Jsem spisovatelka. Psát knihy je moje práce, ale je to samozřejmě i mnohem víc. Je to také moje celoživotní láska a fascinace. A nemyslím si, že se to někdy změní. Nicméně, nedávno se stalo něco zvláštního v mém životě a v mé kariéře, co mě přimělo přehodnotit celý svůj vztah k této práci. Ta zvláštní věc je, že jsem nedávno napsala knihu, memoár, nazvaný "Eat, Pray, Love" (Jez, Modli se, Miluj), a ten se, narozdíl od mých předchozích knih, dostal do světa a stala se z něj taková velká megasenzace, mezinárodní bestseller. Výsledkem je, že kamkoliv teď přijdu, lidé se ke mně chovají, jako bych byla prokletá. Vážně -- prokletá, prokletá! Přijdou třeba ke mně, celí ustaraní, a řeknou, "Nemáš strach -- nemáš strach, že už to nikdy nepřekonáš? Nemáš strach, že budeš celý život dál psát a už se ti nikdy nepodaří napsat knihu, která by někoho na světě alespoň trochu zajímala?"
I am a writer. Writing books is my profession but it's more than that, of course. It is also my great lifelong love and fascination. And I don't expect that that's ever going to change. But, that said, something kind of peculiar has happened recently in my life and in my career, which has caused me to have to recalibrate my whole relationship with this work. And the peculiar thing is that I recently wrote this book, this memoir called "Eat, Pray, Love" which, decidedly unlike any of my previous books, went out in the world for some reason, and became this big, mega-sensation, international bestseller thing. The result of which is that everywhere I go now, people treat me like I'm doomed. Seriously -- doomed, doomed! Like, they come up to me now, all worried, and they say, "Aren't you afraid you're never going to be able to top that? Aren't you afraid you're going to keep writing for your whole life and you're never again going to create a book that anybody in the world cares about at all, ever again?"
To je docela uklidňující, že jo. Ale bylo by to ještě horší, kdybych si nepamatovala, že před 20ti lety, když jsem poprvé začala říkat lidem -- byla jsem puberťák -- že chci být spisovatelka, setkala jsem se se stejně ustrašenou reakcí. A lidé se mě ptali, "Nemáš strach, že nebudeš mít žádný úspěch? Nebojíš se, že to ponížení z odmítnutí tě zabije? Nebojíš se, že budeš celý život pilovat tohle řemeslo a nic z toho nevzejde a ty umřeš na hromádce zbytků z rozbitých snů s ústy plnými hořkého popela neúspěchu?" (Smích) A tak, víte.
So that's reassuring, you know. But it would be worse, except for that I happen to remember that over 20 years ago, when I was a teenager, when I first started telling people that I wanted to be a writer, I was met with this same sort of fear-based reaction. And people would say, "Aren't you afraid you're never going to have any success? Aren't you afraid the humiliation of rejection will kill you? Aren't you afraid that you're going to work your whole life at this craft and nothing's ever going to come of it and you're going to die on a scrap heap of broken dreams with your mouth filled with bitter ash of failure?" (Laughter) Like that, you know.
Odpověď -- stručná odpověď na všechny tyhle otázky je "Ano." Ano, bojím se toho všeho. A vždycky jsem se bála. A k tomu se bojím ještě mnoha dalších věcí, které by lidi ani nenapadly. Jako chaluh třeba, a jiných věcí, které jsou strašidelné. Ale co se týče psaní, tak věc, nad kterou poslední dobou přemýšlím, je - proč? Chápete, je to racionální? Je to logické, že by se někdo měl bát dělat práci, o které cítí, že je jeho posláním na této zemi. A co je vlastně na uměleckých profesích takového, že se tak vzájemně bojíme o svoje duševní zdraví, když v jiných profesích to jaksi nedělají? Například můj otec byl chemický inženýr a já si nevzpomínám, že by se ho během jeho 40tileté kariéry někdo zeptal, jestli se bojí být chemickým inženýrem. Žádné -- ten chemicko-inženýrský blok, Johne, jak to zvládáš? Prostě se nikdo neptal. Ale buďme upřímní, chemičtí inženýři jako skupina si nevysloužili během staletí pověst maniodepresivních alkoholiků. (Smích)
The answer -- the short answer to all those questions is, "Yes." Yes, I'm afraid of all those things. And I always have been. And I'm afraid of many, many more things besides that people can't even guess at, like seaweed and other things that are scary. But, when it comes to writing, the thing that I've been sort of thinking about lately, and wondering about lately, is why? You know, is it rational? Is it logical that anybody should be expected to be afraid of the work that they feel they were put on this Earth to do. And what is it specifically about creative ventures that seems to make us really nervous about each other's mental health in a way that other careers kind of don't do, you know? Like my dad, for example, was a chemical engineer and I don't recall once in his 40 years of chemical engineering anybody asking him if he was afraid to be a chemical engineer, you know? "That chemical-engineering block, John, how's it going?" It just didn't come up like that, you know? But to be fair, chemical engineers as a group haven't really earned a reputation over the centuries for being alcoholic manic-depressives. (Laughter)
My spisovatelé svým způsobem tuhle reputaci máme, a nejen spisovatelé, ale i o kreativních lidech napříč všemi žánry se často říká, že jsou enormně duševně labilní. Stačí se jen podívat na chmurnou statistiku úmrtí jen ve 20. století, smrt opravdu pozoruhodných, tvůrčích lidí, kteří umřeli mladí a často vlastní rukou. A dokonce i ti, kteří nespáchali doslovnou sebevraždu se zdají být skutečně zničení svým darem. Norman Mailer, krátce předtím než zemřel, řekl v posledním interview "Každá má kniha mě zabila o trochu víc." Dost nezvyklé prohlášení o celoživotním díle. Ale nás už ani nepřekvapí, když někoho slyšíme něco takového říkat, protože jsme takové věci slyšeli už tolikrát a nějak jsme je úplně internalizovali a kolektivně přijali názor, že tvořivost a utrpení jsou nějak neodmyslitelně spojeny a že umění nakonec vždy nevyhnutelně povede k utrpení.
We writers, we kind of do have that reputation, and not just writers, but creative people across all genres, it seems, have this reputation for being enormously mentally unstable. And all you have to do is look at the very grim death count in the 20th century alone, of really magnificent creative minds who died young and often at their own hands, you know? And even the ones who didn't literally commit suicide seem to be really undone by their gifts, you know. Norman Mailer, just before he died, last interview, he said, "Every one of my books has killed me a little more." An extraordinary statement to make about your life's work. But we don't even blink when we hear somebody say this, because we've heard that kind of stuff for so long and somehow we've completely internalized and accepted collectively this notion that creativity and suffering are somehow inherently linked and that artistry, in the end, will always ultimately lead to anguish.
A otázka, kterou vám všem chci dnes dát zní: Vy s tím jako souhlasíte? Nepříčí se vám to? -- Protože podíváte-li se na to byť jen z minimálního nadhledu, tak -- Mně se prostě tenhle názor vůbec nelíbí. Myslím, že je odporný. A také si myslím, že je nebezpečný. A nechci, aby přetrval do dalšího století. Myslím, že je lepší, když budeme povzbuzovat naše významné tvořivé osobnosti, aby žily.
And the question that I want to ask everybody here today is are you guys all cool with that idea? Are you comfortable with that? Because you look at it even from an inch away and, you know -- I'm not at all comfortable with that assumption. I think it's odious. And I also think it's dangerous, and I don't want to see it perpetuated into the next century. I think it's better if we encourage our great creative minds to live.
Rozhodně vím, že v mém případě, -- v mé situaci -- by pro mě bylo velmi nebezpečné pustit se touto temnou cestou, zvláště pokud vezmeme v potaz, že jsem právě uprostřed své kariéry. A to je -- víte, jsem docela mladá, je mi teprve 40 let. Pořád mám v sobě ještě tak čtyři dekády práce. A je více než možné, že cokoliv, co od teď napíšu, bude světem posuzováno jako dílo, které přišlo po tom šíleném úspěchu mé poslední knihy, že? Řeknu to bez obalu, protože jsme tady všichni svým způsobem přátelé -- svůj největší úspěch mám už teď nejspíš za sebou. Bože, to je nápad! Víte, to je právě ten druh myšlení, co může člověka dovést k tomu, že začne pít gin v devět hodin ráno, a tam já se nechci dostat. (Smích) Raději bych pokračovala v práci, kterou mám ráda.
And I definitely know that, in my case -- in my situation -- it would be very dangerous for me to start sort of leaking down that dark path of assumption, particularly given the circumstance that I'm in right now in my career. Which is -- you know, like check it out, I'm pretty young, I'm only about 40 years old. I still have maybe another four decades of work left in me. And it's exceedingly likely that anything I write from this point forward is going to be judged by the world as the work that came after the freakish success of my last book, right? I should just put it bluntly, because we're all sort of friends here now -- it's exceedingly likely that my greatest success is behind me. So Jesus, what a thought! That's the kind of thought that could lead a person to start drinking gin at nine o'clock in the morning, and I don't want to go there. (Laughter) I would prefer to keep doing this work that I love.
A tak se nabízí otázka - jak? Zdá se mi, po dlouhém přemítání, že způsob, jakým teď musím pracovat, abych mohla dál psát je, že si musím vytvořit nějaký ochranný psychologický konstrukt, že jo? Musím jakoby najít způsob, jak si udržet bezpečný odstup mezi sebou, když píšu, a svou přirozenou obavou jakou to, co píšu, bude mít odteď odezvu. A tak, když jsem poslední rok hledala vzor způsobu, jakým to udělat, dívala jsem se napříč staletími, a snažila jsem se najít jiné společnosti, abych zjistila, jestli nemají lepší a zdravější názory než my na to, jak pomoci tvořivým lidem zvládat ono neodmyslitelné emoční riziko kreativity.
And so, the question becomes, how? And so, it seems to me, upon a lot of reflection, that the way that I have to work now, in order to continue writing, is that I have to create some sort of protective psychological construct, right? I have to sort of find some way to have a safe distance between me, as I am writing, and my very natural anxiety about what the reaction to that writing is going to be, from now on. And, as I've been looking, over the last year, for models for how to do that, I've been sort of looking across time, and I've been trying to find other societies to see if they might have had better and saner ideas than we have about how to help creative people sort of manage the inherent emotional risks of creativity.
Tenhle výzkum mě dovedl do starověkého Řecka a Říma. Vydržte se mnou, má to pointu. Ve starověkém Řecku a Římě lidé kupodivu nevěřili, že tvořivost vychází z člověka. Věřili, že tvořivost je posvátný duch, návštěvník, který přichází k lidem z nějakého vzdáleného a neznámého zdroje, ze vzdálených a neznámých důvodů. Řekové označovali tyto duchy tvořivosti jako "démony". Sokrates například věřil, že má démona, který k němu z dálky moudře promlouvá. Římané si mysleli totéž, ale nazývali tyto nehmotné tvořivé duchy "génii". A to je skvělé, protože Římané si vlastně nemysleli, že by génius byl výjimečně chytrý jedinec. Věřili, že génius je druh magické bytosti, která doslova žije ve zdech umělcova ateliéru, něco na způsob Dobbyho, domácího skřítka, který vychází ven a neviditelně pomáhá umělcům s jejich dílem a ovlivňuje výsledek práce.
And that search has led me to ancient Greece and ancient Rome. So stay with me, because it does circle around and back. But, ancient Greece and ancient Rome -- people did not happen to believe that creativity came from human beings back then, OK? People believed that creativity was this divine attendant spirit that came to human beings from some distant and unknowable source, for distant and unknowable reasons. The Greeks famously called these divine attendant spirits of creativity "daemons." Socrates, famously, believed that he had a daemon who spoke wisdom to him from afar. The Romans had the same idea, but they called that sort of disembodied creative spirit a genius. Which is great, because the Romans did not actually think that a genius was a particularly clever individual. They believed that a genius was this, sort of magical divine entity, who was believed to literally live in the walls of an artist's studio, kind of like Dobby the house elf, and who would come out and sort of invisibly assist the artist with their work and would shape the outcome of that work.
Úchvatné -- to je přesně ono, to je přesně ten odstup, o kterém mluvím -- ten psychologický konstrukt, který člověka chrání před výsledky jeho práce. A všichni věděli, že takhle to prostě chodí. Takže starověký umělec byl chráněný před jistými věcmi, jako například před narcismem. Pokud byla tvá práce brilantní, nebyla to všechno jen tvoje zásluha, každý věděl, že jsi měl toho duchovního génia, který ti pomohl. Pokud tvá práce za nic nestála, nebyla to tak úplně tvoje chyba. Každý věděl, že tvůj génius byl tak trochu moula. A lidé na Západě takhle chápali tvořivost velmi dlouho.
So brilliant -- there it is, right there, that distance that I'm talking about -- that psychological construct to protect you from the results of your work. And everyone knew that this is how it functioned, right? So the ancient artist was protected from certain things, like, for example, too much narcissism, right? If your work was brilliant, you couldn't take all the credit for it, everybody knew that you had this disembodied genius who had helped you. If your work bombed, not entirely your fault, you know? Everyone knew your genius was kind of lame. (Laughter)
And this is how people thought about creativity in the West
A pak přišla renesance a všechno se změnilo, dostali jsme skvělý nápad, a ten skvělý nápad byl, že jsme postavili lidského jedince do centra všehomíra, nad všechny bohy a mystéria, a už tu nezbylo místo pro mystické bytosti, které dostávaly příkazy od božstva. Pak přišel racionální humanismus a lidé začali věřit, že tvořivost pochází výhradně z lidského nitra. A poprvé v historii jste mohli slyšet, jak lidé mluví o tom či onom umělci jako o géniovi, místo jako o někom, kdo má génia.
for a really long time. And then the Renaissance came and everything changed, and we had this big idea, and the big idea was, let's put the individual human being at the center of the universe above all gods and mysteries, and there's no more room for mystical creatures who take dictation from the divine. And it's the beginning of rational humanism, and people started to believe that creativity came completely from the self of the individual. And for the first time in history, you start to hear people referring to this or that artist as being a genius, rather than having a genius.
Musím vám říct, že si myslím, že to byla veliká chyba. Myslím, že nechat někoho, pouhého jednoho člověka věřit, že on nebo ona je jako nádoba, jako zřídlo a podstata a zdroj všeho božského, tvořivého, nepoznatelného, věčného tajemství, je tak trochu příliš velká zodpovědnost na jednu křehkou, lidskou psyché. Je to jako požádat někoho, aby spolkl slunce. To prostě úplně vychýlí a pokřiví ego a vytvoří všechna ta nezvladatelná očekávání ohledně výkonu. A já si myslím, že tento tlak zabíjel naše umělce během posledních 500 let.
And I got to tell you, I think that was a huge error. You know, I think that allowing somebody, one mere person to believe that he or she is like, the vessel, you know, like the font and the essence and the source of all divine, creative, unknowable, eternal mystery is just a smidge too much responsibility to put on one fragile, human psyche. It's like asking somebody to swallow the sun. It just completely warps and distorts egos, and it creates all these unmanageable expectations about performance. And I think the pressure of that has been killing off our artists for the last 500 years.
A pokud je to pravda, a já si myslím, že to pravda je, tak vyvstává otázka - co dál? Můžeme to dělat jinak? Možná se vrátit zpět k nějakému ještě staršímu pochopení vztahu mezi lidmi a mystériem tvořivosti. Možná ne. Možná nemůžeme jen tak vymazat 500 let racionálního humanismu během jedné 18timinutové přednášky. A nejspíš tu jsou v hledišti lidé, kteří by vznesli skutečně legitimní vědecké pochybnosti o existenci víl, které chodí za lidmi a omatlávají jim projekty a věci vílí šťávou. Nejspíš se mi nepodaří vás všechny přesvědčit.
And, if this is true, and I think it is true, the question becomes, what now? Can we do this differently? Maybe go back to some more ancient understanding about the relationship between humans and the creative mystery. Maybe not. Maybe we can't just erase 500 years of rational humanistic thought in one 18 minute speech. And there's probably people in this audience who would raise really legitimate scientific suspicions about the notion of, basically, fairies who follow people around rubbing fairy juice on their projects and stuff. I'm not, probably, going to bring you all along with me on this.
Ale otázka, kterou bych vám ráda položila, je -- proč ne? Proč se na to nedívat takto? Vždyť to dává asi tolik smyslu jako cokoliv jiného, co jsem dosud slyšela, co se týče vysvětlení té naprosto šíleně nevypočitatelnosti tvořivého procesu. Procesu, který se, jak ví každý, kdo se kdy pokusil něco vytvořit -- což je v podstatě každý v této místnosti -- nechová vždy racionálně. A někdy nám může připadat takřka paranormální.
But the question that I kind of want to pose is -- you know, why not? Why not think about it this way? Because it makes as much sense as anything else I have ever heard in terms of explaining the utter maddening capriciousness of the creative process. A process which, as anybody who has ever tried to make something -- which is to say basically everyone here --- knows does not always behave rationally. And, in fact, can sometimes feel downright paranormal.
Nedávno jsem se setkala s výjimečnou americkou básnířkou, Ruth Stoneovou, je jí teď kolem 90ti let, ale byla básnířkou celý život, a ona mi vyprávěla, že když vyrůstala na venkově ve Virginii, pracovala takhle venku na polích, a najednou ucítila a uslyšela báseň, jak se k ní řítí napříč krajinou. Říkala, že to bylo jako burácející vzdušný vlak. Valil se na ni napříč krajinou. Cítila, jak přichází, protože se jí třásla země pod nohama. Věděla, že má v tu chvíli udělat jednu jedinou věc, a to bylo, dle jejích slov, "běžet jako ďábel." A tak běžela jako ďábel domů a báseň ji honila, šlo o to, že se musela dostat k papíru a tužce dostatečně rychle, aby až bude burácet skrze ni, ji mohla sebrat a zmocnit se jí na papíře. Jindy nebyla dost rychlá, a i když běžela a běžela a běžela, nestihla se dostat včas domů, a báseň jen prošla skrze ni a ona ji minula a ta báseň pokračovala dál napříč krajinou, hledajíc, tak to sama řekla, "dalšího básníka." A jindy zase -- a tohle nikdy nezapomenu -- byly chvíle, kdy ji témeř minula, téměř. a tak běžela domů, hledala papír, a báseň skrze ni projela, ale ona popadla tužku zrovna když báseň procházela skrze ni, říkala, že to bylo jako kdyby se natáhla druhou rukou a chytila ji. Chytila báseň za ocas, a vtáhla ji zpátky do sebe a zárověň psala na stránku. A v těchto případech se báseň dostala na papír dokonalá a nedotčená, ovšem odzadu, od posledního slova k prvnímu. (Smích)
I had this encounter recently where I met the extraordinary American poet Ruth Stone, who's now in her 90s, but she's been a poet her entire life and she told me that when she was growing up in rural Virginia, she would be out working in the fields, and she said she would feel and hear a poem coming at her from over the landscape. And she said it was like a thunderous train of air. And it would come barreling down at her over the landscape. And she felt it coming, because it would shake the earth under her feet. She knew that she had only one thing to do at that point, and that was to, in her words, "run like hell." And she would run like hell to the house and she would be getting chased by this poem, and the whole deal was that she had to get to a piece of paper and a pencil fast enough so that when it thundered through her, she could collect it and grab it on the page. And other times she wouldn't be fast enough, so she'd be running and running, and she wouldn't get to the house and the poem would barrel through her and she would miss it and she said it would continue on across the landscape, looking, as she put it "for another poet." And then there were these times -- this is the piece I never forgot -- she said that there were moments where she would almost miss it, right? So, she's running to the house and she's looking for the paper and the poem passes through her, and she grabs a pencil just as it's going through her, and then she said, it was like she would reach out with her other hand and she would catch it. She would catch the poem by its tail, and she would pull it backwards into her body as she was transcribing on the page. And in these instances, the poem would come up on the page perfect and intact but backwards, from the last word to the first. (Laughter)
Když jsem to slyšela, říkala jsem si -- jak je to zvláštní, přesně takový je i můj tvořivý proces. (Smích)
So when I heard that I was like -- that's uncanny, that's exactly what my creative process is like. (Laughter)
To ale není celý můj tvořivý proces -- nejsem potrubí! Jsem mezek a způsob, jakým musím pracovat, je, že vstanu každý den ve stejnou dobu a potím se a namáhám a složitě se prodírám skrz. Ale i já ve svém mezkovství, dokonce i já jsem se s tím setkala, chvílemi. A řekla bych, že spousta z vás také. Dokonce i mnou prošla práce či nápad ze zdroje, který upřímně nedovedu určit. Co to je? A jaký k tomu máme zaujmout vztah, abychom se nezbláznili, ale naopak se udrželi při smyslech?
That's not at all what my creative process is -- I'm not the pipeline! I'm a mule, and the way that I have to work is I have to get up at the same time every day, and sweat and labor and barrel through it really awkwardly. But even I, in my mulishness, even I have brushed up against that thing, at times. And I would imagine that a lot of you have too. You know, even I have had work or ideas come through me from a source that I honestly cannot identify. And what is that thing? And how are we to relate to it in a way that will not make us lose our minds, but, in fact, might actually keep us sane?
Pro mě je nejlepší současný příklad toho, jak to udělat, hudebník Tom Waits, se kterým jsem před několika lety dělala interview pro časopis. Mluvili jsme o tom, Tom byl po většinu svého života něco jako ztělesnění současného ztrápeného moderního umělce, snažícího se ovládat a zvládat a dominovat tyto vpodstatě nekontrolovatelné tvořivé impulzy, které byly úplně internalizovány.
And for me, the best contemporary example that I have of how to do that is the musician Tom Waits, who I got to interview several years ago on a magazine assignment. And we were talking about this, and you know, Tom, for most of his life, he was pretty much the embodiment of the tormented contemporary modern artist, trying to control and manage and dominate these sort of uncontrollable creative impulses that were totally internalized.
Ale pak zestárl, zklidnil se, a jednoho dne jel po dálnici v Los Angeles a tehdy se to pro něj vše změnilo. Jak si tak předjíždí, tak zničehonic slyší malý útržek melodie, který se mu náhle dostal do hlavy, jako inspirace, nepolapitelná a dráždivá, a on ji chce, je úžasná, touží po ní, ale nemůže se jí zmocnit. Nemá kousek papíru, nemá tužku, nemá diktafon.
But then he got older, he got calmer, and one day he was driving down the freeway in Los Angeles, and this is when it all changed for him. And he's speeding along, and all of a sudden he hears this little fragment of melody, that comes into his head as inspiration often comes, elusive and tantalizing, and he wants it, it's gorgeous, and he longs for it, but he has no way to get it. He doesn't have a piece of paper, or a pencil, or a tape recorder.
Začíná cítit, jak se v něm probouzí jeho staré úzkosti jako "Přijdu o ni a pak mě ta píseň bude navždy pronásledovat." Nejsem dost dobrý a nezvládnu to." Ale namísto panikaření prostě zastavil. Zarazil všechen ten proud myšlenek a udělal něco naprosto nového. Prostě se podíval do nebe a řekl, "Nezlob se, ale nevidíš, že řídím?" (Smích) "Vypadám snad, že teď můžu skládat píseň? Jestli opravdu chceš existovat, tak přijď v nějakou vhodnější dobu, kdy se ti budu moc věnovat. Nebo běž dnes otravovat někoho jiného. Běž obtěžovat Leonarda Cohena."
So he starts to feel all of that old anxiety start to rise in him like, "I'm going to lose this thing, and I'll be be haunted by this song forever. I'm not good enough, and I can't do it." And instead of panicking, he just stopped. He just stopped that whole mental process and he did something completely novel. He just looked up at the sky, and he said, "Excuse me, can you not see that I'm driving?" (Laughter) "Do I look like I can write down a song right now? If you really want to exist, come back at a more opportune moment when I can take care of you. Otherwise, go bother somebody else today. Go bother Leonard Cohen."
Celý jeho pracovní proces se po tomhle zážitku změnil. Jeho dílo ne, je pořád tak temné jako dřív. Ale samotný proces a těžká úzkost s ním spojená odešla, když pustil génia ven ze sebe, kde působil jen samé potíže, a poslal ho jakoby zpět odkud přišel, uvědomil si, že už nemusí být tak sevřený, ztrápený. Že může zažívat mimořádnou, neobyčejnou, bizarní spolupráci, téměř rozhovor mezi Tomem a tou zvláštní, vnější věci, která nebyla tak úplně Tom.
And his whole work process changed after that. Not the work, the work was still oftentimes as dark as ever. But the process, and the heavy anxiety around it was released when he took the genie, the genius out of him where it was causing nothing but trouble, and released it back where it came from, and realized that this didn't have to be this internalized, tormented thing. It could be this peculiar, wondrous, bizarre collaboration, kind of conversation between Tom and the strange, external thing that was not quite Tom.
Když jsem slyšela tenhle příběh, začal se pomalu měnit způsob, jakým jsem i já pracovala, a jednou už mě to zachránilo. Ta myšlenka mě zachránila, když jsem byla uprostřed psaní "Eat, Pray, Love" a spadla jsem do jedné z těch "hlubin zoufalství", do kterých se všichni dostáváme, když na něčem pracujeme a ono se to nedaří, začnete si myslet, že to bude katastrofa, že tohle bude ta nejhorší kniha, kterou kdo kdy napsal. Ne prostě špatná, ale nejhorší kniha vůbec. Začala jsem uvažovat o tom, že s ní přestanu. Ale pak jsem si vzpomněla na Toma, jak mluvil do vzduchu a zkusila jsem to. Zvedla jsem hlavu od rukopisu a začala mluvit do prázdného rohu pokoje. Řekla jsem nahlas, "Poslouchej, ty někdo, ty i já, oba víme, že pokud tahle kniha nebude úchvatná, tak to nebude tak úplně moje chyba, že? Protože jak vidíš, já do toho dávám všechno, co mám, víc už do toho dát nemůžu. Tak jestli chceš, aby to bylo lepší, tak se ukaž a udělej svou část práce. Ok. Ale když to neuděláš, tak víš co, k čertu s tím. Já budu psát dál, protože to je moje práce. A já bych měla ráda k dnešku poznámku, že jsem přišla, abych udělala svou část práce." (Smích)
When I heard that story, it started to shift a little bit the way that I worked too, and this idea already saved me once. It saved me when I was in the middle of writing "Eat, Pray, Love," and I fell into one of those sort of pits of despair that we all fall into when we're working on something and it's not coming and you start to think this is going to be a disaster, the worst book ever written. Not just bad, but the worst book ever written. And I started to think I should just dump this project. But then I remembered Tom talking to the open air and I tried it. So I just lifted my face up from the manuscript and I directed my comments to an empty corner of the room. And I said aloud, "Listen you, thing, you and I both know that if this book isn't brilliant that is not entirely my fault, right? Because you can see that I am putting everything I have into this, I don't have any more than this. If you want it to be better, you've got to show up and do your part of the deal. But if you don't do that, you know what, the hell with it. I'm going to keep writing anyway because that's my job. And I would please like the record to reflect today that I showed up for my part of the job." (Laughter)
Protože -- (Potlesk) nakonec je to takhle -- před staletími se v pouštích severní Afriky lidé scházeli k posvátným nočním tancům a hudbě, které trvaly hodiny a hodiny, až do svítání. A bylo to vždycky velkolepé, protože tanečníci byli profesionálové a byli fantastičtí. Ale jednou za čas, velmi vzácně, se něco stalo, a jeden z účinkujících se stal nadpozemským. A já vím, že víte, o čem mluvím, protože vím, že každý z vás někdy v životě viděl podobné představení. Bylo to jako kdyby se zastavil čas a tanečník jakoby prošel jakýmsi portálem a nedělal nic jiného, než co dělal vždycky, tisíc nocí předtím, ale všechno se propojilo. Najednou už to nebyl pouhý člověk. Byl osvícený zevnitř a osvícený zespodu a celý osvícený ohněm božství.
Because -- (Applause) Because in the end it's like this, OK -- centuries ago in the deserts of North Africa, people used to gather for these moonlight dances of sacred dance and music that would go on for hours and hours, until dawn. They were always magnificent, because the dancers were professionals and they were terrific, right? But every once in a while, very rarely, something would happen, and one of these performers would actually become transcendent. And I know you know what I'm talking about, because I know you've all seen, at some point in your life, a performance like this. It was like time would stop, and the dancer would sort of step through some kind of portal and he wasn't doing anything different than he had ever done, 1,000 nights before, but everything would align. And all of a sudden, he would no longer appear to be merely human. He would be lit from within, and lit from below and all lit up on fire with divinity.
A když k tomu došlo, lidé tehdy věděli, co se stalo, měli pro to jméno. Společně pozvedli ruce a začali prozpěvovat "Allah, Allah, Allah, Bůh, Bůh, Bůh." Tohle je Bůh. Zajímavá historická poznámka -- když Maurové dobyli jižní Španělsko, přivezli s sebou tento zvyk a během staletí se výslovnost změnila z "Allah, Allah, Allah" na "Ole, ole, ole", které stále můžete slyšet při býčích zápasech a tanci flamengo. Když ve Španělsku účinkující udělal něco nemožného a magického, "Allah, ole, ole, Allah, úchvatné, bravo," nepochopitelné, tady to je -- záblesk Boha. Což je skvělé, protože to potřebujeme.
And when this happened, back then, people knew it for what it was, you know, they called it by its name. They would put their hands together and they would start to chant, "Allah, Allah, Allah, God, God, God." That's God, you know. Curious historical footnote: when the Moors invaded southern Spain, they took this custom with them and the pronunciation changed over the centuries from "Allah, Allah, Allah," to "Olé, olé, olé," which you still hear in bullfights and in flamenco dances. In Spain, when a performer has done something impossible and magic, "Allah, olé, olé, Allah, magnificent, bravo," incomprehensible, there it is -- a glimpse of God. Which is great, because we need that.
Ale ta obtížná část přichází následujícího rána pro tanečníka samotného, když se probudí a zjistí, že je úterý 11 hodin dopoledne, a on už není zábleskem Boha. Je jen stárnoucí smrtelník s fakt špatnými koleny a možná, že už nikdy nevystoupá do takových výšin. A možná už nikdo nikdy nebude skandovat boží jméno, až se bude točit, co má tedy počít po zbytek svého života? Je to drsné. Je to jedno z nejbolestivějších smíření se ve tvořivém životě. Ale možná by to nemuselo být tak bolestivé, kdyby člověk především nikdy nezačal věřit tomu, že ty nejpodivuhodnější stránky jeho bytí pocházejí z něj samého. Možná kdyby člověk prostě věřil, že mu byly zapůjčeny z nějakého nepředstavitelného zdroje pro výjimečnou část jeho života, aby je pak, když je hotov, předal dál, někomu dalšímu. Když na to začneme nahlížet takhle, tak se začne měnit všechno.
But, the tricky bit comes the next morning, for the dancer himself, when he wakes up and discovers that it's Tuesday at 11 a.m., and he's no longer a glimpse of God. He's just an aging mortal with really bad knees, and maybe he's never going to ascend to that height again. And maybe nobody will ever chant God's name again as he spins, and what is he then to do with the rest of his life? This is hard. This is one of the most painful reconciliations to make in a creative life. But maybe it doesn't have to be quite so full of anguish if you never happened to believe, in the first place, that the most extraordinary aspects of your being came from you. But maybe if you just believed that they were on loan to you from some unimaginable source for some exquisite portion of your life to be passed along when you're finished, with somebody else. And, you know, if we think about it this way, it starts to change everything.
Takhle jsem začala uvažovat já, a rozhodně takhle posledních několik měsíců přemýšlím, když pracuju na knize, která brzy vyjde jako to nebezpečné, děsivě nadočekávané pokračováni mého šíleného úspěchu.
This is how I've started to think, and this is certainly how I've been thinking in the last few months as I've been working on the book that will soon be published, as the dangerously, frighteningly over-anticipated follow up to my freakish success.
A co si musím pořád říkat, když už mi z toho hrabe, je - neboj se. Nenech se zviklat. Prostě jen dělej svoji práci. Dál dělej svou část díla, ať už to je cokoliv. Pokud je tvá práce tancovat, tanči. Pokud se tvůj božský, pidlooký génius rozhodne ukázat trochu zázraku, pro jednu jedinou chvíli skrze tvé úsilí, pak "Ole!" A když ne, tak stejně tanči. A "Ole!" tobě i tak. Věřím tomu a myslím, že bychom se to měli učit. "Olé!" tobě, už jen pro tu pouhou lidskou lásku a tvrdohlavost pokračovat dál.
And what I have to sort of keep telling myself when I get really psyched out about that is don't be afraid. Don't be daunted. Just do your job. Continue to show up for your piece of it, whatever that might be. If your job is to dance, do your dance. If the divine, cockeyed genius assigned to your case decides to let some sort of wonderment be glimpsed, for just one moment through your efforts, then "Olé!" And if not, do your dance anyhow. And "Olé!" to you, nonetheless. I believe this and I feel that we must teach it. "Olé!" to you, nonetheless, just for having the sheer human love and stubbornness to keep showing up.
Děkuji vám. (Potlesk) Děkuji vám. (Potlesk)
Thank you. (Applause) Thank you. (Applause)
June Cohen: Olé! (Potlesk)
June Cohen: Olé! (Applause)