Trpím chronickou schizofrenií. Strávila jsem stovky dní v psychiatrických léčebnách. Možná bych nakonec strávila většinu života zavřená v léčebně, ale můj život se odvíjel jiným směrem. Ve skutečnosti jsem do léčebny nevstoupila už téměř třicet let, což je asi můj největší úspěch. Nechci tím říct, že se už nepotýkám s žádnými psychickými problémy. Když jsem po studiích práv na Yaleově univerzitě začala pracovat, můj terapeut z New Havenu, doktor White, mi oznámil, že za tři měsíce zavírá svou ordinaci. Několik let před tím, než jsem plánovala odejít z New Havenu. Doktor White mi nesmírně pomohl a představa, že se bude stěhovat, mnou otřásla.
So I'm a woman with chronic schizophrenia. I've spent hundreds of days in psychiatric hospitals. I might have ended up spending most of my life on the back ward of a hospital, but that isn't how my life turned out. In fact, I've managed to stay clear of hospitals for almost three decades, perhaps my proudest accomplishment. That's not to say that I've remained clear of all psychiatric struggles. After I graduated from the Yale Law School and got my first law job, my New Haven analyst, Dr. White, announced to me that he was going to close his practice in three months, several years before I had planned to leave New Haven. White had been enormously helpful to me, and the thought of his leaving shattered me.
Můj nejlepší přítel Steve vycítil, že se děje něco vážného, a přiletěl za mnou do New Havenu. Teď budu citovat ze svých poznámek: „Otevřela jsem dveře svého bytu. Steve mi později prozradil, že ačkoli mě tolikrát viděl ve stavu psychózy, nebyl připraven na to, co spatřil ten den. Déle než týden jsem téměř nic nesnědla. Byla jsem vyzáblá. Nohy jsem měla jako ze dřeva. Moje tvář byla jako maska. Zatáhla jsem všechny závěsy v bytě, takže i přes den byla doma téměř úplná tma. Vzduch se skoro nedal dýchat, všude nepořádek. Steve, který byl zároveň právník a psycholog, léčil mnoho pacientů se závažnou duševní chorobou, a toho dne jsem podle něj vypadala jako nejhorší případy, které viděl. ‚Ahoj,‘ řekla jsem a vrátila se na gauč, kde jsem chvíli mlčky seděla. ‚Díky, žes přišel. Rozpadá se svět, slova, hlas. Řekni hodinám, ať se zastaví. Čas je. Čas už přišel.‘ ‚White odjíždí,‘ řekl Steve sklíčeně. ‚Padám do hrobu. Celá tahle situace je hrob,' naříkám. ‚Gravitace mě táhne k zemi. Bojím se. Pošli je pryč.‘“ V mládí jsem byla v psychiatrické léčebně, celkem třikrát vždy na delší dobu. Lékaři mi diagnostikovali chronickou schizofrenii a nabídli prognózu „hrobu“. V nelepším případě to znamenalo život pod stálým dohledem a pouze podřadnou práci. Tu „hrobovou“ prognózu jsem naštěstí nenaplnila. Jsem profesorkou práva, psychologie a psychiatrie na právnické fakultě University of Southern California. Mám mnoho blízkých přátel a milujícího manžela Willa, který je tu dnes s námi.
My best friend Steve, sensing that something was terribly wrong, flew out to New Haven to be with me. Now I'm going to quote from some of my writings: "I opened the door to my studio apartment. Steve would later tell me that, for all the times he had seen me psychotic, nothing could have prepared him for what he saw that day. For a week or more, I had barely eaten. I was gaunt. I walked as though my legs were wooden. My face looked and felt like a mask. I had closed all the curtains in the apartment, so in the middle of the day the apartment was in near total darkness. The air was fetid, the room a shambles. Steve, both a lawyer and a psychologist, has treated many patients with severe mental illness, and to this day he'll say I was as bad as any he had ever seen. 'Hi,' I said, and then I returned to the couch, where I sat in silence for several moments. 'Thank you for coming, Steve. Crumbling world, word, voice. Tell the clocks to stop. Time is. Time has come.' 'White is leaving,' Steve said somberly. 'I'm being pushed into a grave. The situation is grave,' I moan. 'Gravity is pulling me down. I'm scared. Tell them to get away.'" As a young woman, I was in a psychiatric hospital on three different occasions for lengthy periods. My doctors diagnosed me with chronic schizophrenia, and gave me a prognosis of "grave." That is, at best, I was expected to live in a board and care, and work at menial jobs. Fortunately, I did not actually enact that grave prognosis. Instead, I'm a chaired Professor of Law, Psychology and Psychiatry at the USC Gould School of Law, I have many close friends and I have a beloved husband, Will, who's here with us today.
(potlesk) Děkuji. Will je rozhodně hvězdou mého vystoupení.
(Applause) Thank you. He's definitely the star of my show.
Ráda bych se s vámi podělila o to, jak se to stalo, a popsala své zkušenosti s psychotickými stavy. Zdůrazňuji, že jsou to mé zkušenosti, protože každý prožívá psychózu jinak.
I'd like to share with you how that happened, and also describe my experience of being psychotic. I hasten to add that it's my experience, because everyone becomes psychotic in his or her own way.
Začněme definicí schizofrenie. Schizofrenie je onemocnění mozku. Jejím určujícím rysem je psychóza, tedy ztráta kontaktu s realitou. Bludy a halucinace jsou jejími typickými projevy. Bludy jsou utkvělé falešné představy, neodpovídající realitě, a halucinace falešné smyslové zkušenosti. Když mám psychózu, pak například často trpím bludem, že jsem zabila stovky tisíc lidí svými myšlenkami. Někdy jsem přesvědčena, že v mém mozku budou odpáleny nukleární výbuchy. Občas mám halucinace. Jednou jsem se třeba otočila a viděla muže se zvednutým nožem. Představte si noční můru, když nespíte.
Let's start with the definition of schizophrenia. Schizophrenia is a brain disease. Its defining feature is psychosis, or being out of touch with reality. Delusions and hallucinations are hallmarks of the illness. Delusions are fixed and false beliefs that aren't responsive to evidence, and hallucinations are false sensory experiences. For example, when I'm psychotic I often have the delusion that I've killed hundreds of thousands of people with my thoughts. I sometimes have the idea that nuclear explosions are about to be set off in my brain. Occasionally, I have hallucinations, like one time I turned around and saw a man with a raised knife. Imagine having a nightmare while you're awake.
Často přichází zmatená řeč a uvažování až do stavu nesrozumitelnosti. Volné asociace skládají slova, která znějí srozumitelně, ale nedávají smysl a když se zamotají moc, je to „slovní salát“. Schizofrenie není mnohočetná porucha osobnosti ani rozštěpená osobnost. Mysl schizofrenika není rozštěpená, ale otřesená.
Often, speech and thinking become disorganized to the point of incoherence. Loose associations involves putting together words that may sound a lot alike but don't make sense, and if the words get jumbled up enough, it's called "word salad." Contrary to what many people think, schizophrenia is not the same as multiple personality disorder or split personality. The schizophrenic mind is not split, but shattered.
Každý z vás mohl vidět na ulici zanedbaného, možná i hladového, člověka, jak stojí před kancelářskou budovou a něco si mumlá nebo křičí. Pravděpodobně bude trpět schizofrenií. Schizofrenie se však projevuje napříč socioekonomickými skupinami a jsou i schizofrenici pracující na plný úvazek s významnými pravomocemi. Před několika lety jsem se rozhodla sepsat své zkušenosti a cestu a chci vám tento příběh vyprávět i dnes, abych vám ukázala pohled zevnitř.
Everyone has seen a street person, unkempt, probably ill-fed, standing outside of an office building muttering to himself or shouting. This person is likely to have some form of schizophrenia. But schizophrenia presents itself across a wide array of socioeconomic status, and there are people with the illness who are full-time professionals with major responsibilities. Several years ago, I decided to write down my experiences and my personal journey, and I want to share some more of that story with you today to convey the inside view.
Následující příhoda se udála 7. týden 1. semestru mého 1. ročníku na Yale. Cituji ze svých zápisků: „Já a moje spolužačky Rebel a Val jsme se měly sejít v pátek večer v knihovně, abychom pracovaly na písemném úkolu. Nedostaly jsme se však příliš daleko, protože moje řeč nedávala smysl.
So the following episode happened the seventh week of my first semester of my first year at Yale Law School. Quoting from my writings: "My two classmates, Rebel and Val, and I had made the date to meet in the law school library on Friday night to work on our memo assignment together. But we didn't get far before I was talking in ways that made no sense.
‚Písemné zprávy jsou zjevení,‘ řekla jsem. ‚Dělají závěry. Závěr je ve vaší hlavě. Pat to říkávala. Zabily jste někoho?' Rebel a Val se na mě dívaly, jako by je nebo mě někdo
'Memos are visitations,' I informed them. 'They make certain points. The point is on your head. Pat used to say that. Have you killed you anyone?' Rebel and Val looked at me as if they or I had been
polil studenou vodu. ‚O čem to mluvíš, Elyn?‘
splashed in the face with cold water. 'What are you talking about, Elyn?'
‚Znáte to. Kdo je co, co je kdo, peklo a nebe. Pojďme ven na střechu. Má rovný povrch. Je to bezpečné.‘ Rebel a Val šly za mnou a dále se ptaly, co se děje. ‚To je mé pravé já,‘ oznámila jsem a mávala rukama nad hlavou. A pak jsem v pátek pozdě večer na střeše právnické fakulty začala hlasitě zpívat. ‚Přijeď na Floridu, slunečný keři. Chcete si zatancovat?‘ ‚Jsi na drogách?‘ zeptaly se. ‚Jsi sjetá?‘ ‚Sjetá? Já? Nikdy, žádné drogy. Přijeď na Floridu, slunečný keři. Tam kde jsou citróny, kde mají démony.‘ ‚Naháníš mi strach,‘ řekla Rebel nebo Val a vydaly se zpět do knihovny. Pokrčila jsem rameny a šla za nimi.
'Oh, you know, the usual. Who's what, what's who, heaven and hell. Let's go out on the roof. It's a flat surface. It's safe.' Rebel and Val followed and they asked what had gotten into me. 'This is the real me,' I announced, waving my arms above my head. And then, late on a Friday night, on the roof of the Yale Law School, I began to sing, and not quietly either. 'Come to the Florida sunshine bush. Do you want to dance?' 'Are you on drugs?' one asked. 'Are you high?' 'High? Me? No way, no drugs. Come to the Florida sunshine bush, where there are lemons, where they make demons.' 'You're frightening me,' one of them said, and Rebel and Val headed back into the library. I shrugged and followed them.
V knihovně jsem se pak spolužáček zeptala, zda také vidí, jak z našich případů
Back inside, I asked my classmates if they were having the same experience of words jumping around
vyskakují slova, jako já. ‚Někdo asi pronikl do mých kopií případů. Musíme tomu přijít na kloub. Nevěřím na klouby, ale drží naše tělo pohromadě.‘“ - To jsou příklady volných asociací. - „Nakonec jsem se vrátila do svého pokoje a nemohla jsem se uklidnit. Má hlava byla plná hluku, citroníků, nezpracovaných poznámek k úkolu a masových vražd, které způsobím. Seděla jsem na posteli, houpala se vpřed a vzad a naříkala z pocitu strachu a izolace.“ Tato příhoda předcházela mé první hospitalizaci v USA. První dvě jsem absolvovala dříve v Anglii.
our cases as I was. 'I think someone's infiltrated my copies of the cases,' I said. 'We've got to case the joint. I don't believe in joints, but they do hold your body together.'" -- It's an example of loose associations. -- "Eventually I made my way back to my dorm room, and once there, I couldn't settle down. My head was too full of noise, too full of orange trees and law memos I could not write and mass murders I knew I would be responsible for. Sitting on my bed, I rocked back and forth, moaning in fear and isolation." This episode led to my first hospitalization in America. I had two earlier in England.
Pokračuji v citaci: „Ráno jsem šla za svým profesorem požádat o odklad odevzdání úkolu a začala jsem nesmyslně blábolit stejně jako předešlý večer, a tak mě odvedl na pohotovost. Tam se na mě vrhl někdo, komu budu říkat „doktor“ a jeho tým ranařů. Zvedli mě do vzduchu a mrštili se mnou na kovovou postel tak silně, že se mi zatmělo před očima. Pak mi připoutali nohy a ruce k posteli silnými koženými řemeny. Z mých úst vyšel zvuk jako nikdy před tím: napůl sten, napůl výkřik, nelidský chrapot čiré hrůzy. Pak se ten zvuk ozval znovu, odněkud hluboko v mém břiše a škrábal se ven mým krkem.“ To vedlo k mé nedobrovolné hospitalizaci. Lékaři uváděli jako jeden z důvodů hospitalizace proti mé vůli „vážné zdravotní postižení“. Na podporu tohoto tvrzení napsali do mé karty, že jsem nedokázala splnit úkol na právnické fakultě. Celý svůj pobyt v New Havenu jsem přemýšlela, co to znamenalo. (smích)
Continuing with the writings: "The next morning I went to my professor's office to ask for an extension on the memo assignment, and I began gibbering unintelligably as I had the night before, and he eventually brought me to the emergency room. Once there, someone I'll just call 'The Doctor' and his whole team of goons swooped down, lifted me high into the air, and slammed me down on a metal bed with such force that I saw stars. Then they strapped my legs and arms to the metal bed with thick leather straps. A sound came out of my mouth that I'd never heard before: half groan, half scream, barely human and pure terror. Then the sound came again, forced from somewhere deep inside my belly and scraping my throat raw." This incident resulted in my involuntary hospitalization. One of the reasons the doctors gave for hospitalizing me against my will was that I was "gravely disabled." To support this view, they wrote in my chart that I was unable to do my Yale Law School homework. I wondered what that meant about much of the rest of New Haven. (Laughter)
Během dalšího roku jsem strávila pět měsíců v psychiatrické léčebně. Někdy to bylo až 20 hodin v poutech, se svázanýma rukama a nohama. Byla jsem svázaná sítí pevně zavázanou kolem hrudi. Nikdy jsem na nikoho nezaútočila. Nikomu jsem neublížila. Nikdy jsem přímo nevyhrožovala. Pokud jste nikdy nebyli spoutáni, můžete to vnímat jako neškodné opatření. Není na tom ale nic neškodného.
During the next year, I would spend five months in a psychiatric hospital. At times, I spent up to 20 hours in mechanical restraints, arms tied, arms and legs tied down, arms and legs tied down with a net tied tightly across my chest. I never struck anyone. I never harmed anyone. I never made any direct threats. If you've never been restrained yourself, you may have a benign image of the experience. There's nothing benign about it.
Každý týden v USA zemřou dle odhadů v poutech až 3 lidé. Uškrtí se, vdechují své zvratky, udusí se, dostanou srdeční infarkt. Není jasné, zda použití pout zachraňuje životy, nebo je tomu spíš naopak. Když jsem se chystala napsat studentský článek o používání pout do Yale Law Journal, oslovila jsem známého profesora práv a psychiatra v jedné osobě. Čekala jsem, že bude souhlasit že pouta musejí být ponižující, bolestivá a děsivá. Významně se na mě podíval a řekl: „Elyn, vy tomu přesně nerozumíte: Tito lidé jsou psychotici. Jsou jiní než já nebo vy. Necítili by to omezení tak jako my. “ V té chvíli jsme neměla odvahu mu říci, že se od něho zase tolik nelišíme. Nechceme být připoutaní k posteli a hodiny trpět, stejně jako by to nechtěl on. Do nedávna vlastně prý, a jsem si jistá, že si mnozí stále myslí, pouta pomáhala psychiatrickým pacientům cítit se bezpečně. Nikdy jsem nepotkala psychiatrického pacienta, který by s tím souhlasil. Dnes bych ráda řekla, že hodně věřím psychiatrii, ale zároveň odsuzuji násilí. Nemyslím si, že násilí je efektivní léčba. Použití násilí vůči člověku se závažnou nemocí je něco strašného.
Every week in the United States, it's been estimated that one to three people die in restraints. They strangle, they aspirate their vomit, they suffocate, they have a heart attack. It's unclear whether using mechanical restraints is actually saving lives or costing lives. While I was preparing to write my student note for the Yale Law Journal on mechanical restraints, I consulted an eminent law professor who was also a psychiatrist, and said surely he would agree that restraints must be degrading, painful and frightening. He looked at me in a knowing way, and said, "Elyn, you don't really understand: These people are psychotic. They're different from me and you. They wouldn't experience restraints as we would." I didn't have the courage to tell him in that moment that, no, we're not that different from him. We don't like to be strapped down to a bed and left to suffer for hours any more than he would. In fact, until very recently, and I'm sure some people still hold it as a view, that restraints help psychiatric patients feel safe. I've never met a psychiatric patient who agreed with that view. Today, I'd like to say I'm very pro-psychiatry but very anti-force. I don't think force is effective as treatment, and I think using force is a terrible thing to do to another person with a terrible illness.
Nakonec jsem odešla do Los Angeles učit práva na University of Southern California. Léta jsem se snažila vyhýbat uživání léků a všemožně se snažila jich zbavit. Myslela jsem si, že pokud to zvládnu, budu moci nakonec dokázat, že nejsem duševně nemocná, což byla velká chyba. Mé heslo bylo: „čím méně léků, tím menší problém.“ Můj analytik v LA, Dr. Kaplan, mě varoval, abych dále užívala léky a žila svůj život, já se však rozhodla, že udělám poslední pokus na škole a přestanu. Cituji z textu: „Začala jsem snižovat dávky léků a během krátké doby pocítila důsledky. Po návratu z výletu do Oxfordu jsem napochodovala do ordinace Dr. Kaplana, namířila si to přímo do rohu, schoulila se, zakryla si tvář a začala se třást. Všude kolem jsem cítila ďábelské bytosti s dýkami v rukou. Rozřezaly by mě na malé kousky nebo mě donutily žvýkat žhavé uhlíky. Kaplan to později popsal jako „svíjení se v agónii“. I v tomto stavu, který byl vyhodnocen jako akutní s prognózou další psychózy, jsem však odmítala brát více léků. Má mise stále není splněna.
Eventually, I came to Los Angeles to teach at the University of Southern California Law School. For years, I had resisted medication, making many, many efforts to get off. I felt that if I could manage without medication, I could prove that, after all, I wasn't really mentally ill, it was some terrible mistake. My motto was the less medicine, the less defective. My L.A. analyst, Dr. Kaplan, was urging me just to stay on medication and get on with my life, but I decided I wanted to make one last college try to get off. Quoting from the text: "I started the reduction of my meds, and within a short time I began feeling the effects. After returning from a trip to Oxford, I marched into Kaplan's office, headed straight for the corner, crouched down, covered my face, and began shaking. All around me I sensed evil beings poised with daggers. They'd slice me up in thin slices or make me swallow hot coals. Kaplan would later describe me as 'writhing in agony.' Even in this state, what he accurately described as acutely and forwardly psychotic, I refused to take more medication. The mission is not yet complete.
Hned po návštěvě Kaplana jsem šla k Dr. Marderovi, odborníkovi na schizofrenii, který sledoval vedlejší účinky mých léků. Ten měl dojem, že mám mírné psychotické onemocnění. Jednou jsem si u něj v ordinaci sedla na gauč, převalila se a začala mumlat. ‚Výbuchy v hlavě a lidé, kteří chtějí zabíjet. Bude vadit, když vám rozmlátím ordinaci?‘ ‚Pokud si myslíte, že to uděláte, musíte odejít,' řekl Marder. ,OK. Pomalu. Hořící led. Řekněte jim, ať mě nezabíjejí. Ať mě nezabíjejí. Co jsem udělala? Stovky tisíc myšlenek, zákazů.' ,Elyn, cítíte, že jste nebezpečná sobě nebo druhým? Myslím, že byste měla být v nemocnici. Mohl bych vás přijmout hned a celá věc může být diskrétní.' ,Ha, ha, ha. Nabízíte mi pobyt v nemocnicích? Nemocnice jsou špatné, šílené, smutné. Člověk musí zůstat venku. Jsem bůh, nebo jsem aspoň byla.‘“ K tomuto bodu v textu, kde jsem řekla, že jsem bůh, měl můj muž otázku. „Odešla jsi, nebo tě vyhodil?“ (smích) „,Dávám život a zase ho beru. Odpusťte mi, že nevím, co dělám.‘
Immediately after the appointment with Kaplan, I went to see Dr. Marder, a schizophrenia expert who was following me for medication side effects. He was under the impression that I had a mild psychotic illness. Once in his office, I sat on his couch, folded over, and began muttering. 'Head explosions and people trying to kill. Is it okay if I totally trash your office?' 'You need to leave if you think you're going to do that,' said Marder. 'Okay. Small. Fire on ice. Tell them not to kill me. Tell them not to kill me. What have I done wrong? Hundreds of thousands with thoughts, interdiction.' 'Elyn, do you feel like you're dangerous to yourself or others? I think you need to be in the hospital. I could get you admitted right away, and the whole thing could be very discrete.' 'Ha, ha, ha. You're offering to put me in hospitals? Hospitals are bad, they're mad, they're sad. One must stay away. I'm God, or I used to be.'" At that point in the text, where I said "I'm God, or I used to be," my husband made a marginal note. He said, "Did you quit or were you fired?" (Laughter) "'I give life and I take it away. Forgive me, for I know not what I do.'
Nakonec jsem se zhroutila před přáteli a všichni mě přemlouvali, ať beru více léků. Už jsem nemohla déle odmítat pravdu a nedokázala jsem to změnit. Zeď, která mě, Elyn, profesorku Saksovou, dělila od té šílené ženy, kterou před lety hospitalizovali, byla v troskách.
Eventually, I broke down in front of friends, and everybody convinced me to take more medication. I could no longer deny the truth, and I could not change it. The wall that kept me, Elyn, Professor Saks, separate from that insane woman hospitalized years past, lay smashed and in ruins."
Vše o mé nemoci naznačuje, že bych zde neměla být, ale jsem tu. A myslím, že to má tři důvody. V první řadě mám skvělou léčbu. Psychoanalytickou psychoterapii čtyři až pět dní v týdnu už několik desetiletí a výborná psychofarmaka. Za druhé mám početnou rodinu a přátele, kteří mě znají a znají i mou nemoc. Tyto vztahy daly mému životu smysl a hloubku a pomohly mi také najít správný směr v boji se symptomy. Za třetí pracuji na místě, kde se mi dostává obrovské podpory, na právnické fakultě USC. Je to místo, které se nejen přizpůsobuje mým potřebám, ale skutečně je přijímá. Je to také velmi intelektuálně podnětné místo. Zaměstnání mé mysli složitými problémy se ukázalo být mou nejsilnější a nejspolehlivější obranou proti dušení nemoci.
Everything about this illness says I shouldn't be here, but I am. And I am, I think, for three reasons: First, I've had excellent treatment. Four- to five-day-a-week psychoanalytic psychotherapy for decades and continuing, and excellent psychopharmacology. Second, I have many close family members and friends who know me and know my illness. These relationships have given my life a meaning and a depth, and they also helped me navigate my life in the face of symptoms. Third, I work at an enormously supportive workplace at USC Law School. This is a place that not only accommodates my needs but actually embraces them. It's also a very intellectually stimulating place, and occupying my mind with complex problems has been my best and most powerful and most reliable defense against my mental illness.
Ani přes to všechno - skvělou léčbu, rodinu, přátele a pracovní prostředí - jsem svou nemoc nezveřejnila až do relativně vysokého věku. Důvodem bylo stigma duševní nemoci, které je tak silné, že mi to nepřipadalo bezpečné. Kdybyste si dnes neodnesli nic jiného, zapamatujte si prosím, že neexistují žádní „schizofrenici“. Jsou to lidé trpící schizofrenií a může to být vaše žena, vaše dítě, váš soused, váš přítel nebo váš kolega.
Even with all that — excellent treatment, wonderful family and friends, supportive work environment — I did not make my illness public until relatively late in life, and that's because the stigma against mental illness is so powerful that I didn't feel safe with people knowing. If you hear nothing else today, please hear this: There are not "schizophrenics." There are people with schizophrenia, and these people may be your spouse, they may be your child, they may be your neighbor, they may be your friend, they may be your coworker.
Dovolte mi několik závěrečných myšlenek. Je třeba investovat více zdrojů do výzkumu a léčby duševních nemocí. Čím více jim porozumíme, tím lepší léčbu budeme moci nabídnout a tím lépe budeme moci pečovat o nemocné bez použití násilí. Dále je třeba přestat kriminalizovat duševní nemoci. Je národní tragédie a skandál, že okresní věznice v LA je největší psychiatrické zařízení v USA. Americké věznice jsou plné lidí, kteří trpí vážnými duševními nemocemi, a mnozí z nich jsou zde proto, že se jim nikdy nedostalo správné léčby. I já jsem snadno mohla skončit ve vězení nebo na ulici. Chci vzkázat zábavnímu průmyslu a tisku: Udělali jste skvělou práci v boji proti nejrůznějším stigmatům a předsudkům. Představujte nám prosím dále ve svých filmech, hrách a článcích postavy s vážnou duševní nemocí. Vytvářejte je s pochopením, a jejich bohatými a hlubokými zkušenostmi jako lidi, nikoli jako diagnózy. Nedávno se mě ptal jeden přítel: Kdyby byl prášek, který bys spolkla a vyléčila se, vzala by sis ho? Když byl básník Rainer Maria Rilke zván na psychoanalýzu, odmítl to a řekl: „Neberte mi mé ďábly, protože by mohli uletět i mí andělé.“ Má psychóza je naopak noční můra, v níž jsou ďáblové pravdu strašní a všichni mí andělé už uletěli. Takže vzala bych si ten prášek? Okamžitě. Tím ale nechci říci, že lituji života, který jsem mohla mít, kdybych nebyla nemocná ani nežádám, aby mě někdo litoval. Chci spíše říci, že lidskost, kterou všichni sdílíme, je důležitější než nemoc, kterou mají jen někteří. Lidé s duševní nemocí chtějí totéž co všichni ostatní, slovy Sigmunda Freuda: „pracovat a milovat“.
So let me share some final thoughts. We need to invest more resources into research and treatment of mental illness. The better we understand these illnesses, the better the treatments we can provide, and the better the treatments we can provide, the more we can offer people care, and not have to use force. Also, we must stop criminalizing mental illness. It's a national tragedy and scandal that the L.A. County Jail is the biggest psychiatric facility in the United States. American prisons and jails are filled with people who suffer from severe mental illness, and many of them are there because they never received adequate treatment. I could have easily ended up there or on the streets myself. A message to the entertainment industry and to the press: On the whole, you've done a wonderful job fighting stigma and prejudice of many kinds. Please, continue to let us see characters in your movies, your plays, your columns, who suffer with severe mental illness. Portray them sympathetically, and portray them in all the richness and depth of their experience as people and not as diagnoses. Recently, a friend posed a question: If there were a pill I could take that would instantly cure me, would I take it? The poet Rainer Maria Rilke was offered psychoanalysis. He declined, saying, "Don't take my devils away, because my angels may flee too." My psychosis, on the other hand, is a waking nightmare in which my devils are so terrifying that all my angels have already fled. So would I take the pill? In an instant. That said, I don't wish to be seen as regretting the life I could have had if I'd not been mentally ill, nor am I asking anyone for their pity. What I rather wish to say is that the humanity we all share is more important than the mental illness we may not. What those of us who suffer with mental illness want is what everybody wants: in the words of Sigmund Freud, "to work and to love."
Děkuji. (potlesk)
Thank you. (Applause)
(potlesk)
(Applause)
Děkuji. Děkuji. Jste moc milí.
Thank you. Thank you. You're very kind. (Applause)
Děkuji. (potlesk)
Thank you. (Applause)