Před pár lety jsem byla na letišti JFK a chystala se nastoupit do letadla, když ke mně přistoupily dvě ženy. Věřím, že by je neurazilo, když je popíšu jako pomenší, postarší a drsné italsko-americké ženštiny.
So, a few years ago I was at JFK Airport about to get on a flight, when I was approached by two women who I do not think would be insulted to hear themselves described as tiny old tough-talking Italian-American broads.
Ta větší, která mi byla asi sem, si to ke mně napochoduje a povídá: "Zlato, na něco se tě zeptám. Nejedeš nějak v tý knížce 'Jíst, meditovat, milovat' ?"
The taller one, who is like up here, she comes marching up to me, and she goes, "Honey, I gotta ask you something. You got something to do with that whole 'Eat, Pray, Love' thing that's been going on lately?"
A já řekla: "Ano, jedu."
And I said, "Yes, I did."
A ona plácne do kamarádky a povídá: "Vidíš, jsem říkala, že to je ta holka. To je ta, co napsala tu knížku podle toho filmu." (smích)
And she smacks her friend and she goes, "See, I told you, I said, that's that girl. That's that girl who wrote that book based on that movie." (Laughter)
Tak to jsem já. A věřte mi, jsem ohromně vděčná, že jsem to já, protože jet v knížce "Jíst, meditovat, milovat" pro mě bylo obrovským zlomem. Ale také mě to dostalo do ošidné pozice. Kudy se mám jako autor vydat dál? Jak pro všechno na světě napsat znovu knihu, která někoho potěší. Už dopředu jsem dobře věděla, že všichni, kdo zbožňovali "Jíst meditovat, milovat", budou neskutečně zklamaní čímkoli, co napíšu, protože už to nebude "Jíst, meditovat, milovat." A všichni, kdo "Jíst, meditovat, milovat" nesnášeli, budou neskutečně zklamaní čímkoliv, co napíšu, protože to bude znamenat, že pořád žiju. Takže jsem věděla, že v žádném případě nevyhraju, a to vědomí, že nemůžu vyhrát, mě přimělo uvažovat o tom, že to prostě vzdám a odstěhuju se na venkov chovat psy. Ale kdybych se vážně vzdala psaní, přišla bych o své milované poslání. A tak jsem věděla, že v sobě musím nějak probudit inspiraci pro další knihu, i když to nevyhnutelně bude propadák. Musela jsem se zkrátka postarat, aby má kreativita přežila svůj vlastní úspěch. A nakonec jsem inspiraci našla na nejméně pravděpodobném a očekávaném místě. V mých předchozích zkušenostech o tom, jak kreativita může přežít svůj vlastní neúspěch.
So that's who I am. And believe me, I'm extremely grateful to be that person, because that whole "Eat, Pray, Love" thing was a huge break for me. But it also left me in a really tricky position moving forward as an author trying to figure out how in the world I was ever going to write a book again that would ever please anybody, because I knew well in advance that all of those people who had adored "Eat, Pray, Love" were going to be incredibly disappointed in whatever I wrote next because it wasn't going to be "Eat, Pray, Love," and all of those people who had hated "Eat, Pray, Love" were going to be incredibly disappointed in whatever I wrote next because it would provide evidence that I still lived. So I knew that I had no way to win, and knowing that I had no way to win made me seriously consider for a while just quitting the game and moving to the country to raise corgis. But if I had done that, if I had given up writing, I would have lost my beloved vocation, so I knew that the task was that I had to find some way to gin up the inspiration to write the next book regardless of its inevitable negative outcome. In other words, I had to find a way to make sure that my creativity survived its own success. And I did, in the end, find that inspiration, but I found it in the most unlikely and unexpected place. I found it in lessons that I had learned earlier in life
Abych to vysvětlila, nikdy v životě jsem nechtěla být ničím jiným než spisovatelkou. Propsala jsem se od dětství až do dospívání, jako náctiletá jsem posílala své špatné povídky do The New Yorker a doufala, že poznají můj talent. Po vysoké jsem pracovala jako servírka, pořád jsem pracovala, pořád jsem psala, pořád jsem usilovala o publikování a pořád se mi to nedařilo. Nedařilo se mi publikovat skoro šest let. Skoro šest let na mě každý den čekaly ve schránce jen odmítavé dopisy. A pokaždé mě to zdrtilo. Pokaždé jsem se musela ptát sama sebe, jestli bych s tím neměla přestat, vzdát se a ušetřit si tuhle bolest. Ale pokaždé mi pomohlo si říct: "Nejdu to vzdát, jdu domů."
about how creativity can survive its own failure. So just to back up and explain, the only thing I have ever wanted to be for my whole life was a writer. I wrote all through childhood, all through adolescence, by the time I was a teenager I was sending my very bad stories to The New Yorker, hoping to be discovered. After college, I got a job as a diner waitress, kept working, kept writing, kept trying really hard to get published, and failing at it. I failed at getting published for almost six years. So for almost six years, every single day, I had nothing but rejection letters waiting for me in my mailbox. And it was devastating every single time, and every single time, I had to ask myself if I should just quit while I was behind and give up and spare myself this pain. But then I would find my resolve, and always in the same way, by saying, "I'm not going to quit, I'm going home."
Protože "jít domů" pro mě neznamenalo vrátit se na rodinnou farmu. Pro mě 'jít domů' znamenalo vrátit se k psaní, protože psaní bylo mým domovem. Milovala jsem psaní víc, než jsem nenáviděla prohru, tudíž jsem psaní milovala víc než své ego. A to v podstatě znamená, že jsem psaní milovala víc než sebe. A takhle jsem to překonala.
And you have to understand that for me, going home did not mean returning to my family's farm. For me, going home meant returning to the work of writing because writing was my home, because I loved writing more than I hated failing at writing, which is to say that I loved writing more than I loved my own ego, which is ultimately to say that I loved writing more than I loved myself. And that's how I pushed through it.
Ale divné je, že dvacet let poté, během šílené jízdy s "Jíst, meditovat, milovat", jsem se znovu ztotožňovala s tou odmítanou mladou servírkou, kterou jsem dříve byla; pořád jsem na ni myslela, a znovu se cítila jako ona, což nedávalo žádný smysl, protože naše životy se nemohly lišit víc. Ona pořád prohrávala. Já uspěla víc než ve svých nejdivočejších snech. Neměly jsme nic společného. Proč jsem se náhle znovu cítila jako ona?
But the weird thing is that 20 years later, during the crazy ride of "Eat, Pray, Love," I found myself identifying all over again with that unpublished young diner waitress who I used to be, thinking about her constantly, and feeling like I was her again, which made no rational sense whatsoever because our lives could not have been more different. She had failed constantly. I had succeeded beyond my wildest expectation. We had nothing in common. Why did I suddenly feel like I was her all over again?
A teprve, když jsem se na to snažila přijít, jsem konečně začala chápat divnou a nepravděpodobnou spojitost mezi tím, jak ve svém životě prožíváme prohru a jak prožíváme úspěch. Vemte to takhle: Většinu života se nacházíte tady, uprostřed řetězce lidské zkušenosti, kde je vše normální, bezpečné a běžné. Ale prohra vás odsud náhle katapultuje do oslepující temnoty zklamání. Úspěch vás katapultuje stejně tak náhle, a stejně tak daleko, do stejně oslepující záře slávy, uznání a pochvaly. To první je objektivně vnímáno jako špatné, a to druhé je vnímáno jako dobré, ale vaše podvědomí naprosto není schopné rozlišit mezi dobrým a špatným. Jediné, co dokáže cítit, je absolutní hodnota této emocionální rovnice. Přesná vzdálenost, na niž jste byli odhozeni od sebe sama. A v obou případech hrozí stejné nebezpečí, že se ztratíte kdesi ve vnitrozemí psyché.
And it was only when I was trying to unthread that that I finally began to comprehend the strange and unlikely psychological connection in our lives between the way we experience great failure and the way we experience great success. So think of it like this: For most of your life, you live out your existence here in the middle of the chain of human experience where everything is normal and reassuring and regular, but failure catapults you abruptly way out over here into the blinding darkness of disappointment. Success catapults you just as abruptly but just as far way out over here into the equally blinding glare of fame and recognition and praise. And one of these fates is objectively seen by the world as bad, and the other one is objectively seen by the world as good, but your subconscious is completely incapable of discerning the difference between bad and good. The only thing that it is capable of feeling is the absolute value of this emotional equation, the exact distance that you have been flung from yourself. And there's a real equal danger in both cases of getting lost out there in the hinterlands of the psyche.
Ale v obou případech se ukazuje, že se můžete sami uzdravit tímtéž lékem. Musíte zkrátka znovu najít cestu domů, tak snadno a rychle, jak to jen jde. A jestli nevíte, co je váš domov, napovím vám: Je to cokoliv, co na tomto světě milujete víc než sami sebe. Může to být tvorba, rodina, vynalézání, dobrodružství, víra, služba či třeba chov psů, cokoliv, vaším domovem je to, čemu věnujete svoji energii s tak ohromným zanícením, že na konečném výsledku nesejde.
But in both cases, it turns out that there is also the same remedy for self-restoration, and that is that you have got to find your way back home again as swiftly and smoothly as you can, and if you're wondering what your home is, here's a hint: Your home is whatever in this world you love more than you love yourself. So that might be creativity, it might be family, it might be invention, adventure, faith, service, it might be raising corgis, I don't know, your home is that thing to which you can dedicate your energies with such singular devotion that the ultimate results become inconsequential.
Pro mě bylo domovem vždy psaní. Takže po tom divném, matoucím úspěchu s "Jíst, meditovat, milovat", mi došlo, že musím dělat úplně totéž, jako když jsem si procházela stejně matoucím neúspěchem. Zvednout zadek a zase pracovat, a to jsem udělala, a díky tomu jsem v r. 2010 vydala obávané pokračování k "Jíst, meditovat, milovat." A víte, jak to dopadlo? Ta knížka vybouchla, a bylo to v pořádku. Nemohlo mě to zasáhnout, protože jsem věděla, že jsem zrušila kletbu a našla cestu zpátky domů, abych psala prostě jen z lásky k psaní. A ve svém domově jsem zůstala. Loni mi vyšla další knížka, a byla krásně přijata, což je hezké, ale o to nejde. Jde o to, že teď píšu další knihu a potom napíšu další a další a další a další. Řada jich propadne, některé možná uspějí, ale já budu vždy v bezpečí před náhodnými hurikány výsledků, dokud nezapomenu, kde opravdu žiji.
For me, that home has always been writing. So after the weird, disorienting success that I went through with "Eat, Pray, Love," I realized that all I had to do was exactly the same thing that I used to have to do all the time when I was an equally disoriented failure. I had to get my ass back to work, and that's what I did, and that's how, in 2010, I was able to publish the dreaded follow-up to "Eat, Pray, Love." And you know what happened with that book? It bombed, and I was fine. Actually, I kind of felt bulletproof, because I knew that I had broken the spell and I had found my way back home to writing for the sheer devotion of it. And I stayed in my home of writing after that, and I wrote another book that just came out last year and that one was really beautifully received, which is very nice, but not my point. My point is that I'm writing another one now, and I'll write another book after that and another and another and another and many of them will fail, and some of them might succeed, but I will always be safe from the random hurricanes of outcome as long as I never forget where I rightfully live.
Podívejte, nevím, kde opravdu žijete vy, ale vím, že je na světě něco, co milujete víc než sebe sama. Něco, co za to stojí; závislosti a posedlosti se nepočítají, protože všichni víme, že to nejsou bezpečná místa k životu. Že? Jde jen o to rozpoznat to nejlepší, nejcennější, co milujete nejvíc, a na vrcholu toho si postavte dům a z něj se nehněte. A kdybyste někdy, nějak byli ze svého domova vyhozeni velkým neúspěchem nebo úspěchem, pak je vaším úkolem probojovat si cestu zpátky domů.
Look, I don't know where you rightfully live, but I know that there's something in this world that you love more than you love yourself. Something worthy, by the way, so addiction and infatuation don't count, because we all know that those are not safe places to live. Right? The only trick is that you've got to identify the best, worthiest thing that you love most, and then build your house right on top of it and don't budge from it. And if you should someday, somehow get vaulted out of your home by either great failure or great success, then your job is to fight your way back to that home
A na to je jen jeden způsob: skloníte hlavu a vykonáte s pílí a zanícením a respektem a úctou cokoliv, co si od vás ta láska vyžádá příště. Uděláte to, a budete to dělat pořád, znovu a znovu a znovu a z vlastní bohaté zkušenosti z mnoha oblastí vám můžu najisto slíbit, že všechno bude v pořádku. Děkuji. (potlesk)
the only way that it has ever been done, by putting your head down and performing with diligence and devotion and respect and reverence whatever the task is that love is calling forth from you next. You just do that, and keep doing that again and again and again, and I can absolutely promise you, from long personal experience in every direction, I can assure you that it's all going to be okay. Thank you. (Applause)