Učím už delší dobu a dospěla jsem přitom k jádru poznání týkajícího se dětí a učení, o kterém si přeji, aby mu rozumělo více lidí, co se možností studentů týče. Moje babička v roce 1931 – dole vlevo, kdyby to někoho zajímalo – ukončila osmiletou docházku. Chodila do školy, aby získala informace, protože tam se ty informace nacházely. Byly v knihách, byly v hlavách učitelů a musela tam chodit, aby ty informace získala, protože to byl způsob, jakým jste se učili. O generaci později: toto je jednotřídka, Oak Grove, kam chodil můj táta, do školy s jedinou třídou. A opět, musel cestovat do školy, aby si osvojil informace od učitele, uložil je do jediného dostupného přenosného paměťového média, tedy do své hlavy, a odnesl si je, protože takto se informace předávaly z učitele na studenta a pak využívaly ve světě. Když jsem byla malá, měli jsme doma sadu encyklopedií. Koupily se v roce mého narození a bylo to mimořádné, protože jsem nemusela čekat, až půjdu do knihovny nabýt informace; informace byly u nás doma a to bylo teda něco. Bylo to jiné, než co zažily obě generace předtím, a změnilo to způsob mé interakce s informacemi, i když jen o malý stupeň. Informace však byly blíže ke mně. Měla jsem k nim přístup.
I have been teaching for a long time, and in doing so have acquired a body of knowledge about kids and learning that I really wish more people would understand about the potential of students. In 1931, my grandmother -- bottom left for you guys over here -- graduated from the eighth grade. She went to school to get the information because that's where the information lived. It was in the books; it was inside the teacher's head; and she needed to go there to get the information, because that's how you learned. Fast-forward a generation: this is the one-room schoolhouse, Oak Grove, where my father went to a one-room schoolhouse. And he again had to travel to the school to get the information from the teacher, stored it in the only portable memory he has, which is inside his own head, and take it with him, because that is how information was being transported from teacher to student and then used in the world. When I was a kid, we had a set of encyclopedias at my house. It was purchased the year I was born, and it was extraordinary, because I did not have to wait to go to the library to get to the information. The information was inside my house and it was awesome. This was different than either generation had experienced before, and it changed the way I interacted with information even at just a small level. But the information was closer to me. I could get access to it.
V době, která uplynula mezi tím, kdy jsem byla dítětem na střední škole a kdy jsem začala učit, došlo k nástupu internetu. Přesně v té době, kdy z internetu začínal být vzdělávací nástroj, jsem se z Wisconsinu přestěhovala do malého města v Kansasu, kde jsem měla možnost učit v malém hezkém městečku, ve škole ve venkovské části Kansasu, kde jsem učila svůj oblíbený předmět, americký vládní systém. Můj první rok – plná elánu – se chystám učit americký vládní systém, milovaný politický systém. Středoškoláci ve třeťáku nebyli až zas takovými příznivci amerického vládního systému. Rok druhý: naučila jsem se pár věcí – musela jsem změnit taktiku. Vystavila jsem je osobní zkušenosti, která jim umožnila naučit se něco samostatně. Neřekla jsem jim, co dělat či jak na to. Postavila jsem před ně zadání, šlo o to, uspořádat volby v jejich vlastním okolí.
In the time that passes between when I was a kid in high school and when I started teaching, we really see the advent of the Internet. Right about the time that the Internet gets going as an educational tool, I take off from Wisconsin and move to Kansas, small town Kansas, where I had an opportunity to teach in a lovely, small-town, rural Kansas school district, where I was teaching my favorite subject, American government. My first year -- super gung-ho -- going to teach American government, loved the political system. Kids in the 12th grade: not exactly all that enthusiastic about the American government system. Year two: learned a few things -- had to change my tactic. And I put in front of them an authentic experience that allowed them to learn for themselves. I didn't tell them what to do or how to do it. I posed a problem in front of them, which was to put on an election forum for their own community.
Vytvářeli plakáty, obvolávali úřady, kontrolovali termíny, měli schůzky s tajemníky, vytvořili volební brožurku pro celé město, aby představili své kandidáty. Pozvali všechny do školy na večerní diskusi o vládě a politice a zda ulice byly nebo nebyly opraveny dobře, prošli si vskutku ohromným zkušenostním učením. Starší učitelé – ti zkušenější – mě sledovali a tvářili se jako: „Tady ji máme. To je milé. Ona to fakt zkouší.“ (Smích) „Vůbec neví, do čeho se pouští.“ Ale já věděla, že se děti vyšvihnou. A věřila jsem tomu. Každý týden jsem jim říkala, co od nich očekávám. A ten večer se všech 90 dětí vhodně obléklo a svědomitě dělalo svou práci. Stačilo, abych jen seděla a sledovala je. Bylo to jejich. Bylo to empirické. Bylo to autentické. Znamenalo to pro ně hodně. A oni se posunou dál.
They produced flyers. They called offices. They checked schedules. They were meeting with secretaries. They produced an election forum booklet for the entire town to learn more about their candidates. They invited everyone into the school for an evening of conversation about government and politics and whether or not the streets were done well, and really had this robust experiential learning. The older teachers -- more experienced -- looked at me and went, "Oh, there she is. That's so cute. She's trying to get that done." (Laughter) "She doesn't know what she's in for." But I knew that the kids would show up, and I believed it, and I told them every week what I expected out of them. And that night, all 90 kids -- dressed appropriately, doing their job, owning it. I had to just sit and watch. It was theirs. It was experiential. It was authentic. It meant something to them. And they will step up.
Z Kansasu jsem se přestěhovala do Arizony, kde jsem řádku let učila ve Flagstaff, tentokrát žáky druhého stupně. Naštěstí jsem je nemusela učit americký vládní systém. Měla jsem je učit něco mnohem zajímavějšího: zeměpis. Opět byli do učení celí žhaví. Na tomto mém postu v Arizoně však bylo zajímavé to, že jsem měla pracovat s opravdu mimořádně různorodou skupinou dětí v opravdové veřejné škole. A měly nám být dopřány chvilky, kdy jsme tyto příležitosti dostali. A jednou z příležitostí bylo setkání s Paulem Rusesabaginou, což je ten pán, podle kterého natočili film „Hotel Rwanda.“ Chodil přednášet na střední školu vedle nás. Mohli jsme tam zajít, ani jsme nemuseli platit za autobus. Nic nás to nestálo. Skvělý tip na výlet.
From Kansas, I moved on to lovely Arizona, where I taught in Flagstaff for a number of years, this time with middle school students. Luckily, I didn't have to teach them American government. Could teach them the more exciting topic of geography. Again, "thrilled" to learn. But what was interesting about this position I found myself in in Arizona, was I had this really extraordinarily eclectic group of kids to work with in a truly public school, and we got to have these moments where we would get these opportunities. And one opportunity was we got to go and meet Paul Rusesabagina, which is the gentleman that the movie "Hotel Rwanda" is based after. And he was going to speak at the high school next door to us. We could walk there. We didn't even have to pay for the buses. There was no expense cost. Perfect field trip.
Nastal však problém jak zapojit naše sedmáky a osmáky do diskuse o genocidě a jak pojmout ten předmět s odpovědností a respektem, aby děti věděly, co s tím. Tak jsme se rozhodli nahlížet na Paula Rusesabagina jako na příklad ušlechtilého muže, jenž ojediněle využil svůj život, aby udělal něco pozitivního. Vyzvala jsem tedy děti, aby nalezly někoho v jejich vlastním životě, v jejich vlastním příběhu nebo světě, u něhož by odhalily, že udělal podobnou věc. Požádala jsem je, aby o tom natočily krátký film. Něco takového jsme dělali poprvé. Nikdo pořádně nevěděl, jak vytvořit krátký film na počítači. Ale děti se do toho daly. Požádala jsem je, aby to doprovodily vlastním hlasem. Byl to ten nejúchvatnější moment odhalení, tedy když požádáte děti, aby užily vlastní hlas a aby mluvily samy za sebe o tom, co si přejí sdílet. Poslední otázka tohoto zadání byla: jak plánujete využít svůj život k pozitivnímu vlivu na ostatní lidi? Věci, které děti řeknou, pokud je požádáte a dáte si čas je vyslechnout, jsou mimořádné.
The problem then becomes how do you take seventh- and eighth-graders to a talk about genocide and deal with the subject in a way that is responsible and respectful, and they know what to do with it. And so we chose to look at Paul Rusesabagina as an example of a gentleman who singularly used his life to do something positive. I then challenged the kids to identify someone in their own life, or in their own story, or in their own world, that they could identify that had done a similar thing. I asked them to produce a little movie about it. It's the first time we'd done this. Nobody really knew how to make these little movies on the computer, but they were into it. And I asked them to put their own voice over it. It was the most awesome moment of revelation that when you ask kids to use their own voice and ask them to speak for themselves, what they're willing to share. The last question of the assignment is: how do you plan to use your life to positively impact other people? The things that kids will say when you ask them and take the time to listen is extraordinary.
Přesuňme se do Pensylvánie, kde žiju teď. Učím na Science Leadership Academy, což je škola s partnerstvým mezi Franklin Institute a odborem školství ve Philadelphii. Tvoříme 9 až 12 veřejných škol, my ale učíme zcela jinak. Přišla jsem tam hlavně abych se stala součástí učebního prostředí, které potvrdilo způsob učení, o němž vím, že u dětí funguje, a který opravdu chtěl zkoumat, co je možné, když jste ochotni opustit některá paradigmata minulosti ohledně nedostatku informací od školních dob mé babičky a z doby, kdy můj otec a dokonce i já jsme byli ve škole, až po dobu, kdy zažíváme přebytek informací. Co tedy děláte, pokud jsou informace všude kolem vás? Proč by děti měly chodit do školy, pokud už nadále nebude třeba chodit tam pro informace?
Fast-forward to Pennsylvania, where I find myself today. I teach at the Science Leadership Academy, which is a partnership school between the Franklin Institute and the school district of Philadelphia. We are a nine through 12 public school, but we do school quite differently. I moved there primarily to be part of a learning environment that validated the way that I knew that kids learned, and that really wanted to investigate what was possible when you are willing to let go of some of the paradigms of the past, of information scarcity when my grandmother was in school and when my father was in school and even when I was in school, and to a moment when we have information surplus. So what do you do when the information is all around you? Why do you have kids come to school if they no longer have to come there to get the information?
V Philadelphii máme program „laptop jedna ku jedné,“ takže děti nosí laptopy tak či tak s sebou, berou si je domů, aby měly přístup k informacím. A to je ta věc, se kterou je potřeba se smířit, pokud vlastníte ten nástroj k osvojení informací studenty, takže byste se měli smířit s touto myšlenkou nechat studenty chybovat jako součást učebního procesu. Právě teď máme co dělat se vzdělávacím prostředím v poblouznění kulturou jediné správné odpovědi, které může probublat do obyčejného zaškrtávacího testu, a já jsem zde, abych vám řekla, že toto není učení. Je to nesmírně špatné požadovat, říkat dětem, aby se nikdy nemýlily. Požadavek, aby vždy znaly správnou odpověď, jim nedovolí se učit. Takže jsme vytvořili tento projekt a toto je jeden z výstupů projektu. Téměř nikdy se jím nechlubím kvůli té věci s představou o selhání.
In Philadelphia we have a one-to-one laptop program, so the kids are bringing in laptops with them everyday, taking them home, getting access to information. And here's the thing that you need to get comfortable with when you've given the tool to acquire information to students, is that you have to be comfortable with this idea of allowing kids to fail as part of the learning process. We deal right now in the educational landscape with an infatuation with the culture of one right answer that can be properly bubbled on the average multiple choice test, and I am here to share with you: it is not learning. That is the absolute wrong thing to ask, to tell kids to never be wrong. To ask them to always have the right answer doesn't allow them to learn. So we did this project, and this is one of the artifacts of the project. I almost never show them off because of the issue of the idea of failure.
Mí studenti vytvořili tuto infografiku jako výsledek látky, které jsme se rozhodli věnovat na konci roku v souvislosti s únikem ropy. Požádala jsem se, aby si vzali příklad z toho, co jsme viděli na infografikách zveřejněných ve spoustě masových médií, a aby se podívali na jejich zajímavé části a vytvořili svou vlastní k jiné člověkem způsobené katastrofě v americké historii. Museli splnit jistá kritéria. Nebyli si moc jistí v kramflecích, protože nikdy dřív něco takového nedělali a nevěděli přesně, jak na to. Umí mluvit – velmi plynule, umí také psát velmi, velmi dobře, ale chtít po nich, aby myšlenky vyjádřili jiným způsobem pro ně nebylo příliš příjemné. Dala jsem jim však prostor to prostě udělat. Jděte tvořit. Přijděte na to. Ukažme, co dokážeme. A student, který neustále tvořil nejlepší vizuální díla, nezklamal. Tohle bylo hotové za dva nebo tři dny. A je to práce toho studenta, který si stále vedl dobře.
My students produced these info-graphics as a result of a unit that we decided to do at the end of the year responding to the oil spill. I asked them to take the examples that we were seeing of the info-graphics that existed in a lot of mass media, and take a look at what were the interesting components of it, and produce one for themselves of a different man-made disaster from American history. And they had certain criteria to do it. They were a little uncomfortable with it, because we'd never done this before, and they didn't know exactly how to do it. They can talk -- they're very smooth, and they can write very, very well, but asking them to communicate ideas in a different way was a little uncomfortable for them. But I gave them the room to just do the thing. Go create. Go figure it out. Let's see what we can do. And the student that persistently turns out the best visual product did not disappoint. This was done in like two or three days. And this is the work of the student that consistently did it.
Když se studenti posadili, zeptala jsem se: „Která je ta nejlepší?“ A oni hned na to: „Tady ta.“ Nic nečetli. „Tady ta.“ Zeptala jsem se: „Co je na ní tak dobrého?“ A oni že „Oh, je to hezky nakreslené a používá dobré barvy. A tady je…“ Nahlas jsme si to prošli. Pak jsem řekla: „Přečtěte si to.“ A najednou: „Oh, tamta vůbec nebyla tak úžasná.“ Pak jsme přešli k další – neměla skvělou grafiku, ale byla plná informací – a strávili jsme hodinu v hovoru o procesu učení, protože nezáleželo na tom, jestli to bylo nebo nebylo perfektní nebo jestli bych to dokázala vytvořit nebo ne; chtělo se po nich, aby tvořili pro sebe. Dovolilo jim to selhat, zpracovat, učit se z toho. Když začneme nové kolo tohoto projektu letos v mé třídě, budou v tom tentokrát lepší. Protože učení musí obsahovat jistou dávku selhání, protože selhání je v tomto procesu naučné.
And when I sat the students down, I said, "Who's got the best one?" And they immediately went, "There it is." Didn't read anything. "There it is." And I said, "Well what makes it great?" And they're like, "Oh, the design's good, and he's using good color. And there's some ... " And they went through all that we processed out loud. And I said, "Go read it." And they're like, "Oh, that one wasn't so awesome." And then we went to another one -- it didn't have great visuals, but it had great information -- and spent an hour talking about the learning process, because it wasn't about whether or not it was perfect, or whether or not it was what I could create. It asked them to create for themselves, and it allowed them to fail, process, learn from. And when we do another round of this in my class this year, they will do better this time, because learning has to include an amount of failure, because failure is instructional in the process.
Existují miliony obrázků, kterými bych se mohla proklikat a pečlivě vybrat – tento patří mezi mé oblíbené – učící se studenty, jak učení může vypadat v končinách, kde se vzdáme myšlenky, že děti musí chodit do školy, aby získaly informace, ale že se místo toho budeme ptát, co s nimi dokážou. Klást jim opravdu zajímavé otázky. To nezklame. Chtít po nich, aby někam chodily, aby všechno viděly na vlastní oči, aby si učení opravdu zažily, hrály, zkoumaly. Toto je jedna z mých oblíbených fotek, protože byla pořízena v úterý, kdy jsem studenty požádala, aby šli k volbám. Toto je Robbie a byl to jeho první den u voleb, chtěl se o tom podělit se všemi a opravdu volit. Ale to je také učení, protože jsme je požádali, aby šli do opravdových míst.
There are a million pictures that I could click through here, and had to choose carefully -- this is one of my favorites -- of students learning, of what learning can look like in a landscape where we let go of the idea that kids have to come to school to get the information, but instead, ask them what they can do with it. Ask them really interesting questions. They will not disappoint. Ask them to go to places, to see things for themselves, to actually experience the learning, to play, to inquire. This is one of my favorite photos, because this was taken on Tuesday, when I asked the students to go to the polls. This is Robbie, and this was his first day of voting, and he wanted to share that with everybody and do that. But this is learning too, because we asked them to go out into real spaces.
To hlavní je, že když budeme stále nahlížet na vzdělání jako kdyby spočívalo v chození do školy, aby se získaly informace, a ne jako na zážitkové učení, umožnění projevu studentům a přijímání selhání, budeme úplně mimo. A všechno o čem se dnes mluví nebude možné, když si budeme hýčkat současný vzdělávací systém, který tyto hodnoty neoceňuje, protože se k nim nedopracujeme jednotnými testy a nedopracujeme se k nim s kulturou jediné správné odpovědi. Víme, jak to dělat lépe – a je na čase to lépe i dělat.
The main point is that, if we continue to look at education as if it's about coming to school to get the information and not about experiential learning, empowering student voice and embracing failure, we're missing the mark. And everything that everybody is talking about today isn't possible if we keep having an educational system that does not value these qualities, because we won't get there with a standardized test, and we won't get there with a culture of one right answer. We know how to do this better, and it's time to do better.
(Potlesk)
(Applause)