Jo, takže před pár lety mně táhlo na 60, a mně se nelíbí být šedesátnicí. (Smích) Začala jsem se prát s touto existenciální krizí, s tím, jak málo jsem toho v životě udělala. Nebylo to psaní životopisu, "tady překonala rekord", bylo to spíš, kým jsem se to stala? Jak jsem strávila svůj cenný čas? Jak to, že to uběhlo tak bleskurychle? A nemohla jsem si odpustit ty nespočetné, nespočetné hodiny, které jsem ztratila negativním myšlením -- všechen ten čas, kdy jsem si vyčítala ztrátu mého manželství a nezamezení pohlavního zneužívání, když jsem byla ještě dítě a kariérní kroky a toto a toto a toto. Prostě proč, proč jsem to neudělala líp? Proč? Proč? Proč? A potom moje matka zemřela ve věku 82 let. A tak začnu přemýšlet, nejenom, že nejsem spokojená s minulostí, teď se navíc dusím tím, že mi zbývá jen 22 let života. Co učiním s tak krátkým časem, který se jen mihne? A já vůbec nejsem v přítomnu.
Yeah, so a couple of years ago I was turning 60, and I don't like being 60. (Laughter) And I started grappling with this existential angst of what little I had done with my life. It wasn't the resume of breaking this record here, it was more like, who had I become? How had I spent my valuable time? How could this have gone by like lightning? And I couldn't forgive myself for the countless, countless hours I had lost in negative thought -- all the time I had spent beating myself up for losing my marriage and not stopping the sexual abuse when I was a kid and career moves and this and this and this. Just why, why didn't I do it better? Why? Why? Why? And then my mother died at 82. And so I starting thinking, not only am I not happy with the past, now I'm getting choked with, "I've only got 22 years left." What am I going to do with this short amount of time that's just fleeting? And I'm not in the present whatsoever.
A rozhodla jsem se, že řešením všech těchto neduhů pro mě bude, že se vydám po stopách vznešeného snu, extrémního snu, něčeho, co by vyžadovalo totální odhodlání a neotřesitelnou vášeň, něco, co by mě donutilo být tím nejlepším v každém aspektu mého života, každičkou minutu každého dne, protože ten sen byl natolik velký, že bych jej nikdy nemohla dosáhnout bez takového druhu chování a takového druhu odhodlání. A já se rozhodla, byl to starý sen, který přetrvával, byl ze starých časů. tři dekády zpátky -- jediný druh plavby světové třídy, jež jsem zkusila a neuspěla někdy po dvacítce -- bylo to plavat z Kuby na Floridu. Bylo to hluboko v mé fantazii.
And I decided the remedy to all this malaise was going to be for me to chase an elevated dream, an extreme dream, something that would require utter conviction and unwavering passion, something that would make me be my best self in every aspect of my life, every minute of every day, because the dream was so big that I couldn't get there without that kind of behavior and that kind of conviction. And I decided, it was an old dream that was lingering, that was from so many years ago, three decades ago -- the only sort of world class swim I had tried and failed at back in my 20s -- was going from Cuba to Florida. It was deep in my imagination.
Nikdo to nikdy nepřeplaval bez žraločí klece. Je to znepokojující. Je to více než sto mil napříč obtížnou částí oceánu. Pravděpodobně při mé rychlosti, při mém věku -- při kohokoliv rychlosti, při kohokoliv věku -- to potrvá 60, možná 70 hodin plavání bez přestávky, bez možnosti vylézt na palubu lodi.
No one's ever done it without a shark cage. It's daunting. It's more than a hundred miles across a difficult passage of ocean. It's probably, at my speed, at my age -- for anybody's speed at anybody's age -- going to take 60, maybe 70, hours of continuous swimming, never getting out on the boat.
A já začala trénovat. Neplavala jsem 31 let, ani jedno tempo. Udržovala jsem se v dobré kondici, ale plavání je úplně o něčem jiném. De facto tento obrázek jsem prý já při tréninku. Je to smějící se tvář. A když trénujete na tento sport, moc vám do smíchu není. (Smích) Je to úporný, těžký sport, nepamatuji si, že bych se smála ani jednou při tomhle sportu. Jak jsem řekla, mám respekt k ostatním sportům a občas přirovnávám tenhle sport k cyklistice a horolezení a k ostatním disciplínám expedičního typu, ale toto je smyslová deprivace, fyzické donucení. A když jsem začala s osmihodinovými a desetihodinovými a dvanáctihodinovými a 14hodinovými a 15hodinovými a 24hodinovými plavbami, věděla jsem, že je to ve mně, protože se mi je zatím dařilo zvládat.
And I started to train. I hadn't swum for 31 years, not a stroke. And I had kept in good shape, but swimming's a whole different animal. As a matter of fact, this picture is supposed to be me during training. It's a smiling face. And when you're training for this sport, you are not smiling. (Laughter) It's an arduous, difficult sport, and I don't remember smiling at any time during this sport. As I said, I respect other sports, and I compare this sport sometimes to cycling and to mountain climbing and other of the expedition type events, but this is a sensory deprivation, a physical duress. And when I started in with the eight hours and the 10 hours and the 12 hours and the 14 hours and the 15 hours and the 24-hour swims, I knew I had it, because I was making it through these.
A když jsem si řekla, že půjdu a dám 15hodinovou plavbu a vraceli jsme se do doků po dlouhém dni, už byla noc, dorazili jsme a bylo 14 hodin a 58 minut, už jsem se mohla dotknout mola a konec, trénér řekl: "Výborně. Je to 14 hodin 58 minut. Komu záleží na těch posledních dvou minutách?" Já řekla: "Ne, musí to být 15 hodin," a vyplavala jsem minutu tam a minutu zpátky, aby to bylo 15 hodin.
And when I said I'm going to go out and do a 15-hour swim, and we're coming into the dock after a long day and it's now night, and we come in and it's 14 hours and 58 minutes and I can touch the dock and we're done, the trainer says, "That's great. It's 14 hours 58 minutes. Who cares the last two minutes?" I say, "No, it's got to be 15 hours," and I swim another minute out and another minute back to make the 15 hours.
Dala jsem dohromady expedici. Ne, že bych neměla pomoc, ale upřímně tak trochu jsem je vedla, byla jsem vedoucí týmu. A dostat vládní povolení, čtete noviny, myslíte si, že je to jednoduché dostat se na Kubu jen tak? Zkuste to s takovou armádou, kterou jsme měli my. 50 lidí a pět lodí, štáb ze CNN, atd. Navigace je složitá. Je tam taková velká řeka, které se říká Golfský proud, která se táhne napříč a nejde tím směrem, kterým chcete vy. Jde na východ a vy byste chtěli na sever. Není to jednoduché. Máme tu dehydrataci. Máme tu podchlazení. Jsou tam žraloci a taky spousta dalších problémů. Dala jsem dohromady upřímně světovou špičku ve všech možných odvětvích.
And I put together an expedition. It's not that I didn't have help, but honestly, I sort of led, I was the team leader. And to get the government permissions, you read in the paper, you think it's easy to get into Cuba everyday? Try going in with an armada like we had of 50 people and five boats and CNN's crew, etc. The navigation is difficult. There's a big river called the Gulf Stream that runs across and it's not going in the direction you are. It's going to the east and you'd like to go north. It's tricky. And there's dehydration. And there's hypothermia. And there are sharks. And there are all kinds of problems. And I gathered together, honestly, the world's leading experts in every possible way.
A před měsícem, 23. září, jsem stála na pobřeží, pohlédla kupředu na ten daleký, předaleký horizont a zeptala se sama sebe. Mám to v sobě? Jsou moje ramena připravena? A ona byla. Byla připravena. Nic nebylo opomenuto. Byla moje mysl připravena? Víte, když plavete v zamlžených brýlích, plavete 60 temp za minutu, tak nikdy nejste pořádně zaměřeni na nic, moc dobře nevidíte. Máte těsnou plavací čepici přes uši, snažící se udržovat hlavu v teple, protože to je místo, kde začíná podchlazení, a tak moc dobře neslyšíte. Jste de facto sami se svými myšlenkami. A já měla v záloze spoustu druhů systémů na počítání: anglicky, který vystřídala němčina, již vystřídala španělština a tu pak francouzština. Francouzštinu si necháte na konec.
And a month ago, the 23rd of September, I stood on that shore and I looked across to that long, long faraway horizon and I asked myself, do you have it? Are your shoulders ready? And they were. They were prepared. No stone left unturned. Was the mind ready? You know, you're swimming with the fogged goggles, you're swimming at 60 strokes a minute, so you're never really focused on anything, you don't see well. You've got tight bathing caps over your ears trying to keep the heat of the head, because it's where the hypothermia starts, and so you don't hear very well. You're really left alone with your own thoughts. And I had all kinds of counting systems ready there in English, followed by German, followed by Spanish, followed by French. You save the French for last.
A měla jsem písně, celý playlist v mojí hlavě -- ne skrz sluchátka, jen v mé vlastní hlavě -- 65 písní. A nemohla jsem se dočkat, až se dostanu do tmy uprostřed noci, protože to je čas, když se vynoří Neil Young. (Smích) A je to divné, že? Mysleli byste si, že budu zpívat "Hallelujah" Leonarda Cohena, venku v majestátu oceánu, ne písně o závislosti na heroinu v New York City. Ale ne, z nějakého důvodu jsem se nemohla dočkat tmy noci, až budu zpívat: ♫"A heard you knocking at my cellar door" ♫ (Neil Young - Needle of Death) ♫ I love you baby and I want some more ♫ ♫ Ooh, ooh, the damage done" ♫
And I had songs, I had a playlist in my head -- not through headphones, in my own head -- of 65 songs. And I couldn't wait to get into the dark in the middle of the night, because that's when Neil Young comes out. (Laughter) And it's odd, isn't it? You'd think you'd be singing Leonard Cohen's "Hallelujah" out in the majesty of the ocean, not songs about heroin addiction in New York City. But no, for some reason I couldn't wait to get into the dark of the night and be singing, ♫ "A heard you knocking at my cellar door ♫ ♫ I love you baby and I want some more ♫ ♫ Ooh, ooh, the damage done" ♫
(Potlesk)
(Applause)
Noc před tím, než jsem vyrazila, jsem dočetla "Velkolepý plán" Stephana Hawkinga. A nemohla jsem se dočkat, abych vytripovala fantastičnost mysli. Okolo padesáté hodiny jsem začala přemýšlet nad okrajem vesmíru. Je tam někde okraj? Je to jen obálka, ve které žijeme, anebo ne a pokračuje to do nekonečna v času i prostoru? Není nic lepšího než plavat v oceánu 50 hodin, co by vás přinutilo se zamyslet nad těmito věcmi. Nemohla jsem se dočkat, že si dokážu, jakým sportovcem to jsem, že nikdo jiný na světě takhle plavat nedokáže. A věděla jsem, že to dokážu.
The night before I started, I finished Stephen Hawking's "The Grand Design." And I couldn't wait to trip the mind fantastic. About the 50th hour, I was going to start thinking about the edge of the universe. Is there an edge? Is this an envelope we're living inside of, or no, does it go onto infinity in both time and space? And there's nothing like swimming for 50 hours in the ocean that gets you thinking about things like this. I couldn't wait to prove the athlete I am, that nobody else in the world can do this swim. And I knew I could do it.
A když jsem skočila do té vody, zakřičela jsem francouzsky, v mateřštině mé matky, "Courage!" A začala jsem plavat a, pane bože, šlo to hladce. A my jsme to věděli, všech těch 50 lidí na lodi, my všichni jsme to věděli, toto byl náš čas. Připomněla jsem si po pár hodinách, víte, sport je jakýsi mikrokosmos života samotného. Nejprve narazíte na překážky. A i přesto, že se cítíte skvěle v jeden určitý moment, neberte to jako samozřejmost, buďte připraveni, protože přijde bolest a přijde utrpení. Takhle skvěle to nepůjde celou dobu. Přemýšlela jsem o podchlazení a snad i o bolesti ramen a všech těch ostatních věcech -- zvracení, které přijde, když jste ve slané vodě. Jste ponořeni v té tekutině. Vaše tělo nemá rádo slanou vodu. A po pár dnech, po třech dnech, máte tendenci se bouřit mnoha fyzickými způsoby.
And when I jumped into that water, I yelled in my mother's French, "Courage!" And I started swimming, and, oh my God, it was glassy. And we knew it, all 50 people on the boat, we all knew this was it, this was our time. And I reminded myself a couple hours in, you know, the sport is sort of a microcosm of life itself. First of all, you're going to hit obstacles. And even though you're feeling great at any one moment, don't take it for granted, be ready, because there's going to be pain, there's going to be suffering. It's not going to feel this good all the way across. And I was thinking of the hypothermia and maybe some shoulder pain and all the other things -- the vomiting that comes from being in the saltwater. You're immersed in the liquid. Your body doesn't like the saltwater. After a couple of days, three days, you tend to rebel in a lot of physical ways.
Ale ne, po dvou hodinách, wow! Nikdy ve svém životě... Věděla jsem o měchýřovkách portugalských, všech různých talířovkách, všech různých věcech, ovšem čtyřhranky z jižních oceánů nemají v těchto vodách co dělat. Byla jsem v jednom ohni -- mučící, mučící bolest, nevěděla jsem, jestli můžu vidět tu červenou čáru přes moji paži. Evidentně kus takhle velkého chapadla má sto tisíc malých háčků a každý háček nejenom, že probodne vaši kůži, ale pošle dávku jedu. Nejjedovatější zvíře, které žije v oceánu, je čtyřhranka. A každý z těch háčků posílá jed do centrálního nervového systému. Nejprve je mi jako bych byla ponořena ve vařícím oleji. Křičím: "Oheň! Oheň! Oheň! Pomoc! Někdo mi pomozte!" Hned potom přijde paralýza. Pociťuji to na zádech a pak tady na hrudi, nemůžu dýchat. A teď nedělám pěkná dlouhá tempa, jen se tak nějak takto plácám. Pak nějaké ty křeče.
But no, two hours in, wham! Never in my life ... I knew there were Portuguese men o' war, all kinds of moon jellies, all kinds of things, but the box jellyfish from the southern oceans is not supposed to be in these waters. And I was on fire -- excruciating, excruciating pain. I don't know if you can still see the red line here and up the arm. Evidently, a piece this big of tentacle has a hundred-thousand little barbs on it and each barb is not just stinging your skin, it's sending a venom. The most venomous animal that lives in the ocean is the box jellyfish. And every one of those barbs is sending that venom into this central nervous system. So first I feel like boiling hot oil, I've been dipped in. And I'm yelling out, "Fire! Fire! Fire! Fire! Help me! Somebody help me!" And the next thing is paralysis. I feel it in the back and then I feel it in the chest up here, and I can't breathe. And now I'm not swimming with a nice long stroke, I'm sort of crabbing it this way. Then come convulsions.
Mladík z lodi je záchranář. Skočí do vody, aby mi pomohl. Je uštknut. zbytek ho vytáhne na palubu a on -- zřejmě, nic z toho jsem neviděla -- ale on leží v lodi a dává si injekce epinefrinu a křičí. Je mu 29 let, dobře stavěný, hubený, měří 195 cm, váží 120 kg a nedal to. Pláče a křičí na mého trenéra, který se snaží pomoct mně. Říká: "Bonnie, myslím, že umřu. Můj dech se zpomalil na tři nádechy za minutu. Potřebuji pomoc a nemůžu pomoci Dianě."
A young man on our boat is an EMT. He dives in to try to help me. He's stung. They drag him out on the boat, and he's -- evidently, I didn't see any of this -- but lying on the boat and giving himself epinephrine shots and crying out. He's 29 years old, very well-built, lean, he's six-foot, five, weighs 265 lbs., and he is down. And he is crying and he's yelling to my trainer who's trying to help me. And he's saying, "Bonnie, I think I'm going to die. My breath is down to three breaths a minute. I need help, and I can't help Diana."
Tak to bylo v osm hodin večer. Doktor, tým mediků z Univerzity v Miami dorazili v pět ráno. Tak jsem plavala přes noc a za úsvitu dorazili a začali s injekcemi prednizónu. A já nevylezla, ale byla jsem ve vodě, dostávala jsem injekce prednizónu a xanaxu, kyslíková maska na tváři. Bylo to jako na JIPce ve vodě. (Smích) A myslím, že je to tak, že i mariňáci speciálních jednotek, které uštkne čtyřhranka, jsou v pasti. Buď umřou anebo se rychle dostaví do nemocnice.
So that was at eight o'clock at night. The doctor, medical team from University of Miami arrived at five in the morning. So I swam through the night, and at dawn they got there and they started with prednisone shots. I didn't get out, but was in the water taking prednisone shots, taking Xanax, oxygen to the face. It was like an ICU unit in the water. (Laughter) And I guess the story is that even Navy SEALS who are stung by the box jelly, they're done. They either die or they quickly get to a hospital.
A já plavala celou noc a celý další den. A další noc při stmívání znova, zásah! Znova čtyřhranka -- napříč přes krk a též tady. A tentokrát -- Nelíbilo se mi to, nechtěla jsem se tomu nechat poddat, ale je rozdíl mezi plaváním bez přestávky a plaváním na úseky. A já přistoupila na plavání na úseky. Vytáhli mě ven a začali znovu s epinefrinem a prednizónem a s kyslíkem a se vším, co měli na palubě. A já se vrátila a plavala jsem celou noc do dalšího dne. A na 41. hodině toto tělo už nemohlo. Poškození z těch ušknutí vyřadila dýchací soustavu, a proto jsem nemohla postupovat, jak jsem chtěla. A ten sen byl napadrť.
And I swam through the night and I swam through the next day. And the next night at dusk, again, wham! The box jelly again -- all across the neck, all across here. And this time, I don't like it, I didn't want to give into it, but there's a difference between a non-stop swim and a staged swim. And I gave in to the staged swim. And they got me out and they started again with the epinephrine and the prednisone and with the oxygen and with everything they had on board. And I got back in. And I swam through that night and into the next day. And at 41 hours, this body couldn't make it. The devastation of those stings had taken the respiratory system down so that I couldn't make the progress I wanted. And the dream was crushed.
A jak zvláštní je tato inteligentní osoba, která toto dala dohromady a sezvala všechny tyhle světové experty. A já věděla o té medúze, ale byla jsem takový kavalír. Mnoho sportovců to takhle má, víte, pocit neporazitelnosti. Měly by se bát ony mě. Já se jich nebojím. Já prostě přes ně dál proplavu. Měli jsme na palubě benadryl. Pokud mě něco uštkne, jen se zasměji a snesu to. No, žádný smích ani snášení tam nebylo.
And how odd is this intelligent person who put this together and got all these world experts together. And I knew about the jellyfish, but I was sort of cavalier. A lot of athletes have this, you know, sort of invincibility. They should worry about me. I don't worry about them. I'll just swim right through them. We've got benadryl on board. If I get stung, I'll just grin and bear it. Well there was no grin and bearing this.
Vlastně ta nejlepší rada, kterou jsem dostala, byla od třídy ze základní školy v Karibiku. Říkala jsem o tom dětem, 120 jich bylo -- všechny byly na podlaze školní tělocvičny -- a já jim povídala o těch medúzách, jak jsou rosolovité a jak je nemůžete vidět, v noci zvlášť. A mají tyhle chapadla, 80, 100, 130 centimetrů dlouhá. A jak se zamotávají a posílají jed do vašeho těla.
As a matter of fact, the best advice I got was from an elementary school class in the Caribbean. And I was telling these kids, 120 of them -- they were all in the school on the gymnasium floor -- and I was telling them about the jellyfish and how they're gelatinous and you can't see them at night especially. And they have these long 30 to 40 to 50-ft. tentacles. And they do this wrapping. And they can send the poison into the system.
A jeden malý chlapec začne takhle mávat. Říkám: "Jak se jmenuješ?" -- "Henry." "Henry, na co se chceš zeptat?" On na to: "No, ona to není zas tak otázka jako spíš návrh." Říká: "Víte, jak jsou takoví ti chlapi, co opravdu věří v to, co věří, a tak na sobě nosí bomby?" Říkám: "Je zvláštní, že ses naučil, že toto je jakási ctnost, ale ano. Vím, koho myslíš." On na to: "To je to, co potřebujete. Potřebujete takové hejno ryb, které by před vámi takhle plavalo." (Smích) "A když přijdou medúzy, obtočí svoje chapadla okolo těch ryb, budou zaneprázdněny těmi rybami a vy jen poplavete dál." Říkám: "Aha, jako sebevražedná armáda." A on: "To je přesně o čem mluvím. To je to, co potřebujete."
And a little kid from the back was like this. And I said, "What's your name?" "Henry." "Henry, what's your question?" He said, "Well, I didn't have a question so much as I had a suggestion." He said, "You know those guys who really believe in what they believe in and so they wear bombs?" And I said, "Well it's odd that you've learned of this as a noble kind of pursuit, but yeah, I know those guys." He said, "That's what you need. You need like a school of fish that would swim in front of you like this." (Laughter) "And when the jellyfish come and they wrap their tentacles around the fish, they're going to be busy with them, and you'll just scoot around." I said, "Oh, it's like a suicide army." He said, "That's what I'm talking about. That's what you need."
Jak málo jsem věděla, že osmiletí by se měli poslouchat. Tak jsem začala plavat v plavkách jako normálně a beze srandy, potapěči se žraloky to navrhli, jsem dokončila tu plavbu takto. Plavala jsem s touto věcí na hlavě. Tak moc jsem se bála těch medúz.
And little did I know, that you should listen to eight year-olds. And so I started that swim in a bathing suit like normal, and, no joke, this is it; it came from the shark divers. I finished the swim like this. I was swimming with this thing on. That's how scared of the jellyfish I was.
No co mám teď dělat? Nevadilo by mi, kdybyste dneska večer vy všichni přišli na pódium a řekli nám, jak jste překonali svá velká životní zklamání. Protože je všichni máme, není-liž pravda? Všichni jsme měli zlomená srdce. A tak moje cesta teď je nalézt nějakou formu důstojnosti tváří v tvář porážce. A můžu se kouknout na cestu samotnou, nejenom na ten cíl. Můžu se cítil pyšná. Můžu tu před vámi všemi stát dnes večer a říct, že jsem měla odvahu. Ano.
So now what do I do? I wouldn't mind if every one of you came up on this stage tonight and told us how you've gotten over the big disappointments of your lives. Because we've all had them, haven't we? We've all had a heartache. And so my journey now is to find some sort of grace in the face of this defeat. And I can look at the journey, not just the destination. I can feel proud. I can stand here in front of you tonight and say I was courageous. Yeah.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
Se vší upřímností mohu říct, že jsem ráda, že jsem ty dva roky svého života takto prožila, protože můj cíl je netrpět lítostí, tam jsem se dostala s tímto cílem. Když tímto způsobem žijete, když žijete s takovouto vášní, nemáte čas, nemáte čas na lítost, prostě jdete dál. A já takto chci žít každý den po zbytek svého života, s plaváním nebo bez. Ale rozdíl v přiznání si konkrétní porážky je, že někdy, když rakovina vyhraje, pokud je tu smrt a my nemáme na výběr, potom důstojnost a smíření se jsou nezbytné.
And with all sincerity, I can say, I am glad I lived those two years of my life that way, because my goal to not suffer regrets anymore, I got there with that goal. When you live that way, when you live with that kind of passion, there's no time, there's no time for regrets, you're just moving forward. And I want to live every day of the rest of my life that way, swim or no swim. But the difference in accepting this particular defeat is that sometimes, if cancer has won, if there's death and we have no choice, then grace and acceptance are necessary.
Nicméně ten oceán tu pořád je. Naděje stále žije. A já nechci být ta poblázněná ženská, která to dělá rok co rok a zkouší to a selhává a zkouší to a selhává, ovšem já dokážu doplavat z Kuby na Floridu a já doplavu z Kuby na Floridu.
But that ocean's still there. This hope is still alive. And I don't want to be the crazy woman who does it for years and years and years, and tries and fails and tries and fails and tries and fails, but I can swim from Cuba to Florida, and I will swim from Cuba to Florida.
Děkuji. Děkuji.
Thank you. Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
A co potom? Poplaveš přes Atlantik? Ne, tohle je poslední plavba. Toto je ta jediná plavba, která mne zajímá. Ale jsem připravena. Mimochodem před časem mi zavolal reportér a řekl, že se koukal na Wikipedii a řekl, že viděl, že jsem se narodila 22. srpna 1949 a z nějakého divného důvodu na Wikipedii mají datum mé smrti. (Smích) Řekl: "Věděla jste, že umřete ve stejném místě, kde jste se narodila, v New York City, a bude to v lednu 2035?" Řekla jsem: "Ne, to jsem nevěděla." A tak se dožiji 85. Mám o tři roky víc, než jsem si myslela.
And so, what after that? Are you going to swim the Atlantic? No, that's the last swim. It's the only swim I'm interested in. But I'm ready. And by the way, a reporter called me the other day and he said he looked on Wikipedia and he said he saw my birthday was August 22nd 1949, and for some odd reason in Wikipedia, they had my death date too. (Laughter) He said, "Did you know you're going to die the same place you were born, New York City, and it's going to be in January of '35?" I said, "Nope. I didn't know." And now I'm going to live to 85. I have three more years than I thought.
A tak se ptám sama sebe, začínám se ptát sama sebe, ještě před tím, než si splním tenhle extrémní sen. Ptám se sebe a možná se dnes večer můžu zeptat i vás, abych parafrázovala básnířku Mary Oliver, říká: "Co to jest, to, co děláš s tím jedním divokým a drahocenným životem tvým?"
And so I ask myself, I'm starting to ask myself now, even before this extreme dream gets achieved for me, I'm asking myself, and maybe I can ask you tonight too, to paraphrase the poet Mary Oliver, she says, "So what is it, what is it you're doing, with this one wild and precious life of yours?"
Děkuji moc.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji.
Thank you. Thank you. Thank you. Thank you.
(Potlesk) Žijte naplno! Žijte naplno!
(Applause) Live it large. Live it large.