Nikdy bych si nepomyslela, že mě 19letý sebevražedný bombový útočník naučí cennou lekci. Ale naučil. Naučil mě nikdy nic nepředpokládat o někom, koho neznám.
I could never have imagined that a 19-year-old suicide bomber would actually teach me a valuable lesson. But he did. He taught me to never presume anything about anyone you don't know.
V červenci 2005, ve čtvrtek ráno, jsem já a ten útočník, aniž bych o něm věděla, nastoupili ve stejnou chvíli do stejného vagonu metra. Stáli jsme jen metry od sebe. Já jsem ho neviděla. Vlastně jsem neviděla nikoho. Znáte to, nedívat se na nikoho v metru, ale on mě asi viděl. Hádám, že se podíval na všechny z nás a ruka se mu přitom vznášela nad detonačním spínačem. Často mě napadalo: Na co myslel? Zvlášť v těch posledních vteřinách.
On a Thursday morning in July 2005, the bomber and I, unknowingly, boarded the same train carriage at the same time, standing, apparently, just feet apart. I didn't see him. Actually, I didn't see anyone. You know not to look at anyone on the Tube, but I guess he saw me. I guess he looked at all of us, as his hand hovered over the detonation switch. I've often wondered: What was he thinking? Especially in those final seconds.
Vím, že to nebylo osobní. Nevydal se zabít nebo zmrzačit mě, Gill Hicks, totiž - neznal mě. Ne. Místo toho mi dal neoprávněnou a nechtěnou nálepku. Stala jsem se nepřítelem. Pro něj jsem byla ta "druhá", ta "oni", místo "my". Nálepka "nepřítel" mu dovolila nás odlidštit. Dovolila mu zmáčknout to tlačítko. A nevybíral si. Vzal 26 cenných životů jen v mém vagonu, já jsem málem byla jedním z nich.
I know it wasn't personal. He didn't set out to kill or maim me, Gill Hicks. I mean -- he didn't know me. No. Instead, he gave me an unwarranted and an unwanted label. I had become the enemy. To him, I was the "other," the "them," as opposed to "us." The label "enemy" allowed him to dehumanize us. It allowed him to push that button. And he wasn't selective. Twenty-six precious lives were taken in my carriage alone, and I was almost one of them.
V okamžiku, který stačí k nadechnutí, jsme byli vrženi do temnoty tak nesmírné, že byla až hmatatelná; takové si představuji, že musí být brodit se asfaltem. Nevěděli jsme, že jsme nepřítel. Byli jsme jen skupina cestujících, kteří, před několika minutami, dodržovali etiketu metra: žádný přímý oční kontakt, žádné mluvení a už vůbec žádná konverzace.
In the time it takes to draw a breath, we were plunged into a darkness so immense that it was almost tangible; what I imagine wading through tar might be like. We didn't know we were the enemy. We were just a bunch of commuters who, minutes earlier, had followed the Tube etiquette: no direct eye contact, no talking and absolutely no conversation.
Ale jak se začala rozplývat temnota, kontaktovali jsme se. Navzájem jsme si pomáhali. Hlásili jsme svá jména, trochu jako při prezenci, čekali jsme na odezvu.
But in the lifting of the darkness, we were reaching out. We were helping each other. We were calling out our names, a little bit like a roll call, waiting for responses.
"Jsem Gill. Jsem tady. Jsem naživu. Dobře."
"I'm Gill. I'm here. I'm alive. OK."
"Jsem Gill. Tady. Žiji. Dobře."
"I'm Gill. Here. Alive. OK."
Neznala jsem Alison. Ale slyšela jsem její hlášení každých pár minut. Neznala jsem Richarda. Ale záleželo mi na tom, že přežil.
I didn't know Alison. But I listened for her check-ins every few minutes. I didn't know Richard. But it mattered to me that he survived.
Sdílela jsem s nimi jen své křestní jméno. Nevěděli, že jsem byla vedoucí oddělení v Design Council. A tady je můj milovaný kufřík, taky zachráněný to ráno. Nevěděli, že jsem publikovala architektonické a designové žurnály, že jsem byla spřízněná s Královskou společností umění, že jsem nosila černou - stále nosím - že jsem kouřila doutníčky. Doutníčky už nekouřím. Pila jsem gin a sledovala přednášky na TEDu, samozřejmě se mi ani nesnilo, že bych jednoho dne stála, balancovala na umělých nohou, a přednášela.
All I shared with them was my first name. They didn't know that I was a head of a department at the Design Council. And here is my beloved briefcase, also rescued from that morning. They didn't know that I published architecture and design journals, that I was a Fellow of the Royal Society of Arts, that I wore black -- still do -- that I smoked cigarillos. I don't smoke cigarillos anymore. I drank gin and I watched TED Talks, of course, never dreaming that one day I would be standing, balancing on prosthetic legs, giving a talk.
Byla jsem mladá Australanka, dělající pozoruhodné věci v Londýně. A nebyla jsem připravena na to, aby to všechno skončilo. Byla jsem tak odhodlaná přežít, že jsem použila svůj šátek, abych si přivázala turnikety k horním částem nohou a všechno a všechny jsem vytěsnila, abych se soustředila a naslouchala sama sobě, aby mě vedl samotný instinkt. Snížila jsem svou dechovou frekvenci. Zvedla jsem si stehna. Držela jsem se vzpřímeně a bojovala jsem s touhou zavřít oči.
I was a young Australian woman doing extraordinary things in London. And I wasn't ready for that all to end. I was so determined to survive that I used my scarf to tie tourniquets around the tops of my legs, and I just shut everything and everyone out, to focus, to listen to myself, to be guided by instinct alone. I lowered my breathing rate. I elevated my thighs. I held myself upright and I fought the urge to close my eyes.
Držela jsem se skoro hodinu, hodinu, kdy jsem přemítala o svém celém životě až do této chvíle. Možná jsem měla dělat víc. Možná jsem mohla víc žít, víc vidět. Možná jsem měla běhat, tancovat, začít s jógou. Mou prioritou a středobodem byla vždy má práce. Žila jsem, abych pracovala. Záleželo mi na tom, kým jsem byla na své vizitce. Ale dole v tom tunelu na tom nezáleželo.
I held on for almost an hour, an hour to contemplate the whole of my life up until this point. Perhaps I should have done more. Perhaps I could have lived more, seen more. Maybe I should have gone running, dancing, taken up yoga. But my priority and my focus was always my work. I lived to work. Who I was on my business card mattered to me. But it didn't matter down in that tunnel.
Ve chvíli, kdy jsem ucítila první dotek jednoho svého zachránce, nedokázala jsem mluvit, nedokázala jsem říct ani malé slovo, jako "Gill". Odevzdala jsem jim své tělo. Udělala jsem, co jsem mohla a nyní jsem byla v jejich rukou.
By the time I felt that first touch from one of my rescuers, I was unable to speak, unable to say even a small word, like "Gill." I surrendered my body to them. I had done all I possibly could, and now I was in their hands.
Porozuměla jsem, kdo a co je lidskost ve chvíli, kdy jsem uviděla visačku, kterou jsem dostala, když mě přijali do nemocnice. Stálo na ní: "Jedna neznámá odhadem žena." Jedna neznámá odhadem žena. Tato čtyři slova byla můj dar. Zcela jasně mi řekla, že můj život byl zachráněn, čistě protože jsem byla lidská bytost. Na jakýchkoli rozdílech nezáleželo v mimořádném rozsahu, který záchranáři byli ochotni podstoupit, aby mi zachránili život, aby zachránili co nejvíce neznámých a riskovali své vlastní životy. Nezáleželo jim na tom, jestli jsem bohatá nebo chudá, na barvě mé pleti, zda jsem žena nebo muž, na mé sexuální orientaci, koho jsem volila, zda jsem vzdělaná, zda jsem věřící nebo ne. Nezáleželo na ničem jiném, než že jsem cenný lidský život.
I understood just who and what humanity really is, when I first saw the ID tag that was given to me when I was admitted to hospital. And it read: "One unknown estimated female." One unknown estimated female. Those four words were my gift. What they told me very clearly was that my life was saved, purely because I was a human being. Difference of any kind made no difference to the extraordinary lengths that the rescuers were prepared to go to save my life, to save as many unknowns as they could, and putting their own lives at risk. To them, it didn't matter if I was rich or poor, the color of my skin, whether I was male or female, my sexual orientation, who I voted for, whether I was educated, if I had a faith or no faith at all. Nothing mattered other than I was a precious human life.
Vidím se jako živoucí důkaz. Jsem důkaz, že bezpodmínečná láska a respekt životy nejen zachraňují, ale dokáží je i přetvářet. Tady je úžasná fotka jednoho mého zachránce, Andyho, a mě z minulého roku. Deset let po té události a tady jsme, ruku v ruce.
I see myself as a living fact. I am proof that unconditional love and respect can not only save, but it can transform lives. Here is a wonderful image of one of my rescuers, Andy, and I taken just last year. Ten years after the event, and here we are, arm in arm.
Během celého toho chaosu, mi někdo držel ruku. Někdo jemně hladil mou tvář. Co jsem cítila? Cítila jsem se milována. Co mě ochránilo před nenávistí a touhou po odplatě, co mi dalo odvahu říct: u mě to končí, je láska. Byla jsem milována.
Throughout all the chaos, my hand was held tightly. My face was stroked gently. What did I feel? I felt loved. What's shielded me from hatred and wanting retribution, what's given me the courage to say: this ends with me is love. I was loved.
Věřím, že potenciál pro širokosáhlou pozitivní změnu je náramně obrovský, protože vím, čeho jsme schopní. Znám genialitu lidskosti. Což mi dává docela velké věci ke zvážení a otázky, které bychom měli všichni zvážit: Není to, co nás spojuje, mnohem větší než to, co dokáže rozdělovat? Musí dojít k tragédii nebo katastrofě, abychom se cítili hluboce propojeni jako druh, jako lidské bytosti? A kdy přijmeme moudrost naší éry a povzneseme se nad pouhou toleranci a posuneme se k přijetí všech, kteří jsou jen nálepkami, dokud je nepoznáme?
I believe the potential for widespread positive change is absolutely enormous because I know what we're capable of. I know the brilliance of humanity. So this leaves me with some pretty big things to ponder and some questions for us all to consider: Is what unites us not far greater than what can ever divide? Does it have to take a tragedy or a disaster for us to feel deeply connected as one species, as human beings? And when will we embrace the wisdom of our era to rise above mere tolerance and move to an acceptance for all who are only a label until we know them?
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)