Většina z nás se v průběhu života snaží být nejlepší v čemkoliv, co právě děláme, ať už je to naše zaměstnání, rodina, škola nebo cokoliv jiného. Já se tak cítím. Dělám, co můžu. Ale před nějakou dobou jsem přišel na to, že se skoro nezlepšuji ve věcech, na kterých mi záleží nejvíce. Ať už šlo o to být dobrým manželem, přítelem, nebo profesionálem či spolupracovníkem. Nezlepšoval jsem se v tom, i přesto, že jsem tomu úsilí věnoval hodně času. Brzy jsem si díky rozhovorům, které jsem absolvoval, a výzkumům uvědomil, že stagnace je i přes tvrdou snahu poměrně běžná.
Most of us go through life trying to do our best at whatever we do, whether it's our job, family, school or anything else. I feel that way. I try my best. But some time ago, I came to a realization that I wasn't getting much better at the things I cared most about, whether it was being a husband or a friend or a professional or teammate, and I wasn't improving much at those things even though I was spending a lot of time working hard at them. I've since realized from conversations I've had and from research that this stagnation, despite hard work, turns out to be pretty common.
Chtěl bych vám ukázat, co jsem se dozvěděl, proč to tak je a co s tím můžeme dělat. Dozvěděl jsem se, že většina efektivních lidí a týmů v jakýchkoli oborech dělá něco, co můžeme všichni napodobit. V průběhu života neustále přepínají mezi dvěma zónami: zónou učení a zónou výkonu.
So I'd like to share with you some insights into why that is and what we can all do about it. What I've learned is that the most effective people and teams in any domain do something we can all emulate. They go through life deliberately alternating between two zones: the learning zone and the performance zone.
Zóna učení je místo, kde je naším cílem se zlepšovat. Naše aktivity jsou navrženy tak, abychom se zlepšili, soustředíme se na to, co jsme se ještě nenaučili. To znamená, že musíme očekávat dělání chyb, protože se z nich poučíme. To se velice liší od toho, co děláme v zóně výkonu, jejímž cílem je dělat věci tak, jak nejlépe dovedeme. V této zóně se soustředíme na věci, které umíme a snažíme se minimalizovat chyby.
The learning zone is when our goal is to improve. Then we do activities designed for improvement, concentrating on what we haven't mastered yet, which means we have to expect to make mistakes, knowing that we will learn from them. That is very different from what we do when we're in our performance zone, which is when our goal is to do something as best as we can, to execute. Then we concentrate on what we have already mastered and we try to minimize mistakes.
Obě zóny by měly být součástí našich životů, ale přesné vědomí toho, v jaké zóně právě chceme být, s jakým cílem, soustředěním a očekáváním, nám pomáhá dělat věci lépe a zlepšovat se. Zóna výkonu maximalizuje náš aktuální výkon, zatímco zóna učení maximalizuje náš růst a náš budoucí výkon. Důvod, proč se navzdory tvrdé práci moc nezlepšujeme, je takový, že skoro všechen svůj čas se snažíme trávit v zóně výkonu. To brzdí náš růst. Ironií je, že v delším horizontu to snižuje i náš výkon.
Both of these zones should be part of our lives, but being clear about when we want to be in each of them, with what goal, focus and expectations, helps us better perform and better improve. The performance zone maximizes our immediate performance, while the learning zone maximizes our growth and our future performance. The reason many of us don't improve much despite our hard work is that we tend to spend almost all of our time in the performance zone. This hinders our growth, and ironically, over the long term, also our performance.
Jak taková zóna učení vypadá? Vezměme si Demostehena, politického lídra a nejlepšího řečníka a právníka ve starověkém Řecku. Aby se stal takto dobrým, netrávil všechen svůj čas tím, že prostě byl řečníkem nebo právníkem, což představovalo jeho zónu výkonu. Místo toho se věnoval aktivitám zlepšujícím jeho výkon. Samozřejmě se hodně učil. Pomocí mentorů se učil zákon a filozofii, ale také si uvědomoval, že být právník zahrnuje přesvědčování druhých lidí, takže zároveň studoval velké proslovy a herectví. Aby se zbavil svého zlozvyku, kdy se mu mimovolně zvedalo rameno, cvičil své proslovy přímo před zrcadlem, a ze stropu zavěsil meč, který ho bodl ve chvíli, kdy rameno zvedl.
So what does the learning zone look like? Take Demosthenes, a political leader and the greatest orator and lawyer in ancient Greece. To become great, he didn't spend all his time just being an orator or a lawyer, which would be his performance zone. But instead, he did activities designed for improvement. Of course, he studied a lot. He studied law and philosophy with guidance from mentors, but he also realized that being a lawyer involved persuading other people, so he also studied great speeches and acting. To get rid of an odd habit he had of involuntarily lifting his shoulder, he practiced his speeches in front of a mirror, and he suspended a sword from the ceiling so that if he raised his shoulder, it would hurt.
(Smích)
(Laughter)
Aby mluvil srozumitelně, i když šišlal, trénoval své proslovy s kameny v ústech. Vybudoval podzemní místnost, kde mohl cvičit bez přerušení a přitom nerušit druhé. Vzhledem k hlučnosti dřívějších soudů také cvičil u oceánu, kde se snažil přehlušit řev vln.
To speak more clearly despite a lisp, he went through his speeches with stones in his mouth. He built an underground room where he could practice without interruptions and not disturb other people. And since courts at the time were very noisy, he also practiced by the ocean, projecting his voice above the roar of the waves.
Jeho aktivity v zóně učení byly velice odlišné od těch u soudu, jeho zóny výkonu. V zóně učení dělal to, co by Dr. Anders Ericsson nazval "vědomý tréning". To zahrnuje rozdělení schopností na jednotlivé komponenty s jasnou přesností, co se snažíme vylepšit, jako například uvolněná ramena. Dále také plné soustředění na velké výzvy mimo naši komfortní zónu, o kousek dále, než čeho jsme aktuálně schopní. Měli bychom často využívat zpětnou vazbu, nejlépe od zkušených koučů, protože aktivity navrženy pro zlepšení jsou specifické pro obor. Velcí učitelé a koučové vědí, jaké tyto aktivity jsou a mohou nám dát odbornou zpětnou vazbu. Je to právě tento způsob cvičení v zóně učení zajišťující výrazné zlepšení, ne jen pouhé provádění úkolu. Výzkumy například ukazují, že po několika prvních letech na pracovních pozici se výkon ustálí. Ukázalo se, že toto platí pro učení, všeobecnou lékařskou praxi, ošetřovatelství a další odvětví. Děje se to proto, že ve chvíli, kdy si myslíme že jsme dost dobří, dostačující, přestaneme trávit čas v zóně učení. Všechnu svou pozornost věnujeme práci, výkonu. Pokud se chceme zlepšit, není to dobrá cesta. Naopak lidé, kteří v zóně učení tráví čas i nadále, se neustále zlepšují. Nejlepší obchodníci se věnují aktivitám, které zlepšují jejich výkon, alespoň jednou týdně. Aby rozšířili své znalosti, čtou, radí se s kolegy nebo experty z oboru, zkouší nové postupy, prosí o zpětnou vazbu a přizpůsobí se jí. Nejlepší šachoví hráči netráví většinu času skutečným hraním šachů, což by byla jejich zóna výkonu. Místo toho se snaží předpovědět a analyzovat tahy velmistrů. Každý z nás pravděpodobně strávil mnoho, mnoho a ještě více času psaním na počítači, aniž by své psaní urychlil. Pokud bychom strávili 10 až 20 minut každý den plnou koncentrací na psaní o 10 až 20 % rychleji než právě píšeme, psali bychom rychleji. A tím spíše, pokud bychom si uvědomili chyby, které děláme, a snažili se procvičovat tato slova. To je "vědomý tréning".
His activities in the learning zone were very different from his activities in court, his performance zone. In the learning zone, he did what Dr. Anders Ericsson calls deliberate practice. This involves breaking down abilities into component skills, being clear about what subskill we're working to improve, like keeping our shoulders down, giving full concentration to a high level of challenge outside our comfort zone, just beyond what we can currently do, using frequent feedback with repetition and adjustments, and ideally engaging the guidance of a skilled coach, because activities designed for improvement are domain-specific, and great teachers and coaches know what those activities are and can also give us expert feedback. It is this type of practice in the learning zone which leads to substantial improvement, not just time on task performing. For example, research shows that after the first couple of years working in a profession, performance usually plateaus. This has been shown to be true in teaching, general medicine, nursing and other fields, and it happens because once we think we have become good enough, adequate, then we stop spending time in the learning zone. We focus all our time on just doing our job, performing, which turns out not to be a great way to improve. But the people who continue to spend time in the learning zone do continue to always improve. The best salespeople at least once a week do activities with the goal of improvement. They read to extend their knowledge, consult with colleagues or domain experts, try out new strategies, solicit feedback and reflect. The best chess players spend a lot of time not playing games of chess, which would be their performance zone, but trying to predict the moves grand masters made and analyzing them. Each of us has probably spent many, many, many hours typing on a computer without getting faster, but if we spent 10 to 20 minutes each day fully concentrating on typing 10 to 20 percent faster than our current reliable speed, we would get faster, especially if we also identified what mistakes we're making and practiced typing those words. That's deliberate practice.
V jakých dalších částech našich životů, možná těch, na kterých nám záleží nejvíce, pracujeme usilovně, ale nezlepšujeme se, protože jsme neustále v zóně výkonu? Nechci tím říct, že zóna výkonu nemá žádnou hodnotu. Opravdu má. Když jsem musel na operaci kolene, neřekl jsem chirurgovi: "Porýpej se tam a soustřeď se na to, co ještě neznáš."
In what other parts of our lives, perhaps that we care more about, are we working hard but not improving much because we're always in the performance zone? Now, this is not to say that the performance zone has no value. It very much does. When I needed a knee surgery, I didn't tell the surgeon, "Poke around in there and focus on what you don't know."
(Smích)
(Laughter)
"Poučíme se z tvých chyb!" Hledal jsem chirurga, u kterého jsem věřil, že odvede dobrou práci. A chtěl jsem, aby odvedl dobrou práci. Tím, že jsme v zóně výkonu, můžeme dělat věci nejlépe, jak umíme. Může nás to také motivovat a poskytnout nám informace, na co dalšího bychom se měli soustředit, až se vrátíme do zóny učení. Takže cesta ke skvělému výkonu vede skrze přepínání mezi zónou učení a zónou výkonu. V zóně učení záměrně rozvíjíme své dovednosti a ty poté uplatníme v zóně výkonu.
"We'll learn from your mistakes!" I looked for a surgeon who I felt would do a good job, and I wanted her to do a good job. Being in the performance zone allows us to get things done as best as we can. It can also be motivating, and it provides us with information to identify what to focus on next when we go back to the learning zone. So the way to high performance is to alternate between the learning zone and the performance zone, purposefully building our skills in the learning zone, then applying those skills in the performance zone.
Když je Beyoncé na turné, tak je v průběhu koncertu ve své zóně výkonu, ale každý večer, když se dostane do svého pokoje, se vrátí zpět do své zóny učení. Sleduje video ze show, která právě skončila. Hledá možnosti, jak se zlepšit, jak zlepšit sebe, tanečníky a práci s kamerou. Ráno druhého dne každý obdrží papíry s poznámkami, co vylepšit. Na tom pracují v průběhu dne před dalším vystoupením. Je to spirála k pořád se zlepšujícím schopnostem. Musíme však vědět, kdy se chceme učit a kdy chceme výkon. A i když chceme dělat oboje, tak čím více času strávíme v zóně učení, tím více se zlepšíme.
When Beyoncé is on tour, during the concert, she's in her performance zone, but every night when she gets back to the hotel room, she goes right back into her learning zone. She watches a video of the show that just ended. She identifies opportunities for improvement, for herself, her dancers and her camera staff. And the next morning, everyone receives pages of notes with what to adjust, which they then work on during the day before the next performance. It's a spiral to ever-increasing capabilities, but we need to know when we seek to learn, and when we seek to perform, and while we want to spend time doing both, the more time we spend in the learning zone, the more we'll improve.
Jak tedy můžeme trávit více času v zóně učení? Zaprvé musíme věřit a pochopit, že se můžeme zlepšit. Tomu se říká růstové myšlení. Zadruhé se musíme chtít v této určité dovednosti zlepšit. Musíme vědět, proč to děláme, protože to bude stát čas a úsilí. Zatřetí musíme mít představu, jakým způsobem se můžeme zlepšit, co můžeme dělat, abychom se zlepšili. Ne, jak když jsem se jako teenager učil hrát na kytaru hraním písniček stále dokola, ale prováděním "vědomého tríningu". Začtvrté musíme být v situaci, kdy příliš neriskujeme. Protože pokud očekáváme, že budeme dělat chyby, nesmí mít dopad těchto chyb katastrofické ani významné následky. Chodec na laně nezkouší nové triky bez sítě pod sebou a atlet nebude zkoušet poprvé v průběhu mistrovství žádné nové pohyby.
So how can we spend more time in the learning zone? First, we must believe and understand that we can improve, what we call a growth mindset. Second, we must want to improve at that particular skill. There has to be a purpose we care about, because it takes time and effort. Third, we must have an idea about how to improve, what we can do to improve, not how I used to practice the guitar as a teenager, performing songs over and over again, but doing deliberate practice. And fourth, we must be in a low-stakes situation, because if mistakes are to be expected, then the consequence of making them must not be catastrophic, or even very significant. A tightrope walker doesn't practice new tricks without a net underneath, and an athlete wouldn't set out to first try a new move during a championship match.
Jedním z důvodů, proč trávíme tolik času v zóně výkonu je, že prostředí, ve kterých se nacházíme, jsou pro nás velice riskantní. Vytváříme si sociální rizika i ve školách, které jsou určeny k tomu, abychom se učili. A to nemluvím o standardizovaných testech. Chci tím říci, že každou minutu, každý den mnoho studentů od základních po vysoké školy má pocit, že pokud udělají chybu, tak o nich budou mít ostatní nízké mínění. Není divu, že jsou stále ve stresu a neriskují, aby získali potřebné znalosti. Učí se, že chyby jsou nežádoucí nedopatřením, když po nich učitelé nebo rodiče požadují správnou odpověď a odmítají chyby, místo aby je uvítali, rozebrali a poučili se z nich. Nebo si přejeme konkrétní odpovědi místo, abychom podporovali zvídavé myšlení, ze kterého se poučíme všichni. Když jsou na všech domácích i školních úkolech čísla nebo písmena, a počítají se do finální známky, než abychom je používali k procvičování, chybám, zpětné vazbě a opakování, sdělujeme jasnou zprávu, že škola je zónou výkonu.
One reason that in our lives we spend so much time in the performance zone is that our environments often are, unnecessarily, high stakes. We create social risks for one another, even in schools which are supposed to be all about learning, and I'm not talking about standardized tests. I mean that every minute of every day, many students in elementary schools through colleges feel that if they make a mistake, others will think less of them. No wonder they're always stressed out and not taking the risks necessary for learning. But they learn that mistakes are undesirable inadvertently when teachers or parents are eager to hear just correct answers and reject mistakes rather than welcome and examine them to learn from them, or when we look for narrow responses rather than encourage more exploratory thinking that we can all learn from. When all homework or student work has a number or a letter on it, and counts towards a final grade, rather than being used for practice, mistakes, feedback and revision, we send the message that school is a performance zone.
To samé platí pro naše pracovní prostředí. Ve firmách, kterým pomáhám, často vidím bezchybné, výkonné prostředí, které vedoucí podporují, aby pobízeli ke skvělé práci. To však nutí zaměstnance, aby se drželi toho, co vědí a nezkoušeli nové věci. To brzdí vývoj společnosti, není schopná inovace a zaostává za ostatními.
The same is true in our workplaces. In the companies I consult with, I often see flawless execution cultures which leaders foster to encourage great work. But that leads employees to stay within what they know and not try new things, so companies struggle to innovate and improve, and they fall behind.
Více prostoru pro osobní růst můžeme vytvořit tím, že začneme s ostatními mluvit o tom, v jaké zóně a kdy chceme být. V čem se chceme zlepšit a jak to chceme udělat? A kdy chceme využít, co jsme se naučili a minimalizovat chyby? Tímto způsobem si ujasníme, co je to úspěch, kdy a jak se navzájem podpořit.
We can create more spaces for growth by starting conversations with one another about when we want to be in each zone. What do we want to get better at and how? And when do we want to execute and minimize mistakes? That way, we gain clarity about what success is, when, and how to best support one another.
Co když jsme ale ve stavu, kdy je v sázce mnoho a ještě se necítíme na takové konverzace? Potom jsou tři věci, které můžeme udělat jako jednotlivec. Zaprvé můžeme vytvořit nízko-rizikové ostrovy v riskantním moři. To jsou místa, kde mají chyby malý dopad. Například si můžeme najít mentora nebo spolupracovníka, kterému důvěřujeme a se kterým si můžeme vyměnit názory nebo vést citlivé konverzace nebo dokonce hrát role. Nebo můžeme požádat o porady pro zpětnou vazbu. Nebo si můžeme vytyčit čas na čtení, sledování videí nebo online kurzů. To je jen pár příkladů. Zadruhé můžeme vykonávat práci tak, jak se od nás očekává, poté se zpětně podívat na to, co bychom mohli zlepšit, jako to dělá Beyoncé, a můžeme sledovat a napodobovat experty. Pozorování, přemýšlení a přizpůsobení je zóna učení. A nakonec můžeme být vůdcem a snížit napětí pro ostatní tím, že jim řekneme, v čem se chceme zlepšit. Budeme se jich ptát na to, co nevíme, nabízet zpětnou vazbu a dělit se o chyby a o to, co jsme se z nich naučili, aby se ostatní cítili v bezpečí dělat to samé.
But what if we find ourselves in a chronic high-stakes setting and we feel we can't start those conversations yet? Then here are three things that we can still do as individuals. First, we can create low-stakes islands in an otherwise high-stakes sea. These are spaces where mistakes have little consequence. For example, we might find a mentor or a trusted colleague with whom we can exchange ideas or have vulnerable conversations or even role-play. Or we can ask for feedback-oriented meetings as projects progress. Or we can set aside time to read or watch videos or take online courses. Those are just some examples. Second, we can execute and perform as we're expected, but then reflect on what we could do better next time, like Beyoncé does, and we can observe and emulate experts. The observation, reflection and adjustment is a learning zone. And finally, we can lead and lower the stakes for others by sharing what we want to get better at, by asking questions about what we don't know, by soliciting feedback and by sharing our mistakes and what we've learned from them, so that others can feel safe to do the same.
Opravdová důvěra je o vytváření neustálého učení. Co kdybychom naše životy místo prací, prací, prací a výkonem, výkonem, výkonem trávili zkoumáním, ptaním, posloucháním, experimentováním, přemýšlením, snahou a uplatněním? Co kdybychom měli vždy něco, v čem se chceme zlepšit? Co kdybychom vytvořili více nízko-rizikových ostrovů a vod? A co kdybychom přesně vytyčili pro sebe i své spolupracovníky, kdy se chceme učit a kdy chceme výkon, aby mělo naše úsilí význam, nikdy jsme se nepřestali zlepšovat a byli ještě lepší v tom nejlepším?
Real confidence is about modeling ongoing learning. What if, instead of spending our lives doing, doing, doing, performing, performing, performing, we spent more time exploring, asking, listening, experimenting, reflecting, striving and becoming? What if we each always had something we were working to improve? What if we created more low-stakes islands and waters? And what if we got clear, within ourselves and with our teammates, about when we seek to learn and when we seek to perform, so that our efforts can become more consequential, our improvement never-ending and our best even better?
Děkuji.
Thank you.