Vyrostl jsem se svým jednovaječným dvojčetem, milovaným a milujícím bratrem. Když jste z dvojčat, stanete se expertem na jednu věc: všímáte si naddržování. Když byla jeho sušenka jen o kousek větší než ta moje, ozval jsem se. Ale zjevně jsem nestrádal. (smích)
I grew up with my identical twin, who was an incredibly loving brother. Now, one thing about being a twin is, it makes you an expert at spotting favoritism. If his cookie was even slightly bigger than my cookie, I had questions. And clearly, I wasn't starving. (Laughter)
Když jsem se stal psychologem, začal jsem vnímat naddržování jiného druhu: to, jak si svého těla vážíme mnohem víc než své mysli. Strávil jsem devět let na univerzitě, abych získal doktorát z psychologie, a nevěřili byste, kolik lidí se podívá na moji vizitku a řekne: "Á, psycholog, takže ne skutečný doktor," jakobych si to měl na tu vizitku napsat. (smích)
When I became a psychologist, I began to notice favoritism of a different kind; and that is, how much more we value the body than we do the mind. I spent nine years at university earning my doctorate in psychology, and I can't tell you how many people look at my business card and say, "Oh -- a psychologist. So, not a real doctor," as if it should say that on my card. [Dr. Guy Winch, Just a Psychologist (Not a Real Doctor)]
Tohle upřednostňování těla před myslí vidím všude kolem.
(Laughter) This favoritism we show the body over the mind -- I see it everywhere.
Nedávno jsem byl na návštěvě u kamaráda a jejich pětiletý syn se chystal do postele. Stál na stoličce u umyvadla a čistil si zuby, najednou sklouzl a odřel si nohu o tu stoličku. Chvilku plakal, pak se zvedl, vylezl zpátky a natáhl se pro krabičku s náplastmi, aby si bolístku zalepil. Tohle dítě si sotva umělo zavázat tkaničky, ale už vědělo, že ránu je potřeba zakrýt, aby se do ní nedostala infekce, a že máte pečovat o své zuby a dvakrát denně si je vyčistit. Všichni víme jak udržovat své fyzické zdraví a jak je důležitá zubní hygiena, že ano? Tohle jsme se naučili už v předškolním věku. Ale co víme o tom, jak zachovávat své duševní zdraví? No, nic. Co učíme své děti o duševní hygieně? Nic. Jak to, že strávíme víc času péčí o své zuby, než o své mysli? Proč je pro nás naše tělesné zdraví o tolik důležitější než zdraví psychologické?
I recently was at a friend's house, and their five-year-old was getting ready for bed. He was standing on a stool by the sink, brushing his teeth, when he slipped and scratched his leg on the stool when he fell. He cried for a minute, but then he got back up, got back on the stool, and reached out for a box of Band-Aids to put one on his cut. Now, this kid could barely tie his shoelaces, but he knew you have to cover a cut so it doesn't become infected, and you have to care for your teeth by brushing twice a day. We all know how to maintain our physical health and how to practice dental hygiene, right? We've known it since we were five years old. But what do we know about maintaining our psychological health? Well, nothing. What do we teach our children about emotional hygiene? Nothing. How is it that we spend more time taking care of our teeth than we do our minds? Why is it that our physical health is so much more important to us than our psychological health?
Utrpíme duševní zranění mnohem častěji než nějaké tělesné, zranění jako je selhání, odmítnutí nebo osamělost. A i ta se mohou zhoršovat, když je neošetříme, a mohou naše životy velmi dramaticky ovlivňovat. Přestože máme k dispozici vědecky prověřené metody, které můžeme používat k ošetření takovýchto duševních zranění, stejně tak nečiníme. Většinou nám ani nepřijde, že bychom to měli dělat. "Hm, cítíš se v depresi? Vykašli se na to; to všechno je jen v tvé hlavě." Dovedete si představit, že byste někomu se zlomenou nohou řekli: "No jo, zkus to rozchodit; to je všechno jen v tvé noze." (smích) Je na čase, abychom přemostili propast mezi naším tělesným a duševním zdravím. Je třeba je učinit rovnoprávnějšími, aby byly jako dvojčata.
We sustain psychological injuries even more often than we do physical ones, injuries like failure or rejection or loneliness. And they can also get worse if we ignore them, and they can impact our lives in dramatic ways. And yet, even though there are scientifically proven techniques we could use to treat these kinds of psychological injuries, we don't. It doesn't even occur to us that we should. "Oh, you're feeling depressed? Just shake it off; it's all in your head." Can you imagine saying that to somebody with a broken leg: "Oh, just walk it off; it's all in your leg." (Laughter) It is time we closed the gap between our physical and our psychological health. It's time we made them more equal, more like twins.
Když o tom mluvím, můj bratr je taky psycholog. Takže taky není "skutečný lékař". (smích) Nicméně nestudovali jsme spolu. Přiznám se, že nejtěžší věc, kterou jsem kdy v životě podstoupil, bylo přestěhovat se za oceán do New Yorku kvůli postgraduálnímu studiu. Byli jsme tehdy rozdělení poprvé v našich životech, a pro nás pro oba to bylo brutální. Ale zatímco bratr zůstal s rodinou a přáteli, já jsem byl sám v cizí zemi. Hrozně se nám stýskalo, ale mezinárodní hovory byly tenkrát ještě hrozně drahé a mohli jsme si dovolit spolu mluvit jen pět minut každý týden. Když se přiblížily naše narozeniny, měly to být první, které nestrávíme spolu. Rozhodli jsme se nešetřit a ten týden si spolu promluvit celých deset minut. Celé dopoledne jsem chodil sem a tam po pokoji a čekal, až mi zavolá – a čekal, a čekal, ale telefon nezazvonil. Říkal jsem si, že to je rozdílem časových pásem, ""OK, zrovna je někde s kamarády, zavolá později." Tenkrát ještě nebyly mobily. Ale nezavolal. A mě začalo docházet, že po deseti měsících odloučení už mě nepostrádal tolik, jako já jeho. Věděl jsem, že zavolá ráno, ale ta noc byla jedna z nejsmutnějších a nejdelších v mém životě. Druhý den jsem se probudil, podíval jsem se na telefon a zjistil, že jsem včera omylem vyvěsil sluchátko, jak jsem včera rázoval po pokoji. Vyskočil jsem z postele, vrátil sluchátko zpátky, a telefon okamžitě zazvonil, volal mi brácha a byl hrozně naštvaný. (smích) I pro něj to byla nejsmutnější a nejdelší noc v životě. Snažil jsem se mu vysvětlit, co se stalo, ale on povídá: "To nechápu. Kdyžs viděl, že ti nevolám, proč jsi prostě nezvedl telefon a nezavolal ty mně?" Měl pravdu. Proč jsem mu nezavolal? Tenkrát jsem nevěděl, ale dnes už znám odpověď a je velmi prostá: osamělost.
Speaking of which, my brother is also a psychologist. So he's not a real doctor, either. (Laughter) We didn't study together, though. In fact, the hardest thing I've ever done in my life is move across the Atlantic to New York City to get my doctorate in psychology. We were apart then for the first time in our lives, and the separation was brutal for both of us. But while he remained among family and friends, I was alone in a new country. We missed each other terribly, but international phone calls were really expensive then, and we could only afford to speak for five minutes a week. When our birthday rolled around, it was the first we wouldn't be spending together. We decided to splurge, and that week, we would talk for 10 minutes. (Laughter) I spent the morning pacing around my room, waiting for him to call -- and waiting ... and waiting. But the phone didn't ring. Given the time difference, I assumed, "OK, he's out with friends, he'll call later." There were no cell phones then. But he didn't. And I began to realize that after being away for over 10 months, he no longer missed me the way I missed him. I knew he would call in the morning, but that night was one of the saddest and longest nights of my life. I woke up the next morning. I glanced down at the phone, and I realized I had kicked it off the hook when pacing the day before. I stumbled out of bed, I put the phone back on the receiver, and it rang a second later. And it was my brother, and boy, was he pissed. (Laughter) It was the saddest and longest night of his life as well. Now, I tried to explain what happened, but he said, "I don't understand. If you saw I wasn't calling you, why didn't you just pick up the phone and call me?" He was right. Why didn't I call him? I didn't have an answer then. But I do today, and it's a simple one: loneliness.
Osamělost vytváří hlubokou duševní ránu, která narušuje naše vnímání a mate naše uvažování. Začneme věřit tomu, že lidem okolo na nás záleží mnohem méně, než ve skutečnosti. Způsobuje, že se bojíme otevřít a spojit s ostatními, protože proč bychom se vystavovali odmítnutí a bolesti, když už teď nás bolí srdce víc, než se dá vydržet? Byl jsem tenkrát v zajetí skutečné osamelosti, ale byl jsem celý den mezi lidmi, tak mi to nikdy nepřišlo na mysl. Ale osamělost je definována čistě subjektivně. Závisí čistě na tom, jestli se cítíte emocionálně nebo sociálně odpojeni od lidí kolem sebe. A tak jsem se cítil. Kolem osamělosti existuje spousta výzkumů, a všechny jsou dost strašlivé. Osamělost nejen způsobí, že se cítíte špatně, ale může vás i zabít. Nedělám si legraci. Chronická osamělost zvyšuje pravděpodobnost předčasné smrti o 14 procent. Osamělost způsobuje vysoký krevní tlak, vyšší hladinu cholesterolu. Omezuje dokonce fungování vašeho imunního systému, čím se stáváte zranitelnými vůči mnoha jiným chorobám a neduhům. Někteří vědci z výzkumů vyvozují, že suma sumárum znamená chronická osamělost stejně velké riziko pro vaše dlouhodobé zdraví jako kouření cigaret. Krabičky cigaret už dneska mají varování "Kouření může zabíjet" ale osamělost žádnou cedulku nemá. A proto je důležité, abychom dali váhu duševnímu zdraví a provozovali duševní hygienu. Protože psychologické zranění nemůžete ošetřit, pokud ani nevíte, že jste zraněni. Osamělost není jedinou psychologickou ránou, která narušuje naše vnímání a klame nás.
Loneliness creates a deep psychological wound, one that distorts our perceptions and scrambles our thinking. It makes us believe that those around us care much less than they actually do. It make us really afraid to reach out, because why set yourself up for rejection and heartache when your heart is already aching more than you can stand? I was in the grips of real loneliness back then, but I was surrounded by people all day, so it never occurred to me. But loneliness is defined purely subjectively. It depends solely on whether you feel emotionally or socially disconnected from those around you. And I did. There is a lot of research on loneliness, and all of it is horrifying. Loneliness won't just make you miserable; it will kill you. I'm not kidding. Chronic loneliness increases your likelihood of an early death by 14 percent. Fourteen percent! Loneliness causes high blood pressure, high cholesterol. It even suppress the functioning of your immune system, making you vulnerable to all kinds of illnesses and diseases. In fact, scientists have concluded that taken together, chronic loneliness poses as significant a risk for your long-term health and longevity as cigarette smoking. Now, cigarette packs come with warnings saying, "This could kill you." But loneliness doesn't. And that's why it's so important that we prioritize our psychological health, that we practice emotional hygiene. Because you can't treat a psychological wound if you don't even know you're injured. Loneliness isn't the only psychological wound that distorts our perceptions and misleads us.
Selhání funguje podobně. Jednou jsem navštívil jesle, kde jsem mohl sledovat tři batolata, jak si hrají se stejnou plastovou hračkou. Když jste posunuli červené tlačítko, vyskočil na vás roztomilý pejsek. Jedna holčička zkoušla tahat za fialové tlačítko, pak ho mačkala, a pak si sedla, dívala se na tu krabičku, a třásla se jí brada. Chlapeček vedle ní to sledoval, potom se otočil ke své krabičce a rozplakal se, aniž se jí dotkl. Mezitím jiná holčička zkoušela všechno co jí napadlo, dokud neposunula červené tlačítko, načež na ni vyskočil pejsek a on a radostně vykřikla. Máme tu tři batolata s identickou hračkou a vidíme u nich velmi rozdílné reakce na selhání. První dvě děti byly určitě schopné posunout červené tlačítko. Jediné, co jim zabránilo uspět, byla jejich mysl, která je oklamala, takže uvěřili, že to nedokážou. Dospělí jsou takhle klamáni úplně stejně a neustále. Každý máme nějakou základní sadu pocitů a přesvědčení, které se spustí jakmile se setkáme s frustrací nebo zklamáním.
Failure does that as well. I once visited a day care center, where I saw three toddlers play with identical plastic toys. You had to slide the red button, and a cute doggie would pop out. One little girl tried pulling the purple button, then pushing it, and then she just sat back and looked at the box with her lower lip trembling. The little boy next to her watched this happen, then turned to his box and burst into tears without even touching it. Meanwhile, another little girl tried everything she could think of until she slid the red button, the cute doggie popped out, and she squealed with delight. So: three toddlers with identical plastic toys, but with very different reactions to failure. The first two toddlers were perfectly capable of sliding a red button. The only thing that prevented them from succeeding was that their mind tricked them into believing they could not. Now, adults get tricked this way as well, all the time. In fact, we all have a default set of feelings and beliefs that gets triggered whenever we encounter frustrations and setbacks.
Jste si vědomi toho, jak vaše mysl reaguje na selhání? Je to moc potřeba. Protože když se vás vaše mysl pokusí přesvědčit, že něco nedokážete, a vy jí uvěříte, pak se jako ta dvě batolata začnete cítit bezmocní a přestanete se brzo snažit, nebo se dokonce ani o nic nepokusíte. A potom budete o to více přesvědčeni, že nemůžete uspět. Chápete, že kvůli tomu tolik lidí nezvládá věci, na které jinak mají kapacitu? Žel je někde po cestě potkalo klidně jedno jediné selhání, které je přesvědčilo že nemohou uspět, a oni tomu uvěřili.
Are you aware of how your mind reacts to failure? You need to be. Because if your mind tries to convince you you're incapable of something, and you believe it, then like those two toddlers, you'll begin to feel helpless and you'll stop trying too soon, or you won't even try at all. And then you'll be even more convinced you can't succeed. You see, that's why so many people function below their actual potential. Because somewhere along the way, sometimes a single failure convinced them that they couldn't succeed, and they believed it.
Jakmile jsme jednou o něčem přesvědčeni, je velmi těžké změnit názor. Tahle lekce mi byla uštědřena ještě než mi bylo dvacet. Jeli jsme v autě s pár kamarády, v noci po neosvětlené silnici, když tu nás zastavila policie. Někde v okolí došlo k loupeži a oni hledali podezřelé. Policista přistoupil k autu a posvítil baterou na řidiče, pak na mého bratra na sedadle spolujezdce, a pak na mne. Rozšířily se mu zorničky a řekl: "Váš obličej už jsem někdy někde viděl." (smích) A já na to: "Ano, na předním sedadle." (smích) Ale to mu nějak nedávalo smysl. Takže si myslel, že jsem sjetý. (smích) Takže mě vytáhl z auta, prohledal, odvedl k policejnímu vozu, a teprve až když si ověřil, že nemám žádný záznam v rejstříku, jsem mu mohl ukázat, že na předním sedadle sedí mé dvojče. Přesto ještě když jsme odjížděli, měl ve tváři výraz člověka, který je přesvědčen, že jsem mu něco zatajil.
Once we become convinced of something, it's very difficult to change our mind. I learned that lesson the hard way when I was a teenager with my brother. We were driving with friends down a dark road at night, when a police car stopped us. There had been a robbery in the area and they were looking for suspects. The officer approached the car, and shined his flashlight on the driver, then on my brother in the front seat, and then on me. And his eyes opened wide and he said, "Where have I seen your face before?" (Laughter) And I said, "In the front seat." (Laughter) But that made no sense to him whatsoever, so now he thought I was on drugs. (Laughter) So he drags me out of the car, he searches me, he marches me over to the police car, and only when he verified I didn't have a police record, could I show him I had a twin in the front seat. But even as we were driving away, you could see by the look on his face he was convinced that I was getting away with something.
Jakmile jsme jednou o něčem přesvědčeni, je těžké změnit názor.
(Laughter)
Je možná přirozené cítit se po neúspěchu poražený a demoralizovaný. Ale nesmíte si dovolit přesvědčení, že nemůžete uspět. Musíte bojovat s pocity bezmoci. Musíte získat kontrolu nad situací. A musíte prolomit tenhle negativní bludný kruh dřív, než se spustí.
Our mind is hard to change once we become convinced. So it might be very natural to feel demoralized and defeated after you fail. But you cannot allow yourself to become convinced you can't succeed. You have to fight feelings of helplessness. You have to gain control over the situation. And you have to break this kind of negative cycle before it begins.
Naše mysli a naše emoce nejsou tak dobrými přáteli, jak jsme si mysleli. Jsou spíše jako náladový kamarád, který vás v jednu chvíli maximálně podpoří a za chvíli je zase strašně protivný. Jednou jsem pracoval se ženou, která po dvaceti letech manželství a nesmírně ošklivém rozvodu byla zas konečně schopná vyrazit na rande. Toho kluka potkala přes internet, vypadal mile a úspěšně, a co je nejdůležitější, zdálo se, že o ni opravdu má zájem. Byla hodně natěšená, koupila si nové šaty a potkali se na skleničku v nóbl newyorském baru. Hned po deseti minutách ten muž vstal a řekl: "Už nemám zájem" a odešel. Odmítnutí je extrémně bolestivé. Byla tak zraněná, že se nemohla pohnout. Dokázala jen zavolat kamarádce. A co jí řekla ona? "No a co jsi čekala? Máš velkej zadek, nemáš žádný zajímavý téma, proč by nějakej krásnej a úspěšnej chlap chtěl chodit s takovou nulou? Je to zarážející, jak může kamarádka být tak krutá, že ano? Bylo by to mnohem méně šokující, kdybych vám prozradil, že to nebyla kamarádka, kdo jí to řekl. Ona si to ta žena řekla sama sobě. Je to něco, co děláme všichni, zejména poté, co prožijeme odmítnutí. Začneme všichni přemýšlet na svými chybami a svými nedostatky, nad tím, jací bychom chtěli být, jací bychom chtěli nebýt, nadáváme si. Možná nejsme tak drsní, ale všichni to děláme. Je zvláštní, že se tak chováme, když naše sebevědomí už stejně trpí. Proč bychom měli chtít ho ještě více ničit? Fyzické zranění bychom si úmyslně nikdy nepřivodili. Když se říznete do ruky, nenapadlo by vás: "Jo, už vím, vezmu si nůž a vyzkouším, jestli by se to ještě nedalo prohloubit."
[Stop Emotional Bleeding] Our minds and our feelings -- they're not the trustworthy friends we thought they were. They're more like a really moody friend, who can be totally supportive one minute, and really unpleasant the next. I once worked with this woman who, after 20 years marriage and an extremely ugly divorce, was finally ready for her first date. She had met this guy online, and he seemed nice and he seemed successful, and most importantly, he seemed really into her. So she was very excited, she bought a new dress, and they met at an upscale New York City bar for a drink. Ten minutes into the date, the man stands up and says, "I'm not interested," and walks out. Rejection is extremely painful. The woman was so hurt she couldn't move. All she could do was call a friend. Here's what the friend said: "Well, what do you expect? You have big hips, you have nothing interesting to say. Why would a handsome, successful man like that ever go out with a loser like you?" Shocking, right, that a friend could be so cruel? But it would be much less shocking if I told you it wasn't the friend who said that. It's what the woman said to herself. And that's something we all do, especially after a rejection. We all start thinking of all our faults and all our shortcomings, what we wish we were, what we wish we weren't. We call ourselves names. Maybe not as harshly, but we all do it. And it's interesting that we do, because our self-esteem is already hurting. Why would we want to go and damage it even further? We wouldn't make a physical injury worse on purpose. You wouldn't get a cut on your arm and decide, "Oh! I know -- I'm going to take a knife and see how much deeper I can make it."
Ale s duševními zraněními tohle děláme neustále. Proč? Kvůli nedostatečné emoční hygieně. Protože nedáváme váhu svému psychickému zdraví. Z mnoha studií víme, že když je nízká sebedůvěra, jste zranitelnější vůči stresu a úzkosti, selhání a odmítnutí bolí víc a trvá déle, než se z nich zotavíte. Takže když zakusíte odmítnutí, první věc, kterou uděláte, by měla být obnova sebedůvěry. Ne abyste ji v sobě začali ničit. Když zažíváte emocionální bolest, chovejte se k sobě se stejným soucitem, jaký byste čekali od věrného přítele. Musíme podchytit nezdravé psychické návyky a změnit je. Jeden z nejnezdravějších a nejčastějších zvyků je "přežvykování". Hloubáme, pořád dokola, jako dobytek přežvykuje pastvu. Když na vás vyjede šéf, nebo vás učitel zesměšní před celou třídou, nebo se hodně pohádáte s přítelem, nemůžete si pomoci a přehráváte si v hlavě tu scénu celé dny nebo dokonce týdny. Z dumání nad nepříjemnými událostmi se snadno stane zvyk a platíme za něj vysokou cenu. Když strávíte tolik času zaměřeni na nepříjemné a negativní myšlenky, vystavujete se velkému riziku, že se u vás rozvine klinická deprese, alkoholismus, porucha příjmu potravy, nebo dokonce onemocnění krevního oběhu.
But we do that with psychological injuries all the time. Why? Because of poor emotional hygiene. Because we don't prioritize our psychological health. We know from dozens of studies that when your self-esteem is lower, you are more vulnerable to stress and to anxiety; that failures and rejections hurt more, and it takes longer to recover from them. So when you get rejected, the first thing you should be doing is to revive your self-esteem, not join Fight Club and beat it into a pulp. When you're in emotional pain, treat yourself with the same compassion you would expect from a truly good friend. [Protect Your Self-Esteem] We have to catch our unhealthy psychological habits and change them. And one of unhealthiest and most common is called rumination. To ruminate means to chew over. It's when your boss yells at you or your professor makes you feel stupid in class, or you have big fight with a friend and you just can't stop replaying the scene in your head for days, sometimes for weeks on end. Now, ruminating about upsetting events in this way can easily become a habit, and it's a very costly one, because by spending so much time focused on upsetting and negative thoughts, you are actually putting yourself at significant risk for developing clinical depression, alcoholism, eating disorders, and even cardiovascular disease.
Problémem je, že nutkání k "přežvykování" je někdy hodně silné a naléhavé a je těžké mu odolat. Sám to dobře znám, protože jsem před méně než rokem podlehl tomuto zvyku také. Mému bratru-dvojčeti diagnostikovali non-Hodkingův lymfom ve třetím stádiu. Rakovina byla velice agresivní. Měl po celém těle viditelné nádory. Musel podstoupit drsný cyklus chemoterapie. A já se nemohl ubránit myšlenkám na to, čím zrovna prochází. Nemohl jsem přestat myslet na to, jak moc trpí, přestože on si nikdy nestěžoval, ani jednou. Přistupoval k tomu neskutečně pozitivně. Jeho psychologické zdraví bylo úžasné. Já jsem byl tělesně zdráv, ale duševně jsem byl troska. Ale věděl jsem, co dělat. Podle výzkůmů dokonce stačí jen dvouminutové rozptýlení, aby člověk v sobě potlačil nutkání k "přežvykování". Takže jsem pokaždé, když přišla zneklidňující, negativní myšenka, donutil jsem se soustředit na něco jiného, dokud nutkání nepominulo. Během jediného týdne se celý můj stav změnil a byl pozitivnější a nadějnější.
The problem is, the urge to ruminate can feel really strong and really important, so it's a difficult habit to stop. I know this for a fact, because a little over a year ago, I developed the habit myself. You see, my twin brother was diagnosed with stage 3 non-Hodgkin's lymphoma. His cancer was extremely aggressive. He had visible tumors all over his body. And he had to start a harsh course of chemotherapy. And I couldn't stop thinking about what he was going through. I couldn't stop thinking about how much he was suffering, even though he never complained, not once. He had this incredibly positive attitude. His psychological health was amazing. I was physically healthy, but psychologically, I was a mess. But I knew what to do. Studies tell us that even a two-minute distraction is sufficient to break the urge to ruminate in that moment. And so each time I had a worrying, upsetting, negative thought, I forced myself to concentrate on something else until the urge passed. And within one week, my whole outlook changed and became more positive and more hopeful.
Devět týdnů po zahájení chemoterapie byl bratr na CT vyšetření a já jsem byl s ním, když si vyzvedával výsledky. Všechny nádory byly pryč. Ještě ho čekaly tři dávky chemoterapie, ale věděl, že se uzdraví. Tahle fotka je dva týdny stará.
[Battle Negative Thinking] Nine weeks after he started chemotherapy, my brother had a CAT scan, and I was by his side when he got the results. All the tumors were gone. He still had three more rounds of chemotherapy to go, but we knew he would recover. This picture was taken two weeks ago.
Když se aktivně postavíte osamělosti, když změníte své reakce na selhání, když budete bránit svou sebedůvěru, bojovat s negativními myšlenkami, nejen, že uzdravíte svá psychická zranění, ale vybudujete si odolnost, budete prospívat. Před sto lety, když lidé začali dbát na osobní hygienu, průměrný věk dožití se zdvonásobil během několika málo desetiletí. Věřím, že kvalita našeho života se může dramaticky zlepšit, když začneme všichni dbát na emocionální hygienu.
By taking action when you're lonely, by changing your responses to failure, by protecting your self-esteem, by battling negative thinking, you won't just heal your psychological wounds, you will build emotional resilience, you will thrive. A hundred years ago, people began practicing personal hygiene, and life expectancy rates rose by over 50 percent in just a matter of decades. I believe our quality of life could rise just as dramatically if we all began practicing emotional hygiene.
Představte si, jak by to na světě vypadalo kdybychom byli všichni psychicky zdravější! Kdyby bylo méně osamělosti a méně depresí? Kdyby lidé zvládali překonávat selhání? Kdyby se sami se sebou cítili lépe, více si důvěřovali? Kdyby byli šťastnější a spokojenější? Já si to představuju, v takovém světě chci žít, a v takovém chce žít i můj bratr. Pokud jste se teď něco naučili a změníte několik jednoduchých zvyků, můžeme v takovém světě žít všichni.
Can you imagine what the world would be like if everyone was psychologically healthier? If there were less loneliness and less depression? If people knew how to overcome failure? If they felt better about themselves and more empowered? If they were happier and more fulfilled? I can, because that's the world I want to live in. And that's the world my brother wants to live in as well. And if you just become informed and change a few simple habits, well -- that's the world we can all live in.
Velice vám děkuji!
Thank you very much.
(potlesk)
(Applause)