Bylo nebylo, svět byl jedna velká rozhádaná rodina. Řídili ji velcí a mocní rodiče. A lidé byli bezmocné a zoufalé zlobivé děti. Když některé drzejší dítě zpochybňovalo autoritu rodičů, dostalo vynadáno. Když šlo prozkoumat pokoje rodičů, nebo dokonce tajnou kartotéku, bylo potrestáno a bylo mu řečeno, že ve vlastním zájmu už tam nikdy chodit nesmí.
Once upon a time, the world was a big, dysfunctional family. It was run by the great and powerful parents, and the people were helpless and hopeless naughty children. If any of the more rowdier children questioned the authority of the parents, they were scolded. If they went exploring into the parents' rooms, or even into the secret filing cabinets, they were punished, and told that for their own good they must never go in there again.
Pak jednoho dne přišel do města člověk se spoustou beden plných tajných dokumentů, ukradených z pokojů rodičů. A řekl: "Podívejte, co před vámi skrývali." Děti se podívaly a byly ohromeny. Byly tam mapy a protokoly z jednání, kde se rodiče naváželi jeden do druhého. Chovali se úplně stejně, jako děti! A také dělali chyby, stejně jako děti. Jediný rozdíl byl v tom, že jejich chyby byly schované v tajných kartotékách. No a ve městě bylo děvče, které si myslelo, že by neměly být schované v tajných kartotékách. A když už budou, tak by měl existovat zákon, který k nim dětem umožní přístup. A tak se to rozhodla uskutečnit.
Then one day, a man came to town with boxes and boxes of secret documents stolen from the parents' rooms. "Look what they've been hiding from you," he said. The children looked and were amazed. There were maps and minutes from meetings where the parents were slagging each other off. They behaved just like the children. And they made mistakes, too, just like the children. The only difference was, their mistakes were in the secret filing cabinets. Well, there was a girl in the town, and she didn't think they should be in the secret filing cabinets, or if they were, there ought to be a law to allow the children access. And so she set about to make it so.
No, já jsem to děvče z toho příběhu a tajné dokumenty, které mě zajímaly, se nacházely v této budově, v britském parlamentu. A data, ke kterým jsem se chtěla dostat, byly účtenky za služební výdaje poslanců. Myslela jsem, že to je v demokracii úplně normální žádost. (Potlesk) Přece jsem nežádala o odpalovací kódy k jaderným raketám nebo tak něco. Ale podle odporu proti splnění této žádosti o svobodný přístup k informacím byste čekali, že jsem o něco takového žádala.
Well, I'm the girl in that story, and the secret documents that I was interested in were located in this building, the British Parliament, and the data that I wanted to get my hands on were the expense receipts of members of Parliament. I thought this was a basic question to ask in a democracy. (Applause) It wasn't like I was asking for the code to a nuclear bunker, or anything like that, but the amount of resistance I got from this Freedom of Information request, you would have thought I'd asked something like this.
Takže jsem o to bojovala asi 5 let a byla to jedna z mnoha set žádostí, které jsem podala. Podívejte, vážně jsem neměla v plánu způsobit revoluci v britském parlamentu. To nebyl můj cíl. Podávala jsem ty žádosti kvůli podkladům pro moji první knihu. Jenže to skončilo táhlou právní bitvou a po pěti letech válčení s parlamentem jsem stála před třemi nejvýznamnějšími soudci britského nejvyššího soudu a čekala na rozsudek, jestli parlament musí zveřejnit data. A musím říct, že jsem si nedávala moc nadějí. Protože znám státní moc, myslela jsem, že vždycky drží při sobě a já mám smůlu.
So I fought for about five years doing this, and it was one of many hundreds of requests that I made, not -- I didn't -- Hey, look, I didn't set out, honestly, to revolutionize the British Parliament. That was not my intention. I was just making these requests as part of research for my first book. But it ended up in this very long, protracted legal battle and there I was after five years fighting against Parliament in front of three of Britain's most eminent High Court judges waiting for their ruling about whether or not Parliament had to release this data. And I've got to tell you, I wasn't that hopeful, because I'd seen the establishment. I thought, it always sticks together. I am out of luck.
A hádejte co se stalo? Já vyhrála! Hurá! (Potlesk)
Well, guess what? I won. Hooray. (Applause)
No, to není tak úplně všechno. Háček byl v tom, že parlament zveřejnění dat pořád zdržoval, a pak se pokusil zákon retrospektivně změnit, aby se na ně už nevztahoval. Zákon o přístupu k informacím, který schválili a platil pro ostatní. Snažili se ho změnit, aby pro ně neplatil. Jenže nepočítali s digitalizací, protože všechny papírové účtenky se elektronicky naskenovaly a stačilo, aby někdo celou databázi zkopíroval, uložil ji na disk a vyšel z parlamentu, což se přesně stalo, a pak disk prodal nejvyšší nabídce, což byl Daily Telegraph, a pak si všichni pamatujete, že následovaly celé týdny odhalování. Všechno možné od pornofilmů a špuntů do vany přes nové kuchyně, až po nikdy nesplacené hypotéky. Výsledkem byla demise šesti ministrů a poprvé za 300 let byl k demisi donucen i předseda Dolní sněmovny. Byla zvolena nová vláda s programem transparence, před volbami odstoupilo 120 poslanců a, prozatím, čtyři poslanci a dva lordi šli do vězení za zpronevěru. Díky. (Potlesk)
Well, that's not exactly the story, because the problem was that Parliament delayed and delayed releasing that data, and then they tried to retrospectively change the law so that it would no longer apply to them. The transparency law they'd passed earlier that applied to everybody else, they tried to keep it so it didn't apply to them. What they hadn't counted on was digitization, because that meant that all those paper receipts had been scanned in electronically, and it was very easy for somebody to just copy that entire database, put it on a disk, and then just saunter outside of Parliament, which they did, and then they shopped that disk to the highest bidder, which was the Daily Telegraph, and then, you all remember, there was weeks and weeks of revelations, everything from porn movies and bath plugs and new kitchens and mortgages that had never been paid off. The end result was six ministers resigned, the first speaker of the house in 300 years was forced to resign, a new government was elected on a mandate of transparency, 120 MPs stepped down at that election, and so far, four MPs and two lords have done jail time for fraud. So, thank you. (Applause)
Ten příběh jsem vyprávěla, protože se netýká jen Británie. Byl to příklad kulturního střetu, který probíhá po celém světě mezi funkcionáři v parukách a punčochách, kteří si myslí, že nám mohou vládnout, aniž by do toho mluvila veřejnost, a najednou proti nim stojí veřejnost, která už s tímhle uspořádáním není spokojená. A nejen nespokojená, dnes navíc často vyzbrojená samotnými oficiálními daty.
Well, I tell you that story because it wasn't unique to Britain. It was an example of a culture clash that's happening all over the world between bewigged and bestockinged officials who think that they can rule over us without very much prying from the public, and then suddenly confronted with a public who is no longer content with that arrangement, and not only not content with it, now, more often, armed with official data itself.
Takže se blížíme k takové demokratizaci informací a sama se v této oblasti už nějaký čas pohybuji. Stydím se to přiznat, ale když jsem byla malá, mívala jsem malý notes, dívala jsem se, co všichni kolem dělají a zapisovala si to. Určitě z toho muselo být jasné, že ze mne jednou bude investigativní novinářka. A během dlouhých let strávených v oboru přístupu k informacím jsem si všimla, že to bývala dost minoritní záliba, ale teď je to všude. Čím dál víc ve světě chtějí všichni vědět, co dělají ti u moci. Chtějí mluvit do rozhodnutí prováděných jejich jménem a za jejich peníze. Tato demokratizace informací je podle mě informačním osvícenstvím. A stojí na podobných principech, jako původní osvícenství. Je to o hledání pravdy. Ne, že někdo říká, že to je pravda, "protože to říkám!" Ne, je to o hledání pravdy na základě toho, co vidíte a co se dá ověřit. To během prvního osvícenství vedlo k pochybám o právu králů, právu vládnout lidem z boží vůle. Nebo o podřízenosti žen mužům nebo že církev reprezentuje oficiální slovo boží.
So we are moving to this democratization of information, and I've been in this field for quite a while. Slightly embarrassing admission: Even when I was a kid, I used to have these little spy books, and I would, like, see what everybody was doing in my neighborhood and log it down. I think that was a pretty good indication about my future career as an investigative journalist, and what I've seen from being in this access to information field for so long is that it used to be quite a niche interest, and it's gone mainstream. Everybody, increasingly, around the world, wants to know about what people in power are doing. They want a say in decisions that are made in their name and with their money. It's this democratization of information that I think is an information enlightenment, and it has many of the same principles of the first Enlightenment. It's about searching for the truth, not because somebody says it's true, "because I say so." No, it's about trying to find the truth based on what you can see and what can be tested. That, in the first Enlightenment, led to questions about the right of kings, the divine right of kings to rule over people, or that women should be subordinate to men, or that the Church was the official word of God.
Církev z toho samozřejmě nebyla nadšená a snažila se to potlačit. Jenže nebrali v potaz technologie. A pak přišel knihtisk, který najednou umožnil šířit tyto myšlenky levně, rychle a daleko. A lidé se scházeli v kavárnách, diskutovali a plánovali revoluci.
Obviously the Church weren't very happy about this, and they tried to suppress it, but what they hadn't counted on was technology, and then they had the printing press, which suddenly enabled these ideas to spread cheaply, far and fast, and people would come together in coffee houses, discuss the ideas, plot revolution.
Dnes tu máme digitalizaci, která informace odpoutává od hmoty, takže kopírování a sdílení informací je dnes prakticky zadarmo. Naším tiskařským lisem je Internet. Naší kavárnou jsou sociální sítě. Míříme k něčemu, co mi připadá jako plně propojený systém. A v tomto systému musíme dělat globální rozhodnutí. Rozhodnutí o klimatu, o finančních systémech, o zdrojích. A uvědomte si, že když chceme udělat důležité rozhodnutí o koupi domu, tak jej hned nekoupíme. Totiž, nevím jak vy, ale než do domu vrazím tolik peněz, chci jich vidět co nejvíc. A když jde o finanční systém, musíme vstřebat spoustu informací. Prostě není možné, aby jedna osoba vstřebala to množství, ten objem informací, zanalyzovala je a rozhodla dobře.
In our day, we have digitization. That strips all the physical mass out of information, so now it's almost zero cost to copy and share information. Our printing press is the Internet. Our coffee houses are social networks. We're moving to what I would think of as a fully connected system, and we have global decisions to make in this system, decisions about climate, about finance systems, about resources. And think about it -- if we want to make an important decision about buying a house, we don't just go off. I mean, I don't know about you, but I want to see a lot of houses before I put that much money into it. And if we're thinking about a finance system, we need a lot of information to take in. It's just not possible for one person to take in the amount, the volume of information, and analyze it to make good decisions.
Proto dnes vidíme rostoucí zájem o přístup k informacím. Proto začíná vznikat víc zákonů o informační povinnosti, tak například pro životní prostředí platí Aarhuská úmluva, což je evropská směrnice, která lidem dává značné právo na informace. Třeba když váš správce kanalizace vypouští splašky do místní řeky, máte právo to vědět. Ve finančním sektoru teď máte větší právo vědět, co se děje. Takže máme různé protikorupční zákony, peněžní regulace, vyšší informační povinnost korporací, takže se majetek dá sledovat napříč hranicemi. A je čím dál těžší ukrýt majetek, daňové úniky, platovou nerovnost. A to je dobře. Začínáme o těch systémech zjišťovat čím dál víc.
So that's why we're seeing increasingly this demand for access to information. That's why we're starting to see more disclosure laws come out, so for example, on the environment, there's the Aarhus Convention, which is a European directive that gives people a very strong right to know, so if your water company is dumping water into your river, sewage water into your river, you have a right to know about it. In the finance industry, you now have more of a right to know about what's going on, so we have different anti-bribery laws, money regulations, increased corporate disclosure, so you can now track assets across borders. And it's getting harder to hide assets, tax avoidance, pay inequality. So that's great. We're starting to find out more and more about these systems.
A všechny se mění na centrální systém, který je plně propojený. Všechny kromě jednoho. Uhodnete, který to je? Je to systém, který podpírá všechny ostatní systémy. Je to systém, pomocí kterého organizujeme a vykonáváme moc. A tím myslím politiku. Protože v politice máme tenhle systém: shora řízenou hierarchii. A jak je možné, že se v tomhle systému dá zpracovat ten objem informací, co je třeba? No, prostě nedá. Tečka. A podle mě je to hlavní příčina krize legitimity všech našich dnešních vlád.
And they're all moving to this central system, this fully connected system, all of them except one. Can you guess which one? It's the system which underpins all these other systems. It's the system by which we organize and exercise power, and there I'm talking about politics, because in politics, we're back to this system, this top-down hierarchy. And how is it possible that the volume of information can be processed that needs to in this system? Well, it just can't. That's it. And I think this is largely what's behind the crisis of legitimacy in our different governments right now.
Takže jsem vám řekla něco o tom, jak jsem se snažila vtáhnout parlament přes jeho kopání a křik do 21. století, a ještě uvedu pár příkladů, co dělá několik dalších lidí, které znám.
So I've told you a bit about what I did to try and drag Parliament, kicking and screaming, into the 21st century, and I'm just going to give you a couple of examples of what a few other people I know are doing.
Tenhle člověk se jmenuje Seb Bacon, je to programátor a vytvořil webovou stránku jménem Alaveteli. Je to platforma pro svobodný přístup k informacím. Je open source, plná dokumentů a umožňuje vám podat žádost o svobodný přístup k informacím, položit otázku orgánům státní správy. Tu největší námahu udělá za vás. A můžu vám říct, že s podáváním těch žádostí je spousta námahy. Tu námahu udělá za vás a vy jen napíšete otázku, třeba kolik policistů má záznam v trestním rejstříku. Otázka odfrčí k příslušné osobě, upozorní vás to na vypršení termínu, zaznamenává to veškerou korespondenci, zveřejňuje ji to, a tím vytváří archiv veřejných informací. Takže je to open source a dá se to nasadit v kterékoliv zemi, kde platí nějaký zákon o svobodném přístupu k informacím. Támhle je seznam několika zemí, kde už to běží, a pár dalších, co se brzy přidají. Takže jestli to někoho z vás zaujalo a ve vaší zemi platí podobný zákon, vím jistě, že Seb bude nadšený, když se mu ozvete ohledně spolupráce při nasazení ve vaší zemi.
So this is a guy called Seb Bacon. He's a computer programmer, and he built a site called Alaveteli, and what it is, it's a Freedom of Information platform. It's open-source, with documentation, and it allows you to make a Freedom of Information request, to ask your public body a question, so it takes all the hassle out of it, and I can tell you that there is a lot of hassle making these requests, so it takes all of that hassle out, and you just type in your question, for example, how many police officers have a criminal record? It zooms it off to the appropriate person, it tells you when the time limit is coming to an end, it keeps track of all the correspondence, it posts it up there, and it becomes an archive of public knowledge. So that's open-source and it can be used in any country where there is some kind of Freedom of Information law. So there's a list there of the different countries that have it, and then there's a few more coming on board. So if any of you out there like the sound of that and have a law like that in your country, I know that Seb would love to hear from you about collaborating and getting that into your country.
Tohle je Birgitta Jónsdóttirová, islandská poslankyně. Dost neobvyklá poslankyně. Na Islandu byla jedním z demonstrantů, kteří přišli před parlament, když ekonomika státu zkolabovala, a pak byla zvolena s reformním programem. A teď prosazuje tento projekt -- Islandskou iniciativu pro moderní média -- a nedávno získali finance na vybudování mezinárodního projektu pro moderní média. Vybírají ty nejlepší zákony z celého světa o svobodě projevu, ochraně whistleblowerů, ochraně před žalobami pro pomluvu, ochraně informátorů a snaží se z Islandu udělat novinářský ráj. Je to místo, kde vaše data budou svobodná. Když si vezmeme, jak vlády chtějí čím dál větší přístup k uživatelským datům, na Islandu se snaží vytvořit bezpečný přístav, kde můžete svobodně psát.
This is Birgitta Jónsdóttir. She's an Icelandic MP. And quite an unusual MP. In Iceland, she was one of the protesters who was outside of Parliament when the country's economy collapsed, and then she was elected on a reform mandate, and she's now spearheading this project. It's the Icelandic Modern Media Initiative, and they've just got funding to make it an international modern media project, and this is taking all of the best laws around the world about freedom of expression, protection of whistleblowers, protection from libel, source protection, and trying to make Iceland a publishing haven. It's a place where your data can be free, so when we think about, increasingly, how governments want to access user data, what they're trying to do in Iceland is make this safe haven where it can happen.
V mém oboru investigativní novinařiny musíme také začít myslet globálně, takže tohle je stránka nazvaná Investigative Dashboard. A když se snažíte sledovat majetek diktátora, třeba Husního Mubáraka, když mu začne téct do bot, začne ze země vyvádět peníze. A když to chcete prošetřovat, potřebujete přístup do co nejvíc databází obchodních rejstříků po celém světě. No a tahle stránka se snaží shromáždit všechny ty databáze na jednom místě, abyste mohli hledat třeba jeho příbuzné, přátele, šéfa tajné služby. Můžete tak zjistit, jak vyvádí majetek ze země.
In my own field of investigative journalism, we're also having to start thinking globally, so this is a site called Investigative Dashboard. And if you're trying to track a dictator's assets, for example, Hosni Mubarak, you know, he's just funneling out cash from his country when he knows he's in trouble, and what you want to do to investigate that is, you need to have access to all of the world's, as many as you can, companies' house registrations databases. So this is a website that tries to agglomerate all of those databases into one place so you can start searching for, you know, his relatives, his friends, the head of his security services. You can try and find out how he's moving out assets from that country.
Ale opět, když jde o rozhodnutí, která se nás asi dotýkají nejvíce, ta nejdůležitější rozhodnutí o válkách a podobně, opět je podávání žádosti o přístup k informacím k ničemu. Je to vážně těžké. Tak pořád musíme spoléhat na protiprávní cestičky, jako úniky informací. Takže když Guardian připravoval reportáž o válce v Afghánistánu, nemohli prostě přijít na Ministerstvo obrany a požádat o všechny informace. Nikdo by jim je nedal. Takže tohle pochází z úniku desítek tisíc hlášení o válce v Afghánistánu napsaných americkými vojáky a pak vyzrazených. Tak mohla vzniknout tahle reportáž.
But again, when it comes to the decisions which are impacting us the most, perhaps, the most important decisions that are being made about war and so forth, again we can't just make a Freedom of Information request. It's really difficult. So we're still having to rely on illegitimate ways of getting information, through leaks. So when the Guardian did this investigation about the Afghan War, you know, they can't walk into the Department of Defense and ask for all the information. You know, they're just not going to get it. So this came from leaks of tens of thousands of dispatches that were written by American soldiers about the Afghan War, and leaked, and then they're able to do this investigation.
Další velká reportáž se týká světové diplomacie. Opět všechno stojí na úniku informací. 251 000 amerických diplomatických depeší. A já se na té reportáži podílela, protože jsem se k těm dokumentům dostala přes únik od naštvaného člena WikiLeaks a nakonec jsem dostala práci v Guardianu. Takže vám můžu říct, jaký to byl pocit, mít v ruce ty uniklé dokumenty. Bylo to úžasné. Připomnělo mi to scénu ve filmu "Čaroděj ze země Oz". Víte, kterou myslím? Jak pejsek Toto přiběhne k čaroději a odtáhne závěs a -- "Nedívejte se za závěs! Nedívejte se na muže za závěsem!" Bylo to přesně takové, protože jste zjistili, že všichni ti velcí státníci, všichni ti pompézní politici byli úplně stejní, jako my. Všichni si navzájem nadávali. Totiž ty depeše byly samé drby. Podle mě si musíme uvědomit jednu důležitou věc: Jsou to lidské bytosti stejně jako my. Nemají zvláštní schopnosti, neumějí čarovat, nejsou to naši rodiče. Dále co mi připadalo nejvíc fascinující, byla rozbujelost systémové korupce ve všech zemích a zvláště soustředěné kolem centra moci, kolem státních funkcionářů, kteří zpronevěřovali veřejné peníze pro vlastní obohacení a procházelo jim to kvůli úřednímu tajemství.
Another rather large investigation is around world diplomacy. Again, this is all based around leaks, 251,000 U.S. diplomatic cables, and I was involved in this investigation because I got this leak through a leak from a disgruntled WikiLeaker and ended up going to work at the Guardian. So I can tell you firsthand what it was like to have access to this leak. It was amazing. I mean, it was amazing. It reminded me of that scene in "The Wizard of Oz." Do you know the one I mean? Where the little dog Toto runs across to where the wizard [is], and he pulls back, the dog's pulling back the curtain, and -- "Don't look behind the screen. Don't look at the man behind the screen." It was just like that, because what you started to see is that all of these grand statesmen, these very pompous politicians, they were just like us. They all bitched about each other. I mean, quite gossipy, those cables. Okay, but I thought it was a very important point for all of us to grasp, these are human beings just like us. They don't have special powers. They're not magic. They are not our parents. Beyond that, what I found most fascinating was the level of endemic corruption that I saw across all different countries, and particularly centered around the heart of power, around public officials who were embezzling the public's money for their own personal enrichment, and allowed to do that because of official secrecy.
Takže jsem zmínila WikiLeaks, protože co by mohlo být otevřenější než zveřejnění všech materiálů? Protože přesně to Julian Assange udělal. Nelíbilo se mu, jak to otiskly noviny, aby byly právně z obliga, tak to vypustil všechno. Následkem toho byly vyzrazeny zranitelné osoby v Afghánistánu. Navíc tím běloruský diktátor dostal kompletní seznam všech prodemokratických aktivistů v zemi, kteří komunikovali s americkou vládou. Je tohle radikální otevřenost? Podle mě ne, protože to neznamená vzdát se moci, povinností, zodpovědnosti, ve skutečnosti to znamená být partnerem moci. Radikální otevřenost je o sdílení povinnosti, zodpovědnosti. Assange mi navíc vyhrožoval žalobou, protože ke mně unikly jeho uniklé dokumenty, to mi připadalo jako pořádná nekonzistence v uvažování, abych byla upřímná. (Smích)
So I've mentioned WikiLeaks, because surely what could be more open than publishing all the material? Because that is what Julian Assange did. He wasn't content with the way the newspapers published it to be safe and legal. He threw it all out there. That did end up with vulnerable people in Afghanistan being exposed. It also meant that the Belarussian dictator was given a handy list of all the pro-democracy campaigners in that country who had spoken to the U.S. government. Is that radical openness? I say it's not, because for me, what it means, it doesn't mean abdicating power, responsibility, accountability, it's actually being a partner with power. It's about sharing responsibility, sharing accountability. Also, the fact that he threatened to sue me because I got a leak of his leaks, I thought that showed a remarkable sort of inconsistency in ideology, to be honest, as well. (Laughs)
Další věc je, že moc je neuvěřitelně opojná. A podle mě když u jednacího stolu řešíte moc, mluvíte o moci, musíte mít dvě důležité vlastnosti kvůli její opojnosti. Musíte být skeptičtí a pokorní. Skeptičtí, protože musíte neustále zpochybňovat. Chci vědět proč -- protože to říkáte? To nestačí. Chci vidět důkaz, proč to tak je. A pokorní, protože jsme jen lidé. Všichni děláme chyby. A když nebudete skeptičtí a pokorní, tak stačí jen malý krok, aby se z reformátora stal autokrat. A podle mě si stačí jen přečíst Farmu zvířat, abyste si uvědomili, jak moc korumpuje lidi.
The other thing is that power is incredibly seductive, and you must have two real qualities, I think, when you come to the table, when you're dealing with power, talking about power, because of its seductive capacity. You've got to have skepticism and humility. Skepticism, because you must always be challenging. I want to see why do you -- you just say so? That's not good enough. I want to see the evidence behind why that's so. And humility because we are all human. We all make mistakes. And if you don't have skepticism and humility, then it's a really short journey to go from reformer to autocrat, and I think you only have to read "Animal Farm" to get that message about how power corrupts people.
Takže jak to vyřešit? Podle mě je třeba v zákonech zakotvit právo na informace. Teď jsou naše práva hrozně slabá. Ve spoustě zemí platí zákon o státním tajemství. I tady v Británii máme zákon o státním tajemství bez výjimek pro veřejný zájem. To znamená, že lidé jsou trestáni, v mnoha případech dost tvrdě, za zveřejnění nebo prozrazení úředních informací. No nebylo by úžasné, a vážně chci, abyste se nad tím zamysleli, kdyby platil zákon o státní informační povinnosti, který by trestal státní funkcionáře, kteří se snažili zamlčet nebo skrýt informace, které jsou ve veřejném zájmu? Tohle ano. Ano! Můj vítězný postoj! (Potlesk) (Smích) Chtěla bych, abychom o to usilovali.
So what is the solution? It is, I believe, to embody within the rule of law rights to information. At the moment our rights are incredibly weak. In a lot of countries, we have Official Secrets Acts, including in Britain here. We have an Official Secrets Act with no public interest test. So that means it's a crime, people are punished, quite severely in a lot of cases, for publishing or giving away official information. Now wouldn't it be amazing, and really, this is what I want all of you to think about, if we had an Official Disclosure Act where officials were punished if they were found to have suppressed or hidden information that was in the public interest? So that -- yes. Yes! My power pose. (Applause) (Laughs) I would like us to work towards that.
Není to zas tak černé. Rozhodně tu je určitý pokrok. Jenže zjišťujeme, že čím víc se blížíme přímo k centru moci, tím je to neprůhlednější a uzavřenější. Před pár týdny jsem poslouchala komisaře londýnské Metropolitní policie když vysvětloval, proč policie potřebuje přístup k veškeré naší komunikaci, špehovat nás bez soudního příkazu. A řekl, že je to otázka života smrti. Doslova to řekl, otázka života a smrti. Úplně bez důkazů. Nepředložil jediný důkaz, že to tak je. Bylo to prostě "protože to říkám". "Musíte mi věřit, musíte mít víru." No to pardon, ale to jsme zpátky u církve před nástupem osvícenství. A proti tomu musíme bojovat.
So it's not all bad news. I mean, there definitely is progress on the line, but I think what we find is that the closer that we get right into the heart of power, the more opaque, closed it becomes. So it was only just the other week that I heard London's Metropolitan Police Commissioner talking about why the police need access to all of our communications, spying on us without any judicial oversight, and he said it was a matter of life and death. He actually said that, it was a matter of life and death. There was no evidence. He presented no evidence of that. It was just, "Because I say so. You have to trust me. Take it on faith." Well, I'm sorry, people, but we are back to the pre-Enlightenment Church, and we need to fight against that.
Komisař mluvil o britském zákonu Communications Data Bill, což je naprosto nehorázný legislativní zmetek. V Americe je teď Cyber Intelligence Sharing and Protection Act. Uvažuje se o bezpilotních letounech pro vnitrostátní hlídky. Národní bezpečnostní agentura tam staví největší špionážní centrum na světě. Je to kolosální -- pětkrát větší než budova Kongresu. A budou tam zachytávat a analyzovat komunikaci, provoz a osobní data, aby zjistili, kdo ve společnosti dělá potíže.
So he was talking about the law in Britain which is the Communications Data Bill, an absolutely outrageous piece of legislation. In America, you have the Cyber Intelligence Sharing and Protection Act. You've got drones now being considered for domestic surveillance. You have the National Security Agency building the world's giantest spy center. It's just this colossal -- it's five times bigger than the U.S. Capitol, in which they're going to intercept and analyze communications, traffic and personal data to try and figure out who's the troublemaker in society.
Ale vraťme se k původnímu tématu, rodiče zpanikařili. Pozamykali všechny dveře. Po celém domě zabudovali bezpečnostní kamery. Všechny nás sledují. Rozšířili sklep a postavili tam špionážní centrum, aby mohli pomocí algoritmů zjišťovat, kdo z nás dělá problémy. A když si na to někdo z nás bude stěžovat, zatknou ho za terorismus. Tak je to pohádka, nebo živá noční můra? Některé pohádky končí šťastně, některé ne. Myslím, že jsme všichni četli pohádky bratří Grimmů, které jsou dost ponuré. Jenže svět není pohádka a mohl by být brutálnější, než si chceme připustit. Stejně tak by mohl být lepší, než nám slibovali. Tak či tak musíme svět začít vidět takový, jaký je, se všemi jeho problémy. Protože problémy dokážeme napravit jedině tehdy, když je budeme vnímat, a pak můžeme žít ve světě, kde všichni budeme žít šťastně až do smrti. (Smích) Díky za pozornost. (Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
Well, to go back to our original story, the parents have panicked. They've locked all the doors. They've kitted out the house with CCTV cameras. They're watching all of us. They've dug a basement, and they've built a spy center to try and run algorithms and figure out which ones of us are troublesome, and if any of us complain about that, we're arrested for terrorism. Well, is that a fairy tale or a living nightmare? Some fairy tales have happy endings. Some don't. I think we've all read the Grimms' fairy tales, which are, indeed, very grim. But the world isn't a fairy tale, and it could be more brutal than we want to acknowledge. Equally, it could be better than we've been led to believe, but either way, we have to start seeing it exactly as it is, with all of its problems, because it's only by seeing it with all of its problems that we'll be able to fix them and live in a world in which we can all be happily ever after. (Laughs) Thank you very much. (Applause) Thank you. (Applause)