Tak jako mnozí lidé jsem v životě prošla několika profesemi, a i když to byly různé profese, všem jako základ posloužilo moje první zaměstnání. Od svých 20 let jsem asistovala u domácích porodů. Asistence u porodů mě naučily užitečné a někdy až nečekané věci, jako třeba nastartovat auto ve 2 ráno při 10 stupních pod nulou.
Like many of us, I've had several careers in my life, and although they've been varied, my first job set the foundation for all of them. I was a home-birth midwife throughout my 20s. Delivering babies taught me valuable and sometimes surprising things, like how to start a car at 2am. when it's 10 degrees below zero.
(smích)
(Laughter)
Nebo jak vzkřísit otce, který omdlel při pohledu na krev.
Or how to revive a father who's fainted at the sight of blood.
(smích)
(Laughter)
Nebo jak šikovně ustřihnout pupeční šňůru, aby se utvořil pěkný pupík.
Or how to cut the umbilical cord just so, to make a beautiful belly button.
Ale tohle nebyly věci, na které bych myslela nebo jimiž bych se řídila, když jsem s porodnictvím skončila a začala dělat něco jiného. To, co mi utkvělo, byla pevná víra, že každý z nás přichází na tento svět s jedinečnými kvalitami. Když jsem se dívala do tváří novorozeňat, zachytila jsem záblesk oné hodnoty, onen dojem ryzí svébytnosti, onu jedinečnou jiskru. K popisu onoho jiskření používám slovo „duše“, protože je to v angličtině jediné slovo, které nejvýstižněji vyjadřuje to, co každé dítě přinášelo do místnosti.
But those aren't the things that stuck with me or guided me when I stopped being a midwife and started other jobs. What stuck with me was this bedrock belief that each one of us comes into this world with a unique worth. When I looked into the face of a newborn, I caught a glimpse of that worthiness, that sense of unapologetic selfhood, that unique spark. I use the word "soul" to describe that spark, because it's the only word in English that comes close to naming what each baby brought into the room.
Každé novorozeně bylo unikátní jako sněhová vločka, bylo jedinečnou směsí biologie, rodového původu a tajemna. A pak to dítě vyrůstá, a aby se začlenilo do rodiny, aby jednalo v rámci kulturních, komunitních, genderových pravidel, začíná to malé obalovat svou duši, vrstvu za vrstvou. Rodíme se takoví, ale ‒
Every newborn was as singular as a snowflake, a matchless mash-up of biology and ancestry and mystery. And then that baby grows up, and in order to fit into the family, to conform to the culture, to the community, to the gender, that little one begins to cover its soul, layer by layer. We're born this way,
(smích)
but --
(Laughter)
ale jak rosteme, stane se nám spousta věcí, které způsobí … že raději skrýváme svůj oduševnělý svéráz a originálnost. Všichni jsme to udělali. Každý z vás kdysi býval miminem ‒
But as we grow, a lot of things happen to us that make us ... want to hide our soulful eccentricities and authenticity. We've all done this. Everyone in this room is a former baby --
(smích)
(Laughter)
s příznačnými základními právy. Ale jako dospělí trávíme spousty času cítíc se nepohodlně ve vlastní kůži, jako bychom trpěli PNA: poruchou nedostatečné autentičnosti. Ale tyhle děti ne ‒ tyhle ještě ne. Jejich vzkaz pro mě zněl: odhal svoji duši a pohlédni na to, jak jiskří duše všech ostatních. Stále jim jiskří.
with a distinctive birthright. But as adults, we spend so much of our time uncomfortable in our own skin, like we have ADD: authenticity deficit disorder. But not those babies -- not yet. Their message to me was: uncover your soul and look for that soul-spark in everyone else. It's still there.
A tohle jsem se naučila od rodících žen. Vzkazovaly, abych zůstávala otevřená, i když jde o bolestivé záležitosti. Děložní hrdlo normálně vypadá takhle. Je to pevně sevřený malý sval na spodku dělohy. Během porodu je potřeba, aby se roztáhl z této až na tuto velikost. Jau! Když proti bolesti bojujete, způsobíte si ji ještě větší a bráníte tomu, co se má narodit.
And here's what I learned from laboring women. Their message was about staying open, even when things are painful. A woman's cervix normally looks like this. It's a tight little muscle at the base of the uterus. And during labor, it has to stretch from this to this. Ouch! If you fight against that pain, you just create more pain, and you block what wants to be born.
Nikdy nezapomenu na to kouzlo, které pravidelně nastávalo, když se ženy přestaly bránit bolesti a rozevřely se. Bylo to, jako by všechny síly vesmíru zpozorněly a vyslaly vlnu pomoci. Nikdy na ten vzkaz nezapomenu, a když teď ve svém životě nebo práci nastanou svízele nebo bolestivé věci, tak se jim samozřejmě zprvu bráním, ale pak si vzpomenu na to, co jsem se naučila od matek: zůstaň otevřená. Nepřestávej se zajímat. Ptej se bolesti, co má přijít na svět. Něco nového se má narodit.
I'll never forget the magic that would happen when a woman stopped resisting the pain and opened. It was as if the forces of the universe took notice and sent in a wave of help. I never forgot that message, and now, when difficult or painful things happen to me in my life or my work, of course at first I resist them, but then I remember what I learned from the mothers: stay open. Stay curious. Ask the pain what it's come to deliver. Something new wants to be born.
A dostala jsem ještě jednu cituplnou lekci, a to od Alberta Einsteina. On nikdy u porodu nebyl, ale ‒
And there was one more big soulful lesson, and that one I learned from Albert Einstein. He wasn't at any of the births, but --
(smích)
(Laughter)
byla to lekce o čase. Na sklonku svého života dospěl Albert Einstein k závěru, že náš normální život, prožitý jako v kolečku pro křečky, je iluzí. Pořád běháme dokola, stále rychleji a rychleji, snažíme se někam dostat. A po celou tu dobu se pod pozemským časem nachází celá další dimenze, kde splývá minulost se současností a budoucností a stávají se hlubokým časem. A už není čeho dosahovat.
It was a lesson about time. At the end of his life, Albert Einstein concluded that our normal, hamster-wheel experience of life is an illusion. We run round and round, faster and faster, trying to get somewhere. And all the while, underneath surface time is this whole other dimension where the past and the present and the future merge and become deep time. And there's nowhere to get to.
Albert Einstein ten stav, tu dimenzi, nazýval „pouhým bytím“. A říkal, že když ho pociťoval, zažíval okamžiky posvátné úcty. Když jsem pomáhala rodit děti, musela jsem z kolečka vystoupit. Někdy jsem proseděla celé dny, hodiny a hodiny, a jen dýchala společně s rodiči; ve stavu pouhého bytí. Dostala jsem koňskou dávku posvátné úcty.
Albert Einstein called this state, this dimension, "only being." And he said when he experienced it, he knew sacred awe. When I was delivering babies, I was forced off the hamster wheel. Sometimes I had to sit for days, hours and hours, just breathing with the parents; just being. And I got a big dose of sacred awe.
Takže tohle jsou 3 lekce, které jsem si odnesla z porodnictví. Za prvé: odhalte svou duši. Za druhé: když věci nejdou snadno nebo to bolí, zkuste zůstat otevření. A za třetí: tu a tam vystupte z kola pro křečky do hlubokého času.
So those are the three lessons I took with me from midwifery. One: uncover your soul. Two: when things get difficult or painful, try to stay open. And three: every now and then, step off your hamster wheel into deep time.
Tyhle lekce se mi hodily po celý můj život, ale opravdu vhod mi přišly nedávno, když jsem nastoupila svou doposud nejdůležitější práci.
Those lessons have served me throughout my life, but they really served me recently, when I took on the most important job of my life thus far.
Před dvěma roky propukla u mojí mladší sestry vzácná forma rakoviny krve a jedinou léčbou, která jí zbývala, byla transplantace kostní dřeně. Navzdory veškerému očekávání se pro ni našel vhodný dárce, a tím jsem se ukázala být já. V naší rodině byla čtyři děvčata a když mé sestry zjistily, že se s ní perfektně geneticky shoduji, jejich reakce byla: „Fakt? Zrovna ty?“
Two years ago, my younger sister came out of remission from a rare blood cancer, and the only treatment left for her was a bone marrow transplant. And against the odds, we found a match for her, who turned out to be me. I come from a family of four girls, and when my sisters found out that I was my sister's perfect genetic match, their reaction was, "Really? You?"
(smích)
(Laughter)
„Vy dvě že se dokonale shodujete?“ Což je pro sourozence docela typické. Mezi sourozenci se toho děje spoustu. Zažívají lásku, je mezi nimi přátelství, ochraňují se. Ale dojde také na závist a soupeření a odmítání a napadání. V soužití se sourozenci začínáme vrstvit mnohé z oněch vrstev, které obalují naši duši.
"A perfect match for her?" Which is pretty typical for siblings. In a sibling society, there's lots of things. There's love and there's friendship and there's protection. But there's also jealousy and competition and rejection and attack. In siblinghood, that's where we start assembling many of those first layers that cover our soul.
Když jsem zjistila, že jsem vhodná pro transplantaci, přepnula jsem se do výzkumného módu. A objevila jsem, že předpoklady pro transplantaci jsou poměrně jasně dané. Pomocí silných dávek chemoterapie zničíte u pacienta s rakovinou veškerou kostní dřeň a pak ji nahradíte několika miliony zdravých buněk kostní dřeně od dárce. A pak děláte vše pro to, abyste zajistili, že se nové buňky v těle pacienta uchytí. Také jsem se dozvěděla, že transplantace přináší velké nebezpečí. Pokud by má sestra překonala téměř vražednou chemoterapii, čekaly by ji další problémy. Mé buňky možná napadnou její tělo. A její tělo možná moje buňky odmítne. Říkají tomu odmítnutí nebo napadnutí a obojí by ji mohlo zabít.
When I discovered I was my sister's match, I went into research mode. And I discovered that the premise of transplants is pretty straightforward. You destroy all the bone marrow in the cancer patient with massive doses of chemotherapy, and then you replace that marrow with several million healthy marrow cells from a donor. And then you do everything you can to make sure that those new cells engraft in the patient. I also learned that bone marrow transplants are fraught with danger. If my sister made it through the near-lethal chemotherapy, she still would face other challenges. My cells might attack her body. And her body might reject my cells. They call this rejection or attack, and both could kill her.
Odmítání. Napadání. Jako sourozencům vám tahle slova znějí povědomě. Já a moje sestra jsme zažívaly dlouhá období lásky, ale vzájemná odmítání a napadání měla také dlouhou historii, počínaje drobnými nedorozuměními až po větší zrady. Neměly jsme mezi sebou ten vztah, kdy bychom si svěřovaly důvěrnosti; ale jako v případě jiných sourozenců a lidí s všemožnými vztahy, jsme se zdráhaly říct, co opravdu cítíme, odhalit své rány, přiznat se k prohřeškům.
Rejection. Attack. Those words had a familiar ring in the context of being siblings. My sister and I had a long history of love, but we also had a long history of rejection and attack, from minor misunderstandings to bigger betrayals. We didn't have the kind of the relationship where we talked about the deeper stuff; but, like many siblings and like people in all kinds of relationships, we were hesitant to tell our truths, to reveal our wounds, to admit our wrongdoings.
Ale když jsem se dozvěděla o riziku odmítnutí a napadnutí buněk, řekla jsem si, že je na čase to změnit. Co kdybychom nechaly transplantaci kostní dřeně na doktorech a udělaly něco, čemu jsme začaly říkat „transplantace duševní dřeně“? Co kdybychom se postavily všemu, čím jsme si kdysi způsobily bolest a místo odmítání a napadání bychom si naslouchaly? Dokázaly bychom si odpustit? Dokázaly bychom splynout? Nenaučily bychom to samé i naše buňky?
But when I learned about the dangers of rejection or attack, I thought, it's time to change this. What if we left the bone marrow transplant up to the doctors, but did something that we later came to call our "soul marrow transplant?" What if we faced any pain we had caused each other, and instead of rejection or attack, could we listen? Could we forgive? Could we merge? Would that teach our cells to do the same?
Abych svou skeptickou sestru nalákala, konvertovala jsem ke svatému písmu našich rodičů: časopisu New Yorker.
To woo my skeptical sister, I turned to my parents' holy text: the New Yorker Magazine.
(smích)
(Laughter)
Poslala jsem jí z něho kreslený vtip, abych jí vysvětlila, proč bychom měli nejdřív zajít k terapeutovi, než podstoupím odběr kostní dřeně a ona transplantaci. Tady je.
I sent her a cartoon from its pages as a way of explaining why we should visit a therapist before having my bone marrow harvested and transplanted into her body. Here it is.
„Nikdy jsem mu neodpustila za tu věc, která se mi zrodila v hlavě.“
"I have never forgiven him for that thing I made up in my head."
(smích)
(Laughter)
Řekla jsem sestře, že jsme nejspíš dělaly to samé, když jsme s sebou všude tahaly smyšlené historky, které nás rozdělovaly. A řekla jsem jí, že po transplantaci bude v jejích žilách proudit krev, která bude moje, z buněk mojí kostní dřeně, a že v jádru každé z těchto buněk bude moje kompletní DNA. „Budu si tebou proplouvat, až do konce tvého života“, řekla jsem své mírně vyděšené sestře.
I told my sister we had probably been doing the same thing, carting around made-up stories in our heads that kept us separate. And I told her that after the transplant, all of the blood flowing in her veins would be my blood, made from my marrow cells, and that inside the nucleus of each of those cells is a complete set of my DNA. "I will be swimming around in you for the rest of your life," I told my slightly horrified sister.
(smích)
(Laughter)
„Myslím, že bychom si raději měly urovnat svůj vztah.“
"I think we better clean up our relationship."
Lidé v ohrožení zdraví dělají různé riskantní věci, například seknou s prací nebo skočí padákem z letadla, a v případě mé sestry to bylo tak, že souhlasila s několika terapiemi, během kterých jsme se odhalily až na dřeň. Probraly jsme a daly volný průchod letitým historkám a domněnkám, které jsme si jedna o druhé vytvořily, a výčitkám a pocitům hanby, až dokud z toho všeho nezbyla jen láska.
A health crisis makes people do all sorts of risky things, like quitting a job or jumping out of an airplane and, in the case of my sister, saying "yes" to several therapy sessions, during which we got down to the marrow. We looked at and released years of stories and assumptions about each other and blame and shame until all that was left was love.
Lidé říkali, že jsem byla statečná, když jsem podstoupila odběr dřeně, ale já si to nemyslím. Pro mě byl hrdinstvím jiný druh odběru a transplantace, transplantace duševní dřeně a emocionální obnažení před jinou lidskou bytostí, když jsem odložila hrdost a zábrany, odložila všechny ty vrstvy a vzájemně sdílela naše zranitelné duše. Využila jsem lekce z dob domácích porodů: odhal svou duši. Otevři se tomu, co tě děsí a co tě bolí. Hledej posvátnou úctu.
People have said I was brave to undergo the bone marrow harvest, but I don't think so. What felt brave to me was that other kind of harvest and transplant, the soul marrow transplant, getting emotionally naked with another human being, putting aside pride and defensiveness, lifting the layers and sharing with each other our vulnerable souls. I called on those midwife lessons: uncover your soul. Open to what's scary and painful. Look for the sacred awe.
Tady mě vidíte s mou kostní dření po odběru. Tak tomu říkají ‒ „odběr“, jako byste dostali jídlo z farmy rovnou na stůl ‒
Here I am with my marrow cells after the harvest. That's they call it -- "harvest," like it's some kind of bucolic farm-to-table event --
(smích)
(Laughter)
můžu vás ujistit, že tak to teda není. A tady vidíte moji velmi statečnou sestru, jak dostává infuzi mých buněk. Po transplantaci jsme spolu trávily stále víc a víc času. Bylo to zase jako v dobách našeho dětství. Minulost a přítomnost se spojily. Vstoupily jsme do hlubokého času. Vystoupila jsem z kolotoče práce a života, abych se přidala k sestře na opuštěném ostrově nemoci a uzdravování. Strávily jsme spolu měsíce ‒ na izolační jednotce, v nemocnici a u ní doma.
Which I can assure you it is not. And here is my brave, brave sister receiving my cells. After the transplant, we began to spend more and more time together. It was as if we were little girls again. The past and the present merged. We entered deep time. I left the hamster wheel of work and life to join my sister on that lonely island of illness and healing. We spent months together -- in the isolation unit, in the hospital and in her home.
Naše uspěchaná společnost nepodporuje ani neoceňuje tenhle druh práce. My to vnímáme jako narušení skutečného života a důležité práce. Máme obavy z emocionálního vyčerpání a finančních nákladů ‒ a ano, stojí to peníze. Ale já jsem byla odměněna měnou, na kterou, jak se zdá, naše společnost už úplně zapomněla. Odměnou mi byla něčí láska. Odměnou mi byla něčí duše. Odměnou mi byla moje sestra.
Our fast-paced society does not support or even value this kind of work. We see it as a disruption of real life and important work. We worry about the emotional drain and the financial cost -- and, yes, there is a financial cost. But I was paid in the kind of currency our culture seems to have forgotten all about. I was paid in love. I was paid in soul. I was paid in my sister.
Řekla mi, že rok po transplantaci byl nejlepším rokem jejího života, což mě překvapilo. Opravdu si hodně vytrpěla. Ale řekla, že život nikdy nebyl tak sladký a že díky odhalení našich duší a díky tomu, že jsme si všechno vyříkaly, začala být více sama sebou před ostatními. Říkala věci, které už dávno potřebovala říct. Udělala věci, které dávno chtěla udělat. A se mnou to bylo taky tak. Měla jsem víc odvahy být v životě autentičtější. Říkala jsem pravdu, ale ještě důležitější bylo, že jsem chtěla znát pravdu od druhých.
My sister said the year after transplant was the best year of her life, which was surprising. She suffered so much. But she said life never tasted as sweet, and that because of the soul-baring and the truth-telling we had done with each other, she became more unapologetically herself with everyone. She said things she'd always needed to say. She did things she always wanted to do. The same happened for me. I became braver about being authentic with the people in my life. I said my truths, but more important than that, I sought the truth of others.
Bylo tomu tak až do závěrečné kapitoly tohoto příběhu, kdy jsem si uvědomila, jak mě asistence u porodů dobře vycvičily. Po onom nejlepším roce života propukla u mé sestry rakovina znovu a tentokrát už s tím doktoři nedokázali nic udělat. Dávali jí jen pár měsíců života.
It wasn't until the final chapter of this story that I realized just how well midwifery had trained me. After that best year of my sister's life, the cancer came roaring back, and this time there was nothing more the doctors could do. They gave her just a couple of months to live.
Tu noc, kdy má sestra zemřela, jsem seděla u její postele. Byla tak malá a pohublá. Viděla jsem, jak na jejím krku tepe krev. Byla to moje krev, její krev, naše krev. Když zemřela, část mého já odešla s ní.
The night before my sister died, I sat by her bedside. She was so small and thin. I could see the blood pulsing in her neck. It was my blood, her blood, our blood. When she died, part of me would die, too.
Zkoušela jsem přijít na smysl toho všeho, jak nám spojení jedné s druhou dovolilo samy sebe víc poznat, poznat vlastní duše a jak, když jsme se bolestem z minula postavily a otevřely se jim, jsme se konečně narodily jedna pro druhou, a jak, když jsme přestaly vnímat čas, teď budeme navěky spojeny.
I tried to make sense of it all, how becoming one with each other had made us more ourselves, our soul selves, and how by facing and opening to the pain of our past, we'd finally been delivered to each other, and how by stepping out of time, we would now be connected forever.
Má sestra mi tu zanechala tolik věcí a já bych chtěla, abyste si z toho odnesli aspoň jednu. Nemusíte čekat, až se bude rozhodovat o životě a smrti, abyste urovnali vztahy, na kterých vám záleží, abyste darovali svou duševní dřeň a hledali ji v srdcích druhých. Všichni to můžeme udělat. Můžeme se stát novým druhem poskytovatelů první pomoci, těmi, kteří udělají první odvážný krok vstříc tomu druhému a udělají něco jiného, nebo se pokusí udělat něco jiného, než jen odmítat nebo napadat. Můžeme to udělat se svými sourozenci, se svými kamarády, se svými přáteli a svými kolegy. Můžeme znovu navázat, co se rozpojilo a vyřešit neshody všude kolem sebe. Můžeme to udělat ve jménu duše světa.
My sister left me with so many things, and I'm going to leave you now with just one of them. You don't have to wait for a life-or-death situation to clean up the relationships that matter to you, to offer the marrow of your soul and to seek it in another. We can all do this. We can be like a new kind of first responder, like the one to take the first courageous step toward the other, and to do something or try to do something other than rejection or attack. We can do this with our siblings and our mates and our friends and our colleagues. We can do this with the disconnection and the discord all around us. We can do this for the soul of the world.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)