Jsem Američan, což znamená, že ignoruji fotbal pokud nezahrnuje chlapy mé nebo Brunovy velikosti narážející vysokou rychlostí jeden do druhého. Přesto bylo velmi těžké v posledních týdnech fotbal ignorovat. Jdu na Twitter a tam jsou všechna ta divná slova, která jsem nikdy předtím neslyšel: FIFA, vuvuzela, a podivné vtipy o chobotnicích. Opravdu nejvíc mě ale zlobilo, že jsem nebyl schopný zjistit, co znamená fráze "Cala a boca, Galvao." Pokud jste navštívili v posledních pár týdnech Twitter, pravděpodobně jste na ni také narazili. Bylo to velmi populární téma.
I'm an American, which means, generally, I ignore football unless it involves guys my size or Bruno's size running into each other at extremely high speeds. That said, it's been really hard to ignore football for the last couple of weeks. I go onto Twitter, there are all these strange words that I've never heard before: FIFA, vuvuzela, weird jokes about octopi. But the one that's really been sort of stressing me out, that I haven't been able to figure out, is this phrase "Cala a boca, Galvao." If you've gone onto Twitter in the last couple of weeks, you've probably seen this. It's been a major trending topic.
Jako monolingvní Američan pochopitelně nevím, co tato fráze znamená. Šel jsem tedy na Twitter a zeptal se lidí, zda mi mohou význam "Cala a boca, Galvao" vysvětlit. Naštěstí byli moji brazilští kamarádi velmi ochotní a pomohli mi. Vysvětlili mi, že pták Galvao je vzácný a ohrožený papoušek, který je v hrozném nebezpečí. Rozhodl jsem se dát jim příležitost, ať vám o něm něco povědí sami. Komentátor: Promluvme si o Galvao, velmi vzácném druhu ptáka pocházejícím z Brazílie. Každý rok je více než 300 tisíc ptáků Galvao zabito během karnevalových průvodů. Ethan Zuckerman: Toto je pochopitelně samo o sobě tragické, ale jde to ještě dál. Ukázalo se, že je papoušek Galvao nejen velmi atraktivní a vhodný do účesů, ale evidentně má i jisté halucinogení vlastnosti, z čehož se vyvinul velký problém se zneužíváním Galvaů. Objevovali se různí zvrácení lidé šňupající jeho peří. Navíc je velmi ohrožený. Dobrá zpráva je, že globální komunita, jak říkají mí braziští přátelé -- se pokouší pomoci. Dokonce Lady Gaga vydala nový singl -- vlastně pět nebo šest nových singlů, jak jsem zjistil -- nazvaných "Cala a boca, Galvao." Nakonec mi mí brazilští přátelé řekli, že pokud si dám na Twitter větu "Cala a boca, Galvao," bude darováno 10 centů na globální kampaň za záchranu tohoto vzácného krásného ptáka.
Being a monolingual American, I obviously don't know what the phrase means. So I went onto Twitter, and I asked some people if they could explain to me "Cala a boca, Galvao." And fortunately, my Brazilian friends were more than ready to help. They explained that the Galvao bird is a rare and endangered parrot that's in terrible, terrible danger. In fact, I'll let them tell you a bit more about it. Narrator: A word about Galvao, a very rare kind of bird native to Brazil. Every year, more than 300,000 Galvao birds are killed during Carnival parades. Ethan Zuckerman: Obviously, this is a tragic situation, and it actually gets worse. It turns out that, not only is the Galvao parrot very attractive, useful for headdresses, it evidently has certain hallucinogenic properties, which means that there's a terrible problem with Galvao abuse. Some sick and twisted people have found themselves snorting Galvao. And it's terribly endangered. The good news about this is that the global community -- again, my Brazilian friends tell me -- is pitching in to help out. It turns out that Lady Gaga has released a new single -- actually five or six new singles, as near as I can tell -- titled "Cala a boca, Galvao." And my Brazilian friends tell me that if I just tweet the phrase "Cala a boca, Galvao," 10 cents will be given to a global campaign to save this rare and beautiful bird.
Teď už většina z vás pochopila, že to celé byl jen vtip, i když velmi, velmi dobrý. "Cala a boca, Galvao" totiž znamená něco úplně jiného. V portugalštině to znamená "Zavři hubu, Galvao." A je mířená proti tomuto chlápkovi, Galvau Buenovi, hlavnímu fotbalovému komentátorovi stanice Rede Globo. Od svých brazilských přátel jsem se dozvěděl, že tenhle chlápek je jen strojem na klišé, že dokáže zničit i ten nejzajímavější zápas chrlením jedné otřepané fráze za druhou. Takže Brazilci se vydali na ten první zápas proti Severní Korei, vyvěsili tento transparent, pustili se do kampaně na Twitteru a pokusili se přesvěčit nás ostatní abychom tweetovali větu: "Cala a boca, Galvao." Ve skutečnosti v tom byli tak úspěšní, že ta věta dominovala Twitteru po dva týdny.
Now, most of you have figured out that this was a prank, and actually a very, very good one. "Cala a boca, Galvao" actually means something very different. In Portugese, it means "Shut your mouth, Galvao." And it specifically refers to this guy, Galvao Bueno, who's the lead soccer commentator for Rede Globo. And what I understand from my Brazilian friends is that this guy is just a cliche machine. He can ruin the most interesting match by just spouting cliche again and again and again. So Brazilians went to that first match against North Korea, put up this banner, started a Twitter campaign and tried to convince the rest of us to tweet the phrase: "Cala a boca, Galvao." And in fact, were so successful at this that it topped Twitter for two weeks.
Z toho plyne -- z toho plyne pár ponaučení, která si můžete odnést. To první -- a řekl bych, že stojí za to -- je, že se nemůžete splést, když budete chtít po lidech, aby byli na internetu aktivní, dokavaď tou aktivitou myslíme jen tweetování nějaké věty. Dokavaď je aktivismus takhle jednoduchý, pravděpodobně vám to jednoduše projde. Co dalšího si z toho můžeme vzít je skutečnost, že na Twitteru je hodně Brazilců. Dokonce více jak pět milionů. Co se týče národního zastoupení, tak 11 procent brazilských uživatelů internetu je na Twitteru. To je o mnoho vyšší číslo než v USA nebo ve Velké Británii. Hned po Japonsku je to druhá největší reprezentace v přepočtu na počet obyvatel.
Now there's a couple -- there's a couple of lessons that you can take from this. And the first lesson, which I think is a worthwhile one, is that you cannot go wrong asking people to be active online, so long as activism just means retweeting a phrase. So as long as activism is that simple, it's pretty easy to get away with. The other thing you can take from this, by the way, is that there are a lot of Brazilians on Twitter. There's more than five million of them. As far as national representation, 11 percent of Brazilian internet users are on Twitter. That's a much higher number than in the U.S. or U.K. Next to Japan, it's the second most represented by population.
Pokud používáte Twitter nebo jiné sociální sítě a neuvědomili jste si, že to jsou místa se spoustou Brazilců, jste na tom stejně jako většina z nás, protože podstatou sociálních sítí jsou interakce s lidmi, se kterými jste se rozhodli komunikovat. Pokud jste jako já, velký bílý šiblý Američan, pak máte sklon komunikovat s mnoha dalšími bílými šiblými Američany. Nemáte nutně povědomí o tom, že Twitter je ve skutečnosti převážně brazilský prostor. K velkému překvapení mnohých Američanů, je to i silně černošský prostor. Nedávno Twitter provedl výzkum, ve kterém se zaměřili na lokální populaci. Jsou přesvědčeni, že 24 procent amerických uživatelů Twitteru jsou černoši. To je přibližně dvakrát tolik, než kolika procenty jsou černoši zastoupeni v celé populaci. I toto šokovalo mnohé uživatele Twitteru, i když by nemělo. Důvodem, proč by to nemělo být překvapivé, je skutečnost, že pokus se podíváte každý den na hlavní témata, převážně najdete taková, která jsou prakticky výhradně z černošských konverzací.
Now if you're using Twitter or other social networks, and you didn't realize this was a space with a lot of Brazilians in it, you're like most of us. Because what happens on a social network is you interact with the people that you have chosen to interact with. And if you are like me, a big, geeky, white, American guy, you tend to interact with a lot of other geeky, white, American guys. And you don't necessarily have the sense that Twitter is in fact a very heavily Brazilian space. It's also extremely surprising to many Americans, a heavily African-American space. Twitter recently did some research. They looked at their local population. They believe that 24 percent of American Twitter users are African-American. That's about twice as high as African-Americans are represented in the population. And again, that was very shocking to many Twitter users, but it shouldn't be. And the reason it shouldn't be is that on any day you can go into Trending Topics. And you tend to find topics that are almost entirely African-American conversations.
Toto je vizualizace Fernanda Viegase a Martina Wattenberga, dvou ohromných vizualizačních designérů, kteří sledovali týdenní provoz na Twitteru, a zjistili, že většina těchto hlavních témat jsou víceméně segregované konverzace -- a to tak, že byste to neočekávali. Ukázalo se, že o ropné havárii se baví především běloši, zatímco o vaření pod širým nebem převážně černoši. Praštěné na tom je, že pokud by se vám zachtělo zamíchat tím, co vidíte na Twitteru, zvládnete to doslova jedním klinutím myši. Kliknete na "vaření pod širým nebem" a objeví se vám naprosto odlišný rozhovor mezi odlišnými lidmi. Většina z nás to ale zpravidla nedělá. Ocitáme se tak v jakýchsi filtrujících bublinách, jak tomu říká můj kamarád Eli Pariser, ve kterých vidíme jen ty, se kterými se již známe, a ty, kteří jsou jim podobní. Většinou se nepodíváme na širší obrázek.
This was a visualization done by Fernando Viegas and Martin Wattenberg, two amazing visualization designers, who looked at a weekend's worth of Twitter traffic and essentially found that a lot of these trending topics were basically segregated conversations -- and in ways that you wouldn't expect. It turns out that oil spill is a mostly white conversation, that cookout is a mostly black conversation. And what's crazy about this is that if you wanted to mix up who you were seeing on Twitter, it's literally a quick click away. You click on that cookout tag, there an entirely different conversation with different people participating in it. But generally speaking, most of us don't. We end up within these filter bubbles, as my friend Eli Pariser calls them, where we see the people we already know and the people who are similar to the people we already know. And we tend not to see that wider picture.
Toto je pro mě překvapivé, protože takhle internet dopadnout neměl. Podívejme se zpět do raných dob internetu, do dob, kdy kyber-utopisté jako Nick Negroponte psali velké knihy jako jeho Digitální svět. Internetu bylo předpovídáno, že se stane neuvěřitelně mocnou silou, která zahladí rozdíly kultur, a nějakým způsobem nás postaví na jednu rovinu. Negroponte uvádí svou knihu příběhem o tom, jak je těžké budovat známosti ve světě atomů. Na technologické konferenci na Floridě pozoruje něco skutečně absurdního: láhve vody Evian na stole. Negroponte říká, že to je šílené, toto je stará ekonomika. Ekonomika, která přenásí tyto těžké, pomalé atomy na veliké vzdálenosti, což je velmi náročné. Vstupujeme do budoucnosti bitů, ve které je vše rychlé a bez váhy. Bity mohou být kdykoliv kdekoliv na světě, což změní svět k nepoznání.
Now for me, I'm surprised by this, because this wasn't how the internet was supposed to be. If you go back into the early days of the internet, when cyber-utopians like Nick Negroponte were writing big books like "Being Digital," the prediction was that the internet was going to be an incredibly powerful force to smooth out cultural differences, to put us all on a common field of one fashion or another. Negroponte started his book with a story about how hard it is to build connections in the world of atoms. He's at a technology conference in Florida. And he's looking at something really, truly absurd, which is bottles of Evian water on the table. And Negroponte says this is crazy. This is the old economy. It's the economy of moving these heavy, slow atoms over long distances that's very difficult to do. We're heading to the future of bits, where everything is speedy, it's weightless. It can be anywhere in the world at any time. And it's going to change the world as we know it.
Negroponte měl ve spoustě věcí pravdu, ale v téhle se dokonale mýlil. Ukazuje se, že atomy jsou v mnoha případěch daleko mobilnější než bity. V obchodě ve Spojených státech je velmi jednoduché koupit si vodu, která pochází z Fidži a je nákladně přepravována do USA. Je pro mě ale překvapivě složité shlédnout významný fidžijský film, poslechnout si fidžijskou muziku a to nemluvím o fidžijských novinách. Přijde mi to divné, protože na Fidži se toho děje strasně moc. Mají dvě vlády - pučistickou a vojenskou, tvrdé zásahy proti svobodě tisku, je to vlastně místo, na které bychom se měli v tento okamžik soustředit.
Now, Negroponte has been right about a lot of things. He's totally wrong about this one. It turns out that in many cases atoms are much more mobile than bits. If I walk into a store in the United States, it's very, very easy for me to buy water that's bottled in Fiji, shipped at great expense to the United States. It's actually surprisingly hard for me to see a Fijian feature film. It's really difficult for me to listen to Fijian music. It's extremely difficult for me to get Fijian news, which is strange, because actually there's an enormous amount going on in Fiji. There's a coup government. There's a military government. There's crackdowns on the press. It's actually a place that we probably should be paying attention to at the moment.
Povím vám, co si myslím, že se děje. Myslím si, že si všichni všímáme zejména infrastruktury globalizace. Všímáme si struktur, které nám umožňují žít v tomto propojeném světě; struktur jako jsou letecké trasy, internetové kabely a jiné. Při pohledu na takovouto mapu to vypadá, jako by byl celý svět plochý, protože kamkoliv jsou to jen jedna nebo dvě zastávky. Nasednete-li na let v Londýně, můžete skončit ještě dnes večer v Bangalore. Dvě zastávky a jste v Suvě, hlavním městě Fidži. Všechno je na dosah.
Here's what I think is going on. I think that we tend to look a lot at the infrastructure of globalization. We look at the framework that makes it possible to live in this connected world. And that's a framework that includes things like airline routes. It includes things like the Internet cables. We look at a map like this one, and it looks like the entire world is flat because everything is a hop or two away. You can get on a flight in London, you can end up in Bangalore later today. Two hops, you're in Suva, the capitol of Fiji. It's all right there.
Když se ale zaměříte na to, co ve skutečnosti po této síti teče, vyjde vám zcela odlišný obraz. Začnete zkoumat jak se pohybují globalní lety a najednou zjistíte, že svět není ani zdaleka plochý, ale neobyčejně boulovitý. Některé části světa jsou velmi dobře propojeny. Mezi Londýnem a New Yorkem je v zásadě ohromná letecká dálnice. Podívejte se ale na tuto mapu lépe, řekněme dvě či tři minuty. Nenajdete tam mnoho letadel spojujících Jižní Ameriku a Afriku. Navíc zjistíte, že na zeměkouli jsou místa, která jsou systematicky odříznuta. Přestaneme-li se dívat na infrastrukturu, která spojení umožňuje, a zaměříme se na to, co se opravdu děje, zjistíme, že svět nefunguje docela tak, jak jsme si mysleli.
When you start looking at what actually flows on top of these networks, you get a very different picture. You start looking at how the global plane flights move, and you suddenly discover that the world isn't even close to flat. It's extremely lumpy. There are parts of the world that are very, very well connected. There's basically a giant pathway in the sky between London and New York. but look at this map, and you can watch this for, you know, two or three minutes. You won't see very many planes go from South America to Africa. And you'll discover that there are parts of the globe that are systematically cut off. When we stop looking at the infrastructure that makes connection possible, and we look at what actually happens, we start realizing that the world doesn't work quite the same way that we think it does.
Touto záležitostí jsem se zabýval přibližně posledních deset let. Svět se ve skutečnosti stává více globálním, více propojeným, větší počet problémů zasahuje celou planetu, Ekonomika se stává globálnější. Naše média jsou však ze dne na den méně globální. Pokud jste sledovali televizní vysílání v USA v 70. letech, 35 až 40 procent z večerního programu byly zprávy ze světa. Tento poměr se snížil na 12 až 15 procent, což nám dává velmi pokřivený obraz světa. Alisa Millerová na jedné z předchozích TED Talk ukázala tuto stránku. Alisa je prezidentkou Public Radio International. Vytvořila kartogram, což je vlastně mapa, zdeformovaná podle toho, co americké televizní zpravodajství sledovalo po jeden měsíc. Jak vidíte, mapa zdeformovaná podle pozornosti, kterou věnují americké televizní noviny jednotlivým zemím, se zjednuduší na velké napuchlé USA a pár ostatních zemí, do kterých jsme vtrhli. A to je tak všechno co se objeví v našich médiích. Předtím, než dojdete k závěru, že za to mohou naše americké TV zpravodajství -- které, souhlasím, je příšerné -- tak vám musím říct, že při mapování elitních médií jako New York Times, jsem došel k tomu samému. Prohlédnete-li si New York Times nebo ostatní elitní média, uvidíte převážně obrázek národů velmi bohatých a těch, které jsme napadli.
So here's the problem that I've been interested in in the last decade or so. The world is, in fact, getting more global. It's getting more connected. More of problems are global in scale. More of our economics is global in scale. And our media is less global by the day. If you watched a television broadcast in the United States in the 1970s, 35 to 40 percent of it would have been international news on a nightly new broadcast. That's down to about 12 to 15 percent. And this tends to give us a very distorted view of the world. Here's a slide that Alisa Miller showed at a previous TED Talk. Alisa's the president of Public Radio International. And she made a cartogram, which is basically a distorted map based on what American television news casts looked at for a month. And you see that when you distort a map based on attention, the world within American television news is basically reduced to this giant bloated U.S. and a couple of other countries which we've invaded. And that's basically what our media is about. And before you conclude that this is just a function of American TV news -- which is dreadful, and I agree that it's dreadful -- I've been mapping elite media like the New York Times, and I get the same thing. When you look at the New York Times, you look at other elite media, what you largely get are pictures of very wealthy nations and the nations we've invaded.
Jak to tak vypadá, tak nám nová média zase tak nepodmínečně nepomáhají. Tady vidíte mapu vytvořenou Markem Grahamem, který pracuje tady kousek v Oxford Internet Institute. Je to mapa článků na Wikipedii, které byly označeny podle místa, ke které se vztahují. Všimněte si obrovské nevyváženosti ve prospěch Severní Ameriky a Západní Evropy. Dokonce i v Encyklopediích, ve kterých si vytváříme přímo náš vlastní obsah, je velký nepoměr ve prospěch míst, ze kterých pochází autoři píšící do Wikipedie na úkor celého ostatního světa. Když vstáváte ve Velké Británii nebo teď až půjdete ze sálu, můžete si vzít svůj počítač a přečíst si noviny z Indie, Austrálie, Kanady nebo nedej bože USA. Pravděpodobně to ale neuděláte. Podíváte-li se na návštěvnost internetových médií -- v tomto případě na 10 prvních uživatelů internetu -- více než 95 procent čtenářů zpravodajství ho sleduje na domácích stránkách. USA je v tomto případě výjimečně o trošku lepší jak Kanada, neboť my čteme vaše média rádi, raději než naopak.
It turns out that new media isn't necessarily helping us all that much. Here's a map made by Mark Graham who's down the street at the Oxford Internet Institute. A this is a map of articles in Wikipedia that have been geo-coded. And you'll notice that there's a very heavy bias towards North America and Western Europe. Even within Wikipedias, where we're creating their own content online, there's a heavy bias towards the place where a lot of the Wikipedia authors are based, rather than to the rest of the world. In the U.K., you can get up, you can pick up your computer when you get out of this session, you could read a newspaper from India or from Australia, from Canada, God forbid from the U.S. You probably won't. If you look at online media consumption -- in this case, in the top 10 users of the internet -- more than 95 percent of the news readership is on domestic news sites. It's one of these rare cases where the U.S. is actually slightly better than [the U.K.], because we actually like reading your media, rather than vice versa.
Všechno co jsem řekl mě vede k myšlence, že jsme ve stavu, který nazývám domnělým kosmopolitismem. Podíváme se na internet a domníváme se, že vidíme obraz celého širokého světa. Občas narazíme na stránku v čínštině a utvrdíme se v tom, že opravdu máme tu nejlepší technologii co kdy byla, která nás spojuje se zbytkem světa. Zapomínáme, že většinu času sledujeme jak si vedou Boston Red Sox. Máme tady skutečný problém -- A to nejen proto, že Red Sox mají špatný rok. Skutečný problém je to proto, o čemž diskutujeme zde na TEDu, protože skutečné světové problémy ty, které stojí za to řešit, jsou globální svým rozsahem a k dosažení globálního řešení je třeba globální rozmluvy. Toto je problém který musíme rozlousknout.
So all of this starts leading me to think that we're in a state that I refer to as imaginary cosmopolitanism. We look at the internet. We think we're getting this wide view of the globe. We occasionally stumble onto a page in Chinese, and we decide that we do in fact have the greatest technology ever built to connect us to the rest of the world. And we forget that most of the time we're checking Boston Red Sox scores. So this is a real problem -- not just because the Red Sox are having a bad year -- but it's a real problem because, as we're discussing here at TED, the real problems in the world the interesting problems to solve are global in scale and scope, they require global conversations to get to global solutions. This is a problem we have to solve.
Mám ale i dobré zprávy. Posledních šest let jsem se potloukal kolem skupiny nazvané Global Voices (Globální hlasy). Jsme tým bloggerů z celého světa, kteří si dali za úkol spravit světová média. Začali jsme v roce 2004 a, jak jste si všimli, zatím jsme toho moc nedokázali. Nemyslím si ani, že budeme sami schopni tento problém vyřešit. Čím více o tom přemýšlím, tím více jsem přesvědčen, že těch pár věcí, co jsme se v průběhu projektu naučili, jsou velmi zajímavé zkušenosti s tím, jak bychom předrátovali internet abychom dosáhli širšího světa. Nejprve je třeba všimnout si toho, že na světě jsou místa, která jsou z hlediska pozornosti temnými místy. V případě mapy světa v noci, tak jak ji zachytila NASA, jsou tato místa tmavá, protože zde není elektrický proud. Dříve jsem si myslel, že z těchto tmavých míst nezískáme žádné informace pro média, protože se starají o své základnější potřeby.
So here's the good news. For six years, I've been hanging out with these guys. This is a group called Global Voices. This is a team of bloggers from around the world. Our mission was to fix the world's media. We started in 2004. You might have noticed, we haven't done all that well so far. Nor do I think we are by ourselves, actually going to solve the problem. But the more that I think about it, the more that I think that a few things that we have learned along the way are interesting lessons for how we would rewire if we we wanted to use the web to have a wider world. The first thing you have to consider is that there are parts of the world that are dark spots in terms of attention. In this case -- the map of the world at night by NASA -- they're dark literally because of lack of electricity. And I used to think that a dark spot on this map basically meant you're not going to get media from there because there are more basic needs.
Začínám však zjišťovat, že to lze, jen to stojí neuvěřitelné množství práce a ohromný kopec podpory. Jednou z takových tmavých teček je Madagaskar, země, která je známější z filmů od Dreamworks, místo aby byla známá kvůli svým báječným lidem. Lidé, kteří na Madagaskaru založili Foko Club, se nestarali o zlepšení obrazu své země ve světě, ale dělali něco daleko jednoduššího. Byl to klub, kde se učili angličtinu. jak používat počítače a internet. Stalo se ovšem, že Madagaskar prošel násilným převratem. Většina nezávislých médií byla zavřena a středoškoláci, kteří se ve Foko Clubu učili blogovat, najednou zjistili, že píší pro mezinárodní publikum o demonstracích, o násilí a o všem ostatním co se v jejich zemi dělo. Velmi skromný program, který se snažil dostat lidi za počítač, aby publikovali své vlastní myšlenky a nezávislá média, měl nakonec obrovský dopad na to, co o této zemi víme.
What I'm starting to realize is that you can get media, it's just an enormous amount of work, and you need an enormous amount of encouragement. One of those dark spots is Madagascar, a country which is generally better known for the Dreamworks film than it is actually known for the lovely people who live there. And so the people who founded Foko Club in Madagascar weren't actually concerned with trying to change the image of their country. They were doing something much simpler. It was a club to learn English and to learn computers and the internet. but what happened was that Madagascar went through a violent coup. Most independent media was shut down. And the high school students who were learning to blog through Foko Club suddenly found themselves talking to an international audience about the demonstrations, the violence, everything that was going on within this country. So a very, very small program designed to get people in front of computers, publishing their own thoughts, publishing independent media, ended up having a huge impact on what we know about this country.
Háček je ovšem v tom, že, odhaduji, většina z vás zde nemluví malgaštinou. Navíc odhaduji, že většina z vás nemluví ani čínsky, což, když se nad tím zamyslíte, je tak trochu smutné, neboť čínština je nejzastoupenějším jazykem na internetu. Naštěstí se lidi snaží přijít na to, jak s tím něco dělat. Pokud používáte Google Chrome a dostanete se na čínskou stránku, všimnete si tohoto šikovného rámečku nahoře, který automaticky zjistí, že je stránka v čínštině, a velmi rychle, jedním kliknutím myši, vám poskytne překlad té dané stránky. Bohužel, jde pouze o strojový překlad. Ačkoliv je Google v některých jazycích velmi dobrý, v čínštině je dost strašný a jeho překlady jsou docela komické. Co by to opravdu chtělo -- co bych já opravdu chtěl -- je možnost stiknout tlačítko a tím stránku zařadit do fronty tak, aby ji přeložil člověk.
Now the trick with this is that I'm guessing most people here don't speak Malagasy. I'm also guessing that most of you don't even speak Chinese -- which is sort of sad if you think about it, as it's now the most represented language on the internet. Fortunately people are trying to figure out how to fix this. If you're using Google Chrome and you go to a Chinese language site, you notice this really cute box at the top, which automatically detects that the page is in Chinese and very quickly at a mouse click will give you a translation of the page. Unfortunately, it's a machine translation of the page. And while Google is very, very good with some languages, it's actually pretty dreadful with Chinese. And the results can be pretty funny. What you really want -- what I really want, is eventually the ability to push a button and have this queued so a human being can translate this.
Pokud si myslíte, že to je absurdní, tak není. V Číně je nyní skupina, která si říká Yeeyan. Yeeyan je skupina 150 tisíc dobrovolníku, kteří se každý den připojují, vyhledávají ten nejzajímavější obsah v angličtině, denně přeloží přibližně sto článků z hlavních novin a internetových stránek, a ten pak zadarmo vystavují online. Yeeyan je projekt Zhanga Lei, který žil v USA během nepokojů ve Lhase a nemohl uvěřit tomu, jak nevyváženě o nich americká média informují. Řekl: "Jestli mohu něco udělat já, pak je to začít s překládáním, aby si lidé z různých zemí začali trošku lépe rozumět." Moje otázka na vás zní: Když může Yeeyan postavit 150 tisíc lidí aby překládali anglický internet do čínštiny, kde je anglický Yeeyan? Kdo sleduje těch 400 milionů činských internetových uživatelů? Řekl bych, že alespoň jeden z nich má něco zajímavého co říct.
And if you think this is absurd, it's not. There's a group right now in China called Yeeyan. And Yeeyan is a group of 150,000 volunteers who get online every day. They look for the most interesting content in the English language. They translate roughly 100 articles a day from major newspapers, major websites. They put it online for free. It's the project of a guy named Zhang Lei, who was living in the United States during the Lhasa riots and who couldn't believe how biased American media coverage was. And he said, "If there's one thing I can do, I can start translating, so that people between these countries start understanding each other a little bit better." And my question to you is: if Yeeyan can line up 150,000 people to translate the English internet into Chinese, where's the English language Yeeyan? Who's going after Chinese, which now has 400 million internet users out there? My guess is at least one of them has something interesting to say.
Ale i kdybychom našli způsob, jak překládat z čínštiny, nemáme záruku, že ho najdeme. Když se díváme po informacích na internetu, máme v zásadě dvě strategie. Hodně používáme vyhledávání, které je skvělé, pokud víme co hledáme. Pokud to ale nevíme, a chceme zkusit své štěstí, chceme narazit na něco, o čem jsme ani nevěděli, že potřebujeme, většinou se obracíme na sociální sítě a své kamarády. Na copak se dívají? Možná bych to měl vidět také. Problémem toho přístupu je, že v zásadě po nějaké době skončíte u vědomostí jednoho stáda. Skončíte ve stádě lidí, kteří jsou pravděpodobně podobní vám, a kteří mají podobné zájmy. Je velmi, velmi těžké získat informace z ostatních stád, z ostatních částí světa, kde se lidé scházejí a mluví o svých vlastních zájmech. V určitou chvíli budete potřebovat někoho, kdo vás vymaní z vašeho stáda do jiného. Potřebujete průvodce.
So even if we can find a way to translate from Chinese, there's no guarantee that we're going to find it. When we look for information online, we basically have two strategies. We use a lot of search. And search is terrific if you know what you're looking for. But if what you're looking for is serendipity, if you want to stumble onto something that you didn't know you needed, our main philosophy is to look to our social networks, to look for our friends. What are they looking at? Maybe we should be looking at it. The problem with this is that essentially what you end up getting after a while is the wisdom of the flock. You end up flocking with a lot of people who are probably similar to you, who have similar interests. And it's very, very hard to get information from the other flocks, from the other parts of the world where people getting together and talking about their own interests. To do this, at a certain point, you need someone to bump you out of your flock and into another flock. You need a guide.
Toto je Amira Al Hussaini, redaktorka Global Voices pro Střední východ. Má jednu z nejtěžsích prací na světě. Nejen že musí bránit našim izraelským a palestinským přispěvatelům v tom, aby se pozabíjeli, musí také přijít na to, co by vás o Středním východě mohlo zajímat. K tomu aby vás dostala mimo vaše vyšlapané cesty a pokusila se vás zaujmout příběhem člověka, který se snaží měsíc během Ramadánu nekouřit, potřebuje o svém globálním publiku něco vědět. Potřebuje mít přehled o tom, jaké články jsou k dispozici. Je to v zásadě DJ. Amira je schopná správkyně lidí, která ví, jaký materiál je jí k dispozici, která je schopna naslouchat svým čtenářům, udělat výběr a různými způsoby popostrčit lidi. Nemyslím si, že to musí být nutně algoritmický proces. Co je však podle mého mínění na internetu skvelé je, že zjednodušuje přístup DJů k širšímu publiku. Já Amiru znám, můžu se jí zeptat co si mám přečíst, internet ji ale dostává do pozice, kdy může takto radit daleko více lidem. Můžete ji naslouchat také, pokud by vás zajímalo rozšířit si svou sít tímto způsobem.
So this is Amira Al Hussaini. She is the Middle East editor for Global Voices. She has one of the hardest jobs in the world. Not only does she have to keep our Israeli and Palestinian contributors from killing each other, she has to figure out what is going to interest you about the Middle East. And in that sense of trying to get you out of your normal orbit, and to try to get you to pay attention to a story about someone who's given up smoking for the month of Ramadan, she has to know something about a global audience. She has to know something about what stories are available. Basically, she's a deejay. She's a skilled human curator who knows what material is available to her, who's able to listen to the audience, and who's able to make a selection and push people forward in one fashion or another. I don't think this is necessarily an algorithmic process. I think what's great about the internet is that it actually makes it much easier for deejays to reach a wider audience. I know Amira. I can ask her what to read. But with the internet, she's in a position where she can tell a lot of people what to read. And you can listen to her as well, if this is a way that you're interested in having your web widened.
Jakmile se začnete tímto způsobem rozšiřovat, jakmile začnete osvětlovat hlasy na těch temných místech, jakmile začnete překládát a starat se, ocitnete se na velmi podivných místech. Toto je obrázek z jednoho z mých nejoblíbenějších blogů, kterým je AfriGadget. Je to blog zabývající se technologiemi v africkém kontextu. Zde konkrétně se zaměřil na kováře ze slumu Kibera v Nairobi, který z osy Landroveru vyrábí rýč. Když se na ten obrázek podíváte, možná si pomyslíte: "Proč by mě mělo tohle zajímat?" A tenhle člověk by vám to pravděpodobně dokázal vysvětlit. Je to Erik Hersman, možná jste ho zahlédli tady na konferenci -- -- je také známý jako White African (bílý afričan). Erik je nejen velmi známý americký nadšenec, ale je také Keňan; narodil se v Súdánu a vyrostl v Keni. On je tím mostem, který stojí každou nohou v jiném světě -- jednou v komunitě zabývající se africkými technologiemi a tou druhou ve stejné, ale americké komunitě. Erik je schopný vyprávět příběh o tomto kiberském kováři a dostat se až na povídání o znovu-využívání, zlepšování z nutnosti a hledání inspirace při znovupoužívání materiálů. Zná jeden svět a hledá způsob jak ho představit tomu druhému. S oběma světy má pevné spojení. Jsem vážně přesvědčen o tom, že tihle lidé, mosty, jsou klíčoví při našich pokusech o rozšíření světa s využitím internetu.
So once you start widening like this, once you start lighting up voices in the dark spots, once you start translating, once you start curating, you end up in some really weird places. This is an image from pretty much my favorite blog, which is AfriGadget. And AfriGadget is a blog that looks at technology in an Africa context. And specifically, it's looking at a blacksmith in Kibera in Nairobi, who is turning the shaft of a Landrover into a cold chisel. And when you look at this image, you might find yourself going, "Why would I conceivably care about this?" And the truth is, this guy can probably explain this to you. This is Erik Hersman. You guys may have seen him around the conference. He goes by the moniker White African. He's both a very well known American geek, but he's also Kenyan; he was born in Sudan, grew up in Kenya. He is a bridge figure. He is someone who literally has feet in both worlds -- one in the world of the African technology community, one in the world of the American technology community. And so he's able to tell a story about this blacksmith in Kibera and turn it into a story about repurposing technology, about innovating from constraint, about looking for inspiration based on reusing materials. He knows one world, and he's finding a way to communicate it to another world, both of which he has deep connections to. These bridge figures, I'm pretty well convinced, are the future of how we try to make the world wider through using the web.
Mosty mají ale jeden háček - potřebujete někoho, kdo je přejde. Zde vstupují do hry xenofilové. Kdybych já byl v severoamerické fotbalové lize, pravděpodobně bych období mezi sezónami strávil hojením ran, užíváním si svého domu apod., možná bych natočil hip-hop album. Dhani Jones, středový linebacker hrající za Cincinnati Bengals, má trochu jinou představu jak trávit čas mimo sezónu. Má svůj televizní pořad který se jmenuje Dhani hraje se světem. Každý týden ve svém pořadu odjede navštívit jiný světový národ, najde místní sportovní klub, týden s nimi trénuje a zahraje si s nimi jeden zápas. Tohle dělá nejen proto, že by se chtěl stát mistrem v thajském boxu. Pro Dhaniho je sport jazykem, který mu umožňuje setkat se s kouzlem celého širého světa. Pro někoho z nás to může být muzika, pro jiné například jídlo, pro mnohé z nás literatura nebo písmo. Všechny tyto různé přístupy vám umožňují vyjít ven, podívat se do světa a najít v něm své místo.
But the trick with bridges is, ultimately, you need someone to cross them. And that's where we start talking about xenophiles. So if I found myself in the NFL, I suspect I would spend my off-season nursing my wounds, enjoying my house, so on and so forth -- possibly recording a hip-hop album. Dhani Jones, who is the middle linebacker for the Cincinnati Bengals, has a slightly different approach to the off-season. Dhani has a television show. It's called "Dhani Tackles the Globe." And every week on this television show, Dhani travels to a different nation of the world. He finds a local sporting team. He trains with them for a week, and he plays a match with them. And his reason for this is not just that he wants to master Muay Thai boxing. It's because, for him, sport is the language that allows him to encounter the full width and wonder of the world. For some of us it might be music. For some of us it might be food. For a lot of us it might be literature or writing. But there are all these different techniques that allow you to go out and look at the world and find your place within it.
Cílem mého povídání zde není přesvědčit vás v sále, abyste se chopili své xenofilie. Odhaduji, vzhledem k tomu, že jste na globální konferenci TEDGlobal, že mnoho z vás jsou xenofilové, ať už si tak říkáte nebo ne. Moje výzva spočívá v tom, že nestačí pouze rozhodnout se, že byste chtěli pro sebe širší svět. Musíme zjistit, jak předrátovat ty systémy, které máme. Musíme spravit naše média. Opravit internet a vzdělávání. Spravit imigrační politiku. Musíme hledat způsoby jak nalézat neznámé, jak šířit překlady a překládání. Musíme zjistit, jak přijmout a oslavovat tyto spojovací osobnosti a jak rozvíjet xenofily. Toto je má snaha, proto potřebuji vaši pomoc.
The goal of my Talk here is not to persuade the people in this room to embrace your xenophilia. My guess -- given that you're at a conference called TEDGlobal -- is that most of you are xenophiles, whether or not you use that term. My challenge instead is this. It's not enough to make the personal decision that you want a wider world. We have to figure out how to rewire the systems that we have. We have to fix our media. We have to fix the internet. We have to fix our education. We have to fix our immigration policy. We need to look at ways of creating serendipity, of making translation pervasive, and we need to find ways to embrace and celebrate these bridge figures. And we need to figure out how to cultivate xenophiles. That's what I'm trying to do. I need your help.
(potlesk)
(Applause)