critters get things done. Here is the old story -- we've already heard a little bit about it: biology is war in which only the fiercest survive; businesses and nations succeed only by defeating, destroying and dominating competition; politics is about your side winning at all costs. But I think we can see the very beginnings of a new story beginning to emerge. It's a narrative spread across a number of different disciplines, in which cooperation, collective action and complex interdependencies play a more important role. And the central, but not all-important, role of competition and survival of the fittest shrinks just a little bit to make room. I started thinking about the relationship between communication, media and collective action when I wrote "Smart Mobs," and I found that when I finished the book, I kept thinking about it. In fact, if you look back, human communication media and the ways in which we organize socially have been co-evolving for quite a long time. Humans have lived for much, much longer than the approximately 10,000 years of settled agricultural civilization in small family groups. Nomadic hunters bring down rabbits, gathering food. The form of wealth in those days was enough food to stay alive. But at some point, they banded together to hunt bigger game. And we don't know exactly how they did this, although they must have solved some collective action problems; it only makes sense that you can't hunt mastodons while you're fighting with the other groups. And again, we have no way of knowing, but it's clear that a new form of wealth must have emerged. More protein than a hunter's family could eat before it rotted. So that raised a social question that I believe must have driven new social forms. Did the people who ate that mastodon meat owe something to the hunters and their families? And if so, how did they make arrangements? Again, we can't know, but we can be pretty sure that some form of symbolic communication must have been involved. Of course, with agriculture came the first big civilizations, the first cities built of mud and brick, the first empires. And it was the administers of these empires who began hiring people to keep track of the wheat and sheep and wine that was owed and the taxes that was owed on them by making marks; marks on clay in that time. Not too much longer after that, the alphabet was invented. And this powerful tool was really reserved, for thousands of years, for the elite administrators (Laughter) who kept track of accounts for the empires. And then another communication technology enabled new media: the printing press came along, and within decades, millions of people became literate. And from literate populations, new forms of collective action emerged in the spheres of knowledge, religion and politics. We saw scientific revolutions, the Protestant Reformation, constitutional democracies possible where they had not been possible before. Not created by the printing press, but enabled by the collective action that emerges from literacy. And again, new forms of wealth emerged. Now, commerce is ancient. Markets are as old as the crossroads. But capitalism, as we know it, is only a few hundred years old, enabled by cooperative arrangements and technologies, such as the joint-stock ownership company, shared liability insurance, double-entry bookkeeping. Now of course, the enabling technologies are based on the Internet, and in the many-to-many era, every desktop is now a printing press, a broadcasting station, a community or a marketplace. Evolution is speeding up. More recently, that power is untethering and leaping off the desktops, and very, very quickly, we're going to see a significant proportion, if not the majority of the human race, walking around holding, carrying or wearing supercomputers linked at speeds greater than what we consider to be broadband today. Now, when I started looking into collective action, the considerable literature on it is based on what sociologists call "social dilemmas." And there are a couple of mythic narratives of social dilemmas. I'm going to talk briefly about two of them: the prisoner's dilemma and the tragedy of the commons. Now, when I talked about this with Kevin Kelly, he assured me that everybody in this audience pretty much knows the details of the prisoner's dilemma, so I'm just going to go over that very, very quickly. If you have more questions about it, ask Kevin Kelly later. (Laughter) The prisoner's dilemma is actually a story that's overlaid on a mathematical matrix that came out of the game theory in the early years of thinking about nuclear war: two players who couldn't trust each other. Let me just say that every unsecured transaction is a good example of a prisoner's dilemma. Person with the goods, person with the money, because they can't trust each other, are not going to exchange. Neither one wants to be the first one or they're going to get the sucker's payoff, but both lose, of course, because they don't get what they want. If they could only agree, if they could only turn a prisoner's dilemma into a different payoff matrix called an assurance game, they could proceed. Twenty years ago, Robert Axelrod used the prisoner's dilemma as a probe of the biological question: if we are here because our ancestors were such fierce competitors, how does cooperation exist at all? He started a computer tournament for people to submit prisoner's dilemma strategies and discovered, much to his surprise, that a very, very simple strategy won -- it won the first tournament, and even after everyone knew it won, it won the second tournament -- that's known as tit for tat. Another economic game that may not be as well known as the prisoner's dilemma is the ultimatum game, and it's also a very interesting probe of our assumptions about the way people make economic transactions. Here's how the game is played: there are two players; they've never played the game before, they will not play the game again, they don't know each other, and they are, in fact, in separate rooms. First player is offered a hundred dollars and is asked to propose a split: 50/50, 90/10, whatever that player wants to propose. The second player either accepts the split -- both players are paid and the game is over -- or rejects the split -- neither player is paid and the game is over. Now, the fundamental basis of neoclassical economics would tell you it's irrational to reject a dollar because someone you don't know in another room is going to get 99. Yet in thousands of trials with American and European and Japanese students, a significant percentage would reject any offer that's not close to 50/50. And although they were screened and didn't know about the game and had never played the game before, proposers seemed to innately know this because the average proposal was surprisingly close to 50/50. Now, the interesting part comes in more recently when anthropologists began taking this game to other cultures and discovered, to their surprise, that slash-and-burn agriculturalists in the Amazon or nomadic pastoralists in Central Asia or a dozen different cultures -- each had radically different ideas of what is fair. Which suggests that instead of there being an innate sense of fairness, that somehow the basis of our economic transactions can be influenced by our social institutions, whether we know that or not. The other major narrative of social dilemmas is the tragedy of the commons. Garrett Hardin used it to talk about overpopulation in the late 1960s. He used the example of a common grazing area in which each person by simply maximizing their own flock led to overgrazing and the depletion of the resource. He had the rather gloomy conclusion that humans will inevitably despoil any common pool resource in which people cannot be restrained from using it. Now, Elinor Ostrom, a political scientist, in 1990 asked the interesting question that any good scientist should ask, which is: is it really true that humans will always despoil commons? So she went out and looked at what data she could find. She looked at thousands of cases of humans sharing watersheds, forestry resources, fisheries, and discovered that yes, in case after case, humans destroyed the commons that they depended on. But she also found many instances in which people escaped the prisoner's dilemma; in fact, the tragedy of the commons is a multiplayer prisoner's dilemma. And she said that people are only prisoners if they consider themselves to be. They escape by creating institutions for collective action. And she discovered, I think most interestingly, that among those institutions that worked, there were a number of common design principles, and those principles seem to be missing from those institutions that don't work. I'm moving very quickly over a number of disciplines. In biology, the notions of symbiosis, group selection, evolutionary psychology are contested, to be sure. But there is really no longer any major debate over the fact that cooperative arrangements have moved from a peripheral role to a central role in biology, from the level of the cell to the level of the ecology. And again, our notions of individuals as economic beings have been overturned. Rational self-interest is not always the dominating factor. In fact, people will act to punish cheaters, even at a cost to themselves. And most recently, neurophysiological measures have shown that people who punish cheaters in economic games show activity in the reward centers of their brain. Which led one scientist to declare that altruistic punishment may be the glue that holds societies together. Now, I've been talking about how new forms of communication and new media in the past have helped create new economic forms. Commerce is ancient. Markets are very old. Capitalism is fairly recent; socialism emerged as a reaction to that. And yet we see very little talk about how the next form may be emerging. Jim Surowiecki briefly mentioned Yochai Benkler's paper about open source, pointing to a new form of production: peer-to-peer production. I simply want you to keep in mind that if in the past, new forms of cooperation enabled by new technologies create new forms of wealth, we may be moving into yet another economic form that is significantly different from previous ones. Very briefly, let's look at some businesses. IBM, as you know, HP, Sun -- some of the most fierce competitors in the IT world are open sourcing their software, are providing portfolios of patents for the commons. Eli Lilly -- in, again, the fiercely competitive pharmaceutical world -- has created a market for solutions for pharmaceutical problems. Toyota, instead of treating its suppliers as a marketplace, treats them as a network and trains them to produce better, even though they are also training them to produce better for their competitors. Now none of these companies are doing this out of altruism; they're doing it because they're learning that a certain kind of sharing is in their self-interest. Open source production has shown us that world-class software, like Linux and Mozilla, can be created with neither the bureaucratic structure of the firm nor the incentives of the marketplace as we've known them. Google enriches itself by enriching thousands of bloggers through AdSense. Amazon has opened its Application Programming Interface to 60,000 developers, countless Amazon shops. They're enriching others, not out of altruism but as a way of enriching themselves. eBay solved the prisoner's dilemma and created a market where none would have existed by creating a feedback mechanism that turns a prisoner's dilemma game into an assurance game. Instead of, "Neither of us can trust each other, so we have to make suboptimal moves," it's, "You prove to me that you are trustworthy and I will cooperate." Wikipedia has used thousands of volunteers to create a free encyclopedia with a million and a half articles in 200 languages in just a couple of years. We've seen that ThinkCycle has enabled NGOs in developing countries to put up problems to be solved by design students around the world, including something that's being used for tsunami relief right now: it's a mechanism for rehydrating cholera victims that's so simple to use it, illiterates can be trained to use it. BitTorrent turns every downloader into an uploader, making the system more efficient the more it is used. Millions of people have contributed their desktop computers when they're not using them to link together through the Internet into supercomputing collectives that help solve the protein folding problem for medical researchers -- that's Folding@home at Stanford -- to crack codes, to search for life in outer space. I don't think we know enough yet. I don't think we've even begun to discover what the basic principles are, but I think we can begin to think about them. And I don't have enough time to talk about all of them, but think about self-interest. This is all about self-interest that adds up to more. In El Salvador, both sides that withdrew from their civil war took moves that had been proven to mirror a prisoner's dilemma strategy. In the U.S., in the Philippines, in Kenya, around the world, citizens have self-organized political protests and get out the vote campaigns using mobile devices and SMS. Is an Apollo Project of cooperation possible? A transdisciplinary study of cooperation? I believe that the payoff would be very big. I think we need to begin developing maps of this territory so that we can talk about it across disciplines. And I am not saying that understanding cooperation is going to cause us to be better people -- and sometimes people cooperate to do bad things -- but I will remind you that a few hundred years ago, people saw their loved ones die from diseases they thought were caused by sin or foreigners or evil spirits. Descartes said we need an entire new way of thinking. When the scientific method provided that new way of thinking and biology showed that microorganisms caused disease, suffering was alleviated. What forms of suffering could be alleviated, what forms of wealth could be created if we knew a little bit more about cooperation? I don't think that this transdisciplinary discourse is automatically going to happen; it's going to require effort. So I enlist you to help me get the cooperation project started. Thank you. (Applause)