Pro dnešek mám jen jednu prosbu. Neříkejte mi prosím, že jsem normální.
Today I have just one request. Please don't tell me I'm normal.
Nyní vás chci představit svým bratrům. Remimu je 22, je vysoký a krásný. Je němý, ale vyjadřuje radost způsobem, který neovládají někteří z těch nejlepších řečníků. Remi ví, co je láska. Sdílí ji bezpodmínečně bez ohledu na okolnosti. Není chamtivý. Nezajímá ho barva pleti. Nezajímá se ani o rozdíly v náboženství a teď se podržte: ještě nikdy neřekl lež. Když zpívá písničku z našeho dětství a snaží se zpívat slova, která si ani já nepamatuji, připomíná mi jednu věc: jak málo toho víme o lidské mysli a jak překrásné to, co nevíme, musí být.
Now I'd like to introduce you to my brothers. Remi is 22, tall and very handsome. He's speechless, but he communicates joy in a way that some of the best orators cannot. Remi knows what love is. He shares it unconditionally and he shares it regardless. He's not greedy. He doesn't see skin color. He doesn't care about religious differences, and get this: He has never told a lie. When he sings songs from our childhood, attempting words that not even I could remember, he reminds me of one thing: how little we know about the mind, and how wonderful the unknown must be.
Samuelovi je 16. Je vysoký a opravdu krásný. Jeho pamět je fenomenální. Je ovšem selektivní. Nepamatuje si, jestli mi ukradl čokoládovou tyčinku, ale pamatuje si rok vydání u každé písničky v mém iPodu, rozhovory, které jsme vedli když mu byli 4, když se mi počůral na ruku při sledování první epizody Teletubbies a narozenin Lady Gaga.
Samuel is 16. He's tall. He's very handsome. He has the most impeccable memory. He has a selective one, though. He doesn't remember if he stole my chocolate bar, but he remembers the year of release for every song on my iPod, conversations we had when he was four, weeing on my arm on the first ever episode of Teletubbies, and Lady Gaga's birthday.
Nezdají se vám mí bratři neuvěřitelně úžasní? Mnoho lidí však nesouhlasí. Pravdou je, že pokud jejich mysl nezapadá do kolonky "normální" tak, jak ji chápe společnost, jsou často opomíjeni a nesprávně chápáni.
Don't they sound incredible? But most people don't agree. And in fact, because their minds don't fit into society's version of normal, they're often bypassed and misunderstood.
Přestože mí bratři byli vskutku opomíjeni, nebylo to tím, že by byli obyčejní. Svědčilo to o jediné věci -- jsou výjimeční. Autističtí a výjimeční. Zahřálo mě to u srdce a posílilo mou duši.
But what lifted my heart and strengthened my soul was that even though this was the case, although they were not seen as ordinary, this could only mean one thing: that they were extraordinary -- autistic and extraordinary.
Pro vás, kteří nejste tolik obeznámeni s termínem "autismus", je to komplexní porucha mozku, která ovlivňuje sociální komunikaci, učení a někdy také fyzické schopnosti. U každého se projevuje jinak, proto se Remi tak liší od Sama. A po celém světě je každých 20 minut jeden člověk diagnostikován s autismem a ačkoliv je to jedna z nejrychleji se rozrůstajících vývojových poruch na světě, stále ještě neznáme její příčinu ani léčbu.
Now, for you who may be less familiar with the term "autism," it's a complex brain disorder that affects social communication, learning and sometimes physical skills. It manifests in each individual differently, hence why Remi is so different from Sam. And across the world, every 20 minutes, one new person is diagnosed with autism, and although it's one of the fastest-growing developmental disorders in the world, there is no known cause or cure.
Nepamatuji si, kdy jsem poprvé přišla do kontaktu s autismem, ale zároveň si nepamatuji den bez něj. Byly mi teprve tři roky, když se brácha narodil a byla jsem tak nadšená, že jsem měla v životě dalšího člověka. A poté, co uplynulo pár měsíců, jsem si uvědomila, že je jiný. Hodně křičel. Nechtěl si hrát tak, jako si hrají jiné děti a vlastně ani nevypadal, že ho nějak zajímám. Remi si žil a vládl svému vlastnímu světu, se svými vlastními pravidly a nacházel potěšení v maličkostech, jako třeba vyrovnávání aut kolem pokoje a zírání na pračku a jezení čehokoliv co mu přišlo pod ruku. Jak vyrůstal, stával se čím dál tím odlišnějším a jeho odlišnost byla čím dál tím viditelnější. Avšak za všemi těmi záchvaty vzteku a frustrace a nekončící hyperaktivitou se skrývalo něco skutečně unikátního: čistá a nevinná povaha, chlapec, který viděl svět bez předsudků, člověk, který nikdy nelhal. Výjimečný.
And I cannot remember the first moment I encountered autism, but I cannot recall a day without it. I was just three years old when my brother came along, and I was so excited that I had a new being in my life. And after a few months went by, I realized that he was different. He screamed a lot. He didn't want to play like the other babies did, and in fact, he didn't seem very interested in me whatsoever. Remi lived and reigned in his own world, with his own rules, and he found pleasure in the smallest things, like lining up cars around the room and staring at the washing machine and eating anything that came in between. And as he grew older, he grew more different, and the differences became more obvious. Yet beyond the tantrums and the frustration and the never-ending hyperactivity was something really unique: a pure and innocent nature, a boy who saw the world without prejudice, a human who had never lied. Extraordinary.
Samozřejmě nemůžu popřít, že se v naší rodině odehrávaly určité náročné momenty, kdy jsem si přála, aby byli kluci stejní jako jsem já. Ale když se podívám zpět na to, co mě naučili o jedinečnosti a komunikaci a lásce, uvědomím si, že tohle jsou věci, které bych nechtěla vyměnit za normálnost. Normalita přehlíží krásu odlišnosti a fakt, že jsme jiní neznamená, že jsme špatní. Znamená to jenom, že existuje mnoho podob toho, co považujeme za správné. A pokud bych mohla říct Remimu, Samovi a vám jenom jednu jedinou věc, řekla bych vám, že nemusíte být normální. Můžete být výjimeční. Protože ať už jste autisté nebo ne, rozdíly, kterými oplýváme... Máme dar. Každý z nás má uvnitř dar, a zcela upřímně, honba za normálností je konečná oběť potenciálu. Šance dosáhnout velikosti, pokroku a změny umírá v momentě, kdy se snažíme být jako někdo jiný.
Now, I cannot deny that there have been some challenging moments in my family, moments where I've wished that they were just like me. But I cast my mind back to the things that they've taught me about individuality and communication and love, and I realize that these are things that I wouldn't want to change with normality. Normality overlooks the beauty that differences give us, and the fact that we are different doesn't mean that one of us is wrong. It just means that there's a different kind of right. And if I could communicate just one thing to Remi and to Sam and to you, it would be that you don't have to be normal. You can be extraordinary. Because autistic or not, the differences that we have -- We've got a gift! Everyone's got a gift inside of us, and in all honesty, the pursuit of normality is the ultimate sacrifice of potential. The chance for greatness, for progress and for change dies the moment we try to be like someone else.
Prosím vás -- neříkejte mi, že jsem normální. Děkuji. (Potlesk) (Potlesk)
Please -- don't tell me I'm normal. Thank you. (Applause) (Applause)