Existuje celý žánr Youtube videí zaměřených na zkušenost, kterou má určitě každý v této místnosti. Věnují se individuím, která se v domnění, že jsou o samotě, oddávájí nějakému výraznému chování, divokému zpěvu, krouživému tanci, nějaké jemnější formě sexualní aktivity - aby pak zjistili, že ve skutečnosti sami nejsou, že tam je osoba, která se schovává a pozoruje je. Toto zjištění je přinutí s hrůzou okamžitě zanechat toho, co dělali. Pocit studu a ponížení v jejich tváři je hmatatelný. Je to ve smyslu: “Tohle je něco, co jsem ochotný dělat, jen když se nikdo jiný nedívá."
There is an entire genre of YouTube videos devoted to an experience which I am certain that everyone in this room has had. It entails an individual who, thinking they're alone, engages in some expressive behavior — wild singing, gyrating dancing, some mild sexual activity — only to discover that, in fact, they are not alone, that there is a person watching and lurking, the discovery of which causes them to immediately cease what they were doing in horror. The sense of shame and humiliation in their face is palpable. It's the sense of, "This is something I'm willing to do only if no one else is watching."
To je podstata práce, na niž jsem se výhradně zaměřil v uplynulých šestnácti měsících. Otázka, proč nám záleží na soukromí, otázka, která vyvstala v kontextu globální debaty, umožněné odhaleními Edwarda Snowdena, že Spojené státy a jejich spojenci bez vědomí zbytku světa přeměnili internet, kdysi prohlašovaný za bezprecedentní nástroj svobody a demokratizace, v bezprecedentní zónu masového, nevybíravého sledování.
This is the crux of the work on which I have been singularly focused for the last 16 months, the question of why privacy matters, a question that has arisen in the context of a global debate, enabled by the revelations of Edward Snowden that the United States and its partners, unbeknownst to the entire world, has converted the Internet, once heralded as an unprecedented tool of liberation and democratization, into an unprecedented zone of mass, indiscriminate surveillance.
Existuje obecný názor, který se objevuje v této debatě, dokonce i u lidí, kteří masové sledování nepodporují, který říká, že k žádné újmě pramenící z takto rozsáhlé invaze nedochází, jelikož pouze lidé konající špatné činy mají důvod se schovávat, dávat si pozor na své soukromí. Tento světonázor je implicitně zakořeněn v tvrzení, že na světě jsou jen dva druhy lidí: lidé hodní a lidé zlí. Zlí lidé jsou ti, kteří plánují teroristické útoky, kteří se angažují v násilných zločinech, a tudíž mají důvody tajit, co dělají. Mají důvody starat se o své soukromí. Oproti tomu lidé hodní jsou lidé, kteří chodí do práce, pak domů, vychovávají své děti, koukají na televizi. Ti internet nepoužívají k plánování bombových útoků, nýbrž ke čtení zpráv nebo výměně receptů, nebo k plánování basebalových soutěží pro svoje děti. A tito lidé nedělají nic špatného, a proto nemají co skrývat a žádný důvod se bát vlády, která je sleduje.
There is a very common sentiment that arises in this debate, even among people who are uncomfortable with mass surveillance, which says that there is no real harm that comes from this large-scale invasion because only people who are engaged in bad acts have a reason to want to hide and to care about their privacy. This worldview is implicitly grounded in the proposition that there are two kinds of people in the world, good people and bad people. Bad people are those who plot terrorist attacks or who engage in violent criminality and therefore have reasons to want to hide what they're doing, have reasons to care about their privacy. But by contrast, good people are people who go to work, come home, raise their children, watch television. They use the Internet not to plot bombing attacks but to read the news or exchange recipes or to plan their kids' Little League games, and those people are doing nothing wrong and therefore have nothing to hide and no reason to fear the government monitoring them.
Lidé, kteří tohle opravdu říkají, projevují extrémní formu znevažování sebe sama. Co ve skutečnosti říkají, je: "Souhlasím, že ze sebe udělám takovou neškodnou a nezajímavou osobu, která nikoho neohrožuje, že se nebojím toho, že vláda ví, co dělám." Tento přístup objevil něco, co podle mě nejjasněji vyjádřil v inteview z roku 2009 dlouholetý ředitel společnosti Google, Eric Schmidt, který, tázán na různé způsoby používané jeho firmou způsobující vpády do soukromí stovek miliónů lidí na celém světě, řekl toto: "Jestli děláte něco, o čem nechcete, aby o tom druzí lidé věděli, možná byste to v první řadě neměli dělat."
The people who are actually saying that are engaged in a very extreme act of self-deprecation. What they're really saying is, "I have agreed to make myself such a harmless and unthreatening and uninteresting person that I actually don't fear having the government know what it is that I'm doing." This mindset has found what I think is its purest expression in a 2009 interview with the longtime CEO of Google, Eric Schmidt, who, when asked about all the different ways his company is causing invasions of privacy for hundreds of millions of people around the world, said this: He said, "If you're doing something that you don't want other people to know, maybe you shouldn't be doing it in the first place."
Takže, existuje celá řada věci, co by se dala říct o této mentalitě, první z nichž je, že lidé, kteří tohle říkají, kteří tvrdí, že soukromí není opravdu důležité, tomu ve skutečnosti nevěří. A způsob, jakým poznáte, že tomu vlastně nevěří, je, že zatímco svými slovy tvrdí, že soukromí není důležité, dělají zároveň všechno proto, aby si své soukromí ochránili. Používají hesla na svých emailových účtech a sociálních médiích, zamykají si ložnice, a dveře do koupelny, dělají všechno, co zabraňuje jiným lidem narušit to, co považují za sféru svého soukromí a zjistit tak, co to je, o čem nechtějí, aby druzí věděli. Ten samý Eric Schmidt, ředitel firmy Google, nařídil svým zaměstnancům přerušit kontakt s online internetovým magazínem CNET poté, co CNET zveřejnil článek plný osobních, soukromých informací o Ericu Schmidtovi, získaných výhradně prostřednictvím Google vyhledávání a jiných produktů Google. (smích) Stejný rozpor panuje také u výkonného ředitele Facebooku Marka Zuckerberga, který se v neslavném interview z roku 2010 vyslovil, že soukromí již není "společenskou normou." Minulý rok Mark Zuckerberg se svou novou ženou koupili nejen svůj dům, ale take všechny čtyři přilehlé domy v Palo Alto za celkových 30 miliónů dolarů, aby si zajistili zónu soukromí, jež zabrání jiným lidem ve sledování toho, co dělají ve svém soukromém životě.
Now, there's all kinds of things to say about that mentality, the first of which is that the people who say that, who say that privacy isn't really important, they don't actually believe it, and the way you know that they don't actually believe it is that while they say with their words that privacy doesn't matter, with their actions, they take all kinds of steps to safeguard their privacy. They put passwords on their email and their social media accounts, they put locks on their bedroom and bathroom doors, all steps designed to prevent other people from entering what they consider their private realm and knowing what it is that they don't want other people to know. The very same Eric Schmidt, the CEO of Google, ordered his employees at Google to cease speaking with the online Internet magazine CNET after CNET published an article full of personal, private information about Eric Schmidt, which it obtained exclusively through Google searches and using other Google products. (Laughter) This same division can be seen with the CEO of Facebook, Mark Zuckerberg, who in an infamous interview in 2010 pronounced that privacy is no longer a "social norm." Last year, Mark Zuckerberg and his new wife purchased not only their own house but also all four adjacent houses in Palo Alto for a total of 30 million dollars in order to ensure that they enjoyed a zone of privacy that prevented other people from monitoring what they do in their personal lives.
V posledních 16 měsících, když jsem o tomto problému po celém světě debatoval, pokaždé mi někdo řekl: "Já se nikterak nebojím vpádů do soukromí, protože nemám co skrývat." Já jim vždycky řeknu to samé. Vytáhnu pero a napíšu jim svůj email. Řeknu: "Tady je můj email. Až přijdete domů, chci, abyste mi emailem poslal všechna hesla ke všem vašim emailovým účtům, ne jen k těm hezkým, slušným pracovním s vaším jménem, ale ke všem, protože chci být schopen jen tak si prohlížet, co děláte, když jste online, přečíst si, co chci a zveřejnit cokoli, co shledám zajímavým. Koneckonců, jestli nejste špatný člověk, jestli neděláte nic špatného, neměl byste mít co skrývat."
Over the last 16 months, as I've debated this issue around the world, every single time somebody has said to me, "I don't really worry about invasions of privacy because I don't have anything to hide." I always say the same thing to them. I get out a pen, I write down my email address. I say, "Here's my email address. What I want you to do when you get home is email me the passwords to all of your email accounts, not just the nice, respectable work one in your name, but all of them, because I want to be able to just troll through what it is you're doing online, read what I want to read and publish whatever I find interesting. After all, if you're not a bad person, if you're doing nothing wrong, you should have nothing to hide."
Ani jediná osoba tuto nabídku nepřijala. Kontroluji to a – (potlesk) Neustále ten emailový účet svědomitě kontroluji. Je to velmi opuštěné místo. A existuje k tomu důvod, což je to, že my jako lidské bytosti i ti, kteří slovně popírají významnost vlastního soukromí, instinktivně rozumějí jeho hluboké důležitosti. Je pravda, že jako lidské bytost jsme společenští tvorové, což znamená, že potřebujeme jiné lidi, aby věděli, co děláme, říkáme a na co myslíme, což je důvod, proč o sobě na síti dobrovolně zveřejňujeme informace. Ale stejně tak důležité, pro to abychom byli svobodnou a naplněnou lidskou bytostí, je mít místo, kam můžeme jít a mít pokoj od kritických pohledů druhých lidí. Existuje důvod, proč takové místo hledáme a ten důvod je, že každý z nás, nejen teroristé a zločinci, my všichni máme co skrývat. Je celá spousta věcí, které děláme nebo si myslíme, a jsme ochotni je říci našemu lékaři, právníkovi, psychologovi nebo partnerovi nebo nejlepšímu přiteli, ale zahanbilo by nás, kdyby se o nich dozvěděl zbytek světa. Každý den rozhodujeme o věcech, které říkáme, myslíme si a děláme, u nichž nám nevadí, vědí-li o nich druzí, a o těch, které říkáme, myslíme si a děláme, u nichž nechceme, aby o nich věděl kdokoli jiný. Lidé mohou velmi snadno prohlásit, že si neváží svého soukromí, ale jejich činy popírají pravost jejich přesvědčení.
Not a single person has taken me up on that offer. I check and — (Applause) I check that email account religiously all the time. It's a very desolate place. And there's a reason for that, which is that we as human beings, even those of us who in words disclaim the importance of our own privacy, instinctively understand the profound importance of it. It is true that as human beings, we're social animals, which means we have a need for other people to know what we're doing and saying and thinking, which is why we voluntarily publish information about ourselves online. But equally essential to what it means to be a free and fulfilled human being is to have a place that we can go and be free of the judgmental eyes of other people. There's a reason why we seek that out, and our reason is that all of us — not just terrorists and criminals, all of us — have things to hide. There are all sorts of things that we do and think that we're willing to tell our physician or our lawyer or our psychologist or our spouse or our best friend that we would be mortified for the rest of the world to learn. We make judgments every single day about the kinds of things that we say and think and do that we're willing to have other people know, and the kinds of things that we say and think and do that we don't want anyone else to know about. People can very easily in words claim that they don't value their privacy, but their actions negate the authenticity of that belief.
Co tedy stojí za naší obecnou a instinktivní touhou po soukromí? Není to jen pudová záležitost jako dýchání nebo pití vody. Důvodem je, že pokud jsme ve stavu, kdy můžeme být sledováni nebo pozorováni, naše chování se dramaticky mění. Škála možností jak se chovat, ze které vybíráme, když se domníváme, že jsme pozorováni, je silně omezená. Toto je jen skutečný rys lidské povahy, který byl uznán ve společenských vědách, stejně tak jako v literatuře a náboženství a prakticky v každé sféře vědy. Existují tucty psychologických studií, které dokazují, že když někdo ví, že může být pozorován, chová se potom mnohem víc konformně a poddajně. Lidský stud je velmi mocný motivátor, stejně jako touha se mu vyhnout, a to je důvod, proč lidé, ve stavu, kdy jsou pozorováni, nečiní taková rozhodnutí, jenž by byla vedlejším produktem jejich vlastního uvažování, nýbrž taková, jež jsou od nich očekávána druhými, či jsou ve shodě s obecně vžitým přesvědčením.
Now, there's a reason why privacy is so craved universally and instinctively. It isn't just a reflexive movement like breathing air or drinking water. The reason is that when we're in a state where we can be monitored, where we can be watched, our behavior changes dramatically. The range of behavioral options that we consider when we think we're being watched severely reduce. This is just a fact of human nature that has been recognized in social science and in literature and in religion and in virtually every field of discipline. There are dozens of psychological studies that prove that when somebody knows that they might be watched, the behavior they engage in is vastly more conformist and compliant. Human shame is a very powerful motivator, as is the desire to avoid it, and that's the reason why people, when they're in a state of being watched, make decisions not that are the byproduct of their own agency but that are about the expectations that others have of them or the mandates of societal orthodoxy.
Tuto skutečnost nejvíce využil k praktickým účelům filozof z 18. století, Jeremy Bentham, který se rozhodl vyřešit závažný problém spojený s příchodem industriálního věku, kdy se instituce poprvé v historii rozrostly a centralizovaly natolik, že už nebylo možné monitorovat, a tím pádem kontrolovat každého jednotlivého člena. A řešení, jež navrhl byl architektonický design původně zamýšlený k implementaci ve vězeňských zařízeních, jemuž dal jméno panopticon, a jehož základní rysem byla konstrukce ohromné věže upostřed instituce, odkud kdokoli, kdo měl nad institucí kontrolu, mohl kdykoli pozorovat kteréhokoli vězně, i když neustále pozorovat všechny nebylo možné. A klíčové pro tuto koncepci bylo, že vězňové nemohli vidět do panoptikonu, dovnitř věže, a tak nikdy nevěděli, kdy, či jestli vůbec jsou pozorováni. A co bylo pro něj na tomto objevu vzrušující, bylo, že pro vězně to znamenalo, že museli předpokládat, že jsou pozorováni v jakýkoli moment, což byl dokonalý prostředek nutící k poslušnosti a dodržování pravidel. Francouzský filozof 20. století, Michel Foucalt, si uvědomil, že tento model by mohl být používán nejen ve vězení, ale ve všech institucích, které požadují kontrolu lidského chování: ve školách, nemocnicích, továrnách, na pracovišti. A co tvrdil, bylo, že tento způsob uvažování, tento rámec objevený Benthamem, byl klíčem ke kontrole společnosti pro moderní, západní společnosti, které už nadále nepotřebovaly otevřené zbraně tyranie - trestání, věznění či zabíjení disidentů, nebo zákonné vynucování loajality konkrétní politické straně, protože masové sledování vytváří vězení v mysli, jež je mnohem nenápadnější, ale zároveň mnohem efektivnější při pěstování poddajnosti společenským normám, či obecně přijímaným společenským názorům. Mnohem účinnější, než by kdy hrubá síla mohla být.
This realization was exploited most powerfully for pragmatic ends by the 18th- century philosopher Jeremy Bentham, who set out to resolve an important problem ushered in by the industrial age, where, for the first time, institutions had become so large and centralized that they were no longer able to monitor and therefore control each one of their individual members, and the solution that he devised was an architectural design originally intended to be implemented in prisons that he called the panopticon, the primary attribute of which was the construction of an enormous tower in the center of the institution where whoever controlled the institution could at any moment watch any of the inmates, although they couldn't watch all of them at all times. And crucial to this design was that the inmates could not actually see into the panopticon, into the tower, and so they never knew if they were being watched or even when. And what made him so excited about this discovery was that that would mean that the prisoners would have to assume that they were being watched at any given moment, which would be the ultimate enforcer for obedience and compliance. The 20th-century French philosopher Michel Foucault realized that that model could be used not just for prisons but for every institution that seeks to control human behavior: schools, hospitals, factories, workplaces. And what he said was that this mindset, this framework discovered by Bentham, was the key means of societal control for modern, Western societies, which no longer need the overt weapons of tyranny — punishing or imprisoning or killing dissidents, or legally compelling loyalty to a particular party — because mass surveillance creates a prison in the mind that is a much more subtle though much more effective means of fostering compliance with social norms or with social orthodoxy, much more effective than brute force could ever be.
Nejkultovnějším literárním dílem o dohledu a soukromí je kniha George Orwella, 1984, o níž jsme se všichni učili ve škole, tudíž se z ní stalo téměř klišé. Vlastně, kdykoli to nadnesete v debatě o sledování, lidé to okamžitě zavrhnou jako nepoužitelné, a co řeknou, je: "No, ale v knize 1984 byly monitory v lidských domovech, byli sledováni v jakémkoli daném momentu, a to nemá nic společného se sledováním, kterému čelíme my." To je ale skutečně zásadní nepochopení varování, které Orwell v 1984 znázornil. Toto jeho varování bylo o státním dohledu, který nesledoval každého v kterýkoli moment, nýbrž kde si lidé byli vědomi, že mohou být sledováni v jakýkoli daný moment. Winston Smith, Orwellův vypravěč, popsal systém dohledu, kterému čelili následujícím způsobem: "Nebylo samozřejmě možné vědět, jestli jste byli sledováni v kterýkoli daný moment." Pokračuje tvrzením: "V každém případě se na vás mohli napíchnout, kdykoli chtěli. Museli jste žít, žili jste ze zvyku, jež se stal pudem, v předpokladu, že každý váš zvuk byl odposloucháván a každý váš pohyb, kromě těch za tmy, byl zkoumán.
The most iconic work of literature about surveillance and privacy is the George Orwell novel "1984," which we all learn in school, and therefore it's almost become a cliche. In fact, whenever you bring it up in a debate about surveillance, people instantaneously dismiss it as inapplicable, and what they say is, "Oh, well in '1984,' there were monitors in people's homes, they were being watched at every given moment, and that has nothing to do with the surveillance state that we face." That is an actual fundamental misapprehension of the warnings that Orwell issued in "1984." The warning that he was issuing was about a surveillance state not that monitored everybody at all times, but where people were aware that they could be monitored at any given moment. Here is how Orwell's narrator, Winston Smith, described the surveillance system that they faced: "There was, of course, no way of knowing whether you were being watched at any given moment." He went on to say, "At any rate, they could plug in your wire whenever they wanted to. You had to live, did live, from habit that became instinct, in the assumption that every sound you made was overheard and except in darkness every movement scrutinized."
Abrahámovská náboženství podobně předpokládají existenci neviditelné vševědoucí autority, která,díky své vševědoucnosti vždycky vidí, co děláte, což znamená, že nikdy nemáte chvíli soukromí. Vrcholný vynucovač poslušnosti ke svým nařízením.
The Abrahamic religions similarly posit that there's an invisible, all-knowing authority who, because of its omniscience, always watches whatever you're doing, which means you never have a private moment, the ultimate enforcer for obedience to its dictates.
Co všechna tato zdánlivě nesourodá díla rozpoznávají, závěr, k němuž všechna dospívají, je, že společnost, v níž lidé mohou být neustále sledováni, je společnost, která pěstuje konformitu, poslušnost a podvolení se. Což je důvod, proč každý tyran, od těch nejzjevnějších až po ty nejméně patrné, po tomto systému dychtí. Naopak, což je ještě důležitějsí, je to sféra soukromí, možnost jít někam, kde můžeme myslet a usuzovat a spolupracovat a mluvit, aniž bychom byli sledováni kritickým pohledem druhých, v čem výhradně spočívá schopnost tvořit, bádat a klást odpor. A to je důvod, proč tím, že připustíme existenci společnosti, ve které jsme předmětem nepřetržitého sledování, umožňujeme vážné poškozování samotné podstaty svobody člověka.
What all of these seemingly disparate works recognize, the conclusion that they all reach, is that a society in which people can be monitored at all times is a society that breeds conformity and obedience and submission, which is why every tyrant, the most overt to the most subtle, craves that system. Conversely, even more importantly, it is a realm of privacy, the ability to go somewhere where we can think and reason and interact and speak without the judgmental eyes of others being cast upon us, in which creativity and exploration and dissent exclusively reside, and that is the reason why, when we allow a society to exist in which we're subject to constant monitoring, we allow the essence of human freedom to be severely crippled.
Poslední, co chci poznamenat k tomuto způsobu uvažování, je, že myšlenka, že pouze lidé, co dělají něco špatného, mají co schovávat, a tím pádem důvod pečovat o své soukromí, zakořeňuje dvě velmi destruktivní sdělení, dvě ničivé lekce. První z nich je, že pouze lidé starající se o své soukromí, pouze lidé, co budou soukromí vyhledávat, jsou a priori lidé zlí. Toto je závěr, kterému bychom měli mít celou řadu důvodů se vyhnout, z nichž ten nejdůležitější je ten, že když řeknete: "někdo, kdo dělá špatné věci", máte pravděpodobně na mysli věci jako plánování teroristického útoku, podílení se na trestné činnosti, tedy mnohem užší koncepci toho, co lidé u moci myslí, když říkají "dělat špatné věci". Pro ně "dělat špatné věci" obvykle znamená dělat něco, co představuje smysluplné zpochybnění výkonu jejich vlastní moci.
The last point I want to observe about this mindset, the idea that only people who are doing something wrong have things to hide and therefore reasons to care about privacy, is that it entrenches two very destructive messages, two destructive lessons, the first of which is that the only people who care about privacy, the only people who will seek out privacy, are by definition bad people. This is a conclusion that we should have all kinds of reasons for avoiding, the most important of which is that when you say, "somebody who is doing bad things," you probably mean things like plotting a terrorist attack or engaging in violent criminality, a much narrower conception of what people who wield power mean when they say, "doing bad things." For them, "doing bad things" typically means doing something that poses meaningful challenges to the exercise of our own power.
Ta druhá opravdu destruktivní a, domnívám se, ještě zákeřnější lekce, jež přichází s přijetím tohoto přístupu, je, že existuje skrytá dohoda, již lidé, co přemýšlí tímto způsobem, akceptovali. A ta dohoda je následující: Pokud jste ochotni odevzdat se dostatečně neškodní, dostatečně neohrožující těm, kteří jsou u moci, potom a jedině potom můžete být osvobozeni od nebezpečí sledování. Pouze disidenti, ti kteří se moci umí postavit, se mají čeho obávat. Je celá spousta důvodů, proč bychom se takové lekci měli také vyhnout. Možná jste osoba, která se momentálně nechce takového jednání účastnit, ale někdy v budoucnu možná budete. I když jste někdo, kdo se rozhodne, že nikdy chtít nebude, skutečnost, že jsou jiní lidé, kteří jsou ochotni a schopni vzdorovat a být oponenty těm u moci, disidenti, žurnalisté, aktivisté a celá škála dalších, je něco, co nám všem přináší kolektivní dobro, které bychom si měli chtít zachovat. Stejně tak kritické je, že to, že míra svobody společnosti se neodvíjí od toho, jak zachází se svými hodnými, poslušnými a poddajnými občany, nýbrž od toho, jak se chová ke svým disidentům a těm, kteří vzdorují vládnoucí doktríně. Ale nejdůležitějším důvodem je, že systém masového sledování utlačuje naši vlastní svobodu ve všech směrech. Vyřazuje to z našich možností celou řadu vzorců chování, aniž bychom si toho byli vůbec vědomi. Slavná společenská aktivistka Rosa Luxemburg jednou řekla: "Kdo se nehýbe, nevšimne si svých řetězů." Můžeme se pokusit učinit tato pouta masového dohledu neviditelnými nebo nezaznamenatelnými, ale to, jak silně nás omezují, to nikterak neovlivní.
The other really destructive and, I think, even more insidious lesson that comes from accepting this mindset is there's an implicit bargain that people who accept this mindset have accepted, and that bargain is this: If you're willing to render yourself sufficiently harmless, sufficiently unthreatening to those who wield political power, then and only then can you be free of the dangers of surveillance. It's only those who are dissidents, who challenge power, who have something to worry about. There are all kinds of reasons why we should want to avoid that lesson as well. You may be a person who, right now, doesn't want to engage in that behavior, but at some point in the future you might. Even if you're somebody who decides that you never want to, the fact that there are other people who are willing to and able to resist and be adversarial to those in power — dissidents and journalists and activists and a whole range of others — is something that brings us all collective good that we should want to preserve. Equally critical is that the measure of how free a society is is not how it treats its good, obedient, compliant citizens, but how it treats its dissidents and those who resist orthodoxy. But the most important reason is that a system of mass surveillance suppresses our own freedom in all sorts of ways. It renders off-limits all kinds of behavioral choices without our even knowing that it's happened. The renowned socialist activist Rosa Luxemburg once said, "He who does not move does not notice his chains." We can try and render the chains of mass surveillance invisible or undetectable, but the constraints that it imposes on us do not become any less potent.
Děkuji mnohokrát.
Thank you very much.
(potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)
Bruno Giussani: Děkuji, Glenne. Musím říct, že argumenty jsou to poměrně přesvědčivé, ale já se s Vámi chci vrátit k posledním 16 měsícům a Edwardu Snowdenovi, jestli Vám nevadí pár otázek. Ta první je osobního rázu. Všichni víme o zatčení Vašeho partnera Davida Mirandy v Londýně a jiných obtížích, ale předpokládám, že, co se týče osobní účasti a rizika, tak tlak na Vás vyvíjený jistě není malý, když jste se postavil největší svrchované organizaci světa. Povězte nám o tom něco málo.
Bruno Giussani: Glenn, thank you. The case is rather convincing, I have to say, but I want to bring you back to the last 16 months and to Edward Snowden for a few questions, if you don't mind. The first one is personal to you. We have all read about the arrest of your partner, David Miranda in London, and other difficulties, but I assume that in terms of personal engagement and risk, that the pressure on you is not that easy to take on the biggest sovereign organizations in the world. Tell us a little bit about that.
GG: Víte, jedna z věcí, která se, myslím, děje, je, že lidská odvaha se v tomto ohledu stává nakažlivou, a tak, i když já i ostatní žurnalisté, s nimiž jsem pracoval, jsme si rizika vědomi byli - Spojené Státy zůstávájí nejmocnější zemí světa a neoceňují, když svévolně odhalíte tisíce jejich tajemství na internetu - vidět někoho, komu je 29 let, obyčejného člověka, který vyrostl ve velmi běžném prostředí, prokázat takovou kuráž a zásadovost, s jakou Edward Snowden riskoval, a přitom věděl, že za to půjde do konce života do vězení nebo že se jeho život ocitne v troskách, inspirovalo mě a ostatní novináře, a inspirovalo, myslím, lidi z celého světa, včetně budoucích whistleblowerů, tak, že si uvědomili, že se v takové činnosti mohou také angažovat.
Glenn Greenwald: You know, I think one of the things that happens is that people's courage in this regard gets contagious, and so although I and the other journalists with whom I was working were certainly aware of the risk — the United States continues to be the most powerful country in the world and doesn't appreciate it when you disclose thousands of their secrets on the Internet at will — seeing somebody who is a 29-year-old ordinary person who grew up in a very ordinary environment exercise the degree of principled courage that Edward Snowden risked, knowing that he was going to go to prison for the rest of his life or that his life would unravel, inspired me and inspired other journalists and inspired, I think, people around the world, including future whistleblowers, to realize that they can engage in that kind of behavior as well.
BG: Zajímá mě Váš vztah s Edem Snowdenem, protože vy jste toho s ním namluvil hodně a určitě v tom pokračujete, ale ve své knize mu nikdy neříkáte Edward, nebo Ed, říkáte "Snowden". Jak je to možné?
BG: I'm curious about your relationship with Ed Snowden, because you have spoken with him a lot, and you certainly continue doing so, but in your book, you never call him Edward, nor Ed, you say "Snowden." How come?
GG: Víte, jsem si jistý, že tohle je něco, co by mohl posoudit tým psychologů. (smích) Já vlastně nevím. Důvodem je asi to, že jedním z hlavních cílů, které ve skutečnosti měl, jednou z jeho, myslím, nejdůležitějších taktik bylo, že věděl, že jedním ze způsobů jak odvrátit pozornost od podstaty těchto odhalení, by bylo pokusit se soustředit zájem na něj osobně, a z toho důvodu se držel z dosahu médií. Snažil se, aby jeho osobní život nebyl předmětem zkoumání, a tak se domnívám, že oslovení Snowden je způsob, jak ho identifikovat jako důležitou postavu historie, spíše než se zaměřovat na jeho osobu způsobem, který může odvést pozornost od podstaty.
GG: You know, I'm sure that's something for a team of psychologists to examine. (Laughter) I don't really know. The reason I think that, one of the important objectives that he actually had, one of his, I think, most important tactics, was that he knew that one of the ways to distract attention from the substance of the revelations would be to try and personalize the focus on him, and for that reason, he stayed out of the media. He tried not to ever have his personal life subject to examination, and so I think calling him Snowden is a way of just identifying him as this important historical actor rather than trying to personalize him in a way that might distract attention from the substance.
BG: Takže jeho odhalení, Vaše analýza a práce jiných novinářů opravdu rozvinuly debatu a mnoho vlád, například, reagovalo, včetně té v Brazílii, se svými projekty a programy, aby trochu přetvarovaly koncepci internetu, atd. V tomto smyslu se děje spousta věcí. Ale mě zajímá, pro vás osobně, co je cílem? V jakém bodě si řeknete, tak se nám skutečně podařilo pootočit regulátorem?
Moderator: So his revelations, your analysis, the work of other journalists, have really developed the debate, and many governments, for example, have reacted, including in Brazil, with projects and programs to reshape a little bit the design of the Internet, etc. There are a lot of things going on in that sense. But I'm wondering, for you personally, what is the endgame? At what point will you think, well, actually, we've succeeded in moving the dial?
GG: No, víte, cíl pro mě jako novináře je velmi prostý, což je ujistit se, že každý jednotlivý dokument, který stojí za zvěřejnění a měl by být odhalen, nakonec odhalen je a tajemství, která v prvé řadě nikdy neměla být tajemstvími, jakbysmet. To je pro mě podstatou žurnalismu, a to je to, co jsem odhodlán dělat. Jako někdo, kdo shledává masové sledování odporným ze všech důvodů, o nichž jsem mluvil a mnoha dalších, koukám se na to jako na práci, která nikdy neskončí, dokud vlády po celém světě již nebudou mít možnost vystavit celé populace sledování a dohledu, aniž přesvědčí nějaký soud či jinou entitu o tom, že osoba, na kterou se zaměřili, ve skutečnosti provedla něco špatného. To je pro mě způsob, jak znovu oživit soukromí.
GG: Well, I mean, the endgame for me as a journalist is very simple, which is to make sure that every single document that's newsworthy and that ought to be disclosed ends up being disclosed, and that secrets that should never have been kept in the first place end up uncovered. To me, that's the essence of journalism and that's what I'm committed to doing. As somebody who finds mass surveillance odious for all the reasons I just talked about and a lot more, I mean, I look at this as work that will never end until governments around the world are no longer able to subject entire populations to monitoring and surveillance unless they convince some court or some entity that the person they've targeted has actually done something wrong. To me, that's the way that privacy can be rejuvenated.
BG: Takže Snowden je, jak jsme tady na TEDu viděli, velmi výmluvný v představování a líčení sebe sama jako obránce demokratických hodnot a demokratických zásad. Ale spousta lidí shledává obtížným uvěřit, že to jsou jeho jediné motivace. Těžko veří tomu, že v tom nehrají roli peníze, že neprodal některá z těchto tajemství Číně nebo Rusku, což v současné době očividně nejsou nejlepší přátelé Spojených Států. A jsem si jistý, že hodně lidí tady v sále si klade tu samou otázku. Považujete za možné, že tuto Snowdenovu stránku jsme ještě neměli tu čest poznat?
BG: So Snowden is very, as we've seen at TED, is very articulate in presenting and portraying himself as a defender of democratic values and democratic principles. But then, many people really find it difficult to believe that those are his only motivations. They find it difficult to believe that there was no money involved, that he didn't sell some of those secrets, even to China and to Russia, which are clearly not the best friends of the United States right now. And I'm sure many people in the room are wondering the same question. Do you consider it possible there is that part of Snowden we've not seen yet?
GG: Ne, já to považuji za absurdní a hloupé. (smích) Kdybyste chtěl, a já vím, že jen hrajete ďáblova advokáta, ale kdybyste chtěl prodat tajemství jiné zemi, a on tu možnost měl a mohl tak nesmírně zbohatnout, poslední věc, co byste udělal, by bylo vzít tato tajemství, dát je novinářům a žádat je o zveřejnění, neboť to učiní tato tajemství bezcennými. Lidé, kteří se chtějí obohatit to dělají tak, že tajně prodají tajemství vládě. Ale je podstatné zmínit jednu věc. A to, že obvinění pocházejí od lidí z vlády Spojených Států, od lidí z médií, kteří jsou stoupenci těchto vlád a já si mnohokrát pomyslím, když lidé obviňují druhé: "On to nemůže dělat jen tak ze zásady, musí mít nějaký zkažený, nekalý důvod." Říkají tím mnohem více o sobě, než o terči svých obvinění, protože – (potlesk) - tito lidé, ti, kteří činí tato obvinění, ti osobně nikdy nejednají z jiného než morálně zkaženého důvodu. Takže předpokládají, že všichni jsou nakaženi stejnou chorobou bezcitnosti jako oni sami, a z toho pramení jejich domněnka. (potlesk)
GG: No, I consider that absurd and idiotic. (Laughter) If you wanted to, and I know you're just playing devil's advocate, but if you wanted to sell secrets to another country, which he could have done and become extremely rich doing so, the last thing you would do is take those secrets and give them to journalists and ask journalists to publish them, because it makes those secrets worthless. People who want to enrich themselves do it secretly by selling secrets to the government, but I think there's one important point worth making, which is, that accusation comes from people in the U.S. government, from people in the media who are loyalists to these various governments, and I think a lot of times when people make accusations like that about other people — "Oh, he can't really be doing this for principled reasons, he must have some corrupt, nefarious reason" — they're saying a lot more about themselves than they are the target of their accusations, because — (Applause) — those people, the ones who make that accusation, they themselves never act for any reason other than corrupt reasons, so they assume that everybody else is plagued by the same disease of soullessness as they are, and so that's the assumption. (Applause)
BG: Mnohokrát děkuji, Glenne. GG: Děkuji mnohokrát.
BG: Glenn, thank you very much. GG: Thank you very much.
BG: Glenn Greenwald (potlesk)
BG: Glenn Greenwald. (Applause)