Na vysoké jsem jako jedna z mála měla důvod kontrolovat na konci každého dne poštovní přihrádku, hlavně proto, že moje matka nebyla nikdy zastánkyní emailu, Facebooku, posílání textových zpráv a mobilů všeobecně. Takže zatímco si ostatní studenti s rodiči esemeskovali, já jsem čekala před poštovní schránkou na dopis z domova, abych se dozvěděla, jak se mají, což bylo trochu frustrující, hlavně v době, kdy byla babička v nemocnici, ale já jen potřebovala nějaké psaní , pár ručně psaných řádek od mé matky.
I was one of the only kids in college who had a reason to go to the P.O. box at the end of the day, and that was mainly because my mother has never believed in email, in Facebook, in texting or cell phones in general. And so while other kids were BBM-ing their parents, I was literally waiting by the mailbox to get a letter from home to see how the weekend had gone, which was a little frustrating when Grandma was in the hospital, but I was just looking for some sort of scribble, some unkempt cursive from my mother.
A tak když jsem se po vysoké odstěhovala do New Yorku a upadla jsem do deprese, udělala jsem jedinou možnou věc v té době. Psala jsem stejné dopisy, jako mi psávala má matka, psala jsem je cizincům a nechávala je různě po městě. Byly jich stovky. Nechávala jsem je všude: v kavárnách a knihovnách, prostě všude. Psala jsem o tom na blog - o dopisech a také o těch dnech, když to bylo potřeba. A taky jsem slíbila na internetu docela bláznivou věc: Když mě požádáte o ručně psaný dopis, bez řečí vám ho napíšu. Za jednu noc se moje emailová schránka zaplnila nejrůznějším lidským neštěstím a žalem - svobodná matka v Sacramentu, dívka trpící šikanou na venkově v Kansasu, a po mně, dvaadvacetileté holce, která si ani nepamatuje svou objednávku v kavárně, po mně chtěli, abych jim napsala milostný dopis. Dopis, na který by mohli čekat u schránky.
And so when I moved to New York City after college and got completely sucker-punched in the face by depression, I did the only thing I could think of at the time. I wrote those same kinds of letters that my mother had written me for strangers, and tucked them all throughout the city, dozens and dozens of them. I left them everywhere, in cafes and in libraries, at the U.N., everywhere. I blogged about those letters and the days when they were necessary, and I posed a kind of crazy promise to the Internet: that if you asked me for a hand-written letter, I would write you one, no questions asked. Overnight, my inbox morphed into this harbor of heartbreak -- a single mother in Sacramento, a girl being bullied in rural Kansas, all asking me, a 22-year-old girl who barely even knew her own coffee order, to write them a love letter and give them a reason to wait by the mailbox.
Dnes tady podporuji celosvětovou organizaci poháněnou těmito cestami k poštovním schránkám, je poháněna tím, k čemu dnes můžeme využít sociální média, jako nikdy předtím, abychom někomu napsali dopis, právě když to nejvíc potřebují, ale hlavně, to vše pohánějí krabice plné dopisů jako je tahle, má věrná přítelkyně krabice, která je plná dopisů od obyčejných lidí, od cizinců, kteří píší jiným cizincům a ne s vidinou toho, že se jednou potkají a popovídají si nad šálkem kávy, ale proto, že našli jeden z důvodů, proč poslat ručně psaný dopis.
Well, today I fuel a global organization that is fueled by those trips to the mailbox, fueled by the ways in which we can harness social media like never before to write and mail strangers letters when they need them most, but most of all, fueled by crates of mail like this one, my trusty mail crate, filled with the scriptings of ordinary people, strangers writing letters to other strangers not because they're ever going to meet and laugh over a cup of coffee, but because they have found one another by way of letter-writing.
Jedna věc mě na těch dopisech vždy dostane a to, že lidé, kteří je píší - většina z nich - nikdy sami žádný zamilovaný dopis nedostali. Oni vám o svých milostných psaních nemají co říct. Tohle jsou dopisy od lidí mé generace, lidí, kteří vyrostli ve světě, kde je papír přežitkem a kde se nejlepší konverzace odehrávají na obrazovce. Zvykli jsme si svěřovat se na Facebooku a většinou se vejdeme do 140 znaků nebo i méně.
But, you know, the thing that always gets me about these letters is that most of them have been written by people that have never known themselves loved on a piece of paper. They could not tell you about the ink of their own love letters. They're the ones from my generation, the ones of us that have grown up into a world where everything is paperless, and where some of our best conversations have happened upon a screen. We have learned to diary our pain onto Facebook, and we speak swiftly in 140 characters or less.
Co to tentokrát udělat nejen kvůli efektivitě? Včera jsem jela metrem a měla jsem s sebou tuhle krabici a řeknu vám, že je to super téma, kterým začít rozhovor. Když budete v úzkých, krabice vám pomůže. (Smích) Byl tam jeden pán, koukal na mě a pak se zeptal. "Proč vlastně nepoužíváte internet?" A já si pomyslela, "Víte pane, nejsem ani stratég, ani specialista. Já jsem jen vypravěč." A díky tomu vám můžu říct o ženě, které se právě vrátil manžel z Afghánistánu. Ona byla nešťastná, protože nevěděla, jak s ním mluvit a tak po celém domě poházela milostné dopisy jako způsob, jak mu říct, "Vrať se ke mně. Najdi mě, až budeš moct." Nebo o dívce, která se rozhodla poházet zamilované dopisy všude kolem jejích kolejí v Dubuque v Iowě a další den zjistila, že způsobila úplný lavinový efekt. Na nádvoří našla dopisy visící na stromech, schované v keřích a položené na větvích. Nebo o muži, který se rozhodl, že ukončí svůj život a že použije Facebook, aby se rozloučil se svými přáteli a rodinou. Ten muž dnes spí v bezpečí a pod polštářem má balíček přesně takových dopisů, dopisů od neznámých lidí, kteří tu pro něj byli, když to potřeboval.
But what if it's not about efficiency this time? I was on the subway yesterday with this mail crate, which is a conversation starter, let me tell you. If you ever need one, just carry one of these. (Laughter) And a man just stared at me, and he was like, "Well, why don't you use the Internet?" And I thought, "Well, sir, I am not a strategist, nor am I specialist. I am merely a storyteller." And so I could tell you about a woman whose husband has just come home from Afghanistan, and she is having a hard time unearthing this thing called conversation, and so she tucks love letters throughout the house as a way to say, "Come back to me. Find me when you can." Or a girl who decides that she is going to leave love letters around her campus in Dubuque, Iowa, only to find her efforts ripple-effected the next day when she walks out onto the quad and finds love letters hanging from the trees, tucked in the bushes and the benches. Or the man who decides that he is going to take his life, uses Facebook as a way to say goodbye to friends and family. Well, tonight he sleeps safely with a stack of letters just like this one tucked beneath his pillow, scripted by strangers who were there for him when.
A tohle jsou ty příběhy, které mě přesvědčily, že nemusíte obhajovat, proč píšete dopisy a mluvit o efektivitě, protože od teď je to umění, všechno to psaní, podpisy a posílání i ty malůvky na okrajích. Už jen to, že se někdo posadí vytáhne si ten kousek papíru a myslí jen na toho jednoho člověka, s tím, že je to ale všechno mnohem těžší, když máte na počítači otevřený prohlížeč a na vašem iPhone vám pořád vyskakuje jedna zpráva za druhou. Tohle je forma umění, která jen tak nezanikne a nezáleží na tom, na kolik sociálních sítí se ještě přihlásíme. Pořád si můžeme tyhle dopisy přivinout k sobě, ta slova, která jsou slyšet hlasitěji než cokoliv jiného a listy papíru, které dokážeme proměnit v malířské palety, abychom vyjádřili to, co potřebujeme, ta slova, která jsme chtěli napsat sestrám a bratrům, a dokonce i těm neznámým. Slova, která jsme chtěli napsat už dávno. Děkuji. (Potlesk) (Potlesk)
These are the kinds of stories that convinced me that letter-writing will never again need to flip back her hair and talk about efficiency, because she is an art form now, all the parts of her, the signing, the scripting, the mailing, the doodles in the margins. The mere fact that somebody would even just sit down, pull out a piece of paper and think about someone the whole way through, with an intention that is so much harder to unearth when the browser is up and the iPhone is pinging and we've got six conversations rolling in at once, that is an art form that does not fall down to the Goliath of "get faster," no matter how many social networks we might join. We still clutch close these letters to our chest, to the words that speak louder than loud, when we turn pages into palettes to say the things that we have needed to say, the words that we have needed to write, to sisters and brothers and even to strangers, for far too long. Thank you. (Applause) (Applause)