Jsem rád, že tu mohu být a promlouvat k vám o tématu blízkému mému srdci, kterým je krása. Vlastně se zabývám filozofií umění a estetikou v mé pracovní činnosti. Snažím se zjistit, intelektuálně, filozoficky, psychologicky, jaký že je ten zážitek z krásy, co o něm prakticky můžeme říci a jak se lidé vychylují, když se mu snaží porozumět. Toto je ale extrémně komplikovaná disciplína, zčásti proto, že věci, které nazýváme krásnými, jsou tak odlišné. Mám na mysli tu bezpočetnou mnohotvárnost -- dětský obličej, "Harold v Itálii" od Berlioze, filmy jako "Kouzelník ze země Oz", Chekhovy hry, anebo krajina centrální Kalifornie, pohled na horu Fuji z Hokusai, "Rytíř růže", anebo senzační rozhodující gól při fotbalovém zápase světového poháru, "Hvězdná noc" od Van Gogha, romány Jane Austinové, nebo Fred Astaire, tancující přes celou obrazovku. Tento velmi stručný seznam zahrnuje lidské bytosti, přírodní tvary a krajiny, umělecká díla nebo dovedné lidské aktivity. Důvod, který by ozřejmil přítomnost krásy ve všem právě vyjmenovaném, nebude snadné najít.
Delighted to be here and to talk to you about a subject dear to my heart, which is beauty. I do the philosophy of art, aesthetics, actually, for a living. I try to figure out intellectually, philosophically, psychologically, what the experience of beauty is, what sensibly can be said about it and how people go off the rails in trying to understand it. Now this is an extremely complicated subject, in part because the things that we call beautiful are so different. I mean just think of the sheer variety -- a baby's face, Berlioz's "Harold in Italy," movies like "The Wizard of Oz" or the plays of Chekhov, a central California landscape, a Hokusai view of Mt. Fuji, "Der Rosenkavalier," a stunning match-winning goal in a World Cup soccer match, Van Gogh's "Starry Night," a Jane Austen novel, Fred Astaire dancing across the screen. This brief list includes human beings, natural landforms, works of art and skilled human actions. An account that explains the presence of beauty in everything on this list is not going to be easy.
Ale mohl bych vám alespoň dát malý náznak toho, co je z mého pohledu tou nejsilnější teorií krásy, kterou dosud máme. A nemáme ji od filozofa umění, od postmoderního uměleckého teoretika, nebo uznávaného uměleckého kritika. Ne, tato teorie je od experta na korýše, červy a pěstování holubů. A pravděpodobně víte, koho tím myslím -- Charlese Darwina. Samozřejmě, mnoho lidí se domnívá, že už znají tu správnou odpověď na otázku: "co je krása?" Je to v oku pozorovatele. Je to cokoli, co se vás osobně dotkne. Nebo jak někteří lidé -- speciálně akademici -- preferují, že krása je v kulturně vzdělaném oku pozorovatele. Lidé souhlasí, že obrazy, filmy nebo hudba jsou krásné, protože jejich kultury je formují do uniformity estetického vkusu. Vkus pro přírodní krásy a pro umění se posouvá napříč kulturami s obrovskou lehkostí. Beethovena obdivují v Japonsku. Peruvijci milují japonské tisky na dřevo. Sochy Inků jsou ceněnými poklady v britských muzeích, zatímco Shakespear už byl přeložen do každého hlavního jazyka této Zeměkoule. Nebo jen pomyslete na americký jazz nebo americké filmy -- ty jsou všude. Je zde mnoho rozdílů mezi uměními, ale jsou tu také univerzální mezikulturní estetické radosti a hodnoty.
I can, however, give you at least a taste of what I regard as the most powerful theory of beauty we yet have. And we get it not from a philosopher of art, not from a postmodern art theorist or a bigwig art critic. No, this theory comes from an expert on barnacles and worms and pigeon breeding, and you know who I mean: Charles Darwin. Of course, a lot of people think they already know the proper answer to the question, "What is beauty?" It's in the eye of the beholder. It's whatever moves you personally. Or, as some people, especially academics prefer, beauty is in the culturally conditioned eye of the beholder. People agree that paintings or movies or music are beautiful because their cultures determine a uniformity of aesthetic taste. Taste for both natural beauty and for the arts travel across cultures with great ease. Beethoven is adored in Japan. Peruvians love Japanese woodblock prints. Inca sculptures are regarded as treasures in British museums, while Shakespeare is translated into every major language of the Earth. Or just think about American jazz or American movies -- they go everywhere. There are many differences among the arts, but there are also universal, cross-cultural aesthetic pleasures and values.
Jak můžeme vysvětlit tuto univerzalitu? Nejlepší odpovědí je pokusit se o rekonstrukci Darwinovské evoluční historie našeho uměleckého a estetického vkusu. Musíme se pokusit dekonstruovat naše současné umělecké chuti a preference a vysvětlit tím, jak a proč se zaryly do našich myslí. V aktivitách jednak našeho prehistorického, zejména pleistocénského prostředí, kdy jsme se stali plně lidskými, ale také v sociálních situacích, ve kterých jsme se vyvinuli. Toto reverzní inženýrství nám také zajistí pomoc z lidských záznamů uchovaných z prehistorie. Myslím tím zkameněliny, jeskynní malby a tak dále. A mělo by vzít v úvahu to, co už víme o estetických zájmech izolovaných skupinek lovců-sběračů, které přežily do 19. a 20. století.
How can we explain this universality? The best answer lies in trying to reconstruct a Darwinian evolutionary history of our artistic and aesthetic tastes. We need to reverse-engineer our present artistic tastes and preferences and explain how they came to be engraved in our minds by the actions of both our prehistoric, largely pleistocene environments, where we became fully human, but also by the social situations in which we evolved. This reverse engineering can also enlist help from the human record preserved in prehistory. I mean fossils, cave paintings and so forth. And it should take into account what we know of the aesthetic interests of isolated hunter-gatherer bands that survived into the 19th and the 20th centuries.
Já osobně nemám žádné pochyby o tom, že náš zážitek krásy, se svou emocionální intenzitou a potěšením, patří do vyvinuté lidské psychologie. Zážitek z krásy je jen jedna komponenta v celé sérii Darwinovských adaptací. Krása je přizpůsobivý efekt, který rozšiřujeme a zintenzivňujeme při tvoření a kochání se uměleckými díly a zábavou. Jak mnoho z vás ví, evoluce je založena na dvou hlavních mechanismech. První z nich je existence přírodního výběru -- což je náhodná mutace a výběrové zachování -- společně s naší základní anatomií a fyziologií -- tedy vývojem např. slinivky, očí nebo nehtů na prstech. Přírodní výběr také vysvětluje mnoho základních ošklivostí, jako např. příšerný pach kazícího se masa, nebo strachy, např. strach z hadů nebo postávání na kraji vysokého útesu. Přírodní výběr také vysvětluje potěšení -- sexuální potěšení, naši touhu po sladkém, tučném a proteinech, což na oplátku ozřejmuje existenci oblíbené potravy, od zralého ovoce přes čokoládové krémy až po grilovaná žebírka.
Now, I personally have no doubt whatsoever that the experience of beauty, with its emotional intensity and pleasure, belongs to our evolved human psychology. The experience of beauty is one component in a whole series of Darwinian adaptations. Beauty is an adaptive effect, which we extend and intensify in the creation and enjoyment of works of art and entertainment. As many of you will know, evolution operates by two main primary mechanisms. The first of these is natural selection -- that's random mutation and selective retention -- along with our basic anatomy and physiology -- the evolution of the pancreas or the eye or the fingernails. Natural selection also explains many basic revulsions, such as the horrid smell of rotting meat, or fears, such as the fear of snakes or standing close to the edge of a cliff. Natural selection also explains pleasures -- sexual pleasure, our liking for sweet, fat and proteins, which in turn explains a lot of popular foods, from ripe fruits through chocolate malts and barbecued ribs.
Ten druhý skvělý evoluční princip je sexuální výběr, a ten funguje velmi rozdílně. Třeba pávův nádherný ocas je toho dobrým příkladem. Nevyvinul se pro přežití v přírodě. Vlastně přímo odporuje přežití v přírodě. Ocas páva vznikl k výběru druha k páření, který dělají páví samičky. Je to docela známý příběh. Jsou to vlastně ženy, které posouvají historii dál dopředu. Mimochodem, samotný Darwin, neměl žádné pochybnosti, že ocas páva je pro páví samičky krásný. On dokonce použil toto slovo. Takže teď, zohledňujíce vyslovené podněty, můžeme říct, že zážitek z krásy je jeden ze způsobů, jaký evoluce používá pro nabuzení a udržení zájmu nebo fascinace, dokonce posedlosti, aby nás podpořila za účelem udělat to nejsprávnější rozhodnutí k přežití a reprodukci. Krása je přírodní způsob jak na dálku ovlivnit chod věcí, tak řečeno. Samozřejmě nemůžete očekávat, že sníte adaptivně prospěšnou krajinu. Těžko byste to udělali vašim dětem nebo vašemu milenci. Ten trik evoluce spočívá v dělání věcí krásnými, aby na vás působily jistým magnetismem aby vás těšily jen při pouhém pohledu na ně.
The other great principle of evolution is sexual selection, and it operates very differently. The peacock's magnificent tail is the most famous example of this. It did not evolve for natural survival. In fact, it goes against natural survival. No, the peacock's tail results from the mating choices made by peahens. It's quite a familiar story. It's women who actually push history forward. Darwin himself, by the way, had no doubts that the peacock's tail was beautiful in the eyes of the peahen. He actually used that word. Now, keeping these ideas firmly in mind, we can say that the experience of beauty is one of the ways that evolution has of arousing and sustaining interest or fascination, even obsession, in order to encourage us toward making the most adaptive decisions for survival and reproduction. Beauty is nature's way of acting at a distance, so to speak. I mean, you can't expect to eat an adaptively beneficial landscape. It would hardly do to eat your baby or your lover. So evolution's trick is to make them beautiful, to have them exert a kind of magnetism to give you the pleasure of simply looking at them.
Zamyslete se krátce nad tím důležitým zdrojem estetického potěšení, tou magentickou přitažlivostí krásných krajin. Lidé z velmi odlišných kultur po celém světě mají rádi určitý druh krajiny. Druh krajiny, který se ne úplně náhodou podobá savanám z pleistocénu, ve kterých jsme se vyvinuli. Taková krajina se objevuje dnes a denně na kalendářích, pohlednicích, v návrhu golfových hřišť a veřejných parků a v těch zlatě orámovaných obrazech, které visí v obývacích místnostech od New yorku až po Nový Zéland. To je krajina malíře Hudsona Rivera Schoola, která ukazuje otevřené prostory nízkých travin posetá jednotlivými kmeny stromů. Stromy jsou, mimochodem, často preferovány, pokud se větví nízko nad zemí, což znamená, že to jsou stromy, na které byste mohli vylézt pokud byste zrovna byli v úzkých. Krajina často ukazuje přítomnost vody přímo v hlavním pohledu, nebo náznak vody někde v modravé dálce, znaky zvířecího a ptačího života, nebo také nejroztodivnější zeleň, a nakonec -- samozřejmě -- cestu nebo silnici, nebo možná břeh řeky nebo pobřeží, které pokračuje do dálky, jako by vás zvalo k rozběhnutí se po něm. Taková konstrukce krajiny je považována za krásnou i lidmi v zemích, které ji nemají. Tato ideální krajina savany je jedním z nejzřetelnějších příkladů, jak lidské bytosti kdekoli nachází krásu v podobných vizuálních zážitcích.
Consider briefly an important source of aesthetic pleasure, the magnetic pull of beautiful landscapes. People in very different cultures all over the world tend to like a particular kind of landscape, a landscape that just happens to be similar to the pleistocene savannas where we evolved. This landscape shows up today on calendars, on postcards, in the design of golf courses and public parks and in gold-framed pictures that hang in living rooms from New York to New Zealand. It's a kind of Hudson River school landscape featuring open spaces of low grasses interspersed with copses of trees. The trees, by the way, are often preferred if they fork near the ground, that is to say, if they're trees you could scramble up if you were in a tight fix. The landscape shows the presence of water directly in view, or evidence of water in a bluish distance, indications of animal or bird life as well as diverse greenery and finally -- get this -- a path or a road, perhaps a riverbank or a shoreline, that extends into the distance, almost inviting you to follow it. This landscape type is regarded as beautiful, even by people in countries that don't have it. The ideal savanna landscape is one of the clearest examples where human beings everywhere find beauty in similar visual experience.
Ale někdo by mohl argumentovat, že to je jen přírodní krása. Jak je to s uměleckou krásou? Není to vyčerpávajícně kulturní? Já si nemyslím, že by bylo. A znovu bych se rád podíval do prehistorie, abych o tom mohl něco říci. Všeobecně se věří, že nejrannější lidská umělecká díla jsou ty opravdu vyvinuté nástěnné jeskynní malby, které všichni známe z Lascaux nebo ze Chauvet. Jeskyně Chauvet jsou staré zhruba 32 tis. let, podobně jako pár malých, realistických soch žen a zvířat z toho samého období. Ale umělecké a ozdobné dovednosti jsou výrazně starší než toto. Krásné lasturové náhrdelníky, které vypadají jako něco, co vidíte na každé výstavce rukodělné výroby, podobně, jako třeba okrové tělové barvy, byly nalezeny zhruba před 100 tisíci lety.
But, someone might argue, that's natural beauty. How about artistic beauty? Isn't that exhaustively cultural? No, I don't think it is. And once again, I'd like to look back to prehistory to say something about it. It is widely assumed that the earliest human artworks are the stupendously skillful cave paintings that we all know from Lascaux and Chauvet. Chauvet caves are about 32,000 years old, along with a few small, realistic sculptures of women and animals from the same period. But artistic and decorative skills are actually much older than that. Beautiful shell necklaces that look like something you'd see at an arts and crafts fair, as well as ochre body paint, have been found from around 100,000 years ago.
Ale ty nejvíce úchvatné prehistorické artefakty jsou ještě starší než toto. Myslím tím tak zvané Acheulénské ruční sekery. Nejstarší kamenné nástroje jsou pěstní klíny od Olduvai Gorge ve východní Africe. Ty se datují do doby zhruba před 2,5 milionem let. Tyto velmi hrubé nástroje se vyskytovaly po několik tísíc století, až do doby zhruba před 1,4 mil. let, kdy Homo erectus začal formovat jednoduché, úzké kamenné pláty, někdy obroušené ovály, formované do často, našim očím velmi příjemným tvarům symetricky směrovaného listu nebo kapky slzy. Tyto Acheulénské ruční sekery -- pojmenované podle St. Acheuleénu ve Francii, kde byly poprvé nalezeny v 19. století -- byly vykopány v množstvích tisíců roztroušené po Asii, Evropě a Africe, téměř všude, kde se potuloval Homo erectus a Homo ergaster. Jen to pouhé množství těchto ručních seker ukazuje, že nemohly být vyráběny na zabíjení zvířat. A ta zápletka se skutečně zahustí jakmile si uvědomíme, narozdíl od ostatních nástrojů z pleistocénu, že ruční sekery často neukazují žádné znaky opotřebení na jejich křehkých ostřích. A některé jsou dokonce příliš velké na zabíjení zvířat. Jejich symetrie, jejich atraktivní materiály a především jejich pedantské zpracování jsou jednoduše krásné pro naše oko i dnes.
But the most intriguing prehistoric artifacts are older even than this. I have in mind the so-called Acheulian hand axes. The oldest stone tools are choppers from the Olduvai Gorge in East Africa. They go back about two-and-a-half-million years. These crude tools were around for thousands of centuries, until around 1.4 million years ago when Homo erectus started shaping single, thin stone blades, sometimes rounded ovals, but often in what are to our eyes an arresting, symmetrical pointed leaf or teardrop form. These Acheulian hand axes -- they're named after St. Acheul in France, where finds were made in 19th century -- have been unearthed in their thousands, scattered across Asia, Europe and Africa, almost everywhere Homo erectus and Homo ergaster roamed. Now, the sheer numbers of these hand axes shows that they can't have been made for butchering animals. And the plot really thickens when you realize that, unlike other pleistocene tools, the hand axes often exhibit no evidence of wear on their delicate blade edges. And some, in any event, are too big to use for butchery. Their symmetry, their attractive materials and, above all, their meticulous workmanship are simply quite beautiful to our eyes, even today.
Takže co byly tyto starodávné -- myslím tím, že jsou starodávné a cizí, ale současně jsou nám velice povědomé. K čemu sloužily tyto artefakty? Nejlepší možná odpověď je, že to byly doslova nejrannější známé formy umění, praktické nástroje, které se proměnily v úchvatné estetické objekty, vysoce hodnocené pro jejich elegantní tvar a jejich vytříbené zhotovení. Ruční sekery znamenají evoluční krok v lidské historii -- nástroje zhotovené proto, aby fungovaly k něčemu, co Darwinisté nazývají fitness signály -- což, dá se říci, ukazuje na podobný jev jako u pávího ocasu, jen s tím rozdílem, že od ochlupení a peří se ruční sekery úmyslně odlišují dokonalým zpracováním. Kvalitně vyrobená ruční sekera má naznačovat kýžené osobní kvality -- inteligenci, jemnou motoriku, schopnost plánovat, svědomitost a někdy také přístup ke vzácným materiálům. Přes desítky tisíc generací tyto schopnosti zvyšovaly status těm, kteří je dokázali dát na odiv, a zvyšovaly jejich reprodukční výhodu oproti těm méně schopným. Tohle je velmi starý způsob oslovení, ale jak se ukázalo, tak funguje -- "Proč se mnou nejdeš do mé jeskyně, kde ti ukážu svojí sbírku seker."
So what were these ancient -- I mean, they're ancient, they're foreign, but they're at the same time somehow familiar. What were these artifacts for? The best available answer is that they were literally the earliest known works of art, practical tools transformed into captivating aesthetic objects, contemplated both for their elegant shape and their virtuoso craftsmanship. Hand axes mark an evolutionary advance in human history -- tools fashioned to function as what Darwinians call "fitness signals" -- that is to say, displays that are performances like the peacock's tail, except that, unlike hair and feathers, the hand axes are consciously cleverly crafted. Competently made hand axes indicated desirable personal qualities -- intelligence, fine motor control, planning ability, conscientiousness and sometimes access to rare materials. Over tens of thousands of generations, such skills increased the status of those who displayed them and gained a reproductive advantage over the less capable. You know, it's an old line, but it has been shown to work -- "Why don't you come up to my cave, so I can show you my hand axes?"
(smích)
(Laughter)
S tím rozdílem, samozřejmě, a to je na tom to zajímavé, že si nejsme úplně jistí, jak toto bylo sdělováno, protože Homo erectus, který tyto předměty vyráběl, neměl vyvinutý jazyk. Je to obtížné uchopit, ale je to neuvěřitelný fakt. Tento předmět byl vyroben předchůdcem člověka -- Homo erectus nebo Homo ergaster -- mezi 50 a 100 tisíci lety před vývojem jazyka. Trvajíc přes milion let, tradice ručních seker je nejdelší uměleckou tradicí v lidské a pračlověčí historii. V závěru této báje o ručních sekerách, Homo sapiens -- jak se pak tito lidé jmenovali -- měli potiže s nalezením nových způsobů pobavení a ohromení druhých, takže si vymysleli vyprávění vtipů, příběhů, tancování a úpravování vlasů. Ano, upravování vlasů -- na tom trvám.
Except, of course, what's interesting about this is that we can't be sure how that idea was conveyed, because the Homo erectus that made these objects did not have language. It's hard to grasp, but it's an incredible fact. This object was made by a hominid ancestor, Homo erectus or Homo ergaster, between 50,000 and 100,000 years before language. Stretching over a million years, the hand axe tradition is the longest artistic tradition in human and proto-human history. By the end of the hand axe epic, Homo sapiens -- as they were then called, finally -- were doubtless finding new ways to amuse and amaze each other by, who knows, telling jokes, storytelling, dancing, or hairstyling. Yes, hairstyling -- I insist on that.
Pro nás modernisty, je brilatní technika použita k vytváření imaginárních světů v románech a ve filmech, k vyjádření intenzívních emocí hudbou, obrazy a tancem. Ale stále zůstává jeden velice základní rys té po předcích zděděné osobnosti v našich estetických touhách: je to krása, kterou nacházíme v kvalitním a vytříbeném výkonu. Z Lascaux až do Louvre a Carnegie Hall, lidské bytosti mají neustálou přirozenou chuť na kvalitní ukázku umělecké práce. Nacházíme krásu ve všem dobře odvedeném.
For us moderns, virtuoso technique is used to create imaginary worlds in fiction and in movies, to express intense emotions with music, painting and dance. But still, one fundamental trait of the ancestral personality persists in our aesthetic cravings: the beauty we find in skilled performances. From Lascaux to the Louvre to Carnegie Hall, human beings have a permanent innate taste for virtuoso displays in the arts. We find beauty in something done well.
Takže příště, až projdete kolem výlohy klenotnictví, kde bude nádherně vybroušený kámen tvaru kapky slzy, nebuďte si tak jistí, je to jen vaše kultura, která vám říká, že ten blyštivý šperk je krásný. Vaši vzdálení předkové ten tvar milovali a nacházeli krásu v dovednosti potřebné k jeho výrobě, ještě před tím, než dokázali vyjádřit lásku mluveným slovem. Takže je krása v oku pozorovatele? Ne, je hluboko v našem vědomí. Je to dar, za který vděčíme inteligentním dovednostem a bohatému emočnímu životu našich velice starých předků. Naše silná reakce na obrázky, na výrazy emocí v umění, na krásu hudby nebo nočního nebe, bude s námi a našimi potomky tak dlouho, dokud bude lidská rasa existovat.
So the next time you pass a jewelry shop window displaying a beautifully cut teardrop-shaped stone, don't be so sure it's just your culture telling you that that sparkling jewel is beautiful. Your distant ancestors loved that shape and found beauty in the skill needed to make it, even before they could put their love into words. Is beauty in the eye of the beholder? No, it's deep in our minds. It's a gift handed down from the intelligent skills and rich emotional lives of our most ancient ancestors. Our powerful reaction to images, to the expression of emotion in art, to the beauty of music, to the night sky, will be with us and our descendants for as long as the human race exists.
Děkuji vám.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)