Zdravím vás, jmenuji se Frank a sbírám tajemství. Všechno to začalo bláznivým nápadem v listopadu roku 2004. Vytiskl jsem 3000 pohlednic se svojí adresou, zrovna jako tahle. Na jedné straně byly prázdné a na druhou stranu jsem napsal pár jednoduchých instrukcí. Žádal jsem lidi, aby anonymně sdíleli tajemství, které ještě nikdy nikomu neřekli. Tyto pohlednice jsem náhodně rozdával v ulicích Washingtonu D.C a netušil, co čekat.
Hi, my name is Frank, and I collect secrets. It all started with a crazy idea in November of 2004. I printed up 3,000 self-addressed postcards, just like this. They were blank on one side, and on the other side I listed some simple instructions. I asked people to anonymously share an artful secret they'd never told anyone before. And I handed out these postcards randomly on the streets of Washington, D.C., not knowing what to expect.
Ale brzy se ten nápad začal šířit jako lavina. Lidé si začali kupovat vlastní pohlednice a vyrábět vlastní pohlednice. Začal jsem do své schránky dostávat tajemství nejenom s razítky z Washingtonu D.C., ale také z Texasu, Kalifornie, Vancouveru, Nového Zélandu, Iráku. Brzy můj bláznivý nápad nevypadal tak bláznivě. PostSecret.com je nejnavštěvovanějším blogem bez reklam na světě. A toto je sbírka mých pohlednic dnes. Můžete vidět moji ženu, jak se snaží dát cihličku pohlednic na pyramidu více než půl milionu tajemství.
But soon the idea began spreading virally. People began to buy their own postcards and make their own postcards. I started receiving secrets in my home mailbox, not just with postmarks from Washington, D.C., but from Texas, California, Vancouver, New Zealand, Iraq. Soon my crazy idea didn't seem so crazy. PostSecret.com is the most visited advertisement-free blog in the world. And this is my postcard collection today. You can see my wife struggling to stack a brick of postcards on a pyramid of over a half-million secrets.
Rád bych s vámi teď sdílel pár velmi speciálních tajemství z této sbírky, počínaje tímto. "Našel jsem tyto známky jako dítě a celý svůj život jsem čekal, až budu mít někoho, komu bych je poslal. Nikdy jsem nikoho takového neměl." Tajemství mají mnoho podob. Mohou být šokující nebo hloupá nebo dojemná. Mohou nás spojit s naší nejhlubší lidskostí či s lidmi, které nikdy nepotkáme. (Zákazníkům, kteří jsou na mě sprostí, dávám kávu bez kofeinu.) (Smích) Možná to poslal někdo z vás. Nevím. Tahle pohlednice skvěle ukazuje kreativitu, kterou lidé mají, když vyrábějí a posílají mi pohlednici. Tato je zjevně udělaná z poloviny šálku ze Starbucks se známkou a mojí adresou napsanou na druhé straně.
What I'd like to do now is share with you a very special handful of secrets from that collection, starting with this one. "I found these stamps as a child, and I have been waiting all my life to have someone to send them to. I never did have someone." Secrets can take many forms. They can be shocking or silly or soulful. They can connect us to our deepest humanity or with people we'll never meet. (Laughter) Maybe one of you sent this one in. I don't know. This one does a great job of demonstrating the creativity that people have when they make and mail me a postcard. This one obviously was made out of half a Starbucks cup with a stamp and my home address written on the other side.
"Milá biologická mámo, mám úžasné rodiče. Našel jsem lásku. Jsem šťastný." Tajemství nám mohou připomínat bezpočet lidských dramat, slabost a hrdinství, odehrávající se tiše v životech lidí všude okolo nás, i teď. "Každý, kdo mě znal před 11. zářím si myslí, že jsem mrtvý." "Pracovala jsem se skupinou upjatých nábožných lidí a tak jsem někdy nenosila kalhotky a usmívala se od ucha k uchu a sama pro sebe se smála."
"Dear Birthmother, I have great parents. I've found love. I'm happy." Secrets can remind us of the countless human dramas, of frailty and heroism, playing out silently in the lives of people all around us even now. "Everyone who knew me before 9/11 believes I'm dead." "I used to work with a bunch of uptight religious people, so sometimes I didn't wear panties, and just had a big smile and chuckled to myself."
(Smích)
(Laughter)
Další potřebuje malé vysvětlení, než se o něj s vámi podělím. Hrozně rád přednáším na vysokoškolských kampusech a sdílím příběhy se studenty. A potom občas ještě chvíli zůstanu a podepisuji knížky a fotím se se studenty. A tato další pohlednice byla udělaná z jedné z takových fotek. A také bych měl zmínit, že, stejně jako dnes, na akci PostSecret jsem používal bezdrátový mikrofon. "Tvůj mikrofon nebyl během zvukové zkoušky vypnutý. Všichni jsme tě slyšeli čůrat." (Smích) To bylo opravdu trapné, když se to stalo, dokud mi nedošlo, že to mohlo být horší. Dobře. Víte, co myslím.
This next one takes a little explanation before I share it with you. I love to speak on college campuses and share secrets and the stories with students. And sometimes afterwards I'll stick around and sign books and take photos with students. And this next postcard was made out of one of those photos. And I should also mention that, just like today, at that PostSecret event, I was using a wireless microphone. "Your mic wasn't off during sound check. We all heard you pee." (Laughter) This was really embarrassing when it happened, until I realized it could have been worse. Right. You know what I'm saying.
(Smích)
(Laughter)
"Uvnitř této obálky jsou roztrhané zbytky mého sebevražedného dopisu, který jsem nepoužil. Cítím se jako nejšťastnější člověk na světě (teď)." "Jeden z těchto mužů je otcem mého syna. Platí mi hodně za to, aby to zůstalo tajemstvím."
"Inside this envelope is the ripped up remains of a suicide note I didn't use. I feel like the happiest person on Earth (now.)" "One of these men is the father of my son. He pays me a lot to keep it a secret."
(Smích)
(Laughter)
"Tu sobotu, kdy ses divila, kde jsem byl, pořizoval jsem ti prstýnek. Právě teď je v mé kapse." Měl jsem tuto pohlednici zveřejněnou na PostSecret blogu před dvěma lety na Valentýna. Byla úplně dole, poslední tajemství v dlouhé řadě. A nebyla tam déle než pár hodin, když jsem dostal tenhle radostný email od chlapíka, který mi poslal tuto pohlednici.
"That Saturday when you wondered where I was, well, I was getting your ring. It's in my pocket right now." I had this postcard posted on the PostSecret blog two years ago on Valentine's Day. It was the very bottom, the last secret in the long column. And it hadn't been up for more than a couple hours before I received this exuberant email from the guy who mailed me this postcard.
A řekl: „Franku, musím se s tebou podělit o tenhle příběh, který se právě odehrál v mém životě." Řekl: "Moje kolena se ještě třesou." Řekl: "Tři roky jsme, má přítelkyně a já, udělali naším nedělním ranním rituálem, že navštívíme PostSecret blog společně a nahlas si čteme tajemství. Já čtu nějaká jí, ona čte nějaká mně. Říká: "Opravdu nás to přivedlo během těch let blíže k sobě."
And he said, "Frank, I've got to share with you this story that just played out in my life." He said, "My knees are still shaking." He said, "For three years, my girlfriend and I, we've made it this Sunday morning ritual to visit the PostSecret blog together and read the secrets out loud. I read some to her, she reads some to me." He says, "It's really brought us closer together through the years.
A tak když jsem zjistil, že jsi zveřejnil moji žádost o ruku mé přítelkyně na samý spodek stránky, byl jsem bez sebe. Snažil jsem se chovat klidně, nedat nic najevo. A jako každou neděli, začali jsme jeden druhému číst tajemství." Řekl: "Ale tentokrát se zdálo, že jí trvá celou věčnost, než se přes každé dostane." Ale nakonec to zvládla. Dostala se k tomu spodnímu tajemství, jeho žádosti o ruku. A on řekl: "Četla to jednou a pak to četla znovu." A otočila se k němu a řekla: "To je naše kočka?" (Smích) A když ho uviděla, klečel na jednom koleni a měl vytažený prstýnek. Položil jí tu otázku a ona odpověděla ano. Byl to velmi šťastný konec.
And so when I discovered that you had posted my surprise proposal to my girlfriend at the very bottom, I was beside myself. And I tried to act calm, not to give anything away. And just like every Sunday, we started reading the secrets out loud to each other." He said, "But this time it seemed like it was taking her forever to get through each one." But she finally did. She got to that bottom secret, his proposal to her. And he said, "She read it once and then she read it again." And she turned to him and said, "Is that our cat?" (Laughter) And when she saw him, he was down on one knee, he had the ring out. He popped the question, she said yes. It was a very happy ending.
Napsal jsem mu zpátky a řekl: "Prosím, poděl se se mnou o fotku, něco, co můžu sdílet s celou PostSecret komunitou, aby se každý dozvěděl váš pohádkový konec." A on mi poslal tuhle fotku.
So I emailed him back and I said, "Please share with me an image, something, that I can share with the whole PostSecret community and let everyone know your fairy tale ending." And he emailed me this picture.
(Smích)
(Laughter)
"Našel jsem toto léto v Lollapalooze foťák. Konečně jsem nechal fotky vyvolat a moc rád bych ti je dal." Tato fotka nebyla nikdy vrácena lidem, kteří ji ztratili, ale toto tajemství mělo vliv na mnoho životů počínaje kanadským studentem jménem Matty. Mattyho toto tajemství inspirovalo k založení jeho vlastní webové stránky, stránky nazvané IFoundYourCamera (NašelJsemTvůjFoťák). Matt vybízí lidi, aby mu poslali digitální foťáky, které našli, paměťové karty, které byly ztraceny s osiřelými fotkami. A Matty bere snímky z těchto foťáků a zveřejňuje je každý týden na svůj web. A lidé ho navštěvují, aby viděli, jestli tam nenajdou fotku, kterou ztratili, nebo jestli nebudou schopní pomoct někomu jinému, aby získal zpět fotky, po kterých možná zoufale pátrá. Tato je má nejoblíbenější. (Vypadáš sexy.)
"I found your camera at Lollapalooza this summer. I finally got the pictures developed and I'd love to give them to you." This picture never got returned back to the people who lost it, but this secret has impacted many lives, starting with a student up in Canada named Matty. Matty was inspired by that secret to start his own website, a website called IFoundYourCamera. Matty invites people to mail him digital cameras that they've found, memory sticks that have been lost with orphan photos. And Matty takes the pictures off these cameras and posts them on his website every week. And people come to visit to see if they can identify a picture they've lost or help somebody else get the photos back to them that they might be desperately searching for. This one's my favorite.
(Smích)
(Laughter)
Matty našel tento chytrý způsob, jak využít dobroty cizích lidí. A může to vypadat jako jednoduchý nápad, a je jednoduchý, ale dopad, který může mít na lidské životy, může být obrovský. Matty se se mnou podělil o dojemný příběh, který dostal od matky na této fotce. "To jsem já, můj manžel a syn. Na těch dalších fotkách je má velmi nemocná babička. Děkuji ti za vytvoření tvé stránky. Tyhle fotky pro mě znamenají víc než tušíš. Na tomto foťáku je narození mého syna. Zítra mu budou čtyři." Každá fotka, kterou tu vidíte, a tisíce dalších byly vráceny zpět lidem, kteří je ztratili - někdy putovaly přes oceány, někdy překonávaly jazykové bariéry.
Matty has found this ingenious way to leverage the kindness of strangers. And it might seem like a simple idea, and it is, but the impact it can have on people's lives can be huge. Matty shared with me an emotional email he received from the mother in that picture. "That's me, my husband and son. The other pictures are of my very ill grandmother. Thank you for making your site. These pictures mean more to me than you know. My son's birth is on this camera. He turns four tomorrow." Every picture that you see there and thousands of others have been returned back to the person who lost it -- sometimes crossing oceans, sometimes going through language barriers.
Toto je poslední pohlednice, kterou s vámi dnes budu sdílet. "Když lidé, které miluji, nechají hlasové zprávy na mém telefonu, vždycky si je uložím pro případ, že zítra zemřou a já nebudu mít žádný jiný způsob, jak znovu slyšet jejich hlas." Když jsem zveřejnil toto tajemství, desítky lidí poslali hlasové zprávy ze svých telefonů, někdy takové, které uchovávali celé roky, zprávy od členů rodiny či přátel, kteří zemřeli. Řekli, že zachovávání těchto hlasů a jejich sdílení jim pomohlo udržet ducha jejich milovaných naživu. Jedna mladá dívka poslala poslední zprávu, kterou slyšela od své babičky.
This is the last postcard I have to share with you today. "When people I love leave voicemails on my phone I always save them in case they die tomorrow and I have no other way of hearing their voice ever again." When I posted this secret, dozens of people sent voicemail messages from their phones, sometimes ones they'd been keeping for years, messages from family or friends who had died. They said that by preserving those voices and sharing them, it helped them keep the spirit of their loved ones alive. One young girl posted the last message she ever heard from her grandmother.
Tajemství mohou mít mnoho podob. Mohou být šokující nebo hloupá či dojemná. Mohou nás spojit s naší nejhlubší lidskostí nebo s lidmi, které nikdy znovu nepotkáme.
Secrets can take many forms. They can be shocking or silly or soulful. They can connect us with our deepest humanity or with people we'll never meet again.
Hlasový záznam: První uložená hlasová zpráva. Babička: ♫ Někdo má dnes narozeniny ♫ ♫ Dnes jsou něčí narozeniny ♫ ♫ Svíčky jsou zapálené ♫ ♫ na něčím dortu ♫ ♫ A my jsme všichni pozvaní ♫ ♫ kvůli někomu ♫ Dnes ti je 21 let. Ať máš opravdu veselé narozeniny, miluji tě. Prozatím ahoj.
Voicemail recording: First saved voice message. Grandma: ♫ It's somebody's birthday today ♫ ♫ Somebody's birthday today ♫ ♫ The candles are lighted ♫ ♫ on somebody's cake ♫ ♫ And we're all invited ♫ ♫ for somebody's sake ♫ You're 21 years old today. Have a real happy birthday, and I love you. I'll say bye for now.
FW: Děkuji vám.
FW: Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
June Cohen: Franku, to bylo krásné, tak dojemné. Poslal jsi někdy sám sobě pohlednici? Zveřejnil jsi někdy své tajemství na PostSecret?
June Cohen: Frank, that was beautiful, so touching. Have you ever sent yourself a postcard? Have you ever sent in a secret to PostSecret?
FW: V každé knížce mám jedno ze svých tajemství. Myslím, že svým způsobem to, proč jsem začal s tímto projektem, i když jsem to tehdy netušil, bylo, protože jsem zápasil se svými vlastními tajemstvími. Bylo to díky mnoha lidem, díky dobrotě těch cizích lidí, kterou mi prokazovali, že jsem mohl odkrýt části mé minulosti, které mě pronásledovaly.
FW: I have one of my own secrets in every book. I think in some ways, the reason I started the project, even though I didn't know it at the time, was because I was struggling with my own secrets. And it was through crowd-sourcing, it was through the kindness that strangers were showing me, that I could uncover parts of my past that were haunting me.
JC: A objevil někdy někdo, které tajemství v té knížce bylo tvoje? Byl v tvém životě někdo, kdo byl schopný to poznat?
JC: And has anyone ever discovered which secret was yours in the book? Has anyone in your life been able to tell?
FW: Někdy se o tu informaci dělím s ostatnimi, jo.
FW: Sometimes I share that information, yeah.
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)