Svět z vás dělá někoho kým nejste. Ale vy uvnitř víte, co jste zač. A to přínáší spalující otázku: Jak se tím stanete? Možná jsem v tomhle jedinečná, ale rozhodně nejsem jediná, nejsem v tom zdaleka sama. Když jsem se stala modelkou, cítila jsem, že jsem konečně dosáhla snu, po kterém jsem toužila již od dětství. Můj zevnějšek konečně odpovídal mé vnitřní pravdě, mému vnitřnímu já. Z komplikovaných důvodů, ke kterým se dostanu později, jsem si při pohledu na tuto fotografii říkala: "Geeno, zvládla si to, dokázala si to, byla jsi zrozena." Ale minulý říjen jsem si uvědomila, že jsem teprve na začátku. Všichni z nás jsou zaškatulkováni rodinami, vírou, společností, naší současností, dokonce našimi vlastními těly. Někteří lidé mají kuráž osvobodit se, neakceptovat omezení přicházející s barvou jejich kůže nebo přesvědčeními lidí kolem nich. Takoví lidé jsou vždy hrozbou statusu quo, všeho co je považováno za přijatelné.
The world makes you something that you're not, but you know inside what you are, and that question burns in your heart: How will you become that? I may be somewhat unique in this, but I am not alone, not alone at all. So when I became a fashion model, I felt that I'd finally achieved the dream that I'd always wanted since I was a young child. My outside self finally matched my inner truth, my inner self. For complicated reasons which I'll get to later, when I look at this picture, at that time I felt like, Geena, you've done it, you've made it, you have arrived. But this past October, I realized that I'm only just beginning. All of us are put in boxes by our family, by our religion, by our society, our moment in history, even our own bodies. Some people have the courage to break free, not to accept the limitations imposed by the color of their skin or by the beliefs of those that surround them. Those people are always the threat to the status quo, to what is considered acceptable.
V mém případě, posledních devět let někteří z mých sousedů, někteří z mých přátel, kolegů, dokonce i můj agent, nevěděli o mé minulosti. Myslím, že v záhadných příbězích se tomu říká 'odhalení'. Tady je to moje.
In my case, for the last nine years, some of my neighbors, some of my friends, colleagues, even my agent, did not know about my history. I think, in mystery, this is called the reveal. Here is mine.
Při narození jsem byla označena za kluka na základě vzhledu mých pohlavních orgánů. Pamatuji si, že když mi bylo pět let chodila jsem kolem domu na Filipínách věčně s tričkem na hlavě. A moje máma se mě zeptala, "Proč vždycky nosíš na hlavě to tričko?" Řekla jsem, "Mami, to jsou moje vlasy. Jsem holka." Už tenkrát jsem věděla jak sama sebe označit.
I was assigned boy at birth based on the appearance of my genitalia. I remember when I was five years old in the Philippines walking around our house, I would always wear this t-shirt on my head. And my mom asked me, "How come you always wear that t-shirt on your head?" I said, "Mom, this is my hair. I'm a girl." I knew then how to self-identify.
Pohlaví bylo vždy považováno za fakt,
Gender has always been considered a fact,
který je nezměnitělný, ale dnes víme, že je ve skutečnosti proměnlivé, komplexní a záhadné. Kvůli úspěchům jsem nikdy neměla odvahu sdílet svůj příběh - ne z důvodu, že bych si myslela, že to co jsem není v pořádku, ale kvůli tomu jak se svět chová k těm z nás, kteří se chtějí osvobodit. Každý den jsem ráda, že jsem žena. Mám mámu, tátu a rodinu, kteří mě berou takovou jaká jsem. Mnozí takové štěstí nemají.
immutable, but we now know it's actually more fluid, complex and mysterious. Because of my success, I never had the courage to share my story, not because I thought what I am is wrong, but because of how the world treats those of us who wish to break free. Every day, I am so grateful because I am a woman. I have a mom and dad and family who accepted me for who I am. Many are not so fortunate.
V asijské kultuře je dlouhá tradice, která oslavuje proměnlivé záhady pohlaví. Existuje buddhistická bohyně soucitu. Nebo hinduistická bohyně Hijra. Když mi bylo osm let, byla jsem na slavnostech na Filipínách oslavovat tyto záhady. Byla jsem pod pódiem, a pamatuju jsi, že se přímo přede mnou objevila krásná žena a pamatuji si, že v v ten moment se ve mě něco ozvalo: To je ten typ ženy, kterou bych chtěla být.
There's a long tradition in Asian culture that celebrates the fluid mystery of gender. There is a Buddhist goddess of compassion. There is a Hindu goddess, hijra goddess. So when I was eight years old, I was at a fiesta in the Philippines celebrating these mysteries. I was in front of the stage, and I remember, out comes this beautiful woman right in front of me, and I remember that moment something hit me: That is the kind of woman I would like to be.
Takže když mi bylo patnáct a stále jsem se oblékala jako kluk, poznala jsem ženu jménem T. L. Je manažerka souteží krásy transsexuálů. Tu noc se mě zeptala, "Jak to, že se nehlásíš do soutěže krásy?" Přesvědčila mě, že když se přihlásím, pokryje můj registrační poplatek a oděvy. V tu noc sem vyhrála přehlídku v plavkách a v dlouhé róbě a umístila se celkově jako druhá z řady kolem 40 kandidátek. Ten moment změnil můj život. Náhle jsem byla uvedena do světa soutěží krásy. Moc lidí nemůže říct, že jejich první práce byla transsexuální královna krásy, ale já to beru.
So when I was 15 years old, still dressing as a boy, I met this woman named T.L. She is a transgender beauty pageant manager. That night she asked me, "How come you are not joining the beauty pageant?" She convinced me that if I joined that she would take care of the registration fee and the garments, and that night, I won best in swimsuit and best in long gown and placed second runner up among 40-plus candidates. That moment changed my life. All of a sudden, I was introduced to the world of beauty pageants. Not a lot of people could say that your first job is a pageant queen for transgender women, but I'll take it.
Od patnácti do sedmnácti jsem se zapojovala od nejprestižnější soutěže krásy až po soutěž, která byla doslova na korbě náklaďáku nebo na chodníku vedle rýžového pole. A když prší - a že na Filipínách prší hodně - organizátoři soutěží je musí přesunout do něčího domu. Také jsem zažila dobrotu cizích lidí, především, když jsme cestovali do odlehlých provincíí Filipín. Ale především jsem v té komunitě potkala některé z mých nejlepších přátel.
So from 15 to 17 years old, I joined the most prestigious pageant to the pageant where it's at the back of the truck, literally, or sometimes it would be a pavement next to a rice field, and when it rains -- it rains a lot in the Philippines -- the organizers would have to move it inside someone's house. I also experienced the goodness of strangers, especially when we would travel in remote provinces in the Philippines. But most importantly, I met some of my best friends in that community.
V roce 2001 mi zavolala matka, která se přestěhovala do San Francisca a řekla mi, že prošla má žádost o zelenou kartu a mohu se přestěhovat do Spojených států. Bránila jsem se tomu. Říkala jsem mámě, "Mami, já si to tu užívám." Jsem tu s přáteli, miluju cestování, svůj status královny krásy." Ale potom mi po dvou týdnech zavolala a řekla, "Víš o tom, že když se přestěhuješ do Spojených států mohla by sis změnit jméno a pohlaví v dokladech?" To je vše, co jsem potřebovala slyšet. Máma mi také řekla, ať své jméno píšu s dvěma 'E'. Také se mnou byla, když jsem šla v Thajsku na operaci ve svých devatenácti letech. Je zajímavé, že ve venkovských městech v Thajsku provádí jedny z nejprestižnějších, nejbezpečnějších a nejsofistikovanějších operací. V tu dobu jste ve Spojených státech museli mít za sebou operaci, abyste si mohli změnit pohlaví v dokladech. V roce 2001 jsem se přestěhovala do San Francisca a pamatuji si, že jsem se dívala na svůj řidičský průkaz vydaný v Kalifornii na jméno Geena s označením pohlaví 'Female' (žena). Byl to neuvěřitelný okamžik. Pro některé lidi je občanský průkaz povolením řídit nebo si dát alkohol, ale pro mě to znamenalo povolení žít a cítit se důstojně. Náhle se všechny mé obavy zmenšily. Cítila jsem, že mohu dosáhnout svého snu a přestěhovat se do New Yorku, abych se stala modelkou.
In 2001, my mom, who had moved to San Francisco, called me and told me that my green card petition came through, that I could now move to the United States. I resisted it. I told my mom, "Mom, I'm having fun. I'm here with my friends, I love traveling, being a beauty pageant queen." But then two weeks later she called me, she said, "Did you know that if you move to the United States you could change your name and gender marker?" That was all I needed to hear. My mom also told me to put two E's in the spelling of my name. She also came with me when I had my surgery in Thailand at 19 years old. It's interesting, in some of the most rural cities in Thailand, they perform some of the most prestigious, safe and sophisticated surgery. At that time in the United States, you needed to have surgery before you could change your name and gender marker. So in 2001, I moved to San Francisco, and I remember looking at my California driver's license with the name Geena and gender marker F. That was a powerful moment. For some people, their I.D. is their license to drive or even to get a drink, but for me, that was my license to live, to feel dignified. All of a sudden, my fears were minimized. I felt that I could conquer my dream and move to New York and be a model.
Mnoho lidí takové štěstí nemá. Vzpomínám na ženu jménem Ayla Nettles. Je z New Yorku a je to mladá žena, která odvážně žila podle své pravdy, ale nenávist jí vzala život. Pro většinu lidí z mé komunity je toto realita se kterou se během života potýkáme. Podle statistik jsou naše sebevražedné tendence 9 krát vyšší než tomu je u zbytku populace. 20. listopadu máme celosvětovou vigilii na 'Den památky transsexuálů'. Nyní jsem tady, protože je za námi dlouhá historie plná lidí, kteří bojovali a postavili se nespravedlnosti. Tohle je Marsha P. Johnsonová a Sylvia Riverová. Dnes, v tento okamžik, se odehrává mé pravé přiznání. Už jsem dál nemohla žít se svou pravdou jen před sebou a sama. Chci udělat co jen mohu pro ostatní, aby mohli žít svou pravdu bez hanby a strachu. Jsem tady, vystavená na očích, aby jednoho dne už nebyla potřeba dodržovat vigilii 20. listopadu.
Many are not so fortunate. I think of this woman named Islan Nettles. She's from New York, she's a young woman who was courageously living her truth, but hatred ended her life. For most of my community, this is the reality in which we live. Our suicide rate is nine times higher than that of the general population. Every November 20, we have a global vigil for Transgender Day of Remembrance. I'm here at this stage because it's a long history of people who fought and stood up for injustice. This is Marsha P. Johnson and Sylvia Rivera. Today, this very moment, is my real coming out. I could no longer live my truth for and by myself. I want to do my best to help others live their truth without shame and terror. I am here, exposed, so that one day there will never be a need for a November 20 vigil.
Má nejvnitřnější pravda mi dovolila akceptovat samu sebe jaká jsem. Můžete to akceptovat i vy?
My deepest truth allowed me to accept who I am. Will you?
Mnohokrát děkuji.
Thank you very much.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
(Applause) Thank you. Thank you. Thank you. (Applause)
Kathryn Schulzová: Geeno, mám ještě jednu krátkou otázku. Zajímalo by mě, co vzkážeš především rodičům, ale i přátelům, rodinám, komukoli, kdo má kolem sebe dítě či dospělého, který se s obtížemi potýká nebo se necítí dobře s pohlavím, které jim je přiřazeno. Co bys mohla říct rodině takového člověka, aby jsi jim pomohla stát se lepšími, starostlivějšími a hodnějšími členy rodiny?
Kathryn Schulz: Geena, one quick question for you. I'm wondering what you would say, especially to parents, but in a more broad way, to friends, to family, to anyone who finds themselves encountering a child or a person who is struggling with and uncomfortable with a gender that's being assigned them, what might you say to the family members of that person to help them become good and caring and kind family members to them?
Geena Rocerová: Jistě. Zaprvé, já osobně mám štěstí. Podpora, především od mámy a mé rodiny je v zásadě moc silná. Pokaždé, když jsem vyučovala mladé transsexuální ženy, radila jsem jim, a když mi někdy zavolaly a řekly, že je rodiče nedokážou akceptovat, zvedla jsem telefon a zavolala mámě, kterou jsem požádala: "Mami, můžeš zavolat téhle ženě?" A něky to pomůže, někdy ne, takže — Ale identita pohlaví je jádrem našeho bytí, že ano? Neboli, všem nám je přiděleno při narození pohlaví, takže se snažím vést debatu na téma, že se někdy přidělené pohlaví neslučuje s lidskými pocity, že by měl být dát prostor lidem, aby identifikovali sami sebe. A to je rozhovor, který bychom měli vést s rodiči i s kolegy. Hnutí transsexuálů je ve svých začátcích v porovnání s hnutím homosexuálů. Pořád musíme odvést ještě hodně práce. Musí existovat pochopení. Měl by existovat prostor pro zvídavost, kladení otázek. A já doufám, že vy všichni budete mými spojenci.
Geena Rocero: Sure. Well, first, really, I'm so blessed. The support system, with my mom especially, and my family, that in itself is just so powerful. I remember every time I would coach young trans women, I would mentor them, and sometimes when they would call me and tell me that their parents can't accept it, I would pick up that phone call and tell my mom, "Mom, can you call this woman?" And sometimes it works, sometimes it doesn't, so — But it's just, gender identity is in the core of our being, right? I mean, we're all assigned gender at birth, so what I'm trying to do is to have this conversation that sometimes that gender assignment doesn't match, and there should be a space that would allow people to self-identify, and that's a conversation that we should have with parents, with colleagues. The transgender movement, it's at the very beginning, to compare to how the gay movement started. There's still a lot of work that needs to be done. There should be an understanding. There should be a space of curiosity and asking questions, and I hope all of you guys will be my allies.
KS: Díky. To bylo hezké. GR: Děkuji vám.
KS: Thank you. That was so lovely. GR: Thank you.
(Potlesk)
(Applause)