Dovolte mi začít příběhem nazvaným 'Paisley snail'. V podvečer 26. srpna 1928 nasedla May Donoghue na vlak z Glasgow do městečka Paisley sedm mil na východ od města. Tam si ve Wellmeadow Café dala Scots zmrzlinový nápoj, zmrzlinu se zázvorovým pivem, který jí koupil přítel. Zázvorové pivo bylo v hnědé neprůhledné sklenici označené 'D. Stevenson, Glen Lane, Paisley.' Vypila trochu zmrzlinového šejku, ale když lila zbytek piva do svého pohárku, vyplaval do horní části sklenice rozložený hlemýžď. O tři dny později byla přijata do nemocnice Glasgow Royal Infirmary a diagnostikována s těžkým onemocněním žaludku a střev a otřesem.
I'd like to start, if I may, with the story of the Paisley snail. On the evening of the 26th of August, 1928, May Donoghue took a train from Glasgow to the town of Paisley, seven miles east of the city, and there at the Wellmeadow Café, she had a Scots ice cream float, a mix of ice cream and ginger beer bought for her by a friend. The ginger beer came in a brown, opaque bottle labeled "D. Stevenson, Glen Lane, Paisley." She drank some of the ice cream float, but as the remaining ginger beer was poured into her tumbler, a decomposed snail floated to the surface of her glass. Three days later, she was admitted to the Glasgow Royal Infirmary and diagnosed with severe gastroenteritis and shock.
Následující kauza Donoghue vs Stevenson ustanovila velmi důležitý právní precedens: Výrobce zázvorového piva Stevenson nesl povinnost péče vůči May Donoghue, i když mezi nimi neexistovala žádná smlouva a ona ve skutečnosti ani nekupovala ten nápoj. Jeden ze soudců, Lord Atkin, popsal kauzu takhle: Musíte se postarat, aby nedošlo k jednání nebo zanedbání, které můžete rozumně předvídat a které by pravděpodobně mohlo poškodit vašeho souseda. Jeden si samozřejmě klade otázku, kolik lidí by bez povinnosti péče trpělo onemocněním žaludku a střev, než by Stevenson přestal podnikat.
The case of Donoghue vs. Stevenson that followed set a very important legal precedent: Stevenson, the manufacturer of the ginger beer, was held to have a clear duty of care towards May Donoghue, even though there was no contract between them, and, indeed, she hadn't even bought the drink. One of the judges, Lord Atkin, described it like this: You must take care to avoid acts or omissions which you can reasonably foresee would be likely to injure your neighbor. Indeed, one wonders that without a duty of care, how many people would have had to suffer from gastroenteritis before Stevenson eventually went out of business.
Prosím vás, pamatujte si příběh 'Paisley snail', protože představuje důležitý princip. Nestranná charita Hansard Society, která se snaží posílit parlamentní demokracii a povzbudit větší politickou angažovanost veřejnosti, v minulém roce vedle ročního auditu politické angažovanosti publikovala také dodatečnou část věnující se výhradně politice a médiím. Teď vám povím pár spíše deprimujících postřehů z tohoto průzkumu. Nezdá se, že by tabloidní noviny rozvíjely politické občanství svých čtenářů, a to dokonce v porovnání s těmi, kdo nečtou noviny vůbec. Ti, co čtou pouze z tabloidů, mají dvakrát častěji negativní náhled na politiku než ti, co nečtou žádné noviny. Nejsou jen méně politicky angažovaní. Oni konzumují média, která posilují jejich negativní náhled na politiku, a tím pádem přispívají k fatalistickému a cynickému postoji k demokracii a jejich roli v ní. Není divu, že tento průzkum usoudil, že v tomto ohledu tisk a především tabloidy zřejmě neplní důležitou roli, kterou by v demokracii měly hrát.
Now please hang on to that Paisley snail story, because it's an important principle. Last year, the Hansard Society, a nonpartisan charity which seeks to strengthen parliamentary democracy and encourage greater public involvement in politics published, alongside their annual audit of political engagement, an additional section devoted entirely to politics and the media. Here are a couple of rather depressing observations from that survey. Tabloid newspapers do not appear to advance the political citizenship of their readers, relative even to those who read no newspapers whatsoever. Tabloid-only readers are twice as likely to agree with a negative view of politics than readers of no newspapers. They're not just less politically engaged. They are consuming media that reinforces their negative evaluation of politics, thereby contributing to a fatalistic and cynical attitude to democracy and their own role within it. Little wonder that the report concluded that in this respect, the press, particularly the tabloids, appear not to be living up to the importance of their role in our democracy.
Nemyslím, že by někdo v sále vážně pochyboval o tomto pohledu. Ale jestli mají v Hansard pravdu - a oni ji většinou mají - tak máme v rukou velmi vážný problém, kterým bych se chtěl zabývat příštích deset minut.
Now I doubt if anyone in this room would seriously challenge that view. But if Hansard are right, and they usually are, then we've got a very serious problem on our hands, and it's one that I'd like to spend the next 10 minutes focusing upon.
Od případu 'Paisley snail' a obzvláště během posledního desetiletí se rozvinulo mnoho uvažování týkajících se povinnost péče, protože se tento pojem vztahuje k počtu aspektů občanské společnosti. Povinnost péče všeobecně vzniká, když jedinec nebo skupina jedinců provádí činnost, která by mohla potenciálně poškodit druhého buď fyzicky, mentálně nebo ekonomicky. Je to hlavně zaměřené na obvyklé oblasti jako je naše empatická reakce vůči dětem a mladým lidem, vůči osobním službám a starším a nemohoucím. Jen zřídka nebo nikdy to zasahuje stejně důležité argumenty týkající se křehkosti současného vládního systému a zmínky, že poctivost, přesnost a nestrannost jsou základy pro budování a udržení informované, účastnické demokracie. A čím více nad tím přemýšlíte, tím podivnější to je.
Since the Paisley snail, and especially over the past decade or so, a great deal of thinking has been developed around the notion of a duty of care as it relates to a number of aspects of civil society. Generally a duty of care arises when one individual or a group of individuals undertakes an activity which has the potential to cause harm to another, either physically, mentally or economically. This is principally focused on obvious areas, such as our empathetic response to children and young people, to our service personnel, and to the elderly and infirm. It is seldom, if ever, extended to equally important arguments around the fragility of our present system of government, to the notion that honesty, accuracy and impartiality are fundamental to the process of building and embedding an informed, participatory democracy. And the more you think about it, the stranger that is.
Před pár lety mi bylo ctí otevírat úplně novou školu na severovýchodě Anglie. Žáci školy ji přejmenovali na Academy 360. Když jsem procházel jejich působivým proskleným atriem, na stěně naproti mně byl písmeny barvy ohně vepsán slavný soudní příkaz Marca Aurelia: 'Pokud to není pravda, neříkej to; pokud to není správné, nedělej to.' Hlavní učitel spatřil, jak na nápis zírám, a řekl: 'To je motto naší školy.' Na cestě vlakem zpět do Londýna jsem nemohl nápis dostat z hlavy. Uvažoval jsem, jestli nám opravdu mohlo trvat více jak dva tisíce let, než jsme se dobrali k jednoduché poznámce, která popisuje nejmenší očekávání, jenž máme jeden k druhému? Nepřišel čas, abychom rozvinuli představu povinnosti péče a rozšířili ji o péči o naše sdílené a stále ohroženější demokratické hodnoty? Koneckonců může absence povinnosti péče v rámci mnoha profesí přispět k nařčení ze zanedbání a opravdu může být v takovém případě příjemné pomyšlení, že ve skutečnosti zanedbáváme zdraví našich vlastních společností a hodnoty, které je nezbytně podepírají? Mohl by někdo upřímně ve světle důkazů naznačit, že média, která Hansard tak silně odsoudil, se dostatečně vyhnula chování, které by mohlo v budoucnosti odůvodněně podkopat či dokonce poškodit naše ze své podstaty křehké demokratické osídlení.
A couple of years ago, I had the pleasure of opening a brand new school in the northeast of England. It had been renamed by its pupils as Academy 360. As I walked through their impressive, glass-covered atrium, in front of me, emblazoned on the wall in letters of fire was Marcus Aurelius's famous injunction: If it's not true, don't say it; if it's not right, don't do it. The head teacher saw me staring at it, and he said, "Oh, that's our school motto." On the train back to London, I couldn't get it out of my mind. I kept thinking, can it really have taken us over 2,000 years to come to terms with that simple notion as being our minimum expectation of each other? Isn't it time that we develop this concept of a duty of care and extended it to include a care for our shared but increasingly endangered democratic values? After all, the absence of a duty of care within many professions can all too easily amount to accusations of negligence, and that being the case, can we be really comfortable with the thought that we're in effect being negligent in respect of the health of our own societies and the values that necessarily underpin them? Could anyone honestly suggest, on the evidence, that the same media which Hansard so roundly condemned have taken sufficient care to avoid behaving in ways which they could reasonably have foreseen would be likely to undermine or even damage our inherently fragile democratic settlement.
Teď přijdou ti, kteří budou tvrdit, že toto by se mohlo lehce zvrtnout ve formu cenzury, ačkoli autocenzury, ale já takový argument neberu. Musí být možné vyrovnat svobodu projevu s širšími morálními a společenskými odpovědnostmi.
Now there will be those who will argue that this could all too easily drift into a form of censorship, albeit self-censorship, but I don't buy that argument. It has to be possible to balance freedom of expression with wider moral and social responsibilities.
Abych vám tento důvod objasnil, vezmu si na pomoc příklad ze své kariéry filmaře. Během své kariéry jsem nikdy nepřistoupil na to, že by měl filmař vytvářet díla, která se pohybují mimo nebo nad tím, co filmař považuje za slušný soubor hodnot pro vlastní život, rodinu a budoucnost společnosti, ve které všichni žijeme. Budu pokračovat. Zodpovědný filmař by nikdy neměl znehodnotit vlastní práci do té míry, že by se stala méně než pravdivou pro svět, ve kterém si on sám přeje žít. Z mého pohledu jsou filmaři, novináři a dokonce bloggeři povinní čelit společenským očekáváním, která vzcházejí z kombinace vlastní moci jejich média a jejich vyvinutými profesionálními schopnostmi. Tohle samozřejmě není nařízení, ale připadá mi to jako nevyhnutelná skutečnost pro talentovaného filmaře, zodpovědného novináře a dokonce i bloggera.
Let me explain why by taking the example from my own career as a filmmaker. Throughout that career, I never accepted that a filmmaker should set about putting their own work outside or above what he or she believed to be a decent set of values for their own life, their own family, and the future of the society in which we all live. I'd go further. A responsible filmmaker should never devalue their work to a point at which it becomes less than true to the world they themselves wish to inhabit. As I see it, filmmakers, journalists, even bloggers are all required to face up to the social expectations that come with combining the intrinsic power of their medium with their well-honed professional skills. Obviously this is not a mandated duty, but for the gifted filmmaker and the responsible journalist or even blogger, it strikes me as being utterly inescapable.
Vždy bychom si měli pamatovat, že naše představa osobní svobody a její partner, kreativní svoboda, jsou srovnatelně novými v historii západní myšlenky. Kvůli tomu jsou často podceňovány a mohou být velmi rychle podkopány. Je to lehce ztracená výhra. Jakmile ji jednou ztratíme, vzdáme se jí, může být velmi, ale velmi těžké ji znovu získat. A její první obrannou linií musí být naše vlastní standardy. Ne ty, které pro nás prosazuje cenzura nebo legislativa. Musí to být naše vlastní standardy a vlastní bezúhonnost. Naše bezúhonnost, s jakou jednáme s našim spolupracovníky, a naše standardy, s kterými jednáme v rámci společnosti. Tyto naše standardy musí být součástí udržitelné společenské agendy. Jsou součástí kolektivní odpovědnosti. Odpovědnost umělce nebo novináře jednat s takovým světem, jaký doopravdy je. A tohle na oplátku musí jít ruku v ruce s odpovědností těch, kteří společnost řídí. Měli by světu čelit a ne být v pokušení zpronevěřit příčiny jeho problémů. Přesto, jak během posledních pár let začalo být jasné, taková odpovědnost byla do velké míry odvolána rozsáhlými oddíly médií. Důsledkem je příliš zjednodušená politika protestujících stran v západním světě a jejich výzva do jisté míry rozčarované, starší skupině lidí, a zároveň alespoň části mladých, ztělesněných apatií a posedlostí trivialitou, vzatých dohromady. Tyto a obdobné současné odchylky hrozí vymačkáním života z aktivní, informované debaty a závazku. Zdůrazňuji 'aktivní'.
We should always remember that our notion of individual freedom and its partner, creative freedom, is comparatively new in the history of Western ideas, and for that reason, it's often undervalued and can be very quickly undermined. It's a prize easily lost, and once lost, once surrendered, it can prove very, very hard to reclaim. And its first line of defense has to be our own standards, not those enforced on us by a censor or legislation, our own standards and our own integrity. Our integrity as we deal with those with whom we work and our own standards as we operate within society. And these standards of ours need to be all of a piece with a sustainable social agenda. They're part of a collective responsibility, the responsibility of the artist or the journalist to deal with the world as it really is, and this, in turn, must go hand in hand with the responsibility of those governing society to also face up to that world, and not to be tempted to misappropriate the causes of its ills. Yet, as has become strikingly clear over the last couple of years, such responsibility has to a very great extent been abrogated by large sections of the media. And as a consequence, across the Western world, the over-simplistic policies of the parties of protest and their appeal to a largely disillusioned, older demographic, along with the apathy and obsession with the trivial that typifies at least some of the young, taken together, these and other similarly contemporary aberrations are threatening to squeeze the life out of active, informed debate and engagement, and I stress active.
Ti nejhorlivější ze svobodomyslných by mohli tvrdit, že kauza Donoghue vs Stevenson měla být smetena ze soudního stolu a že Stevenson by nakonec skončil s podnikáním, kdyby i nadále prodával zázvorové pivo s hlemýždi. Ale myslím, že většina z nás uznává malou roli státu ve vynucování povinnosti péče. Klíčové slovo pro tento případ je 'rozumný'. Soudci se musí ptát: Postarali se rozumně a mohli rozumně předvídat důsledky svých činů? Daleko od označení arogantní státní moci je malý test selského rozumu, který bychom dle mého názoru měli aplikovat na ty v médiích, kdo koneckonců udávají náladu a obsah pro velkou část naší demokratické rozmluvy.
The most ardent of libertarians might argue that Donoghue v. Stevenson should have been thrown out of court and that Stevenson would eventually have gone out of business if he'd continued to sell ginger beer with snails in it. But most of us, I think, accept some small role for the state to enforce a duty of care, and the key word here is reasonable. Judges must ask, did they take reasonable care and could they have reasonably foreseen the consequences of their actions? Far from signifying overbearing state power, it's that small common sense test of reasonableness that I'd like us to apply to those in the media who, after all, set the tone and the content for much of our democratic discourse.
Aby demokracie fungovala, je třeba rozumných mužů a žen, kteří by věnovali čas porozumění a debatování obtížných a někdy složitých problémů, a aby tak dělali v atmosféře, která usiluje o takový typ porozumění, který vede pokud ne k dohodě, tak alespoň k produktivnímu a zpracovatelnému kompromisu. Politika je o volbě. V rámci této volby je politika o prioritách. Je o smiřování konfliktních preferencí založených kdekoliv a kdykoliv na faktu. Ale pokud jsou samotná fakta zkreslená, řešení pravděpodobně dají vzniknout jen dalšímu konfliktu, který nutně přenese veškeré napětí a tlak na společnost. Média se musí rozhodnout: Je jejich rolí rozvášnit nebo informovat? Protože nakonec se dostaneme ke kombinaci důvěry a vedení.
Democracy, in order to work, requires that reasonable men and women take the time to understand and debate difficult, sometimes complex issues, and they do so in an atmosphere which strives for the type of understanding that leads to, if not agreement, then at least a productive and workable compromise. Politics is about choices, and within those choices, politics is about priorities. It's about reconciling conflicting preferences wherever and whenever possibly based on fact. But if the facts themselves are distorted, the resolutions are likely only to create further conflict, with all the stresses and strains on society that inevitably follow. The media have to decide: Do they see their role as being to inflame or to inform? Because in the end, it comes down to a combination of trust and leadership.
Tento týden před padesáti lety pronesl John F. Kennedy dva převratné projevy. První o odzbrojení, druhý o občanských právech. Po prvním následovala téměř okamžitě smlouva o zákazu zkoušek jaderných zbraní a druhý vedl k zákonu o občanských právech v roce 1964. Obě události představovaly obří skok kupředu. Dobře vedená a informovaná demokracie může dokázat úžasné věci. Musí ale existovat jeden předpoklad. Musíme důvěřovat, že ti, kdo vykonávají tato rozhodnutí, nejednají v zájmu sebe samých, ale v zájmu všech lidí. Potřebujeme jasně stanovené možnosti podložené fakty. Ne těch pár mocných, potenciálně manipulativních korporací prosazujících vlastní, často omezené agendy. Potřebujeme přesné, nepředpojaté informace, na jejichž základě si vytvoříme vlastní úsudek. Pokud chceme našim dětem a dětem našich dětí zajistit slušné, naplňující životy, potřebujeme uplatňovat povinnost péče v co největší míře pro vibrující a snad i trvající demokracii. Děkuji vám mnohokrát za vaše vyslechnutí. (Potlesk)
Fifty years ago this week, President John F. Kennedy made two epoch-making speeches, the first on disarmament and the second on civil rights. The first led almost immediately to the Nuclear Test Ban Treaty, and the second led to the 1964 Civil Rights Act, both of which represented giant leaps forward. Democracy, well-led and well-informed, can achieve very great things, but there's a precondition. We have to trust that those making those decisions are acting in the best interest not of themselves but of the whole of the people. We need factually-based options, clearly laid out, not those of a few powerful and potentially manipulative corporations pursuing their own frequently narrow agendas, but accurate, unprejudiced information with which to make our own judgments. If we want to provide decent, fulfilling lives for our children and our children's children, we need to exercise to the very greatest degree possible that duty of care for a vibrant, and hopefully a lasting, democracy. Thank you very much for listening to me. (Applause)